Maro
Stál jsem pod sprchou a drsnou houbou omýval své tělo. Nesáhl na mě, ale já se cítil divně. Jako by se na mě jeho smrad přilepil a nechtěl dolů. Rozpustil jsem si vlasy a pořádně je umyl. Otřepal jsem se, když jsem si vzpomněl, jak je držel v ruce. Ještě chvilku jsem stál pod tekoucí vodou a přemýšlel nad tím, co všechno musím udělat. Ale nic mě v tuhle chvíli nenapadalo.
Otřel jsem se a oblékl. Bylo mi v tu chvíli jedno, co mám na sobě. Bos jsem vyšel z ložnice a mířil do své pracovny.
„Potřebuji všechno, co máte zaznamenané o Belialovi.“ řekl jsem Surimu bez pozdravu, když jsem ho potkal na chodbě.
„Ale to nemůžu. Je to schované, aby se to nedostalo nikomu do rukou,“ zamračil se. „Pokud to někdo chce, musí o tom vědět král.“
„Je mi jedno, jak to zařídíš,“ chytl jsem ho pod krkem, protože jsem byl ze všeho nervózní. „Ale jdu do své pracovny a chci to tam za chvíli mít. Máš na to půl hodiny!“
Pustil jsem ho a vztekle jsem za sebou zabouchl dveře pracovny. Prudkým tahem jsem zatáhl závěsy a sedl si do svého kouta, abych ve tmě a v klidu mohl přemýšlet.
Tomoko
Projížděl jsem listiny, když mi do pracovny vtrhl Suri…
„Pane, Maro, si vyžádal všechny knihy o Belialovi, chce je hned a vypadal silně rozrušený. Spíš naštvaný, podle jeho stisku mého krku…“
Víc už neřekl, neboť jsem ho gestem ruky zastavil.
„Můžeš jít Suri, donesu mu to… Prosím, postarej se o přípravu rady…“ řekl jsem klidným tónem a položil listiny na stůl.
Vstal jsem a došel do knihovny, která byla skryta za starou poličkou, v poslední místnosti domu. Hledal jsem tři staré knihy, které byly vázány v kůži a jejich vazba, již naznačovala jejich stáří. Vytáhl jsem ty těžké knihy a položil je na stůl před sebou. Urovnal jsem je podle stáří a pomalu se došoural k Maruově pracovně… Otevřel jsem nohou dveře a vešel. Knihy tvrdě dopadly na pracovní desku a já se naštvaně podíval na Maru…
„Tak nic. Je hezké, že mi nic neříkáš a radši to dusíš v sobě. Já ho viděl… Navštívil mě ve snu, asi ve stejnou chvíli, jako tebe… Belial… Tohle jsou zakázané knihy, hlavně se s nimi nikde jinde nepohybuj, než tady… Jsou velmi staré, mohly by se rozpadnout…“ naštvaně jsem se odrazil od stolu a odcházel ke dveřím.
Maro
Seděl jsem v tom přítmí, hlavu složenou v dlaních a přemýšlel, jak tohle vyřeším. O Belialovi jsem toho moc nevěděl. Ale už jen z těch kusých informací jsem nabyl dojmu, že tohle bude tvrdý oříšek a moc šancí proti němu nemám. Je to jeden z vládců pekla, tak co já proti němu zmůžu?
Trhl jsem sebou, když Tomoko vešel dovnitř a hodil knihy na stůl. Jen jsem seděl a poslouchal jeho naštvané slova. Neměl jsem chuť to s ním rozebírat. Má svých povinností víc než dost a nechci ho tím ještě zatěžovat. Jenže jeho některá slova mě zarazila.
Vyskočil jsem na nohy a zastavil ho. Chytl jsem ho za ruku a otočil ho k sobě.
Stál jsem tam a vyděšeně zíral na Tomoka. Z vlasů mi ještě skapávala voda a kapky mě studily na bosých nohách.
Co mu říkal? Nechci, aby se do toho nějak zamotal. Přece to musí jít nějak vyřešit.
„Co ti Belial řekl?“
Tomoko
„Tak teď se mnou mluvit chceš? Když vím, o co se jedná? Co kdyby mě nenavštívil ve snu? Řekl bys mi to vůbec?“ říkal jsem naštvaně a snažil se vymanit ruku z jeho sevření.
Jen ji pevněji sevřel a já se jen uraženě na něj díval. Potom jsem to vzdal a řekl mu to.
„Řekl mi, že jsi jeho syn a pokud tě nebudu následovat, že mě zabije. Prý patříš jen jemu a máš stát po jeho boku… Co řekl tobě?“
Druhou rukou jsem přejel po jeho strnulé tváři a jemně ho políbil na tvář.
Maro
„Nejsem zvyklý žádat někoho o pomoc. Vždycky jsem si vyřešil všechno sám. Promiň,“ pustil jsem jeho ruku a stáhl své mokré vlasy dozadu. Přešel jsem ke stolu a podíval se na knihy, které Tomoko donesl.
„Řekl, že si pro mne přijde, ať chci, nebo nechci.“ Otevřel jsem jednu knihu a začal v ní listovat. „Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, nezlob se. Jen v tuhle chvíli prostě nevím, co s tím. Chce, abych s ním tam dole vládl. Je silný a nevím, jestli jsem schopen se mu postavit, když jenom svým pohledem byl schopný mě znehybnit,“ zachvěl jsem se, když jsem si vzpomněl na ten pocit. „Pořád mi říkal, že jsem jeho syn. A když je to tak, tak bych měl mít i jeho schopnosti, jinak by po mně tohle nechtěl, kdybych byl slabý. A já potřebuji zjistit, co všechno dokáže.“
Odmlčel jsem se a zadíval se na Tomoka. Pořád se na mě zlobil. Přešel jsem zpátky k němu, chytil ho za ruce a zadíval se mu upřeně do očí.
„Nechci, aby ti ublížil. Nechci, aby se ti něco kvůli mně stalo. Vyčítal bych si to do konce mého života.“
Tomoko
„Maru, jsi hlupák, když si tohle myslíš. Jsme spolu a já ti patřím, ať je to jakkoliv. Prostě budu s tebou, ale nemůžu opustit znovu svůj lid, teď ne… A hlavně si nemyslím, že bys byl tam s ním, šťastný… Pomůžu ti, jak jen budu moci. Ale věř mi, o mě se můžeš opřít, já neuhnu. Budu po tvém boku. ať to bude jakkoliv. Nelži mi, nezatajuj věci… To mě bolí víc, než kdyby mi ten tvůj otec ublížil…“ povzdechl jsem si a objal jeho chvějící se tělo.
„Neměj strach, jsem s tebou…“ oddálil jsem se a políbil ho a víčku, potom na tváře a na nos… Nakonec jsem spojil naše rty a políbil je jemně a něžně, aby věděl, že má slova jsou pravdivá a já dýchám jen pro něj.
