Tomoko
Nepřibližuj se Maru. Nepřibližuj… Už ani kousek… Nevím, jak dlouho se udržím.
Ale Maru šel ke mně. Byl pokorný a klidný. I ve své vražedné podobě jsem viděl, jak moc mu můj déšť ubližuje. Jak se zabodává do jeho kůže a ta praská pod tou tíhou.
Ne… Tohle nechci… Proč? Proč tohle dělám?
Mé břicho se pohnulo a já si uvědomil, co se tu děje, jak jinak… Je to Ely… A jen ona tohle může zastavit.
V rychlosti jsem uchopil Maruovu ruku a položil si ji na břicho. Opřel jsem své čelo o jeho a zavřel oči. Po tváři mi stékaly slzy a já cítil, jak se déšť mění na slabou stříbrnou zář a ta obaluje jeho tělo. Pomalu léčila jeho zranění…
„Odpusť, já nevím, co se se mnou děje a mám strach, že pokud mi budeš na blízku, že tě to může zabít. Tohle jsem totiž já…“ roztáhl jsem ruce, abych se ukázal v celé kráse, stále jsem měl zavřené oči. Nedokázal jsem se podívat pravdě do očí…
Maro
Nevím, co mě bolelo víc. Jestli fyzická, čí duševní bolest. Prostě jsem nemohl Tomokovi ublížit. Ale i přesto bych se mu postavil i za cenu, že by mě zabil.
Opřel si čelo o mě a já cítil, jak hoří. Přesto se pomalu uklidňoval, s mou rukou na svém břiše. Stříbrná zář nás chladila a zacelovala bolestivé rány na těle.
„To je tím, jakou teď procházíš rychlou změnou, Tomoko,“ ozval se Suri od dveří, když ho slyšel.
Já položil ruku na Tomokovu hlavu a v druhé ruce jsem jemně protáhl pramen jeho nádherných vlasů.
„Je to cena za nový život…“ znovu jsem ho pohladil po břiše. „Zvládneme to, nezabiješ mě. Věřím ti.“ Prsty jsem mu tlakem pod bradou nadzvedl hlavu, a i když se na mě stále nedíval, políbil jsem ho.
Jemně, vášnivě, upřímně…
Tomoko
Je ke mně tak hodný, ani si to nezasloužím… I přesto, jak jsem se zachoval, tak mě políbil a líbal dál… Otevřel jsem oči a pohledem jsem se setkal s těmi jeho. Moje jiskřily stříbrem a odrážely se v jeho rudých.
„Jen se bojím, že na tebe budu opravdu zlý. Podívej, co mě dostalo k tomu, abych použil tuhle podobu. Jen prkotina a to uznávám i já… Promiň, já ti nechci ubližovat,“ objal jsem ho a natiskl se na jeho tělo.
„Taky tě moc miluji..“
Maro
Čím víc se ke mně tiskl, čím víc jsme se objímali, tím víc jsem cítil, jak má démonská podoba mizí. Má křídla se ještě jednou rozevřela a pak se stáhla a zmizela. Mé paže už byly zase bez jediné ozdoby, čistě bílé, stejně jako zbytek mého těla. Jediné, co mi zůstalo, byl můj rudý pohled a rohy ve stříbrných vlasech.
Potlačil jsem Tomoka o pár kroků ke stolu, který jako jeden z mála vydržel můj vztek. Opatrně jsem ho na něj položil.
„Sprav to!“ ukázal jsem Surimu ke dveřím a víc jsem se mu nevěnoval.
Líbal jsem Tomoka, rozhalil jsem mu jeho už skoro roztrhanou košili a laskal jeho hebkou kůži na hrudi a na břiše. Moje stříbrné vlasy splývaly dolů a proplétaly se s těmi jeho rudými, rozprostřenými kolem jeho hlavy. Oběma rukama jsem hladil jeho tělo, a po jeho ostrém brnění jsem jen jemně přejížděl špičky prstů.
„Jsi krásný… nádherný…“ šeptal jsem do jeho kůže na břiše v místech, kde ji nepokrývala stříbrná vrstva šupinatého brnění.
Tomoko
Jako vždy se na nic neptal a mně to vyhovovalo. Může si vzít cokoliv a já mu to velmi rád dám…
Jen jsem po očku pozoroval Suriho, jak v rychlosti kouzlem opravil dveře a ještě si stihl pořádně prohlédnout naše těla. Jen dveře zaklaply, když odcházel pryč…
Rukama jsem se pevně chytil dřevěné desky a nohy zapřel v pokrčeném stavu o hranu stolu… Ještě jsem měl oblečené kalhoty, tak bylo vidět jen to, jak reaguji na jeho dráždění a mé kalhoty se napínaly vzrušením…
S upřeným pohledem do jeho očí, jsem si smyslně olízl rty. Tahle forma byla zvláštní a já se v ní cítil víc… Vzrušený… Vlasy se mi krásně vlnily kolem ramen a padaly jak vodopády na desku stolu…
Maro
Ale, ale, tady by někdo chtěl… a to jsme ráno… Ale raději jsem mlčel a jen s úsměvem pozoroval Tomoka, jak se tomu podává. Ty náhlé změny jeho nálad, budou nejspíš docela problém. Ale asi vím, co ho uklidní. Buď se nechám dobrovolně zabít, nebo …
Raději zvolím druhou variantu.
