Tomoko
Díval jsem se na Maru, jak odchází a prostě to nechce řešit. Hezky ty dva nechal na mě. Popravdě se mi s nimi moc mluvit nechtělo, ne, když byli v tomhle stavu.
Po otázce od Saisha, jestli to s těma chůvami myslím vážně, jsem se mu upřeně podíval do očí a... Prach sprostě jsem zmizel. Jediná možnost, jak se jich zbavit. Bylo mi jedno, že se naštvou, ale stále jsem nedokončil rozhovor s Maru a to v tuhle chvíli bylo důležitější, než hašteření s těma dvěma.
Přenesl jsem se přímo do mučírny, protože mě to napadlo jako dobré místo, kam by šel, pokud by s ním chtěl Saisho bojovat. Něco jako... „Tak si mě připoutej a muč.“
Uviděl jsem ho, jak tam tak stojí uprostřed místnosti a povzdechl jsem si. Došel jsem až k němu a natisknul se na jeho záda.
„Promiň, to jsem přehnal. Odpustíš mi? Já vím, že kdybys chtěl být s někým jiným, už bys byl. Nějak se mnou cloumají hormony, víš?“
Maro
Nedíval jsem se nalevo ani napravo a zamířil rovnou do mučírny. Cestou jsem ještě stihl poslat Saisha do prdele. Už toho mám dost.
Stál jsem v mučírně a rozhlížel se kolem sebe. Nejraději bych si zalezl do panny a nechal se propíchat všemi těmi jehlicemi. Lehl jsem si na skřipec a zavřel oči.
Proč mi to Tomoko řekl takhle? Opravdu ho miluji a mrzelo mě, že to vyznělo jako příkaz. Nevzdal bych se ho za nic na světě. Ani mě za tu dobu, co jsem s ním, nenapadlo, že bych šel za někým jiným…
Poslední dobou mě rozhodí kde co. Tomu se nejspíš říká láska. Zcela jsem ji propadl. Propadl jsem Tomokovi…
Lekl jsem se, když se ozval jeho hlas.
Poslouchal jsem, co mi říká, a věděl jsem, že to myslí vážně. I tón jeho hlasu a výraz jeho tváře tomu napovídal.
Nedokážu se na něj zlobit. Přistoupil ke mně a já si sedl a objal ho.
„Miluji tě Tomoko a nevyměnil bych tě ani za nic,“ políbil jsem ho a moje nervozita začala ustupovat. Usmál jsem se na něj a opravdu jsem se cítil o mnoho lépe.
„Co Saisho a Ziro? Jak přijali to, že budou chůvy? Stihli vůbec něco říct?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že jsme se k téhle otázce vlastně ani nedostali.
Tomoko
„No, co oni dva? Odešel jsem pryč a nechal je, aby si promluvili, ale…. Hahahahha.. Teď mi to došlo… Já je tam nechal naštvané na nás… A…. Hahahahahha…. Odešel jsem za tebou, na kterého jsou také naštvaní… Být jimi, tak nás chci zaškrtit, že?“
Smál jsem se a mírně se oddálil od Maru.
„Já vím, že nám bude dlouho trvat, než si zvykneme na to, jak to jeden, nebo druhý myslí, ale stojí to za to… Kdybychom se nehádali, asi by to byla nuda a tímhle se vyplaví vše špatné…“
Políbil jsem ho a znovu objal.
„Měli bychom jít za nimi, ale budou asi mírně našvaní…“
Maro
„Nejspíš to tak musí být. Máš pravdu, asi by byla nuda…“ usmál jsem se a políbil Tomoka na rty. Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Doufám, že si sem Ely nebude chodit hrát?“ ukázal jsem na pannu a otřepal jsem se, když jsem si vzpomněl, jak mě Tomoko vyděsil. „Ale když to tak vemem kolem a kolem, tady jsme asi v bezpečí, před těma dvěma, co? Nebo si tady hrál i Ziro?“
Díval jsem se na všechny ty mučicí nástroje a přemýšlel, který by na mně Saisho nejspíš použil, kdyby mě tu našel.
Tomoko
„V bezpečí tu určitě jsme, ale opravdu si s nimi musíme promluvit… Tak jdeme, ano?“
Po jeho otázce jsem se porozhlédl kolem a zpátky se podíval na Maru…
„A kdo si myslíš, že vymyslel ten zadní východ? Ziro… To on to tak předělal, když jsme se tu schovávali jako malý před stráži… Nikdy je nenapadlo, aby se podívali do mučících nástrojů… Vlastně, koho by to napadlo, že? Nebude si tu hrát, asi bych umřel strachy…“ povzdechl jsem se a vytáhl Maru na nohy.
