Axel
Ani vlastně nevím, kdy jsem usnul. Vím jen, že mě někdy uprostřed noci probudil podivný pocit. Jako by se ve mě něco sevřelo. Intuice, že se něco špatného stalo, nebo stane.
A první, na koho jsem si okamžitě vzpoměl, byl Wayne, aniž bych věděl proč.
A v tu chvíli jsem si to uvědomil.
Nemyslel jsem na bráchy, i přesto, jak moc jsem je měl rád.
Nemyslel jsem na přátele, známé a spolužáky.
Napadl mě pouze jeden člověk, kterého znám sotva pár dnů.
Člověk, který je mému srdci nejblíž, ten, do kterého jsem se zamiloval.
Několikrát jsem se roztřeseně nadechl a dlaň si položil na hruď.
Bylo to tak. Konečně jsem si to v hlavě urovnal a utřídil.
Zamiloval jsem se do Wayna.
Posadil jsem se na posteli a povzdechl si. Ten špatný pocit už zmizel, ale radost jsem necítil.
Říct to Waynovi? Přiznat se mu? Nebo to nechat být?
Nejspíš bych možná měl začít tím, kým jsem. Říct mu pravdu o sobě. Jo. Udělám to hned zítra.
A třeba, když mu to řeknu, pošle mě do háje rovnou a tím pádem nemusím řešit tu další věc.
Dostanu se z toho, budu sice pár dní mimo, ale nakonec mě to přebolí. Budu na Wayna vzpomínat a doufat, že najde štěstí s někým jiným, někým, kdo ho bude milovat přinejmenším stejně, jako já.
Po chvilce zírání jsem znovu padl na záda a zavřel oči.
Věděl jsem, že už neusnu, a až teď jsem si neuvědomil, že jsem si od Wayna nevzal ani číslo.
Jasně, mohl bych si to zjistit, stejně jako to, co mi tají, ale to by mi k ničemu nebylo.
Věřil jsem mu. A věřil jsem tomu, že pokud bude chtít, sám mi otevře své srdce.
Nakonec jsem se s povzdechem zahrabal do peřiny a s myšlenkami na Wayna přece jen usnul neklidným spánkem.
Wayne
Blížilo se k půl noci, a pořád bylo co dělat. I přesto, že byl čtvrtek, nějak tu bylo pořád plno. Jakmile se nějaké místo uvolnilo, okamžitě se zaplnilo dalším hostem. A já už to nějak nezvládal.
Ta moje nálada, to, na co jsem myslel, a pro co jsem se rozhodl, mi zcela vzalo veškerou energii, a já se cítil strašně vyčerpaný.
„Maxime,“ přitáhl jsem si šéfa, když přinesl další objednávku. „Potřebuji vystřídat. Není mi moc dobře. Nějak jsem-“
Nedomluvil jsem. V tu chvíli můj pohled přeletěl přes hosty a zastavil se u dveří, kde právě vcházeli další dva.
Byl to ten, co se mě ptal na moji motorku, a s ním…
Pokud si někdo myslí, že Skyler je nebezpečný, pak nepoznal pravou tvář Victora. Tichý, moc toho nenamluvil, ale jakmile se rozzuřil… Nebylo radno si s ním zahrávat, nesmělo se mu odporovat.
Já to párkrát zkusil, a vždy mě zachránilo jen to, že jsem byl Gavynova panička, jak mi v GAVOSu říkali.
Luis jim ukázal stůl pro dva, v rohu vzdáleném od baru, kde je taky hned usadil a zavolal jim servírku.
„Tak co jsi?“ zamával mi Maxim rukou před obličejem.
„Jsem úplně v prdeli,“ řekl jsem polohlasně a víc se za Maxima schoval, aby mě nebylo vidět.
„Musím s tebou mluvit o samotě, a hned,“ kývl jsem směrem dozadu k naší šatně.
Houknul jsem na Ronalda, s kterým jsem dneska sloužil, aby to na chvíli vzal i za mě, a rychle jsem se zdekoval do šatny. Jen jsem se ještě mrknul, jak na tom jsou ti dva, ale nejspíš si mě nestihli všimnout. Naštěstí pro mne jim servírka stála ve výhledu.
„Co se děje? Úplně jsi mě vyděsil!“ vyhrkl na mě Maxim, jen co se objevil v šatně a šokovaně na mě hleděl, jak se rychle převlíkám do civilu.
„Musím odejít. Je to nutné,“ převlíkal jsem se dál.
„A co ten tvůj Axe?“
„Není můj. Kdyby se na mě ptal, tak… tak… chtěl jsem s ním mluvit, ale nejde to. Nemůžu… Nejde to…“ hlas se mi mírně zachvěl, když jsem si uvědomil tu krutou realitu.