Polibky jsem pomalu přesouval po kůži, kde nebylo brnění, níž až k jeho napnutým kalhotám. Drsně jsem přejel dlaní po látce v místě, kde látka tvořila nepřehlédnutelný pahorek. Několikrát jsem ho jen promnul, a když jsem uslyšel hlasité zasténání, již jsem neváhal, rychle jsem kalhoty rozepnul a potáhl trochu dolů. Hladil jsem jeho odhalené boky a pak jednu ruku přesunul dopředu. Promnul jsem několikrát penis, který už ani nějakou velkou pomoc nepotřeboval. Byl pevný a připravený a tak lákal. Sklonil jsem se a začal ho zpracovávat svými ústy, zatím co prsty mé druhé ruky neomylně našly ten správný otvor.
Tomoko
No dobře, tohle mě nejspíš vždy zklidní, nebo spíš nabudí…
Potřeboval jsem ho. Jeho a vše, co mi dopřává s takovou něžností, že bych v jeho náručí umřel… Nezabiju ho… Jsem silný a přece mě to nenechá Ely udělat…
Vzal můj penis do úst a já se slastně prohnul proti jeho ústům… Když jsem ucítil jeho prsty v mém nitru, málem jsem povyskočil… Taková slast…
Skousl jsem si rty k sobě a i přesto jsem hlasitě zasénal…
„Maru…“
Maro
Krucinál… Jeho projevy mě dostávají do stejného stavu. Začínám cítit velkou touhu si ho vzít. I přesto, že jsem měl v plánu potěšit jen jeho, při vyslovení mého jména jsem podlehl. To prostě nejde. Ne u něho. Možná někdy jindy ale ne teď, zvlášť když je tak… divoce krásný.
Ještě párkrát jsem ho podráždil prsty, pohladil jeho místečko, polaskal jeho úd… Ale víc jsem to už nedával. Mé kalhoty také byly napnuté a můj penis se dožadoval pozornosti. Pustil jsem ho a rychle mu stáhl kalhoty úplně dolů. Ještě nestihly dopadnout na zem, a já už objímal jeho nohy, sevřené těsně k sobě a položené přes mé rameno. Povolil jsem své kalhoty, a zatímco přes můj zadek klouzaly dolů k zemi, já zaútočil na ten Tomokův.
Opatrně jsem do něj najel kousek a zase povyjel. Několikrát jsem to zopakoval, při každém dalším vniknutí jsem to prohluboval. Držel jsem pevně jeho nohy a druhou rukou jsem začal dráždit jeho chloubu. V momentě, kdy se Tomoko přestával ovládat, já už nasadil své rychlé tempo.
Tomoko
To jak mě dráždil tím, že vždy jen na kousek vyjel a zajel do mých útrob, mě dostávala na hranice rozkoše…
Sténal jsem a svíjel se pod náporem jeho vzrušení, které mě zcela vyplňovalo. Nasadil takové tempo, že jsem se nedokázal udržet a moje sperma mu potřísnilo kůži…
Dál se pohyboval a prodlužoval mi tím ten krásný a úžasný pocit ze spojení…
Ucítil jsem, jak mě jeho horko pohltilo a pevně ho objal kolem krku…
„Maru, miluji tě…“
Maro
Neskutečné blaho mi projelo tělem jako nůž. Od spodu - břichem, zarazilo se někde u srdce a plic, kde jsem se jen z posledních sil donutil nadechnout a pak se ten úžasný pocit rozprskl po celém těle. Poslední přírazy, tělo na tělo, kůže na kůži, neskutečné tření… pevné sevření Tomokových nohou… Z posledních sil jsem se zapřel, abych neskončil na zemi, když mě naplno pohltil orgasmus. Zasáhl mě s takovou silou, že jsem nakonec Tomokovy nohy pustil, položil je bokem na stůl a rukama se opřel vedle něj. Skláněl jsem se nad ním, ztěžka oddychoval a oči jsem přivíral před tou stříbrnou září, která vycházela z Tomokova brnění. Slyšel jsem jeho slova, nebyl jsem však na ně schopen odpovědět. Jen jsem se tak prostě opíral o ruce, stále spojen s ním v jedno tělo a snažil se přijít ke zdravému rozumu.
Tomoko
Ležel jsem na boku a nedokázal se pohnout. Byl jsem naprosto vyčerpaný a spokojený…
Zhluboka jsem se snažil vydýchat ten pocit slasti… Stále byl ve mně a to mě uspokojovalo ještě víc… Tak skvělý pocit, být jedno tělo…
Maro
Položil jsem se opatrně horní části těla na Tomokův bok. Jeho brnění se mi zarývalo do kůže, ale já na to nehleděl. Hřálo… Hřálo stejně, jako celé Tomokovo tělo. Rukou za jeho zády jsem začal probírat jednotlivé prameny jeho rudých vlasů. Políbil jsem ho na rameno a pohladil ho druhou rukou po břiše.
„Nechci se s tebou hádat, Tomoko. Miluji tě a každá hádka s tebou mě strašně ubíjí,“ zašeptal jsem mu do ucha.
Tomoko
„Já taky nechci, ale co mám dělat? Nějak mě to celého ovládá. Jsem na tebe moc zlý a nevím, co s tím dělat… Tahle podoba mi chvilku zůstane, neodchází tak rychle. Počítám, že tak do večera zmizí… Opravdu se ti takhle líbím? Ty rudé vlasy a stříbrné oči?“
Tahle podoba se mi nelíbila. Nemám rád dlouhé vlasy. Rodiče mě za ně vždy tahali, když jsem se proměnil…
Propletl jsem jeho prsty se svými a přejížděl si po bříšku….
„Opravdu mě zajímá, jaká bude? Hybrid tohoto křížení, tu ještě nebyl… Jaká si myslíš, že bude?“
Maro
Pomalu jsem z něj vystoupil. Natáhl jsem si kalhoty a znovu se sklonil nad Tomokem. Otočil jsem ho na záda. Nohy mu visely přes okraj stolu a já se vměstnal mezi ně. Položil jsem hlavu na jeho břicho a jemně ho jednou rukou hladil. Na chvíli jsem se dlaní zastavil v místě, kde jsem cítil pohyb Ely.