„Jsi připraven, postavit se Saisho, můj králi?“ usmál jsem se a políbil Maru na tvář.
Maro
„Tak jo. Kdyby mě ale ti dva chtěli zabít, postavíš se přede mne…“ začal jsem se smát, když jsem uviděl Tomokův udivený pohled, jestli to myslím vážně. „Přeci neublíží ženě v očekávání…“ smál jsem se dál. Seskočil jsem ze stolu a popadl Tomoka do náruče. „Tak jdeme, mamko… a promiň, že jsem to nějak nezvlád. Jednou se to naučím…“
Vyšel jsem z mučírny a vystupoval jsem nahoru po schodech. Nesl jsem si Tomoka v náruči, jako nějakou vzácnost. Vojáci se jen usmívali a vždy se jemně uklonili, když jsem kolem nich procházel.
Vyšli jsme nahoru a zamířil jsem k jídelně. Jsem fakticky zvědavý, jak se Saisho vypořádá s jídlem. Vždycky nad masem ohrnoval nos. Už jsme byli skoro u dveří, když se ozval dutý zvuk padajícího těla a Zirův výkřik. Tomoko okamžitě seskočil dolů a oba dva jsme vběhli do jídelny. Ziro se právě skláněl nad Saishem. Ten byl úplně mimo. Celý se třásl, jako by měl tu největší zimnici a vůbec o sobě nevěděl.
„Co se stalo!“ vykřikl jsem a rozběhl se k nim. „Co jsi mu udělal, ty zatracený vlku!“ křičel jsem na Zira a chtěl se na něj vrhnout. Ale pohled na Saisho mě zastavil. Co se tu krucinál děje? Už jednou jsem ho tak našel a nikdy mi neřekl, co se tenkrát stalo.
Tomoko
Cože? On by mě nastavil místo sebe? Tázavě jsem se na něj podíval a následně se výhružně zamračil.
„Co prosím?“
Hned se začal smát a já také…
Slyšel jsem ten tupý náraz těla o zem a rychle mu vyskočil z náruče…
Vběhli jsme do místnosti a já zaregistroval, jak Saisho leží na stole a otřesený Ziro na zemi…. O co tu jde?
Jenže v tu chvíli jsem jen stihl zachytit naštvaného Maru, který křičel na Ziro…
„Počkej chvíli Maru… Co se tu stalo Ziro? Jste v pořádku?“ ptal jsem se vystrašeně.
Maro
Tomoko mě zachytil, ale já se mu vyškubnul a rozběhl se k Saishovi. Právě se probíral a snažil se tvářit, že se nic neděje.
„Saisho! Nelži mi! Co se ti stalo? Co se děje?“ měl jsem o něj strach. Silný čaroděj a třásl se jako malé dítě. Měl vyděšený pohled a vypadal, že ani neví, co se kolem něj děje. Prý vlčí přeměna. To mu tak věřím.
„Krucinál! Nelži mi a řekni, co se stalo!“ pohlédl jsem na Zira sedícího na zemi, evidentně taky otřeseného. Ale ani on mě nevnímal a neodpovídal. Zaregistroval jsem, jak Saisho slézá ze stolu. Říkal něco o spaní a zřejmě to myslel vážně, protože si vzápětí ustlal na zemi, vedle Zira.
Tomoko
„No super, takže jsou mimo oba… Přestaň tu řvát na osoby, které tě nevnímají a pojď mi pomoc je odnést do pokoje pro hosty…“
Vzal jsem Zira do náruče a přenesl se s ním do pokoje pro hosty. Maru mě v zápětí následoval. Položil jsem Zira do postele a Maru Saisha vedle něj…
„Pochybuji, že by mu Ziro něco udělal, musí v tom být něco víc. Někdo víc? Saisho zná Beliala? Odkud?“ díval jsem se na Maru vystrašeně a kmital pohledem i na ty dva.
Vzal jsem vázu od květiny na stole a vytáhl z ní květiny. Zašel jsem do kuchyně a nabral ledovou vodu ze džberu.
