Wyane
Ty léky jsem opravdu potřeboval. Všechno zůstalo u Axela, a ode dne, kdy mě Victor chytil, tak jsem jednak neměl prášky, dostal jsem pěknou nakládačku, a ještě jsem musel strávit dva chlapy, kteří si mě předali v posteli.
Gavyn nehleděl na to, jak se cítím, jestli mi to dělá dobře nebo ne.
Ale Victor byl surovec.
Byl jsem proto rád, že to byla jediná chvíle, kdy mu Gavyn dovolil, aby si se mnou Vic dělal, co chtěl.
Bylo mi z nich na blití. Mohl jsem se bránit, ale nic by mi to nepomohlo, a ještě by to bylo horší. Byla to ta betonová zeď, o které jsem mluvil.
Večer, když se vrátil Pery, jsem si hned vzal prášek, a pak, když si šel Gavyn lehnout, přičemž jsem měl zakázané vystrčit z ložnice jen nos, nemohl jsem spát. Nedokázal jsem vedle něho usnout.
Opravdu mi byl odporný, bál jsem se ho, a nedokázal jsem mu odporovat.
Zabil by mě. A že by tentokrát neváhal, mi bylo jasné. A potvrdilo to i několik výhružek, které mi v průběhu dne dal.
Takže jsem aspoň vstal, a začal si dělat pořádek ve věcech, které mi Pery dovezl.
S povzdechem jsem vzal členskou bundu a zavěsil ji na ramínko i s šátkem. To jsem pak pověsil vedle Gavynovy bundy tak, jak jsem to musel dělat i v době, kdy jsme ještě spolu byli. Jako by tím chtěl vždycky říct, že patřím jemu. Jen mu a nikomu jinému. A taky nade mnou musel mít neustálou kontrolu.
Nakonec jsem se někdy po půlnoci usadil v křesle a jen se díval na spícího Gavyna.
Měl jsem chuť jít do kuchyně, vzít ten největší nůž a bodnout mu ho do srdce.
Ale nemohl jsem. Jednak bych to nedokázal, a taky… Sotva bych sáhl na kliku dveří do ložnice, Gavyn by mě držel pod krkem. Vždycky byl ve střehu i když spal. Jak to dokáže jsem nikdy nepochopil.
„Večer jedeme do Forestu,“ chytl mě Gavyn druhý den po obědě za ruku a stáhl mě k sobě na klín.
„Proč? Myslel jsem, že nechceš, abych někam chodil,“ namítl jsem opatrně a opřel se o něho tak, jak chtěl.
„Máme scuka. Musíme oslavit, že jsi zpátky. Takže jedeme. A nechtěl jsem, abys chodil ven beze mne,“ opravil mě ještě.
„Nemám svoji motorku,“ zavřel jsem oči, když se jeho ruce dostaly pod mé triko a on mě začal obírat.
Za chvíli jsem jednu měl i v kalhotách, a já věděl, co bude následovat. Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se nepozvracel.
„Ale, ale… tady je někdo pěkně nažhavený,“ mylně si vysvětlil mé hlasité nádechy, a promnul můj penis, ve snaze ho ještě víc probudit. „Pojedeš se mnou. Takže je to v pohodě. Aspoň budu mít jistotu, že do Forestu dorazíš v pořádku.“
„Jak dlouho tam chceš být?“ sevřel jsem křečovitě jeho ruku.
„Přes noc. Musím to pořádně zapít, takže se vrátíme až zítra…“
Axel
Na moment mě napadlo, že ti, co u Wayneho byli, by se mohli ještě vrátit, tak jsem několik hodin jen seděl nebo se procházel okolo, ale nikoho podezřelého jsem neviděl.
Buď jsme se museli těsně minout nebo byt už byl vybraný mnohem dříve.
Nakonec jsem znovu sedl do auta, abych odjel k Maximovi.
Chvilku trvalo, než se v domovním zvonku ozval jeho hlas.
Čekal jsem, že mi přijde otevřít, ale místo toho mě pozval dál a řekl kudy do jeho bytu.
Byl jsem u něj poprvé.
Z toho, co jsem viděl, měl byt zhruba stejně velký jako náš dům, za zdech vysely barmanské plakáty, na policích stály různé poháry, ozdobné sklenice, barové věci nebo láhve s alkoholem.
Nebylo divu, že samotnou kuchyň pak z větší části zabíral bar.
Maxim zrovna v bílém županu, stál u linky a něco kuchtil.
Vypadal, že zrovna vstal, z čehož jsem usuzoval, že ani včera neměl otevřeno.
„Dáš si taky?" zeptal se nějak moc potichu, až jsem pozvedl obočí.
Čekal jsem, že mě hned zasype otázkami ohledně Wayna, ale vypadal až moc v klidu.
„Kafe," zabručel jsem jen a posadil se na barovou stoličku.
„Maxi, chtěl bych-"
„Šššš," přiložil si prst na rty, když jsem promluvil nejspíš moc hlasitě a hlavou hodil ke dveřím ložnice.
Jako nic proti, ale mohl si to odpustit. Tahat mě k sobě do bytu, když má v ložnici milence. A navíc, předevčírem byl úplně zničený z Waynova únosu, a teď se chová, jako by se nic nestalo.
„Kašli na to. Přijdu jindy," svezl jsem se ze stoličky, rozladěný jeho chováním a nehleděl na to, že mám být potichu.
„Klidně můžeš zůstat, stejně jsem už vzhůru," ozval se rozespalý hlas od dveří ložnice a mě v tu chvíli spadla huba až na zem.
