Neutečeš mi – Kapitola 14

Suri
Ten žárlivý výstup měl jedno velké plus. Spustil řetěz změn, které se v našich tělech děly, po našem spojení. Promluvili jsme si se Zirem a Hachirem, kteří nám potvrdili, že opravdu přebíráme část schopností od toho druhého. Poctivě jsme trénovali a snažili se nově získané schopnosti ovládat.
Velkou část času nám však také zabíral král. To, že budou mít potomka, se už rozneslo po zemi a neustále jsem musel čelit otázkám, jak je to možné…
Vždyť je to král vlčích démonů. On tu možnost má sakra. Kdežto já a Akio… Nejspíš zůstaneme bez potomků.
To mě v tuhle chvíli docela trápilo, zvlášť když jsem viděl, jak se Tomoko a Maro těší na dítě. Těch čtrnáct dní, než bude dítě na světě, budou pořádně náročné. Je to jen pár dní a já už nevím, co dělat dříve. Co horšího se ještě může stát, než to, když jsme šli k té staré čarodějnici Majo a ona málem zabila králova druha? Jen díky tomu, že Maro zavolal Beliala, tak přežil. Stál jsem před Tomokem a chránil ho. Ale Belial byl ještě zraněný a nepouštěl se s námi do křížku. Přišel jen proto, aby zachránil svého syna. Na mě se jen zle podíval. Nejspíš cítil, že už nejsem pod jeho mocí.
Bylo to hodně vyčerpávající a já byl rád, že jsem se vrátil domů a mohl sdělit Akiovi tu dobrou zprávu, že jsem zcela mimo Belialovu vůli. Ani jeho znamení se neukázalo.

Akio
Prudce jsem na Suriho skočil a nohama ho obejmul.
„Takže jsi volný? Opravdu na tebe nemůže? Jsem tak rád,“ políbil jsem ho a ještě víc ho stiskl nohama. „Pro dnešek máš volno? Nebo ještě musíš za krály? Jak je Tomoko na tom? Viděl jsem ho s tím břichem, jak se valil ulicemi, aby zašli ke krejčímu. Asi začínají chystat výbavu, že?”
Tohle téma mi poslední dobou dělá problémy, protože jsem realista, vím, že já mu dítě nedám. Ale… Ale chci, abychom spolu někoho vychovávali. Ale jak?
Moje schopnosti se za tu dobu, co jsme trénovali, dost zlepšily. Byl jsem si v hodně věcech jistý a moje plameny byly pod kontrolou. Jen… Nikdo o tom nesměl vědět.
Slezl jsem z něj a ukázal mu na stůl, kde měl připravené jídlo, které jsem uvařil.
„Dneska jsem ti chtěl uvařit já.”

Suri
Málem jsem spadl, když na mě Akio skočil. Rychle jsem ho chytil pod zadečkem a poslouchal, co mi říká. V jeho hlase bylo znatelné rozčarování, když zmínil krále.
Jo, tak nad tímhle přemýšlím taky už nějakou dobu. Nejsme démoni, nemáme královskou krev, abychom mohli udělat to samé co král.
Popošel jsem ke stolu a chytl jsem Akia a usadil ho hned vedle večeře. Jeho nohy mi znovu stiskly boky, jako by se mě nechtěl pustit ani za nic.
„Mám hlad,“ usmál jsem se a natlačil se na něho. „Dovolíš mi se najíst, nebo můžu sníst tebe?“ přilepil jsem se na jeho rty a začal ho líbat. Tlačil jsem se na něj a on se pomalu pokládal na stůl.
Chytl mě kolem krku a přitáhl se ke mně.
„Taky bych si dal večeři,“ ozval se najednou za námi Hachirův hlas.
Sakra. Jak toho chlapa zaměstnat, aby nám nebyl pořád v patách? Jediné místo, kde jsme sami je moje nebo Akiova ložnice. Ale když já na něj měl chuť právě teď a právě tady. S povzdechem jsem ho pustil a usadil se na židli.
„Jak to zvládá král?“ zeptal se Hachiro, když se usadil naproti mně a dělal, jako by se nic nestalo.
„Budou mít holčičku. Ale nějak se mi to nezdá, Tomokovo břicho je za takovou chvilku moc velké. Vím, že nebude nosit dítě dobu co normálně ženy, ale i přesto…“ zamyslel jsem se nahlas.
„Král byl dneska v sirotčinci. Nejspíš se chtějí podívat, co je čeká,“ pokýval hlavou Hachiro.
Vím, že tam Akiův táta chodí a hraje si s dětmi. Učí je všemu možnému. Určitě mu chybí, že se nemůže starat o vlastní vnoučata. Věk na to už má. Proto chodí do sirotčince.
Sirotčinec… opuštěné děti…
Zvedl jsem hlavu a můj pohled se setkal s Akiovým, který vypadal, jako by ho právě napadlo to samé.

