Maro
Probudily mě zvuky a hlasy doléhající z venku i přes zavřené okno. Opatrně jsem vstal, abych neprobudil Tomoka a přešel jsem k oknu. Otevřel jsem ho, protáhl jsem se a zhluboka se nadechl čerstvého ranního vzduchu. Slunce teprve olizovalo špičky zalesněných kopců, a služebnictvo už běhalo venku a sklízelo nepořádek po noční oslavě. Ohlédl jsem se po Tomokovi. Stále ještě lidně oddychoval. Potichu jsem zas okno zavřel, aby ho ruch z venku neprobudil. Oblékl jsem si plášť a vyšel jsem z ložnice. Cestu do pracovny jsem si pamatoval dobře. Vešel jsem dovnitř. Prohlížel jsem si jednotlivé skříně a díval se na všechny ty knihy, co tu po jeho otci zůstaly. Snažil jsem se najít něco, kde bych se víc dozvěděl o Belialovi. O tom, kdo mě zplodil a kdo, i když možná nepřímo, může za to, že člověk, který mě vychoval a já mu říkal otče, byl zavražděn. Našel jsem jednu hodně velkou knihu, zastrčenou úplně v koutě. Zatáhl jsem závěsy a jen s malou lampičkou jsem se usadil do rohu za skříněmi a začal v ní listovat.
Tomoko
Probudil mě pocit prázdnoty. Jako kdyby vedle mě něco chybělo… Protáhl jsem se, a marně hledal Mara vedle sebe. Kam šel?
Hodil jsem přes sebe černý plášť a oblékl si černé kalhoty a nízké černé boty. Nasál jsem jeho vůni a pomalu došel k jeho pracovně. Pootevřenými dveřmi jsem zahlédl, jak si čte…
Znovu jsem dveře zavřel a odešel do kuchyně, abych mu donesl snídani.
Služebnictvo již bylo v plném proudu a já požádal o jídlo. Na tácu mi přistály smažené vejce, opékané toasty, osmahlá slaninka… zelenina… dortíky a horká káva.
Vzal jsem to a i proti protestu služebnictva si to sám donesl do jeho pracovny.
„Pojď se nasnídat. Musíš mít hlad…“
Maro
Byl jsem tak začtený, že jsem nevnímal, co se kolem mě děje. Jen jsem zaslechl nějaký šramot, ale když jsem otočil hlavu, nikdo tam nebyl. Tak jsem se znovu ponořil do čtení. Listoval jsem a nikde jsem nenašel nic konkrétního. Jen kusé nic neříkající informace a pár obrázků. Když jsem si je prohlížel, bezděčně jsem si začal hrát se svými vlasy. Na některých obrázcích je měl Belial černé a na některých bílé. Na některých byl krásný, na některých děsivý.
„Pojď se nasnídat… Musíš mít hlad…“ ozvalo se najednou zprostředka pracovny a já jsem málem leknutím knihu upustil. Zvedl jsem se, vzal svítilnu a postavil ji na stůl. Vedle jsem položil otevřenou knihu. Přešel jsem k Tomokovi a políbil ho na hezké ráno.
„Už aspoň vím, po kom mám vlasy,“ ukázal jsem prstem na obrázky do rozevřené knihy.
Tomoko
Oplatil jsem mu polibek na hezké ráno a ještě pro jistotu mu jeden přidal…
Podíval jsem se na obrázek.
„Jo, ty vlasy by odpovídaly a budeš mít i ty křídla?“ usmál jsem se a přejel mu po zádech prsty.
„Ale krásu máš nejspíš po matce, že? Protože jsi překrásný…“ znovu jsem se usmál a přejel mu prsty po tváři.
Maro
„Křídla?“ posadil jsem se a přitáhl tác s jídlem. „Jedny už mám, ty mi stačí. Ale kdybych měl i tyhle,“ znovu jsem ukázal na jeden z obrázků, „mohl bych tě vzít do náruče a ukázat ti svět z výšky.“
Vajíčka jsem nechal bez povšimnutí a začal jsem jíst z ostatního, co na tácu bylo.
