Tomoko
Tak… Už zase mi sál krev a to doslovně… Je to blázen, čím víc pije, tím víc mu nebude stačit lidská krev a brzy přijde na to, že chce jen tu moji. Usmál jsem se a popustil svou sílu ze svého těla. Za zády upíra se začal nebezpečně pohybovat vlčí ocas. Jedním švihem ho hezky obmotal kolem krku. Stiskl jsem na doraz a ucítil, jak opouští můj krk. Teď se už objevily i uši a mé oči zlověstně problikávaly černošedou barvou. Povalil jsem ho na postel pod sebe a sám jsem si na něj vyskočil. Má chodidla se zapřela o jeho hruď a já na něm celou váhou dřepěl. Výhružně jsem vrčel a ukazoval tesáky. Nemohl jsem se plně proměnit, tolika let už mi to nejde, ale tohle by mu mělo ukázat, s čím si zahrává.
„Jsi jen nevychovaný spratek… Ničeho si neceníš a myslíš si, že jsi snědl všechnu moudrost světa, blbost… Jestli budeš dál pít mou krev, zaplatíš vysokou cenu a já bych tě jako čistokrevného upíra pošpinil. Už teď tvá krev smrdí tou moc. Nebojíš se toho? Myslíš, že jsi silnější než já?“
Z naštvanosti mě vyrušilo bouchání na dveře.
Maro
Ležel jsem pod ním, zcela paralyzován nečekaným zvratem. Díval jsem se na něj, jak se mění. Tímhle chtěl na mně pouštět hrůzu? Mýlí se. Jsem zvyklý na lecos. I přesto, že na mně výhružně vrčel, já jsem jen natáhl ruku a pohladil jsem ho. Měl jsem z něho mít strach, ale pravda byla taková, že se mi líbil.
Z mé strnulosti mně však probrala jeho slova. Zadíval jsem se do těch jeho šedých očí.
„Nikdy o mně neříkej takové věci. Neznáš mně. Nevíš, čeho si cením, co všechno znám a jestli se něčeho bojím. Pravda je taková, že je mi všechno jedno. Jsem, kdo jsem a s tím musím žít. Ale co opravdu nesnáším je, když mně někdo uráží.“
Už jsem nebyla naštvaný. Byl jsem zklamaný, otrávený. Můj vztek ustoupil a já se změnil zpět do své klidné, uhlazené, aristokratické podoby.
Proč jsem na něj musel narazit? Mohl jsem se najíst, pár let poběhat po světě a jít zase spát.
Otočil jsem hlavu ke dveřím, když se ozvalo bouchání.
„Co je?!“ vyštěkl jsem. Dobře jsem věděl, kdo za těmi dveřmi je. Jsou to strážní Rose. I když, mě mají chytit a dotáhnout k ní, přesto mají ke mně úctu.
„Chceš nové duše? Pár jich máš za dveřmi.“ Ukázal jsem rukou tím směrem.
Tomoko
„Záleží na tom, jak moc je chceš zničit,“ odfrkl jsem si a sekočil z něj.
„Neděsím tě? Víš, že nosím smůlu? Pro teď tu nemám co dělat, takže se jen zneviditelním. Prosím, můžu je vidět?“
Maro
Na jeho dotaz, jestli může zůstat, jsem jen pokrčil rameny a víc si ho nevšímal. Rychle jsem vstal z postele, zvedl ze země svůj dlouhý kabát a oblékl si ho.
„Vstupte!“ křikl jsem, když se znovu ozvalo zabouchání.
Dveře se rozletěly a dovnitř vpadli tři upíři. Natáhl jsem nosem jejich pach. Tak tihle pro mne neznamenají žádný problém.
„Jak se opovažujete mne rušit!“ štěkl jsem po nich vztekle a nechal mé oči zbarvit do červena, aby pochopili, že jsem vážně naštvaný.
„Půjdete s námi za naší Paní,“ řekl jeden a drze si mně prohlížel. „Pche, takový mladíček…“ odfrkl si už jen spíš pro sebe.
Rozzuřil jsem se. Takový nikdo a on si tohle dovolil říct. Během chvilky jsem poslal dvě duše na onen svět. Ať se Tomoko stará. Třetího upíra jsem přirazil na zem mezi ty dvě roztrhaná těla. Klečel jsem na něm. Třásl se strachy.
„Ušetřím tě jen proto, abys vyřídil své Paní vzkaz, že nemám zájem. Nikdy jsem neměl a mít nebudu!“ Postavil jsem se, chytl ho za krk, zvedl do výše a prohodil ho oknem ven.
„Tak už víš, jaký je problém…“ promluvil jsem do prostoru ložnice.
Tomoko
Díval jsem se na jeho zběsilost a docela se bavil.
„No, o takové duše se nestarám, jedná se jen o ty, co se upíry nestanou. Tyhle těla jsou již prázdná, duše v nich není. Ale ty jsi jiný, jsi čistokrevný, proto duši máš.“
Došel jsem k němu a nadzvedl si jeho tvář k té své. Olízl jsem mu rty.
„Ty máš taky dobrou chuť. Lžeš, když říkáš, že nemáš city, vidím to v tobě. Nemáš kam utéct přede mnou. Po čem vlastně toužíš?“ vrčel jsem na něj.
