Wayne
Tentokrát jsem opravdu usnul. A vzbudil jsem se brzy ráno. Jo, i když jsem byl unavený, a měl jsem tvrdý spánek, přesto netrval dlouho, protože mě moje podvědomí prostě lépe spát nenechalo.
Jen, co jsem otevřel oči a uvědomil si, kde jsem, okamžitě se mi stáhl žaludek, a bylo mi zase ze všeho zle.
Nedokázal jsem se minimálně půl hodiny hnout z postele, i když se mi chtělo na záchod. Ležel jsem skrčený v klubíčku, rukama se držel za břicho a strašně moc si přál, aby se nějak čas posunul a mě přestaly neustále přepadat ty výčitky vůči Axelovi.
Jo, to byl ten největší můj problém.
Ani ne to, že jsem utekl, ale to, že jsem utekl Axelovi. Že jsem mu nenechal ani jedinou zprávu, ani žádnou omluvu.
Když jsem se konečně vyhrabal z postele a udělal jsem ze sebe člověka, bylo teprve pět hodin.
A já věděl, že znovu už nejspíš neusnu, tak vzhledem k brzké ranní hodině jsem se rozhodl se projít.
Jo, malá pravděpodobnost, že narazím na někoho, koho nechci vidět.
Vyšel jsem ven a chvilku zapřemýšlel, kam půjdu. Ale nakonec jsem si obešel park, prošel asi dvě ulice, a když jsem to chtěl otočit a vrátit se zpátky, můj pohled padl na telefonní automat.
Přemýšlel jsem asi pět vteřin, než jsem k němu došel, vhodil minci a vytočil číslo na Maxima.
Musel jsem se ujistit, že je v pořádku a Victor tam neudělal nějaký malér a nikomu neublížil.
Maxim mi skoro brečel do telefonu, prosil mě, abych se vrátil, ale já to odmítl.
Ale šokovaně jsem hleděl na sluchátko, když mi nadiktoval číslo na Axela. Prý ho u něj nechal pro mne.
Slíbil jsem mu, že se zase ozvu, aby o mě neměl strach, a ještě jednou mu poděkoval.
A za dalších pět vteřin jsem vytáčel číslo na Axela.
Věděl jsem, že ho nejspíš vzbudím. Teda myslel jsem si, že nejspíš bude spát.
Ale nedalo mi to.
A když to v telefonu klaplo a ozval se jeho ospalý hlas…
Najednou jsem ztratil odvahu.
„To jsem já… Wayne… Axi, moc… moc se omlouvám, že jsem zmizel a nemůžeme jet na ten slíbený výlet. Mrzí mě to, ale nemůžeme si vídat. Vážně mě to mrzí… Ale takhle to bude lepší…“
Axel
Připadalo mi, že sotva jsem zavřel oči, začal mi zvonit mobil.
Převalil jsem se na záda a zvedl ho. Jak jsem byl do teď unavený, tak v okamžiku, kdy jsem uslyšel ten hlas, byl jsem vzhůru.
„Wayne! Bože! Jsi v pořádku? Co blbneš! Kruci, víš, jaký jsem měl strach? Zatraceně, no tak, prosím, Wayne," nadechl jsem se, když mě ten prvotní šok přešel. „Wayne, já… vím to… vím proč utíkáš, teda… aspoň to, co mi říkal Zaine, ale… Já nevěřím, že bys někomu ublížil. Slíbil jsem ti, že tě ochráním, tak mi prosím dovol to udělat. Taky… taky jsem ti neřekl všechno. Jsem polda. Teda skoro. Ta škola… chci se stát detektivem. Stejně jako mí bráchové, částečně… Ale to nic nemění na faktu, že ti chci pomoct. Vrať se, prosím. Nebo mi řekni, kde jsi a já přijedu. Promluvíme si. Vyřeší se to. Já… mám tě rád, Wayne. I když to po pár dnech zní divně, ale opravdu tě mám rád. Nechci ti nic vyčítat, ani tě odsuzovat. Nemám na to právo, ale dej mi šanci, prosím, Wayne…"
Chtěl jsem mu toho říct tolik. Chtěl jsem mu toho říct mnohem víc, ale najednou se mi nedostávalo slov. Chtěl jsem ho prostě jenom zpátky.
Jenže…
Než jsem se stačil nadechnout, abych něco řekl dalšího, ozval se mi v uchu obsazovací tón.
„Wayne! Ty pitomče! Ty zatracený pitomče!" zakřičel jsem do mobilu, i když mě už nemohl slyšet.
Proč nechce, abych mu pomohl? Proč mě odmítá? Zlobí se na mě? Nebo je to všechno pravda?
Ne. Wayneho hlas v telefonu zněl utrápeně a nešťastně.
Vyskočil jsem z postele a už vytáčel číslo jednoho mého spolužáka.
„Víš, jak jsem ti říkal, že si od tebe jednou vyberu ten dluh?" vyhrkl jsem na něj bez pozdravu a bylo mi jedno, že jsem ho vzbudil. „Potřebuju zjistit jedno číslo. Je to nutné a potřebuju to hned."
I když brblal, nakonec souhlasil a sotva jsem zavěsil, už jsem mu ho posílal.
Zaběhl jsem se do koupelny akorát opláchnout, a v kuchyni si dal dělat kafe zrovna ve chvíli, kdy mi přišla nazpátek zpráva. Číslo bylo jedné telefonní budky asi hodinu jízdy autem odsud.
Jak se ocitl skoro až na konci města? Proč tam?
Poslal jsem poděkování, hrknul do sebe kafe a zase vypadl ven.
Wayne
Proč jsem to udělal? Proč jsem vůbec vytočil jeho číslo? Proč jsem se mu potřeboval omluvit, když jsem to chtěl stejně ukončit?
