Tomoko
Prohraboval jsem se hračkami, na kterých mě zaujalo to okousání a hlavně kolem krku.
„To takhle máte všichni upíří? Bude okousávat hračky a přitom myslet na krev? Nenarodí se už se špičáky? Jak ji budu dávat krev? Sakra… Je to nějak komplikované, ne?“ povzdechl jsem si a šel s Maru prohlížet dům.
Bylo hezké si s ním prohlížet dům a hlavně vzpomínka na meditační místnost byla výživná… Hahahaha… Jak jsme se honili kolem té postele, haaaa…. Už si ani neuvědomuji, že to nějakou tu chvilku je… Že už tenkrát jsem s ním započal žít náš život… Když mi ukázal to tmavé křídlo, do kterého vedla dlouhá chodba, má zvědavost vyhrála….
„Ano, chci se podívat, pokud to patří k tvé minulosti, chci vědět všechno…“
Maro
„Upíři se narodí jen se špičáky. Jsou drobné a trvá tak dva týdny, než se protáhnou natolik, aby se sami mohli zakousnout a sát. Za ty dva týdny je krmení bolestivé a docela složité. Než se to mládě naučí, někteří to řeší tak, že krmí lžičkou, nebo sami nakousnou svou kůži, aby krev lépe tekla… V té době musí matka hodně jíst, protože krev si malé bere hlavně od matky, někdy otce. Ale ne od cizích lidí, či upírů. Je to v rámci i zachování čisté krve…“
Podíval jsem se na Tomoka jak se tváří… Nevěděl jsem, jestli byl zděšený, či překvapený, nebo cokoli jiného… „Na těch hračkách jsem si brousil zuby ty které jsem už měl, i ty, které teprve rostly a tak nějak instinktivně jsem okusoval hlavně krk,“ usmál jsem, když jsem si vzpomněl, jak hračky vypadaly.
Vedl jsem Tomoka do druhého křídla. Už někde v polovině chodby byl cítit jemný zápach krve. U hlavních dveří, s masivním kováním jsem se zastavil.
„Připraven?“ podíval jsem se na Tomoka. „Určitě nemusíš mít strach. Jsou to mí věrní. Je to jejich část domu, ale musí mě respektovat. Někteří spí, někteří jsou vzhůru…Probuzení jsou většinou na lovu nebo se zdržují v hlavním pokoji. Krev jde cítit, protože pro pár z nich se nosí jídlo sem. Místnost pro krmení je ve sklepení… Sklepení má dvě patra pod zemí. Tak chceš jít dovnitř a seznámit se? Budou to věrní i naší Ely a možná by to měli vědět…“
Tomoko
Brousil zuby? Haaa? No dobře, budu si muset na tohle zvyknout…
Byl jsem však v šoku, když jsem slyšel o tom, že se malá bude krmit výhradně z nás. Budu se muset řezat a dávat jí krev lžičkou? Potom jsem se usmál, vlastně se to moc neliší od krmení mlékem, taky ze mě něco poteče, tak co?
Došli jsme ke dveřím, od kterých už z dálky byla cítit krev. Bylo tu opravdu hodně upírů, nějak ve mně zatuhlo a já se víc natiskl na Maru…
„Máš pravdu, asi by nás měli poznat. Jen… Nechoď od nás ani na krok, stále moc upírům nevěřím, jen tobě… Jdeme?“ řekl jsem přesvědčeně a byl přitisklý k Maruově ruce.
Maro
„Nemusíš se bát… Jseš tu se mnou,“ chytl jsem Tomoka za ruku, když se ke mně víc natiskl.
Položil jsem dlaň na dveře a ty se otevřely. Před námi byla už jen krátká chodba a po ní jsme přešli na konec k jediným dveřím, co tam byly. Vešli jsme dovnitř. Ocitli jsme se ve velké místnosti.
„To je hlavní pokoj, pro všechny probuzené, kteří se chtějí bavit,“ pošeptal jsem Tomokovi do ucha.
V hlavním pokoji byly jen menší okna, na kterých byly neustále zatažené černé závěsy, nepropouštějící sluneční světlo. Už ani na noc je nikdo neodtahoval. Po stěnách byla spousta svícnů, stejně jako na některých stolcích a zapálené svíčky osvětlovaly celou místnost. Stálo zde několik pohovek a křesel potažených červeným sametem, s krásně vyřezávanými opěrkami. Několik stolků, které sloužily p různým činnostem. Na některých stály karafy s vínem či čerstvou krví, na jiných například krásně vyřezávané šachy či jiné deskové hry, nebo karty. Byly tu také dva písařské stoly. Nepočítal jsem s tím, že tu bude tolik věrných. Myslel jsem, že tu budou tak tři čtyři, ale k mému překvapení tu bylo asi deset upírů.