„Ty nemáš hlad? Možná by ses měl najíst. Říkal jsi, že mi ukážeš nějaké místo v horách,“ pohladil jsem Tomoka po jeho pevném zadečku a ukázal na židli vedle mne, aby se posadil.
Tomoko
„Jo, mám. Najím se s tebou,“ přisedl jsem si k němu a spokojeně vyjídal vejce, co mu zrovna nejely. K tomu jsem se ládoval zeleninou.
„Hmmm… Určitě by bylo hezké vidět tu nádheru z výšky,“ zamyslel jsem se a tuk ze slaniny se mi svezl po rtu na krk.
„Sakra… Takhle budu mastný,“ začal jsem si ten tuk otírat prsty a ty následně olizovat.
Maro
Chytl jsem ho za ruku, ze které si právě olizoval mastnotu.
„Nech to být… tohle…“ nedopověděl jsem, jen jsem se mu upřeně zadíval do očí. Postavil jsem se a všechno jídlo druhou rukou shrnul na bok. Rozepl jsem si plášť a shodil ho a zem. Vyskočil jsem na stůl a roztáhl nohy.
„Tomoku… tohle mi nedělej… jsem z toho pak… celý…. Pryč…“ olízl jsem si rty, promnul svůj naběhlý penis v ruce, který svou tuhost nabral jen, co jsem viděl, jak se Tomoko olizuje. „Než tohle… období skončí… tak nejspíš padnu …. Vysílením… sakra…. Chci tě!“ nasměroval jsem si jeho mastné prsty ke své dírce, odevzdaně si lehl na stůl a s napětím čekal.
Tomoko
Huh? Je zajímavé, že zrovna na tohle jsem nemyslel, ale…. Hned jsem vše přehodnotil, když mi navedl mé mastné prsty k jeho vchodu. Sakra… Zachvěl jsem se, když si lehl a očekával, co udělám…
Pomalu jsem s prsty vnikal do jeho nitra a celkem si užíval to jeho svírání, vlastně mě to bavilo… Jak kdyby to bylo poprvé, co tohle dělám…
Zajel jsem až na doraz a sehl se k jeho vzrušení… Olízl jsem mu špičku a zasunul celý jeho poklad do svých úst. Promnul jsem ty rozkošné kulaté věci, mezi jeho nohama a začal vyjíždět a zajíždět s prsty do jeho nitra. Má horká ústa ho vždy na chvíli uvěznila ve svém sevření a potom ho vypustila na vzduch. Dráždil jsem jeho nitro, a když jsem viděl, že se prohýbá touhou a jeho nitro je vlhké, vytáhl jsem prsty a zajel do jeho nitra svou chloubou. Natiskl jsem se na jeho tělo a jazykem kroužil kolem jeho bradavek. Mírně jsem jí vcucl a hned pustil. Tak krásně ztvrdla a já se přiblížil k Maruově uchu…
„A co přesně, nemám dělat?“ a naschvál se nepohnul.
Maro
Během vteřiny jsem byl vzrušený natolik, že jsem se sotva ovládal. Podráždění bradavky mě hned dostalo do stavu, kdy jsem byl ochoten dovolit mu všechno. Když do mě zajel prsty, sevřel jsem je, jako bych je už nechtěl pustit. Jenže ty krásně klouzaly a já si jen mohl užívat ten pohyb a dráždění prostaty, která mi na moment vzala dech. Zavřel jsem pevně oči, když jsem ucítil teplo a vlhko jeho úst. Dráždil mě neskutečným způsobem. Mučil mě … Tohle je nejhorší způsob mučení… Vlastně ne, to horší teprve přišlo. Ucítil jsem náhlé prázdno ve svém nitru a já zaskučel. Prosím… to ne…
Vyslyšel mé tiché prosby a nečekaně do mě najel svou erekcí. Jen jsem nahlas vydechl a čekal na další. Ale to nepřišlo. Jen tichá slova, šeptaná se zlomyslnou radostí do mého ucha.
