Axel
Akorát jsem vcházel do budovy, když mi pípl mobil.
Jen jsem zakroutil hlavou a pousmál se.
Taky jsme tam mohli jet spolu, ale já to chtěl nechat jako překvapení. No, stejně tam pojedu, tak to aspoň rovnou vyřešíme.
Ale na okamžik mě přepadl divný pocit od žaludku. Nevím proč, ale bylo to stejné jako tehdy, když Wayne zmizel. Ten špatný pocit však brzo přešel, takže jsem se k tomu už dál nevracel, zvláště, když jsem musel řešit něco jiného.
Nakonec jsem se zdržel asi hodinu, kdy mě zastavilo pár lidí, znající mého otce a ptalo se mě, jak jsem na tom, co chci dělat a podobně. Ne, že bych se s nimi nechtěl bavit, ale nechtěl jsem nechávat Wayna moc dlouho samotného. I když teda bude s Maximem, ale kdo ví, kde má GAVOS všude prsty.
Z úřadu jsem jel rovnou domů, už se všemi potřebnými papíry, ale doma zastihl jen Zaina. On jediný v podstatě doma trávil nejvíc času, vzhledem k tomu, že si pracovní dobu určoval sám.
Prohodili jsme pár slov, dal mi pár rad do začátků, ale pak už jsem raději vypadl, protože jinak by zase přišla řeč na Wayna, a kdo ví, kdy bych se dostal pryč.
Měl jsem zhruba hodinu zpoždění, když jsem zastavoval u baru.
Měli zavřeno, ale já už věděl, že Maxim obývá horní patro nad barem, takže jsem věděl, že mi stačí zazvonit.
„Axeli!" vykřikl Maxim sotva mi otevřel dveře a vypadal, jako by uviděl ducha.
„Já vím, Wayne nevěděl, že přijdu, mělo to být překvapení, ale když už je tady tak-"
„Není tady!" napůl vykřikl a napůl fňukl Maxim, když mě zatáhl konečně dovnitř.
„Cože?" hleděl jsem na něj, jak z jara a chvilku nechápal, co mi to říká.
Že by se Wayne už vrátil zpátky domů?
„No, měl jsem ho vyzvednout, ale jestli už šel tak-"
„Pitomče!" vykřikl Maxim a znovu mě nenechal domluvit. „Ani sem nedorazil, chápeš? Volal mi, že přijde, že je skoro za rohem, ale už je to víc, jak dvě hodiny! Oběhl jsem celý blok, ale nic!"
„Počkej, počkej. Nikdo se nemůže ztratit za bílého dne! Musíme-"
„Tohle jsem našel před zadním vchodem," podal mi Waynův mobil a vzlykl. „Je to moje vina. Už pár dní jsem si všiml divných chlápků, co se tady potulují, chodí ke mně do baru, nebo se mě ptali na nové zaměstnance. A já pak nechám jen tak Wayna přijít, a ještě mu řeknu, ať jde zadním vchodem, kam není vůbec vidět."
Myslím, že jsem na Maxima zíral jako na zjevení a v první chvíli si absolutně nebyl v hlavě schopný přebrat to, co mi říkal.
Wayne
„No tak, vstávej, snad nechceš prospat celou cestu,“ popadl mě Victor surově za vlasy a zvedl mi hlavu.
Byl jsem mimo jen chvíli. Probral jsem se v momentě, kdy mě cpali do jakési dodávky, ale dělal jsem, že jsem pořád mimo.
„Pusť mě ven,“ zachrčel jsem, když mi druhou rukou sevřel krk.
„To ani náhodou, a víš co? Nemáš právo říct ani ň. A raději se modli, abys to přežil do zítřejšího rána. Gavyn se už na tebe opravdu těší. No, já už se taky těším na to, až ti natrhne prdel. A pokud to neudělá on, tak to udělám já. Tentokrát ti to jen tak neprojde.“
Jediné, na co jsem se vzmohl, bylo, že jsem mu plivnul do toho jeho hnusného ksichtu.
Vzápětí mi přiletěla taková, že jsem hlavou vzal o bednu, co tam byla, a na to jsem byl zase v pánu.
Když jsem se znovu probral, tak jen proto, že se mnou někdo třásl jak s pytlem brambor, aby mě probral.
„Nemysli si, kurva, že se s tebou budu tahat,“ zavrčel na mě Victor, a otevřel dveře dodávky.
Musel jsem přivřít oči, jak mě na moment oslepilo slunce. Ale když padl stín, otevřel jsem je a vzápětí se zprudka nadechl.
A pak jsem nedýchal skoro vůbec, protože se nade mnou skláněl Gavyn.
Jeho výraz, který měl ve tváři, mluvil za všechno, a já se v duchu modlil, aby mě nezabil hned tady na místě.
A taky mi problesklo hlavou, jaký jsem debil, že jsem nezůstal doma a tam nečekal na Axela. Tohle se nemuselo stát.
Axel
Ne, tohle se nemohlo stát.
Já debil! Neměl jsem vůbec Wayna nechávat samotného.
Vytrhl jsem mobil z Maximovy ruky, abych se ujistil, že je skutečně Wayna.
Byl jeho.
Za ten následný proud nadávek by se nemusel stydět ani ten nejlepší dlaždič.