V momentě, když jsme vešli, všichni se k nám otočili a ztichli. Jakmile mě viděli, okamžitě všichni vyskočili na nohy. Mírně se poklonili a pomalu se přiblížili ke mně, aby se se mnou pozdravili.
„Zdravíme tě… nevyšší… Čekali jsme, že nás přijdeš navštívit, cítili jsme, že jsi tady,“ zaznělo z několikerých úst. „Cítili jsme, že nejsi sám…“ pohlédli na Tomoka a některým se zablýsklo v očích a objevil se jim v nich červený nádech. Dva, co byli úplně vzadu, jen polohlasně zasyčeli.
„Tohle je můj životní partner, Tomoko. Mějte k němu úctu stejně jako ke mně,“ ukázal jsem k Tomokovi. Přicházeli postupně jeden po druhém, zdravili se s Tomokem a se mnou. Jen ti dva poslední stále váhali a v očích se jim nebezpečně blýskalo. Viděl jsem, jak stěží skrývají své upíří špičáky.
Tomoko
Bylo jich tam opravdu hodně. Podle mých počtů, jich v místnosti bylo kolem deseti. Hned jak Maru vstoupil, uklonili se a začali se představovat, jak vzorní sluhové…
Jen dva z nich, si mě neustále prohlíželi a já slyšel, jak na mě vrčí. Nelíbilo se mi to, a když byl Maru zabrán do konverzace, oni se přiblížili skoro na dosah.
Ucítil jsem, jak se jejich ruce natahují ke mně, ale v tu chvíli, mě obalily plameny, ale tyhle byly jiné, červené… Tohle musela být práce Ely. Chránila mě a zároveň sebe. Vrčeli ještě víc a nechápavě těkali pohledem ze mě na Maru.
Maro
Ucítil jsem najednou, jak se v místnosti udělalo dusno. Všichni zmlkli a dívali se někam za mě. Otočil jsem se. V tu chvíli se ve mně probudil vztek. Změnil jsem se do své naštvané upírské podoby. Mávl jsem rukou a oba dva odletěli od Tomoka tak na dva metry a skončili na podlaze.
Zatím co se otřeseně zvedali, já k nim rychle došel. Chytl jsem jednoho za ruku a jedním stiskem mu zlomil zápěstí. Druhého jsem chytil pod krk a silně sevřel, až jsem cítil, jak se jeho ohryzek stahuje a křupe.
„Ještě jednou tohle někdo z vás udělá, okamžitě ho zabiju!“ zařval jsem, až popraskaly všechny karafy a víno a krev se rozlévalo po stolcích a po zemi mezi střepy.
„Vy nevíte co je úcta k nejvyšším? Víš, co znamenají jeho plameny? Cítil nebezpečí… z tebe a z tebe!“ otočil jsem se na druhého, který si svíral zlomenou ruku. „Mám vás okamžitě zabít? Hned tady? Víte, že to klidně udělám! Máte ho chránit! Máte ho chránit, protože i pro vás je teď pánem! Nosí v sobě nový život. Naši dceru! A ona bude jednou vaší paní!“
Zuřil jsem a má ruka se kolem jeho krku stahovala čím dál víc. Ani jsem nevnímal překvapený šum, který vznikl, když jsem zmínil Ely.
„Pane! Odpusťte jim, prosím,“ postavila se přede mne Rin a hluboce se uklonila. Třásla se. Měla strach, abych nezačal ještě víc běsnit.
„Je nám to líto,“ připlazil se ke mně ten se zlomenou rukou a zůstal v úklonu klečet u mých nohou. Pustil jsem druhého a ten dopadl na zem vedle něj.
„Okamžitě je odkliďte. Dolů do krmírny… bez jídla měsíc…Jen tak vám odpustím, myslím, že je to mírný trest za to, co jste udělali.“
Tomoko
Položil jsem ruku na Maruovo rameno a políbil ho na tvář.
„Prosím, nerozčiluj se… Jsem v pořádku a oni se mě ani nedotknou. Odpusť jim to, už to zajisté chápou. A měl bys jim říci o Ely, to ona jim jednou bude vládnout, stejně jako mému rodu.“
Usmál jsem se a plameny zmizely. Došel jsem k tomu, co měl zlomenou ruku a pomohl mu vstát.
Začal jsem rukama spravovat rozbité karafy a tavil je do jednoho celku, aby byly zase použitelné.