Maro
„Nejsem hlupák!“ vykřikl jsem. „Nebojím se o sebe. Bojím se o tebe! A taky… taky jsi mi nic neřekl, dokud jsi nezjistil, že chci ty knihy.“ Byl jsem mírně rozčílený, ale jeho polibky na mě působily jako meduňkový čaj. Lahodný a uklidňující. Objal jsem ho a přitiskl k sobě tak, že sotva dýchal.
„Nezlob se Tomoi, ale byl jsem vždycky sám a proto jsem byl vždycky zvyklý sám i věci řešit. Nechtěl jsem tě rozzlobit.“
Ozvalo se zaklepání na dveře a Suri opatrně vešel. Rychlým pohledem zhodnotil situaci a evidentně ho nějak nevzrušovalo ani to, že se právě objímáme a líbáme.
„Pane… Tomoko, za chvíli začne rada… měl by ses připravit.“
Tomoko
Naštvaně jsem se zahleděl na Suriho a potom zpátky na Maru. Dlouze jsem ho políbil a párkrát přejel po jeho sladkém jazyku…
„Musím jít… Vrátím se po radě… Soudím, že se radši budeš koukat na knihy, takže se uvidíme později…“ povzdechl jsem si a došel za Surim.
„Bude to asi lepší, pane, hlavně když tam bude i Zira…“ v rychlosti jsem mu zakryl pusu a naštvaně se na něj podíval. Vytáhl jsem ho ze dveří a varovně zahrozil rukou.
„Musím, Maru, zatím…“
Maro
Díval jsem se za nimi, dokud se nezavřely dveře. Tak Zira… Hm… Doufám, že si vzal k srdci, co jsem mu naposledy řekl. Jinak se už opravdu neznám a rovnou ho zabiju.
Vrátil jsem se ke knihám a začal v nich listovat. Už jen z prvních informací jsem nabyl dojmu, že to bude těžký boj. Ale jestli mám opravdu tyhle schopnosti… Budu potřebovat trénink. Někoho zkušeného, kdo mě povede.
Právě jsem otáčel stránku, když se okno s rachotem rozletělo a těžké závěsy lítaly ve vzduchu, jako lehoučká látka. Zmrzl jsem uprostřed pohybu. Je tady…
„Doufám, že se učíš, můj drahý…“ zašeptal mi svým hlubokým hlasem do ucha. „Ale já tě všechno stejně naučím, nemusíš se bát. Připrav se na to, že odsud odejdeš. A pokud tě král nebude chtít pustit… nevadí. Buď ho zabiju, nebo si ho prostě vezmu sebou… Je moc krásný, víš?“ Jeho tělo se otřelo o mé a já se v tu chvíli třásl bezmocí a vztekem.
„Ani na něj nesáhneš!“ zavrčel jsem konečně.
„Myslím, že v tomhle se rozhoduji sám. Co se mi líbí, to si beru bez ptaní… Nejsi náhodou v tomhle stejný?“ zasmál se. O mou tvář se otřel horký vzduch a najednou tam nebyl. Napětí povolilo a já se zase mohl hýbat.
Tomoko!
Neměl jsem čas myslet na svou vlastní nervozitu. Můj vlk okamžitě vyšel na povrch. Rozběhl jsem se chodbou do sálu, kde právě byla rada. Nejdříve jsem nahlédl a pak jsem šel dovnitř. Byl jsem nervózní, ale šel jsem pomalu, abych nikoho nevyplašil. Když jsem procházel kolem Zira, jen jsem zavrčel. Došel jsem ke křeslu Tomoka a lehl si mu k nohám. Musím být u něj. Takhle mu neublíží.
Tomoko
Začala rada a já byl stále mírně podrážděný z toho vyrušení…
„Tak… Prosím všechny přísedící o přesné shrnutí všech událostí, které se staly za poslední roky, co jsem tu nebyl.“
Začali se překřikovat a bouchat do stolu, jak kdyby se snažili upozornit právě na sebe….
„Dost! Hezky jeden po druhém,“ zavelel jsem a oni se uklidnili.
Během chvíle mi začali v klidu vše vykládat. Asi v polovině jsme byli vyrušeni otevřením dveří. Zahleděl jsem se na nově příchozího a zjistil, že se ke mně blíží Maru a ve vlčí podobě.
Co se stalo, že ho to donutilo změnit svou podobu? Došel ke mně a ještě cestou stihl zavrčet na Ziru, který se jen pobaveně usmál a olízl si zuby, díval se přitom na mě a rukou sjel na svůj rozkrok. Idiot…
Maru se mi stočil k nohám a zůstal tam ležet, jak poslušný pejsek… Hmmm…. Něco se stalo a pochybuji, že to bylo kvůli Zirovi.
„Pokračujme!“ další smršť informací se valila na mou hlavu a já pod tím náporem jen přivřel oči…
K večeru vše skončilo. Konečně jsem se protáhl a pomalu s bolavým zadkem, jsem se postavil na nohy. Bolely mě i záda a jí si je promnul…
Maro
Ležel jsem u Tomokových nohou a celou dobu všechny okolo pozoroval. Myslím si ale, že tady je v bezpečí. Že tady by si Belial na nic netroufl. I když… S jeho mocí by pro něj těch pár vlků asi nebyl problém. Při tom pozorování jsem si nemohl nevšimnout Zira a jeho posunků, směřovaných k Tomokovi. Nejspíš mu ty ruce brzy uhryznu. A že čelisti mám pořádné.
Myslel jsem si, že celá tahle záležitost bude probíhat v klidu. Ale nakonec jsem usoudil, že na trhu by určitě byl větší klid. Jak to může Tomoko takhle v klidu snést? Když se začali všichni rozcházet, oddychl jsem si, že bude konečně klid. Jenže…
Ziro, jako by schválně provokoval, místo toho, aby odešel, mířil rovnou k nám. Okamžitě jsem se postavil před Tomoka, až se za mnou skoro celý schoval. Nahrbil jsem hřbet a výhružně zavrčel.
Tomoko
„Měl bys ho mít na vodítku, nebo měl být na radě už od začátku… Neumíš přijít včas, pse?“ rychle jsem se podíval na ten provokující hlas a jen si povzdechl.
Je to idiot, pomyslel jsem si, když jsem uviděl Zira, jak se k nám přibližuje.
„Ziro, nechtěl bys nám dát už pokoj?“ řekl jsem mírně podrážděným tónem.
„Dám, ale až budeš můj a co se týká tebe, pse… Než mě znovu napadneš, mám pro tebe zajímavé informace. Můj rod zná různá kouzla jak zničit, nebo oslabit Beliala, zajímá tě to?“ řekl Ziro klidným a zároveň provokujícím hlasem.
„Jak… Jak o tom víš?!“ odpověděl jsem celý v šoku z toho překvapení.
