Tomoko
Potutelně jsem se usmál a pobaveně se podíval na Maru…
„A mou krev nechceš?“ nahnul jsem se na bok, ale když to nepřijal, tak jsem ho vyvedl ven z bludiště.
„No, tohle období je celkem dlouhé. Ale po obřadu, už budu mít volněji, tak…“ táhl jsem ho do veliké jídelny u hlavního krbu.
V krbu krásně praskal oheň a stůl byl prostřen stříbrným prostíráním a bílými květy posypán… Hezky jsem usadil Maru do židle a služebnictvo nanosilo na stůl veliký výběr z jídla…
Steaky, medailonky, pečené kuře, zeleninu, přílohy, ovoce, sladké, slané… Vše co by si mohl přát.
„Tak se najez a potom…“ usmál jsem se a vložil si kousek steaku do úst.
Maro
Seděl jsem spořádaně u stolu a díval se na všechno to jídlo. Jak já se držel, abych se na to maso nevrhl jako nějaký nevychovanec a nezačal ho žrát svým vlastním způsobem. Vědom si toho, co jsem Tomokovi slíbil, jsem nechal své upíří zuby schované a vzal slušně do ruky příbor. Samozřejmě, že jsem si vybral krvavý steak a nic jiného mě ani nezajímalo. Jíst pomalu a příborem bylo tak otravné. Pořád jsem se ohlížel po služebnictvu, protože jsem měl pocit, že si mě každý prohlíží. A u jídla to opravdu nesnáším.
Někdy uprostřed jídla jsem konečně k Tomokovi zvedl oči.
„Tak se najez a potom… potom co?“ podíval jsem se na něj s otázkou v očích a kolenem jsem se mu otřel o jeho nohu. Co? On nereaguje? Nebo dělá, že se ho to netýká? On to řekl a já chci odpověď. Skopl jsem botu, nohu schovanou pod stolem položil na jeho rozkrok a mírně přitlačil. „Měl jsi na mysli něco takového?“
Tomoko
Bavil jsem se tím, jak moc se snažil držet, aby se nezabořil svými tesáky do jídla. Mohl jsem mu říct, že tady v paláci může, ale nechtělo se mi…
Když mi pak dal tu otázku, vůbec jsem neodpověděl… Kdybych odpověděl, musel bych s ním do postele, ale já měl ještě hlad. Potom mi jeho noha sjela do rozkroku a já se zachvěl. Sakra…
„Maru… Já ještě jím…“ zavrčel jsem a podíval se na něj.
Jenže jeho noha se víc zaryla do mého rozkroku. Grrr… V rychlosti jsem snědl jídlo a sundal jeho dráždivou nohu ze svého rozkroku. Postavil jsem se a provokativně jsem zavrtěl zadkem.
„Chceš?“ pousmál jsem se a zamířil do ložnice.
Maro
Myslím, že mi zaskočilo poslední sousto, když jsem viděl, jak Tomoko zavrtěl zadečkem a ještě položil tu zbytečnou otázku. Jasně, že chci. Rychle jsem se napil trochy vína a vyletěl jsem od stolu za mizejícím Tomokem. Už jsem byl skoro u dveří ložnice, když mi zastoupil cestu nějaký chlap. No chlap. Spíš na půl vlk. Byl o něco vyšší než já a já musel mírně zaklonit hlavu, abych se mu mohl podívat do očí. Jeho oči byly tmavě šedé, s černým lemováním a vysílaly ke mně nepřátelské pohledy.
„Kam spěcháš, kříženče?“ zeptal se mně nepříjemným tónem.
„Myslím, že ti po tom nic není,“ výhružně jsem se narovnal, protože se mi jeho postoj a otázka vůbec nelíbily.
Díval se mi přímo do očí, jako by mě chtěl pohledem na místě zabít. „Ty tu nemáš co dělat! Tomoko není pro tebe. Jsi jen pijavice, kterou můžu kdykoli zašlápnout. Radím ti, abys odsud co nejdříve zmizel!“
Slíbil jsem Tomokovi, že se budu hlídat. Že se budu krotit. Ale když on… Nevím, co si o něm mám myslet. Podle jeho tónu v hlase a pohledu mám pocit, že mu nejde jen o to, že jsem tady. Ale že mu jde o něco jiného. Jeho ocas sebou párkrát výhružně švihl a pak zůstal ve vodorovné poloze. Ještě jsem se v tom moc nevyznal, ale tohle se mi vůbec nelíbilo. Jako by mě vyzýval k boji, jako by mi chtěl ukázat, že je něco víc než já.
„Jsi nic a já tě rozdrtím jedním máchnutím,“ ušklíbl se a nebezpečně blízko se přiblížil. „Neumíš se ani oblíct“ ukázal prstem na mé nohy, kde chyběla jedna bota.