Byl jsem tak zmatený a naštvaný z toho, že nevím, co se tu děje, že jsem k nim došel a vše na oba vychrstl…
Byli zpocení a v šoku, to by jim mělo uklidnit těla, nebo je to dostane do takového šoku, že se probudí…
Maro
Tomoko mě seřval a hned poručil, přenést ty dva do pokoje pro hosty. Kdybych nebyl vystrašený, nejspíš bych se urazil. Ale v tuhle chvíli jsem byl rád, že byl pánem situace. Ale to, že na ně chrstl ledovou vodu, už se mi tak moc nepozdávalo.
Ani jeden z nich se však neprobral úplně. Jen se jejich dech o něco zklidnil a i přesto, že byli mokří, přestali se třást.
Podíval jsem se na Zirovu zkřivenou tvář bolestí. Rozhalil jsem mu košili. Na boku se mu dělala modřina. Jemně jsem ho prohmatal.
„Nejspíš má zlomené žebro,“ řekl jsem tiše. „Neumím to spravit,“ podíval jsem se na Tomoka a odstoupil jsem. Přešel jsem k Saishovi. Dobře jsem si už v jídelně všiml jeho rukou. Na obou zápěstích má hluboké jizvy… už dávno. Nikdy mi neřekl, odkud je má. A ty jizvy teď jasně krvácely.
„Určitě zná Beliala,“ odpověděl jsem na Tomokovu otázku. „Podle toho, jak na něho mluvil, když na nás zaútočil na mém zámku. Možná to má něco společného s vraždou mého otce. Ale teď se nejspíš nic nedozvíme. Budeme muset počkat, až se vyspí.“
Přikryl jsem Saisho peřinou a čekal, až Tomoko prohlédne Zira.
Tomoko
Prohmátával jsem mu bok, a i já jsem cítil, že má jedno žebro zlomené a druhé naštípnuté…
Bohužel v jeho vyčerpaném stavu mu nepomůžu.
„Musíme nejspíš počkat, až se probudí oba…“
Přikryl jsem i Zira chytil Maru za ruku. Odešli jsme ven na chodbu…
„Jak si to myslel s tím Belialem? Myslíš, že ty jizvy, které má na rukách… Ano, taky jsem si jich všiml… Že to má něco společného s Belialem?“
Maro
Ani Tomoko nemohl Zirovi v tuhle chvíli pomoct. Přikryl ho a potichu jsme odešli z pokoje.
Poručil jsem stráži, aby hlídali na chodbě před jejich pokojem a pokud by se něco dělo, ať nás hned informují.
„Myslím, že by bylo na místě dobře prostudovat ještě jednou všechny knihy o Belialovi. Možná tam někde bude zmínka o tom, co se stalo. Já nic nevím. Kdykoliv jsem se Saisha zeptal na to, jak zemřeli rodiče, nikdy neodpověděl. Nikdy mi ani neřekl, že bych s tím démonem měl cokoli společného. Střežil to jako největší tajemství. Ale začínám tušit, že to nejspíš bude mít opravdu něco společného se smrtí mých rodičů. Co když mě chtěl Belial odvést k sobě už jako dítě? Tak jako chce teď Ely?“
Byl jsem zamyšlený a všechny ty domněnky jsem vyslovoval nahlas. Aniž bych si to uvědomil, mé kroky mířily do mé pracovny. Zastavil jsem se před dveřmi. Chytil jsem Tomoka za ruku.
„Začínám se toho opravdu bát, Tomoi. Když už to s těma dvěma tolik zamávalo, a určitě v tom měl prsty Belial, jak se mu ubráníme?“
Snad poprvé jsem měl v očích strach. Věřil jsem tomu, že když tu Saisho je, že všechno dobře dopadne. Že společně se Zirem ochrání Ely a Tomoka. Ale v tuto chvíli má jistota měla velmi křehký základ.
Tomoko
„Jdeme na to, vše prostudujeme a hlavně tu knihu od čarodějnice. Myslím si, že tyhle útoky začaly, když jsme získali tu knihu. Řekl bych, že je tam něco, co nám hodně pomůže. Dokud naši kouzelníci spí, musíme to procházet my.“
Pomalu jsme přicházeli k Maruově pracovně…
„Stejně nám bude muset všechno vyklopit. Chci vědět, proti čemu stojíme a pokud je pravda v minulosti, musíme jí najít. Nic se nestane. Slibuji… Najdeme způsob, a pokud jim tohle Belial udělal, musí být vystrašený. Nejspíš mají způsob, jak ho zničit. Jen najít jaký?“
Šáhl jsem Maruovi za záda a otevřel dveře… Postrčil jsem ho do pracovny a zavřel.