Myslel jsem, že se omluvím a hned zavěsím. Ale ve chvíli, když promluvil…
Nedokázal jsem to. Slyšel jsem ho a v tu chvíli jsem si uvědomil, že mi na něm záleží víc, než jsem byl ochoten si připustit. I přes tu krátkou dobu, co jsme se znali.
Možná láska na první pohled není jen pohádka? Možná je to opravdu o tom, jak si dva lidé sednou hned na poprvé?
Chtěl jsem mu toho tolik říct. Ale jen co jsem otevřel pusu, udělal se mi knedlík v krku a nebyl jsem schopen slova.
Říkal jsem, že to musím ukončit. Nesmím do toho zapadnout ještě víc.
Zapomenu na něho. Nebudu mu volat, nebudu ho vyhledávat a… Zapomenu na něho.
Pořád lepší hned teď, než kdyby to mělo být později a já bych se do něho zamiloval ještě víc.
Zavěsil jsem sluchátko, i když něco ještě mluvil.
Vyběhl jsem z budky rovnou do hotelu. Šel jsem hodně rychle, sem tam jsem popoběhl. A tentokrát jsem byl zpátky na pokoji za dvacet minut.
Zabouchl jsem za sebou dveře a dopadl jsem na postel, jen co jsem z nohou skopnul boty.
Ležel jsem s rukou položenou na hrudi, snažil se uklidnit dech a uklidnit i své rychle tlukoucí srdce.
Ale, i když jsem po chvíli dýchal o něco klidněji, srdce si stejně nedalo říct.
Tlouklo pořád stejně silně. Tlouklo tak proto, že jsem slyšel hlas člověka, do kterého jsem se zamiloval.
Jo. Musím si to přiznat.
Na stará kolena jsem se zamiloval.
A…
Musím se odmilovat nejrychleji, jak to jen půjde.
Axel
Skoro jsem vyskočil za jízdy, když jsem dojel k automatu, který podle čísla měl být ten, ze kterého Wayne volal. Nikdo tam samozřejmě nebyl. Co jsem taky čekal?
Přesto, vědomí, že by mohl být Wayne někde poblíž mi rychleji rozbušilo srdce.
Chtěl jsem ho vidět. Strašně moc.
Už několikrát jsem se zamiloval, ale tentokrát to bylo jiné. Cítil jsem, že je to jiné. Hlubší. Skutečné. Jakoby jsme se jeden pro druhého narodili. Teda, tak jsem to cítil aspoň já.
Cítil Wayne ke mně něco? Aspoň trochu? Nebo mi volal jen proto, aby se necítil hloupě, že beze slova utekl? Nevím. Ale už jen to, že zavolal, něco dokazovalo.
Věřil jsem tomu.
V okolí nebylo moc hotelů nebo penzionů, a tak jsem se rozhodl, je všechny obejít. Pochyboval jsem, že tu má nějaké známé, u kterých by přespával, protože to by jinak nevolal z budky.
Sotva jsem ale udělal krok, začal mi zvonit mobil znovu. Rychle jsem ho vzal v naději, že to bude zase Wayne, ale byl to jen Darien.
„Mysleli jsme, že budeš doma."
„Já… potřebuju ještě něco zařídit," řekl jsem nenuceně, přesto jsem si v duchu nadával, že jsem se nepodíval napřed, kdo volá.
„Co Carter?"
Pár vteřin mi trvalo, než mi došlo, o kom to mluví. Do včerejšího večera, jsem vlastně neznal ani Waynovo celé jméno.
„Včera jsme toho moc nevyřešili, ale musel nakoupit, tak čekám."
Myslím, že mi to Darien neuvěřil. Nikdy jsem neuměl lhát a bylo jedno, jestli stojím naproti člověku, nebo jsem o kilometry dál.
Ale, pokud na to Darien přišel, nic na to neřekl, a se slovy, ať se brzo vrátím, se rozloučil.
Netušil jsem, co budu dělat. Nikdy jsem se do podobné situace nedostal. Ale nějak se to vyřešit musí.
Nenechám v tom Wayna samotného.
Obešel jsem všechny hotely a penziony v okruhu dvou kilometrů, ale bohužel jsem neměl štěstí. Je pravda, že v jednom penzionku jsem měl dojem, že mi recepční lže, ale nemohl jsem to nijak dokázat.
A tak jsem se o šest hodin později, sotva pletoucí nohama, znovu rozjel zpátky domů.
Wayne
Byl jsem rád, že mě napadlo jít nejdříve nakoupit, a teprve potom ráno zatelefonovat.
Nejspíš bych totiž teď umřel hlady. Po mém telefonátu jsem se totiž nehnul z hotelu ani na minutu.
Došlo mi, co Axel říkal.
Polda…
Tak se jim vyhýbám, a pak s jedním vlezou rovnou do postele. A jeho bráchové, o kterých mi říkal, tak to je to samé.
Jako bych měl za patami celý policejní sbor.
Když mi to došlo, seběhl jsem dolů na recepci a požádal, aby nikomu neříkali, že jsem tu ubytovaný.
Vymluvil jsem se na to, že utíkám před žárlivým milencem, což v případě Gavyna vlastně byla pravda.
Recepční mi to slíbil, ale s tím, že kdyby někdo přišel oficiálně, například policie, tak nemůže lhát.
S tím jsem ostatně počítal taky, ale ujistil jsem ho, že to chápu, ale kdyby se tu náhodou ukázal nějaký soukromý detektiv, tak ať mě zapře, protože to může být práce mého ex.
Stálo mě to sto dolarů.
Ale co, zítra začnu pracovat, tak to nějak zvládnu. A pokoj tady nestojí zase tak moc, a byt mám zaplacený na půl roku.