Cítil jsem tu jeho nebezpečnou auru a ve mně začal narůstat vztek. On mi nebude něco takového říkat. On ne.
„Ty asi nevíš, kdo já jsem!“ zavrčel jsem výhružně a dost nahlas. „Nehraj si se mnou!“ cítil jsem, jak mě nervozita začíná ovládat a mé tělo prochází změnou. Změnou, kterou jsem slíbil, že tady neukážu.
„Tomoko je můj…“ štěkl po mně ten prašivý pes.
A dost!!
Tomoko
Lehl jsem si na postel a svlékl ze sebe oblečení, jen trenky mi zůstaly, aby zakryly důležitá místa.
Stále jsem čekal, ale nic… Nikdo nepřicházel a najednou se za dveřmi ozval hluk. Došel jsem k nim a pootevřel, abych slyšel konverzaci.
Sakra… Ziro…
Už je to tak dlouho, co jsem ho viděl. Jeden z vlků, kteří patří ke smetánce a velmi silný nepřítel… Slyšel jsem, jak Maru doutná po jeho slovech vzteky a na rameni mi zářila značka…
Tohle znamenalo jediné. Jde do celé přeměny. Sakra…
Jen v trenkách jsem se postavil mezi ně a zatarasil Marovi cestu. Byl už změněný a já se na něj podíval pohledem, který říkal, že je vše dobré.
„Ziro… Těší mě, že se opět potkáváme. Pokud vím, řekl jsem jasně, že mým partnerem je Maru. Mohl bys ho přestat otravovat? A už jsme si to před lety vysvětlili, já tvůj nikdy nebudu.“
Sjel po mě pohledem a zadíval se na neodhalené partie…
„Jdeme Maru… Táhl jsem ho do pokoje, ale jen do té chvíle, než mě vtáhly do náručí Zirovi ruce a jeho rty se nalepily na moje.
Maro
Kolikrát jsem měl vztek a kolikrát jsem už běsnil. Ale tentokrát to bylo jiné. Stál jsem a díval se na Tomoka, který se mě snažil uklidnit. Jenže já ne a ne se uklidnit.
On… Ten… Přerušil mě v tom, co jsem chtěl, kvůli čemu sjem spěchal do ložnice a ještě mi tu vyhrožuje a říká, že je Tomoko jeho!
Tomoko, kterého jsem nebyl v tuhle chvíli schopen ani vnímat, i přesto že ke mně vysílal svou vůni, kterou mě byl schopen během chvilky ovládnout. Značka na rameni mě pálila, ale já nebyl schopen se v tu chvíli změnit zpět nebo aspoň pustit ven vlka. Moje démonská podoba nabrala plně svou sílu a míchala se s běsnícím upírem.
Nechal jsem se táhnout do ložnice, abych nevyvedl ještě něco horšího, ale najednou se mi Tomoko vysmekl. Ten Ziro ho porval a přitáhl k sobě a…
Zařval jsem na celou chodbu. Vyrval jsem mu Tomoka z náruče a skočil po něm. V momentě po chodbě lítaly jeho šedé vlčí chlupy. Praštil jsem ho loktem a svými ostny na paži jsem mu rozerval kůži na tváři. Odskočil a zavrčel. Během vteřiny přede mnou stál velký šedý vlk. Ale ne tak velký, jako já, jenže v tuhle chvíli pod tíhou svého běsnění, jsem nebyl schopen se ve vlka proměnit. Skočil jsem mu na záda a zabodl jsem do něj své drápy a zahryzl se mu do hřbetu.
Tomoko
Sakra… Tohle je opravdu špatné… Když se Maru změnil zcela a ještě vyskočil na změněného Zira, změnil jsem se také ve vlka a již byl větší, než oba kohouti, přede mnou.
Zuby jsem sundal Maru z jeho hřbetu a vhodil do ložnice. Ještě jsem stihl zavřít, než se zařváním vlítnul plnou rychlostí do dveří. Tohle bude šílené usmiřování, ale co, nechci, aby mu Ziro ublížil. Je ve své říši a vlci jsou tu silnější. Nehledě na to, že jsem pacifista, nesnáším nesmyslné boje, i když měl Maru pravdu. Neměl se mě dotknut.
Naštvaně jsem Zirovi zatarasil cestu a přikrčil se. Má srst se naježila a já vrčel tak silně, že to otřásalo palácem. Zira si jen povzdechl a zmizel pryč. Bohužel ještě stačil říct větu, která mě naštvala mnohem víc…
„Vyřešíme to později…“ grrrr… Měl jsem dovolit Maru, aby ho roztrhal…
No, Čekala mě děsivější práce.