„Kdy se vrátíš?“
„Nevrátím. Promiň mi to, Maxi, ale… Nemůžu se vrátit. Už na začátku, když jsi mě přijímal, jsem ti říkal, že se tohle jednou může stát, a… stalo se. Kdyby se na mě ptali ti dva, co teď sedí u stolu deset, tak mě neznáš, nebo cokoliv, nebo jim řekni, že jsem tu byl jen tři dny na záskok, ale nevíš, kde mě sehnat. Prostě o mě nic nevíš, ano?“
„A co Ax? Bude tě určitě shánět,“ dosedl Maxim na židli a nešťastně se na mě díval. „Je do tebe celý udělaný. Vždyť je to jasné na první pohled. A ty taky, a neokecáš to, že to není pravda.“
„Maxime… Víš, asi jsem se do něho zamiloval, ale nemá to budoucnost. Co mu můžu dát? Co? Chtěl jsem to zítra ukončit. Chtěl jsem mu to říct osobně, ale v tomhle případě,“ ukázal jsem rukou ke dveřím, „to prostě nejde. Nemůžu tady zůstat. Kdyby se tu objevil i zbytek těch, co mě hledají, udělali by z tvého baru kůlničku na dříví.“
„Zavoláme policii!“ vyskočil Maxim na nohy.
„Ne!“ zarazil jsem ho zpátky, ale pak jsem ho pohladil po vlasech. „Omlouvám se Maxime. Mám tě rád, mám rád tuhle práci i tvůj bar. Miluji Axe, ale musím jít. Jen prosím, neříkej Axovi nic navíc, jen to, že jsem prostě zmizel, ano? Zruším svoje číslo, kdyby náhodou, ale tvoje znám zpaměti, tak se ti ozvu, ano? Vážně mě to mrzí. Vážně, ani nevíš jak…“
Můj hlas skoro přešel do pláče, tak jsem raději polknul ten knedlík v krku, popadl svoje věci, políbil Maxima na tvář, a pak se tiše zadním vchodem vytratil z baru ven.
Axel
Ani nevím, jak se mi nakonec podařilo zabrat, ale probudil mě budík, až mě to samotného překvapilo.
Přesto jsem si nepřipadal odpočinutý, spíš, jako bych proflámoval celou noc.
Zatřepal jsem hlavou a raději vstal, abych všechno stihl.
Na okamžik jsem zauvažoval, že do školy ani nepůjdu. Moc se mi tam nechtělo, navíc stejně jsem věděl, že to bude úplně k ničemu, ale bráchové by mi to dali asi pořádně sežrat.
Jo, tyhle věci se u nás braly docela vážně.
A tak jsem s nechutí zaplul do koupelny, abych ze sebe trochu udělal člověka, ulevil si, oblékl se, a pak sešel do kuchyně.
Pár vteřin jsem zíral do ledničky, než mi došlo, že vlastně ani nemám hlad. A možná ani na nic chuť.
Nechápal jsem to. Takhle mizerně mi nebylo, ani nepamatuju.
Snad naposledy, když umřela máma s tátou. I když teda to bylo asi horší, ale i tak.
Nakonec jsem si do misky odsypal trochu suchých lupínků, a pak je bez chuti chroupal a zapíjel k tomu kafe. Ale aspoň to mě trochu probralo. O půl hodiny později jsem už nasedal do auta a mířil do školy. Bráchům jsem jen odeslal zprávu, že si večer akorát přijedu pro věci, vezmu motorku, a pak na dva dny vypadnu. Čekal jsem, že mi od některého z nich přijde nějaká jízlivá poznámka, ale to se nestalo, což mě trochu překvapilo.
Až teprve, když jsem mířil na druhou přednášku mi zavolal Zaine.
„Mám přednášku. Zavolám ti pak," zabručel jsem, sotva jsem to zvedl.
„Nemusíš volat. Stačí, když na mě doma počkáš," jeho hlas zněl tak vážně, až jsem se zarazil na místě.
„Stalo se něco?"
„Musíme si promluvit. O tom tvém novém příteli."
Nevím proč, ale najednou jsem nechtěl nic slyšet. Bál jsem se, co uslyším?
„Musím jít. Probereme to jindy," mlaskl jsem podrážděně a zavěsil.
Sotva jsem si ale sedl, přišla mi zpráva, ať večer čekám doma nebo si mě najde a asi milion vykřičníků.
Špatný pocit, který mě na chvíli pustil najednou znovu zesílil, a já ani nevěděl, jestli se chci domů vrátit.
Wayne
Když jsem se nepozorovaně dostal z baru ven, rychle jsem boční uličkou běžel do další postranní, a pak další a další, a když jsem měl jistotu, že za mnou nikdo nejde, vyšel jsem na hlavní, kde jsem honem mávnul na taxi a nechal se odvézt domů. Poprosil jsem taxikáře, ať se mnou zajede do podzemní garáže, a připlatil mu, aby neměl strach, že ho tam chci snad přepadnout.
Když jsem se konečně dostal do bytu, na moment jsem se opřel o zavřené dveře, zavřel oči a zhluboka dýchal, abych se uklidnil.
Neměl jsem strach o svůj život.