Šokovaně jsem pozoroval Dariena, jak si to ve spodkách kráčí obyvákem, který rozděloval kuchyň a ložnici. Objal Maxima, jako bych tam ani nebyl, políbil ho do vlasů a pošeptal mu dobré ráno.
„Ehm…“ vypadlo ze mě a připadal si v tu chvíli jako idiot.
„Nečuč. Tys mě sem poslal. A oba jsme byli tak v háji, že jsme něco popili, a nakonec skončili v posteli. Myslím, že jsme to oba potřebovali," houknul na mě Darien a natáhl se, aby mě podrbal ve vlasech.
Jo, jako já ho poslal, ale to jsem netušil, že to dopadne takto. I když...
Maxim byl fajn chlap. To jsem věděl, už dávno. A když jsem se tak na ně díval, docela jim to spolu slušelo a dokázal jsem si je představit jako pár. A Darien vypadal mnohem klidnější než včera.
Nakonec jsem si jen povzdechl, potřásl hlavou a zase si sedl na stoličku.
Wayne
Když už jsem měl ty své prášky na hlavu, bolesti začaly postupně odeznívat.
A já to potřeboval. Potřeboval jsem mít čistou a klidnou hlavu, abych mohl vymýšlet plán, jak se odsud dostat.
A jako první mě napadlo, zdrhnout v momentě, kdy budeme ve Forestu.
Jasně, je to z tama daleko do města, ale když půjdu přes les, tak do rána budu na hlavní silnici, kde jezdí docela dost aut, a tam si někoho stopnu.
Jen musím najít vhodnou příležitost, abych mohl utéct.
Ve sprše, kde jsem se drhnul, jako bych měl lepru, jsem měl aspoň chvíli od Gavyna klid.
On se spokojeně vyvaloval na sedačce jako velké kápo, a díval se na televizi, na nějaký stupidní pořad.
A já, jakmile mě pustil ze svých spárů, hned vletěl do koupelny, abych ze sebe dostal ten jeho hnus a smrad. Opravdu mi z něho bylo blbě. A bylo mi blbě i ze sebe, že jsem to vůbec dopustil. Raději jsem se měl bránit, odporovat, i za cenu, že mě zabije.
Ale to bych pak už nikdy neviděl Axela…
Skončil jsem ve dřepu s obličejem v dlaních, abych skryl ty slzy, které se mi vedraly do očí, při vzpomínce na něho.
Pořád ho miluji, a strašně moc rád bych byl s ním. Strašně mi bylo po něm smutno, a to, že na mě Gavyn sahal, dělalo ten stesk ještě větším.
Jestli se odsud dostanu, Axel bude první, za kým půjdu. I kdybych se s ním měl jen rozloučit, protože by mě kvůli tomu, co se teď děje, už nechtěl, a poslal mě pryč.
„Way! Pohni si a pojď se oblíct!“ křikl na mě Gavyn z obýváku, když už jsem byl v té koupelně nějak dlouho.
Jen jsem něco zamručel v odpověď, ale pak jsem vstal, opláchl se od pěny a vypnul vodu.
Utřel jsem se, zkontroloval se v zrcadle, jak na tom jsem. Pár modřin, které během několika dnů zmizí, mi ještě zůstávalo. Rozbitý ret se taky zahojí, a otok na levé tváři už splaskl, jen jsem tam měl ještě moncla, který se taky za pár dní ztratí.
„Tak pohni,“ došel Gavyn do koupelny.
Popadl mě za ruku a dotáhl mě do ložnice, kde jsem měl už nachystané hadry na motorku.
Jo, některé věci byly nové, protože ty své jsem měl u Axela. A já věděl, že si to musím obléct, i kdybych nechtěl.
„Už jsem skoro zapomněl, jak moc ti to sluší,“ přitáhl mě Gavyn do objetí a políbil mě.
Když jsem cuknul hlavou, sevřel mi pevně bradu a výhružně se mi zadíval do očí.
„Jestli se ti něco nelíbí, můžeme to vyřešit. Klidně řekni…“
Jo, znám to jeho vyřešit…
„Ne, všechno je v pohodě,“ hlesl jsem odevzdaně a s velkým sebezapřením jsem mu vrátil polibek.
„Victor dojede později, má nějakou práci. Ale většina už je na cestě, tak jedeme, ať nám všechno nevychlastají,“ chytl mě, a pak už mě vedl do garáže, kde měl svoji motorku.
Dodávka, v které mě dovezli, už tu nebyla, a polovinu garáže teď zabírala Gavyho motorka.
Nasedli jsme, a jen co se otevřely dveře garáže, motor zaburácel, já dostal příkaz se pevně chytit a my vyjeli.
Tak, jako kdysi…
Axel
Byl to docela zvrat, ale Maxim byl aspoň pod dohledem a Darien vypadal líp. Sice jsem netušil, jak na tohle bude Zaine reagovat, ale nakonec jsem jen potřásl hlavou.
Jo, jsme bláznivá rodinka.
A i když jsem chtěl původně jenom kafe, nakonec jsem si dal i tousty, které Maxim udělal.
„Víš něco nového?" zeptal se mě, když jsme dojedli a on uklízel nádobí.
Už mi bylo i jasné, proč se na nic neptal, jen co jsem přišel.
Nejspíš všechno věděl už od Dariena.
„Jen to, že byl u něj někdo v bytě a taky ve skladu a-"
„Já idiot!" vykřikl najednou Maxim, upustil hrnek, co držel v ruce a už se hnal do ložnice, že se málem přerazil.