Změnil jsem se zpět a v lidské podobě s ušima a ocasem jsem vešel do pokoje…
Maro
Cítil jsem Zirovu krev a mé upíří já to rozběsnilo ještě víc. Nejspíš bych mu vyrval páteř z těla, jak jsem byl do něj zahryznutý, ale najednou mě chytlo něco velkého a odhodilo mě to do ložnice. Rozběhl jsem se proti dveřím, ale už jen zahlédl, jak je Tomoko zabouchl a já do nich v plné síle narazil. Zuřil jsem. Chtěl jsem za nimi. Ale nedostal jsem se k ničemu jinému, než jsem vzteky rozdrápal dveře. Zámkem se rozléhalo Tomokovo vrčení. Jestli mu ten Ziro něco udělá, opravdu ho zabiju.
Otočil jsem se k oknu. Prudce jsem ho otevřel, až se vysypalo sklo. Chtěl jsem vyskočit ven a jít si to s tím prašivým psem vyřídit jednou provždy, když se otevřely dveře ložnice. Se vzteklým zavrčením jsem se proti nim rozběhl.
Tomoko
Naposlední chvíli jsem uhnul a zavřel už tak rozdrápané dveře. Postavil jsem se k oknu a ještě zahlédl vzdalujícího se Zira…
„Promiň Maru, nechtěl jsem ti ublížit, jen jsem nechtěl, abyste pokračovali,“ ucítil jsem jeho naštvanou auru a nedokázal se podívat do jeho běsnících očí.
Cítil jsem jeho ruce, jak mě pomalu svírají do náruče, a se zakloněnou hlavou jsem ho políbil na tvář.
Maro
Nestačil jsem se zabrzdit, když jsem uviděl Tomoka. Jen rychle uskočil a já znovu narazil do dveří. Svými ostny jsem přidal pár třísek k těm, co už ležely na zemi. Tomoko přešel k oknu. Opatrně našlapoval mezi střepy, pak se zastavil a díval se ven.
Prudce jsem oddychoval a pomalu se plížil za ním. Když jsem nahlédl ven přes jeho rameno a viděl Zira, jak s krvavou tváří a zakrvácenými zády odchází od zámku, měl jsem chuť skočit ven a dorazit ho. Nakonec jsem jen silně stiskl Tomoka a přitáhl si ho k sobě.
„Zabiju ho,“ zavrčel jsem mu do ucha. „Jsi jen můj a nikdo na tebe sahat nebude.“
Teď víc než kdy jindy jsem pociťoval touhu Tomoka vlastnit. Je to tím, že si procházím obdobím páření?
Odtrhl jsem ho od okna a hodil ho na postel. Značka na rameni mě nepřestávala pálit, a moje démonská podoba se začala prát s vlčí. Klečel jsem nad Tomokem a temně vrčel. Tiskl jsem ho pod sebou do matrace, jednou rukou na krku a druhou jsem ho držel za zápěstí a tlačil jsem mu ho do zad.
Stále jsem se nedokázal uklidnit.
„Tomoko… nechci ti ublížit…“ zavrčel jsem mu do ucha z posledních sil. Prosím, pomoz mi! Úpěl jsem v duchu.
Tomoko
Byl jak utržený ze řetězu… Jeho divokost se drala na povrch a já to považoval za vzrušivé.
„Neublížiš mi… Já vím, že mi neublížíš… Já nejsem Alfa samec, to ty jím jsi. Já jsem spíš Alfa samice… Podřídím se ti ve všem, co mi chceš udělat. Protože tě miluji… Není nic, co by změnilo mé city k tobě,“ říkal jsem s něžností v hlase a čekal na to, až si mě vezme.
Maro
Jako by mým tělem, při každém jeho slově, projížděla zimnice tam a zpátky. Likvidovala každou démonskou buňku. Ostny na pažích mizely, mé prsty se srovnávaly a drápy zkrátily. Povolil jsem sevření Tomokova zápěstí, přesto jsem ho nepustil. Naklonil jsem se až k jeho uchu.
„Jsi moje samice, nikoho jiného,“ bolestivě jsem ho kousl do vlčího ucha, ale vzápětí ho olízl, jako bych se tím chtěl omluvit za tu bolest. Olízl jsem mu celý krk a poškrábal jsem ho svými ostrými zuby, zatímco jsem se jednou rukou zbavoval svých kalhot.
„Jen moje,“ zavrčel jsem znovu. Pustil jsem ho a rychle i z něj strhal zbytek prádla, které ještě na něm po té změně zůstalo. Drsně jsem přejel rukama po jeho zádech. Promnul jsem jeho hýždě a palcem zajel do jeho dírky, abych ji několikrát protáhl a dal tak jasně najevo, co ho čeká.