Vyletěl jsem ven, nehledě na to, co na mě Maxim křičel, a několikrát obešel místo dokola.
V duchu jsem si říkal, že se musím uklidnit. Už jsem na jednom únosu spolupracoval, hodně jsem jim tehdy pomohl, ale teď…
Měl jsem úplně vymeteno. Nedokázal jsem si ani vzpomenout na číslo některého z bráchů.
Ne. Nemůžu jim volat. Ještě ne. Musím napřed zjistit víc.
Vrátil jsem se zpátky za Maximem a kolem baru přecházel, jako tygr v kleci.
„Vzpomněl by sis na to, jak ti chlapi vypadali?" prolomil jsem nakonec ticho a zastavil se.
Bylo to jasné jak facka, ale mě to v první chvíli vůbec nedošlo.
„Jo. Mám fotografickou paměť a-"
„Fajn. Tak dneska zavři bar. Jedeš se mnou k nám domů. Ukážu ti pár fotek."
„Nemůžu-"
“Maxime!" popadl jsem ho za ramena a mírně s ním zatřásl. „Musím ho najít! Musíme! Jinak ho zabijí! Věř mi! Nejsou to jen nějací rádoby gangsteři. Tihle se nezastaví před ničím. A každá minuta je drahá. Jestli ti na Waynovi záleží, tak se na to dneska vykašleš a pomůžeš mi. Po cestě ti řeknu, o co tu skutečně jde."
Maxim sice ještě chvilku protestoval, ale nakonec zavolal Luisovi a Ronaldovi, nebo jak se jmenoval ten jeho druhý barman, a za chvilku už sedal ke mně do auta.
Myslím, že byl víc než v šoku, když jsem mu pověděl, o co tu skutečně jde, a jakmile jsem zmínil mrtvé, už se ani nebránil a byl víc než ochotný mi pomoct.
„Mám tu fotky. Wayne mi dal seznam jmen členů, které si pamatoval. Pokud tam přišel někdo nový od té doby, tak mezi ostatníma nebude, ale stačí, když mi ho popíšeš," posadil jsem Maxima za stůl a strčil mu pod nos noťas, kde jsem měl uložené stažené složky s fotkami členů GAVOSu.
Wayne
Absolutně jsem netušil, kde jsme. Když mě vytáhli z auta, byli jsme v nějaké menší garáži. Takže podle toho jsem usoudil, že je to nejspíš nějaký domek. Jenže kde, jsem vůbec nevěděl. Neslyšel jsem městský hluk, a ni hluk od silnice.
K mému šoku Gavyn neřekl ani slovo, jen se na mě zblízka podíval, jako by se chtěl přesvědčit, jestli jsem to opravdu já, a pak už šel přede mnou dveřmi do domu. Myslel jsem si, že skončíme někde v nějaké ložnici, nebo obýváku, ale v chodbě otevřel další dveře, za kterými vedly schody dolů do suterénu.
Musel se i mírně sehnout, když jsme sestupovali po schodech, aby se nepraštil do hlavy.
A dole potom ještě jedny dveře, a za nimi místnost…
Ne moc velká, ale bylo tam umyvadlo, záchod, postel. Jako vězeňská cela…
Dopadl jsem na tu postel, když se mnou Victor smýkl, a zůstal stát výhružně nade mnou.
„O něco se pokusíš a zlámu ti nohy, rozumíš?“
„Wayne… Wayne, Wayne… Dost jsi nám dal zabrat. Co tě to napadlo utéct? Nic ti tu nechybělo, měl ses tu dobře. Nejlépe ze všech, všichni tě tu brali a měli tě rádi, Dobře víš, že jsem některé musel od tebe odhánět. A to je ten vděk? Že utečeš? Proč? Wayne, proč jsi utekl, když nám spolu bylo tak dobře? Proč, když víš, jak mi na tobě záleží?“
Gavynův hlas byl tichý, ale mrazilo mě z něho jako při arktické zimě. Tenhle tón, tenhle jeho „klid“ znamenal jedno velké nebezpečí.
„Nikdo, opravdu nikdo tě nedokáže nahradit, Wayne, tak proč?“
Victor s úšklebkem ustoupil, zatímco Gavyn se přiblížil až k posteli a sklonil se nade mnou, až jsem se musel zaklonit a šoupnout dozadu. Ale zastavila mě stěna, a Gavynovy ruce opřené o stěnu vedle ní.
Chvíli se na mě díval tak zblízka, že jsem cítil jeho dech a naše nosy se o sebe skoro otíraly. Cítil jsem to napětí v jeho těle, ale i tu zlost, kterou na mě měl a možná ještě má.
Ani nevím, jestli jsem se bál. Možná bych řekl, že ani ne. Ale netušil jsem, co se mnou budou chtít udělat.
„Říkal jsem ti, že už s tebou nechci být,“ ozval jsem se pevným hlasem.
Nechtěl jsem ustoupit jen proto, že tu na mě pouští hrůzu.
„To neříkej. Vím, že mě miluješ. Vždycky jsi miloval. A jsi můj, takže budeš vedle mě tak, jako kdysi,“ jeho hlas skoro předcházel do šepotu a byl nebezpečnější než před chvílí.