Akio
Už jsem ležel na stole jako chutný předkrm, když se za Suriho zády objevil táta. Jen naštvaně jsem zavrčel, protože i já to chtěl.
Posadil jsem se ke stolu a poslouchal jejich konverzaci. Když mi v hlavě zasvítilo slovo Sirotčinec. Ano… Proč mě tohle nikdy nenapadlo?
Tolik malých a opuštěných dětí, které potřebují rodiče. Nejsme zrovna vzory ctnosti, nebo nějak úžasní, ale lásku bychom jim dali a ne zrovna málo.
„Tati, máš tam nějaké oblíbené dítě? A jsou tam hodně malé děti?” zeptal jsem se náhle.
„No, je tam jedno, které bývá často samo. Je hodně malé, asi tři roky. Chlapec. Nikdo mu ještě nedal jméno a on nemluví. Matka mu umřela, když se narodil. Častokrát s ním jen sedím na lavičce a mlčíme.”
Otočil jsem se na Suriho a pohledem mu naznačil, že se chci do sirotčince podívat.
Dlouho jsem tam nebyl. Jako malý jsem častokrát chodil s tátou a hrál si s nimi.

Suri
Ještě chvilku jsem přemýšlel, co s tím. Ale podle Akiových otázek mi došlo, že opravdu nejspíš myslí na to samé.
„Dneska už nemusím do služby,“ odložil jsem hůlky a napil se vody. „A co ty Aki? Že bychom si udělali procházku. Kdo ví, kdy budeme mít možnost, až se to královské mrně narodí. Bude víc upír, a bude s tím hodně práce. Jen doufám, že ji někteří přijmou. Vím, že je tu pár jedinců, kterým se nelíbí, ani Maro natož další upíří potomek,“ postavil jsem sklenici na stůl a pohodlně se opřel. „Tak co ta procházka?“ nadhodil jsem znova udičku. Snad se nám podaří dostat do sirotčince bez Hachirovy asistence. Jen ho nějak zaměstnat. Ale to už je na Akiovi.

Akio
Dvakrát mi Suri naznačil, že se chce projít. A já moc dobře věděl kam. Ale byl tu problém a tím byl můj otec.
„Tati, prosím tě, potřeboval bych upravit mapu na tu příští akci. Už jsi tam byl, podíváš se mi na to?”
„Jistě,” vyskočil okamžitě na nohy a zamířil ke knihovně.
„Tak mi se jdeme projít, přijdeme později.”
„Jo, jo…” ale to už mě moc nevnímal, protože se soustředil jak malé dítě na novou hračku.
„Jdeme?” podíval jsem se na Suriho a usmál se.

Suri
Tak s Hachirem to bylo až moc lehké. Vlastně co se divím. Už delší dobu není ve službě a tohle ho vždycky bavilo. Někdy jsem míval pocit, že by se nejraději hlásil třeba ke strážím, jen aby mohl zase zažít to napětí. Ani nás nevnímal, když jsme docházeli. Jen mávnul rukou, něco zamrčel.
Vydali jsme se s Akiem do sirotčince. Prošli jsme vesnici a zastavili se před sirotčincem. Byl postavený mezi ostatními domky, jen se lišil svou velikostí a velkou zahradou. Tohle místo bylo určené z důvodu, aby se děti necítily odstrčené, kdyby byly na kraji vesnice. Takhle jsou stále součástí vlčího rodu a všichni se k nim chovají jako ke svým.
Vešli jsme dovnitř a mě hned zaplavil zvláštní nostalgický pocit. Sevřel jsem Akiovu ruku a jen se rozhlížel kolem sebe. Tady se o mě pár let starali, než mě odsud rodiče unesli k Belialovi. Tenkrát jsem měl snad jedenáct dvanáct roků a já strašně brečel, když mě odsud vzali pryč. Já s nimi nechtěl být. Nechtěl jsem být vychováván v pekle. Zvlášť potom, co se stalo o pár let později…
Rozhlížel jsem se po dětech. Malí, větší i batolata… Ale nikdo tady nestrádal.
„To snad ne! Suri!“ ozval se mužský hlas, když jsme se prodírali tou drobotinou k domu. „Ani jsem nevěřil tomu, že se tu ukážeš! Král tě asi hodně zaměstnává, co?“ vysoký svalnatý muž, Asaky, mě sevřel pevně do objetí, až mi málem došel dech. Jeho červený ocas se švihal za jeho zády a jeho uši se natáčely, jak neustále poslouchal děti, aby při jakémkoli zakňourání mohl hned přiskočit.
„Jseš čím dál tím hezčí,“ pustil mě a začal si mě prohlížet. „Prostě kus chlapa.“
Usmíval se a já mu konečně mohl stisknout ruku na přivítanou.