Ani nevím proč, ale věděl jsem, že mě nezabijí, aspoň ne do té doby, dokud to nerozkáže Gavyn. A pak by to nejspíš udělal sám. Ale bál jsem se toho, co by bylo, kdyby mě chytli. Co by se mnou udělal Vicktor, kterému jsem taky docela ležel v žaludku. A i když by mě nejspíš Gavyn uchránil od nejhoršího, i tak by mu asi bylo jedno, kdyby mě Victor přitáhl za vlasy s modřinami všude po těle.
Byl jsem unavený, i když jsem byl zvyklý přes noc zůstávat vzhůru. Ale tentokrát ta únava pramenila z nervů, co jsem měl.
Rychle jsem vytáhl své dvě kabely, a naházel do nich prádlo, včetně špinavého, co jsem měl v koši a notebook, který jsem potřeboval kvůli spojení na banku, abych nemusel obíhat bankomaty.
Probral jsem lednici, a všechno, co se mohlo zkazit jsem naházel do pytle, a to pak hned vynesl ven do koše.
V koupelně jsem posbíral své toaletní potřeby a ty hned přihodil k ostatním věcem do tašky.
Moc jsem toho neměl, protože jsem se takhle stěhoval už asi potřetí. A tak jsem byl prakticky vždy hned sbalený a připravený se vytratit.
Jenže tentokrát to bylo jiné.
Myslel jsem si, že ráno zaběhnu za správcem, a ukončím nájemní smlouvu s tím, že se stěhuji mimo státy.
Ale najednou, jako by mě něco nutilo to neudělat. Jako bych si potřeboval nechat zadní vrátka. Nechat místo, kde bych se mohl vrátit a setkat se s Axem…
Jo, to kvůli němu bych se chtěl někdy vrátit.
Kvůli němu si tenhle byt ponechám, a taky… Když si tenhle byt ponechám, budu tady registrovaný, tím pádem ani na úřadě nikdo nezjistí, kde se právě nacházím. A klidně můžu bydlet o barák vedle.
Hned ráno, jakmile to bylo možné, za neustálého nakukování přes okno, jestli ke mně nejde někdo, kdo by neměl, jsem seběhl do přízemí a zaklepal na správce.
Sdělil jsem mu, že budu teď hodně cestovat, a nevím, kdy a na jak dlouho se vrátím. A nechci být dlužný, tak raději zaplatím na půl roku dopředu. Bez problémů platbu přijal, vydal mi potvrzení, a slíbil, že kdyby něco, tak dá vědět Maximovi, od kterého jsem mu předal číslo.
Už nic nebránilo tomu, abych vypadnul.
Brzy jsem nastupoval do taxíku a nechal se odvézt na druhou stranu města, kde jsem se v okrajové části, která těsně sousedila s problematickou čtvrtí, nechal ubytovat v jednom z menších hotelů.
Naštěstí byl slušný, a byl v klidné ulici. Pokoj jsem měl s výhledem do ulice, ale hluk tu nějak velký nebyl. Na otázku, jak dlouho se zdržím, řekl jsem, že zatím na týden, než si seženu něco na trvalejší bydlení…
Když jsem pak za sebou konečně zavřel dveře pokoje, odložil jsem tašky, shodil jsem boty a rovnou jsem se rozvalil na posteli.
Byl jsem úplně vyčerpaný, a tak, jak jsem doteď neměl čas nad ničím přemýšlet, nad ničím uvažovat, tak mi teď hlavu doslova zaplavilo tolik myšlenek, že jsem nevěděl, kterou mám dříve zpracovat.
A místo, abych si odpočinul, jsem jen zíral do stropu, držel se tak, tak, abych nebrečel. Ne, kvůli tomu, že jsem musel utéct, že jsem odešel z práce, kterou jsem měl opravdu rád, a ten bar taky, ale proto, že jsem odešel a nenechal Axovi jediného slova vysvětlení.
Nejspíš na ten výlete nepojede. Nebo pojede sám. Nejspíš mě teď bude nenávidět.
Ale co…
Zasloužím si to. Nemůžu žít normální život s někým tak skvělým, jako je Axel…
Axel
Ze školy jsem nakonec opravdu nic neměl. Pořád jsem musel myslet na Wayneho a na ten svůj tísnivý pocit. Byl jsem vážně úplně mimo a snad jen díky tomu, že jsem měl ve škole určitou reputaci, mě to uchránilo od problémů.
Musel jsem se, ale dát dohromady. Za měsíc a půl budu promovat, kdyby se něco posralo, byl bych v hajzlu a mohl se odstěhovat někam na Severní pól a ještě dál.
Přetrpěl jsem i tu poslední přednášku, i když jsem měl chuť odejít, ale přednášející zasedala u zkoušek a neměla mě moc ráda, takže bych jí akorát nahrál do karet.
Když ovšem zazvonilo, vystřelil jsem z auly jako první a okamžitě se hnal k autu.
Ani nevím, jak jsem se dostal dovnitř, ale vzápětí už jsem dupal na plyn, abych byl co nejdříve doma.
Možná proto, abych se nepotkal se Zainem?