„Nejsem tvůj, a nemiluju tě. Nechci tě! Pusť mě. Mám někoho jin-“
Poslední slabiku jsem jen zachrčel, když mě najednou popadl do své tlapy. Sevřel můj krk tak silně, že mi málem rozdrtil hrtan, a podél stěny mě zvedl pár centimetrů nad postel.
„Někoho jiného? Koho!“ najednou zařval, až jsem málem ohluchnul.
„To je jedno! Ale miluji ho!“ snažil jsem se ze sebe vydolovat.
„Koho?!“
Jen jsem zavrtěl hlavou.
„Takže neřekneš? Jak chceš. Máš někoho jiného, tak měj,“ smýkl se mnou bokem a pak odstoupil.
Odstoupil do postele a pak se otočil na Victora.
„Gavynova panička vystrkuje drápy. Takže mu je trochu otupíme. Máte na sebe hodinu. Já si musím něco zařídit, ale jak se vrátím, on bude tady, a naživu, Viki,“ prošel Gavyn kolem něho, a já se jen s hrůzou díval, jak se za ním zavírají dveře, zatímco já zůstal tady s katem GAVOSu.
Axel
Celé odpoledne, až skoro do noci, s malými přestávkami procházel Maxim fotky všech členů a nastínil mi ty, co nepoznal.
Jisté bylo, že pro Wayna si nejspíš přišel ten nejhorší. Victor Flynn. Ostatní byli poměrně malé ryby, dva noví dokonce neměli ani záznam, takže pro mě nic podstatného, přesto jsem si fotky i záznamy o nich uložil.
Maxim byl z toho celý přešlý, dával si to za vinu, ale já na tom nebyl o nic líp.
Kdybych Waynovi řekl, že mám v plánu jet za Maximem, nic z toho by se nestalo.
Ještě jednou jsme pak jeli zpátky k baru, abych odvezl Maxima, a taky, abysme to tam prošli, jestli ještě něco nenajdeme. Po tmě to šlo na houby, ale nemohl jsem si pomoct.
Přesto byl výsledek absolutně nulový a já byl úplně vyřízený.
Měl bych zavolat bráchům, ale nakonec jsem skončil u toho, že jsem s Victorovou fotkou v mobilu obcházel prostitutky a bezdomáče a ptal se jich, jestli neviděl někdo jeho nebo jiné podezřelé osoby.
Většina z nich mě poslala k šípku, nebo nic neviděla, ale u jedné prostitutky jsem měl štěstí. Viděla šedou dodávku, dokonce si zapamatovala i značku, ze které Victor vystupoval.
Dodávka na motorkáře byla divná a já si hned představil, jak do něj hážou bezvládné Waynovo tělo a někde ho vyhazují.
Domů jsem se vrátil až někdy nad ránem, ale stejně nemohl usnout, proto jsem si sedl do pracovny, abych si ještě jednou prošel to, co už jsem věděl.
Nejspíš jsem ale vytuhl, protože mě vzbudil mobil, až jsem s sebou leknutím trhnul a shodil na zem sklenici s džusem, kterou jsem tam měl.
Okamžitě jsem hmátl po mobilu s tím, že mi třeba volá Wayne, ale byl to brácha.
„Potřebuju mluvit s Carterem," zahučel Zaine hned po pozdravu a já zpozorněl.
„Ehmm, no…" zatraceně, měl bych začít trénovat to lhaní.
„Není tady,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem to vůbec stačil domyslet, a pak Zainemu řekl, co se stalo včera.
Wayne
Tušil jsem, že budou chtít vědět, jestli jsem něco řekl nebo ne.
Victor toho moc nenamluvil, ale podle těch něco málo náznaků jsem zjistil, že už ví, že kolem nich někdo slídí.
A podle těch náznaků a toho co jsem si dokázal odvodit, jsem pochopil, že už i ví, o koho jde.
V tu chvíli jsem chtěl utéct, nebo aspoň někde sehnat nějaký telefon a dát Axelovi zprávu, aby si jeho brácha dával pozor, protože po něm nejspíš už jdou.
„Brzy se ho zbavíme,“ ukončil svůj krátký proslov Victor.
Ležel jsem na posteli, a přemýšlel, jestli si to nemám hned hodit.
Kdybych měl po ruce provaz, tak nejspíš ano. Nebo si prostřelit hlavu. Ale ti dva nikdy u sebe nenosili zbraň.
Po hodině s Victorem, i potom, co se vrátil Gavyn, jsem rezignoval.
Nikdy se nestalo, že by Gavyn někomu dovolil se mě jen dotknout, a teď… Teď mě nechal na pospas Victorovi. Prý je to můj trest. A pak, když se Gavyn vrátil, vytáhl mě nahoru do patra, donutil mě se osprchovat, prohlédl mě, jak na tom jsem, a pak mě odtáhl do ložnice.
Prý není jako Vic, a on se mnou šukat ve sklepě nebude.
Bylo mi z toho na blití. Z obou.
Bylo mi do breku, ale neukázal jsem jim jedinou slzu.
A ty se spustily až ve chvíli, kdy mě zase zavřel dole a já zůstal sám.
Jo, brečel jsem. Ne, snad proto, že bych se bál, to nebyl důvod k pláči. Ale kvůli Axelovi.