Akio
Odešli jsme z domu a během chvíle stáli před sirotčincem. Nadšeně jsem se hned díval po dětech a zkoumal, jak jedno je takové a jiné makové. Jenže ony vypadaly šťastně.
Nebylo to tu jako v lidském světě, tady o ně bylo opravdu dobře postaráno a Asaky byl skvělý vychovatel. Dával jim tolik lásky…
Grrr… Právě mi bezostyšně šahal na Suriho a já cítil, jak to ve mě zase vře.
Došel jsem k nim a Suriho přitáhl k sobě.
„Je to můj chlap, Asaky.”
Asaky se jen pousmál a dal před sebe ruce, jako že tím nic nemyslel. Jenže jsem se během obrany mého muže zadíval na malého chlapce, který seděl sám v rohu místnosti a svíral v rukách malého látkového medvídka.
To bude to dítě, o kterém mluvil táta.
Pustil jsem Suriho a došel k chlapci. Sedl jsem si vedle něj a tiše promluvil: „Máš hezkého medvídka. Chceš ukázat kouzlo? Víš, já umím kouzlit s ohněm.”

Suri
Musel jsem se usmát, když k nám Akio přiskočil a stáhl mě k sobě s tím, že jsem jeho muž. Asaky jen pozdvihl obočí a usmál se. Chtěl jsem Akia políbit, aby věděl, že jsem opravdu jen jeho, ale to už mě pustil a šel za malým chlapcem, který seděl bokem od ostatních dětí.
Pozoroval jsem, jak si k němu přidřepl a začal na něj mluvit.
„Hachiro má chlapce taky moc rád. Sedávají spolu na lavičce třeba hodinu, nebo chodí na procházky. Hachiro je zatím jediný, komu malý Kane nejvíc důvěřuje,“ zadíval se na ně i Asaky.
„Kane? Bojovník?“ podivil jsem se nad jménem, protože k tomu, co jsem viděl, mi to vůbec nesedělo.
„Zatím mu tak říkáme. Víš, je tichý, nemluví, s nikým si nehraje, ale já v něm cítím něco silného. A i když je malý, nikdy nevíš co má v sobě velkého. A já to tak prostě cítím,“ Asaky k nim popošel blíže.
„Kouzla s ohněm?“ zadíval se na Akia tázavě. „Vím, že jen Suri a král to dokáže. Ale vaše rodina, Akio…“ zasekl se a podíval se zpět na mě.
Jen jsem se usmál a poodhalil halenu z ramene, kde se skrývala Akiova značka.
„No to mě…“ plácl se Asaky do stehen a začal se smát. „Ty? Akio, jak se ti to sakra povedlo?“

Akio
Podíval jsem se na Asaku.
„To by mě taky občas zajímalo, ale jsem jeho. Označený. A víš, jak to chodí, když se spojí dva silní vlci, ne?” usmál jsem se.
Znovu jsem se podíval na chlapce a natáhl k němu dlaň. Z ruky mi vyšlehl malý plamínek a poskakoval po mé pokožce, jak kdyby byl živý.
„Podívej, nepálí.”
Natáhl jsem k němu druhou ruku a čekal, až mi podá svou. Natáhl ji a stále mě vystrašeně pozoroval. Přiložil jsem svou dlaň k jeho, a když jsem svoji nadzvedával, od jeho dlaně šel malý plamínek.
Pousmál se a zkoumal tuhle scénku.
„Jak se jmenuješ, malý,” zeptal jsem se opatrně.

Suri
Sledoval jsem Akia, jak se baví s malým. I když jsem viděl, že je stále nedůvěřivý, stejně na mě působil zvláštně. Přesně jak říkal Asaky. Chlapec měl v sobě něco silného. Na povrch se zdál bázlivý, ale uvnitř to byl někdo jiný. Podřepl jsem k nim a díval se, jak se soustředil na poskakující plamínek na jeho dlani. Jeho oči ukazovaly vnitřní sílu. Tmavé, skoro do černa. Hluboké, upřímné a vtahující vše do sebe. Takové, od kterých nedokáže člověk odtrhnout pohled.
„Kane,“ špitl tiše, když se ho Akio zeptal na jméno.
Asaky jen pokrčil rameny. „Když sem přišel, byl ještě moc malinký a jméno neměl. A tak nějak si na to zvykl. A jméno je zatím jediné, co řekne.“
„Půjdeme na procházku, Kane?“ natáhl jsem k němu ruku.
Cukl sebou, mírně se odtáhl a plamínek z jeho dlaně zmizel.
„Neboj se, neublížím ti,“ zkusil jsem ho pohladit, ale on znovu ucuknul a mírně se přiblížil k Akiovi, jakoby se za ním chtěl schovat.
Ach jo. Neumím to s dětmi. Bojí se mne.
Ale pak mě něco napadlo. Usmál jsem se na něj a vzápětí se změnil ve vlka. Lehl jsem si před něj na zem. Olízl jsem mu ruku a hlavu mu položil do klína.