„Bude krásná…“ přivíral jsem oči a vnímal tlukot srdce našeho dítěte. „Bude silná… lidé ji budou milovat… Její síla bude v moudrosti, kráse a bude silná i po jiné stránce…“ šeptal jsem dál. „Bude hodná a milá… ale uvnitř ní bude schovaný běs… bude spravedlivá, ale pokud ji něco naštve… pokud uvidí nějakou nespravedlnost, ten běs se dostane ven na povrch… pak bude lepší se před ní schovat. Bude bránit své blízké… bude bránit svůj lid…Ale uvnitř kromě běsu se bude skrývat i neskutečná křehkost… pokud zažije velké zklamání, bolest, mohla by se zlomit jako stéblo trávy… A pak… rozpustí se a zmizí jako obláček páry… ve svých slzách se utopí… nebo ten běs naplno pohltí její tělo.“
Zvedl jsem hlavu a posunul se výš k Tomokovým ramenům. Políbil jsem ho na ústa a znovu se začal probírat jeho nádhernými vlasy.
„Ely bude krásná, nádherná, stejně jako ty. Ty vlasy… jsou úžasné… Oči – zvláštní a nutí mě to se do nich pořád dívat. Brnění je nádherné, ale nebezpečné. Myslím, že kdybychom se do sebe pustili, že bys mě zabil. Ale přesto jsi můj a já tě miluji a nikomu nedám.“
Tomoko
Jen jsem zíral, jak mi říkal všechny ty věci o naší malé….
„Jak to můžeš všechno vědět? Jak víš, že zrovna taková bude? Pokud jí někdo ublíží, ublížím mu já sám a to nerozdýchá…Naše dítě bude chráněno vším, co mám…“ říkal jsem mírně podrážděným tónem.
Jen představa, že na ni někdo sáhne, mě doháněla k šílenství. Asi bych zabil vše v dosahu, kdyby jí to násilně drželo.
„Tahle podoba je již velmi stará, jen jeden vlk se dokázal takhle proměnit a tím byl můj děd. Tohle by mi mělo pomoct i při rituálu. Tahle síla je mocnější a větší než mé jiné podoby. Ale bude těžké ji udržet, proto budeš muset být se mnou a já budu pít tvou krev. Znovu jsem pročítal tu knihu od čarodějnice a dočetl jsem se zajímavé věci. Ví toho moc i o mém rodě.“
Maro
„Jak to vím? Cítím to… Stejně jako u tebe jsem hned poprvé cítil, že nejsi jen tak obyčejný. Že jsi zvláštní. Stejně jako u tebe cítím, že bys mě úmyslně nezabil…“
Ještě jsem dal Tomokovi polibek a pak jsem se zvedl. Chytl jsem ho za ruku a vytáhl na nohy. Podíval jsem se na něj.
„S košilí toho moc nenaděláme, ale aspoň kalhoty zůstaly v celku,“ sehnul jsem se a podal Tomokovi kalhoty, aby se oblékl. „Měl bych se jít připravit na trénink se Surim. Ty toho víš hodně o svém rodě a o sobě. Já toho o sobě nevím skoro nic.“
Počkal jsem až se Tomoko obleče a pak jsem zamířil ke dveřím. Ještě jednou jsem se rozhlédl po té spoušti, co po nás zůstala.
„Omlouvám se za tohle,“ opsal jsem rukou ve vzduchu půlkruh. „Je to po tvém tátovi a já toho polovinu zničil,“ pak jsem se znovu podíval na Tomoka a na jeho podobu, ve které se stále nacházel. „Tahle podoba je moc hezká. Opravdu se mi líbí. Ale budu raději, když ji budeš ukazovat co nejméně. U rituálu budu s tebou. Nemohl bych vás nechat samotné. Ale pokud budeš pít mou krev, budu se potřebovat pořádně sám nakrmit.“
Na chvíli jsem zmlkl, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Jsem tu pro Tomoka a naší Ely. Jsem jedním z nich, ať mám podobu jakoukoli. Ale tahle, je pro něj, abych mu ukázal, jak moc ho miluji.
Před Tomokem stál velký bílý vlk. Došel jsem k němu a otřel se o něj. Olízl jsem mu ruce a zůstal stát u něj.
„Tak půjdeme?“
Tomoko
„Tohle nevadí, je to jen nábytek, nic pro mě neznamená… Že bych měl zrovna dobrý vztah s rodiči, se říct nedá, takže nelpím na věcech po nich. Spíš bych je rád spálil, ale je to součást mé minulosti…“
Díval jsem se na toho krásného vlka přede mnou a pomalu s ním vyšel ze dveří. Došli jsme na zahradu a Suri tam již čekal.
„Mate zpoždění Pánové…“ napomenul nás jak malé chlapce.
„Máme snad právo na malou rozcvičku, ne?“ řekl jsem s úsměvem a lehce jsem se začervenal.
Maro
Užíval jsem si tu chvilku ve vlčí podobě. Šel jsem vedle Tomoka pyšný na něj a na naši dceru. Hrdě zvednutou hlavu, po jeho boku. To jsou oni… jsou můj život… V tuhle chvíli by mě nerozhodil ani Ziro se svými poznámkami.
No možná trochu jo a já bych ho zahryznul.
Zastavili jsme se před Surim a hned jsme dostali vynadáno, že jdeme pozdě. Jen jsem zavrčel…
Došel jsem až k němu. Moje hlava byla v úrovni jeho ramen. Ještě víc jsem ji zvedl, aby viděl, že nejsem jen takové nějaké štěně.