Maro
On si dovolil… Měl jsem mu ten jazyk uhryznout. Ale…
Zpod přivřených víček jsem se na něj díval a poslouchal, co říká. Já že mám city? Jaké? Byl jsem vychován si žádné city nepřipouštět. K mému aristokratickému původu se to prostě nehodí.
Co vlastně chci? Po čem toužím? Natáhl jsem ruku za sebe a stáhl mašli z vlasů. Nechal jsem je volně splynout na záda. Rozepl jsem kabát a nechal ho padnout k zemi.
„Po čem toužím? Po klidu. Chci mít klid od všech takových…“ máchl jsem rukou k zemi, kde se těla mrtvých upírů měnila v prach. Přistoupil jsem k Tomokovi blíž, až se naše těla dotýkala. Ze všeho, co proběhlo, jsem byl mírně rozrušený. Místo abych se uklidnil, tak mně jeho blízkost vyváděla z míry čím dál víc.
„Utéct před tebou?“ mírně se pousměju. „To nechci. A po čem toužím?“ zopakoval jsem ještě jednou jeho otázku. „V tuhle chvíli po tobě.“
Chytil jsem nečekaně jeho hlavu do dlaní a svými rty se vpil do těch jeho.
Tomoko
Jo, provokovat jsem uměl, ale tohle? Ucukl jsem a snažil se zaplašit rozpaky. Sakra… Tohle na mě ještě nikdo nezkoušel. Já byl zvyklý být sám. S vlčím démonem a hlavně s démonem, který nedokáže ochránit duše, se nikdo nezaplétá. Ani rodiče mě neměli rádi, jen mě přenechali peklu a více se nezajímali. Je to už tolika staletí a já jsem pořád sám. Já ani… Sakra…
Zarazila mě stěna a já se jí snažil projít.
„Nedělej si ze mě srandu, co bys na mě tak mohl chtít?“
Maro
Krokem zpět se odtáhl od mých rtů. A to jsem právě chtěl. Tak vlček nám nějak začíná ztrácet tu svoji sebejistotu. Stál přitisknutý ke stěně, jako by v ní chtěl zanechat svůj odlitek na věky věků.
„Já si srandu rozhodně nedělám,“ přistoupil jsem k němu znovu blíž a natlačil ho na zeď ještě víc. „Co bych tak po tobě mohl chtít kromě tvé chutné, ale nebezpečné krve?“ Jednou rukou jsem chytil ho pod bradou za krk a vzal mu tak možnost, byť jen ucuknout hlavou. Druhou ruku jsem zasunul mezi stěnu a jeho tělo. Omotal jsem mu ji kolem pasu a trhnutím ho přitiskl k sobě, až musel nutně pocítit, že v tuhle chvíli jsem již vzrušený.
„Co bych tak po tobě mohl chtít?“
Sklonil jsem hlavu, otřel jsem se o jeho tvář a zamířil k jeho krku. Ať už čekal cokoli, já nechal zuby schované. Nezahryzl jsem se do něj. Políbil jsem ho a pak jazykem přejel po délce jeho krku.
„Co bych tak po tobě mohl chtít?“ zašeptal jsem, když jsem se svými ústy zastavil těsně u jeho ucha.
Tomoko
To bylo tak… Uwaaaaaaaaaaaa….. Tohle bylo až moc i na mě. A to, co mě tlačilo na rozkrok, byla asi těžko schovaná věc v kalhotech. Jeho šeptání do ucha mi projíždělo tělem a já se zachvěl. Uslyšel jsem vrznutí dveří a podíval se mu přes rameno, byl to ten starý sluha. Pousmál jsem se a přiblížil se k jeho uchu.
„No… Tak víme, co chceš ty, ale co chce on, to je záhada? Nedívá se na tebe a mě zrovna nadšeně. Co s tím uděláš?“ S úsměvem jsem se mu zadíval do očí.
Maro
Mírně jsem potočil hlavu. „Odejdi!“
„Pane, nejdříve…“
„Řekl jsem, odejdi!“ štěkl jsem vztekle a začal být docela nervní. Pohlédl jsem zpět na Tomoka. Usmíval se. Myslí, že má vyhráno. Ve chvíli, kdy se sluha znovu ozval, jsem ho pustil.
„Pane, musíte…“
„Nic nemusím!“ otočil jsem se a zařval tak hlasitě, že se rozletěly dveře a popraskaly skleněné tabule oken, které byly ještě vcelku. „Jak si dovoluješ! Mám tě zabít hned teď?!!“ řval jsem dál a přibližoval se ke svému sluhovi, který klečel jedním kolenem na zemi s hlavou skloněnou. Stál jsem nad ním a můj vztek byl neskutečný.
„Promiňte, Pane. Omlouvám se. Ale mám pro vás něco velmi důležitého,“ trochu víc se přikrčil a čekal. Když jsem nic neříkal, pokračoval. „Mám informaci, že Rose posílá celou armádu svých poskoků, aby vás přitáhli za jakoukoli cenu. Musíte se ukrýt.“ Zvedl hlavu a konečně se na mně podíval. „Můžou vás lehce najít. Nesmíte s ním být! Když jste s ním, velmi lehce vás vystopují! Vy… On…“ blýskl očima směrem k Tomokovi.
Jeho pohled vyslaný k démonovi se mi nelíbil.