Protože jsem se bál, co mi řekne a nechtěl jsem to slyšet?
Bohužel mé tajné přání vyslyšeno nebylo.
A k mé smůle v kuchyni stáli všichni tři a tvářili se, jako by měl nastat konec světa.
„Nemůže to počkat? Spěchám," povzdechl jsem se a rozhodl se odejít.
„Sedni si."
Znám své bratry. Kdo by taky své sourozence neznal? Věděl jsem, kdy je Zain opravdu vážný, i přesto, že nezvýšil hlas.
Zaraženě jsem se posadil a znovu se na ty tři podíval.
„Víš, kdo je tohle?" položil přede mne Isai fotku muže, stejně velkého jako Zain, s modrým šátkem kolem krku, koženou bundou s logem na přední straně, které jsem viděl u mrtvého na Darienově tabletu, a opírající se o motorku.
Mohlo mu být kolem třiceti a nelíbil se mi už jen z té fotky. Jeho tmavé oči byly příliš divoké, stejně jako vzezření hrubiána a drsňáka, co si léčí nějaké své mindráky.
„Nic mi to neříká," zavrtěl jsem hlavou.
„A tohle?"
Na další fotce bylo mužů víc, očividně mladší, před nějakým barem, z blízka byly zabrané i jejich loga, kde přibyl nápis GAVOS.
„Proč mi to ukazuješ?" zeptal jsem se opatrně Isaiho.
„Kvůli tomuhle."
Další fotka. A tentokrát…
Zase ten muž, jako na první fotce. O něco mladší. Vedle něj jiný muž. Objímali se, vypadali jako milenci. I ten druhý měl modrý šátek kolem krku, koženou bundu s nášivkou a opíral se o svou motorku.
Poznal jsem ho.
Byl to Wayne…
Wayne
Ležel jsem takhle dlouho a nedělal nic jiného, než jen zíral do stropu a stále nad něčím přemýšlel. Těch myšlenek bylo tolik, a tak děsivých, a špatných, že mě z toho po nějaké době rozbolela hlava.
A když jsem se zvedl, abych si vzal prášek, zatočila se mi hlava, a já znovu skončil na zádech.
Už dlouho mi nervy tak moc nepracovaly. Za dobu, co jsem utekl od Gavyna a GAVOSu, jsem se takhle schovával už několikrát.
Tak proč je to teď tak jiné? Proč je mi z toho všeho tak špatně a mám pocit, že mi hlava praskne?
Je to snad proto, že jsem na rozdíl od začátku, měl teď klid několik měsíců? Utíkal jsem i předtím, ale vždy jsem se tak do čtrnácti dnů musel zase přemístit, protože mě Gavyn naháněl jako lovnou zvěř.
Pak to ustalo, já začal pracovat v Night Dream u Maxima, a získal jsem ten falešný pocit bezpečí…
Naivně jsem si myslel, že na mě Gavyn zapomněl. Ale podle toho, jak se kolem ochomejtal ten novej, a pak ještě přivedl Victora do baru… Nejspíš mě zas začínají hledat.
Nechápu to, proč tak najednou…
A navíc byl Victor ochotný přijít do baru k Maximovi. Sice nebyl takový jak Gavyn, který se těmto místům vyhýbal, ale Victor, pokud by nemusel, tak by tam nedošel.
A pak Axel…
Přijde dneska do baru, nebo ke mně. Nebudu tam ani tam. Bude mě hledat? Zmizel jsem bez jediného slova. Bude mě nenávidět? Chtěl jsem to s ním ukončit hned po výletě, ale takhle…
Takhle je to ještě horší.
Nejspíš bude lepší, když se úplně odstěhuji z Richmondu.
Vždyť, až na občasnou zprávu, že jsem OK, jsem se už skoro rok s rodinou neviděl. Nešel jsem tam. Sestra se nastěhovala zpátky k mámě, když táta umřel, a ona sama se po dvou letech manželství rozvedla, protože ji manžel týral. Tenkrát to byl jeden z mála případů, kdy jsem se porval. Její bývalý dostal ode mne pěknou nakládačku. Sice ani já nevyvázl zcela bez úhony a doteď si občas nesu následky v podobě silných bolestí hlavy… Ale vzhledem k tomu, jak vypadal on, a že na mě žaloval na policii, mám už jeden trestní záznam.
Může se mi potom někdo divit, že utíkám? Že se policii vyhýbám, protože jim nevěřím?
Uvidí, co uvidí v mém rejstříku a rovnou mě zaškatulkují mezi ty, kteří všechny ty zločiny GAVOSu spáchali, nebo jsem se jich minimálně účastnil.
Může se někdo takový podívat do očí klukovi, který má celý život před sebou a který mi věří?
Neměl bys mi Axi věřit. Neměl bys…
Axel
Zíral jsem na tu fotku neschopen slova. Nakonec jsem tablet předal zpátky Isaimu.
„To nic nedokazuje," zamračil jsem se. „Wayne nic neudělal."