Nechápavě jsme se na sebe s Darienem podívali, ale vzápětí byl Maxim zpátky a strkal mi svůj mobil pod nos.
„Tohle mi včera přišlo! Ale úplně jsem to vypustil z hlavy. Myslel jsem si, že je to nějaká blbost, a pak na to zapomněl!"
„Bezpečnostní schránka?" ozval se Darien, který mi nakukoval přes rameno.
„Musíme tam okamžitě-"
„Mohla by to být past," přerušil jsem Maxima a zachmuřil se. „Wayna unesli a hned den potom nám pošle tuhle zprávu? Navíc mi nikdy o žádné schránce neříkal. A to jsme se o GAVOSu bavili. Něco takového by mi nezatajil, když věděl, jak je to důležité."
„Má pravdu," přikývl Darien. „Buď je to past nebo-"
„Ani to neříkej. Nechci to slyšet," přerušil jsem ho a zamračil se.
Nezradil by mě. Jeho city ke mně byly opravdové.
„No, když myslíš, ale-"
Tentokrát Dariena přerušil jeho mobil, který se mu rozeřval na stole.
„Zaine?" řekl opatrně, když to zvedl.
Viděl jsem, jak jeho tvář bledne, jeho oči se rozšiřují, až nakonec dopadl na stoličku a rukou si zakryl pusu.
„Ne, to ne, Zaine. To určitě-" podle toho, jak přestal najednou mluvit mu nejspíš Zaine práskl s telefonem, jak to on uměl nejlíp.
„Co se stalo?" popadl jsem Dariena za rameno a mírně jím zatřásl, když se neměl k ničemu.
„Na Zaina v noci někdo zaútočil," otočil se na mě. „Pý… prý ho pozdravuje Wayne… a… má přestat strkat nos do věcí, po kterých mu je houby."
V šoku jsem na něj zíral a myslím, že mu rameno stiskl víc, než bych chtěl, podle toho, jak sebou škubnul.
„Ne! Teda… je Zai v pohodě? Je mu něco?" vypadlo ze mě konečně.
„Jen dotlučený a má řeznou ránu na paži. Jinak prý dopadl líp než těch šest, co si na něho počkali," povzdechl si Darien. „Budu muset za ním, než udělá nějakou pitomost. Je horká hlava, a když si něco umane, je jako býk. Promiň Maxi. Vrátím se, jak to půjde."
Vstal, přešel k Maximovi, objal ho, dlouze políbil, a pak odešel do ložnice, aby se oblékl.
Wayne
Do Forestu jsme dojeli skoro za tmy. A i když tenhle rádoby penzion byl vlastně na samotě, asi čtyři kilometry do hlavní cesty, schovaný v lese, i tak, když jsme dojeli, bylo tu poměrně živo.
Přes všechno, co se ve mně dělo, byl pro mne ten pohled impozantní.
Dvě řady zaparkovaných motorek, chlapi a ženské s bundami GAVOSu, modré šátky, osvětlené parkoviště a vstup do restaurace penzionu.
Byl prakticky celý náš.
A když jsme dojížděli, ozval se šum a zdravení, najednou to tu ještě víc připomínalo hemžící se mraveniště.
Ten pohled na všechny ty stroje, stojící úhledně vedle sebe, mě prostě uchvátil vždy, a to jsem mohl být v prdeli, jak jsem chtěl.
„Říkal jsem, že se na tebe těší,“ přitáhl si mě Gavyn majetnicky k sobě, jen co jsme sesedli z motorky a sundali helmy.
Teda, já si sundal helmu, on zásadně jezdil bez ní.
Věnoval mi dlouhý polibek, aby všem ukázal, že patřím jemu, i když to už dávno všichni věděli.
A taky tím dával jasně najevo, že se nikdo nesmí o nic pokoušet, jinak se se zlou potáže.
Gavyn a Victor všechny prakticky převyšovali svou výškou, i svou robustní postavou, a to už samo o sobě budilo respekt.
„Dneska jdou drinky na mě!“ křiknul Gavyn po všech, kteří ještě byli venku.
Pak si mě chytil kolem pasu a vedl dovnitř.
Už po cestě se každý se mnou vítal. Někdo víc nadšeně, někdo méně. A to byl jediný tělesný kontakt, který mi s nimi Gavyn dovolil.
Jindy bych se na ty lidi těšil. Nebo jinak. Těšil jsem se na ně vždycky až do chvíle, kdy jsem zjistil, co vlastně mají na svědomí. Někdo méně, někdo více. Ale, prakticky všichni měli co dělat už s něčím nezákonným. Maximálně ženské od některých chlapů ne. Ty byly spíš na okrasu. Ale jinak…
Teď to pro mne byla jedna všivá banda.
Ale to všechno jsem musel nechat v sobě, a povinně se usmívat, vítat se, a odpovídat na otázky, kde jsem byl tak dlouho.
Ale všem těm otázkám jsem se umě vyhnul, už kvůli Gavynovi.
„Bav se dobře,“ přišoupnul mě Gavyn k barmanskému pultu, kde byl chlast v množství víc než velkém, a už se nalívalo zřejmě nějakou dobu. „Udělej všem koktejly na přivítanou. A žádné hlouposti, jasný?“
Jen jsem přikývl, a pak už se poslušně postavil za bar vedle výčepního pultu, abych nadělal asi padesát koktejlů. Protože tolik lidí se tu dle mého odhadu sešlo.
Axel
Všechno se to komplikovalo.
Všechno hrálo proti nám.
Zatímco se Darien oblékal, já přemýšlel, co dál.
Útok na Zaina všechno měnil.