Tomoko
No, po jeho řevu, bylo jasné, že i on je velice silný. Promnul jsem si krk a došel k němu. Položil jsem mu ruku na rameno, aby se uklidnil a pěkně drápek po drápku se zaryl do jeho kůže.
„Má pravdu. Se mnou tě všude najdou, můj pach smrti je silný. Měl bys zmizet,“ škodolibě jsem se usmál a vytáhl drápy z jeho ramene.
Hezky pomalu jsem slízl krev ze svých drápů a pomohl sluhovi vstát. Vypadalo, že proti mně něco má, ale mě jsou tyhle věci jedno. Ještě jsem pohlédl na Mara a vzrušeným hlasem řekl: „Jsem jen tvoje smůla, beze mě bude ta věc v kalhotách v klidu.“
Maro
Ta věc v kalhotách v klidu rozhodně nebyla a já také ne. Ale v tuhle chvíli jsem měl všeho už tak akorát.
„Jdi si! Běž si, kam chceš!“ zavrčel jsem na Tomoka. Ještě jednou jsem se podíval na něj, pak na sluhu a s hlasitým prásknutím jsem zmizel.
Přesunul jsem se nedaleko zámku. Na moment jsem se zastavil a pozoroval tu ztichlou budovu. Ve všech oknech byla tma, jen v jednom se mihotalo mírné světlo od zapálených loučí.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se aspoň trochu uklidnil. Ale pocit, že jsem byl vyrušen a že si Rose na mně dovolila poslat své zabijácké upíry, mně rozběsnil nanovo. Jdu to ukončit. Mám toho akorát tak dost. Chci mít konečně svůj klid. Být sám, na svém hradě. Nikým nerušen.
Místo, kde jsem před chvíli ještě stál, zůstalo najednou prázdné. Jen noční ticho narušovalo šustění netopýřích křídel. Mířil jsem domů, na svůj zámek.
Tomoko
„Pffff, hahahaha… No nic, já se loučím… Sbohem pane sluho. Hahahaha… Jak roztomile naštvaný…“
Dost se mi ulevilo, když jsem ucítil, že je zcela pryč a já se můžu uklidnit u svého oblíbeného jezírka. Jenže hned, co jsem usedl, slyšel jsem nářek rozzlobených duší, které se objevovaly nově v našem světě. Vše směrem ke starému zámku daleko odsud. Povzdechl jsem si a já se ztratil od jezírka. Objevil jsem se v parku u toho zámku. Tolik mrtvých těl, tolik zmařených duší. Kdopak to tu řádil? Uslyšel jsem za sebou hluk a prudce ucukl od ruky, která mě chtěla chytit.
„Co to?
Maro
Stál jsem na věži svého zámku a rozhlížel se kolem sebe. Kolem se tiše pohybovalo pár věrných, kteří zůstali a vyčistili to tu od toho smetí, co poslala Rose. Tohle si dovolila moc. Prošel jsem ještě jednou zámek a podíval se kolik, mi tu toho zlikvidovali. Dal jsem ještě pár povelů a instrukcí a vydal se na cestu k zámku, kde žila Rose.
Zůstal jsem stát na kraji parku a z úkrytu se díval co se tu děje. Jasně. Rose se vzbudila teprve nedávno, chvíli po mně a měla hlad. Jenže na rozdíl ode mne, bylo pod její úroveň, aby se vydala na lov sama. Nechala si ty nebožáky dotáhnout až sem na zámek a naservírovat si je přímo na talíř. Tolik mrtvých těl.
Už jsem chtěl vystoupit z úkrytu, když se kousek ode mne zjevil Tomoko. Hm, Proč by ne. Má tu spoustu práce. Ale to sakra nemají někoho jiného, koho by poslali, kromě něho? Popošel jsem až k němu a chtěl ho chytit za rameno.
„Měl bys odsud zmizet. A to co nejdřív,“ upozornil jsem ho. Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Já tu mám nějakou práci,“ odcházel jsem od něj a cestou k zámku jsem se měnil na rozzuřenou bestii.
Tomoko
„A ty by ses neměl plížit někomu za zády, mohl bych tě stáhnout do pekla.“
Práci? No dobře, musím se podívat. Já měl svoji práci už hotovou, musel jsem vidět, kam míří. Pozoroval jsem ho a sledoval tu hru svalů, která se přede mnou odehrávala. Došli jsme do nitra zámku a já se opřel o dveře do velikého sálu. On pokračoval dál.
Maro
I přes své běsnění, jsem cítil, že se Tomoko plíží za mnou. Měl by si jít po své práci, nebo zmizet. Já zatím velkou chodbou mířil na konec, k posledním dveřím, kde měla Rose svou ložnici. Za mnou zůstávaly hromádky prachu zabitých upírů. Některé jsem rozerval, některé jsem prostě spálil. Moji moc nepřekonal zatím žádný z nich. Jsou to jen podřadní upíři, sloužící rozmarům své Paní.
Najednou se otevřely dveře ložnice. Zastavil jsem se. Proti mně vyběhli dva obrovští vlkodlaci. Hm, tak s tím jsem nepočítal. Ale poradím si. Jsou to sice naši hlavní nepřátelé, ale nic, co by mně mělo zastavit. Kde k nim Rose proboha přišla?
Bestie se ke mně blížily s výhružným vrčením, cenili své tesáky a z tlamy jim odkapávaly sliny smíšené s krví. Nejspíš si pochutnali na tom, co jim Rose milostivě nechala od své večeře.