„Kde je stráž? Nikde ji necítím…“ zašeptal jsem mu do ucha a znovu zavětřil.
„Teď jsem vaše stráž já. Pokud král někam půjde, bude mít stín… toho se neboj.“
Poodstoupil jsem od něj o dva kroky a promluvil už normálně nahlas.
„Jako první tě….“ otočil jsem se na Tomoka,“ a tebe taky, chci požádat o pomoc s přeměnami. Mám těch podob více a já bych chtěl plynule přecházet z jedné na druhou. Ne v závislosti na chtíči, smutku či vzteku.“
Tomoko
„Fajn stíne, ale nelez mi do ložnice, to bych tě nejspíš zazdil…“ usmál jsem se na Suriho a ten vyprskl smíchy.
„No, zkusím to, pomůžu v čemkoliv… Suri… Budeš ho muset naučit soustředění, to jako první….“ říkal jsem vyrovnaným hlasem.
Sedl jsem si na lavičku a pozoroval ty dva… Suri se změnil ve vlka a přistoupil k Maru… Začala výuka…
Maro
Krucinál. Já se nejspíš nikdy nenaučím šeptat a zapomínám, že vlci mají perfektní sluch. No co už… Hlavně že se oba pobavili.
Tomoko si sedl na lavičku a pozoroval nás. Suri přišel ke mně v podobě vlka. Musel jsem uznat, že byl krásný. I když nebyl větší než já, přesto byl mohutný a budil respekt.
Díval jsem se na něj, jak chodí dokolečka kolem mě, poslouchal jsem, co říká…
„Mám si vybavit nějaké klidné místo a tam se v duchu přenést? Jakékoli místo, kde jsem schopen zůstat v klidu?“ zeptal jsem se Suriho a ten jen přikývl.
Sedl jsem si na zadek a hlavu sklonil mezi přední tlapy.
Les. Palouček mezi stromy. Ne… vždy tam vidím sebe, jak lovím… vidím se, jak jsem hrál na hoboj a Tomoko za mnou přišel…
Vana plná vody… taky ne… Tomokovo nahé tělo přímo přede mnou.
Postel… zase špatně… cítím i vidím tam Tomokovo tělo a vše, co jsme tam dělali…
Pracovna… zamítnuto… ta nás zná už ze všech stran…
Svět lidí… zatím dobrý… ale pořád se kolem mne pohybují lidé… jídlo… přesouvám se v duchu na svůj zámek… pořád to není ono…
Sešel jsem v duchu do sklepení a zamířil do své ložnice pro dlouhý spánek… Zůstal jsem stát uprostřed místnosti … to je ono…
Ulehl jsem do postele… ruce položil podél těla a zavřel oči… tady necítím nic rušivého…
„Krucinál! Maro! Vzbuď se!“ něco mě praštilo přes hlavu.
Já se probral a nechápavě jsem hleděl kolem sebe. Stále ve své vlčí podobě jsem ležel na trávě v zámecké zahradě. Tomoko seděl na lavičce a smál se, zatím co Suri se vztekal, že se mnou to bude nejspíš hodně těžký, když místo meditace usnu.
Tomoko
Pozoroval jsem, jak se Maru snaží zklidnit a najít své místo relaxace. Vždy když se víc sklonil ke svým tlapkám, tak zakroutil hlavou a to mě pobavilo. Copak hledal za místo?
Náhle se překulil na záda a začal se válet v čerstvé trávě, jako já tehdy večer… Jak malé štěně a s vyplazeným jazykem… Suri šílel… Říkal, že má najít zónu klidu, ne hraní…
Neudržel jsem se a smál na celé kolo.
„Hahahahahaha…. Hahahahaha… Jsi tak sladký Maru…“
Maro
„Krucinál! Víš jak je pro mne těžké meditovat?“ vyskočil jsem hned na všechny čtyři a chňapal tlamou po Suriho tlapách. „A ty se nesměj, Tomoko!“ přiskočil jsem k němu a celý obličej jsem mu olízl. Měl ji oslintanou, jako by právě vylezl z vody. „Jako upír jsem meditovat nikdy nemusel. Byl jsem vzhůru, dokud jsem se nenajedl a pak jsem šel prostě spát. Lehl jsem si, a jednoduše usnul.“
Pak mě ale něco napadlo. Znovu jsem si sedl na zadek a zavřel oči. V duchu jsem si představil, jak hraji na hoboj tu nejsmutnější baladu. Tak jako tenkrát na paloučku, kde mě našel Tomoko. Slyšel jsem tu hudbu a byla pro mne uklidňující. Pomalu jsem přestal vnímat ruch kolem sebe. Byl jsem to jen já a hudba. Po chvilce, jsem přestal vnímat i ji. A pak jsem si začal uvědomovat svoji vlčí podstatu. Představoval jsem si, jak tohle tělo mizí a mění se do upíří podoby. Pomalu, ale jistě jsem cítil, že se mé končetiny mění. Prsty se mi prodlužovaly a já pod nimi cítil každé stéblo trávy. Tělo se mi zmenšilo, a já pociťoval i změnu teploty. Už mě nehřál vlčí kožich. Nehřálo mě nic. Otevřel jsem oči. Seděl jsem nahý, v tureckém sedu, uprostřed trávníku.
Tomoko
Uklidnil se… Jeho podoba byla lidská a on se přeměnil z vlka na člověka. Jak krásný byl, když byl celý nahý a seděl na té zelené trávě…
Musel jsem se otočit a jen tiše dodal: „Nemůžu se na tebe koukat, zase mám na tebe chuť…“
Maro
„No!“ pleskl jsem rukama o svá stehna a postavil jsem se. „Tak to bychom měli. Jenže to trvalo. A navíc, kam mi zmizelo oblečení?“ rozhlížel jsem se kolem sebe. Nejspíš zůstalo v pracovně, kde jsem se přeměnil na vlka.