Nejraději bych jel s Darienem, strach o bráchu tu přece jen byl, ale ničemu bych nepomohl.
Obával jsem se však, že teď už to Zaine nenechá jen tak.
Rozloučil jsem se s Darienem, řekl mu, ať zavolá, kdyby něco, a pak Maximovi pověděl, co nevěděl od Dariena.
Vzal jsem si od něj klíč od Waynova bytu, abych se tam pořád nevloupával, s tím, že se na tu schránku přece jen podívám.
I kdyby to byla past, aspoň chci vědět, na čem jsem.
Napadla mě ještě jedna věc, ale tu jsem musel zrealizovat, až budu doma a nikomu na očích. A hlavně u nikoho, koho bych mohl ohrozit.
Od Maxima jsem procházel vytipované byty, ale ani v jednom případě neměl štěstí, i když jsem jich prošel sotva polovinu. Začalo se ale stmívat a pokud jsem nechtěl nic riskovat, raději jsem se rozjel domů.
Darien mi volal, že Zaine sice zuří, ale jinak je v pořádku, ovšem pro Wayna to nevypadá dobře. Prý už toho všeho má dost, a pokud se nevzpamatuju, nechá mě klidně zavřít.
Naštvalo mě to.
Ten útok byl sice podpásovka, ale přece nevěřil, že by je Wayne skutečně poslal?
Doma jsem se zavřel do pracovny, vytáhl náhradní mobil s neregistrovanou simkou a vytočil číslo, které jsem si zapamatoval.
Dlouho to vyzvánělo a už jsem to chtěl vzdát, když se ozval hluboký nepříjemný hlas a na pozadí jsem zaslechl hudbu a křik lidí.
Oslavují? Co oslavují?
„Tak hele, ty jeden malý sráči," zasyčel jsem do telefonu. „Wayne je můj. Jen můj. Pochybuju, že ty vůbec dokážeš někoho uspokojit. A varuju tě. Ten včerejší útok byla chyba. Kurevská chyba, za kterou ty a celá ta tvá podělaná mateřská školka na koloběžkách, zaplatí. Je to jasné?!"
Co odpověděl, to jsem neslyšel, protože jsem hned mobil položil a rovnou ho znovu vypnul.
Takhle, i kdyby měli mezi sebou hackera, nebudou schopni mě najít.
Wayne
Uběhl nějaký čas, kdy jsme sem do Forestu dojeli. Nadělal jsem spousty různých drinků, a já sám jsem vypil asi tři, abych se trochu otupil a nebylo mi na blití pokaždé, když se Gavyn ke mně přiblížil a ostentativně dával všem najevo, jak moc mu patřím. V jednu chvíli jsem ho už musel krotit i za cenu, že dostanu přes hubu, protože to vypadalo, jako by mě chtěl ojet tady přede všema.
Ale slíbil jsem mu, že mu to potom vynahradím, až se zdekujeme na pokoj, který jsme měli v podkroví.
Snažil jsem se vypadat a vystupovat uvolněně a normálně, aby nikdo nepojal podezření, že se něco děje. I přesto jsem měl pocit, že mě pár očí sleduje, jako by to měli přikázáno.
Ale v jednu chvíli přišla moje šance.
Gavyn se zničehonic zvedl, že má hovor, a vypadl ven. Spíš se odsunul víc ke dveřím, kde byl nejmenší kravál, aby slyšel telefon.
A já se hned na to zvedl taky, že si potřebuji odskočit.
Záchody byly sice hned vedle v malé chodbě, ale nemusel jsem jít kolem Gavyna a se svým rychlým krokem jsem tam byl prakticky za pět vteřin.
Nedíval jsem se nalevo ani napravo, ale podle toho ticha, co tu panovalo, mi bylo jasné, že tu nikdo není. Rychle jsem zaběhl do poslední kabinky, ve které jediné bylo menší ono, ale já už z předchozích akcí věděl, že se jím v pohodě protáhnu.
Kabinku jsem rychle zamknul, shodil prkýnko a vylezl na záchod, abych otevřel okno.
Snad ještě nikdy jsem se tak rychle odnikud nesoukal ven, jako právě teď. Srdce mi silně tlouklo, krev mi proudila žilami tak rychle, že mi z toho málem hučelo v uších. Adrenalin mě skoro rval na cucky, a v jednu chvíli mi i podklouzla ruka, jak se mi třásly.
Ale slavil jsem úspěch.
Byl jsem venku.
Jen krátké rozhlédnutí, a ohlédnutí zpátky k okýnku, a pak už jsem se rozběhl do tmy, k nejbližším stromům.
Jen pár kroků jsem se vzdálil do budovy, když mi náhle něco podrazilo nohy a já letěl na hubu. Rozryl jsem listí i mech, co tu byl, a prsty jsem zabořil do měkké hlíny. Vyhekl jsem, když mě něco těžkého přišpendlilo k zemi.
„Kam si myslíš, že jdeš,“ zasyčel mi do ucha Victor, a zaryl mi koleno do páteře tak prudce, až jsem měl pocit, že mi ji zlomí.
„Hezky se vrátíš, a budeš se tvářit, že je všechno v pohodě. Nebo dopadneš jako ten čmuchal, který skončil ve špitále,“ zvedl se, surově mě popadl za vlasy, zvedl mě za ně na nohy a hned mě táhl k zadním dveřím, kde byly schody do patra k pokojům.
„A teď hezky půjdeš, a vysvětlíš Gavymu, na jaký výlet ses teď chystal…“
Axel
Usnul jsem v křesle za stolem.