„To… Tomo…“ zaskučel jsem. Nedočkavě jsem v sobě svíral jeho penis. „Tomoko… prosím!“ zakňoural jsem, když se stále nehýbal. Tiskl se na mě a já se nemohl ani hnout… nemohl jsem pohnout proti němu ani svými boky, abych aspoň trochu cítil to tření, po kterém jsem tak toužil. Jen jsem bezmocně zvedl ruce a chytl ho za paže a zatl do něj všech deset nehtů. Zvedl jsem nohy a zapřel je patami o desku stolu.
Rychle jsem oddychoval a snažil se vstřebat to naléhavé pnutí v penisu, uvězněném mezi našimi těly.
„Tomoko… prosím!“ vykřikl jsem nahlas, protože se to už nedalo víc vydržet.
Tomoko
Pousmál jsem se. No dobře, tohle bylo trošku zákeřné. Ale já měl chuť to zkusit. Jsem přece jen démon… Hahahaha… Jsem opravdu zlý a našel jsem způsob, jak ho týrat víc, než urážkami.
„Maru… Splním ti to. Jsi tak krásný… Ta tvá vzrušená tvář… Sakra…“ začal jsem se pohybovat.
Prvně jsem vyjížděl jen trošičku, jako kdybych nechtěl opustit to horké místo, které mě svíralo. Potom jsem už vyjížděl a zajížděl tvrději a nakonec jsem se neovládal a moje vzrušení se dostávalo až ven z jeho nitra a znovu se prudce ponořilo do jeho horkého klína…
Nahl jsem se k jeho růžovým bradavkám a olízl je… Zuby jsem mírně stiskl ten ztvrdlý hrbolek a jemně zatlačil do jeho kůže… Jak sladké bylo, když zasténal…
Přiblížil jsem se k jeho krku a jazykem brouzdal po jeho jemné kůži. Místy jsem jí vtáhl do úst a dlouze podržel, abych mu nechal další značku mého vzrušení…
Má ruka zamířila na jeho erekci a pár tahy, ho dovedla k naprosté tvrdosti…
Dál jsem se pohyboval jak zvíře, které pustil ze řetězu a přitom dráždil jeho vzrušení svými horkými prsty… Můj jazyk tak nenechal být jeho krk, který přímo volal po mých polibcích…
Ovládlo mě horko a já už nedokázal myslet… Jen jsem s hlasitým zasténáním vypustil svojí horkou tekutinu do jeho těla. Dokonce jsem cítil, jak mi škube v penisu a já mu dávám naprosto vše.
„Jsi tak úžasný, Maru….“ políbil jsem ho a vysunul se z něj. Se zbytky síly jsem se sehnul k jeho vzrušení a olízl ho…
Vsunul jsem ho do svých úst a začal si s ním hrát. Bohužel moc dlouho to nevydržel a já ucítil, jak mi věnuje svoji tekutinu… Vzal jsem si jí a poslušně spolkl. Vždy to dělá pro mě… Proč bych to nemohl někdy udělat já… Učím se… Třeba budu časem tak dobrý, jako on.
Vyčerpaně jsem se položil na jeho hruď… Zhluboka jsem dýchal a snažil se svůj dech, alespoň trošku uklidnit.
Maro
Ten trapič se nakonec smiloval. Nejdříve pomalu, jako by si toho mučení chtěl ještě chvíli užít, potom rychleji a tvrději do mě najížděl a já měl co dělat, abych se udržel na stole. Jen jsem se pevně držel jeho loktů. Celé to jeho dráždění bylo… no beze slov… jen jsem mohl brát to, co mi dával. Nekompromisně mi dával najevo, že mu patřím a může si se mnou dělat, co chce.