Zarazil jsem se. Za celou dobu jsem si to vlastně neuvědomil. Já se změnil na vlka bez sebemenších problémů. Jen proto, že jsem chtěl. Co jsem dělal? Na co jsem myslel?
Otočil jsem se k Tomokovi. No jasně. Nemyslel jsem na nic. Prostě jsem chtěl být vlkem, abych dokázal, jak moc Tomoka miluji. Prostě jsem jím chtěl být. Ještě jednou jsem na vteřinu zavřel oči a ve vzpomínkách jsem se vrátil do pracovny. Nenapočítal jsem ani do pěti a byl jsem opět ve své vlčí podobě.
„Tak, to bychom měli. Jedna věc vyřešena. Ještě přijít na to, jestli to tak bude fungovat u všeho ostatního. Upír je jasný. To se děje automaticky na mé vůli. A co se týká démonské podoby… to ještě uvidíme,“ promluvil jsem na užaslého Tomoka a Suriho. „Teď si jdu pro oblečení.“
Švihl jsem ocasem a rozběhl se do pracovny, abych se změnil zpět na člověka a mohl se obléct. Nechci zas provokovat a vyvolat u Tomoka nekontrolovatelný vztek.
Tomoko
Dostal jsem chuť si hrát… Přeměnil jsem se ve vlka a běžel za Maru. Předběhl jsem ho a začal ho skoky a krčením provokovat…
„Pojďme si hrát…“ štěkl jsem na něj a přeskočil ho.
Utíkal jsem ven a slyšel, jak za mnou utíká. Jen jsem mrkl po Suri a ten se usmál…
Utíkali jsme do lesa a já mu neustále utíkal. Schoval jsem se za strom a změnil se v člověka. Byl jsem rychlejší a tak jsem čekal, až kolem mě proběhne. Jinak si mě musí vyčmuchat, musíme zkusit i jeho čich.
Maro
Huh? Co to jako má být? To si teď Tomoko se mnou hraje? A hraje si se mnou on anebo Ely?
Ňafal kolem mne a provokoval. Dobře. Skočil jsem po něm, ale on mi uhnul a vyběhl ven ze zámku. Běžel jsem za ním a cestou jsem stihl podrazit nohy Surimu. Neměl se smát. Když jsem se po něm ještě ohlédl, právě se s nadávkami sbíral ze země.
Ale ta chvilka nepozornosti stačila, aby mi Tomoko zmizel v lese mezi stromy. Běhal jsem mezi stromy a čenichal. Nic. Hledal jsem Tomokův vlčí pach, ale neúspěšně. Zastavil jsem se, zvedl jsem hlavu a zavětřil. Nejspíš je něco špatně, protože ho nikde necítím. Ale jako upír cítím krev na míle daleko. A Tomokova krev je jedinečná. Lákala mě od prvního okamžiku, co jsem ho potkal. Zvedal jsem se na zadní nohy a pomalu se přitom měnil zpět v člověka. Vlastně ne. V upíra. Protože to jsem chtěl.
Zaostřil jsem svůj upíří zrak mezi stromy a natáhl vzduch nosem. Několikrát jsem se otočil, a několikrát zavětřil. A pak jsem ho ucítil. Stál za druhým stromem nalevo ode mne. Rychlým, sotva znatelným pohybem jsem se přemístil přímo za něj.
„Schováváš se?“ zašeptal jsem mu do ucha a přitiskl se mu svým nahým tělem na záda.
Tomoko se vzmohl jen na překvapený pohled a povzdechnutí.
Tomoko
Šklebil jsem se jak prdlý a potutelně se rozhlížel kolem… Maru mě stále nemohl najít a já si říkal, jak to, že jako vlk necítí můj vlčí pach? Sám jsem si přičichl ke kůži a s hrůzou zjistil, že se vlčí pach pomalu ztrácí a objevuje se upíří, co se to se mnou sakra děje? Než jsem však nad tím mohl hlouběji uvažovat, ucítil jsem, jak se Marovo nahé tělo, lepí na to mé. Projel mnou pocit vzrušení a zároveň jsem se tak vylekal, že jsem málem vyskočil z kůže… Takhle mi náhle zašeptat do ucha, to bylo podlé… Rychle jsem se otočil a ještě vylekaný jsem na něj zíral.
„To se dělá? Takhle mě vyděsit?“ říkal jsem s mírným úsměvem.
„Maru, ty si necítil můj vlčí pach, že? Něco je špatně…“
Maro
Políbil jsem ho na rty, když jsem viděl jeho leknutí.
„No já myslím, že to špatně nebude. Nejspíš se takhle projevuje Ely. Upíři jsou velice výrazné osobnosti a dávají o sobě i hodně vědět jakýmkoli způsobem. A tenhle je nejspíš naší malé. Uvidíme, jestli ti to zůstane, až se malá narodí. Aspoň si můžeš vyzkoušet jaké to je být upírem… Pijavice…“ usmál jsem se a raději poodstoupil, abych hned nedostal ránu mezi oči. Přeci jen měl na sobě stále to brnění.
Tomoko
„Maru….. Tohle není vtipné…“ zavrčel jsem a pomalu se na něj otáčel.