Přemýšlel jsem tak usilovně, že jsem ani nebyl schopný vstát a odejít do postele.
Ráno jsem se tak vzbudil celý rozlámaný, ale hned jsem volal Darienovi, jak je na tom Zaine.
Prý pořád naštvaný, já jsem se neozval, takže je mi očividně volný, a je mi přednější nějaký chlap než vlastní bratr.
Jo, Zaine byl v nejlepším pořádku.
V tomhle udělali ti pitomci chybu, pokud si mysleli, že ho dostanou. Museli by na něj poslat celou armádu.
Ale klidně ať si myslí, že ho dostali. Tím líp i pro nás.
Netušil jsem však, jak se Zaine zachová. Z nemocnice ho propustili, nebo spíš zdrhl s tím, že by sešitou ruku neměl namáhat, ale jak jsem ho znal, všechny v nemocnici poslal někam a už teď sedí ve své pracovně a přemýšlí, co dál.
Doufal jsem jen, že to nepožene výš. Pokud na Wayna vydají oficiální zatykač, jsem v háji.
Rozhodl jsem se, že objedu zbylé byty, pokusím se víc rozhodit sítě, kontaktovat pár lidí, konečně se pohnout z místa a něco udělat.
V poledne mi Darien volal znovu.
Vzal si v práci dovolenou, stejně jí má hodně, s tím, že zůstane u Maxima.
Zaine se prý rozhodl pro jinou taktiku, a to navštívit Waynovu sestru, kterou prý klidně zatkne, pokud to bude nutné a vytáhne to Wayna z díry.
Jen jsem doufal, že tohle ještě neskončí katastrofou.
Wayne
To, co potom následovalo, bylo jako propad do nějaké noční můry. Pokud jsem si doteď myslel, že je to pro mne špatné, tak jsem se hodně spletl.
Gavyn, posilněný alkoholem, a tím, co mu Victor řekl, byl úplně nepříčetný.
Nechal všechny dole, ať se tam třeba schlastají do němoty, a sám se odebral nahoru, kam mě přitáhl Victor. A první rána na sebe nenechala dlouho čekat. Stejně jako výčitky, že dělá pro mne první poslední. Že si mám uvědomit, že on je ten jediný, koho miluji, s kým můžu být. Že já bez něho nejsem schopný ničeho, a jen díky němu jsem tam kde jsem.
A slova o tom, že mě miluje, a že nedovolí, aby mě měl někdo jiný, byly výhružkou, že ještě jednou se o něco pokusím, a nebude váhat mě zabít. Když mě nebude mít on, tak mě nebude mít nikdo.
Victor jen stál opřený o dveře a díval se s úsměvem na to, jak mi Gavyn dává do těla. A to neskončilo jen u ran a kopanců.
A sám si potom přisadil, když jsem ležel, neschopný pohybu, jak mě všechno bolelo, a řekl, kde vlastně byl a co dělal.
„Vidíš, varoval jsem tě. Poslal jsem pár lidí, aby tomu čmuchalovi vysvětlili, jak se má chovat. A pokud nechceš skončit v nemocnici, nebo ve škarpě, tak bys měl myslet na to, kde je ti dobře, a co všechno pro tebe děláme. A aby ses nemýlil, že tě ten rádoby detektiv půjde hledat, aby tě zachránil… Chlapi mu dali vědět, že tohle je podzrav od tebe. Ještě máš chuť někam utíkat?“
Jen jsem s obtížemi k němu pootočil hlavu a ušklíbl se.
„Klidně ať si po mně jde. Je mi to už jedno. Raději půjdu sedět, ala vy půjdete se mnou, to si piš. Mám proti vám důkazy, které vás na jistotu pošlou do kriminálu. A už jsem dal echo, kde je najdou.“
Se zadostiučiněním jsem se díval, jak jim oběma aspoň na pár vteřin došla řeč.
Ale pak jsem měl co dělat, abych tu noc vůbec přežil…
Gavyn byl tak nepříčetný, že už mu bylo jedno, kam jeho pěst dopadne. Bylo mu i jedno, že tu zůstávám s Victorem sám, zatímco on se šel dolů ožrat, aby prý rozdýchal tu moji zradu.
Bylo mu jedno, že jsem se druhý den prakticky nebyl schopen postavit, natož obléct.
A když jsme se pak odpoledne vrátili zpátky do toho domu, už jsem věděl, který dům to je, ale bylo mi to k hovnu. Věděl jsem, že se odsud už nedostanu, A pokud ano, tak jen v pytli na mrtvoly.
„Jen abys věděl,“ mrsknul se mnou Gavyn do té sklepní místnosti, a bylo mu jedno, že jsem si málem o tu železnou palandu rozbil hlavu. „V CITIGROUP máme taky své lidi. A nepotřebuji žádný klíč, abych se do nějaké bezpečnostní schránky dostal…“
Ještě dlouho jsem hleděl na zavřené dveře, když odešel.
Gavyn zjistil, že jsem poslal zprávu a celou dobu mlčel. Mohl jsem jen doufat, že ho to trklo až teď, když jsem jim vyhrožoval policií, a že byl Axel rychlejší a všechno, co tam bylo, má už u sebe.
Axel
Celý zbytek dne jsem objížděl byty a rozhazoval sítě.
Byl jsem i za Maximem, dokonce mi volal i Isai, a stejně, jak jsem předpokládal, postavil se na Zainovu stranu, a prý ať nedělám kraviny.
Zajímalo by mě, co by řekli, kdyby zjistili, s kým Darien chrápe. Taky jsem nechápal, proč do toho chce Zaine zaplést Waynovu sestru.