Za sebou jsem zaslechl zvuk. Otočil jsem se.
„Vypadni ty zatracený vlku! V lidské podobě se jim nemůžeš postavit!“ na moment jsem ztratil koncentraci. Sotva jsem dořekl, ucítil jsem silnou ránu do zátylku a já se bez hlesu sesunul k zemi.
Tomoko
Tohle je opravdový a nefalšovaný idiot. Ještě s cedulkou na zádech a nápisem „Zabijte mě“.
Naštvaně jsem na něj zavrčel, když jsem uviděl ty vlkodlaky. Idiot, na ně nemá, je to upír, jen ti, co mají s nimi smlouvu, je můžou ovládat. Jenže ho jeden z nich praštil tlapou a poslal do bezvědomí. No… Super…
Sakra. Tak dlouho, jsem se nepřeměnil. Sice mi trest už končil, ale i tak… Já… Od toho dne se toho bojím. Ta duše se bála mě v téhle podobě, a proto skočila. Jenže oni ho chtěli roztrhat.
„Dost.“ můj temný hlas zavrčel tichem a já stál před Maro ve své démonské podobě. Obrovský, skoro dvoumetrový vlk. Černo bílý a pěkně naštvaný. Chránil jsem ho. Chtěli mě napadnout a mně stačily jen dvě silné mávnutí tlapami a vlkodlaci zemřeli. Sehl jsem se k Maro.
„Vstávej! Už mě nebaví starat se o tvojí prdel. Už podruhé jsem jí zachránil, doufám, že se mi nějak odvděčíš…“ Jeho oči se otevřely a já se otočil, aby nebyl zhnusen mou podobou vlka.
Maro
Otevřel jsem oči a zíral na vlka, stojícího nade mnou, Byl tak obrovský… a krásný… Ale to nadšení z něj překazila jeho poslední slova. Vyskočil jsem na nohy a postavil se před něj. Bylo mi jedno jak velký je a jak hrozivě si myslí, že vypadá. Já se ho nebál. Stejně jako jsem se nebál těch vlkodlaků. Nebýt toho, že jsem se po Tomokovi otočil a ztratil koncentraci, hravě bych si s nimi poradil.
„Já se o tvou pomoc neprosil. A zvlášť ne potom, co jsem se do srabu dostal kvůli tobě!“ Přiblížil jsem hlavu až k jeho tlamě. „Nepotřebuji tě tady. Klidně si běž. Myslíš si, že mě zachraňuješ a já ti budu vděčný? V žádném případě. Poradím si sám. A pokud… No… aspoň skončí to moje bezcílné bloudění po tomhle světě.“ Zvedl jsem ruku, abych se aspoň na moment dotkl jeho jemné srsti, a pak jsem se otočil a šel rovnou do ložnice Rose, která už na mě určitě čekala.
Splním svou povinnost. Nenávidím ji. Nenávidím to. Ale udělám co, je potřeba… pro co mně hledala, abych měl konečně klid.
Tomoko
Cítil jsem to z něj. Já četl jeho myšlenky, když se mě dotkl. On jí nejde zabít. On… Jde… Jde dělat potomky. Bolelo to. Sakra… Proč to bolí…
Otočil jsem se a odešel pryč. Daleko od tohoto nedorozumění. Daleko od něho a mé bolesti.
Vyšel jsem ven a zmizel jak pára v oparu měsíce. Objevil jsem se na mém místečku u měsíčního jezírka. Takový klid… Nikdo mě tu nebude rušit. Z téhle podoby se ještě nějakou dobu nebudu moci přeměnit. Lehl jsem si na břeh a přední tlapy ponořil do vody.
Co jsem vlastně čekal? Jsem hlupák. Jsem přeci démon a nezasloužím si nic. Jsem nic, já jsem prázdnota, vždy budu neviditelný. A v těchto myšlenkách jsem usnul.
Maro
Než jsem zavřel dveře ložnice, ještě jednou jsem se podíval na toho nádherného vlka. Najednou jeho bojovnost byla ta tam. Přišlo mi na moment, že je smutný, ale než jsem to stihl domyslet, zmizel.
S povzdechem jsem zavíral dveře, ale to už se mi kolem pasu ovíjely štíhlé bílé ruce.
„Čekala jsem na tebe,“ zašeptala mi do ucha Rose a přitiskla se mi na záda. Otřela se mi o krk. „Už tak dávno jsem neochutnala tvou divokou krev.“
Sundal jsem ze sebe její ruce a otočil se k ní.
„Tvé jediné štěstí je, že tě nemůžu zabít,“ zavrčel jsem ji do tváře. „Udělám to, co po mně chceš. Ale pak už mně necháš na pokoji. Ještě jednou na můj hrad pošleš své poskoky a srovnám ti to tu do základů.“
„Za tohle mi to stálo,“ usmála se.
Já jen naklonil hlavu, když se ke mně přiblížila svými ostrými zuby.
„Máš hlad? Tohle tě dokonale zasytí. A pak…“ zatl jsem zuby. „Chci být odsud co nejdříve pryč.“
Rose jen tiše zasyčela a zakousla se do mého krku. Jen dvě vteřiny trvalo, než ode mne odskočila.