Akio
Bylo zvláštní, když se za mne tem malý chlapec schovával, jak kdybych byl jeho ochránce a on mi důvěřoval. V tu chvíli jsem se rozhodl a doufal jsem, že i Suri. Chci ho mít za syna.
Přes jeho chvějící se tělo se ke mně dostávala zvláštní síla. Jiná než jsem znal. Ten chlapec… On, je… Tuhle sílu jsem už spoustu let necítil. Je snad poslední? Mohl by…
Díval jsem se na Suriho, jak se k němu snaží přiblížit, ale jediná možnost byla ta, kterou si vybral.
Jako statný vlk si mu lehl k nohám a Kane najednou zbystřil. Přisedl si k němu a hladil jeho srst.
Na jeho hlavičce se objevily černá ouška a za zády se mu pohyboval tmavě šedý ocásek.
„Nechtěl by si jít s námi na menší průzkum lesa? Jsem zvěd a potřeboval bych tvoji pomoc. Chceš? Co říkáš Suri, potřebujeme někoho tam silného, jako je on, že?”

Suri
Kane se trochu osmělil a přistoupil ke mně. Jeho drobné prstíky se prohrabovaly mou srstí a on popustit i svého vlastního vlka. S oušky a ocáskem byl strašně roztomilý. Takové malé štěně. Olízl jsem mu znovu ruku a postavil jsem se.
Na Akiovu otázku, jestli s námi půjde na procházku, jen malinko přikývl. Pohlédl jsem na Asakyho, jestli souhlasí, ten jen s úsměvem pokrčil rameny a pokynul rukou, že můžeme jít.
„Chceš se svézt?“
Podíval se na mě, pak na Akia a znovu jen nepatrně přikývl. Akio ho vysadil na můj hřbet a my vyrazili k lesu. Kane se mě pevně držel za srst za krkem a rozhlížel se kolem sebe. Pozoroval vše, jako by si chtěl zapamatovat každičký detail cesty.
Byl to pro zvláštní pocit. Pro mne něco nového. Ještě nikdy jsem nenesl na své hřbetě dítě. Jen po očku jsem sledoval Akia a vnímal každý pohyb Kaneho, jako bych měl strach, že spadne. Ale on se mě držel tak pevně, že by to snad ani nebylo možné.

Akio
Kane souhlasil s procházkou a já ho vysadil na pružný hřbet mého muže. Sám jsem se proměnil v bílého vlka a pomalu se pohyboval po jejich boku.
Došli jsme k lesu a já se jen na Suriho podíval. Ukázal jsem hlavou na cestu, která vedla k vodopádům, kde jsem byl se Surim už tolikrát. Naše oáza klidu.
Vydali jsme se tam. Když jsme došli k malému jezírku, do kterého stékala studená voda, proměnil jsem se zpět v člověka. Sundal jsem Kane ze hřbetu Surimu a došel s ním k lesknoucí se vodní hladině.
„Podívej.”
Dal jsem ruku nad vodu a mezi námi se vytvořila pára. Voda v našem dosahu se ohřála a já uchopil jeho ruku. Pomalu jsem s ní zajížděl do teplé vody a díval se, jak se usmívá.
„Líbí se ti to? Už si to někdy zažil, že? Bydlel si tu poblíž?”
Chlapec jen kývl hlavou a já ho po ní pohladil.
„To je dobré, nejsi už sám. Víš, můj otec je Hachiro. Máš ho rád?”
Znovu kývl hlavou na znamení souhlasu.

Suri
Došli jsme k vodopádům a zastavili se u jezírka. Akio ze mě sundal malého a zamířil s ním k vodě. Také já se změnil zpět na člověka. Došel jsem k nim, usadil jsem se do trávy a pozoroval je.
Když Akio zmínil svého tátu, usmál jsem se. No, tak to by mohlo být v pohodě. Pokud Kane nemá s Hachirem problém, tak bychom ho mohli vzít k němu domů. Aspoň pro začátek na malou návštěvu. Bylo by fajn mít se o koho starat. Když my dva nemůžeme mít vlastní dítě, můžeme dát rodinu aspoň malému Kane.
Zarazil jsem se. Od kdy vlastně začínám takhle uvažovat? Nejspíš jsem už dost starý na to, abych běhal po světě stále sám. K Belialovi mě už nic neváže a to díky mému drahému Akiovi. Šťastný to den, kdy jsem ho potkal. Vídával jsem ho už dříve, občas s Hachirem, ale nikdy jsem nepomyslel na to, že my dva bychom mohli takto…
„Chcete se ti ještě projít, nebo půjdeme za tvým tátou, Akio?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že čas pokročil. Stejně je zvláštní, že tak malý přišel do sirotčince a přesto si pamatuje, odkud pochází. To není samo sebou. Při pohledu na Akia a jeho veselý, přesto však zamyšlený pohled, mi bylo jasné, že taky přemýšlí nad tím, co je vlastně Kane zač. A nejspíš asi něco tuší. Až budeme sami, musím se ho na to zeptat. I když cítím, že je Kane zvláštní, i podle zbarvení jeho srsti, je možné že Akio se svým vnímáním, tuší něco víc než já.