„Cítím ho z něj, Belial k nám chodil, znám jeho smrad a ty bys ho měl znát taky Tomo… Dám ti ty informace, ale ty mi za to dáš polibek. To není tolik ne?“
Maro
Skočil jsem na Zira bez varování a tak rychle, že se nestačil ani změnit ve vlka. Přišlápl jsem mu jednu tlapou krk a naklonil se tlamou až k jeho obličeji. Chvilku jsem na něj vrčel a cenil zuby.
„Jednou tě zabiju a udělám to s radostí. Ale teď tě potřebuji. Ne kvůli mně, ale kvůli Tomoka. Belial vyhrožuje, že ho zabije…“ cvakl jsem zuby těsně u jeho nosu. „Dělám to jen pro něj, a co ti za to bude ochoten dát, nechám na něm.“
Slezl jsem z něj. Podíval jsem se smutně na Tomoka. Zira opravdu teď nejspíš potřebujeme, pokud nelhal. A Tomokův život je to nejcennější, co teď mám. Nechci o něj přijít, za žádnou cenu.
Bylo to pro mne těžké. Hodně těžké. Vědět, že Ziro…
„Potřebujeme ty informace, Tomoi, nechci o tebe přijít,“ řekl jsem tiše. Ještě jednou jsem na něho pohlédl a rozběhl se pryč. Nemusím to vidět. Tohle opravdu ne. Vběhl jsem do ložnice a skočil na postel. Chvilku jsem smutně kňučel. Změnil jsem se do polovlčí podoby. Lehl jsem si na břicho a schoval hlavu pod polštář.
Tomoko
Je to až příliš, řekl bych. Když jsem viděl, jak moc to Maru bolí, bolelo to i mě. Jak kdyby mi Ziro těmi slovy rval srdce z hrudi… Tohle tělo rty, oči, srdce, duše… Vše je jen Maru, nikoho jiného i ten hloupý polibek znamená hodně. Je to zrada… Veliká zrada, vykonaná na člověku, kterého miluji a to opravdu hodně… Se vztekem v očích a zatnutím pěstí jsem se podíval na Ziru.
„Proč? Proč nám tohle pořád děláš? Copak jsem nějaká hračka, o kterou se jak divocí psi musíte neustále přetahovat? Copak si neviděl, jak trpí a jak trpím já? Všechno ti je málo Ziro? Vezmi si ten polibek, je mi to jedno, jen se připrav na to, že tě budu do konce života nenávidět,“ říkal jsem a po tváři mi stékaly slzy smutku a beznaděje.
Jeho kroky zamířily ke mně a on mě objal. Zavřel jsem oči, abych neviděl jeho vítěznou tvář. Jeho rty se ke mně přiblížily a já ucítil jeho horký dech. Políbil mě… Ne však na rty, ale na tvář…
Překvapeně jsem otevřel oči a podíval se na něj.
„Zítra vás čekám u sebe doma. Nedělám to pro něj, ale pro tebe. Jde o tvůj život a nesnesl bych, kdybys mě nenáviděl. Tohle mi stačí,“ řekl zklamaným tónem a odešel ven z místnosti.
Děkuji Ziro, děkuji…
Odešel jsem k nám do ložnice a sedl si na postel zády k Maru a jen tiše řekl: „Zítra ráno máme být u Ziry doma. A ten polibek byl jen na tvář…“
Maro
Tiskl jsem polštář k hlavě a přál si, aby tohle všechno byl jen sen. Aby nebyl žádný Ziro, aby nebyl žádný Belial. Abych byl jen já a Tomoko. Slyšel jsem klepnutí dveří, tiché kroky a pak se postel zhoupla, když si Tomoko přisedl.
Promluvil na mě. Ještě víc jsem přitlačil polštář k hlavě. Nechtěl jsem to slyšet. Nechtěl jsem vědět, že si Ziro vybral svou cenu. Jenže vlčí uši jsou na tohle až moc dobré. Slyší spadnout i špendlík do trávy.
Polibek na tvář. I to mi vadilo, ale v tuhle chvíli jsem byl rád, že to nebylo nic víc. Ulevilo se mi, přesto mi z očí vyhrkly slzy. Začal jsem zhluboka dýchat, abych se uklidnil a nezačal znovu kňučet, jako pes. Jen jsem natáhl jednu ruku k Tomokovi a položil mu ji na nohu. Svůj vlčí ocas jsem ovinul kolem jeho pasu.
Pane bože, nikdy jsem nikoho tak moc nemiloval.
Tomoko
Položil jsem ruku na jeho hlavu a projížděl jeho krásnými bílými vlasy…
„Všechno je v pořádku. Jsem jen tvůj. Nemá cenu se trápit. Podle mě, to stejně Zira udělat nechtěl, jen si tě dobíral… Známe se od dětství a on byl takový vždycky… Štve mě…“
říkal jsem popuzeně a schoulil se do klubíčka. Zůstal jsem v jeho náručí…
Maro
Odhodil jsem polštář.
„Taky jsem jen tvůj. Nechci o tebe přijít,“ můj ocas ho hladil po břiše a svíral jsem ho ve svém náručí.
Byl jsem skoro nahý, jen dotrhané kalhoty mi zůstaly. Otíral jsem se o Tomoka svou nahou hrudí. Cítil jsem jeho teplo a bylo mi moc dobře. Moje napětí povolovalo.
„Chci, aby sis mě vzal, Tomoi,“ zašeptal jsem mu do ucha a jemně ho skousl. „Miluji tvé ruce, když mě hladí po zádech, a nejen tam. Když mi tvé nehty zanechávají jemné rýhy na kůži od krku až dolů,“ natáhl jsem jeho ruku a položil ji na své hýždě. „Potřebuji tě Tomoko cítit, vědět, že nejsi jen sen.“ Odevzdaně jsem si lehl na břicho a s tichým oddechováním čekal.
Tomoko
Pousmál jsem se nad jeho žádostí, ale když se mi tak nabízel, nedalo se odolat, i když jsem nemohl z hlavy dostat fakt, že i já chci jeho… Jak to udělat? Hmmm…
Vyhoupl jsem se nad něj a prsty sjížděl od krku, přes každý obratel dolů k jeho kříži. Od beder zpět ke krku jsem už jezdil jazykem a drsným povrchem jsem přejížděl po jeho jemné pokožce. Nahoře jsem mu více sjel jazykem na krk a mírně podráždil jeho lalůčky, které jsem vcucnul a znova pustil. Mé prsty hladily celá jeho záda, od páteře k lopatce přejížděly prsty jeho kosti. Stále jsem ho líbal na krku a sjížděl jazykem níže a níže, dokud jsem nezakotvil u jeho otvoru, který mě volal… Můj jazyk tu roztomilou dírku obkroužil a vjel do jeho nitra. Olízl jsem své prsty a pomalu mu jeden zasunul do jeho horkého nitra. Nadzvedl jsem mu trošku zadeček a dostal se k jeho vzrušení. Přejel jsem po něm prvně jen dráždivě prsty a potom jej sevřel v dlaních… Přidal jsem další prst a on se prohnul.