„Ty!“ zařvala na mně. „Jak jsi mohl! Jsi pošpiněný. Tvá čistá krev smrdí někým… Jak jsi to mohl udělat!“ vztekle do mě bouchla pěstí a začala přecházet po místnosti. „Vypadni! Vypadni a přijď, až bude tvá krev čistá! Nechci pošpinit svůj rod!“
Ach ano,… V tu chvíli jsem si to uvědomil. Koluje ve mně ještě krev démona.
„Chceš, abych odešel?“ zeptal jsem se s úsměvem. „Dobrá, jdu, ale už se nevrátím, i kdybych byl čistý jak lilie.“
Otevřel jsem dveře a než jsem zmizel úplně, ještě jsem slyšel její vzteklé řádění. „Já si tě najdu a donutím tě, abys mi dal svou čistou krev! Zamknu tě a nepustím nikam tak dlouho, dokud bude potřeba!“
Kdyby chtěla, udělala by to hned. Ale teď už nemá nikoho, kdo by jí pomohl. Bude ji trvat, než získá svou sílu a dá dohromady aspoň pár svých poskoků.
Venku jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Pořád jsem před očima viděl toho smutného vlka. Nemůžu to tak nechat. Vydal jsem se ho hledat.
Tomoko
Tak slastně jsem spal. Ten klid, bylo to tak příjemné. I duše byly klidné. Jen jsem se zvedl a napil se vody. Díval jsem se do hladiny jezera. Tady jsem ho poprvé potkal… To v této hladině se odrážela jeho tvář. Dost! Tohle se nesluší pro démona tvé úrovně. Je to jen pijavice.
Podíval jsem se na měsíc, byl úplněk. Hezky zhluboka jsem zavyl na měsíc a mé pocity se vyřvaly s tím. Potom jsem si sedl a má vlčí podoba se uvelebila na studené trávě, plné rosy. Převalil jsem se na záda a drbal si je o trávu. Jak příjemné. Už brzo se budu moct zase přeměnit do lidské podoby, ale teď, musím vydržet.
Maro
Z dálky jsem uslyšel táhlé vytí. Otočil jsem se po zvuku. Tím směrem je jezero, kde jsem ho poprvé potkal. Vydal jsem se na tu stranu. Netrvalo dlouho a měl jsem jezero na dohled.
Nevím, co mě k němu pořád táhne. Neustále mě uráží a co jsem ho potkal, je to jedna pohroma za druhou. Jeho krví to určitě není. Už jí ve mně moc nezbývá a v tuhle chvíli, bych zakousl třeba srnu. V tuhle chvíli po jeho krvi netoužím. Ale… něco v něm je. Něco, co mně k němu táhne. Možná podobný osud?
Zastavil jsem se mezi stromy a pozoroval ho. Svit měsíce osvětloval louku a jeho srst se v tom měsíčním světle nádherně leskla. Byl jak malé štěně. Usmíval jsem se. Tenhle démon je starší než já? V tuhle chvíli to tak nevypadá. Vystoupil jsem ze stínu stromů a zamířil k němu.
Tomoko
Uslyšel jsem šustění větví a praskání dřeva pod nohami. Kdo? Zarazil jsem se.
Jde si ze mě utahovat? Nebo, co chce? Byl teď s ní, bude smrdět, jak laciná žena. Nechci ho tu. Naštvaně a výhružně, jsem se přikrčil a ukázal své zuby. Vrčel jsem na Mara, když se přibližoval a víc a víc se napřimoval, abych vypadal děsivěji.
„Zmizni! Nechtěl si mě vidět a ještě smrdíš, jak laciná coura… Běž!“
Maro
Zatavil jsem se. Jeho velikost, jeho zuby mně vůbec neděsily. Za to jeho slova… Slyšel jsem od něj urážek už víc než dost. Ale tahle… tak ta byla poslední.
„Mám jít? Dobře. Poprvé udělám, co chceš. Vracím se k sobě na zámek. Neprosím se o něčí pozornost. Nebudu se tady ponižovat a škemrat.“
Vrátím se k sobě. Počkám, až má krev bude čistá. Nebudu z něj mít už vůbec nic. Nic…
I přesto, že na mně výhružně vrčel, došel jsem až k němu. Ještě jednou jsem ho pohladil po té nádherné srsti a podíval se mu do jeho šedých očí.
Vrátím se… Budu zase sám… sám ve svém hradě se svým sluhou. Nepotřebuji se prosit o ničí pozornost. Nějak to přežiju. Nechce se mi už bojovat o jeho přízeň. Nechce mně. Dobrá. Ještě jednou jsem ho pohladil, pak jsem se otočil a odcházel směrem k lesu.
Tomoko
„Grrrrrrr, proč mi tohle děláš? Proč jsi tak zatraceně urážlivý. Ty se mi divíš? Spal si s ní, a co si čekal? Že tě přivítám s kyticí růží, jak nějaký panic? A mám toho právě dost!“
Doběhnul jsem ho a chytil ze zadu za límec košile. Vyzvedl jsem ho nad zem a hezky donesl k vodě.
„Žbluňk“ Jak hezky se ozvala voda, když jeho tělo dopadlo na její hladinu.
„Pfffff…. Hahahaha… To tě snad zchladí…. Hahahaha….“
Maro
V první chvíli jsem myslel, že z té vody vyletím a rozervu ho na dvě půlky. Nakonec jsem se jen postavil a pomalu vyšel z vody ven. Shodil jsem ze sebe mokré věci a přehodil je na větev stromu. Celou dobu jsem mlčel. Usadil jsem se do trávy. Klidně bych mohl odejít i s tím mokrým oblečením. Ale já byl najednou ze všeho tak unavený.