Akio
Po Suriho otázce, jsem se zadíval na chlapce a čekal na jeho přikývnutí. On s radostí souhlasil.
„Ano, chci.”
Jen jsem se usmál a pomohl mu vstát. Chytil jsem ho za ruku a Surimu ukázal, aby ho chytil na druhé straně. I když se malý Kane styděl i přesto se chytil jeho mohutné a silné ruky.
Vyrazili jsme k našemu domu. Když jsem otevřel dveře, bylo slyšet, jak táta připravuje večeři. Všude cinkalo nádobí a vonělo to jako vždy, skvěle.
„Tati, máme návštěvu, prostři ještě pro jednoho.”
„Co? Jakou návš…” to už nedořekl, protože se nadšeně díval na chlapce.
Chytil ho za ruce a vtáhl do svého náručí. Přenesl ho do kuchyně a posadil na linku. Ihned mu strčil do ruky kus opečeného masa a se zájmem pozoroval, jak moc mu chutná.
Posadili jsme se ke stolu a já se přitiskl na Suriho ruku.
„Myslím, že lépe jsme vybrat nemohli, že Suri?”

Suri
Pomalu jsme došli k Akiovi domů. Dalo by se říct, že vlastně už i ke mně domů. Malý Kane se nás celou cestu držel. Jeho malá ručka se v té mé ztrácela, ale jeho stisk byl pevný. Jako by získal důvěru. To bylo dobré znamení.
Když jsme vešli do domu, Hachiro byl nejdříve překvapen, ale hned se jeho oči rozsvítily a vzal malého do náruče. Bylo vidět, že se opravdu mají rádi.
Kane se hned pustil do masa, Hachiro běhal kolem, dodělával večeři a hlídal ho, aby nespadl dolů.
Chytl jsem Akia kolem ramen.
„Myslím, že to půjde. Kane se mi líbí. Něco v sobě má,“ políbil jsem ho do vlasů a v tu chvíli mě udeřila do nosu jeho silná vábivá vůně.
Sevřel jsem jeho rameno a zhluboka se nadechl. Poslední dobou jsme na sebe neměli moc času a jeho blízkost mi začala dost chybět.
Přitáhl jsem si ho ještě blíž a znovu si k němu přivoněl a nenápadně se otřel nosem o jeho krk.
„Kane, ukážu ti malé kouzlo,“ promluvil jsem najednou a podíval se na ty dva spiklence. „Tak se nelekni, děda ti pak vysvětlí, co se stalo,“ mrkl jsem na něj a usmál se, aby se nebál.
„Za chvíli jsme zpátky,“ podíval jsem se ještě na Hachira.
Pevně jsem Akia objal a v mžiku jsme zmizeli z kuchyně.
Přenesl jsem se do mé ložnice. Na nic jsem nečekal a stáhl jsem Akia rovnou na postel a dopadl na něj.
„Bude z tebe úžasná máma, Aki,“ zašeptal jsem. „Ale teď… Teď jseš jen můj,“ políbil jsem ho na ústa a mé ruce se rozběhly po jeho těle. Teď jsem měl v hlavě jen jednu myšlenku. Milovat se se svým Akiem.

Akio
Podlé chování od Suriho. Zaměstnat tátu a vypařit se jak pára nad hrncem. Pousmál sjem se, když mě nezvladatelně povalil na postel.
Už u toho jídla jsem se mu chtěl dát, bylo jasné, že jsem nadržený stejně jako on.
Vůbec nemáme na sebe čas. Suriho zaměstnává král a jeho těhotenství a mě práce. Je to hrůza. Kolikrát jsem se probouzel a vedle mě bylo studené a prázdné místo.
I tahle chvilka naší intimnosti mi stačila na hodně dlouho.
„Jsem jen tvůj… Vezmi si mě, ty zvíře,” znovu jsem se usmál a polibek mu opětoval.
Byl jsem tak strašně nedočkavý, že se mi okamžitě postavil penis v kalhotech a nebezpečně se otíral o látku. Zajel jsem rukama pod Suriho halenu a táhl mu ji nahoru.
Jeho tělo je tak krásné, že bych se na něj mohl koukat celé dny.

Suri
Usmál jsem se, když jsem slyšel Akiova slova. Nechal jsem si přetáhnout halenu přes hlavu a sám jsem se nedočkavě vrhl na jeho oblečení. Během chvilky ležel přede mnou zcela nahý. Rychle jsem si stáhl kalhoty a hned zaútočil na jeho vyzývavě tyčící se penis. Olizoval jsem ho, sál a jemně okusoval. Sbíral jsem každou kapičku, kterou propouštěl, abych si připomněl jeho chuť. Nohy jsem mu roztáhl víc od sebe a hned dvěma prsty zkoušel, zda bude svolný mě přijmout bez dlouhých příprav.
Tělem se mi rozléval hřejivý pocit, který mě přiváděl až málem k nepříčetnosti. Nedokázal jsem být opatrný. Byl jsem prostě nedočkavý. Přidal jsem třetí prst a zatlačil. Třel jsem jeho stěny i hrbolek rozkoše, protáčel jsem je a roztahoval od sebe.
„Promiň Aki,“ vydechl jsem, když jsem zvedl hlavu a svůj pohled zamířil na jeho obličej. Mírně jsem si přiklekl a chytl ho pod koleny. Přitlačil jsem mu nohy k tělu a on se mi tak víc vystavil.
Najel jsem do něj na první pokus až po kořen. Nedočkavost se mi nevyplatila. Málem se mi zatmělo před očima, jak mě to první vniknutí porazilo. Pustil jsem jeho nohy a rukama se opřel vedle jeho těla.
„Miluji tě,“ zašeptal jsem a s prvními nájezdy jsem se vrhnul na jeho horká ústa.