„Ne? Každopádně jsi nám teď potvrdil, že je to skutečně on. A tady…" podal mi Isai znovu tablet, „výpis z jeho trestního rejstříku."
Ublížení na zdraví mi vůbec k Waynovi nesedělo. Musel proto být důvod.
„Nehledě na to," převzal slovo Zaine, „že ten mrtvý se mu až příliš podobá. Náhoda? Spíš chce zahladit stopy. Před rokem se GAVOS zcela odmlčel. Najednou se seznámíš s jedním z jejích členů a jsou tu zas. Cos mu řekl, Axeli?"
„Nic! Nic jsem mu neřekl, jasné?! A vůbec! Proč?! Proč jste to dělali, když jsem vám řekl, že je to moje věc?!" praštil jsem dlani do stolu a začínal být vážně naštvaný.
„Mohl bys tím ohrozit všechny. Včetně své kariéry," povzdechl si Darien. „A nebylo tak těžké ho najít. Podoba s tím mrtvým… Stačilo jeho podobu projet systémem a už to bylo. Kdyby neměl záznam v rejstříku, asi bysme ho tak rychle nenašli. Ale nejsme žádní amatéři a máme o tebe starost."
„Přivedeš ho na stanici-"
„Ne!" přerušil jsem Zaina. „Já mu věřím! Nikomu by neublížil, a to obvinění musí mít důvod! Umím si poradit, nejsem malý kluk!"
„Vzpamatuj se, Axeli!" zavrčel na mě Zaine. „Myslíš, že u soudu nebo u výslechu dají na tvé pocity?! Můžeš být obviněný ze zatajování informací! Uvědomuješ si to?!"
Sevřel jsem ruce v pěst a kousl se do rtu. Věděl jsem, že má pravdu a všechno momentálně mluvilo proti Waynovi, ale…
Srdce mi říkalo něco jiného. Strávil jsem s tím člověkem sice jen pár dní, ale nemohl to hrát. Kdyby mi to tak řekl…
Bylo tohle to, co mi tajil? Důvod, proč o sobě nechtěl mluvit?
Musím zjistit, jak to je.
„Pojedu za ním a promluvím s ním," oznámil jsem po chvíli ticha.
„Nezhoršuj-"
„Zai!" křikl jsem na něj, až mi přeskočil hlas. „Prosím, Zai. Isai, Dari, věřte mi. Prosím. Dejte mi čas. Já Waynovi věřím. Prosím. Co když je to všechno jen nějaké nedorozumění? "
Zašeptal jsem skoro zoufale a podíval se na bráchy.
Wayne
Podíval jsem se na hodinky a hlasitě si povzdechl.
Bylo už dost odpoledne, a já bych v tuhle chvíli nejspíš vstával a šel do práce, a tam čekal na Axe, až za mnou dojede, abychom mohli jet na ten slíbený výlet, na který jsem se i docela těšil.
A místo toho… Moje kráska bude zavřená v garáži zase na pěkně dlouho. Teda, pokud ji nepoužiju k tomu, abych na ní odjel z města. Možná bych si měl pořídit auto…
Opatrně jsem se posadil, aby to se mnou zase neseklo a vytáhl jsem si z kabely notebook. Zapnul jsem ho, připojil jsem se na banku a zkontroloval svůj účet.
A znovu jsem si nahlas povzdechl.
V peněžence mám asi tři sta dolarů, a na účtu… to mi bude stačit tak na pět měsíců živobytí. Takže žádné auto nebude. A budu se muset poohlídnout po nějaké práci.
Nejlepší by bylo úplně vypadnout z Ameriky. Jako barman bych se uživil kdekoliv, i v Evropě.
Školu jsem skončil s dobrými výsledky, sice ne nejlepšími, ale ani nejhoršími. Ale nejlepší jsem byl právě v barmanské práci. Už na škole jsem se účastnil různých soutěží a postupně se probojoval do předních příček v barmanských show. A i po škole jsem vyhrál pár soutěží…
Kéž bych se k tomu mohl vrátit beze strachu, že zas budu muset za chvíli utéct a schovávat se.
Nejspíš je pro mne Richmond zakázaný, a opravdu budu muset pryč.
Ale i na to potřebuji peníze.
Odložil jsem notebook a vstal jsem. Točila se mi hlava, a já věděl, že se musím najíst a vzít si prášek, jinak to bude horší.
Nejen ten hlad tento stav způsobil. Byly to i ty nervy. A všechno dohromady byl risk, že se opravdu někde vyvrátím.
Vzhledem k tomu, že tenhle hotýlek byl bez restaurace, popadl jsem telefon a objednal si aspoň pizzu a nějakou kolu.
Najím se, dostanu do sebe cukr, a to mi dodá aspoň trochu té energie.
Ale ve chvíli, kdy jsem si přebíral dovezené jídlo, jsem si uvědomil, že stále používám své číslo. Rychle jsem popadl telefon a vytáhl z něho simku. A teprve potom jsem se o něco klidnější posadil, a začal ukusovat pizzu.
Ani jsem nevnímal její chuť. Jako bych žvýkal papír nebo plast. Jediné, co jsem cítil, byla ta sladká kola.