Začínalo se mě zmocňovat neskutečné vzrušení. Jeho vlk mě volal. A můj vlk mu začínal odpovídat. Znovu jsem se k němu nahnul a párkrát jsem ho kousl do ramen a do krku. Vydával ze sebe tu omamující vůni a já v tu chvíli zapomněl na veškerou svou zlost. Narovnal jsem se. Roztáhl mu nohy, chytl ho za boky a zvedl si ho k sobě. Promnul jsem v ruce svou erekci, nastavil se proti němu. Roztáhl jsem mu obě půlky co nejvíc od sebe a tvrdě do něj najel.
Zlomil jsem se v pase a do kůže na jeho krku poslal pár hlasitých horkých vzdechů.
Tomoko
Když mi strhal všechno oblečení a uslyšel jeho slova, projížděla mnou jako nůž… Tolik lásky a pocitů jsem nikdy nezažil. Chtěl jsem mu patřit, patřím mu a i nadále to tak bude…
Jeho drápy na zádech mě škrábaly a zároveň hladily mou rozechvělou pokožku…
„Jsem jen tvůj,“ zakřičel jsem do vzduchu tak silně, aby se to dostalo k jeho uším.
Jeho kousance ve mě vyvolávaly ještě větší vlnu vzrušení. Když do mě vnikl, už jsem jen upadal do vlny vzrušení a extáze….
Maro
Pomalu jsem se zvedl, když jsem uslyšel Tomokův výkřik. Moje vlčí uši a ocas již byly jasnou ozdobou mého těla. Začal jsem ostře přirážet, a sevření jeho análku mě přivádělo do stavu šílenství. Sklonil jsem se k jeho tělu a za neustálého plenění jeho nitra, jsem mu jazykem objížděl jeho škrábance na zádech a na krku. Mačkal jsem jeho zadek a nemínil ani trochu povolit. Tomoko pode mnou vzdychal a sténal a já, když ho slyšel, byl v rauši ještě víc. Můj vlčí ocas omotal jeho tělo. Hladil ho po břiše a po jeho naběhlém penisu, jako by měl svůj vlastní rozum. Byl jsem prostě k nezastavení, a kdyby teď někdo vešel, nevěděl bych o tom. Přivíral jsem oči a ztěžka dýchal, když se v mém těle začaly stahovat všechny ty vzruchy a pocity blížícího se orgasmu. Všechno se to stěhovalo jedním směrem. Má varlata se stáhla skoro do ztracena. Prudce jsem se narovnal a s táhlým zasténáním naposledy tvrdě najel celou svou délkou a věnoval Tomokovi vše, co jsem mohl. Na pár vteřin jsem celý ztuhl, neschopen dalšího pohybu. Pak jsem se svalil na bok na postel i s Tomokem. Vlčí ocas jsem nahradil svou rukou a rychlými tahy se snažil dovést k orgasmu i jeho.
Tomoko
Byl jsem naprosto mimo a jen si užíval jeho pozornost a to, co se mnou dělalo jeho vnikání do mého nitra. Tak skvělý pocit, který mi mohl nabídnout jen on.
Slyšel jsem jeho vzdechy a síla jeho přírazů mě přiváděla k mému vyvrcholení. Ale on byl rychlejší, cítil jsem každé cuknutí jeho vzrušení v mém nitru a cítil to naprosté vyplnění…
Jeho ocas si s mým tělem dělal, co chtěl. Hladil všechny citlivá místa. Maru nás položil na bok a nahradil svůj ocas, pevným sevřením ruky. Jeho dráždění bylo neúnosné a já pustil svou bílou tekutinu na jeho ruku.
„Miluji tě Maru… Ty jsi taky jen můj… Jen můj!“
Maro
Ležel jsem a ztěžka oddychoval. Nebyl jsem schopen z Tomoka vyklouznout, natož pustit jeho penis. I přesto, že prostěradlo bylo skropeno jeho semenem, které prošlo mými prsty, stále jsem ho svíral. Jednu nohu jsem přehodil přes jeho boky a natiskl se na jeho záda.
„Tohle je peklo na zemi…“ vydechl jsem a přisál se na jeho kůži na krku. Věnoval jsem mu pár polibků.
„Jsem tvůj, Tomoi,“ olízl jsem mu obvod ucha. „Miluji tě,“ zašeptal jsem a jemně skousl ušní lalůček. „Nikomu tě nedám.“
Moje slova byla tišší a tišší. Z toho všeho na mě dosedala únava a já se ze všech sil snažil zabránit tomu, abych usnul.
Tomoko
Byl jsem tak vyčerpaný, tohle musí jeden z nás stoprocentně odnést… Tolik energie, co tímto způsobem vydáváme, nás musí zničit.
Zavrtěl jsem se tak, abych byl blíž Marovi hrudi a pousmál se nad jménem, kterým mě Maru nazval. Takže Tomoi, hmmm… Hezké jméno, proč ne. Když mi ho dá on, bude mi všechno jedno, konečně ho někdo bude vyslovovat s láskou. Spokojeně jsem usnul v jeho náručí.