„Tolika škody, mám chuť se něčeho napít. Ty ne, Maru?“ nechtěl jsem žádné rvačky, ani násilí.
Podle mě se to Ely nelíbilo, přece jenom je to upír.
Maro
Díval jsem se na Tomoka a pomalu se uklidňoval.
„Ne, Tomoi, tenhle trest musí přijmout. Dobře to ví,“ otočil jsem se na ty dva.
Oni jen přikývli a Rin s dalším upírem je odvedli do krmírny. Za chvíli se vrátili, poklonili se a podávali mi klíče od pout.
„Za dva týdny je můžete pustit,“ snížil jsem jim trest a nechal jsem klíč Rin.
Dobře věděla, že i přesto, že jsem ji ty klíče nechal, což normálně nedělám, musí poslechnout. Jen přikývla a šla doplnit karafy.
Přešel jsem k Tomokovi a chytl ho kolem pasu.
„Víš, co pro ně znamená tenhle trest? Budou v poutech po celou dobu a jen můžou sledovat, jak se ostatní krmí. Možná se ti to zdá kruté, ale je to nejmenší trest za to, aby si uvědomili, kde je jejich místo. A nezkoušej mě přemluvit,“ řekl jsem důrazně, když jsem viděl, že už otvírá pusu, aby něco namítl. Přejel jsem palcem po jeho rtech.
„Máš chuť se napít?“ potáhl jsem ho k pohovce, sedl jsem si a přitáhl si ho na klín. Přehodil jsem si vlasy do zadu přes opěradlo.
„Nech si chutnat,“ zašeptal jsem mu do ucha a nabídl jsem mu svůj krk.
V místnosti to jen zašumělo údivem. Nikdo... opravdu nikdo neměl tu čest ochutnat mou krev.
Ale bylo potřeba, aby to viděli. Aby pochopili, že Tomoko je opravdu můj partner a také ho tak brali a ochraňovali stejně, jako mně.
Tomoko
Olízl jsem si rty a sedl si na jeho klín tak, abych se dostal lépe k jeho krku… Vytasil jsem tesáky a prudce se zakousl do jeho krku.
Bylo mi jedno, že tu někdo je. Maro je můj a já mám hlad.
Sál jsem a měl zavřené oči, abych měl v mysli jen jeho… Ta sladká krev mi vjížděla do úst a já ji jen slastně polykal…
Maru místy zavzdychal a já se víc natiskl na jeho krk…
Když jsem byl plný, oddálil jsem se od jeho krku a ještě olízl krvavé místo.
Schoulil jsem se k jeho hrudi a pohladil moje bříško. Jeho ruku jsem si položil na místo, kde bylo cítit, jak Ely kope… Byla spokojená. Všichni kolem nás jen užasle koukali na to, co se stalo.
Maro
Kousl jsem se do rtu a zavřel oči, když se do mě Tomoko zahryznul. Jen občas jsem slabě zavzdychal, protože jsem se nemohl ubránit pocitu vzrušení, který se mi rozlézal po těle. Jen stěží jsem udržel svou parádu v kalhotech v klidu. Přitiskl jsem si Tomoka k sobě blíž, dokud se zcela nenasytil. Cítil jsem to napětí ostatních, věděl jsem, že většina z nich by si s Tomokem ráda vyměnila místo. Takhle nás jen někteří tiše s občasným zasyčením sledovali a někteří se raději odvrátili, aby nepokoušeli svůj chtíč. Když Tomoi skončil, oddechl jsem si. Nevím, jak dlouho bych to tak v klidu ještě vydržel. Uklidnil jsem svůj mírně zrychlený dech a pohladil Ely.
„Dobře mě všichni poslouchejte. Tohle je pro vás dostatečné vysvětlení, abyste Tomoka, který je mimochodem král ve své zemi, začali brát vážně. Budete ho chránit stejně jako mě a stejně jako naši dceru,“ opět jsem pohladil Tomokovi bříško. „Ely je naší krve, stejně jako mého Tomoka. Budete ho oslovovat nejvyšší stejně jako mě a Ely. Rozuměli jste?“ všichni přikývli a pak se Tomokovi poklonili.
„Jsme vaši věrní, nejvyšší,“ ozvalo se z několikerých úst.
„Tuhle zprávu předáte těm, kteří spí, nebo tu nejsou.“
Spokojeně jsem se podíval na Tomoka.
„Půjdeme navštívit naši ložnici?“ zašeptal jsem mu do ucha. „Už mě tvůj malý přítel dlouho nenavštívil a já bych ho rád pozdravil,“ zašeptal jsem znovu a roztouženě se mu díval do očí.