Když jsem pojmul jeho nadílku, která komplet vyplnila mé útroby, málem jsem zakňučel, že mi chybí už jen kousíček k tomu, abych i já dal najevo své poděkování za tenhle úžasný ranní sex. Tomoko se však rychle ujal mého penisu a pár pohyby, nasáním a ojížděním jeho jemným jazykem si během chvilky vzal to, pro co si přišel.
Já se jen prohýbal jako luk a snažil se s hlasitým sténáním pobrat všechno to, co se na mně v ten moment vyhrnulo. Když má křeč, způsobená orgasmem povolila, přitáhl jsem si Tomoka nahoru.
„Myslím… že budeš mít na starost ranní rozcvičku…“ usmál jsem se a vzal si jeho ústa jako poděkování za úžasný vstup do dnešního dne.
Tomoko
„Hahahaha… Rozcvička? Tak, takhle tomu budeme říkat? A ty budeš mít na starost co? Noci?“ řekl jsem pobaveně a políbil ho.
„Je tak hezké poslouchat zvuk tvého srdce… Cítím se být celý… Nic mi nechybí… Jsem šťastný…“ říkal jsem rozněžněle a políbil ho na hrudi, potom na krku a naposledy znovu napadl jeho rty. Pomalu jsem se od něj oddálil.
„Musíme jít… Jinak to prošvihneme… Honem se běž obléknout…“
Maro
Nechtělo se mi ho pouštět. Bylo mi s ním tak moc dobře. A je jedno, jestli to je v posteli, na trávě nebo na tvrdé desce stolu. Ležel jsem tu jako Tomkova snídaně, jen mě rozžvýkat a spolknout.
Omotal jsem nohy kolem jeho beder a ještě jednou si ho na sebe přitlačil tak silně, až jsem nahlas vydechl, když jsem ucítil jeho chloubu, jak narazila na můj podrážděný a rozrušený vstup.
„Tak jo, jdu se oblíct, pane králi, ať můžeme vyrazit,“ jemně jsem ho od sebe odstrčil a seskočil dolů. Málem se mi podlomily nohy, ale včas jsem se zachytil Tomokovy ruky.
„Vidíš, co se mnou děláš?“ usmál jsem se na něj. Pustil jsem ho, hodil na sebe plášť a pomalu jsem odcházel z pracovny a ještě naschvál kroutil boky, abych ho trochu podráždil. Jeho sperma mi stékalo po stehnech celou cestu až do ložnice. Rychle jsem se opláchl a hledal něco na oblečení. Bylo by fajn, kdyby mi konečně ukázali, kde mám svoje věci.
Tomoko
Opřel jsem se o futra a pozoroval ho, jak mi hrabe ve skříni. Byl jsem rád, že si půjčuje moje věci, vlastně to bylo něco společného, co jsme měli jako pár. Ale stejně jsem mu to řekl: „Svoje věci máš už vybalené ve druhé skříni,“ usmál jsem se a ukázal na druhou skříni v rohu místnosti.
Došel jsem ke skříni a políbil ho na rameno.
„Spíš… Co ty děláš mě, ne? Kvůli tobě se neovládám,“ oddálil jsem se a hodil na sebe modré kalhoty a světle modrou košili… Vlasy jsem si protáhl mezi prsty a navlhčil vodou…
„Tak, jdeme?“
Maro
Tak ještě jedna skříň. Došel jsem k ní a opravdu. Pěkně tu byly rozvěšené a uložené moje věci. Černou košili jsem neměl pěkně dlouho. Oblékl jsem si ji a k tomu tmavé kalhoty. Lehké boty s pevnou podrážkou. Prohlédl jsem se v zrcadle. No, byl jsem spokojený. Jen ty vlasy. Jediný stříbrný pramen vypadal učesaně. Vytáhl jsem z police kartáč na vlasy, vzal do ruky rudou mašli a přešel k Tomokovi.