Začal jsem pohybovat prsty stejně, jako rukou na jeho penisu a tím se on začal pohybovat, jak jsem potřeboval. Rychlost se zvětšovala a on sténal tak silně, že se mé vzrušení chvělo a toužilo po jeho nitru…
Pomalu jsem se nadzvedl a zavedl svůj penis do jeho dírky… Cítil jsem menší odpor, ale přesto jsem nezastavil, dokud jsem v něm nebyl celý.
Jen tiše jsem zašeptal do jeho ucha: „Takhle nějak? Mám pokračovat?“
Maro
Mé tiché oddechování se s každým jeho dotykem stávalo hlasitějším. Užíval jsem si to hlazení po zádech, jeho polibky, jeho jazyk vlhčící mou páteř. Po celém těle mi přebíhal mráz a stavěl chloupky do pozoru. S narůstajícím vzrušením jsem čekal na další a další polibky a vlhké značky. Když do mě zajel jazykem, prudce jsem vydechl. Když jazyk vystřídaly prsty, sevřel jsem v hrsti prostěradlo. Všechno se ve mně svíralo a mé vzrušení se stupňovalo až k nesnesitelnosti, když jsem cítil pravidelné tahy na svém penisu a narážení prstů do mé roztoužené dírky.
Začal jsem se proti nim pohybovat a brát si je zpět pokaždé, když s nimi povyjel.
Najednou jsem pocítil prázdno, ale ne nadlouho. Jeho chlouba do mě pronikala pomalu, ale jistým tlakem. Svíral jsem ho, prohýbal jsem se proti němu, abych ho mohl celého pojmout. Když do mě najel celý, až po kořen, už jsem nevydržel a hlasitým zasténáním dal najevo, jak moc je to pro mne vzrušující.
I kdyby nepokračoval a zůstal jen nehybně ležet nasunutý ve mně, nejspíš bych se do minuty udělal jen z toho příjemného tlaku a tření mého penisu o prostěradlo.
„Po… Pokračuj“ dal jsem jednu ruku za sebe a zatl nehty do jeho stehna.
Tomoko
„Jsi tak sladký Maru, stále mám chuť tě celého sníst,“ zavrčel jsem do jeho ucha a prohnul se v pánvi směrem kupředu. Ještě víc, jsem se dostal do jeho nitra a začal se pohybovat.
Když jsem vyjížděl ven, jen špičku jsem tam nechával, abych jeho nitro neopustil celé. Znovu jsem prudce zajel a cítil ten zpětný náraz jeho varlat o mé. Mé tempo se zrychlovalo stejně, jako můj dech a narůstající vzrušeni, které již zcela ovládalo mé tělo.
Rukou jsem přejížděl po jeho chloubě a nepřestával, dokud jsem neucítil jeho sperma na mé ruce. I přesto jsem mu nedal pokoj. Tohle ještě nebylo celé a já pro dokončení plánu, potřeboval jeho tvrdost. Ještě jsem nebyl, ale to ani nebylo v plánu.
Když jsem ucítil, že mé nárazy do jeho těla a pohyby rukou po jeho vzrušení, ho znovu přivedly k jeho tvrdosti, vyjel jsem z něj a přetočil ho na záda… Naslinil jsem si prsty a vnikl s nimi do své dírky… Párkrát jsem jí projel, abych si byl jistý, že ho pojmu. Vyhoupl jsem se nad něj a osedlal si jeho rozkrok. Navedl jsem jeho penis do mého nitra a prudce dosedl. Musel jsem se zapřít o jeho hruď a zhluboka dýchat, abych hned neomdlel, přívalem vzrušení a mírné bolesti…
Když jsem se uklidnil, začal jsem se nadzvedávat a dosedat na jeho klín. Tohle byla opravdu vzrušující jízda a já zaklonil hlavu, abych si to užil maximálně…
Vzrušení a přicházející orgasmus zcela ovládly mé tělo a já se nekontroloval… Moje vzrušení pleskalo o jeho tělo a s horkostí v mé hlavě, se sperma rozstříklo na jeho hruď…
Ještě jsem z posledních sil párkrát nadzvedl své tělo a ucítil jeho horko v sobě… Svalil jsem se na jeho hruď a zhluboka oddechoval… Nechtěl jsem, aby opustil mé nitro a tak jsem jen ležel a stále ve stejné poloze mé nohy objímaly jeho tělo…
Maro
Myslím, že mé tělo ji úplně v jiném světě než můj mozek. Moje dírka se stahovala kolem jeho penisu, pevně ho svírala a já si užíval toho nekonečného tření, které mě rozpalovalo čím dál víc, až k nesnesitelnosti. Zaplavovalo mě horko a všechny vzruchy, podporující příchod orgasmu si daly dostaveníčku přesně uprostřed břicha. Všechny svaly se mi stáhly kromě jednoho. Ten vydával důkaz svého uspokojení pravidelným cukáním v Tomokově dlani, kropil postel bílou nadílkou a já jen mohl blahem slintat do prostěradla.
Ale Tomoko nepřestával. Stále do mě najížděl a třel můj penis, dokud nezačal opět tvrdnout. Ještě jsem se nevzpamatoval z jednoho návalu a on mi už chystal další. Začal jsem opět rychle dýchat, když se přese mne začalo znovu převalovat vzrušení.
Jaké bylo mé překvapení, když mně Tomo vytrhl z mého soustředění a převrátil mě na záda. Jen jsem stihl položit ruce na jeho stehna a on už se na mně nasouval.
„Do háje!“ vykřikl jsem, když mě tím málem přivedl do bezvědomí.
Byl k nezastavení a já si tu jeho jízdu naplno užíval. Prohýbal se proti němu pánví, jak jen to bylo možné a zatínal nehty do jeho stehen.
Podruhé… během chvilky podruhé jsem se udělal. Moje poděkování za skvělý sex vyplnilo Tomoka tam moc, jak jen to bylo možné. Jeho nadílka nás spojila v jedno tělo, když na mě vysílením dolehl a prudce oddychoval stejně jako já.
„To… to bylo… „ zvedl jsem ruce a pevně ho sevřel v náruči. „…neskutečné…“ vydechl jsem do jeho ucha, jazykem ho objel po obvodu a věnoval mu malý polibek.
Tomoko
„Psttt… Já… Já… Sakra, nemůžu dýchat… Haaaaa… Ah… Haaa… Miluji tě Maru… Tohle bylo tak božské, ale já jsem úplně grogy… Ještě, že je večer a nejspíš bude muset jeden z nás pro jídlo, protože sedět u stolu, by mi v tuto chvíli dělalo problémy a hlavně, jsem hladový…. I když… Sakra… Jsi tak úžasný Maru… Asi se do tebe vpiji a zůstanu tak….“
Natiskl jsem se víc na jeho tělo a zakňučel, když jeho penis opustil mé tělo.