„Taky mám strach a veliký, ale doufám, že vše dobře dopadne a my budeme jen spolu…“
Maro
Vešli jsme do pracovny a já zamířil rovnou ke stolu. Vzal jsem knihy, které jsem tam měl a dokonce i zůstaly na stole, když jsme tu s Tomokem trošku řádili. Usadil jsem se do křesla a položil knihy na malý stolek vedle nich.
„Posaď se…“ ukázal jsem Tomokovi na druhé křeslo. Zapálil jsem svíčky a zahloubal se do čtení. Opravdu by bylo dobré, na něco přijít. Ale možná oni, když jsou teď spojení… Možná to bude prospěšné.
„Co když to jejich spojení…“ zamyslel jsem se nahlas a podíval se na Tomoka, který už také seděl a četl v knize od té staré čarodějnice. „Co když to spojení teď bude velice silné a proto z toho může mít Belial strach. Ale… Můžou být teď hodně silní, jenže zároveň to bude i jejich slabá stránka? Jestli se milují, budou mít strach jeden o druhého a když se jednomu z nich něco stane, může to toho druhého zlomit tak, že nebude pak ničeho schopen…“
Tomoko
Posadil jsem se a uchopil knihu od čarodějnice a začal jsem projíždět jednotlivé stránky… Ale moc dobře jsem slyšet Maru.
„Bude to hodně silné spojení, sám víš, co to dělá s tebou… Ziro sice není král, ale pochází z královského rodu, jeho krev je vzácná a on sám je silným čarodějem. Myslím si, že s tímhle rozhodně Belial nepočítal, proto se snaží je od sebe rozeštvat. Jsou to silní soupeři a spolu jsou nezastavitelní… Jejich spolupráce nám dá naději… Uvidíš… Ale prvně se z toho musí dostat,“ říkal jsem klidným tónem a znovu se mi před očima objevily Saishovi jizvy na zápěstích…
„Musel hodně trpět a jak znám Beliala, musel ho pěkně mučit a týrat. Nechci si ani představit, co mu udělal, když já sám vím, co chtěl udělat mě… Je pravda, že pokud se někomu z nich, něco stane, tak ten druhý bude trpět, ale nemyslím si, že by to ovlivnilo jejich práci. Oba jsou naši věrní přátelé a vždy stáli za námi… Nebude to jednoduché, ale zvládneme, to, Ano?“
I já v to doufám, musíme to zvládnout, nikdo jiný to za nás neudělá…
Maro
„Určitě to zvládnem…“ povzdechl jsem si. Teda aspoň doufám, pomyslel jsem si v duchu.
Zahloubal jsem se znovu do knihy. Ale nějak jsem se nemohl soustředit. Představa Beliala, který mučí někoho takového jako je Saisho… Co mu udělal? Proč mi nikdy nic neřekl?
„Musím se ho zeptat,“ zvedl jsem se zničehonic. Pocit, že to musím vědět okamžitě, byl tak silný, že jsem prostě nedokázal sedět na místě. „Určitě už musí být vyspaní.“
Krucinál, Belial musí mít někde slabé místo. Sakra… do háje!
Vztekle jsem kopl do stolu. Můj strach začal přecházet v zuřivost. V zuřivost na toho, kdo mi říká synu. Je mi z něj na nic. Začal jsem se vzteky třást a přestával jsem se ovládat. Najednou mě popadl amok a já se nekontrolovatelně měnil do démonské podoby.
Tomoko
Díval jsem se na to, jak Maru zuří… Chápu moc dobře, proč se takto rozčílil. Vlastně i já se tak cítím, ale to on mi tu spálí polovinu zámku…
„No tak, Maru. Spálíš tu všechno… Půjdeme se jich zeptat spolu, jen… Asi bychom měli být opatrní, Kdo ví, jak a v jaké náladě se probudili?“ usmál jsem se a zvedl od knihy.
Ještě jsem skoro nic nepřečetl, ale Maru tolik šílí, že ho musím uklidnit.
„Jdeme!“
Chytil jsem ho za ruku a společně s ním se dostal před pokoj, ve kterém odpočívali. Pomalu jsem otevřel dveře a slyšel zvuk vody, jak dopadá ne nějaké předměty….