O ničem nevěděla, podle všeho toho měla taky dost za sebou a Zaine ji tímhle nejspíš nepřilepší.
Nehledě na to, že se dozví, co se s Waynem stalo, a pochyboval jsem o tom, že jí to Zaine podá zrovna v rukavičkách.
Celá věc nám všem začínala přerůstat přes hlavu.
A pořád tu byl ten strach o Wayna.
Co s ním udělají? Co s ním dělají právě teď?
Snažil jsem se všechny ty představy, kdy leží svázaný na posteli, a Mansen nebo Flynn, nebo kdo ještě, ho znásilňují a mučí.
Doufal jsem, že takhle daleko to nezajde, ale falešné naděje jsem si nedělal.
Znal jsem Wayna.
Nedá se jen tak a Manson nebyl z těch, kdo by jen přihlouple kývali hlavou. Spíš rozdávali rány s úsměvem na rtech.
Už se začalo zase stmívat, měl jsem pocit, že teď ten čas utíká rychleji, jako by i on byl proti mně, a tak jsem se rozhodl to zabalit.
Nějaké informace jsem přece jen získal, i když s byty jsem neměl doposud štěstí.
Wayne
Bylo mi do breku. A taky jsem brečel. Blížil se večer, Gavyn mě zamknul tady, a já nevěděl, co se děje.
Navíc ty jeho a Victorovy výhružky.
O kom mluvili, když zmínili soukromé očko, čmuchala, a že mu to dali pěkně sežrat?
Měli na mysli Axela? Ublížili mu? Jak moc?
Nebo měli na mysli jeho bratra? Pokud ano, tak to je pro mne horší. Podle všeho mi nevěřil předtím, a teď už nebude vůbec.
Ale spíš mě táhly myšlenky k Axelovi.
Stýskalo se mi po něm. Strašně moc se mi po něm stýskalo. Tak moc, že to až bolelo. Bolelo to víc, než ty rány a kopance, které jsem utržil.
Propadal jsem depresi. Začínal jsem mít tušení, že z tohoto se už jen tak nedostanu. Buď mě zabijí, nebo si při první příležitosti hodím mašli.
S obtížemi jsem vstal ze země a došoural jsem se k umyvadlu. Opláchl jsem si obličej, a pak pomalu, podél zdi došel k posteli, na kterou jsem se svalil a stočil se do klubíčka.
Nevím, kolik uběhlo času. Hodinky jsem neměl, a svítilo tu jen světlo v rohu. Vypínač byl venku za dveřmi, a tak jsem se musel otočit ke zdi a pevně zavřít oči, které mě už pálily od toho pláče.
Chci jít pryč. Chci odsud pryč… Chci jít za Axelem, vidět ho, mluvit s ním, omluvit se mu, i kdyby mě pak od sebe odehnal.
Na to jsem myslel, když jsem po dlouhé době konečně začal o něco pravidelněji dýchat, a skrčený v klubíčku tak, abych co nejvíc ulevil svému bolavému tělu, jsem nakonec usnul.
Axel
Stavil jsem se ještě za Maximem, abych zjistil, co a jak, ale když mě ubezpečili, že je všechno v pořádku, nechal jsem je být.
Ať si to spolu užijí. Vypadalo to, že Darien našel stejné štěstí jako já, a lásku tam, kde by to nejspíš nečekal. Přál jsem mu to. Otázkou bylo, co udělá Zaine, až to zjistí.
S těmi myšlenkami a myšlenkami hlavně na Wayna, kdy jsem ho v duchu nabádal, ať vydrží, že ho najdu. Určitě ho najdu.
Doufal jsem jen, že to nevzdal. Že si třeba nemyslí, že jsem se na něj vykašlal.
Když jsem přijel domů, zase jsem si stejně sedl k práci, místo toho, abych šel odpočívat. A během toho jsem se znovu dostal ke zprávě, kterou Maxim dostal.
Risknu to. Půjdu tam.
Hned zítra.
Přes den snad nebudou takoví idioti, aby na někoho útočili.
A pokud ano, aspoň budu mít příležitost.
Nakonec, když se mi oči začaly zavírat, odšoural jsem se do postele a vzbudil se až za svítání.
Nejspíš jsem i za ty čtyři dny zhubnul, protože jsem skoro nic nejedl.
Ale klidně se budu plazit i po čtyřech, dokud Wayna nenajdu.
Přesto jsem si udělal aspoň snídani, která ani nevím, jak chutnala, protože v prázdném domě se mi prostě nechtělo jíst, prošel jsem si ještě záznamy z kamer, které mi mezi tím poslal spolužák, když se napíchl na centrální obvod, ale bohužel, nic moc tam vidět nebylo.
Hlavně to byly hodiny záznamu a já musel do banky.
Vyrazil jsem přesně v poledne, pro jistotu si s sebou vzal průkaz, ale zbraň nechal doma.
Jen idiot by střílel na místě plném lidí.
Od Dariena ani Zaina mi tentokrát žádná zpráva nepřišla, ale já jim chtěl zavolat, až podle toho, co zjistím.
Vešel jsem do banky, nenápadně se rozhlížel okolo, ale nic podezřelého jsem neviděl. Všechno proběhlo hladce a za chvilku jsem už otevíral bezpečnostní schránku, kde byla jedna velká, tlustá obálka.
Neměl jsem čas se do ní dívat na místě, tak jsem ji strčil pod mikinu, poděkoval muži, co čekal u dveří a vyšel z trezorové místnosti. Byl jsem už téměř venku, když jsem je uviděl.