„Mohl bys mi je prosím rozčesat?“ usmál jsem se na něj, podal mu kartáč, natočil se k němu zády a čekal.
Tomoko
Spíš než rozčesat, mám chuť mu je zacuchat. Kdo mu dovolil, aby mu to takhle slušelo. Hmmm…
Chytil jsem jeho vlasy do jedné ruky a do druhé hřeben. Pěkně pomalu jsem pramínek po pramínku rozčesával a dával si záležet, aby ho to nebolelo.
Ta jemnost jeho vlasů a dokonalé klouzání z mých prstů, mě uvádělo do rozpaků. To už mi stačí jen jeho vlasy a nevím, co se sebou? Sakra… Udělal jsem tři silné pruhy vlasů a spletl je do copu… Na konci jsem zavázal mašlí a otočil si Maru k sobě.
„Líbí?“
Potom jsem ho jen objal a náhle jsme se ocitli před vlčí skálou… Ještě stále byla tma. Sice už menší, ale slunce ještě nevyšlo…
„Odsud musíme nahoru pěšky. Je to posvátné místo, na to mám zakázáno se přenášet. Zvládneš to? Je to celkem štreka,“ usmál jsem se a ukázal k malé cestičce, která vedla ke skále. Vedla lesem, o kterém mu ani nic říkat nebudu. Bude stačit, že tam se mnou vejde a uvidí sám…
Maro
Tomoko mě česal, protahoval jednotlivé prameny v dlani a mě až z toho tak nějak příjemně běhal mráz po zádech. Otočil jsem se k zrcadlu a zhodnotil jeho výtvor. Musel jsem uznat, že tohle bylo opravdu hezké. Dlouhý cop, spletený zvláštním způsobem, ukončený rudou mašlí byl opravdu krásný.
„Moc líbí,“ kývl jsem a políbil Tomoka na rty.
Ani jsem od něj nestihl odlepit rty a najednou jsme byli v lese pod vysokou skálou. Posvátné místo? Nejsem si jist, jestli zrovna já, který má tři formy, vlčí, démonskou a upíří, tam mohu vstoupit. Ale věřil jsem Tomokovi.
Vydali jsme se po úzké pěšince, lemované vysokými stromy, že přes ně na nebe skoro vidět nebylo. Při zemi rostly květy různých barev a já ani nevěděl, jak je pojmenovat jinak, než žlutá, modrá, bílá a prostě barevná. Sem tam byly vidět stopy zvěře. Nádherné ticho přerušovalo jen občasné zapípání ptactva, které si našlo v těchto stromech útočiště.
Stoupali jsme nahoru po cestičce a nevím proč, ve mně začalo růst napětí.
Tomoko
Procházeli jsme posvátným lesem, kde vše teprve ožívalo a stále ještě při svitu měsíce, zářily barvami noční květiny… Měl jsem to tu rád. Častokrát jsem tudy chodíval, přímo na místo, kam jdeme. Slyšel jsem všechny ty hlasy duchů, kteří se kolem nás pohybovali. A musel se smát, když se na mě Maru natiskl.
„Neboj, oni se k nám nedostanou… Jsou to lesní duchové a jsou spíš, jak malé děti…“ ukázal jsem na jednoho, který vypadal, jak malý balónek, byl průsvitný a skrz něj bylo vidět malé květiny… Opravdu jam malinké děťátko…
Procházeli jsme dál, až jsme konečně stoupali po schodech… Musel jsem začít Mara táhnout nahoru, abychom to stihli. Přímo na vrcholku, jsem se zastavil a dotáhl Mara k malému dřevěnému zábradlí, které pevně obepínalo skálu.
Opřel jsem se o něj a zahleděl se na květinu, která byla přímo za zábradlím, na poslední kameni.