„Maru, já ti nevím…. Asi jsou ve vaně…“ ukázal jsem na prázdnou postel a ukázal na ucho, aby Maru poslouchal ten zvuk vody.
Maro
Tomoko mě chytil za ruku a i když jsem stále cítil ten vztek, pomalu ale jistě se dostával pod kontrolu. Jeho teplá ruka, ve které poslední dobou cítím daleko víc citu než kdy jindy, mě uklidňovala.
Proč mám pocit, že i když teď bývá víc náladový než já, je přesto vyrovnanější?
Nechal jsem se dotáhnout k pokoji pro hosty, kde Tomoko potichu otevřel dveře a opatrně nakoukl dovnitř.
Pravda, postel je prázdná, to je vidět i v tom přítmí.
Pak jsem se zaposlouchal. Slyšel jsem tichý Saishův hlas. I když jsem nechtěl poslouchat, zcela zřetelně jsem ho slyšel přes Zirovy vzdechy. Když Ale Saisho ztichl a bylo slyšet jen zasténání Zira, z kterého se mi naježily chlupy na zátylku, raději jsem se stáhl zpátky.
„Nechtěl bych ho znovu rozzuřit,“ zašeptal jsem Tomokovi do ucha, když potichu zase dveře zavíral.
„Ale myslím, že pro něj budu mít otázek víc než dost,“ řekl jsem zamyšleně, když jsme kráčeli chodbou.
Šli jsme do naší ložnice, protože byla už hluboká noc a já se cítil unaven. Cestou jsem se již zcela uklidnil a vrátil se do své normální podoby. Jen jsem skopl boty a hodil sebou na postel.
„Chce se mi spát,“ zíval jsem na celé kolo, až se Tomoko začal smát. Přehodil jsem přes sebe peřinu, protože mě z únavy roztřásla zimnice. Podíval jsem se na Tomokovo bříško a pak začal v duchu počítat.
„Pět dní,“ řekl jsem nahlas. „Maximálně pět dní, Tomoi…“
Tomoko
„Otázky budeme mít oba dva… Ale opravdu, by to mohlo být hodně nebezpečné… Potřebují si to vyjasnit i mezi sebou…“
Ještě jsem přiložil ruku na dveře a vypálil do nich vzkaz…
„Až budete moct, jsme u sebe v pokoji.“
Až si přečtou, snad konečně dojdou a v klidu… Usmál jsem se…
Maru vypadal opravdu unavený, když skopnul boty na zem a zíval, jak protržený… Smál jsem se a přitulil se za ním pod teplou peřinu… Potom mě najednou polilo horko….
„Sakra, máš pravdu… Čím víc, se to blíží, tím jsem nervóznější. Jsem opravdu vystrašený, Maru…“
Maro
Přitáhl jsem si Tomoka ještě blíž.
„Čeho se bojíš víc? Narození Ely, nebo toho, co se může stát? Jak moc pro tebe celý ten obřad bude náročný? Co vím, tak ženy tvrdí, že to není procházka růžovou zahradou, ale ty jsi muž. Vůbec si to neumím představit. Už tak je zvláštní, že jsi schopen něčeho takového,“ schoval jsem ruku pod peřinu a pohladil jeho bříško, které opravdu bylo čím dál větší.
„Budu tě držet za ruku,“ usmál jsem se a přitáhl si ho k sobě pro polibek. „Nebo spíš… Budeš se mě držet za krk…“ Ještě jednou jsem ho políbil.
Pak jsem si už jen uvědomil, že ti dva nejspíš dorazí, kdo ví kdy, ale to se mi už pomalu zavíraly oči. Bylo mi pod tou peřinou u Tomoka tak dobře…
Tomoko
„Asi všeho… Co se stane, to ovlivníme… Ale, jak se zrodí Ely, to bude opravdu náročné… Pravda, musíš mi nabídnout svůj krk a krmit mě, dokud to neskončí. Což znamená, že se budeš muset před tím hodně nakrmit. Potom tě už budu krmit já, ale do té doby, budu potřebovat tvoji krev. Vše bude dobré…“ povzdechl jsem si.
Zahrabal jsem se pod peřinu a tiskl se na Maru… Ještě jsem zkontroloval obě sochy, jestli jsou na místě a zavřel jsem oči, abych na chvíli usnul…
Maro
Usnuli jsme oba dva.