Vrátil jsem se pak už o něco klidnější do pokoje, a po menší svačině, což vlastně měla být původně snídaně, jsem se trochu uklidnil, a dokonce jsem si pustil i televizi.
Sice jsem ji vnímal jen tak okrajově, ale nemínil jsem se pořád utápět v těch myšlenkách. Prostě musím začít znovu žít.
Ten den jsem prakticky strávil na pokoji. Nevylezl jsem ani na minutu, a myslím, že to nebylo ani ke škodě. A i když jsem každou chvíli myslel na Axela, co právě dělá, nakonec jsem po večerní sprše zalezl do postele a usnul u nějakého romantického filmu.
Ani nevím, proč jsem se na tu blbost díval. Možná jsem se chtěl mučit tím, jak se jiní mají dobře a mají někoho, koho můžou milovat?
Nejspíš jsem masochista…
Tak, jako tak, jsem se nakonec vzbudil až ráno, a taky poprvé, kdy mě hned nerozbolel žaludek.
Ne, že bych zapomněl na Axe, nebo na to, co mě trápí, ale rozhodl jsem se, že budu fungovat, tak prostě budu fungovat, a tyhle průvodní znaky nervozity jsem postupně odbourával, abych byl schopen jít i normálně pracovat, protože večer jsem se už chystal jít k panu Tienovi a začít jako nový zaměstnanec.
Axel
Doma byl naštěstí jen Darien, a když mě viděl, raději mě nechal být.
Přesto se mnou šel až do ložnice, donutil mě se vysprchovat a počkal, až zalehnu do postele.
Přisedl si na kraj postele, zatímco jsem se otočil na bok a zachumlal se do peřiny, aby na mě nebylo vidět.
„Opravdu ho tak moc miluješ?" zašeptal po chvilce ticha Darien, zatímco jeho ruka spočívala na mém třesoucím se rameni.
„Strašně moc," popotáhl jsem a zpod polštáře vyhrabal kapesník, abych se mohl vysmrkat. „Strašně ho miluju a chci… chci mu pomoct. Volal mi… omlouval se… jeho hlas… zněl tak smutně."
Ani nevím, jestli to mé mumlání přes peřinu Darien slyšel.
Já jeho odpověď však ne, protože jsem úplně vytuhl.
Probudil jsem se, až někdy odpoledne a moje první myšlenka zase patřila Waynovi.
Nechci na něj zapomenout. Nechci to vzdát jako on.
A proto, hned po umytí a rychlém jídle jsem znovu nasedl do auta a vydal se k baru, abych si promluvil s Maximem. Určitě musí něco vědět. Musím mít na Waynovo číslo. Aspoň něco.
Jenže, když jsem o tři hodiny později od něj zase odcházel, nebyl jsem o nic moudřejší.
Otravoval jsem Maxima tak dlouho, až hrozilo, že mě ten jejich vyhazovač požene svinským krokem, ale já to prostě nehodlal vzdát. Vypadalo to však, že Maxim skutečně nic neví.
Přiznal se mi, že mu Wayne volal ten den, co mě, ale nic mu neřekl. Jen to, že se nemůže vrátit.
Bylo mi na nic. A doma mě zase čekal výslech. Prý už je to dva dny a já jim ještě nic neřekl.
K mému překvapení se však za mě postavil Darien a bráchům namluvil, že mi poradil, abych nic neprozrazoval, a právě naopak se pokusil nenápadně zjistit něco víc.
Prý je to skvělá příležitost a šance, kterou můžeme využít.
Musel jsem se tvářit sebevědomě a naprosto v pohodě, ale uvnitř mi vůbec dobře nebylo.
Nevím, jestli to Zaine s Isaiem sežrali, ale nakonec to nechali být s tím, že budou pracovat s materiálem, který mají. Naštěstí, když to musím říct takhle, se jedna vražda stala zrovna v době, kdy jsem byl s Waynem, takže aspoň v tomhle ohledu byl z obliga.
Vyšťavený, ale aspoň částečně uklidněný, jsem se kolem půlnoci znovu dostal do postele, ale tentokrát vůbec nezamhouřil oka.
Wayne
Moje první směna u Tiena dopadla skvěle.
Víc jsem si přát nemohl.
Bylo to fajn i proto, že jsem nemusel běhat po Richmondu a shánět práci jinde. A kdo ví, jakou práci.
A rozhodně jsem se nehodlal nabízet za peníze. Mám sex rád, ale kurva se ze mě nikdy nestane, i kdybych měl chcípnout hlady.
U Tiena to bylo fajn, že mi dával i jídlo. Byl to Vietnamec, byl prostě zvyklý vařit i do práce, teda jeho žena byla zvyklá svému muži vařit každý den, a taky měli čtyři děti, ve věku od devatenácti do osmi let.
Jo, tohle jsem se dozvěděl při večeři, kterou jsme si společně dali hned první den, a kterou jsem pochválil, protože byla opravdu vynikající.
Z asijských jídel jsem doteď znal jen čínské nudle nebo sushi, a tak jsem byl mile překvapen, co všechno dokáží uvařit, a že je to opravdu chutné. Jen houby a hříbky do mě prostě nedostali, ale prý to nevadí. I ve Vietnamu je spousta lidí, co to nejí, takže není problém.
Postupně jsem se naučil vyslovovat jejich jména správně, a pochytil i pár jejich základních slov a výrazů. A na oplátku já, když to šlo, Tiena učil anglicky.
První týden jsem pracoval výhradně s ním. Nechtěl to všechno nechávat jen na mě, a taky chtěl mít jistotu, že to zvládnu. A později mě seznámil i s dětmi, když za ním přišly do obchodu. Chodily za ním častěji, protože bydleli hned ve vedlejším domě, a s jejich náturou nenechávali svého tátu a manžela tak často o samotě.