Věděl jsem, že tímhle je všechno ztraceno. A i kdyby mě našel… Bude mě vůbec ještě chtít?
Po tom, co mi udělal Victor i Gavyn, který má pořád za to, že jsem stále jeho milenec?
Který si to prostě v té své hlavě nedokáže přebrat, a nechápe, že ne, opravdu znamená ne?
Byl jsem celý bolavý, ani jeden z těch dvou nebyl zrovna jemný. A i když sex s Axelem taky není sladká romantika, tak tohle bylo jiné.
Celou dobu, co mě dole pak zase zavřeli, jsem myslel na dvě věci.
Jak se odsud dostat, na Axela, a na to, jestli mě ještě vůbec bude chtít.
Vlastně to byly věci tři. Ale kdo by to počítal, když se mi hlavou toho honí tolik.
A hlavně… začínal jsem mít hlad, od včerejší snídaně jsem nic nejedl, a taky mě začínala pobolívat hlava.
Jo, prášky jsou doma v pokoji, a já měl poslední včera ráno, než Axel odešel do práce.
A když k tomu přičtu i to, co se mnou dělali, i ty rány, které jsem utržil, tak bylo jen otázkou času, kdy se to někde nějak projeví.
Axel
Čekal jsem cokoliv.
Opravdu. Ale to, že bude po mých slovech na druhém konci ticho snad pět minut, pak Zaine řekne jen: „Přijeď," a zavěsí, tak to jsem nečekal.
Zíral jsem na mobil a měl chuť mu zavolat zpátky, že na tohle nemám čas, ale něco v jeho hlase mě od toho odradilo, a já tak raději nasedl do auta a o půl hodiny později už byl doma.
„Sedni si," zazněl Zainův strohý hlas.
Zase jsme byli v kuchyni, tentokrát já, Zaine a Darien, který seděl s hlavou v dlaních, a když ji zvedl, tak…
Brečel?
Viděl jsem Dariena brečet jen jednou, na pohřbu našich, ale teď jeho tvář nesla viditelné stopy pláče, i když slzy už tam nebyly.
A taky to vypadalo, že se Darien se Zainem pohádal, což se taky snad ještě nestalo.
Darien byl z nás nejklidnější, nejspíš i proto byl patolog, kde měl klid a klid i potřeboval. Nikdy nezvyšoval hlas, spíš to ventiloval jinak, ale hádky se u něj člověk nedočkal.
„Dobře si rozmysli, co mi teď řekneš," přitáhl mou pozornost opět Zaine a hodil přede mne na stůl složku.
Ruka se mi třásla, když jsem si otvíral, a pak jen v šoku zíral na zprávu, kterou nejspíš sepisoval ještě teď ráno, a na fotky, které už jsem v jiné obměně viděl.
„Varoval jsem tě. Nemyslíš si, že je to až moc velká náhoda? Říká ti něco Stockholmský syndrom?"
„Ne! Wayne by něco takového neudělal! Mluvili jsme spolu o tom! Řekl mi, jak to bylo! On-"
„Vzpamatuj se, Axeli!" skoro jsem nadskočil, když Zaineho dlaň dopadla na stůl. „Není to až moc velká náhoda, že v tu noc, kdy odejde, najdeme mrtvolu dalšího kluka, který je až nápadně podobný Carterovi? A další holku? Není to až moc velká náhoda, že zrovna v den, kdy odjedeš pryč, se rozhodně odejít do baru, kde se začali scházet ti jeho kumpáni?"
„Proč jsi proti němu tak zaujatý?" zakřičel jsem a vstal ze židle, protože jsem toho začínal mít akorát tak dost. „To, že zmlátil chlapa, který týral jeho sestru a byl členem gangu z něj ještě nedělá vraha, násilníka, lháře a hajzla! Jste proti němu všichni jen zaujatí! Prostě se mu nechtělo čekat doma, tak šel za Maximem! Vždyť s ním pracoval! Co je na tom divného?! Jsou to přátelé!"
„A když jsou takoví přátelé a musel ho nutně navštívit, zavolal mu někdy během té doby, co jste byli spolu?!" zařval na mě zpátky Zaine a ze složky vyškubl papír, který mi strčil až pod nos. „Jsou tu pouze dvě neznámé čísla za poslední dva měsíce! Z budky, blízko motelu, kde, jak už jsem si zjistil, pár týdnů Wayne bydlel!"
„Neměli byste se-"
„Zmlkni, kurva, Dariene! Je to i tvoje vina! To jste se všichni pomátli?! Nebo přes péra nevidíte?! Kurva práce! Chápete, co je v sázce?! Chápete, vy dva idioti, jak kurevsky špatně to může dopadnout?!"
Zaine řval, až se otřásal celý barák, a to už jsem věděl, že je zatraceně zle, protože ani on moc nezvyšoval nikdy hlas.
Wayne
„Jsem rád, že ses vrátil,“ přisedl si ke mně Gavyn. „Vážně jsi mi chyběl. Bez tebe to není ono. Taky jsem ti chyběl, viď? Ale už je to dobrý. Vrátil ses a budeme zase spolu. Věděl jsem, že to beze mne dlouho nevydržíš. Ale neboj, už to bude dobrý, zařídil jsem, aby tě to soukromé očko už nehledalo. Budeš mít zase klid. Nemusíš se už bát.“
Pohladil mě po zádech rukou, která mi v noci ubližovala.