Probudil jsem se až později, venku se stmívalo a já se rychle posadil, abych se mohl převléci…
„Maru, vstávej! Musíme se ještě vykoupat a potom obléci, za chvíli to začne,“ vešel jsem do koupelny a napustit vanu, svým ohněm jí ohřál a vlezl si do ní. Čekal jsem, až Maru příjde…
Maro
Nejspíš jsem nakonec usnul. Když mě Tomoko probudil, měl jsem pocit, že jsem ještě víc unavený. Vůbec se mi z té teplé postele nechtělo vylézt. Nakonec jsem se protáhl a vstal. Došel jsem k rozbitému oknu a chvilku se díval ven. Vál mírný vánek a slunce, které už zacházelo, házelo načervenalé odlesky. Venku i přesto bylo rušno. Přijížděli hosté, služebnictvo ještě pobíhalo a připravovalo vše na obřad. Kousek dál v zahradě bylo velké ohniště, na kterém se opékalo maso, a okolo byly rozestavěné stoly s pohoštěním.
Přešlápl jsem z nohy na nohu, když mi pod nimi zakřupalo rozbité sklo. Budu muset s tím přestat. Každou chvíli rozbiju nějaké okno. Pomalu jsem se došoural do koupelny. Tomoko si už hověl ve vaně a vypadal spokojeně. Za to já se cítil, jako by po mně přeběhlo stádo buvolů. Pomalu jsem vlezl do vany a usadil se vedle Tomoka.
„Tyhle démonské přeměny mě jednou zabijou,“ povzdechl jsem si a opřel se o něj. „Omlouvám se, že jsem ti rozbil okno a zničil dveře.“
Tomoko
„Haha… Myslím si, že tohle není poslední věc, kterou si rozbil… Nic si z toho nedělej…. Ještě pořád neumíš pracovat s přeměnami a chápu to, že se tohle naučíš až časem. Vše se dá opravit, jen ty ne… Kdyby se stalo něco tobě, tak to bych byl naštvaný,“ objal jsem ho kolem ramen a něžně políbil.
V rychlosti jsem se opláchl a vylezl z vany. Otřel jsem se a hodil na sebe černé kalhoty a tmavě modrou košili, přesto jsem si oblékl roucho.
„Tak Maru… Převlečeš se, nebo půjdeš takhle?“
Maro
Nezbylo mi nic jiného než se také umýt a vylézt z vany. Trochu nedůvěřivě jsem si prohlížel věci, které jsem si měl obléct. Tomoko říkal, že ta vesta je památeční. Byla moc krásná a já bych ji nerad zničil. Vlasy jsem si jen pročesal a nechal je volně. Nakonec jsem se oblékl a prohlédl se v zrcadle za všech stran. Stříbrný pramen ve vlasech mi zůstal. Oblečení mi celkem padne. Myslím, že Tomokovi ostudu neudělám. Přitáhl jsem si ho k sobě a se zalíbením se díval na naše odrazy v zrcadle.
„Jsme to ale kluci šikovní, co?“ usmál jsem se a políbil Tomoka na tvář.
Tomoko
Když jsem ho spatřil, mírně se mi zatajil dech. Sakra… Musíme jít na rituál… Naklonil jsem se k jeho uchu a zašeptal:
„Není fér, že ti to takhle sluší. Nejraději bych se tu zavřel s tebou v pokoji a užíval si tepla tvého těla…“ když jsem však ucítil, že se mé tělo chvěje, hned jsem od něj ustoupil a jen ho políbil na tvář.
I polibek, by mě dostal znovu do maximálního vzrušení.
„Jdeme!“ zavelel jsem a vzal ho za ruku.
Došli jsem ven a všichni přítomní se mi uklonili, jen koutkem oka jsem zahlédl Ziru, který si mě prohlížel jak mlsný kocour…
Došel jsem k místu konání rituálu a Maru postavil na jeho místo vedle oltáře. Byl to kamenné křeslo, které naznačovalo, že je to můj partner. Ještě jsem se sklonil a políbil ho.
„Trošku to bude bolet, tvá značka bude reagovat na mou bolest… Omlouvám se Maru, prosím, vydrž to…“ znova jsem ho dlouze políbil.
Maro
Tomokovi to v těch obřadních šatech moc slušelo. Zvýrazňovaly jeho štíhlou a vysokou postavu. Je opravdu krásný. Šel jsem za ním na místo konání obřadu. Usadil mě do velkého kamenného křesla a já se cítil zvláštně. Každý si mě prohlížel. Někdo s úsměvem, někdo podezíravě. Necítil jsem se zrovna nejlépe. Ale snad si na mě zvyknou. Cítil jsem, jak mi začíná z té nervozity být teplo. Nevím, jestli se to hodí nebo ne, ale sundal jsem si vestu a na košili si rozepnul jeden knoflíček, abych mohl aspoň volně dýchat. Ani Tomokův polibek, který se neobešel bez všeobecného zájmu přihlížejících, mě však neuklidnil.