Položil jsem mu ruku na hruď a celého ho obešel kolem dokola… Když jsem se mu dostal za záda, tak jsem mu hezky v rychlosti podkopl nohy a srazil ho na záda. Sám jsem skočil na něj a sel si obkročmo na jeho klín… Byl překvapený a jeho výraz tváře mi to jen potvrzoval. Hezky pomalu jsem si rozepínal Knoflíček po knoflíčku u košile, která mi zůstala na těle, a odhalil svoji světlou kůži. Pomalu jsem si chtivě olízl rty a jazykem mu obkroužil bradavku. Znovu jsem se posadil a otřel je o jeho rozkrok… Kathoty se ztratily, když jsem se změnil. Takže jen ta modrá košile mi halila ramena a vše bylo vidět… Ještě jsem si pokrčil nohu a opřel ji o trávu tak, aby bylo vidět naprosto vše….
„Tohle upíři umí taky dobře, co?“ šeptal jsem svůdným vrčivým hlasem.
Maro
V momentě, kdy jsem se octl na zemi, jsem se přestal smát. Jen jsem s údivem pozoroval Tomoka, co provádí.
„Sakra… učíš se rychle… Takhle často upíři lákají své oběti… na chtíč… Vypadáš, jako bys to měl vrozené,“ sledoval jsem jeho ruce, co dělají. Podíval jsem se mu do očí. Touha v nich byla tak evidentní a celé jeho tělo tím sálalo, až to bylo skoro hmatatelné. Konec mého vlčího ocasu se jemně začal třást. Sakra.
Když se Tomoko mírně nadzvedl, využil jsem toho a vysunul se zpod něj. Otočil jsem se na všechny čtyři a chtěl vstát a vycouvat od Tomoka dál.
Tomoko
Zavrčel jsem, když se zpode mě dostal a snažil se mi zdrhnout. V rychlosti jsem po něm hrábnul rukama a znova ho dostal pod sebe. Mé vlasy se mu obmotaly kolem rukou a pevně mu je připoutaly nad hlavou…
„Víš, v téhle podobě jsou i mé vlasy zbraní, víš?“
Oči mi problikávaly stříbrnou barvou a já se slastně přivřel, když jsem mu rukou přejel po jeho penisu. Byl už tak hezky pevný…
„Ale, ale… A to mi utíkáš? Opravdu? Asi to mám vážně vrozené…“ usmál jsem se a posunul se zadeček za jeho vzrušení tak, že jsem seděl na jeho stehnech. Olízl jsem si prsty tak, aby to viděl, a pak si je vsunul do nitra… Dva prsty se pohybovaly ve mně naprosto přesně a já si to užíval, když jsem se díval na Marua, jak se neovládá, ale udělat nic nemůže…
Druhou rukou jsem uchopil obě naše vzrušení a přejížděl po nich současně nahoru a dolů….
Maro
Sakra, nestihl jsem to. Ani jsem se nenadál, a znovu jsem byl pod Tomokem. Rychlost, s jakou mě přemohl, byla udivující. Vůbec jsem na to nebyl připraven a jen jsem zíral na to, jak mi jeho vlasy poutají ruce. Škubal jsem s nimi, ale marně. Byly pevnější než nejkvalitnější lana. Pohlédl jsem znovu na Tomoka. Seděl na mých nohách a to co prováděl, mě dostávalo do stavu bezvládí.
Jen jsem začal rychle oddechovat, a když jsem viděl, jak se jeho prsty noří dovnitř jeho krásného zadečku, byl jsem v háji. Raději jsem zavřel oči a jen jsem vrčel. Jen ocasem jsem ho hladil na zádech, abych si aspoň trochu mohl užít ten dotek na jeho rozpálené kůži. Cítil jsem, jak srst drhne o jeho brnění, a mnou začaly procházet jednotlivé impulsy vzrušení, které se znásobovalo čím dál víc.
„Krucinál! Tomoko!“ vykřikl jsem, když naše dvě chlouby do společného objetí. Znovu jsem zaškubal rukama, ale marně. Nezbývalo mi nic jiného než čekat a přijímat. Trýznivé čekání… Do háje…
Tomoko
Ty pocity vzrušení, které se odrážely v jeho tváři, mě uspokojovaly. Vytáhl jsem prsty a pustil naše spojená vzrušení. Sám jsem se nadzvedl a zavedl si jeho penis ke své dírce. Pomalu jsem dosedával a vtahoval do svých útrob jeho krásně pevnou chloubu….
„Maru, to je tak dobré…“ znovu jsem si olízl rty a ruce zapřel o jeho stehna, tak, abych se mírně zaklonil zpět a tím získal oporu v nadzvedávání…
Začal jsem se pohybovat a tak, jako jsem si ho vtahoval do svého nitra, jsem s jeho penisem vyjížděl ven… Má pánev se prohýbala a já cítil, jak ho pevně svírám.
Tak skvělý pocit tření, který smí vyvolávat jen on…
Pustil jsem jeho ruce a on byl volný…
Maro
Tolik nadávek, co mi proběhlo hlavou, jsem ještě nikdy snad neřekl.
Jen jsem mu občas vyšel vstříc, když dosedal, aby to bylo dokonalejší. Vzdal jsem boj s Tomokovými vlasy. Otevřel jsem oči a sledoval jeho pohyby, jeho vzrušenou tvář, která v tuhle chvíli byla ještě krásnější. Zaklonil se, aby se lépe zapřel a vystavil mi tak na obdiv svůj krásný krk. Jen jsem tiše zavrčel. Krucinál. Tak bych si chtěl sáhnout, tak bych chtěl…
Najednou mé ruce povolily. Okamžitě jsem se zvedl do sedu a pevně Tomoka k sobě přitiskl.
„Zlobíš…“ zavrčel jsem mu do ucha a zabořil své zuby do jeho krku.
Tomoko
Ucítil jsem, jak si prudce sedá a přitahuje si moje tělo ke svému… Splynuli jsme v objetí a on své ostré tesáky zaryl do mého krku.