Akio
Jeho nedočkavost byla zjevná a já se ani nebránil. Hned se chopil příležitosti a jeho horká ústa obemkly můj penis. Dráždil ho jazykem a jemně okusoval, jak kdyby mě chtěl sníst.
Mé tělo se třáslo, když jeho nájezd hned dvěma prsty zaplnil mé nitro. Stále se to dalo snést, ale on hned přidal třetí a roztahoval hrubě mé stěny od sebe.
Snažil jsem se to zvládnout, ale nějakou chvilku jsme to nedělali a já se už vnitřně stáhl.
Ale stále ve mně v tuto chvíli převládal pocit horka, kdy se mi každý sval zapaloval touhou po jeho těle. Nadzvedl mi nohy a okamžitě se do mě bolestivě vnořil.
Nečekal jsem, že až tak rychle si přivlastní mé tělo. Jen tiše jsem syknul bolestí a snažil se uvolnit. Jenže jeho slova mnou zase projela jak dýka, už snad po tisícáté a stejně, jako kdybych je slyšel poprvé.
Povolil jsem a moje tělo ho začalo přijímat, jak jeho součást.
„Taky tě miluji, Suri.”
Pevně jsem ho objal kolem krku a kousl ho do ramene, abchy utlumil své sténání, které by okamžitě zaplavilo celý pokoj.
Nechal jsem svůj penis, aby se třel o jeho rozpálené tělo. Občas se ještě víc natiskl na jeho pokožku, aby mi ten tlak stáhl kůžičku ze žaludu a jeho hladká ploska dostala příjemné dráždění do svého centra slasti.

Suri
Akio se pomalu uvolnil a já už mohl bez překážek najíždět a brát si jeho tělo tak, jak mi právě velel můj mozek a můj chtíč. Div že jsem ho svým prudkým přirážením neodstěhoval na druhou stranu postele. Ztěžoval mi to svým pevným obětím a rameno mě bolelo, jak byl do mne zahryznutý. Jeho horký dech mi způsoboval mrazení po celém těle.
Úplně jsem se v tom ztrácel. Jeho vlasy odlétávaly na všechny strany, jak rychle jsem oddechoval a když se ve mně všechno v jednom momentě napjalo a během okamžiku se vše slilo do jednoho místa, málem jsem zavyl jako raněný vlk. Orgasmus zcela zachvátil celé mé tělo a já se musel pevně zapřít rukama o postel, abych se nesvalil na Akia.
Skoro v bezvědomí jsem ještě několikrát pohnul svými boky, až jsem v Akiovi zůstal naražen tak, že nebylo místa, kudy by unikla aspoň troška spermatu, kterým jsem ho teď plnil.
Nebyl jsem schopen ani zvednout ruku, abych i jemu pomohl k dokončení. Jen jsem se zapíral čelem o jeho a prudce oddechoval.

Akio
Prudké nájezdy opájely mé tělo a dostávaly mě do toho správného varu. Stále jsem se zakusoval do jeho ramene.
Tření mého penisu o naše těla se stupňovalo a moje vzrušení po chvíli začalo propouštět všechno sperma na jeho a mé břicho. Skoro ve stejnou chvíli, jako jeho mužství vyplnilo mě až po okraj.
Stále jsem ho cítil v sobě a užíval si to souznění těl.
„Suri, miluji tě.”
Přitáhl jsem si ho ještě blíž a políbil.
„Měli bychom jít, máme doma dítě,” usmál jsem se a pohladil ho po jeho jemném strništi.

Suri
Akio se o mne otíral a veškerou jeho nadílku rozetřel mezi naše břicha. Víc se ke mně přitáhl a zašeptal mi ta skvělá slova do ucha.
Opětoval jsem jeho polibek. Byl jsem nenasytný a nechtěl jsem přestat. Pár bezděčných pohybů, mi vrátilo ten skvělý pocit, kdy mě svíral uvnitř sebe a já měl chuť pokračovat. Prostě jsem neměl dost.
Jenže mě probral do reality svými dalšími slovy. A i když mě pak pohladil po tváři a usmál se, nadšení opadlo.
„Jo, měli bychom jít,“ povzdechl jsem. Vyklouzl jsem z něj a vstal jsem. Přešel jsem do koupelny, a aspoň se trochu omyl. I když studenou vodou, ale aspoň mě to probralo a dokonale zarazilo ještě možné choutky.
„Tak můžeme jít,“ přešel jsem ke skříni a začal se oblékat. „Měli bychom malého Kane zavést zpátky do sirotčince. Aspoň prozatím, Až si zvykne, pak ho vezmeme k nám.“
Těšil jsem se na něj, ale tak nějak jsem chtěl být ještě aspoň chvíli s Akiem. Ale nejspíš to nejde.