Vcházeli z opačné strany a působili jako pěst na oko.
Co tam chtějí, bylo jasné v momentě, kdy si promluvili s tím chlápkem, a ten pak ukázal na mě.
Úplně v klidu, jak nejvíc to šlo, jsem vyšel ven a zamířil na parkoviště.
Cestou jsem už vytahoval mobil, ale sotva jsem mohl vytočit rychlou volbu na Zaina, objevilo se na displeji Darienovo číslo.
„Dari, poslouchej-"
„Axi, zadrž. Ty poslouchej mě. Přijeď domů. Je to důležité. Musíme s tebou mluvit," jeho hlas byl tichý, naléhavý, stejný, jako když mi tehdy volal do školy kvůli našim.
Zastavil jsem se na místě ztuhlý šokem, a to se mi stalo málem osudným.
Kulka z pistole letí zhruba tři sta padesát metrů za vteřinu. Rychlost, které nemáte šanci se vyhnout.
Pouze v případě, že útočník stojí přímo před vámi a pohnete se dřív, než vůbec vystřelí, máte šanci, že nezasáhne životně důležité místo, protože na pohyblivý cíl se špatně střílí. Za předpokladu, že to není profík nebo odstřelovač. Ti nejlepší dokázali na několik stovek metrů trefit i pohybující se cíl.
A zabít ho.
Já měl tu smůlu, že jsem se jednak zastavil, a taky byli útočníci za mnou.
Jen to, že jsem trénovaný, jen to, že jsem měl nervy na pochodu, jsem i v tom hluku kolem, zaslechl zavrzání kamínků pod těžkou botou a cvaknutí spouště.
Jen díky tomu jsem dokázal pohnout svým tělem a mrsknout s sebou na zem.
Přesto, ostrá bolest v rameni mě na okamžik otupila a připravila o další cenné vteřiny.
Wayne
I když jsem usnul, každou chvíli jsem se budil.
Buď bolestí nebo mě probouzel špatný pocit. Špatné myšlenky a strach. Kdykoliv se něco ozvalo, já sebou škubnul a rozhlížel se kolem sebe, co se děje.
Už jsem ani nepřemýšlel nad tím, jak dlouho tu jsem. Poznal jsem to stejně podle hladu, který mě při tom všem přepadl.
A pak, když už jsem si myslel, že mě tu nechají umřít hlady, se prudce otevřely dveře, a to jediné světlo zastínila velká Gavynova postava.
Nechtěl jsem se na něho dívat, ale byl jsem zrovna otočený ke dveřím. Tak jsem ho se strachem sledoval, co se bude dít. Ale kupodivu vypadal, že je spokojený.
Došel až k posteli a zastavil se. Díval se na mě a celou dobu v ruce držel telefon.
Bylo to pár minut napětí, co jsme tak na sebe mlčky jen hleděli, a já si v duchu už říkal, že nejspíš přemýšlí nad způsobem, jak mě zabít, aby to nadělalo co nejméně svinstva. A tak, když mu telefon v ruce zazvonil, trhnul jsem celým tělem, jak jsme se lekl.
Gavyn přijal hovor a chvíli poslouchal.
„Dobře, rozumím,“ odpověděl jen a telefon vypnul a schoval do kapsy.
„Jdeme nahoru. Už tu nemusíš být zavřený. Teď už nemáš nikoho, za kým bys utíkal. A pokud bys chtěl jít na policii… Neradil bych ti to. Pokud nechceš, aby se tvé rodině stalo něco horšího, než co se jim stalo teď. Nebo tomu tvýmu černýmu kámošovi. No, a kdybys přeci jen chtěl někoho kontaktovat, tak zapomeň na toho malého čmuchala. Ten už nikomu nic neřekne,“ popadl mě Gavyn za paži a vytáhl mě na nohy.
„Půjdeš se umýt. Smrdíš jak prase a jsi špinavý. A s někým takovým do postele nevlezu…“ táhl mě nahoru po schodech, nehledě na to, že mě všechno bolelo, a nebyl jsem schopný udělat ani pořádně krok, jak jsem byl v šoku z toho, co mi teď s úsměvem ohlásil.
Axel
Snažil jsem se zůstat při vědomí.
Vypadalo to, že použili tlumič a celoplášťovou střelu, která způsobuje průstřel a není tak ničivá, jako poloplášťová. Teda, jak se to vezme. Když vám vystřelí mozek z hlavy, tak to ničivé je. Víc než kulka, která v hlavě třeba uvízne.
Na střelné rány do nekritických částí těla se neumírá. Ne, na rány jako takové.
Ale můžete umřít na vykrvácení, šok, rána může zahnisat a spoustu jiných věcí.
Potřeboval jsem zastavit krvácení a dostat se pryč.
Nemocnice nepřicházela v úvahu. Nechali by si mě tam, včetně toho, co jsem měl v ruce, a to jsem nemohl připustit.
Zvažoval jsem své možnosti.
Nakonec mi nejspíš přálo štěstí. Nejspíš si mysleli, že mě zabili a chtěli se dostat až ke mně, ale zrovna na parkoviště nejspíš někdo přišel, podle křiku, který se najednou ozval a spěšných kroků.
Ucítil jsem na zádech něčí ruku a byl jsem převrácen na záda.
Škvírou v očích jsem uviděl nějakého muže a ženu. A zaslechl další spěšné kroky.
Musel jsem pryč. GAVOS má nejspíš lidi i v bance. Nesmí se dozvědět, že jsem naživu.