Nedokázal jsem se soustředit ani na to pitomé jídlo. Tak jsem intenzivně myslel na Axe, a na to, co právě dělá…
Axel
To ticho, které v kuchyni nastalo, když jsem vyslovil svou prosbu, mi přišlo jako věčnost.
Zaine se netvářil nijak, Isai mi přišel mírně podrážděný, Darien se jen smutně usmíval.
„Prosím," zašeptal jsem znovu.
Nevím, co bych dělal, kdyby se rozhodli to nepřijmout. Nikdy jsem proti nim tak moc nešel. Vždy jsem měl za sebou jednoho z nich, nebo to nebylo tak vážné.
Ano, uvědomoval jsem si, co je v sázce, ale prostě jsem to nedokázal nechat být.
Wayne… Působil na mě jako chlap, co si něco prožil, ale nikdy neudělal nic špatného. Chlap, který si zaslouží víc, a který chce, aby ho minulost už nepronásledovala. Tak jsem to cítil já.
A proto jsem mu chtěl pomoct.
„Chceš po nás hodně, Axeli," přerušil nakonec ticho Darien a povzdechl si.
„Víc než hodně," zamračil se Zaine.
„Pár dnů navíc mu dát můžeme," otočil se Darien na Zaina.
„Nelíbí se mi to," mlaskl nespokojeně Isai.
„Mě taky ne. Až se to posere, dostaneš ho z toho?" obrátil se Zaine na Dariena.
Věděl jsem, že to nemyslí nijak zle, ale snaží se jen udržet rodinu pohromadě.
Kdyby to prasklo, byla by černá skvrna na našem rodu, ale… Já to byl ochotný risknout.
„Hele, žádné přímé důkazy nemáme. Opravdu to může být jen nedorozumění. Navíc… Kdyby Carter věděl, kdo jsme, nemyslím si, že by byl tak v klidu," pokrčil rameny Darien.
Jestli chvilku bylo ticho, než si Zaine povzdechl, potřásl hlavou, a já věděl, že to mám v kapse.
„Děkuju," vrhl jsem se každému z nich kolem krku.
„No jo," zabručel Zaine. „Ale je ti jasné, že jak se něco najde, přivážu tě klidně do sklepa?"
Jen jsem se usmál, ještě jednou jim poděkoval, a pak už vypadl, abych mohl dojet za Waynem a zkusit si s ním promluvit.
Wayne
Stál jsem pod sprchou a místo, abych se umyl, zase jsem měl plnou hlavu myšlenek.
Hlava mě z toho bolela tak, že už nepomáhal ani ten prášek, co jsem si před hodinou vzal.
Nakonec, asi po půl hodině, kdy jsem byl skoro rozmočený, jsem se konečně umyl a vylezl z koupelny ven. Hodil jsem na sebe jen triko a trenky, konečně si umyl zuby, a pak sebou znovu plesknul do postele.
Ale kýžený spánek pořád nepřicházel, i když jsem nespal už prakticky od včerejšího dopoledne, kdy jsem se naposledy probudil vedle Axela.
Jeden by nevěřil, co s člověkem udělají nervy. Cítí se strašně unavený, strašně vyčerpaný, a přitom nedokáže usnout a odpočinout si.
Nakonec jsem vylezl z postele s tím, že se zkusím projít, a snad ten noční chládek trochu provětrá moji hlavu. A nebylo by špatné si nakoupit i nějaké jídlo.
Oblékl jsem se, vzal peněženku a vypadl ven.
Procházel jsem se ulicemi a hledal nějaký obchod, kde by mohli mít ještě otevřeno. V téhle části Richmondu jsem nebýval, tak jsem to tu moc neznal. Ale měl jsem jistotu, že tu nepotkám Gavyna, a ani Victora se Skylerem. O ostatních jsem teď moc neslyšel. Vím, že pár se jich odstěhovalo, a i když zůstávají členy GAVOSu, tak přijíždějí spíš jen sporadicky.
Ale ta nejhorší část jich zůstala.
Aniž bych si to uvědomil, moje nohy, nebo spíš podvědomí, mě vedlo ale na místo, odkud jsem vlastně utíkal. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem se zastavil a rozhlédl pořádně kolem sebe.
Jo, k baru nebo k mému domu to bylo ještě kus cesty, ale mohl jsem tady narazit na Axela, protože tudy vede cesta k jeho domu.
Raději jsem rychle zapadl do nejbližší uličky, abych nebyl na hlavní, a pak se už pomalu sunul k hotelu.
K mému štěstí jsem ale narazil na malou večerku nějakého Vietnamce, a i přes horší jazykovou bariéru, kdy se snažil mluvit anglicky a já neuměl ani slovo vietnamsky, jsme se nakonec domluvili.
A vzhledem k tomu, že pán byl velice příjemný a já pochopil, že shání někoho na výpomoc, někoho, kdo umí dobře anglicky, slovo dalo slovo a on mě přijal.