„Já jsem urážlivý? Nejsem. Jen jsem nikdy neslyšel od nikoho tolik urážlivých slov k mé osobě, jako od tebe. Od první chvíle co jsem tě tu potkal. Proč to děláš? Baví tě to?“ Lehl jsem si do trávy a založil si ruce pod hlavu. „Urážel jsem tě snad já?“
Zavřel jsem oči a nechal na sebe svítit světlo měsíce. „Už mám toho všeho dost. Už jsem tím vším unavený, já se mi každý snaží diktovat od malička, co mám nebo nemám dělat. Jen se prostě nasytím, a vrátím se domů, abych se uklidil stranou na dalších sto let.“
Ještě jednou jsem se na něj podíval a znovu zavřel oči. „Klidně mě tu můžeš roztrhat. Klidně mě můžeš svrhnout do pekla. Nebude mi to vadit. Jsem tu stejně jen proto, abych zplodil potomky rodu, který nemá budoucnost. Tvá krev… není možné teď pokračovat v rodu, dokud nebudu čistý.“
Dalších slov už ode mne neslyšel. Nechal jsem oči zavřené a tiše oddychoval.
Tomoko
„Nedělej to! Nedělej to! Opovaž se! Nedělej!“ takhle to ve mně všechno řvalo a já? Ignorace… Ignorace jakékoliv záchrany z jeho pracek. Fajn…
Došel jsem k němu a otevřel svou mohutnou tlamu. Hezky jsem ho od chodidel, přes stehna a kyčle až ke krku olízl jedním dlouhým tahem. Potom jsem se stáhl.
„Tak, to bychom měli k trhání tvého těla. Teď k tomu o těch urážkách, já tě neurážím, je to jen pravda a tobě se nelíbí, tak co? Sakra…“ zaúpěl jsem a rychle skočil do vody, bohužel jsem byl už člověk a celý nahý. Oblečení jaksi chybělo.
„Mohl bys mi půjčit košili, prosím?“
Maro
„Pravda? Huh? Říkám ti snad já, že jsi pijavice? Já si tento život nevybral. Byl jsem k němu určen. Říkám ti snad já, že jsi nevychovaný spratek? A nemysli si, že moc dobře nevím, že si o mně myslíš, že jsem idiot….“ Vstal jsem a díval se na něj, jak se schovává ve vodě. „Ať už jsem ti řekl cokoli, ani jednou jsem ti neřekl křivého slova…“ Otočil jsem se ke svým věcem a pak znovu na něho. „Chceš košili? Tak si pro ni pojď,“ strhl jsem ji z větve a čekal. „No tak… proč nejdeš… nemáš na sobě nic, co bych neznal…“
Zahodil jsem košili, stáhl ze sebe kalhoty. „Vidíš? Jsme úplně stejní.“
Vstoupil jsem do vody a brodil se až k němu. Chytil jsem ho kolem pasu a přitáhl k sobě. „Máš stejné tělo, jako já,“
V tuhle chvíli jsem vypustil z hlavy veškerou svou zlobu a jen jeho tělo tiskl k svému.
Tomoko
„No, nebudu ti lhát a když děláš blbosti, tak si to o tobě myslím. Ty mi říkat pijavice nemůžeš, protože já se krví neživím. Nehledě na to, že pijavice je hezké zvířátko, já na tom nic urážlivého nevidím.“
Zarazil jsem se, když jsem uviděl jeho nahé tělo. Musel jsem vypadat jak ta krev, kterou tak rád pije. Úplně rudý, jak jsem se cítil trapně. Otočil jsem hlavu bokem, abych se na něj nemusel dívat. Prý stejná těla? Hahaha… To určitě… Sakra… Proč mi tak šíleně buší srdce a proč má najednou nade mnou převahu?
„Nemyslím si, že máme stejná těla a pusť mě!“ říkal jsem vrčivě a schovával za tím svou stydlivost.
Jeho tělo bylo tak krásné a zastavit srdce démonovi, no, to se přece nedělá? A když se na mě natiskl svou obnaženou pokožkou, zachvěl jsem se. Sebral jsem poslední zbytky síly a snažil se mu vymanit ze sevření.
Maro
„Záleží, jakým to říkáš tónem a v jaké souvislosti. Proto to zní urážlivě. Tak říkáš, že pijavice je krásné zvířátko? To znamená, že se ti líbím?“ usmál jsem se nad jeho rozpaky a ještě víc zesílil svůj stisk, když se mi pokusil vymanit z objetí. Jednu ruku jsem mu položil na bedra a táhl ji směrem nahoru, po celých zádech až se zastavila na jeho krku. Prsty jsem prohrábl konečky jeho mokrých vlasů a pak táhl ruku zpět dolů. Pohladil jsem jeho bok a zamířil dopředu k jeho rozkroku.
„Říkal jsem, že se mi pijavice nelíbí?“ naklonil jsem hlavu mírně na bok a díval se mu do tváře. „Ale tahle pijavice je nejspíš výjimka,“ otřel jsem se dlaní o jeho penis a současně s tím zaútočil na jeho ústa polibkem.