Prostě jsem si Tienovu rodinu velmi brzy oblíbil, a jménem Nhan mi nakonec začali říkat všichni, a já si na to i brzy zvykl. A pro ně bylo jednodušší mi říkat takhle než Wayne nebo Carter.
Byly ale věci, které se za ty dny nezměnily.
Zatím jsem zůstal bydlet v hotelu. Do práce jsem chodil zásadně pěšky. A Maximovi jsem zavolal z budky jen jednou, že jsem v pohodě, a že mám práci. A když začal mluvit o Axovi, okamžitě jsem to utnul.
Nechtěl jsem to slyšet. Ne, snad proto, že bych Axe neměl rád, ale proto, že jsem už tak na něho každou chvíli myslel, a já si to tímhle nechtěl ještě víc zhoršovat.
Jo, to byla další věc, která se od mého útěku nezměnila.
Každou možnou chvíli jsem myslel na Axela.
Axel
Během následujícího týdne se nic nezměnilo. Kdykoliv jsem měl čas, pátral jsem po okolí, ptal se, prověřoval, zkoumal, dokonce mi i Darien občas vypomohl, když měl čas, ale stejně to k ničemu nebylo. Wayne jako by se do země propadl.
Jasně, kdyby se vyhlásilo oficiální pátrání, divil bych se, že je možná blíž, než si myslím, ale takhle jsem nemohl nic. Chodil jsem každý den i za Maximem do baru, jestli se Wayne neozval, jestli něco neví, dokonce se ještě dvakrát vloupal do jeho bytu, jestli se něco nezměnilo tam, ale bezvýsledně.
Největší rána však pro mě byla, když mi Maxim předevčírem řekl, že mu Wayne znovu volal, ale prý zavěsil hned, jak Maxim zmínil mé jméno.
Byl jsem v šoku. Myslel jsem…
Opravdu jsem tak naivní? Myslel jsem si, že bych pro Wayna mohl znamenat víc než jen povyražení?
Mě se od té doby taky neozval. Ani nenapsal, jestli je v pořádku.
To si neuvědomuje, že se o něj někdo bojí? Že má o něj strach?
Ten den jsem byl i trochu naštvaný. Poprvé za celou dobu.
Zklamaný a naštvaný.
Netušil jsem, že Wayne je takový zbabělec a sobec.
Jenže, i přesto jsem stejně druhý den šel do baru znovu, a znovu se na Wayna ptal.
S Maximem jsme se za tu dobu už docela i spřátelili, dokonce jsem mu řekl, kdo jsem, a kdo jsou mí bratři, a proč nejspíš Wayne utekl, ale musel mi slíbit, že o tom pomlčí i před Waynem, aby se náhodou ještě víc nešprajcnul a neutekl nakonec mimo město.
To už by byla jen velmi malá šance, že ho najdu.
Dalších čtrnáct dní uběhlo v podobném duchu. Jenže s tím rozdílem, že Zaine ani Isai už tolik nedotírali, a Darien mi moc nemohl pomáhat, protože měli své práce dost.
Bohužel, mé zkoušky se blížily, a i já musel začít postupně omezovat své pátrání po Waynovi, stejně jako své návštěvy v baru. Ale snad poprvé za celou dobu, jsem se na promoci těšil, jako nikdy.
Až to budu mít za sebou, zažádám si o licenci soukromého detektiva. Nepůjdu k policii. Tam bych měl moc svázané ruce. Stanu se detektivem, a pak budu mít větší šanci Wayna najít, pokud se do té doby neobjeví sám.
Wayne
Jednu noc, když jsem měl volno a nebyl v práci, jsem se odvážil zamířit do mého bytu.
Chtěl jsem to zkontrolovat, a taky mě to tam táhlo kvůli Axelovi.
Bylo to místo, kde jsme spolu strávili sice krátký, ale zato ten nejlepší čas z poslední rok, co jsem byl na útěku před GAVOSem. Vlastně, byl Ax jediný, koho jsem pozval k sobě do bytu.
Několikrát jsem se rozhlédl a byl jsem opravdu hodně opatrný, než jsem vešel do domu a pak rychle zamířil nahoru do bytu. Byla jedna hodina v noci, a tak, pokud by za mnou někdo šel, slyšel bych jeho kroky, protože tu v domě bylo naprosté ticho.
Když jsem byl vevnitř, ani jsem si nerozsvítil. Znal jsem to tu zpaměti, a nechtěl jsem nějakým světlem na sebe upozorňovat. Ale přesto mě překvapilo, jak velká tma v bytě je. A vzápětí jsem zjistil proč.
Měl jsem zatáhnuté okna…
Takže tu někdo byl.
Netušil jsem, jestli správce nebo Maxim. Napadl mě taky Axel, ale ten by se tu nedostal bez klíče.
I když… Co já vím…
Přesto jsem pak půl hodiny seděl na posteli, a mé myšlenky se ubíraly zase jen k němu. K nikomu jinému.
Byl jsem úplně v prdeli. Myslel jsem, že za ten měsíc, co jsem odsud utekl, na něho přestanu myslet. Že ho přestanu milovat. Ale opak byl pravdou.
A po tomhle blbém nápadu jít sem do bytu, jsem na něho začal myslet ještě víc.
Začínala mě přepadat touha se s ním vidět. Aspoň na chvíli. Nebo ho vidět aspoň z dálky. Prostě…
Čím déle jsem od něho byl, tím víc jsem si uvědomoval, jak moc mi chybí.
Čím na mě tak zapůsobil, že ho mám stále plnou hlavu?
Když jsem se pak konečně vyhrabal ven a došel zpátky na hotel, byly skoro čtyři hodiny ráno.