V jednu chvíli mě je schopen zabít, hned na to se chová jako nejlepší a nejpozornější milenec.
Jo, nesmí se mu odporovat.
Tvář mám napuchlou od těch ran, co jsem utržil do Victora, bolí mě celé tělo, ale musím být v klidu.
Musím se odsud nějak dostat, a to nepůjde, pokud budu odporovat. To by mě nejspíš zabili okamžitě na místě, a pak by šli po Axovi, protože by mu Gavyn dával vinu za moji smrt.
Jo, takoví on je…
„Co je ti? Něco tě bolí?“ sklonil se Gavyn nade mnou a odhrnul mi vlasy z čela.
„Je mi špatně, potřebuji se najíst… A bolí mě hlava…“ řekl jsem šeptem a raději jsem zavřel oči, abych se na něho nemusel dívat.
„Dobře, půjdeš nahoru a dáš se do pořádku, ano? A já ti seženu ty prášky, cos tenkrát bral.“
„Ne, ty ne… Byl jsem u doktora a on mi předepsal nové. A ty pomáhají lépe, jen je musím brát třikrát denně.“
„Pojď. Osprchuješ se, převlečeš, a najíš se. A s tím, co máš na zádech, taky něco uděláme. Nikde není psané, že nemůžeš mít znak na druhé straně. A ty křídla se mi docela líbí. Hodí se to k tobě,“ znovu mě Gavyn pohladil po zádech v místě, kde jsem měl přetetovaný znak GAVOSu.
„Vážně jsem rád, že ses vrátil,“ zvedl mě Gavyn, na chvíli mě láskyplně objal a pak mi pomohl na nohy.
„Taky jsem rád,“ zamumlal jsem do jeho trika, když mě ještě na chvíli objal, než jsme konečně vystoupali po schodech nahoru do domu…
Axel
„Je mi jedno, co si myslíš,“ promluvil jsem po chvíli do ticha, které v kuchyni po Zainově řevu zavládlo.
Můj hlas byl najednou klidný, chladný, bez emocí, až jsem se sám divil.
„Wayne je nevinný. A já tomu věřím. Rád bych, abys věřil i ty mě, ale očividně sis na něj udělal svůj vlastní obrázek jen z toho, co je napsané někde v posraných papírech,“ zavřel jsem složku a hodil ji po Zainovi.
„Snažím se chránit rodinu! Nechápeš-“
„Chápu, Zaine. Ale já už chránit nepotřebuju. Klidně vezmu všechno na své triko, pokud ti tak moc záleží na pověsti a dáš jí přednost před pravdou,“ odsekl jsem mu.
Už jsem to dál nehodlal poslouchat. Chápal jsem Zaina, ale on vůbec nechtěl poslouchat.
Ani na moment jsem si nepřipustil, že by měl pravdu.
Možná… možná jsem nechtěl. Možná jsem si to nechtěl připustit, protože pokud by to byla pravda a já se mýlil, nedokázal bych s tou hanbou a ostudou žít.
Sevřel jsem ruce v pěst a několikrát se nadechl, abych tyhle myšlenky odsunul stranou.
Věřím Waynovi.
Musím.
„Kam jdeš?“ zastavil mě Zainův hlas, když jsem se rozešel ke dveřím.
„Jdu pokračovat v práci. Hledat důkazy a snažit se najít Wayna dřív, než ho zabijí. A je mi jedno, co si o tom myslíš!“ práskl jsem za sebou dveřma a neposlouchal jeho řev o tom, že pokud nepřestanu blbnout, nechá mě zavřít.
Vím, že by to neudělal.
Pošpinilo by to naši čest, na které si tolik zakládá.
„Axi!“ zastavil mě však Darienův hlas, když už jsem skoro sedal do auta.
Vidět jeho ztrápenou tvář mě bolelo. On jediný stál při mně, a Wayna se zastával. On jediný věděl možná víc, než Zaine i Isai dohromady.
„Axi, prosím! Víš, jak je Zaine tvrdohlavý, ale… Má hodně zkušeností a bojí se o tebe,“ zašeptal Darien, když vzal mou tvář do svých dlaní a své čelo si opřel o to moje.
Objal jsem ho kolem krku a na okamžik zavřel oči.
Nechtěl jsem nikomu ublížit, a už teď jsem věděl, že nejhůř z nás to ponese právě Darien.
Wayne
Když jsem se dostal do koupelny, tu teplou sprchu jsem opravdu přivítal, i když jsem musel strávit Gavynovu přítomnost a jeho pomoc. Jako bych se neuměl umýt sám.
Láskyplně mě omýval, ošetřoval mi modřiny a oděrky, až mi z toho bylo na blití.
Ale musel jsem to překonat.
Takhle jsem měl šanci, že mě tolik přestane hlídat, a já si najdu skulinu, přes kterou bych mohl podat zprávu, nebo rovnou utéct. Povedlo se mi to jednou, povede se mi to podruhé. I když nevím, jestli se ještě budu moct někam vrátit.
„Už jsem i zapomněl, jaký jsi jedlík,“ usmál se Gavyn, když viděl, jak do sebe tlačím tousty.