„Haaa… Tohle tělo i duše nebude patřit nikomu jinému, jen tobě… To ti slibuji Maru…“
No, je tu malé tajemství, ale to zjistím až zítra i Zira. Musím zjistit, jak nebezpečné to je… Ale chci to… Chci, aby někdo pokračoval v našem rodě a nesl jeho podobu. Aby byl důkazem naší lásky… Stále jsem se nemohl hnout a na jeho hrudi jsem se cítil tolik v bezpečí.
Maro
„Máš pravdu,“ pomalu jsem se uklidňoval a hladil Tomoka po zádech, „Bylo to božské a byla to hlavně tvoje práce, já skoro ani nehnul prstem,“ zasmál jsem se. „Ale opravdu to bylo skvělé, jsi prostě… prostě pro mne ten nej… prostě můj pan úžasný.“
Když zmínil jídlo, uvědomil jsem si, že opravdu už je večer. Tolik času co jsme strávili na té radě a ani jsem si neuvědomil, že jsme neobědvali.
Přejel jsem prstem po jeho krční tepně. Olízl jsem si zuby.
„Kdybys byl upír, tak bychom ani nikam nemuseli. Dal bych ti najíst ze svého, Tomoi,“ naklonil jsem hlavu, chytl jeho ruku a položil ji na svůj krk. „Tak jako já si beru od tebe, ty bys bral ode mne. A já bych to rád dal, to mi věř… ale nejspíš to asi nejde…“ řekl jsem trošku zklamaně. Chtěl bych zase zažít ten pocit, když se někdo přisaje na můj krk. Necítil jsem to tak dávno…
Tomoko
Nabízel mi svůj krk a já cítil, jak se mé tesáky prodlužují…
„Samozřejmě, že můžu pít i tvou krev, ale je to riskantní i tak budu mít hlad, tohle mě nezasytí… Potřebuji mít vyváženou stravu… Krev i jídlo…“ ale pro teď udělám výjimku.
Zaklonil jsem víc jeho hlavu a zabořil své vlčí tesáky do jeho krku. Nasál jsem jeho krev a chvilku jen nechal její chuť, aby se potulovala po mých chuťových pohárcích… Potom jsem si ho hrubě přitáhl a pořádně se zakousl a zároveň se napil. Sál jsem a přitom jednou rukou hladil jeho záda.
Pustil jsem ho a olízl ještě krvácející ranku. Nahl jsem hlavu na stranu a nabídl svou tepnu…
„Teď ty… Nebo nechceš Maru?“ řekl jsem provokativně a olízl si rty od krve.
Maro
Myslel jsem, že odmítne. Nebo že to prostě nepůjde. Ale jen co domluvil a jeho zuby se zahryzly do mé kůže na krku, já jen překvapením nahlas vydechl. Trochu to zabolelo. Přeci jen vlčí zuby nejsou tak úzké a špičaté jak upíří, ale v momentě, kdy se probil až pod kůži a začal sát, přivřel jsem oči a pevně ho objal. Byl to zvláštní pocit, který jsem už dlouho nezažil. Mé tělo se začalo třást vzrušením a já jen rychle oddychoval. Cítil jsem, jak saje mou krev, a přál jsem si, aby nepřestával. Rukou jsem jel po jeho zádech nahoru a začal ho škrábat vzadu na krku. Začínaly se mi protahovat upíří špičáky a má touha vzít si takto i jeho narůstala.
Jeho jazyk olízl celý můj zakrvácený krk a mě přejel mráz po zádech. Když jsem slyšel jeho další slova a viděl, jak se mi nabízí, neváhal jsem. Přitáhl jsem si ho k sobě a zabodl jsem do něj své špičáky.
Jeho krev mi stékala koutkem úst po bradě až ke krku. Pevně jsem ho sevřel, a aniž bych z něj jedinkrát vytáhl své zuby, přetočil jsem ho pod sebe na postel. Tlačil jsem ho do matrace, rukama svíral jeho vlasy a jako smyslu zbavený jsem si bral jeho životodárnou tekutinu, která mě vždy tak strašně moc nabíjela energií.
Tomoko
Těžce se mi dýchalo, když jsem byl uvězněný pod jeho silným tělem, které mě přibilo k posteli.
Ale tentokrát to bylo jiné, byl nezastavitelný, opravdu ho má krev ovládla a on se nechtěl odtrhnout od mého hrdla… Pociťoval jsem menší závrať, ale proč? Nikdy jsem s tím, neměl problémy…
Potom mi to došlo. předtím, jsem nebyl jen vlčí démon, byl jsem pomocník smrti… Tentokrát byl Maru opravdu rozběsněný a jeho krev mi z nějakého důvodu mrzla v žilách.
„Maru… Prosím… Už dost…“ snažil jsem se na něj mluvit, ale on jako by neslyšel ani jediné slovo…. Síla, hlas… Vše se vytratilo…
Ležel jsem nehnutě a jen má ruka jemně pohladila jeho tvář… Potom klesla na postel a já usnul… Proto musí vlci jíst dvě jídla a potřebují i lidské, jinak se jejich tělo zastaví a usne.
Maro
Zničehonic mě zamrazilo po celém těle. Jako by se smrtka nade mnou rozmáchla svou kosou.
Zastavil jsem se.
„Co to bylo, Tomoko?“ zeptal jsem se. Ale odpověď nepřicházela. Nadzvedl jsem se v loktech a zadíval se na něj. Měl zavřené oči a nehýbal se.
„Tomoko?“ oslovil jsem ho a zvedl jsem se do sedu, abych ulehčil jeho tělu. Stále neodpovídal, stále měl zavřené oči, stále se nehýbal. Začal jsem mít strach. Obavu, co se stalo. Udělal jsem to já? Proč mě nezastavil? Ale v ten moment, kdy jsem se na něj vrhnul, by vedle mě mohli střílet a já bych o tom ani nevěděl. Roztřesenými prsty jsem se dotkl jeho zakrváceného krku. Jeho tep skoro nebyl cítit. Naklonil jsem se až k němu. Dýchal jen malinko, skoro neslyšně.
„Tomoko? Tomoi?!“ zkusil jsem s ním zatřást. Opravdu jsem se začal bát. Otřel jsem rukou jeho zakrvácený krk, ale jen jsem tu krev víc rozmazal po jeho jemné kůži. Vyskočil jsem z postele a nehledíc na to, že jsem nahý, vyběhl jsem na chodbu.
„Suri!“ zavolal jsem a zděšeně se rozhlížel kolem. „SURI!“ zařval jsem co nejvíc.
„Co se děje?“ ozval se najednou vedle mne. „Nemusíš tak křičet, slyším dobře a jsem tu hned. Tak co se…“ zarazil se, když se na mě podíval. Rychle vběhl do ložnice rovnou k posteli, kde bezvládně ležel Tomoko.
„Co jsi…“ sáhl na jeho zkrvavený krk a pak se podíval na mě. Viděl, jak i já jsem na krku od krve. Přešel ke mně a dotkl se mě v místech, kde jsem měl kousance od Tomoka. „Jste jeden blbější než druhý!“ zařval na mě. „To nevíš, že vlci musí jíst i normální jídlo? Že nemůže jen tak pít něčí krev, aniž by se normálně najedl a ty ho ještě tady vysáváš? Máš rozum?!“ řval na mě.