„Ehm.. Zdravím… Tomoky… Pardon, že ruším, Tomoky…“ ozvalo se za námi z břehu.
Další slova jsem již nevnímal. Vztekle jsem mlaskl a otočil hlavu po hlase. Jasně že ruší, sakra… Pořád někdo ruší. Pustil jsem Tomokův penis, ale dál ho držel v objetí. Nemínil jsem se ho teď vzdát, ale ti dva evidentně nechtěli odejít.
„Už toho mám vážně dost,“ zavrčel jsem Tomokimu do ucha a cítil, jak ve mně roste napětí a zlost se vrací zpátky.
Tomoko
No dobře, to jak se mě dotýkal… Úplně jsem tál a propadal jeho děsné povaze. Jenže…. Záchrana… Jupíííííííííííí….
Ale on mě nehodlal pustit a oni se dívali na naše nahá těla, nebylo to příjemné. Ale Akako za mnou nechodil jen tak, něco potřeboval. Byl to můj jediný přítel, tedy pokud se to tak dá brát. Povzdechl jsem si, když mi zašeptal do ucha ty slova. Znovu jsem se oklepal pod náporem jeho těla. Díval jsem se na ty dva vetřelce a zašeptal Maru do ucha: „Je to něco důležitého a já to potřebuji vědět, prosím nechej mě si s nimi promluvit. Potom se za tebou vrátím, přísahám.“
Políbil jsem ho na krk a zamířil za nimi. Ukázal jsem na košili a Riray mi ji podal. Oblékl jsem se a podíval se naštvaně na vetřelce.
„Co je tak důležitého, že mě rušíš?“ Kecal jsem, díky bohu, že mě ruší a sakra… Co jsem to slíbil??? Jsem sebevrah???
Riray
Opravdu velice zajímavá situace. Musel jsem zachovat klidný výraz, i když jsem se tomu chtěl pousmát… Upír se nezdál, že by byl v nejlepší náladě. Podíval jsem se na Tomoka.
„Vodu z řeky Styx… Ale neboj… Pokud to uděláš, jako na oplátku dostaneš zpět své bývalé postavení,“ nabídl jsem
„Teda pokud zase něco neprovedeš…“ musel jsem dodat s lehkým pousmáním.
Maro
Najednou jsem měl ruce prázdné. Musel jsem se pořádně nadechnout, abych nevybuchl vzteky. Poklesl jsem v kolenou a celý se ponořil pod vodu, jen mé dlouhé černé vlasy se rozprostřely po hladině jako smuteční závoj čerstvé vdovy. Klidně bych pod tou vodou zůstal věčnost. Jenže ani utopit se nemůžu. Jen bych byl scvrklý jak rozinka.
Vynořil jsem se z vody a pomalu se sunul ke břehu. Voda ze mě stékala a chladila mé rozpálené tělo.
„Máš moji košili,“ ozval jsem se k Tomokimu, ale nevím, jestli mně vnímal, jak byl zabraný do hovoru s tím… Kdo to krucinál je? Natáhl jsem se k větvi pro svůj dlouhý kabát a schoval do něj mé nahé tělo. Nestydím se, ale nemíním jim tady dělat divadlo.
Tomoko
„Problém je, že já o to postavení nestojím, takhle je mi dobře. Nemusím pořád něco řešit, tenhle život mi vyhovuje. A mám tu někoho, kdo se o mě zajímá, tam bych byl zase sám. Nechci to!“ to už jsem šeptal, nehodlal jsem, aby to ten upír slyšel. Jenže jsem to tomu smťákovi šeptal do ucha a mírně se mu tiskl na hruď.
„Ale pomůžu vám, jen… To je jedno, tohle zvládnu.“
Natáhl jsem ruce a v nich se objevilo mé oblečení.
„Otočit!“ všichni se otočili a já se mohl v klidu obléct. Bohužel ne tak v klidu. Protože pohled Mara mě silně propaloval. Došel jsem k němu a mírně se otřel o jeho tvář. Podal jsem mu košili a zašeptal mu do ucha: „Děkuji, brzy budu zpátky, budeš tady? Nebo utečeš? A ano, pijavice se mi líbí a ty? Co myslíš?“ díval jsem se na něj a drápky přejel po jeho hrudi.
Riray
Bylo fajn, že to přijal ale přece…. Po tom co se oblékl a byl teď u toho upíra, jsem prostě musel k nim dojít.
„Dobře tedy, a není nic, co bys za to chtěl? A taky… Vůbec by mí nevadilo, kdybyste si cukrování nechali až po práci. Teď tu jde dost dobře o čas,“ říkal jsem, když jsem se soustředil na otcovu duši. Byla slabá, to tělo sláblo. Zatl jsem zuby a snažil se na to nemyslet…
Maro
„Brzy je relativní pojem, pro někoho, jako jsme my a jsou na tomhle světě už strašně dlouho,“ neubránil jsem se povzdechu. Chytil jsem ho za ruku, která se otřela o mou hruď, a přitáhl si ho k sobě blíž. Chvilku jsem se díval do jeho očí, pak jsem ruku zvedl, políbil ji na zápěstí a jemně olízl. Začal jsem se mírně třást, rychle ho pustil a odstoupil o krok.