Tomoko
Bylo zvláštní, že se mi všichni poklonili a nazvali mě Nejvyšším… Nikdy jsem neměl rád autority a sám si ji nikde nevytvářel. Proto nechápu tresty, ale je to Marův svět a já se mu do toho nesmím plést.
Když mi zašeptal ta slova do ucha, hned jsem se usmál. Postavil jsem se na nohy a protáhl se, abych se naschvál ukázal v celé kráse a to dole ukázalo, že má tu stejnou potřebu…
„Tak mě veď, je načase uspokojit i tebe… Vaše výsosti…“ usmál jsem se a čekal, až Maru vstane, ale ten byl mým oslovením v šoku.
Maro
Viděl jsem na Tomokovi, že se mu to moc nepozdává.
„Tomoi, já vím, že se ti to nelíbí, ale upíři jsou v tomhle asi jiní, než vlci. Je to smečka krvežíznivých potvor. Hodně z nich je neposlušných a je opravdu potřeba jim ukázat místo jakýmkoli způsobem,“ vysvětloval jsem mu cestou k ložnici.
Každým krokem jsem se k němu blížil a když jsme vešli do pokoje, byla jsem už na něj přisátý a zatím co jsem ho líbal, mé ruky již rozepínaly jeho košili. Můj dech a srdeční tep se zrychlily a já ho neomylně táhl k posteli.
„Měl jsem na tebe chuť už tam dole, Tomoi,“ vydechl jsem, když jsme se zastavili o hranu postele.
Tomoko
„Taky proto, jsem se zcela nenakrmil… Ještě si budu muset nějakou dávku dát,“ usmál jsem se a jedním tahem dostal Maru na postel.
Stáhl jsem mu kalhoty a spodní prádlo, košili jsem ještě nechal na jeho těle, bude dobrá při uskutečnění mého plánu.
Sám jsem se svlékl a hezky pomalu, aby se Maru musel dívat, jak kousek po kousku odhaluji své tělo. Nakonec jsem si nechal spodní prádlo, abych mohl milimetr po milimetru odhalovat jemnou kůžičku, špičku, penis a kulky… Aby viděl, jak je moje chlouba ztvrdlá z toho, jak se na mě dívá. Jeho pohled byl vášnivý a toužící po mých dotecích.
Pousmál jsem se a jak kočka po všech čtyřech, jsem se pomalu sunul za ním na postel. Zůstal jsem na kolenech nad ním a políbil ho do vlasů….
Potom jsem sjel na jeho čelo, spánky, oči, nos, tváře. Vše jsem zasypal polibky. Zamířil jsem k jeho ústům a jazykem ochutnával jeho rty. Zajel jsem do jeho úst a tam rozpoutal uragán… Proplétal se s tím jeho a vášnivě, až nesnesitelně, jsem ho líbal…
Moje ruce bloudily po jeho těle a našly dva hrbolky, které začaly přes látku košile dráždit. Látka a má technika laskání, měly za následek, že bradavky ztvrdly a já roztrhl košili, aby se mi ukázala jeho krásná hruď. Mírně jsem nadzvedl jeho tělo a konce rukávů mu svázal za zády… Byl uvězněn a nemohl pohnout rukama…
„Tak Maru, odplata….“ usmál jsem se a zarazil ho do matrace.
Polibky jsem se ukotvil na bradě a potom jsem zamířil níž… Krk jsem záměrně vynechal a začal se věnovat bradavkám, které jsem dráždil jak jazykem, tak jsem po nich jezdil tesáky.
Sjel jsem až na jeho penis… Ten jsem po celé délce olízl a na konci jsem jazykem a ústy polaskal jeho naběhlé kuličky… Znovu jsem se polibky vrátil na jeho špičku, do které jsem mírně kousl, než jsem ji vsunul do svých úst. Zajížděl a vyjížděl jsem s jeho pevností, dokud nezačal hlasitě vzdychat… Propustil jsem ho ze svých horkých úst a přemístil se k jeho uchu.
Zašeptal jsem: „Mám pokračovat Maru?“
Maro
„Tobě to ještě nestačilo? Jseš jak piraňa…“ usmál jsem se. Stihl jsem Tomokovi jen přejet prstem po rtech a už jsem ležel na posteli. Během chvilky mě zbavil kalhot a já pod ním ležel polonahý. Tohle bylo vzrušující. Otíral se svým tělem o můj penis, když se sunul nahoru a já jen tiskl zuby k sobě, až bylo vidět, jak se mi pohybují čelisti i přesto, že jsem měl zavřenou pusu. Zůstal nade mnou klečet. Zaútočil na mně svými polibky a já mu je chtěl oplácet. Ale byl tak rychlý. A když se jazykem vecpal do mých úst, jen jsem přijímal jeho vášnivost a dravost a jako omámený se snažil jazykem pohnout aspoň trochu, abych cítil jeho jemnost, kterou zaplnil celou mou ústní dutinu.