Chtěl jsem se Tomoka dotknout, ale Suri mě odstrčil.
„Vypadni, nezavazej!“
„Já…“ pomalu jsem před ním couval. „Já to nevěděl… já… já… nevím nic…“ řekl jsem tiše.
Přeběhl jsem k otevřenému oknu. Podíval jsem se ještě jednou na bezvládného Tomoka.
„Promiň… nechtěl jsem mu ublížit…“ řekl jsem se slzami v očích. Ozvalo se už jen zašustění netopýřích křídel. Mířil jsem pryč. Pryč, protože jsem nebyl schopen cokoli udělat. Mohl jsem ho zabít!
Chvilku jsem kroužil nad zámkem a pozoroval pohyb v naší ložnici. Pak jsem s těžkým srdcem a spoustou výčitek zamířil přímo doprostřed bludiště.
Tomoko
„Tomoko ty imbecile, takhle se chová král? Opravdu? Co tě to napadlo? Jak moc si zhloupl za dobu, co jsi byl pomocníkem smrti? Haaa… Málem jsi umřel,“ slyšel jsem hrubý hlas u mé hlavy.
„Všechno sníš a bude ti dobře,“ ucítil jsem, jak se mi rozžvýkaná potrava dostává do úst a já ji s odporem polykal.
Další a další várka již plnila mé břicho a já začal pomalu otevírat oči. Byl jsem již najeden a spatřil Suriho, jak nahněvaně kouká na prázdný talíř a potom zpět na mě…
„Suri? Kde je Maru?“ zeptal jsem se ještě lehce omámený.
„Vyhnal jsem ho. Jste oba hloupí, takhle si zahrávat s vlastním životem. Sakra… Málem jsi umřel! Stejně nebudeš mít problém ho najít. A taky… Ty se chystáš na to? Spojil jsi vaše krve, takže si to myslím správně?“ řekl pobaveným hlasem.
Jen jsem přikývl a postavil se na nohy.
„Suri, prosím můžeš jít. Jdu ho najít,“ jen poodstoupil a já se změnil do vlka.
Ihned jsem ho vyčuchal. Byl v bludišti…Prvně jsem běžel, a když jsem byl skoro u něj, jen pomalu jsem k němu docházel. Svalil jsem se vedle něj na zem a proměnil se do polovičního vlka…
„Promiň Maru, je stále spousta věcí, co si musíme říct. Nechtěl jsem tě vystrašit,“ říkal jsem a hladil ho po stehnu.
„Odpusť…“
Maro
Ležel jsem na trávě a v rukách jsem svíral konec ocasu. Jsem napůl vlk a přitom o vlcích nic nevím. Nevím nic o démonech. Vím všechno o upírech, protože jako upír jsem byl vychován.
Mohl jsem Tomoka zabít. Jen proto, že nic nevím. Od té doby, co jsem s ním, ho neustále něco ohrožuje.
Moje nevědomost. Belial. Ti, co si na něj dělají nárok. Já sám. Moje nezkrotná upíří povaha, míchající se s démonskou a vlčí. Jen ho ohrožuji. Kdybych tu nebyl, nic z toho by se nestalo.
Miluji ho a chci, aby byl naživu. Kdyby se mu něco stalo, nepřežil bych to. Možná bude lepší, když se od něj stáhnu dál, aby nebyl stále v ohrožení. Možná to největší nebezpečí jsem pro něj právě já.
Otřel jsem si zaslzené oči a přikryl si obličej ocasem.
Nějakou dobu jsem tak ležel, schovaný před celým světem a přemýšlel, jestli se vůbec vrátit na zámek nebo rovnou odletět pryč, když mé vlčí uši zaregistrovaly pohyb.
Byl to Tomoko. Jeho krok, ať už vlčí, nebo lidský poznám, i kdyby kolem něj kráčelo stádo slonů. Lehl si vedle mne a promluvil. Cítil jsem jeho ruku na své noze a chtěl ji chytit a sevřít. Jenže mám strach se ho dotknout, abych mu znovu neublížil.
„Mohl jsem tě zabít,“ zašeptal jsem. „Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo. Nemáš se co omlouvat, to já ti ublížil. Pořád se díky mně kolem tebe něco děje. Kdybych tě nepotkal, kdybych tu nebyl, nic z toho by se ti nedělo…“
Strašně moc mě bolel ten pocit, že bych ho opustil, ale pro jeho život, pro člověka, kterého tolik miluji, bych byl ochoten to podstoupit.
Tomoko
„Huh? Opravdu? Přestaň kecat takové hlouposti. Kdybys mi odešel, nejspíš byl umřel žalem. Vlci jsou věrní svému partnerovi. Když umře, nebo odejde, umřou s ním žalem. Bolest ze ztráty jediné osoby, kterou pro svůj život potřebují je tak veliká, že nedokážou ani dýchat… Vyrval bys mi srdce z hrudi a já bych tě nikdy nepřestal hledat,“ víc jsem se k němu přitulil a hlavu jsem si zabořil do jeho klína.
„Je moc věcí, co nevíš, ale to je jasné, jsi se mnou jen chvilinku. Máme celá staletí, na to přijít. Přestaň se trápit věcmi, které ovlivnit nemůžeš a zabývej se těmi, které se ovlivnit dají. Miluji tě Maru. Můj život bez tebe, by byl jen prázdnotou bez konce…“ můj ocas se obmotal kolem jeho těla.
Maro
„Umřel bych bez tebe, znamená to, že jsem taky vlk?“ Objal jsem Tomoka a přitáhl si ho k sobě víc do náruče. „Nejspíš strávím hodně času v knihovně, abych zjistil, co všechno mě čeká a co můžu a co ne.“
Tiskl jsem se k němu, omotal jsem kolem něj ruce, nohy a vlčí ocas propletl s jeho.
„Nejdříve ale musím zjistit všechno o Belialovi a o mé démonské podobě. Co všechno umím, nebo můžu umět.“
Leželi jsme v objetí dlouho. Měsíc už dávno krásně svítil a vévodil hvězdám, kterými bylo poseté celé nebe. Bylo o něco chladněji a já se jen víc přitiskl k Tomokově teplému tělu. Tiskl jsem se k člověku, který si během chvilky získal mé srdce a já mu ho rád daruji, protože vím, že ho bude dobře opatrovat, stejně jako já se budu starat o to jeho.
Tomoko
„No vlk už jsi… Ale je tu strašná zima, půjdeme domů? Potřeboval bych zahřát,“ šibalsky jsem se na něj usmál a políbil ho jen letmo na ústa…
„A mám zase hlad, ta tvá krev mě pěkně vycucala… Nejlepší bude, když tě bubu chtít pít, tak se před tím najíst, ale jak mám dopředu vědět, kdy to bude?“ usmál jsem se a objal ho.