A mě se ani nechtělo spát.
Zapnul jsem si notebook a najel jsem na stránky univerzity, kde Axel studoval.
Jako bych aspoň i tím s ním byl. Každá zmínka o něm mi přinášela trošku štěstí do toho posraného života. Věděl jsem, že jmenovitě ho na stránkách nenajdu. To bych musel být student a míst přístup.
Ale všeobecné informace se tam dohledat daly.
A když jsem našel, co jsem potřeboval, spokojeně jsem pak zase notebook zavřel a konečně se šel trochu propsat.
Jo, když už nic jiného, tak aspoň tohle. Aspoň na tu chvilku být s ním, i když třeba jen na dálku. Vidět, jak úspěšně odpromoval, a cítit tu hrdost i za něj.
I když polda, přesto jsem mu to od srdce přál…
Axel
Bylo až neskutečné, jak ten čas letěl, když jsem nechtěl.
Byl jsem rozervaný mezi svým srdcem a svou povinností. Kdybych neudělal zkoušky, byla by to pro naši rodinu ostuda. Ale zapomenout na Wayna? Ani omylem.
Myslel jsem na něj, kudy jsem chodil. A nejhorší to bylo, když jsem byl sám nebo jsem prostě neměl zrovna co dělat. Jak já se o něj bál!
Jestli ho ještě někdy uvidím, tak mu to pěkně vytmavím, sobci jednomu.
A vždycky, když jsem se takhle vzpružil, tak jsem měl hned víc elánu i na jeho hledání, i když čas už jsem neměl skoro žádný.
Zbývalo čtrnáct dní do zkoušek, a i když jsem to v hlavě všechno měl, přesto jsem si nemohl dovolit žádný přešlap. Bylo toho pořád dost, co jsem si potřeboval zopakovat nebo na co se připravit. Nebylo to jednoduché, i když jsem se tvářil, že jsem nad věcí.
Z celého ročníku, co se ucházelo o stejnou pozici jako já, každým rokem minimálně devadesát procent studentů vyhořelo u zkoušek. Bylo to tvrdé a zkoušející nám nedopřáli nic zadarmo.
Vím, že dokonce jeden rok neprošel nikdo, i přesto, že v ročníku byli jedničkáři s nejlepšími průměry.
Kdybych to nedal, nejspíš bych se musel odstěhovat někde na konec světa, a ještě o kus dál. Nikdo z naší rodiny, jak mi bylo několikrát řečeno, se školou neměl problém. Nebyli jsme šprti. Na to, aby si člověk všechno zapamatoval nebo, aby dokázal zvládnout zadané úkoly, potřeboval jen dobře poslouchat, mít chuť poslouchat a dávat pozor, zapamatovat si, a samozřejmě i trochu toho selského rozumu. Na život vás žádná učebnice nepřipraví. A když se ocitnete v nějaké ošemetné situaci, budete potřebovat hodně rozumu, protože vám žádná příručka neřekne, jak pokračovat.
A na to většinou dojížděli i u zkoušek.
Já měl štěstí. Měl jsem tři bráchy, kteří mi dovolili jim občas pomáhat, věděl jsem, jak Zaine pracuje, párkrát byl u Dariena na pitevně, dokonce mě jednou i Isai dostal na sezení FBI, v rámci jakési praxe.
A i proto jsem si nemohl dovolit neuspět.
A jak už jsem řekl. Hlavním důvodem byl i Wayne. Pokud dostanu licenci, nic mi nebude stát v cestě.
Ještě několikrát jsem byl za Maximem, ale bez výsledku. A den před zkouškama ještě zašel do Waynova bytu, a i když to byl risk, napsal jsem na papírek krátkou zprávu, že bych ho rád viděl a moc mi chybí. Nepsal jsem tam nic, co by ho mohlo ohrozit v případě, že si to někdo přečte, ale zase jsem chtěl, aby věděl, že jsem na něj nepřestal myslet a pořád ho hledám.
Wayne
Čas rychle plynul, možná rychleji, než by si jeden přál. A já si uvědomil, že mi za čtyři měsíce bude pět a třicet, a můj život do teď vlastně celý stál za hovno.
Promarnil jsem spoustu šancí si zařídit skvělý život. S někým být, něco dokázat.
Na mé poháry a diplomy z barmanských soutěží a exhibicí už nějaký ten rok sedá prach. Motorku mám zavřenou v garáži a nemůžu si ani vyjet na výlet. Neustále před něčím nebo někým utíkám, bydlím po hotelích, a střídám práce podle toho, kde zrovna jsem.
Začíná mě to unavovat. Opravdu že jo.
A zvlášť teď, kdy se mi stýská po Axelovi.
Zatraceně! Co v tom člověku je, že na něho nemůžu přestat myslet?
Byli jsme spolu necelý týden, je mladší, je menší, a bude jednou polda. Tak, co na něm kruci je, že na něho nejsem schopný zapomenout?
Proč, když jdu do práce nebo z práce, rozhlížím se kolem, jestli ho třeba náhodou nezahlédnu?
Dokonce jsem se jednou i vydal k univerzitě s nadějí, že bych ho mohl zahlédnout…
Ale pak jsem se raději vrátil zpátky, aniž bych ho viděl.
Jsem prostě zabitý případ. Ubožák, zoufalec, který touží po něčem, co nemůže mít.
A za celou tu dobu to spěje k jedinému.
Mé rozhodnutí odjet z RIchmondu sílilo čím dál víc. Pokud bych tu zůstal, nejspíš bych se tím vším utrápil.
Jo, pojedu se podívat na Axelovu slavnostní promoci, a hned odjedu z Richmondu.
Opřel jsem se o pult vedle kasy, a zadíval se na kalendář.