Akio
Došel jsem k Surimu a drcl do něj, aby se mi uhnul z cesty. Sám jsem se omyl a osušil.
Ještě nahý, jsem se kolem něj protáhl a hodil na sebe oblečení, které jsem si k němu za tu chvíli nanosil. Došel jsem k němu a nechal se přenést k nám domů.
Malý Kane si hrál s mým tátou a nic jim nechybělo, vypadal spokojený a táta taky.
„Kane, budeme muset jít. Už je tma a v sirotčinci by se o tebe báli. Pokud vše půjde jak má, chtěl by si s námi bydlet?”
Opravdu jsem toužil po jeho souhlasné odpovědi. Jeho načernalá očíčka se zaleskla a jeho kývnutí hlavou byl ten nejhezčí souhlas, který jsem kdy dostal.

Suri
Hachiro a Kane opravdu vypadali jako děda s vnukem. Moc jim to slušelo a oba byli spokojení. Pohlédl jsem na Aki, kterému se to také líbilo. Přešel ke Kanemu a když se ho zeptal, malému hned zablýskly oči nadšením.
„Akio, musím se vrátit na zámek,“ promluvil, jsem, když bral malého na ruky. „Odveď ho do sirotčince s tátou,“ popošel jsem k nim a oba je pohladil po vlasech. „Rád tě zase uvidím. Brzy si pro tebe přijdeme.“
Políbil jsem Akia na čelo, mávl jsem rukou na Hachira a zmizel jsem. Přenesl jsem se před zámek. Chvíli jsem jen stál a díval, se jak si strážní mění služby. Když jsem viděl, že všechno funguje jak má, zamířil jsem k sobě do pokoje. Svlékl jsem se a lehl do postele. Zamotal jsem se do peřiny až po krk a jen tak zíral do tmy.
Najednou mě přepadla teskná nálada. Měl jsem pocit, jako bych něco získal a zároveň něco ztrácel. Přemýšlel jsem nad tím tak dlouho, až jsem nakonec usnul.

Akio
Suri odešel a já zůstal s těma dvěma osamotě. Nějak mi připadal skleslý a netušil jsem proč. Došel jsem k malému Kane a vytáhl ho do náruče.
„Půjdeme…”
Táta šel vedle nás a s nadšením vyprávěl pohádkové příběhy, co jsem měl jako malý rád. Došli jsme do sirotčince a malého předali Asakymu. Byl smutný, ale odešel za dětmi.
Asaky se k nám vrátil a já se s ním dlouho bavil na chodbě. I on sám posoudil, že Kane s námi pookřál a byl by s námi rád.
Vyšli jsme s tátou ven a já se mu omluvil, že musím ještě něco zařídit, ať jsem sám domů.
Odešel jsem na zámek a od stráží zjistil, že je Suri ve svém pokoji. Přikradl jsem se k němu a svlékl se u postele. Celý nahý, jsem vlezl pod teplou přikrývku a zašeptal mu do ucha.
„Když si tu, máme čas jen pro sebe, ne?”

Suri
Probral jsem se, když se postel zhoupla a teplé Akiovo tělo se na mne přitisklo. Nějak jsem si nebyl jistý, jestli se na něho vůbec otočím. I přes to, co řekl, jsem se obával toho, že hned zas vyletí z postele nebo se stane něco v zámku a já budu muset jít.
Chytl jsem jeho ruku, přetáhl si ji přes sebe a pevně ji chytil. Víc jsem se přitiskl k jeho tělu, až jsem mohl cítit jeho srdce, jak mu buší do zad.
„Kane už je zpátky? Co říkal Asaky?“ zeptal jsem se ho. Přitáhl jsem si jeho ruku k ústům a políbil ji.
„Budu si muset zvyknout na to, že už nebudeš jen můj,“ dodal jsem tiše.

Akio
Víc jsem se na něj přitiskl a hlavu zabořil do svalnatých zad.
„Vždy budu jen tvůj, to se nezmění. Jen budeme mít i něco, co patří nám oběma. Někoho, kdo nás bude mít rád a za čím se budeme rádi vracet. Někoho, pro koho rádi nasadíme život,“ otřel jsem se nosem o jeho krk a víc se natiskl na jeho záda. „Nemůžu ti dát dítě, ale můžeme spolu jedno vychovat. Máme mu co nabídnout. Je poslední Zemní vlk, jinak jsou vybiti. Není nikdo jiný, kdo by ho mohl učit, než my. Asaky říkal, že to určitě půjde. Máme za ním pozítří přijít a uvidíme, jestli si ho už neodvedeme domů. Ale pokud se cítíš nesvůj a nelíbí se ti tenhle nápad, necháme toho.”
Pořád Suriho miluji nejvíc na světě, není to jen mé rozhodnutí a Kane není hračka, kterou můžeme odložit.