Ve chvíli jsme se ocitli v ložnici a na stole se pěkně vyjímalo jídlo, co sem nejspíš ještě Suri donesl…
„Najíme se?“
Maro
Sedli jsme si ke stolu a začali jíst. Tomoko nejspíš opravdu potřeboval jídlo. Určitě ho to všechno moc vyčerpalo, protože se krmil, jako by týden nejedl. Usmíval jsem se, když jsem ho pozoroval, jak do sebe cpe jídlo, přesto však mi hlavou stále běžely výčitky, že jsem to vlastně způsobil já. Neměl jsem to po něm chtít. Já jen občas do něčeho dlubnul, protože jsem moc hlad neměl. Byl jsem nasycený jeho krví.
„Jak ses domluvil s tím…“ na moment jsem se odmlčel, abych neřekl něco jedovatého. „No… se Zirou?“
Vůbec se mi nelíbilo, že k tomu zmetkovi máme jít domů, ale musím to překousnout, protože to potřebujeme. Musíme se nějak připravit na konfrontaci s Belialem. Pak mě něco napadlo.
„Co tvoje brnění? Není to dostatečná obrana i před Belialem?“
Tomoko
„Zítra máme být u něj. Já vím, že se ti to nelíbí, ale Zira nám pomůže. Není tak špatný, jak se zdá…“ usmál jsem se a dál se futroval jídlem.
Sakra… Jsem tam moc hladový…
„Brnění? Já ani nevím… Vlastně jsem to nikdy nezjišťoval. Neměl jsem potřebu. Ale můžeme se zeptat Ziri… Vlastně z našeho rodu ho mám jen já…“ říkal jsem a začal nad tím uvažovat. „Myslíš, že existuje nějaká možnost, abychom zůstali tady?“
Maro
Nejspíš budu muset Ziru strávit. Aspoň po nezbytně nutnou dobu.
„Bylo by dobré vzít s sebou nějaké dobré vojáky. Ne jen na tvou ochranu, ale i na Zirovu, protože řekne jediné blbé slovo a já ho zabiju. A navíc, říkal, že Belial k nim často chodil. Co když se tam objeví?“ přisunul jsem se k Tomokovi blíž a jeho i s židlí otočil k sobě. Sevřel jsem jeho nohy mezi svými koleny a položil mu ruce na stehna.
„S tou poslední otázkou jsi mě trochu dostal do úzkých. Teď opravdu nevím, jak to mám brát. Jako zůstat tady ve tvé zemi, nebo tady v naší ložnici?“ pohladil jsem ho po nohách.
Tomoko
„Hahahahahaha…. To jo, klidně celé vojsko, ale na tebe stačím já, ne?“ pobaveně jsem se usmál.
Záhy jsem byl vyrušen od jídla a Maru mě otočil k němu a sakra….
„Hmmmm… A co by sis vybral ty Maru?“ prsty jsem si zajel do rozkroku.
Maro
„No jo, na mně možná stačíš, ale co Belial? Chtělo by to nějakou ochranu. Nezlob se, ale Zira moc neznám a nějak mu nevěřím. Co když tam Belial přijde? Co když bude chtít něco udělat tobě anebo si mě rovnou odvést? Nic neumím, nemůžu se mu postavit.“
Zaměřil jsem své žlutohnědé oči na Tomoka. Nevím proč, ale poslední dobou mi při změně zůstávaly kromě ocasu a uší i oči vlka. Černé panenky se probíjely jeho pohledem a snažily se vyčíst všechno, na co právě myslel. Ale na to mi stačil pohled jinam než do očí. Jeho ruka kopírovala jeho hříšné myšlenky. Jako by psal knihu. Ruka dělala to, na co myslel mozek.
„Ty jsi ale nějak nadržený, Tomoku,“ olízl jsem si rty a zahleděl se do jeho rozkroku. „To znamená, že v tuhle chvíli je na místě odpověď, zůstat tady v ložnici.“
Přiložil jsem ruku k jeho a přitlačil mu ji na jeho hrbolek, který narůstal a ubíral volného místa v kalhotách.
Tomoko
„No… Moc si z toho, co se dělo, když jsem byl dítě, nepamatuji. Ale vím, že mi Zira častokrát vyprávěl o Belialovi. Neměl ho rád… Cítil z něj smrad pekel… Zira byl takový vždy, musí provokovat, ale je to dobrý přítel a udělá pro mě cokoliv. Vyzná se v kouzlech a to na svoji obranu potřebujeme.“
Ty jeho žlutohnědé oči mě propalovaly a já se snažil své drápy na jedné ruce zarýt do dřeva tak hluboko, aby se nedostaly na jeho pokožku. Udělaly by tak hluboké zářezy a jeho krev by mě znovu vybudila k neovladatelnosti. Má druhá ruka stále přejížděla po mém vzrušení, a když na ni přiložil i svou ruku zakňučel jsem vzrůstající potřebou po jeho dotecích.
„Ano, ale spíše v posteli…“ olízl jsem si pomalu rty a vyčkával, jak zareaguje on.
Maro
Vytrhl jsem jeho drápy z desky stolu.
„Stejně chci, aby s námi šel ozbrojený doprovod, když už nic jiného, aspoň trochu pomůžou, kdyby něco.“
Přitáhl jsem si jeho ruku a olízl mu postupně všechny prsty. „Chutnáš moc dobře, ale je to jen ruka. Tady se chuť nezměnila?“ přitlačil jsem ještě víc na jeho rozkrok. Postavil jsem se a zvedl i Tomoka na nohy. Rozepl jsem mu kalhoty a nechal je volně spadnout na zem. Přitáhl jsem si ho k sobě blíž a pomalu ho pozpátku tlačil k posteli.
Políbil jsem ho na krk. „Hm, tady chutnáš pořád stejně, jen máš novou příchuť… upírskou…“ naznačil jsem kousnutí, ale olízl jsem jen jeho tepnu a pokračoval k uchu. „Malý zákusek taky není k zahození,“ zašeptal jsem a okopíroval jeho ucho po celém obvodu a pak ho celé schoval v ústech, jako bych ho opravdu chtěl ukousnout.
Moje ruce putovaly dolů po jeho těle. Zasunul jsem je pod halenku a táhl je i s látkou nahoru. Přestal jsem okusovat jeho ucho a znovu zašeptal. „Tohle nám tu zavazí.“
Přetáhl jsem mu halenku přes hlavu a hodil ji někam do prostoru ložnice. Sklonil jsem se a znovu políbil jeho krk a své vlhké otisky zanechával postupně níž až k jeho růžovým hrbolkům. Jemně jsem jeden nasál, podráždil jsem ho zubama a pak potěšil i druhý, aby nebyl o nic ochuzen.
Tomoko celý nahý, vzdychal a couval před mým útokem, až se zarazil o postel. Pustil jsem ho a tak, jak jsem rukama kopíroval jeho tělo, tak jsem postupoval dolů svými ústy, až jsem před ním klečel.