„Měl bys jít. Začínám mít hlad… a ty… a oni…“ ukázal jsem prstem na narušitele. „Na vás bych si nejspíš vylámal zuby.“
A právě v tu chvíli přistoupil jeden z nich a začal promlouvat k Tomokovi. Jeho slova zněla naléhavě.
„Měl bys jít,“ zopakoval jsem, protože můj hlad se stával méně a méně snesitelnějším. „Vrátím se na svůj zámek.“ Nervózně jsem posbíral své oblečení a vzdaloval se od nich, abych se mohl obléct a zmizet.
Tomoko
Je tak moc… Sakra… Musím jít, má pravdu, ale to nevybíravé chování toho anděla mě pěkně nakrklo…
„Můžu se snad rozloučit, ne?“ díval jsem se na vzdalujícího se Mara…
„Nic nechci, anebo si to vyberu, až budu potřebovat já. Tak tu počkejte, hned budu zpátky.“
Pro ně hned, pro mě věčnost. Zmizel jsem a objevil se u řeky Styx. Už na mě čekaly duše, které jsem tam poslal, a nemohly na druhý břeh. Oslabovaly mě každým krokem. Kousaly do mé kůže. Pálily mě plameny. Trhaly drápy a kopaly do každého kousku mého těla. Došel jsem k řece a nabral vodu do malé lahvičky. Potom jsem zmizel a skoro mrtvý se objevil u nich. Podával jsem jim to a potom se mi na ruce objevil černý motýl. Poslal jsem ho k upírovi, aby věděl, že teď to nezvládnu. Jen jsem vzkázal kde, kdyby mě chtěl najít a potom upadl do hlubokého spánku. Mé tělo bylo moc zraněné, potřeboval jsem nabrat sílu a vzpamatovat se z toho.
Riray
Byla to chvíle, stačil jsem jen dojít k Akakovi, který vše sledoval a pohladit ho po vlasech a on už byl zpět… Hah… Nevypadal opravdu zrovna nejlépe. Vzal jsem od něj lahvičku a podal ji Akakovi. Pak jsem si přiklekl k Tomokimu. Nemůžu ho takhle nechat, ještě by pak nedělal svou práci a taky… Dlužím mu to. Moje značky po těle se rozzářily a já rukama jezdil po jeho těle. Zranění se pomalu hojily, až se zacelily. Pak jsem si nakousl zápěstí a přiložil mu jí ke rtům, spolu se zakloněním jeho hlavy. Tím mohl dostat energii, jen ji nesmí vypít moc. Buď by byl jak gumídek a nebo by umřel. No… Ale jistě tu přebytečnou energii rozhodně využije.
Maro
V opuštěné stodole na kraji vesnice přespávali dva tuláci. Vlastně už nespali. Jen jejich mrtvá těla ležela na podlaze mezi rozházenou a zakrvácenou slámou. Stál jsem nad nimi a pozoroval je.
Kde je Tomoko, aby vzal jejich duše tam, kam patří?
Čekal jsem nehybně dlouho. Pořád nic. Nejspíš má hodně práce. Vyšel jsem ze stodoly ven. Vrátím se na hrad. Možná přijde za mnou tam. A možná taky ne. Dobře jsem viděl, jak se tiskl k tomu andělovi, když s ním mluvil. Tiše jsem zavrčel. Proč mi to vlastně vadí? Pohlédl jsem k nebi. Rozpřáhl jsem ruce, chtěl se proměnit a vzlétnout, abych se vrátil do své samoty na zámek, když mi na paži přistál černý motýl.
V tuhle chvíli se má cesta do zámku zrušila. Vzkaz, který jsem si vyslechl, mě donutil změnit plány.
„Veď mně,“ řekl jsem a v podobě netopýra ho následoval.
Cesta netrvala dlouho. Ten malý černý motýl znal nejspíš zkratku. Zůstal jsem stát nedaleko jezírka, kde jsem Tomoka opustil. Ležel tam bezvládně na trávě.
Ale co to… ten anděl… Co to dělá? Dotýkal se ho na místech, kde jsem chtěl já…
Tohle teda ne… Je mi jedno, že ho chce nejspíš uzdravit, ale jeho ruce na Tomokovi…
S hlasitým vrčením jsem se k nim přibližoval.
Tomoko
Otevřel jsem oči a cítil přísun energie do mého těla, které se začalo uzdravovat. Ležel jsem v náručí Riray a pil jeho krev. Hned jsem se odvrátil. Už jsem nechtěl pít, ale najednou se přede mnou objevil hodně naštvaný Maru. Uwaaaa… Vypadal děsivě… Začali se hádat s Riray a hodně se pošťuchovat. Akako mezi ně skočil a odtrhl je. Jen ztěžka jsem si povzdechl a zařval, co to šlo.
„A dost! Vy odejděte, máte, co jste chtěli a co se týče tebe Maru. Nemáš se míchat mezi démona a anděla smrti. Může tě to zničit!“
Chytil jsem ho za ruku a pomocí čtení z jeho krve nás přenesl do jeho zámku. Seděl jsem na studené zemi a díval se na něj.
„Doufám, že jsem se trefil, je to tvůj zámek ne?“ Chytil jsem se za hlavu a rozdýchával příval slabosti do mého těla. Krev smrti, vždy prvně zničí a potom oživí.
„Jsem rád, že jsi pro mě došel, ale promiň, jsem moc unavený…“ dál jsem už nemluvil a znovu upadl do hlubokého spánku.