Jeho ruce neomylně našly mé dva hrbolky, schované stále pod košilí a jen co se jich dotkl, ztvrdly jako kámen a já začal hlasitě vzdychat a vlna vzrušení se okamžitě rozběhla po celém těle. Bezděčně jsem se proti Tomokovi prohýbal, abych se aspoň trochu o něj otřel. Má erekce byla na maximu, ale on si ji prozatím nevšímal. Ten dole byl jak malý sirotek. A já tak chtěl…
Neustále mě dráždil na bradavkách a mě to rozpalovalo čím dál víc. Nadzvedl jsem se, abych se ho dotkl, ale on si mně jen trochu víc přizvedl, rychle mi svázal ruce za zády mou košilí a zarazil zpět do postele.
Tak… a teď jsem v háji úplně. Polévalo mě horko… Vzrušení útočilo na každičký kousek mého těla. Hrudník se mi nadzvedával pod rychlým oddechováním, kterým jsem se snažil udržet při životě, protože všechno ostatní fungovalo mimo mou vůli. Byl jsem zcela jeho. Pevně jsem zavřel oči… v ústech jsem měl od toho všeho sucho. Olízl jsem si rty a čekal, co bude dál. Celé mé tělo bylo už tak citlivé, že jsem myslel, že se prostě rozletím na milión kousků.
Nebyl jsem schopen ničeho jiného, než hlasitého sténání, když můj penis zmizel v jeho horkých ústech. Vlhko, teplo a… příjemně…
A najednou mého nadrženého parťáka ovanul chlad…
„Proč?“ zaskučel jsem, když jsem otevřel oči a všiml si, že se Tomoko na mě dívá s úsměvem. A za jeho další větu bych ho nejraději zabil.
Zavrčel jsem a škubnul rukama. Marná snaha. Byly pevně spoutané a ještě jsem si na nich ležel.
Začal jsem dýchat jako pes, div jsem neměl vyplazený jazyk… Byl jsem tak nadržený, že bych se snad byl schopen udělat už jen s myšlenkou na Tomoka… A on se zeptá, jestli má pokračovat?
Znovu jsem zavrčel a omotal jsem kolem něj nohy.
„Tomoko!“ vykřikl jsem, prohnul jsem se a otřel se o něj svým silně naběhlým rozkrokem. Tak silně, že už se to nedalo vydržet a při otření jsem hlasitě zaskučel.
Tomoko
„Líbí se mi, jak se mi i v takovéto situaci snažíš rozkazovat…“ usmál jsem se a roztáhl mu nohy.
Pokrčil jsem je v koleni a zapřel je o matraci. Sám jsem se víc nasunul na jeho rozkrok a olízl si prsty. Těmi jsem zamířil k jeho otvoru a zasunul je do jeho útrob. Prohl se směrem ke mně a víc se na ně natiskl. Sevřel jsem rty, jak jsem toužil po tom, se do něj hned dostat, ale nejsem zvíře. Já se chci ujistit… Dvěma prsty jsem hned polaskal jeho výstupek v nitru, který přímo volal o tuhle pozornost. Už se to ale nedalo vydržet. Vytáhl jsem prsty a místo nich jsem do něj vnikl naběhlým vzrušením. Které tímto sevřením jeho nitra, chtělo uvolnění.
Začal jsem se pohybovat a zároveň se dostal k jeho krku. Přesně to byl ten okamžik… Oba na své hranici a jeho odhalený krk. Zakousl jsem se a nasál první doušek krve… Zároveň s mými tvrdšími pohyby, to krásně kontrastovalo a já vše vypustil do Maruova těla. I on se nedokázal držet zpátky a já po prvním polknutí uslyšel, jak zprudka vydechl a hlasitě zasténal. Po jeho i mém břichu se rozlilo horko. Ano… i on byl uspokojen…
Ještě chvíli jsem se držel na rukou a pomalu z něj vyjel. Lehl jsem si na záda a položil mu ruku na tvář.
„Moc tě miluji Maru… Můžeme tu dneska spát? Jsem unavený…“
Maro
Nevnímal jsem, co Tomoko říkal, vnímal jsem jen svoji touhu na samé hranici snesitelnosti.