Jen jsem si s ním domluvil, že nastoupím první směnu až pozítří, že mám ještě něco neodkladného na vyřízení, a poprosil jsem ho, jestli bych mohl dělat převážně noční směny. Že jsem na to zvyklý.
Pan Tien byl i nakonec rád, jen se mi několikrát omlouval, že výplata nebude moc velká, a několikrát se ujistil, jestli mi to opravdu nevadí.
Nakonec jsme to ukončili s tím, že teda opravdu pozítří dorazím na sedmou hodinu.
Smutně jsem se pousmál, když mi řekl, že se ke mně hodí jméno Nhan. Prý ze mě vyzařuje pohoda a klid, i když jsem teď trochu smutný. Ale všechno zlé je prý pro něco dobré. A možná to, že jsem zabloudil až k němu do večerky, posune můj život tím správným směrem. Jeden nikdy neví, co nám osud připravil.
Byl to vážně zvláštní, ale velmi milý pán. A i když mluvil špatně anglicky, tak tomu, co o mě říkal, jsem kupodivu porozuměl bez problémů.
Jo, smutný jsem. Musel jsem zahodit slibně se vyvíjející vztah.
Axel mi opravdu bude chybět. Hodně mi bude chybět.
Axel
Nejraději bych se vykašlal na všechny předpisy, jen abych už byl u baru a u Wayna.
Strašně moc jsem ho chtěl vidět. Hrozně moc. Chtěl jsem ho obejmout, říct, že mu pomůžu, že mu věřím, že to nějak zvládneme.
Spolu.
Že na to nemusí být sám.
Vletěl jsem do baru tak rychle, že jsem málem porazil vyhazovače, který se na mě zamračil, ale naštěstí nic neřekl. Rovnou jsem zamířil k baru, ale Wayneho zatím nikde neviděl. Mohl jsem si krk vykroutit, ale říkal jsem si, že si třeba jen odskočil, nebo tak něco.
Jenže…
Z toho, co jsem pochopil, byli na baru vždy jen dva.
Podlomily se mi kolena a v duchu se uklidňoval, že o nic nejde.
„Ahoj," pozdravil jsem šéfa baru, Maxima, jak jsem se už dozvěděl, a byl jsem rád, že se mi netřese hlas. „Wayne… Wayne tu dneska není? Měl jsem přijet. Byli jsme domluvení."
Maxim se na mě podíval a já v jeho očích uviděl smutek.
„Odjel,“ zazněla strohá odpověď, která mi ale nestačila.
„Jak odjel?" oběhl jsem bar a chytl ho za paži, abych ho zastavil, když chtěl odejít. „Kde je? Má potíže? No tak! Chci mu pomoct! Mám ho rád… prosím…"
Maxim se chvilku bránil, než si odevzdaně povzdechl a najednou, jako by zestárl tak o deset let.
„Nevím, kde je," zašeptal a do očí mu vstoupily slzy, které jsem zahlédl, i když se ode mě odvrátil.
„Jsi přece-"
„Zatraceně! Taky ho mám rád, jasné? Je to fajn chlap, ale nevím! Nevím, kde je! A ani nevím, kdy se vrátí. Jestli vůbec" poslední slova už Maxim znovu zašeptal a vyprostil se z mého sevření. „Promiň. Nemám co ti k tomu říct víc."
„Kdyby ti volal, tak mu řekni, že si ho najdu. Že je mi jedno, co udělal. Že je mi jedno, kdo je. Najdu si ho a přivedu zpátky. Slíbil jsem mu, že ho ochráním, a to taky dodržím. Vzkaž mu to. A kdyby něco, dej mu na mě mé číslo," naškrábal jsem Maximovi na kus účtenky svůj mobil a poplácal ho po rameni.
„Ptali se na něj!" křikl za mnou ještě, když jsem odcházel. „Dva muži. Jeden tu byl už před tím, zajímal se o jeho motorku. Pak přišli dva."
Přikývl jsem, že rozumím, a pak se znovu rozešel.
Sedl jsem si do auta a v jednu chvíli frustrovaně praštil pěstí do volantu.
Tohle nebylo dobré.
Vůbec to nebylo dobré…
Wayne
jako bych se vrátil v čase. V době, kdy jsem se odstěhoval z domu a začal žít na vlastní pěst.
Taky jsem tenkrát chodil domů s nákupem v igelitkách, a nevěděl jsem, kde budu za další týden. Neměl jsem trvalé bydlení, žil jsem různě po hotelech, nebo podnájmech, ale nakonec jsem si našel práci v jednom z nejlepších nočních barů v RIchmondu, a tak se dal trochu dohromady. Našel jsem si byt, práce byla stálá a dobře placená, a já tak mohl konečně dát do pořádku i svou motorku, kterou jsem nějakou chvíli zanedbával.
A v tu dobu jsem pak poznal Gavyna.
A už to potom spělo jen k jednomu.
Tenkrát mi imponoval nejdřív svou mašinou. Mohl jsem na ni oči nechat, i když on obdivoval i tu mou. A po zjištění, že kopeme za stejný mančaft, skončili jsme spolu v posteli.