Po jeho úsměvu se mi udělalo špatně. Na moment jsem se chytil za břicho, ale když jsem viděl jeho pohled, zvedl jsem ruce nahoru a přitáhl si raději hrnek s kávou.
„Potřeboval bych ty prášky,“ promnul jsem si prsty jizvu na hlavě. „Bolí mě hlava. A moje věci. Mám je ve svém skladu v truhle. Docela mi to chybí, obléct si tu bundu, udělat si vyjížďku na motorce. Ale nemám teď svoji. Mám ji teď u známého, aby mi ji dal dohromady.“
Gavyn se na mě podezíravě podíval. Nejspíš přemýšlel, jestli tu na něho nehraji divadlo. Jo, blbý on rozhodně nebyl.
Nakonec vstal a šel vedle do obýváku, kde vytáhl telefon, a za chvíli jsem slyšel, jak s někým mluví.
„…počkej, zeptám se…“ zaslechl jsem, jak se jeho hlas přibližuje.
„Kde máš ten sklad?“ zastavil se vedle mne.
Nadiktoval jsem mu adresu, s tím, že mám klíč ve svém bytě. A nadiktoval jsem mu adresu i svého bytu, i to, kde najde náhradní klíč.
„… dobře, tak za půl hodiny,“ odložil Gavyn telefon.
Zašel do ložnice, kde měl nejspíš schované mé věci, které mi sebrali hned, jakmile mě chytli.
Došel zpátky s mými klíči v ruce.
„Tenhle je od bytu, a tenhle od hlavního vchodu,“ ukázal jsem mu jeden, a doufal jsem, že nebude zjišťovat, od čeho jsou další dva klíče.
Jo, jeden byl od bytu, druhý od hlavního vchodu, třetí od garáže a čtvrtý od Axova domu.
Snažil jsem se nějak na sebe upozornit. Doufal jsem, že Axel, stejně jako předtím, i teď možná půjde do mého bývalého bytu, a doufal jsem, že pozná, že tam někdo byl.
I když šance, že by pochopil z návštěvy, kde jsem, byla velmi malá. Ale takhle jsem mu aspoň mohl dát najevo, že jsem na živu.
Axel
Mohli jsme tam stát tak hodinu, anebo taky jen pět minut, objímat se jako pitomci, utěšovat se navzájem.
„Mrzí mě to, Dari, ale já… Wayna opravdu moc miluju. Není to jako doposud. Je to silnější a já ho nechci ztratit. I když ho znám krátce a pořád mi toho o sobě moc neřekl, vím, že by ani mouše neublížil. Nemůžu to nechat jen tak. Musím ho najít. Dřív, než ho zabijí. Chápu Zaina, ale on musí pochopit i mě. Taky byl zamilovaný," vyprostil jsem se z Darienova sevření a pohladil ho po tváři.
„Jenže… co když se opravdu pleteš?" usmál se smutně Darien a prsty mi prohrábl vlasy.
Povzdechl jsem si a sklopil pohled.
„Nechci si to připustit, Dari. Vím, že jako soukromý detektiv bych měl zůstat nezaujatý, ale nemůžu. Nejspíš se nechovám tak, jak si Zaine představuje, nebo jak očekával, ale já nedokážu být, jako on. Mrzí mě to," podíval jsem se na Dariena, který se smutně usmál a odhrnul mi vlasy z čela.
„No, je to tvoje rozhodnutí. Jsi dospělý a snad víš, co děláš. Pokusím se ti pomoct, ale moc toho sám nesvedu."
„Možná…" napadlo mě najednou. „Možná by tu bylo něco, ale je to riskantní. Wayne pracoval v baru Night Dream. Vlastní ho Maxim Shayne, Waynův zaměstnavatel a přítel. Jestli Wayna unesli, je v nebezpečí taky, protože podle jeho výpovědi si někteří členové z GAVOSu několikrát bar obhlíželi a Flynn ho několikrát i navštívil. Mohl bys tam zajít? Pomohl mi, když Wayne poprvé utekl, a i jemu na něm moc záleží."
„Udělám, co budu moct," přikývl Darien.
Poděkoval jsem mu, pevně ho objal, a pak už konečně nasedl do auta.
Měl jsem plnou hlavu myšlenek, většinou těch špatných, a nevěděl, co si počít.
Kdyby si Zaine nepostavil hlavu, poprosil bych ho o pomoc, ale takhle?
Nemohl jsem jít ani za Isaim, protože ten z devadesáti devíti procent vždy stál při Zainovi.
A Darien? I když pracoval u policie, byl to "jen" patolog. Neměl takové informace, a navíc mi ani oficiálně nemohl pomoct, protože, pokud by se něco posralo, odnesl by to jako státní zaměstnanec mnohem více než já.
Wayne
Za tu chvíli, co jsem byl dole sám, jsem hodně přemýšlel.
O životě, o Axelovi, o tom, jestli se ještě uvidíme a jestli mě po tom všem neodkopne. Přemýšlel jsem o tom, co teď jeho bratr, a hlavně jsem přemýšlel o všem, co by mi pomohlo se odsud dostat pryč.