Jeho prsty… Jeho prsty ve mně…
„Sakra!“ vykřikl jsem, když podráždil mé místečko vevnitř. Prohnul jsem se v zádech a nasunul se na jeho prsty ještě víc. Zajely do mě na doraz. Ale on nečekal a hned s nimi začal pohybovat.
Já už se přestal skoro ovládat. Ještě chvíli a nejspíš bych vzplál plameny, tak, jak to dělává Tomoko při těchto chvílích. Takhle jsem jen mezi jednotlivými vzdechy z pusy vypouštěl jednu nadávku za druhou.
A v momentě, kdy do mne vnikl svým mužstvím, jsem to už snad ani nebyl já. Co to se mnou Tomoko dělá? Celý jsem se napínal, nutil své tělo ke spolupráci, ale ono si dělalo, co chtělo. Zradilo mně. Tomoko prorazil pomyslnou cílovou pásku v momentě, kdy se mi zakousl do krku, až jsem zasténal. Všechny vzruchy běhaly zběsile sem a tam, nesnesitelně bombardovaly mé tělo. A když si všechno to vzrušení konečně našlo jeden směr, s táhlým zasténáním jsem propouštěl jednotlivé dávky semene na naše břicha. Orgasmus mě zasáhl plnou silou. Já v sobě pod tím tlakem svíral Tomokův penis, který měl sotva prostor pro své záškuby, kterými dával najevo, že i on je u konce.
Zběsilé oddechování, které mě tak tak udržovalo při vědomí, se rozléhalo po celém pokoji.
Tomoko mě po chvilce opustil a ulehl vedle mne. Položil mi ruku na tvář.
Usmál jsem se.
„Ano, můžeme tu zůstat. Upíři se sem nedostanou. Ty velké dveře propojující chodbu se otevřou jen mně. A oni tu mají zakázaný přístup jakýmkoli způsobem.“
Díval jsem se na něj, jak se mu pomalu zavírají oči.
Tokomo
Moje oči se zavíraly a já pomalu usínal. Byl jsem opravdu moc unavený, poslední dobou až příliš.
Spalo se mi dobře, ale najednou mě znovu obklopil ten zvláštní pocit, že mi něco horkého sahá na břicho…
Otevřel jsem oči a najednou jsem zjistil, že ležím u sebe v posteli. Jak jsem se sem dostal a Maru spal, jak zabitý hned vedle mě.
Sošky zvláštně světélkovaly a jakoby se na nás dívaly.
Cítil jsem se v bezpečí a Ely jen spokojeně protáhla svoje nožky tak, že se její prstíky vyrýsovaly na stěně mého břicha.
Maro
Ani nevím, jak jsem usnul. Nejspíš hodně rychle a tvrdě. Ale najednou jsem škubnul celým tělem a otevřel oči. Něco je špatně. Cítil jsem nebezpečí… Na zápěstí mě začal hřát náramek a i Tomokův začal jemně zářit.
„Vidím, že moje Ely krásně roste,“ ozval se vedle mne tichý hlas.
Prudce jsem otočil hlavu, až mi zakřupala krční páteř. Očima do široka otevřenýma jsem hleděl na Beliala. Stál kousek u postele na mé straně. Usmíval se. Sjel jsem pohledem na jeho ruce. Byly již skoro zahojené.
Chtěl jsem proti němu automaticky vztáhnout ruku, aby se nepřibližoval, ale nešlo to. Sakra! Košile! Usnuli jsme tak rychle, že jsme ji zapomněli sundat.
„Tomoko! Vzbuď se! Rozvaž mi ruce!“ volal jsem na něho, ale on spal tvrdě. Nevzbudil se. Dokonce ani Ely nijak nereagovala.
„Tomoko!“ zakřičel jsem na něj znovu. Nic. Ani ten náramek, který zářil čím dál víc, ho neprobral.
„Spí,“ uchechtl se Belial. „Nevzbudí se… Dopřál jsem mu zdravý spánek. Tohle…“ ukázal na Tomokovu ruku, „…tohle vám nepomůže.“
Pomalu přecházel na druhou stranu postele. Sklonil se k němu a položil mu ruku na břicho.
„Počítám tak týden, a bude má. Vychovám si ji pro sebe a mé království, když ty to odmítáš…“
„Tomoko! Vzbuď se! Tomoi!“ křičel jsem zoufale, když jsem viděl, jak ho Belial podebírá a zvedá do náruče.
„Jsem rád, že ses zastavil na svém zámku. Usnadnil jsi mi práci…“
Já se jen bezmocně a zoufale se slzama v očích díval, jak Belial s Tomokem v náručí roztahuje svá křídla.