„Podívej, to je vlčí květina. Kvete jen brzo ráno a při východu slunce,“ právě v tu chvíli začalo nebe červenat a zelené poupátko se rozevřelo…
Když sluneční paprsky poprvé pohladily její lístky, již celá stříbrně kvetla…
„Líbí?“ zeptal jsem se s úsměvem na tváři.
Maro
Už vím, proč jsem byl tak nervózní. Když mi Tomoko ukázal jednoho z lesních duchů, o něco jsem se uklidnil. Díval jsem se na něj a měl jsem chuť si na něho sáhnout. Píchnout do něj prstem, a poslat ho k nebi. Když jsme došli na samotný vrchol, zůstal jsem v úžasu hledět. Byl to nádherný výhled a vycházející slunce ještě celou tu krásu zvýraznilo.
Podíval jsem se na květ, který mi Tomoko ukázal. Právě rozevíral své okvětní lístky a svou nádhernou barvou a tvarem přímo člověka nutila, aby se na ni stále díval. Vábila mě stejně, jako Tomokova vůně při páření. Podřepl jsem a zíral na ní a měl nutkání si sáhnout.
Neumím vyjadřovat nadšení slovy a tak jsem jen dřepěl a s očima rozšířenýma úžasem se beze slova díval.
Tomoko
Bylo hezké vidět, jak se na ní dívá…
„Je důležitá pro náš lid. Nesmí na ní nikdo sáhnout, jinak zvadne a nikdy už nevykvete. Legenda říká, že jich tu bylo tisícero. Jenže války měly na svědomí spoustu mrtvých. Květiny darovaly své životy pro vlčí lid a zůstala jen jedna, pro kterou obětoval jeden vlk svou duši a život. Donesl jí sem, aby mému lidu ukazovala, jak je život křehký a člověk si ho má vážit. Při jejím zasazování se poranil a spadl do hluboké jámy, na jeho památku, květina vždy kvete jen za východu slunce,“ přidřepl jsem za ním a díval se na tu krásu s ním.
Maro
Je křehká stejně jako život. Věřil jsem tomu, že kdybych na ni sáhl, že by se rozpadla na prach. Tohle celé místo na mě působilo zvláštně. Položil jsem se do trávy a pohladil Tomoka po zádech. Díval jsem se na modré nebe, bez jediného mráčku. Slunce pomalu stoupalo výš a postupně ozařovalo celou vlčí skálu a přilehlé lesy.
„Je tu krásně,“ vydechl jsem a přivřel oči, před tím jasným slunečním světlem. Bylo mi, jako by mi tohle místo říkalo: „Patříš sem. Tady jseš doma.“ Jen jsem ležel, vnímal ten nový pocit a hladil Tomoka po zádech.
Tomoko
„Je tu krásně, že? Člověk by tu nejraději zamrzl v čase…“ cítil jsem jeho doteky na mých zádech a mírně se prohl proti jeho ruce, aby to bylo ještě mnohem silnější…
„Maru, tohle je můj domov… Tady jsem doma a chci, aby ses tu taky tak cítil… Co mám udělat, aby si byl šťastný?“ říkal jsem s menšími obavami v hlase.
Maro
„Doma jsem všude tam, kde jsi ty,“ stáhl jsem ho dolů a lehl si na něj. Zapřel jsem se o lokty a prsty se probíral v jeho vlasech. Díval jsem se mu do těch jeho nádherných očí. „Budu šťastný, protože jsem s tebou. A víš co?“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Líbí se mi tu.“
Políbil jsem ho na čelo, na nos a krátký polibek jsem věnoval i jeho rtům.
„Možná bychom se měli vrátit. Hosté budou odjíždět a jako správný král by ses s nimi měl rozloučit. A navíc Suri včera zmínil něco o radě. Asi budeš mít dneska náročný den,“ znovu jsem ho políbil. „Napíšeš mi instrukce, co a jak se naučit a já zatím můžu trénovat.“
Tomoko
„Pfuuuuu… Ještě máme čas a mě se nikam nechce…“ říkal jsem lehce smutným tónem.