Říkal, že to bude bolet? To jako fakt? Nemůžou vymyslet obřad, kde se nebude nikomu ubližovat? Rozhlížel jsem se kolem sebe a v první řadě hostů jsem zahlédl toho zmetka Ziru. Neušlo mi, jak se pořád na Tomoka dívá. Se zadostiučiněním jsem si prohlížel jeho tvář, kterou zdobila nezhojená jizva po mém útoku. Sevřel jsem pevně opěradlo křesla a raději pohled zaměřil na ornamenty zdobící celé tohle místo. Opravdu mi to připomínalo některé kresby, co se mi objevují na mém těle při démonské proměně.
Najednou všechno okolo ztichlo. Zvedl jsem zrak k Tomokovi a vyslal k němu povzbudivý pohled.
Tomoko
Posadil jsem se a zahleděl na Maru, abych se uklidnil. Jsem rád, že ho mám. Je moje opora…
„Začneme!“ zavelel jsem a kolem mě se udělal kruh z rady stařešinů vlčích rodů.
Mé tělo okamžitě zaplálo a tentokrát se neobalilo stříbrným brněním, má pokožka musela být čistá… Začali odříkávat zaklínadla mého lidu a má značka na rameni zářila. Doufal jsem v to, že to Maru tolik bolet nebude. Najednou se z oltáře ukázaly černé značky a po zemi se táhly k mně. Pomalu se sunuly po mých nohách nahoru po mém těle. Zarývaly se do kůže a pevně se zapisovaly do mého těla. Nakonec se rozsvítily a zhasly. Obřad byl u konce a já rozdýchával tu neskutečnou bolest, kterou mi to přineslo. Byl jsem vytáhnut na nohy a představen.
„Váš král se vrátil. Oslavte jeho příchod,“ všichni se poklonili a zajásali.
Vratkým krokem jsem došel k Maru a uviděl jeho bolestivou tvář, ale držel se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se s obavami v hlase.
„Pane, tělo Pana Maru, se rozsvítilo, on… Má něco společného s tím, o kterém se nesmí mluvit?“ promluvil za námi můj rádce.
Sakra… Jestli je to pravda… Maru je vlastně doma… Viděl jsem jeho překvapenou tvář a políbil ho.
„Nejspíš vím, kdo je tvůj otec…“
Maro
Tiše jsem sledoval, jak probíhá obřad. Byl jsem připraven na to, že mě vlčí znamení na rameni bude pálit a víc se zaryje do mého těla, jak mě Tomoko upozornil. Změřil jsem znovu svůj zrak na ornamenty, které se najednou rozsvítily. Černé čáry se plazily po Tomkově těle a zanechávaly na něm své obtisky, hluboko vryté do jeho kůže. Cítil jsem tu jeho bolest. Cítil jsem, jak se opravdu znamení na mém rameni rozpálilo a zarývalo se mi pod kůži víc a víc. Myslel jsem, že to zvládnu. Tohle se dá vydržet. Ale najednou jsem začal zářit celý. Mé skryté démonské kresby začaly vystupovat na povrch a já měl tělo jak v plameni. Co se děje? To Tomoko má tuhle výsadu. Já měl jen potvrdit mé partnerství tím, že se do mě vryje jeho označení natrvalo. Třásl jsem se a pevně svíral opěradla křesla. Dva rádcové už stáli u mě a zděšeně se na mě dívali.
Přestal jsem sledovat, celý obřad, když se mi v jeden moment zatmělo před očima a já jen s těžkým oddechováním zapřel hlavu do opěradla křesla. Ani jsem nevěděl, že obřad skončil. Probral mě až Tomokův hlas. Nevěřícně jsem se díval na něj a pak na sebe. Nezměnil jsem se v démona, ale obrazce na mém těle byly výrazné, stejně jako na těle Tomoka.
„Nejsem v pořádku… Co to má být?“ vydechl jsem a postavil se před něj.
Tomoko
„Tvůj otec je Belial, démon ohně a jeden ze čtyř korunovaných následníků pekla. Je toho víc, čemu vládne. Je to pán domýšlivosti. Belial představuje zemní element, je pánem a učitelem lidstva, představuje tělesné a základní potřeby lidí. On je ten, co pro mé předky vytvořil tohle místo. On udělal tyhle kouzla a značky. Něco jim dlužil a tohle byla odměna… Nevím, jestli jsi zrovna tohle chtěl slyšet, ale ve starých knihách je toho mnohem víc. Jen… Je zakázáno o něm mluvit, před mým lidem…“ usmál jsem se a políbil Maru na rty.