Saisho
Se Zirou jsme se právě pustili do zkoumání, jak bychom mohli ochránit Tomoka a Maro při obřadu zrození jejich dítěte. Vzal jsem papír a brk, pročítal jsem obě knihy, které před námi ležely a začal tvořit něco, co by mělo snad společně zafungovat.
Byl jsem tak do toho zabraný, že se mi na čele začaly tvořit vrásky… Ziro seděl vedle mne, sem tam vzal jinou knihu a společně jsme doplňovali to, co by mohlo být dobré a posílilo by obě kouzla.
Zabrali jsme se do toho tak, že jsme přestali vnímat čas. Venku už začalo svítat, ale my to ani přes ty závěsy nezaregistrovali.
Když tu můj náramek začal hřát a jasně se rozsvítil.
Něco se děje… Prudce jsem vstal a chytl Ziro do náruče. Přenesl jsem nás k ložnici od Maro a Tomoka. Ochranný kříž na dveřích nesvítil. Rozrazil jsem dveře, ale ložnice byla prázdná.
Stál jsem uprostřed pokoje a nechápal. Mělo by být všechno v pořádku… Ale náramek se rozzářil ještě víc…
„Krucinál! Jsou u Maro na zámku! Oni se ještě nevrátili!“
Znovu jsem chytil Zira a oba nás přenesl k Maruovi na zámek. Mé kroky vedly neomylně do jeho ložnice. Z tama jsem cítil nebezpečí…
Ziro
Nechápal jsem, proč je Saisho tolik nervózní, ale když řekl, že zůstali v zámku u Maru… Opravdu jsem se naštval.
„Hlupáci, těsně před obřadem a ti idioti si zůstanou v zámku, který není chráněn,“ zuřil jsem, ale když jsem uviděl, jak drží Belial Tomoka v náručí, už jsem se nekontroloval.
Najednou mě popadl pocit, že jestli něco neudělám, tak bude všemu konec.
Takhle bezmocný jsem se naposledy cítil, když zabil mé rodiče ten upír… Ale za tu dobu jsem opravdu hodně zesílil a mé tělo se samo stalo jednou velikou kletbou.
Cítil jsem, jak mé tělo zaplálo… Oheň se šířil pokojem a tavil všechen nábytek. Moje tělo se změnilo na obrovského černého vlka, který byl obalem červeným plamenem. Moje oči zářily černou barvou, která se mísila s červenou…
Tohle je má pravá forma, tak jako Tomoko, jsem z hlavního rodu, jen vedlejší větev. Nejsem tak dobrý, ale tohle je moje obrana a účinná, když se setkám s Belialem.
Rozběhl jsem se a prudkým nárazem do toho monstrózního těla, jsem odhodil Beliala na zeď… Tomoka jsem v poslední chvíli zachytil na svá záda a položil vedle Maru.
Bojovně jsem se podíval na Beliala a mé plameny se znásobily natolik, že utvořily hradbu.
„Sám si mě učil, moc dobře víš, že jsi ještě slabý… Dnes neprojdeš… O to se postarám…“ cenil jsem na něj zuby a cítil, jak se jeho drápy zabodávají do mé srsti, jak se mnou chce praštit o zem. Pozdě, už jsem jen já a on.
Tomoko
Cítil jsem, jak mě někdo někam nese, ale nedokázal jsem otevřít oči…
Když se mi to konečně povedlo, uviděl jsem tu hroznou spoušť, kterou jsem nikdy v životě neviděl…
Netušil jsem, že se může Ziro takto proměnit a že to byla opravdu úchvatná podoba.
„Maru…“ zakřičel jsem a natiskl se na Maru.
„Bude v pořádku, že?“ sám jsem se bál, že se mu něco stane.
Maro
Do pokoje vtrhli Saisho a Ziro. Belial se zarazil. Chtěl zmizet i s Tomokem, ale v ten moment Ziro začal běsnit. Jen jsem zíral na to, jak teď vypadala jeho vlčí forma. Musel být opravdu hodně naštvaný. A nedivím se. Na poslední chvíli zachytil Tomoka a uložil ho vedle mne a otočil se zpět k Belialovi. Oba dva obklíčili jeho rudé plameny. Teď to bylo kdo z koho.
Saisho ke mně přiskočil a rychle rozvázal mi ruce.
„To má na svědomí Belial? Nechce se mi tomu věřit…“ řekl tiše. Když jsem cítil, že mám ruce, už jsem chtěl vyskočit, abych se vrhl na Beliala.
„Zůstaň tu!“ poručil Saisho a zarazil mě zpátky do postele. Přitáhl jsem si tedy k sobě Tomoka, když se probral.