Olízl jsem mu rty a potom i ty své.
„Ale pokud chceš jít, tak ahoj, vrátím se tak za hodinu. Ještě tu ohřeji své tělo. Nebo zahřeju…“ rukou jsem si přejel po hrudi a poodhalil svou pokožku a jednu z bradavek.
Maro
„Hmmm, tady se někdo chová jak malé dítě,“ usmál jsem se a kousl ho do odhalené bradavky. „Zahřát se můžeš i rychlou chůzí,“ vstal jsem a vytáhl ho za ruku na nohy. „Tak co? Jdeme?“
Tomoko
„Chci vidět, jak pohneš s těžkým balvanem…“ jak mrtvolné tělo jsem se zapřel a vyklouzl mu z rukou.
Svalil jsem se znovu na zem a mé tělo zahalil plamen, který mě pevně přidržoval k zemi.
„Nejdu! Nechce se mi! Ještě mám hodinu, než všichni vstanou… Prostě ne!!!“ říkal jsem naprosto přesvědčeně a vyplázl na něj jazyk.
Maro
Ha? A já jsem prý rozmazlený.
„Dobře, počkej tu a nehýbej se. Ulovím si nějaké zvíře a opeču si na tobě maso,“ taky jsem na Tomoka vyplázl jazyk. Otočil jsem se a odcházel pryč. „Vydrž! Za chvíli jsem zpátky!“ křikl jsem ještě přes rameno.
Tomoko
„Pfff… Dělej si, co chceš…“ prostě mi bylo dobře a nikam se mi nechtělo, ale musel jsem uznat, že ta představa, jak na mě opíká maso, mě silně pobavila.
„Já jsem na něj hodný a on mě pořád někam odvádí. Tohle je relaxační místo a ne nějaké závody…“ natáhl jsem se pohodlněji na trávu a usnul.
Maro
Usmíval jsem se, když jsem procházel mezi stromy a sledoval stopy zvířat. Už jsem se chtěl vrhnout za srnou, když se vedle mě ozval hlas.
„Tohle bych nedělal. Tohle jídlo, je pro tebe podřadné.“
Rychle jsem se otočil. Stál tam. Ve své krásné podobě, uhrančivé černé oči, vlasy dlouhé až k pasu, černé jako uhel. Díval se na mě svým pronikavým pohledem a já se v ten moment nebyl schopen ani hnout. Byl jsem zcela paralyzován.
„Jseš opravdu můj syn,“ jeho ruka se ke mně přiblížila a uchopila můj cop. Nechal ho sklouznout po své dlani. „Přijdu si pro tebe. Budeš se mnou vládnout. Tohle místo není pro tebe.“
„Já… nechci… nejsem tvůj syn.“
Jeho smích po mých slovech byl ostrý a jako nůž se mi zabodával do těla.
„Nebudu se tě ptát. Prostě až přijde čas, přijdu pro tebe.“
Ozval se krátký svištivý zvuk, jako když letí šíp a on zmizel. Zbyl po něm jen zápach síry.
Najednou mé tělo povolilo a já klesl na kolena.
Ne! To nemůže být pravda. On… tady… Proč? Proč já?
Zvedl jsem se na své roztřesené nohy a spěchal zpátky za Tomokem.
Tomoko
Stále jsem si hezky odpočíval na té chladné zemi a spokojeně spal.
Zdál se mi divný sen, plný plamene a divných démonů. Hlavně tam byl Maro a oni se mu klaněli. Byl to divný sen a já se hodně třásl…
Nějaký divný hrubý hlas mi promluvil u hlavy a šeptal mi do ucha: „Je to můj syn, patří ke mně. Buď ho budeš následovat, nebo tě zabiji Tomoko. Tahle tvá zem, mu není dostatečným domovem. Bude se mnou,“ hlas utichl a já se prudce posadil.