Axel bude mít promoci za týden. Věřil jsem tomu, že zkoušky zvládl, a tak jsem si už dávno zjistil, kdy bude slavnostní promoce. S hrdostí se podívám na to, jak přebírá diplom, a pak sednu na motorku a odjedu pryč.
Tienovi bylo líto, když jsem mu oznámil můj odchod. Dost jsem si ho i s celou jeho rodinou oblíbil. Byl jsem u nich dokonce i párkrát na obědě, a docela se pobavili, když mě učili jíst hůlkami.
Ale vysvětlil jsem mu, jak se věci mají, a proč musím odjet, a on to naštěstí pochopil, aniž by z toho dělal nějaký velký problém, že zaměstnává nějakého kriminálníka.
Prý jsem poctivý a ví, že bych mu nic neudělal. Že to prý ze mě cítí…
Jo, nikomu bych nic neudělal pouze v případě, že ten někdo neohrozí mně nebo někoho mi blízkého.
A i když umím ránu dát, přesto tuhle variantu volím jako krajní. Nerad se rvu. Nerad fyzicky ubližuji lidem, a je jedno, kdo to je.
Axel
Nikdy jsem neměl trému nebo byl nervózní, když jsem měl dělat zkoušky nebo testy nebo cokoliv jiného. Ale teď...
Teď to bylo jiné. Tak zoufale jsem si přál to udělat, až jsem během prvních pár minut zazmatkoval a udělal drobnou chybu.
Jo, byl jsem v prdeli. Mé naděje, že by se mohl Wayne objevit, byť bych ho viděl jen zdálky, vzaly za své, když jsem ještě před zkouškama obešel celý kampus.
Nikde nebyl.
Všude bylo plno jiných příbuzných, přátel, manželů, manželek, milenců, milenek, ale já…
Já byl sám.
Cítil jsem se tak prázdný. Cítil jsem se k ničemu.
Chtěl jsem pomoct člověku, kterému jsem slíbil, že ho ochráním. Chtěl jsem pomoct někomu, koho miluju, ale nedokázal jsem udělat nic.
Darien, který mě přišel podpořit, raději nic neříkal.
Věděl to. Jako jediný věděl, co mě skutečně trápí a z čeho jsem tak v hajzlu.
Jenže ani on už mi nemohl pomoct. Už tak pomáhal dost, když mě tajil před Zainem a Isaiem. Naštěstí ti dva měli teď své práce dost, takže mi dali chvíli pokoj a GAVOS taky nevystrkoval nos, a proto se tomu nevěnovala taková pozornost.
Ne, že by to bylo jedno, ale zločin nikdy nespí a je potřeba řešit to, co se děje právě teď.
Bylo mi však jasné, že dřív nebo později tomu prostě neuteču.
Zkoušky jsem nakonec udělal.
S nejlepšími výsledky a nejlepším průměrem, i přes to mé počáteční zaváhání.
Skoro jsem se rozbrečel štěstím.
Teď už jen získat licenci, což u mě nebude žádný problém, vzhledem k mému příbuzenstvu.
A i když tím nejspíš zklamu hlavně Isaie, bude to mé rozhodnutí, které musí respektovat.
A ve městě, jako je Richmond se další soukromý detektiv navíc, bude hodit.
Hned po zkouškách a nutné oslavě doma, jsem zaběhl za Maximem.
Byl rád, že jsem to zvládl, ale trápil se kvůli Waynovi, protože se mu zase asi tři týdny neozval.
Začínal mít strach, že odjel z města. Ujistil jsem ho, že určitě ne, protože jeho motorka stála pořád v garáži, kam jsem se už taky několikrát zašel podívat, ale spíš jsem se tím snažil přesvědčit sám sebe.
Týden do promoce utekl, ani jsem nevěděl jak. Byl jsem znovu u Wayna v bytě, ale lísteček ležel na stejném místě.
Začínal jsem být opravdu v prdeli. Všechno nasvědčovalo tomu, že ho už nikdy neuvidím a zůstanou mi oči jen pro pláč. Že mé srdce zůstane prázdné, protože se nejspíš už do nikoho nezamiluju tak, jako do Wayna.
Ráno, v den promoce, mě Darien musel vytáhnout z postele, a dokonce i obléct do obleku. Nebyl jsem schopný ničeho. Dokonce mě musel i odvést, protože sednout si za volant v mém stavu, by se rovnalo sebevraždě.
Wayne
Odhlásil jsem se z hotelu přesně na den, kdy měl Axel promoci.
Byl jsem už opravdu rozhodnutý odjet. Nechtěl jsem tu zůstávat, zbytečně se trápit, a taky…
Kdo ví, jak na tom je teď on. Měl spoustu práce se zkouškami, začne pracovat jako policajt, a určitě za tu dobu na mě zapomněl. Možná si řekl, jeden idiot, co blbě kecal a zmizel. Tak proč se s ním trápit, když můžu mít jiného, a někoho, kdo za to opravdu bude stát, a bude mít čistý trestní rejstřík.
I přesto, že jsem prakticky všechno postupně ukončil, nechal jsem si jen dvě věci. Nájem skladu, kde jsem měl motorku, jsem zaplatil na další rok, a pak mi ještě zůstal nájem bytu na další 4 měsíce. Potom zřejmě už nájem neprodloužím, protože už budu někde jinde.
Den před Axelovou promocí byl i můj poslední den u Tiena.
Bylo to dost emotivní, protože jsem si jeho i jeho rodinu opravdu zamiloval. Zatím jsem nenarazil na nikoho takového, kdo by mě přijal prakticky jako svého. Teda kromě Maxima a možná Axela?
Jenže u Axela nevím, jak to teď je, a za ty skoro dva měsíce se toho mohlo hodně změnit. Možná jsem to jen já, kdo se tím vším trápí.