„Vezmi si Maru… Saj… Hned… Mám toho dost, cítím to… Nakrm se teď ty…“ říkal jsem vzrušeně a cítil, jak má krev naráží do kůže přímo v místě, kde se Maru zakousl.
Objal jsem ho a víc si jej na sebe natiskl. Naklonil jsem hlavu, aby se mohl snadněji dostat k mému krku.
„Maru, chci víc…“
Maro
Slyšel jsem jak Tomoko mluví, ale neposlouchal… nevnímal jsem jeho slova, protože jsem se v tom, co bylo, úplně ztrácel. Všechno kolem mizelo a byl jsem jen já a on. Omotal jsem si jeho vlasy kolem zápěstí a znehybnil mu tak hlavu v záklonu. Sál jsem jeho krev, která vháněla novou energii do mého těla. Nejspíš bych ho nepustil, ale včas mne zastavila varovný signál. Nemůžu… Ne teď… Dokrmím se na lidech. Jen s velkým sebezapřením jsem pustil Tomokův krk. Olízl jsem krvavou stopu, která na ní zbyla po mém kousnutí. Sevřel jsem Tomoka v objetí a pomalu ho pokládal na zem do trávy. Chytil jsem jeho nohy pod koleny a tentokrát jsem to už byl já, kdo určoval rychlost a hloubku našeho spojení. Bylo to neskutečné a já si to naplno užíval. Naklonil jsem se až k němu, abych pohltil jeho vzrušené sténání do svých úst. Cítil jsem, jak se pod mnou propíná. Jak jeho ruka neomylně našla směr k uvolnění jeho napnuté erekce. Jen chvilka stačila na to, aby se jeho sperma rozstříklo na jeho břicho. A to vědomí, jen uspíšilo můj vlastní orgasmus, který jako by chtěl dohonit ten jeho. Jen z posledních sil a hlubokým vrčením do jeho úst, jsem se držel na rukách a plnil Tomokovo tělo důkazem svého vyvrcholení.
Tomoko
Tohohle pocitu se nikdy nenabažím… Toho, když saje mou krev a zároveň si bere to, co mu právem patří. Krásná souhra dvou těl, která se k sobě kdysi nehodila a teď? Nemohou bez sebe ani dýchat…
Přestal sát, položil mě na trávu a sám se dostal nade mě, aby převzal iniciativu… Přesně tak, jak to mám rád…
Bral si mě a já pomáhal jeho ruce přejíždět po mém vzrušení ve stejném tempu, jako on zajížděl do mě… Horko mi zahltilo mozek a já vypustil své sperma na mé břicho… Krásné uvolnění, když i on vyplnil mé nitro…
Zhluboka jsem dýchal a užíval si jeho pozornosti a divoce bijícího srdce…
Maro
Ještě chvíli jsem se zapíral o ruce a vnímal ty dobíhající pocity mým tělem. Jako zlatokopové hledající poklad, rozbíhající se po celém těle, aby se vrátili zpět k srdci. Ke zdroji toho všeho, protože nikde jinde ten pravý poklad nenašli. Ta pravá zlatá žíla je právě tam. Dobře schovaná, jako v té nejpevnější skále. Všechno ostatní, co probíhá mým tělem, jen potvrzuje to, co je uschováno v srdci.
Líbal jsem Tomoka, jemně jsem okusoval jeho rty a bradu. Ještě jednou jsem olízl jeho rty a pak jsem se svezl vedle něj. Zíral jsem nahoru mezi větve stromů a usmíval se jak tydýt. Zasunul jsem jednu ruku pod něj a přitáhl si ho do náruče. Hladil jsem ho po vlasech a své spokojené oddychování synchronizoval s tím jeho.
Tomoko
Tak nějak jsem na něm usnul. Probudilo mě až mluvení lidí, kteří stáli nad námi…
„Tak tady jste… Hledali jsme vás tu pěknou dobu…“ smál se Zira a hodil přes každého z nás dlouhý kabát.
Prudce jsem se zvedl a oblékl si ho, nechtěl jsem, aby měl znovu narážky na mé tělo.
„Tak, copak si potřeboval Tomoko?“
„Chci od tebe kouzlo na ochranu pro Maru… Bude chodit na krmení do lidského světa a já chci, aby byl pod ochranou vlčího kouzla… Rozumíš?“
Zira je jen zarazil a díval se na mě, jak kdyby viděl ducha…
„Ale já myslel, že je to zakázané…“
„Je, ale jeho to ochrání dobře… Teď pil mou krev, tak by neměl být problém…“ usmál jsem se a pomohl Maru vstát ze země.
Ziro k němu došel a položil mu dlaň na hruď. Řekl pár zaklínadel a na Maruově hrudi se objevil znak stříbrné květiny. Rozzářil se a zalezl do jeho kůže tak, že nebyl vidět.
Maro
Užíval jsem si toho klidu v přírodě. Spokojený stejně jako Tomoko, který nakonec usnul v mém objetí. Zavřel jsem oči a poslouchal okolní zvuky. Byl jsem klidný, dokud jsem neuslyšel kroky a hlasy. Chtěl jsem se zvednout, ale Tomoko na mě ležel. A než jsem ho stihl probudit, nad námi stál Ziro s dvěma strážci.
Hodil na nás kabáty a jen se s úsměvem díval, jak se Tomoko rychle oblíká. Se zamračeným výrazem jsem je sledoval, jak spolu mluví a oblíkal si přitom kabát. Nelíbilo se mi, jak je Ziro blízko Tomoka. A nelíbila se mi ta věc s kouzlem. Než jsem však stihl zaprotestovat, Ziro stál u mě a svou dlaň položil na mou hruď. Něco zabrblal a kůže v místě, kde se mě dotýkal, stříbrně zazářila. Já ucítil horko, které však vzápětí zmizelo stejně jako ornament, který mi vypálil do kůže.