„Tohle… to je hlavní jídlo dnešního večera…“ řekl jsem svým hlubokým vrčivým hlasem. Tlakem ruky jsem se ho donutil mírně rozkročit nohy. Promnul jsem jeho úd a následně jej schoval v mých ústech.
Tomoko
„Jak upírskou chuť? Co tím myslíš?“ na chvíli jsem se zarazil, ale potom jsem zase hezky tál, pod jeho doteky.
Jeho jazyk putující po mém krku, byl jak rozpálený uhlík, který se mi rozpaloval celé tělo. Když uschoval mé ucho ve svých ústech, málem jsem upadl do bezvědomí… Mráz mi projel celým tělem a vjel do již ztopořeného údu a donutil ho ještě víc ztvrdnout. Skoro jsem ztrácel pojem o okolním světě. Cítil jsem jen horko jeho úst…
Stále mě tlačil k posteli, a když se mé nohy zasekly o její kraj, Maru již sjížděl rty po mém těle níže a dováděl mě k šílenství… Mé bradavky se postavily a přímo se nabízely jeho dychtivým ústům… Když sjel až k mému penisu a nabídl mi tu rozkoš, že ho vzal do svých úst, podlomily se mi kolena a já se svalil na postel…
Maro
Tomokova chlouba náhle vyjela z mého vlhkého sevření a on dopadl zády na postel. Zůstal jsem v kleku, jen se mu víc napasoval mezi nohy a posunul se po jeho těle až nahoru. Naše horké pokožky se o sebe třely a já měl co dělat, abych se ještě chvíli udržel.
„Máš štěstí, že mám zuby schované, jinak bys o toho svého krasavce přišel,“ usmál jsem se a jazykem si probil cestu k jeho. Zatím co jsem ho líbal, moje ruka putovala po jeho boku níž. Promnula jeho krásný zadeček a znovu chytla do ruky jeho erekci. Několikrát jsem ji protáhl v dlani. Setřel prsty jeho kapky touhy, veškerou vlhkost, kterou mohl nabídnout a pak s nimi zaútočil na jeho vyzývavý vstup. Nesmlouvavě jsem je zarazil dovnitř. Chvíli mu nechal pocítit ten tlak a pak je pomalu vytahoval ven. Znovu zasunul a znovu povytáhl. Když začal víc vlhnout, přidal jsem třetí prst a nekompromisně s nimi narážel do Tomokova těla. Jeho ústa jsem nechal svému osudu a znovu se sesunul dolů, zanechávajíc za sebou vlhkou cestičku.
„Tohle přeci jen chutná moc dobře,“ povzdechl jsem. Olízl jsem jeho špičku a pak s pevně obemknutými rty kolem jeho penisu si ho začal pravidelnými tahy brát, nezapomínajíc na obšťastňování jeho zadečku.
Tomoko
Kdyby mi ho ukousl, tak bych netrpěl jen já… Blbeček…
„A kdo za to může? Kdo…. Sakra…. Achhh… Kdo se má udržet…. Na… Nohou… Když… Ahhh… Když mu tohle děláš?“ dál jsem nebyl schopen mluvit.
Jeho prsty jezdily v mém nitru a já cítil to silné pnutí mého vzrušení, které se nedokázalo dál držet. Tělem mi projížděl elektrizující pocit, který prohnul mé tělo, a drápy mé ruky se nebezpečně zaryly do jeho loktů. Potřeboval jsem oporu, abych se mohl pohybovat a narážel do jeho prstů, jako by to byl on sám. Hlasitě jsem vzdychal…
Když jeho ústa sevřela můj penis, už jsem se nedokázal víc držet na uzdě. Mé tělo zachvátilo horko a já vzplanul… Oheň obmotal obě naše těla a sevřel nás v objetí…
Zaklonil jsem hlavu a nechal své sperma vyjít ven. Jak kdyby se tím uvolnil všechen stres, který mě za poslední hodiny ničil.
Maro
Ani mě nepřekvapilo, když nás obalil Tomokův plamen. Nejspíš si na to začínám zvykat. Jako v tranzu jsem zpracovával jeho penis a jen s chutí polykal to, co mi daroval. Měl jsem sám co dělat se sebou, protože moje erekce se bolestivě odírala o okraj postele a já nevěděl, jestli mám dřív polykat, nebo se vzdychat pod tíhou všeho toho vzrušení. Tohle… tohle se fakt už nedalo vydržet. Pustil jsem ho, vytáhl z něj prsty a znovu se nad něj nadzvedl. Chytil jsem svého nedočkavce do drtivého sevření s tím jeho, který si zatím držel svou pevnost. A zatím co jsem zaútočil na Tomokova ústa, tření těch dvou o sebe a mírnými pohyby svých boků jsem se dostal během chvilky pod absolutní nadvládu mého vyvrcholení. Moje bílá nadílka mi prošla mezi prsty a rozstříkla se na Tomokově břiše a já to jen doprovodil táhlým zasténáním do jeho úst.
Ztěžka jsem dolehl na jeho tělo, neschopen dalšího pohybu.
„Kdy… jak… dlouho…kdy… končí to období páření?“ byl jsem po chvíli konečně schopen ze sebe vysoukat pár slov. Zvedl jsem hlavu a díval se mu do očí. Ruce jsem zabořil do jeho vlasů a mezi prsty protahoval jednotlivé prameny. Svým tělem jsem se ještě o něj mírně otíral, abych nechal pomalu doznít všechny ty úžasné vjemy, které mi celý ten akt přinesl.
Tomoko
On do mě nevnikl, je se otíral o můj, již uspokojený penis… Když jsem ucítil jeho tvrdost a cukání, když došel vrcholu, mé tělo se zachvělo a ještě mu dalo reakci v podobě mého hlasitého vzdechu…
„Já nevím… Sám nemám potuchy o tom, jak dlouho to bude trvat… Snad nás to nezničí… Někdy je láska mnohem bolestivější, než samota…“ zvedl jsem ruku a jemně přejížděl po jeho tváři.
„Já jen chci, abychom byli oba v bezpečí a tam, kde nám už nikdo neubíží,“ řekl jsem z vypětí sil.
Maro
„Snad to přežijem bez větší újmy,“ povzdechl jsem si, jako by to byl ten nejhorší výcvik, který jsem kdy zažil. Usmál jsem se na Tomoka a posunul ho na posteli až na polštář, aby se nám dobře leželo.
„Je čas jít spát. Jestli máme jít zítra k Zirovi, budem potřebovat veškerou energii, i tu co jsme právě ze sebe vydali,“ mávl jsem rukou a uhasil louče, které ještě osvětlovaly ložnici.
Určitě jednou najdeme klid od Zira, Beliala, od Leiko a dalších jim podobných. Ale teď ještě budem muset zabojovat.
„Ale to vojsko, tam chci určitě mít, to bez debat!“ řekl jsem trochu přísněji a už jen pozoroval, jak se Tomokovi zavírají oči.