Tienovi i jeho rodině jsem slíbil, že s nimi budu v kontaktu. Sehnal jsem si i úplně nový telefon a neregistrovanou sim kartu, a dal jim na sebe nové číslo. Dostal jsem od nich dárek na rozloučenou, který jsem i přes slzy přebral s úsměvem.
Tienova paní už dávno věděla, co mi z jejich jídla nejvíc chutná, a tak mi navařila, že se minimálně tři dny nebudu muset starat o jídlo.
Všechny jsem je poobjímal, rozloučil se s nimi, a pak už jsem zamířil do hotelu, abych se sbalil a vypadnul.
Tentokrát jsem vstal brzy. Potřeboval jsem si vzít motorku, a tak jsem hned ráno před osmou zamířil ke skladištním prostorám, kde na mě moje kráska čekala. Zkontroloval jsem ji, a když bylo všechno OK, zavřel jsem garáž a na motorce se vrátil do hotelu, kde jsem posbíral své věci, naskládal do brašen, zaplatil za hotel, co chybělo, a pak už se vydal vstříc svému osudu.
Moje první cesta však nevedla pryč z RIchmondu.
Automaticky jsem vzal směr k místu, kde se konala slavnostní promoce. Jen jsem se ještě cestou stavil do květinářství, nechal svázat velkou kytici a připojil k tomu blahopřání.
I když jsem nevěděl žádné podrobnosti, přesto jsem tak nějak tušil, že Axel to určitě zvládl. Že jeho jméno bude to, které se řekne nahlas, a on hrdě bude kráčet po pódiu, aby si převzal diplom.
Věřil jsem, že on to zvládl.
Vzhledem k hezkému počasí jsem věděl, že se bude konat venku, a to bylo pro mne ještě výhodnější, s možností rychlého úniku.
Zaparkoval jsem svou krásku trochu bokem, aby nebyla hned na očích, ale tak, abych se k ní dostal co nejrychleji. Několikrát jsem se zpovzdálí ujistil, že je v pohodě a nikdo mi k ní neleze, a teprve potom jsem se vydal k místu, kde se už scházeli lidé, rodina a přátelé těch, co dnes měli dostat slavnostně diplom.
Tak trochu jsem tu mezi těmi lidmi vyčníval. Nejspíš na mě byl zvláštní pohled, když jsem tu nakráčel oblečený v motorkářském a s velkou kyticí v ruce. A i přesto, že jsem se držel stranou, abych nebyl na očích, zvláště těm, co seděli v předních řadách a těm, co měli pak být na podiu, stejně jsem občasným pohledům neunikl.
Jen jsem se ještě zastavil u jednoho, co vypadal, že to tu oragnizuje. Ujistil jsem se, že Axel opravdu je v seznamu, a požádal ho, jestli by mu pak předal kytici, kterou jsem mu hned strčil do ruky.
O něco méně pohledů, když jsem měl prázdné ruce.
Ale pak už jsem stál, a díval se dopředu, když začala slavnost, aby mi nic neuniklo. Srdce mi bušilo jak bláznivé, když se začal vyjmenovávat seznam úspěšných absolventů a oni postupně vycházeli na pódium, aby si převzali diplom.
Axel
Nevím, proč jsem měl tak mizernou náladu. Tohle jsem chtěl. Tohle mě mohlo posunout blíž k Waynemu, přesto jsem byl úplně na hadry.
Naštěstí se předávání konalo dopoledne, a já tak nemusel být na očích dýl, než bylo nutné.
Přesto jsem musel přetrpět všechny ty gratulace, objímání, pusinkování a poplácávání po zádech. Můj vztah s ostatními od té doby, co Wayne zmizel, trochu ochladl.
Ne, že by mě začali všichni nenávidět, ale spíš se mi stranili a já neměl potřebuje je vyhledávat.
Nebylo to vůči nim fér, věděl jsem to, ale nemohl jsem se tvářit, jakože se nic neděje. Už tak, že jsem se musel přetvařovat před profesory a vlastní rodinou.
Přesto jsem těm, co měli zkoušky před sebou, od srdce popřál štěstí a doufal, že to zvládnout.
Promoce se konala venku, abychom měli víc prostoru a já se znovu rozhlížel kolem, ale opět bez výsledku. Seděl jsem v první řadě, vedle Dariena a byl tak ponořený do svých myšlenek, že jsem přeslechl i své jméno, když ho ředitel vyhlásil.
Darien do mě musel drcnout a popostrčit mě, abych vůbec vyšel těch pár schodů.
Nahodil jsem strojený úsměv, a zatímco ředitel vykládal, jak jsem byl pilný student, jak jsem dosáhl nejlepších výsledků, a jak si ze mě mají vzít příklad, snažil jsem se neokřiknout ho, aby to už urychlil.
Jakmile dostanu diplom, mám v plánu hned vypadnout.
Pak to ale přišlo. Jako blesk z čistého nebe.
Najednou se mi prudce rozbušilo srdce a nemělo to nic společného s tím, že jsem držel kus papíru k mé budoucnosti a třásl si rukou s ředitelem.
Tohle bylo jiné.
Ztuhl jsem na místě a z podia se rozhlédl po těch, co se přišli na předávání podívat.
Uviděl jsem ho okamžitě. Nešel přehlédnout.
Myslel jsem, že blouzním, mám vidiny, nebo že jsem už zešílel.
Musel jsem se zhluboka nadechnout, jak se mi zatočila hlava, ale ve chvíli, kdy se Wayne otočil a odcházel pryč, do mě znovu vjel adrenalin.
Poděkoval jsem řediteli a už se hnal z pódia. Darienovi jsem hodil diplom a snažil se prodrat davem, který mě zbytečně zdržoval, stejně jako správce, který mi podal kytku s blahopřáním.