„Co to má být? Jak mě tohle má chránit?“ zeptal jsem se a rychle si zapínal kabát, aby na mně už nikdo nesahal.
Tomoko
Otočil jsem se k Maru a chytil jeho tváře do dlaní. Políbil jsem ho…
„Kdybych ti to řekl, nelíbilo by se ti to. Takhle nemůžeš protestovat,“ znovu jsem ho políbil.
„Je to dočasný stříbrný déšť. Ornament se objeví jen tehdy, když budeš v nebezpečí. Díky mojí krvi a spojení vlka na tvém rameni, se můžeme propojit a tím si zrovna ty, ten jediný, kdo může tohle kouzlo použít. Jen… U tebe to bude jen na chvíli. Potom se už budeš moct vrátit ke mě… Nebo tě dokážu přenést. Je to nejmocnější ochrana vlků. Zvládnu to jen já a teď ty,“ znovu jsem ho políbil a pohladil jeho tvář, která byla naprosto v šoku.
Maro
„Je zbytečné, aby mě to chránilo před upíry nebo lidmi. A myslím si, že silnějšího ve světě lidí nepotkám. Nejhorší moje noční můra je v pekle a líže si rány.“
Co se týká toho stříbrného deště, byl jsem trochu skeptický. Pořád cítím, jak se zabodával do mého těla. Deštník by nejspíš nepomohl.
„Měli bychom se vrátit na zámek. Suri na nás určitě čeká. Sice počítám, že by raději dělal něco jiného, ale slíbil mi to, takže se mi bude hezky věnovat.“
Pohlédl jsem na stráže a na Ziro. Nerad jsem s ním zůstával mimo lidi. Nevím, kolik toho umí, kolik zná kouzel a jak rychle by dokázal ovládnout i stráže. Naposledy, když sáhl na Tomoka, zcela ho ovládl. Podíval jsem se na Zirovy ruce, které měl stále schované v kapsách.
„Jdeme domů!“ řekl jsem rozhodně. Chytl jsem Tomoka do objetí a přenesl nás na zámek, než ostatní stihli cokoli říct.
Tomoko
Viděl jsem jak je z toho všeho nesvůj a že tomu zas tak nevěří. Ale než jsem stihl cokoliv říct, byli jsme spolu na zámku a to v hlavní síni, kde poslušně čekal Suri.
Jak jinak, nebyl sám a jeho zajíček ho líbal jak smyslů zabavený. Nahlas jsem si odkašlal a došel k němu.
„Promiň, ale nechej si to na potom, dobře? Trénink neskončil a… Maru má vlčí pečeť.“
„Takže už ses definitivně zbláznil, že?“ vykřikl na mě Suri a bylo mu jedno, že mě neoslovuje formálně.
„Víš, že je to nebezpečné, ne pro něj, ale pro tebe… Jsi blbec… Ale jak chceš. Naučím ho to,“ naštvaně se postavil před Maru a ukázal na mé břicho.
„Tohle kouzlo, tě ochrání před vším, protože Ely chrání jen Tomoka, tohle bude bránit tebe. Tobě to neublíží, ale zničí vše v tvém dosahu. Je silný tak, jak jeho pán, takže tohle bude bouře, že? Dávej si pozor na sebeovládání a čas, po jaký to používáš, protože to ubírá Tomokovi sílu, je to spojení duší,“ výhružně zvedl ukazováček.
„Tak a co potřebuješ vědět dál?“ zeptal se již klidnějším tónem.
Maro
Když jsem viděl Suriho mazlíčka, musel jsem se usmát. Všimli si, že jsme zpátky a ten mladíček se začervenal, jak čerstvě dozrálé rajče a raději se klidil pryč. Ještě chvíli jsem se usmíval, dokud Suri nezačal Tomokovi nadávat. Zaraženě jsem se na ně otočil a poslouchal. Začínal jsem být naštvaný. A to že hodně. I když už Suri dávno mluvil klidněji, ve mně vztek narůstal.
„Nepotřebuji vědět nic!“ odstrčil jsem Suriho, i když chudák za nic nemohl. Přešel jsem k Tomokovi.
„Zbláznil ses? Na co jsi sakra myslel? Dobře víš, že bych to nikdy nepřijal za těchto podmínek. Umím se ubránit i bez toho blbýho deště! Okamžitě to ze mě dáš pryč! Nebudu se to učit ovládat! Dobře víš, že svoji sílu potřebuješ!“ řval jsem na něj jako smyslu zbavený a mé oči se barvily do ruda. „Nebudu to používat. A pokud se to samovolně spustí, raději se zabiju. Pokud to nepůjde jinak, zůstanu tady! Nepůjdu se krmit! Nic takového jsem nepotřeboval! Nechci nic takového, co ohrozí tebe! A potřebuješ svou sílu a energii pro rituál!“ vztekle jsem se otočil a odcházel z hlavního sálu.
„Ziro!“ zařval jsem tak hlasitě, až popraskala všechna okna v sále. „Do prdele Ziro! Vím, že mě slyšíš! Okamžitě sem přijď, nebo si tě najdu sám!“
Černé znaky na mém se po mém těle začínaly plazit jako hadi a tvořily různé obrazce. Plameny, které vyšlehly, jen stěží zakrývaly můj vztek nad Tomokovou lehkomyslností. Ještě chvilku, a budu tam kde ráno, když jsme se chytli při snídani.
„Je mi jedno, že máš na sobě brnění! Já jsem naštvaný! N A S R A N Ý!!! Rozuměl jsi?!“ zařval jsem na Tomoka ještě jednou a vyšel ze sálu pryč.