„Tak už máme oheň oba?“
Maro
Stál jsem a díval se na Tomoka s mírnou nedůvěrou. Můj otec je Belial? Korunovaný následník pekla? A je toho víc? Nějak to můj mozek v tuhle chvíli není schopen pobrat. Tohle chce víc času. Tady na to budu mít času víc než dost. Chytil jsem Tomoka za ruce a zadíval se mu do očí.
„A ty… Ty jsi v pořádku? Promiň, ani jsem si neuvědomil, jaké to celé pro tebe muselo být. Myslel jsem jen na sebe…“ dal jsem mu polibek na rty a bylo mi jedno, že se na nás ostatní dívají. „Nic tě nebolí? Nechceš si odpočinout?“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Co se teď bude dít?“ zeptal jsem se rádců, kteří postávali poblíž. „Asi bych měl být někde, kde nic nezapálím,“ pokrčil jsem rameny, protože jsem si nebyl jist, zda ten svůj oheň zvládnu. Co když se nervnu? Stačí, že se kolem stále ochomýtá ten zatracený Ziro.
Tomoko
„Ne, jsem na tom dobře, jen mám hlad…“ chytil jsem Maru za ruku a vedl ho ke stolu s jídlem.
Spokojně jsem si vzal první steak do ruky a nacpal se s ním. Všichni okolo se začali bavit a zámeckým parkem se rozléhala hudba.
„Neboj, ten oheň nic nezapálí, pokud nebudeš ty sám chtít…“
Maro
Vyhládlo mi. Nejdříve ta potyčka se Zirou, pak to moje běsnění a teď tohle na obřadu. No, kdo by z toho taky nedostal hlad. Když jsem viděl, že je Tomoko v pořádku a taky se cpe steakem, div mi netekla slina po bradě. Nevěděl jsem, na co mám víc chuť. Jestli na něj, nebo na to maso. Nakonec jsem se jen v duchu nad Tomokem olízl a nandal si na talíř hromadu jídla. Ani jsem nestačil pořádně požvýkat první sousto a už byl u mě jeden z rádců. Sakra. Budu se jich muset zeptat, jak se kdo jmenuje.
„Pane, pojďte, prosím, se mnou. Představím vás šlechtě.“
No, tak na tohle jsem zrovna neměl chuť. Pche... Šlechta. Jsem sice hlavní z rodu upírů, chovám se občas despoticky, ale tohle rozdělování jsem nikdy neměl moc v lásce. Připadalo mi to snobské. Ale vědom si toho, že nejsem doma, vstal jsem, smutně se podíval na talíř, pohladil kručící žaludek a pak se poslušně připojil k rádci, který mě provázel od jednoho vlka ke druhému a postupně mi je představoval.
Jen po očku jsem sledoval, kde je můj Tomoko.
Tomoko
Chtěl jsem je zastavit, Maro opravdu vypadal, že má hlad, ale musel se s nimi seznámit. Pohlídám mu tu jídlo. Uvelebil jsem se do pohodlného venkovního křesílka a položil na stůl před sebou Marovo jídlo. Spokojeně jsem se dál ládoval jídlem.
„Zaskočí ti, když si nebudeš dávat pozor. Pořád si jak malé dítě,“ ozval se hrubší hlas za mnou.
„Ziro, neměl bys tu být. Tohle se po tvém útoku na Mara nehodí,“ odpověděl jsem vzápětí.
„Jsme kamarádi od miminek, copak tě nemůžu přijít ani pozdravit?“
„Ziro… Kamarádi ano, ale ty chceš něco víc a to ti dát nechci a ani nemůžu. Už patřím Maru, měl bys to pochopit.“
Přidřepl si přede mě a položil svou ruku na tu mou.
„Nechej ho, je to jen zplozenec pekla, nikdy nás nepochopí. Buď se mnou. Dám ti vše a postarám se o tebe. Víš, že jsem bohatý a jeden z nejstaršího rodu. Tomoko, prosím…“
Maro
Chodil jsem od jednoho k druhému a postupně se s nimi seznamoval. Spíš jsem byl vláčen od jednoho k druhému. Některé dámy se však chovaly prazvláštně. Měl jsem pocit, že si mě očuchávají, jak byly nakloněny až moc blízko, div jsem neměl jejich nos na svém krku. Některé jemně zavrčely a mírně se o mě otřely. Rádce se jen potutelně usmíval. Zmetek jeden. Nejspíš tuší. A ty dámy taky…
Nebe už bylo zcela černé a jasně na něm svítil měsíc. Často jsem pohlížel k nebi. Ten měsíc mě dneska nějak přitahoval. Měl jsem nutkání se na něj pořád dívat.
„Je krásný, že?“ zašeptala mi jedna z dam do ucha, když mi podávala ruku. Přeběhl mi mráz po zádech. „Úplně to láká, že?“ otřela se o mě svým ocasem.