„Naložte mě do auta. Nevolejte záchranku. Jsem detektiv. Pospěšte. Nesmí mě zahlédnout nikdo z banky. Pracuju v utajení na jednom případu," promluvil jsem potichu a prsty nezraněné ruky vytáhl průkaz.
Naštěstí to nebyli žádní hlupáci, nasměroval jsem je ke svému autu a svalil se na zadní sedačku, zatímco se muž nasoukal za volant.
Žena měla nějaké základy ve zdravotnictví, pracovala jako učitelka, tak mi ránu aspoň prozatím stáhla. Vytočil jsem číslo na Henryho a řekl mu, aby přijel k nám domů, že něco potřebuju. K mému překvapení však řekl, že už u nás je a něco brblal o sebevrazích, než zavěsil.
Cesta domů mi připadala jako věčnost, rána tepala, jako by mi po ní někdo přejížděl žhavým železem, ale ta bolest mě i držela při vědomí.
Nechal jsem muže, Quinna, jak jsem se dozvěděl, zaparkovat na příjezdové cestě a pomoct k nám domů. Sotva jsem se objevil ve dveřích, nevím, kdo zíral víc.
Přesně o dvanáct hodin později, kdy jsem konečně byl schopný pořádně vnímat, rána byla vyčištěná a zašitá a já dostatečně nadopovaný prášky a i prospaný, jsem se dozvěděl, že útok na mou osobu nebyl jediný. Pouze v mém případě se ale střílelo.
Maximův bar zapálili a na Waynovu sestru Moniku, zaútočili v její taneční škole, zrovna když k ní Zaine mířil. Naštěstí se nikomu nic nestalo, kromě modřin, odřenin a zlomeného Moničina prstu.
Všechno tohle bylo ale přece jen k něčemu dobré.
Zaine konečně uvěřil, že v tom nemá Wayne prsty. A co víc, to, co jsem si vyzvedl z bezpečnostní schránky bylo to, co Wayna mohlo očistit úplně a ty hajzly konečně poslat tam, kam patří.
Wayne
Když mě Gavyn vytáhl nahoru do bytu, ještě mi dal menší varování, že pokud bych se pokoušel zabít, odnese to stejným způsobem i moje sestra. Jo, chtěl se pojistit, že si nepodřežu žíly. Tušil, že bych toho po těch zprávách nejspíš byl schopen. Ale taky věděl, že mi na rodině hodně záleží a nedovolil bych, aby se jim něco stalo.
Ale od chvíle, kdy měl Gavyn ten telefonát, byl jako vyměněný. Jako by se předtím nikdy nic zlého nestalo. Byl pozorný, opatrný a jemný, když mi pomáhal s mytím.
Pomohl mi utřít a obléct do čistých věcí.
Já celou dobu mlčel. Neříkal jsem nic. Jen jsem myslel na všechny, o kterých Gavyn mluvil.
Vím, že by ženě neublížil i přesto, jaký je hajzl. Ale nemůžu to tvrdit o dalších z GAVOSu.
Co se týká Maxima, najdou se mezi námi tací, kteří mají rasistické sklony, a Victor moc dobře věděl, koho vybrat, aby s chutí zrušili Maximův bar, i když je míšenec. Ale pořád je Maxim podle nich jen výsledek mrvení čisté rasy.
Ale nejvíc těžko mi bylo kvůli Axelovi. Už mi bylo jasné, že tentokrát mluvil o něm. Jinak by neříkal něco o malém čmuchalovi.
Bylo mi z to tak strašně moc těžko, že kdykoliv jsem se chtěl na něco zeptat, abych aspoň zjistil, jak to je, nebo co mu provedli, jestli je na živu, nebo jen zraněný, udělal se mi pokaždé v krku knedlík, a nebyl jsem schopen ze sebe vydat hlásku.
Tentokrát jsem už nebrečel. Teď jsem byl ve stavu, kdy šlo najednou všechno kolem mě, a bylo mi to jedno. Poslouchal jsem Gavyna, jak plánuje náš budoucí život, a pár nejbližších dní, a jen jsem přikyvoval.
Když mě dotáhl do kuchyně, abych se mohl najíst, vynutil jsem ze sebe mírný úsměv, když mě objal, pohladil, a řekl, že to všechno je pro mne, protože mě strašně moc miluje. A už nikdy nedovolí, aby mi někdo, kdokoliv ublížil. Že už ke mně nepustí ani Victora.
A mezi polibky se mi několikrát omluvil, že mě uhodil. Že prostě nevěděl, co dělá, protože měl víc vypito.
Nechal jsem se usadit u bohatě prostřeného stolu, kde tomu všemu vévodila velká kytice.
Prý pro mne, jako omluva. A slib, že to, co bylo, se už opakovat nebude.
Ale…
Byla v tom i přesto jasná výhružka, že to „Nebude se to opakovat…“ platí i pro mne.
Průchod svým citům jsem dal až teprve ve chvíli, když večer Gavyn spokojeně usnul.
Vylezl jsem z postele a usadil se v křesle, abych byl od něho, co nejdál. A teprve v tu chvíli to na mě dolehlo. A já se rozbrečel.
Plakal jsem potichu, abych ho náhodou nevzbudil, ale nedalo se to zastavit, i kdybych se sebevíc snažil…
Chtěl jsem vidět Axela. Chtěl jsem vědět, jestli je v pořádku. Strašně moc se mi po něm stýskalo, a teď, kdy jsem nevěděl, jak na tom je a jestli ho někdy vůbec ještě uvidím, to bylo ještě horší.
Strašně moc mě bolel ten pocit, že už nemusí být mezi živými.