Dívali jsme se na tu divočinu a jen doufali, že to dobře dopadne. Jednou rukou jsem objímal Tomoka a druhou rukou ho hladil po břiše.
„Bude to v pořádku,“ tiskl jsem se k Tomokovi.
Tomoko
Tiskl jsem se na Maruovu hruď a poslouchal, jak Belial zuří. Nedám mu ho a ani Ely… Ani jeden z nich mě neopustí, to jedině, že bych umřel, ale i tak, bych si je ochránil…
Ale spojení těch dvou čarodějů bylo naprosto úžasné… Jejich silné kouzlo, které tvořilo modré provazce, mě naprosto uchvátilo.
„Je možné, aby spolu takhle spolupracovali? To je tak, zvláštní…“
Najednou Belial zmizel a Saisho se sesunul k zemi. Chtěl jsem jít za ním, ale Maru mě chytil a já pochopil, že tohle jejich věc. Hlavně když jsem spatřil, jak se Zira nad ním sklání.
Objal jsem víc Maru a přenesl nás na zámek. Tady budeme v bezpečí. Rovnou jsem se dostali do ložnice, kde bylo nejvíc bezpečno a já si lehl s Maru do postele. Pevně jsem ho objímal a jen poslouchal jeho srdce.
„Vše bude dobré, máme opravdu silné strážce, že?“
Maro
Ač jsem se obával toho, co Belial udělá a že zaútočí plnou silou, kterou v tuto chvíli má, nebyl jsem schopen vstát a jít jim na pomoc. Saisho mi to zakázal. Věděl, jakou sílu má tohle jeho kouzlo. Jen hodně silný člověk, tohle dokáže ustát. Anebo někdo takový, jako je Ziro.
Díval jsem se na to, co se před námi odehrávalo. I Belial pochopil, že by se zbytečně teď moc vyčerpal, i kdyby tuhle bitvu vyhrál. Stáhl se.
I přesto, že nás Tomoko přenesl do jeho zámku, do naší ložnice a my byli od toho všeho hodně daleko, pořád mi v hlavě zněla Belialova slova. Přijde si pro Ely. Přijde si pro mne… To nemůžu dopustit. Ani jeden z nás tam nepůjde.
„Máš pravdu. Vypadá to, že konečně našli stejnou řeč. Nebo možná právě zjistili, že oba vlastně bojují za stejnou věc…“
Opravdu. Ziro se neskutečně rozzuřil a proměnil se v něco, co jsem u něj ještě neviděl. A Saisho? Takový ledový klid si u něj už pěkně dlouho nepamatuji. Když se dostane do tohoto stavu, stává se z něj velice nebezpečný protivník a nikdo si nemůže být jistý tím, co udělá…
„Myslím, že jim můžeme věřit,“ přikývl jsem.
Podíval jsem se na sošky stojící vedle postele a rázem se cítil tak nějak bezpečněji.
„Asi bychom se měli ještě prospat. Brzy bude den a za tu noc toho bylo myslím až dost. A zvlášť ty bys měl mít dostatek spánku,“ skrčil jsem se k Tomokovu tělu a položil hlavu na jeho bříško.
„Zapomněli jsme tam kolébku,“ povzdychl jsem si. „Měli bychom pro ni někoho poslat.“
Jen - celou dobu se zdržovat tady nemůžu. Nevydržím týden bez jídla. Nejpozději pozítří se budu muset jít nakrmit. I když venku svítalo, mně se pomalu zavíraly oči. Objal jsem Tomoka kolem pasu a s hlavou na jeho břiše jsem usnul.
Tomoko
„Budeš se muset vrátit. I ty víš, že přijde čas krmení a já tě nakrmit nemůžu. Tohle mě tak štve, až se Ely narodí, budeš se moct zase krmit mou krví, ale do té doby, tě to ohrožuje. Já tě ohrožuji… Sakra…“ povzdechl jsem si a rukama jsem objal Marovo tělo.
Ležel na mém těle a poslouchal, jak se Ely hýbe… Byl to skvělý pocit, když byl takhle s námi. Nikdy je nikam nepustím….
Ještě jsem se podíval na ty sošky vedle postele a vzpomněl si na ten sen.
„Vy jste se mnou mluvily, že? Naznačovaly jste mi, že se máme vrátit a já vás neposlouchal. Už budu dávat větší pozor, žádné lehkovážnosti… Přísahám…“
Slyšel jsem, jak Maru oddechuje a bylo mi jasné, že spí. Sám jsem zavřel oči a usnul, jak nemluvně.