Najednou jsem se probral s divným pocitem. Otevřel jsem oči. Tomoko klidně spal. Oddychl jsem si. Ale… Kolem postele byla vztyčená modrá průhledná bariéra. Soškám svítily oči a obě byly natočeny k oknu. Rychle jsem se otočil tím směrem.
V otevřeném okně, seděl Balial s roztáhnutými křídly. Nic neříkal. Jen seděl, díval se na nás a usmíval se. Nejspíš tušil, že i když by se dostal přes bariéru, způsobil by rozruch. A to on nechtěl.
Podíval se na spícího Tomoka, kterého jsem objímal a pak zaměřil pohled do mých očí.
„Tohle je zbytečné… zbytečně se vysiluješ… vezmu si co je mé… Ani ti čarodějové vám nepomůžou… už se ti Saiho pochlubil, jak moc dobře ho znám? Každou jeho slabinu… jeho tělo a krev dokonale… A ten vlk Ziro? Myslí si, že jsem mu o sobě řekl všechno? Díky, že jsi mi daroval tu čarodějnici… díky ní už vím i všechny naše slabiny a jsem schopen to všechno posílit…“
Aniž by otevřel pusu, slyšel jsem zřetelně každé jeho slovo. Rychle jsem oddechoval a jen se díval do těch očí… Do té klece, která mě nechtěla pustit ze svého sevření.
Pak se ale na chodbě ozval šramot.
„Už jen pár dní…“ lehce mávl křídly a odletěl do tmy. Díval jsem se na to prázdné okno přes tu modrou bariéru a snažil se uklidnit. Teprve když se Tomoko víc zavrtal do mé náruče, jsem začal vnímat okolí. Zavřel jsem oči a snažil se nemyslet na to, co Belial říká. Není možné, aby věděl všechny slabiny naše a aby během tak krátké chvíle tak zesílil… Není to možné…
Tomoko
Spokojeně jsem spal, dokud se v místnosti neochladilo a já se nezavrtal víc pod peřinu…
„Maru, zavři okno…“
Najednou se rozrazily dveře a do nich vešli Ziro a Saisho…
„Tak jsme tu a já mám nápad…“ zaznělo z úst Zira.
Nápad? Tak tohle mě zajímá… Hned jsem se zvedl do sedu a díval se překvapeně na Zira…
Maro
Myslel jsem, že vyletím z kůže, když ti dva vrazili dovnitř. Byl jsem napjatý jak špagát a dost jsem sebou trhnul, kdy se dveře otevřely. Tomoko se probudil, chvilku se na ně nechápavě díval a pak když Ziro promluvil, hned se zvedl do sedu.
Já se rozhlížel, těkal jsem pohledem z jednoho na druhého a dobře jsem si všiml pátravého Saishova pohledu.
Prohlásil něco o kouzlech a pak zůstal viset pohledem na mně. Jen jsem sklonil hlavu. Bylo mi jasné, že ví, že tu Belial byl. Co mu mám na to říct? Už vím. Nejlepší obrana je útok.
„Jak to, že tě Belial zná?“ zaútočil jsem na něj otázkou.
Patová situace. On chtěl něco říct mně, já ho zastavil otázkou.
Ziro chtěl něco říct všem nám, ale zůstali na nás s Tomokem hledět.
Co teď?
Kdo začne?
Tomoko
Zmateně jsem se díval na Zira, jak něco šeptá Saishovi a ten si posléze sedá vedle Maru na postel.
Co je to za pravdu? Sám jsem se ani nepohnul a čekal na ty věty, které ukážou pravdu. Byl jsem opravdu zvědavý… Nesnáším Beliala a pokud Saisho ví něco, co ani jeden z nás, je to důležité… Musí nám to říct… I když to vypadá, že jeho to stále bolí a já mám strach, že mu dělal věci, za které se stydí i on…
Maro
Jako první se v tom nečekaném tichu pohnul Ziro. Došel k Saishovi, něco mu pošeptal a on se s povzdechem usadil na naší posteli. Chvilku hleděl jen tak do země. Pak pohlédl na mne…
„Chceš vědět, odkud znám Beliala?...“
Posadil jsem se naproti němu a upřeně jsem se mu zahleděl do očí.