Sakra. Má pravdu. Láká to… Až moc… Cítil jsem, jak se ve mně začíná probouzet vlčí podstata. Na hlavě se mi objevily uši a můj ocas se nechtěně dotkl jejího.
„Cítím to z vás, právě nikoho nemám. Hledám někoho na páření,“ zavrněla mi znovu do ucha.
To já bych si dal říct. Ale úplně s někým jiným.
„Promiňte,“ rychle jsem pustil její ruku a odstoupil od ní. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal Tomoka. A našel.
Do háje…
Stál jsem a díval se na ně. Zirova ruka na Tomokově… Z hrdla se mi začalo ozývat majetnické vrčení. Tomoko je můj a už jsem mu to jasně řekl. Aniž bych si to uvědomil, mé vlčí já se naplno začalo projevovat. Chtěl jsem Tomoka. A on mi na něj sahal. Tenhle vlk není k mání. Pro nikoho!
Najednou ode mne všichni odskočili a kolem to zašumělo údivem a zděšením.
Stál jsem tam na všech čtyřech. Má bílá srst zářila v měsíčním světle a jen místy na ní zůstávaly černé pruhy. Upřeně jsem se díval na Zira. Můj ocas byl ve vodorovné poloze a já začal výhružně vrčet.
„Zabiju tě!“ zařval jsem a rozběhl se proti němu.
Tomoko
Přesně jak jsem čekal. Maru se naštval, ale jeho podoba byla úchvatná, v měsíčním světle, mě naprosto dostával do kolen.
Rozběhl se proti nám a Zira byl okamžitě ve vlčí formě a postavil se mu. Šedý vlk stál v útočném postoji naproti bílému. Oba vrčeli a nechtěli uhnout.
Naštvaně jsem mezi ně skočil a byl změněn do vlčí podoby. Má bílo černá srst se silně leskla a já nehodlal uhnout…
„Jsem jen Marua, už to pochop Ziro a konec těmhle hádkám… Maro, jdeme do pokoje."
Nejspíš byste se tu rvali do roztrhání Zamířil jsem hned do ložnice a změnil se zpět do poloviční formy. Strhal jsem zbytek svého oblečení a nahý si lehl na postel. Naschvál jsem se obložil masem, které jsem při úniku stihl nabrat a čekal na Maru.
Maro
„Maro, jdeme do pokoje,“ štěkl posměšně Ziro a díval se za Tomokem jak odbíhá. „Pěkně poslušně, jako ženuška… Běž, Maro…“ posmíval se mi dál.
Chtěl jsem odejít, ale po tomhle jsem se otočil zpět na Zira.
„Běž, jsi jen hračka… Poslušný pejsek, který čeká na kostičku od svého pána…“ posměšně poštěkával.
Tak dost.
Už jsem nevrčel. Nevaroval jsem. Prostě jsem po něm skočil. V momentě se strhla mela. Chlupy lítaly kolem nás. Cítil jsem, jak se mi Ziro zahryzl do nohy, a trochu jsem polevil. Ale když jeho zuby cvakly blízko mého čumáku, byl jsem zpátky ve svém vzteku. Tohle nedomrlé štěně mě dlouho štvát nebude. Rozzuřil jsem se na nejvyšší možnou míru. Už jsem se neznal a rval jsem se jak nikdy. Ziro už byl celý od krve a má bílá srst se také barvila do červena. Když se mi zakousl do boku, zařval jsem a odskočil. Ale vzápětí jsem ho měl pod sebou. Přimáčkl jsem ho k zemi a svými čelistmi pevně svíral jeho krk.
„Zabiju tě a ani nemrknu!“ vrčel jsem vztekle.
Všichni se už k nám sbíhali.
„Pane! Pusťte ho! Prosím!“
Jako zdálky ke mně přicházely prosby a vnímal jsem všechny vlky pobíhající kolem nás. Měli strach mezi nás skočit. Přeci jen jsem Tomokův partner a daleko větší, než všichni ostatní. Ještě jednou jsem sevřel čelisti k sobě, až to pod nimi zakřupalo a Ziro zakňučel.
„Ještě jednou a zabiju tě. Doufám, že víš, kde je tvoje místo, pse!“ pustil jsem ho.
Pár vteřin zůstal v bojové pozici, jestli nezaútočí, ale nejspíš měl dost. Otočil jsem se a bez dalších slov jsem odkulhal do zámku. Došel jsem do naší ložnice. Tomoko ležel na posteli úplně nahý. A obložený masem.
Ale teď nevím, na co mám větší chuť. Došel jsem k němu. Stáhl jsem jedno maso z jeho těla a sežral ho. Zůstal jsem sedět vedle postele a jen jsem na Tomoka položil čumák a tiše zakňučel.