Zatím ani nevím, kde vlastně jsem. Tenhle dům, podle toho, jak vypadal, jsem neznal. Spíš jsem tu ještě nebyl a ven jsem zatím neměl možnost nahlédnout, protože v každé místnosti byly zastřené okna.
Ale i tak jsem už vymýšlel varianty, jak se odsud dostat, a jak případně dát vědět Axelovi.
A první příležitost se naskytla v okamžiku, kdy se zvenku ozvalo zatroubení.
„To je Pery,“ zamumlal Gavyn, popadl moje klíče, ještě jednou se ujistil o adrese mého bytu a skladu, a pak šel ven, aby tomu Perymu předal klíče.
Měl jsem chuť vyskočit na nohy a ve chvíli, kdy by Gavyn otevřel dveře, tak proběhnout kolem něho ven. Ale věděl jsem, že bych se daleko nedostal.
Ale šance tu přeci jen nakonec byla.
Gavyn nechal ležet mobil na stole…
Rychle jsem ho popadl, najel na smsky a vyťukal rychle text:
„CITIGROUP, S.B. 1281, klíč v mém bytě pod nohou postele. W.“
Rychle jsem naťukal číslo na Maxima, protože jsem si Axovo číslo nepamatoval a zprávu odeslal.
Už jsem slyšel kroky ode dveří, když jsem zprávu rychle mazal. Ruce se mi třásly, adrenalin rozpumpoval krev, a já s malou dušičkou rychle položil telefon na stůl na poslední chvíli těsně předtím, než se Gavyn objevil v kuchyni.
Našel mě sedět s lokty opřenýma o stůl a s hlavou v dlaních.
„Něco se stalo?“ zadíval se na mě, a pak se podíval na svůj mobil.
Polilo mě horko, měl jsem strach, že pozná, že jsem ho měl v ruce. Zprávu jsem sice smazal, ale přesto…
Gavyn se na něho chvíli díval, než po něm hrábnul a strčil si ho do kapsy.
„Tak co ti je?“
„Bolí mě hlava,“ odpověděl jsem tiše.
Jo, hlava mě sice bolela, ale já někam potřeboval i přenést ten třes rukou, a potřeboval jsem se uklidnit.
Axel
Ani nevím, jak jsem dojel zpátky domů.
Do domu, ve kterém jsem plánoval svou budoucnost s Waynem.
Do domu, který byl najednou tak prázdný, stísněný a působil až chladným dojmem.
Prošel jsem každou místnost, prohledal každý kout, jestli po sobě třeba Wayne nezanechal nějakou stopu, cokoliv, co by mi pomohlo. Ale nakonec jsem jen s povzdechem dosedl na sedačku a zabořil tvář do dlaní.
Je to moje vina. Měl jsem něco udělat. Měl jsem se zachovat jinak.
Měl jsem…
Cokoliv.
„Kurva!" zařval jsem a smetl ze stolu všechno, co na něm leželo.
Snažil jsem se donutit přemýšlet, ale myšlenky běhaly jedna přes druhou, od té, kdy najdu Wayna mrtvého, až po tu, kdy se mi směje, jaký jsem idiot, a jak pěkně jsem mu naletěl.
Nakonec, po civění do blba, kdy se můj vztek změnil v apatii, jsem vstal a přešel do pracovny.
A tam mě to trklo, jako vzteklá kobyla.
Waynův notebook!
Něco na něm dělal, když já procházel seznam členů GAVOSu.
Třesoucíma rukama jsem ho otevřel a zapnul.
Prolomit heslo mi moc dlouho netrvalo, a za chvilku už jsem si pročítal seznam bytů a domů, které tam měl Wayne sepsané k některým členům gangu.
Nechal jsem si to vytisknout, a pak si sedl za svůj stůl a začal si postupně zjišťovat, jak to s těmi místy vypadá.
Byla to stopa!
Aspoň něco. Aspoň něco jsem mohl dělat, než jen bezhlavě pobíhat po městě.
Oči mě už pálily i z nedostatku spánku, když jsem pět hodin nepřetržitě hleděl na monitor a získával postupně informace, ale bylo mi to jedno.
Žaludek se ozýval, čím dál hlasitěji, ale já ho vždy utlumil hrnkem silného kafe.
Wayne se nemohl propadnout do země.
A já ho musel najít dřív, než by bylo pozdě.
Wayne
Ten den jsem se znovu nehnul bytu a měl jsem pořád za patami Gavyna.
Dokonce, i když jsem chystal oběd, tak seděl v kuchyni a celou dobu mě pozoroval. Občas si někam zatelefonoval, nebo napsal zprávu. Ale to bylo asi tak vše.
Nemusel chodit do práce. Peněz měl dost, protože pocházel v bohaté rodiny a měl své konto, kam mu bohatí rodiče pravidelně posílali rentu z peněz, co Gavyn zdědil po svých prarodičích. A to, co mu posílali, a co měl ještě bokem mu stačilo na to, aby nemusel do konce života pracovat.
Moc toho za ten den nenamluvil.
Dokonce se mě ani neptal, co jsem celý ten rok dělal.
Jako by ho to nezajímalo.
Ale já věděl své. Věděl jsem, že už má minimálně z poloviny zjištěné, kde jsem byl, kde jsem pracoval, a měl jsem strach i o to, že zjistil, nebo zjistí, s kým jsem poslední dny trávil svůj čas.