Seru mu na kytku!
Málem jsem ho ztratil, ale pak jsem mezi stromy parku, který byl součástí školy, zahlédl záblesk.
Nasadil jsem sprint a doběhl právě v okamžiku, kdy si Wayne chtěl nasadit helmu.
„Ty zabedněný, sobecký kreténe!" zařval jsem na něj a hodil po něm kytku.
V mžiku jsem byl u něj, popadl ho za bundu a zády přirazil na strom.
„Nenapadlo tě, že bych o tebe mohl mít strach?! Nenapadlo tě, že je tu někdo, komu na tobě záleží?! Nenapadlo tě, že by tu mohl být někdo, kdo by ti chtěl pomoct?! Víš, jaký jsem měl strach?! Víš, jak moc-" poslední slova jsem už nedořekl.
Popadl jsem Wayneho za zátylek, stáhl si ho dolů a políbil. Líbal jsem ho, dokud mi nedošel dech, a pak jeho tvář i krk posázel polibky, než jsem ho konečně pustil.
Čelem jsem se zapřel o jeho hruď a zadýchaně poslouchal jeho srdce.
„Omlouvám se," zašeptal jsem a zvedl hlavu, abych se mu zadíval do očí, „Omlouvám se, že jsem ti hned neřekl pravdu. Já…"
Uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou.
„Zabouchl jsem se do tebe, jako nějaký puberťák. A i když mi dáš košem, jestli mě nenávidíš za to, kým jsem, přesto mi dovol ti pomoct. Prosím, Wayne. Já ti věřím," položil jsem dlaň na jeho tvář a smutně se usmál.
Wayne
Jeho jméno bylo slyšet snad ze všech jmenovaných nejhlasitěji.
Okamžitě jsem víc zpozorněl a upřel zrak na pódium, kam právě stoupal po těch pěti schodech a přecházel za pohledů všech pro svůj diplom a ocenění za nejlepšího studenta tohoto ročníku.
Srdce mi tlouklo ještě víc, a tělem se mi roztahovalo to příjemné teplo, jak jsem byl na něho pyšný.
Pyšný na to, že znám člověka, který je tak úspěšný. Pyšný na to, že miluji člověka, který je nejlepší ze všech…
S úsměvem a vlhkýma očima od slz jsem se díval, jak přebírá diplom, jak přijímá gratulace.
Ale přes všechno to, jak by měl být šťastný, se mi zdálo, že není ve své kůži. Jeho pohled často těkal tam a zpátky, rozhlížel se po všech, co se tu dneska přišli podívat.
A pak, v jednu chvíli, jeho pohled zabloudil mým směrem.
Myslel jsem, že mi srdce už vyskočí z hrudi…
Nesmím tu zůstat, nemůžu s ním mluvit.
Rychle jsem se otočil a zamířil ke své motorce, abych mohl vypadnout dřív, než mě čapne za ruku.
Co bych mu řekl? A, co by řekl on mě?
Jsem jedno velké zklamání. Už určitě ví, co jsem zač, vždyť jeho bráchové pracují s policií. Sice nevím jak moc, takhle podrobně jsem to nevěděl, ale informace určitě už mají. Zvlášť, když je Axel Benjamínek a oni mají o něho starost.
Právě jsem si chtěl nasadit helmu a nasednout na motorku, když jsem za sebou uslyšel jeho hlas. Otočil jsem se a v tu chvíli na mě přistála ta kytice, co jsem mu poslal. A než jsem stihl cokoliv říct, byl jsem přiražený na strom, Axel na mě křičel tu křivdu, kterou cítil s mým odchodem, a vzápětí jsem ho měl plnou pusu.
Chvíli jsem se nevzmohl vůbec na nic. Nevydal jsem ze sebe jediné slovo i potom, co jsme se přestali líbat. A já s tím, co řekl, a s tím polibkem, se znovu utvrdil v tom, že ho miluji víc než kohokoliv jiného do této doby. Zvedl jsem ruku a položil ji na jeho hlavu, když si ji o mně opřel.
Protahoval jsem mezi prsty jednotlivé prameny, a vtiskl mu do vlasů i pár polibků, než jsem se konečně odhodlal promluvit.
„Já… Gratuluji, Axi, Jsem rád, že jsi to zvládl s takovými výsledky. Bude z tebe dobrý polda,“ řekl jsem tiše a znovu ho políbil do vlasů.
Ne, to jsem nechtěl říct.
„Víš, chtěl jsem se na tebe ještě podívat, než odjedu. Odcházím pryč z Richmondu.“
Ne, tohle jsem mu taky nechtěl říct.
„Mám nějaké problémy, a nemluvím tu o rozbitém okně u sousedů, nebo nějaká hospodská rvačka. Prostě… Nemůžu s tebou zůstat. Máš před sebou skvělou kariéru a já ti ji nechci zničit. A to by se mohlo stát, pokud bych tu zůstal.“
Ani tohle jsem nechtěl říct.
„Víš…“
Odvahu! Tak se, kurva, seber, Wayne!
„Víš… Myslel jsem, že to bude jinak, že na tebe zapomenu, ale…“
Kurva! Wayne, tak už se konečně vyjádři!
„Ani ve snu by mě nenapadlo, že se tohle ještě stane, ale… Miluji tě, Axi. Ale přesto všechno, nebo právě proto, s tebou nemůžu zůstat.“
No, ani to nebolelo, co? Jsi vážně srab, Wayne. Řekl si to, tak nasedni na motorku a už vypadni z Richmondu.
Přes všechny mé výhružné hlasy, co mi lítaly v hlavě, jsem Axe pevně objal a znovu ho políbil do vlasů.
Aspoň pro teď. Aspoň na chvíli…