A, ne jednou…
A tak jsem stál i u začátků GAVOSu, který se tenkrát dával dohromady.
Jenže jediná láska, která za dobu žití s Gavynem a jeho kamarády mi zůstala, byla láska k mé motorce.
Všechno ostatní pomalu vyšumělo, a pak, když jsem zjistil, co jsou vlastně zač, tak už jsem cítil jen odpor, který jsem musel ještě chvíli snášet, než jsem se odhodlal utéct. Ne, že bych se o to nesnažil už dřív. Ale potom, co mě Gavyn asi třikrát našel a přitáhl zpátky skoro za vlasy, jsem pochopil, že takhle to nepůjde, a první, co budu muset udělat, tak za sebou úplně zamést stopy. A změnit bydlení…
Jenže… Domů jít nemůžu. Ví, kde bydlím. Asi třikrát tam se mnou byl, a tušil jsem, že se na mě ptal i mámy nebo ségry.
Nejspíš se další dva dny nehnu z hotelu. Nechtěl bych na ně narazit. A taky nevytáhnu motorku asi tak další rok. Jen jsem doufal, že mě nikdo nesledoval, a neviděl, kde ji mám garážovanou…
A až začnu chodit do práce… Půl hodina pěšky mi jen prospěje, takže v tom jsem taky neviděl problém.
A to, že je blízko hotelu problémová čtvrť, mi taky hrálo do karet. Vládly tam gangy, které se naštěstí držely na svých územích. Ale kdyby bylo nejhůř, dokázal bych se tam mezi nimi schovat a GAVOS by tam jel opravdu jen z nutnosti. A taky s rizikem, že by se tam strhla potyčka, která by mohla špatně skončit.
Když jsem se s těmi myšlenkami vrátil na hotel, naskládal jsem jídlo do miniledničky, co tam byla, umyl se, převlékl, a znovu zalehl. Dokonce mě přestala bolet hlava, i přesto, že jsem stále na něco myslel a nedokázal prostě vypnout.
Ale soustředil jsem se na Tiena, mého nového šéfa, a na to, co říkal, když jsem odcházel.
Takže Nhan? Jsem pohoda a klid? Možná někdy budu.
Ale rozhodně se mi to vietnamské jméno zalíbilo, a já už teď věděl, že požádám Tiena, aby mi tak říkal. O riziko méně, že někdo ze zákazníků uslyší mé pravé jméno a mohl by mě tak někdo poznat.
Nakonec se mi začínaly zavírat oči. Ta procházka přeci jen k něčemu byla.
Ale ať se mi hlavou míhaly myšlenky splašeně a neuspořádaně, tak ta poslední stejně patřila Axelovi…
Axel
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout.
Jet domů by se rovnalo sebevraždě. Neuměl jsem moc lhát, a vysvětlit, proč jsem se vrátil tak rychle, by mi nejspíš dělalo problém.
Nakonec jsem se rozhodl.
Nebylo mi nejlíp, ale musel jsem.
Rozjel jsem se k paneláku, kde Wayne bydlel, a zastavil kousek dál.
Přistihnout mě někdo, jak se plížím ke vchodu, čekám, až někdo projde, abych mohl proklouznout dovnitř, a pak se vloupávám do bytu, tak asi na místě končím.
„Promiň, Wayne," zašeptal jsem a vešel do jeho bytu.
Na první pohled to vypadalo, že se nic nezměnilo. Pozatahoval jsem žaluzie, a pak rozsvítil.
Teprve až při bližším ohledání mi došlo, že tohle asi nebude záležitost jen na pár dnů.
„Proč jsi mi to neřekl, Wayne?" zašeptal jsem a ztěžka dosedl na postel, kde jsem poznal toho nejlepšího chlapa široko daleko.
Pohladil jsem polštář a vybavil si Wayna, jak na něm leží, ze snu se mírně usmívá a je spokojený.
Ještě chvilku jsem tak seděl a vzpomínal, než jsem se znovu rozhodl prohledat byt, tentokrát, jestli nenajdu něco, co by mi pomohlo určit, kde by Wayne mohl být, nebo něco víc o něm.
Jenže znovu bez úspěchu. Jako by to čekal. Jako by čekal, že jednoho dne bude muset utéct.
Nebo, jako by to už dělal několikrát.
S povzdechem jsem se ještě jednou rozhlédl po malém bytečku, než jsem konečně vyšel ven a se zachmuřenou tváří si to namířil zpátky k autu.
Celou noc, do rozednění, jsem pak jezdil po městě, ptal se nenápadně na ulici, ptal se v hotelech a penzionech, večerkách a barech, ale nikdo mi nic neřekl.
Unavený, a zcela v koncích, jsem tak nakonec kolem osmé ráno dorazil domů.
Naštěstí nikdo z bráchů doma nebyl, takže jsem zamířil rovnou do svého pokoje, a aniž bych se převlékl nebo umyl, padl jsem do postele a rovnou usnul.