„Potřebuji léky,“ strčil jsem po obědě poslední kousek nádobí. „Kde mám věci? Musím si zajít do lékárny.“
„Nikam nepůjdeš!“ odvětil Gavyn tišším ale hrubším hlasem, což znamenalo jasnou výhružku.
„Potřebuji je. Dej mi peněženku, mám v ní recept,“ odešel jsem do ložnice, kde jsem měl své oblečení.
Ještě jsem si nestihl ani natáhnout kalhoty, když byl Gavyn u mě, silně mi sevřel ruku a kalhoty mi z ní vytrhnul.
„Říkal jsem, že nikam nepůjdeš. Nikam tě nepustím!“ zavrčel mi do tváře, a pak se mnou mrsknul na postel.
„Potřebuji ty léky! Můžu oslepnout, ohluchnout, nebo můžu dostat takový záchvat, z kterého bych se už nemusel vzpamatovat!“ křikl jsem na něho. „Nechci chcípnout mladý!“
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Gavyn si přikleknul na postel a mě doslova přibil k matraci.
„Pokud někam půjdeš, tak jedině se mnou. Do lékárny někoho pošlu. Ty zůstaneš tady! Nezapomeň, že máš už jeden vroubek, a není problém ti zařídit další.“
Zarazil jsem se. Jo, to byla věc, které jsem se bál, ale v tu chvíli bych raději seděl v base, než byl tady s Gavynem.
„Měl bys mi děkovat, že jsi tenkrát vyváznul jen s podmínkou. Čí myslíš, že to byla práce? Kdybych nestál za tebou, seděl bys minimálně tak pět let. Je ti jasné, co tím chci říct? Nezahrávej si se mnou,“ znovu nebezpečně ztišil hlas a vzápětí se před mým obličejem objevila jeho zatnutá pěst.
„Promiň,“ hlesnul jsem po chvilce. „Nechtěl jsem vyletět. Ale vážně ty léky potřebuji.“
„Někoho tam pošlu. Nenechám tě tu samotného, když ti není dobře,“ vynutil si po svých slovech polibek, aby mi ukázal, jak moc mu na mě záleží.
Pak se zvedl a vrátil se do obýváku. Odemkl šuplík u pracovního stolu, odkud vytáhl moji peněženku. Chvíli v ní hrabal, a pak když vytáhl recept na mé léky, ji zase zamknul zpátky.
„Pery to zajistí,“ na moment se vrátil do ložnice, když ještě zatelefonoval, aby Pery dorazil zpátky.
Axel
Začalo se stmívat, když jsem byl se svou prací hotov.
Měl jsem vytipovaných pár míst, které by se perfektně hodily na úkryt.
Nejraději bych se rozjel hned, ale sotva jsem stál na nohou a v takovém stavu, bych Waynovi jen těžko pomohl. Musel jsem se aspoň trochu vyspat a uklidnit rozbouřený žaludek.
Od Dariena jsem dostal zprávu, že Zaine šel do terénu, a já mohl jen doufat, že to neskončí katastrofou.
Když jsem se umyl a zalehl do postele, má myšlenka, než jsem usnul, patřila Waynovi.
I přesto, jak jsem byl unavený, jsem moc dlouho nakonec nespal.
Vzbudil jsem se kolem čtvrté ráno a pohled na prázdnou postel mě okamžitě zvedl na nohy.
Umyl jsem se, nasnídal, a ještě, než začalo svítat, už jsem byl venku z domu a rozhodl se obejít místa, která jsem měl sepsaná.
Ještě před tím, jsem se ale chtěl zastavit za Maximem a podívat se k Waynovi domů, a taky do jeho skladiště, jestli se tam třeba něco nezměnilo.
Změnilo.
A ve mě na moment zahlodal červíček pochybností.
Bylo poznat, že u Wayna v bytě někdo byl. Zmizely skoro všechny jeho věci, ale…
Nic nebylo rozbité, nic rozházené, dveře neporušené.
Kdyby ho "jen" unesli, proč by si dávali takovou práci, aby všechno vypadalo, jakoby Wayne jen odešel?
Nebo možná právě proto? Chtějí, abysme si mysleli, že se k nim Wayne dobrovolně vrátil? Chtějí to hodit na něj?
Čím víc jsem nad tímhle přemýšlel, tím větší smysl mi to dávalo.
Wayne byl ideální obětní beránek.
Se záznamem za ublížení na zdraví se s ním nikdo bavit nebude.
Stejně to vypadalo i v jeho skladišti.
Zmizely věci gangu, ty nepotřebné, jako knihy, nějaký nábytek nebo oblečení, tam zůstaly.
Tohle všechno nahrávalo Zainovi a mluvilo proti Waynovi.
Na moment mě napadlo, že zahladím stopy. Udělám to tak, aby to vypadalo, že se k němu někdo vloupal, nebo rovnou byt i sklad podpálím.
Ale…
I když jsem Wayna miloval sebe víc, i když jsem neměl pochopení pro to, co Zaine dělá, nedokázal bych to.
Takhle pořád můžu Waynovi pomoct. Kdyby někdo začal zpochybňovat mou práci, pomohl bych mu akorát do hrobu.