Bylo mi těžko a popadnout dech mi dělalo problémy…
Maro
Doběhl jsem k místu, kde jsem zanechal Tomoka. Na moment jsem se ještě zastavil u posledních stromů, abych se uklidnil.
Co budu dělat? Co? To přece nejde, aby si mě jen tak odvedl i proti mé vůli. Já chci být tady s Tomokem.
Zadíval jsem se na něho… Seděl a rozhlížel se kolem sebe. Jeho plameny už byly dávno pryč. Zhluboka jsem se nadechl a vystoupil zpoza stromů.
„Chyběl jsem ti?“ usmál jsem se. „Bohužel jsem nic neulovil. Nějak jsem změknul,“ pokrčil jsem rameny. „Pojď, jdeme domů, Tomoi,“ nekompromisně jsem ho vytáhl na nohy. Táhl jsem ho za sebou k zámku, špicoval jsem vlčí uši a pozoroval okolí.
Budu si muset vynutit všechny knihy a spisy, co o Belialovi mají. Ten… ten ďábel mně odsud neodvede.
Tomoko
Byl jsem ze všeho vyplašený, nechápal jsem co se děje… jestli je tohle sen anebo tamto? Kde to jsem a co se to se mnou děje?
Uslyšel jsem Maru a rychle se za ním otočil… Byl udýchaný a nevypadal, že by mu bylo dobře. Jeho pohled byl vyděšený a tvář strnulá. Snažil se vtipkovat, ale moc dobře jsem za tu chvíli, co jsem s ním, už uměl v něm číst.
„Maru, děje se něco? Prosím, řekni mi to.“
Objevily se i jeho uši a jako kdyby sledovaly okolí… Něco se stalo a já nevím co… Jen jsem se ho pevněji chytil a nechal se táhnout do zámku.
Maro
„Co?“ krátce jsem na něj pohlédl. „Ne, nic se neděje,“ dál jsem ho táhl za sebou. I přes mou nervozitu, kterou jsem se snažil skrýt, jsem slyšel obavy v Tomokově hlase a cítil, jak mi pevně svírá ruku. Bez dalších slov jsme sešli pod kopec. Objal jsem ho a přenesl nás do zámku.
„Takhle je to rychlejší a mě už bolely nohy,“ usmál jsem se, když jsme se ocitli v hlavním sále.
„Potřebuji se opláchnout, jsem trochu zpocený, jak jsem se honil za srnou. Stejně mi utekla,“ ušklíbl jsem se, jako by mě štvalo právě tohle a nic jiného. Zamířil jsem rovnou do koupelny v naší ložnici a už cestou si sundával košili. Pořád cítím ten pekelný smrad. Musím to ze sebe dostat dolů.
Tomoko
Když jsme vcházeli do zámku, hned u dveří se ode mě Maru oddělil a šel do sprchy. Chtěl jsem jej následovat, ale byl jsem zastaven Surim a odtáhnut do pracovny.
„Měl si sice hezké ráno, soudím podle tvé tvářičky, ale musíš se věnovat přípravě na radu,“ hodil přede mně pár listin a ukázal na ně.
„Naštuduj si to a žádné přestávky. Jen se naobědváš a potom opět do práce. Moc dlouho to oddaluješ,“ naštvaně se otočil a odešel z pracovny.
Uchopil jsem papíry a pohodlněji si usedl do křesla. Nechtělo se mi a ne proto, že bych byl rozmazlený, ale proto, co se mi před chvílí zdálo… Co když je to pravda a Maru se stalo něco podobného. Proč mi to nechce říct a tají mi to? Co ho tíží a trápí? Proč se mnou nemluví na rovinu?
Zaklonil jsem hlavu a rukama si promnul oči. Tohle je tak stresující, když nevím pravdu.