„Vím o tom, že přinutil tvou matku… Byla silná a jako čistokrevný upír, z hlavního rodu vhodná pro jeho potomka… Tvůj otec ho chtěl zabít, ale ona mu to nedovolila, protože věděla, že by o něj přišla. Že by ho Belial zabil. A i přesto, že to bylo, jak bylo, oba tě velmi milovali…“
Saisho mluvil ještě chvilku. Řekl už jen pár vět, které mě zcela šokovaly. Když tu najednou on vstal a zmizel z pokoje. Prostě se změnil v netopýra a vyletěl oknem. Jen jsem zahlédl, jak zamířil ke stájím, kde tiše vletěl dovnitř.
Tomoko
Poslouchal jsem a bylo mi líto Marovy matky a otce, ale ještě víc, mi bylo líto Saisha. Je jasné, že to není jeho chyba, ale on se tím trápí…
Když měl však mluvit o svém věznění, jen se nadechl a zmizel…
Opravdu? Proč to neřekne?
Otočil jsem se na Zira.
„Ty víš, co se mu stalo, že? To, jak si mu vlezl do mysli, co tam bylo?“
Nyní Maru vyjeveně zíral na nás.
Maro
Saisho najednou byl pryč. I když řekl, že je to vše, bylo vidět, že má ještě něco v sobě, co nám zamlčel. Jak moc těžké to pro něj muselo být, že to nechce říct?
A pak promluvil Ziro. Už jsem chápal… Tušení se mi potvrdilo a já na nic nečekal a v momentě se změnil v netopýra a letěl za ním. Našel jsem ho ve stájích. Došel jsem k němu a promluvil na něj. Nejprve se zdráhal, nakonec ale souhlasil. Tiše jsem ho poslouchal a ani jednou ho nepřerušil. Měl jsem pocit, že kdybych to udělal, že by už zmlkl navždy.
Tak proto ty jizvy na rukách. Dávno si je mohl zahojit, ale on si je nechal jako připomínku toho, co bylo. Měl jsem v tu chvíli chuť se rozběhnout do pekla a Beliala roztrhat na kusy.
Když Saisho domluvil, chvilku jsem přemýšlel co na to říct. Začít ho litovat a hladit po hlavě nemělo smysl. Ode mne by to nevzal. Jsem pro něj jen dítě… Necítil by se dobře, kdybych to udělal.
Poděkoval jsem mu za vše, co pro nás udělal a na jeho prosbu jsem se změnil ve vlka. Fascinovaně na mně hleděl a hladil mě. Bylo vidět, že ať je to čím chce, už nebyl tak nervózní a trochu se uklidnil, i když přes dotek jeho ruky, jsem stále cítil mírný třas jeho těla.
Olízl jsem mu tvář na poděkování a rozběhl se do zámku. Ziro seděl v křesle, Tomoko na posteli a rozmlouvali spolu.
„Myslím, že by nebylo od věci, kdybys šel za ním,“ promluvil jsem ještě ve své vlčí podobě na Zira a vyskočil jsem na postel k Tomokovi.
Položil jsem mu hlavu do klína.
„Saisho souhlasil, že ti můžu říct, co se stalo. On sám by ti to neřekl. Na to je moc hrdý a já byl rád, že vůbec to řekl mě. Ale musel jsem mu za to slíbit, že mě bude studovat jako vlka,“ rozesmál jsem se, což spíš znělo jako nepodařený štěkot.
Tomoko
Poslouchal jsem Zira a místy jsem se cítil v ohrožení. Pár věcí se ještě musí doladit… Třeba vyjmutí Ely z mého břicha a zacelení pomocí pečeti… Bude to hodně náročné a to i pro kouzelníka, který povede rituál…
Neřekl mi však nic o tom kouzlu a já se začal bát, že to nebude jen tak.
Najednou vstoupil Maru ve své vlčí podobě a vyskočil na postel. Položil mi hlavu do klína…
Ziro taktně odešel a zavřel za sebou dveře.
Maru mi pomalu vyprávěl, to, co se stalo Saishovi a já byl z toho všeho v šoku. Opravdu mi ho bylo líto….
„Je mi líto, co se mu stalo, muselo to být hrozné… Je to strašný zmetek. A taky si ho bral… Chápu, proč se nikdy na nikoho nevázal, tohle muselo zanechat opravdu hlubokou ránu…“ povzdechl jsem si a přitulil se k jemné vlčí srsti.
„Zira mi vyprávěl o tom, jaký bude obřad, a nebudu ti lhát… Bojím se ještě víc… A tentokrát porodu…