Suri
„Neříkám, že se mi ten nápad nelíbí. Sám to chci. Jen…“ odmlčel jsem se.
Ještě jednou jsem políbil Akiovu ruku a pak ji odstrčil bokem. Vstal jsem z postele. Natáhl jsem na sebe kalhoty a halenu.
„Jedna věc je, když nás vyruší někdo a druhá věc je, když to uděláš ty. Kane byl s tvým tátou. My dva na sebe skoro nemáme čas. Já ještě ani nebyl pořádně hotovej a ty řekneš, že máme jít. To… pár minut navíc by nikoho nezabilo, Akio,“ nazul jsem si boty a posadil se k němu na postel. Pohladil jsem ho po tváři a políbil ho. „Miluji tě Aki. Jsem rád za každou volnou chvilku, kdy s tebou můžu být. Už i chlapi se mi smějí, že jsem změknul. Ale to je mi jedno. Chci s tebou vychovávat Kaneho. Ale chci i tebe Akio. Nevím, jak ti to mám říct, prostě nejsem řečník,“ prohrábl jsem si vlasy a postavil se. „Jedna věc je, když mě zavolá král, nebo když přiběhne Kane, že si třeba zapíchl třísku do prstu. Ale druhá věc je, když se nic neděje a ty řekneš, že musíme jít a skoro v tom nejlepším. Jako bys mi řekl: Užil sis a jdi. Jen mi dej prostě čas. Já si na to snad zvyknu…Chci, aby s námi Kane…“ náhle jsem se zarazil.
Přepadl mě divný pocit. Jako by se něco dělo.
„Něco se děje s králem,“ řekl jsem do ticha a vzápětí mé citlivé uši zaregistrovaly volání Maro. Ani jsem se s Akiem nerozloučil a okamžitě se k němu přenesl.
V první chvíli jsem se zarazil. Byli kousek od zámku a Tomoko se krčil v křečích a Maro jen řval mé jméno. Položil jsem ruku Tomokovi na břicho a pak ho bez řečí vzal do náruče a hned odnášel do zámku.
Musíme být rychlí. Teď na nějaké osobní pocity není čas. Odnesl jsem Tomoka do velké síně a uložil ho na obřadní stůl. Maro jsem posadil vedle něho. Během chvilky u nás byl Ziro i Saisho. Všichni z toho byli nervózní.
Kdyby šlo jen o samotný porod… Ale… Tohle přivolá Beliala. Přijde si pro dítě… Říkal to a musíme to brát vážně.
Nechal jsem krále a v rukách ostatních a vyběhl jsem na chodbu.
„Okamžitě všichni mají pohotovost!“ zařval jsem na celou chodbu. „Do jednoho! A je mi jedno, že právě někdo usnul!“ rozběhl jsem se do svého pokoje. Na chodbě to hned ožilo. Jen jsem sledoval přes okna, jak se kolem zámku začíná zvedat modrá bariéra tvořena Saishovými a Zirovými kouzly.
Cítím Beliala, i když jeho znamení nemám. On přijde. Musíme mu zabránit, aby se dostal ke králi.
Vběhl jsem do pokoje a hned jsem se rozběhl ke svým zbraním.

Akio
No dobře, tohle mi nedošlo. Chtěl jsem se mu omluvit, ale i já cítil, že něco není v pořádku. Někde hluboko ve mě se vše sevřelo a křišťál na krku se rozsvítil.
Suri byl náhle pryč. Vstal jsem a oblékl se. Už z dálky ke mně doléhal puch síry a spáleného masa.
Je tu…
Vyběhl jsem před zámek a okamžitě se změnil ve vlka. Běžel jsem k severní bariéře, která začala slábnout. Musím to tu ochránit, aspoň chvíli.
Doběhl jsem právě v okamžiku, kdy se začala bortit. Z obojku na krku mi vystřelily řetězy a utvořily další bariéru, na kterou se začaly dobývat stvůry z pekel.
Nehodlal jsem je pustit dovnitř a z mého těla vyšlehly plameny. Začala bitva…
V boji se nic neodpouští a oni jsou už dávno mrtví.
Nebál jsem se je zlikvidovat, i když mě to bolelo. Za jednoho mrtvého se na mě vrhli další dva. Z mého těla se stalo ohnivé brnění a já se snažil ubránit alespoň tuhle stanu, aby Tomoko mohl odrodit.
Bolest zastínil adrenalin a já ani nevnímal ty rány, z kterých se valila krev. Tohle dám… Já vydržím.

Suri
Ani jsem se nezdržoval s připínáním pochvy na záda. Prostě jsem meče vytáhl a běžel ven. Jen letmo jsem si všiml, že ložnice je prázdná. Ale v tu chvíli jsem si ani neuvědomil, kde by mohl být Akio. Hlavu mi teď zaměstnával jen Belial.
Vyběhl jsem ven, kde to už vřelo. U bariér se už bojovalo, jak na ně doráželi stvůry a nemrtví. Všude byl cítit pekelný smrad a krev a vládl zde chaos. Pár mých zástupců se snažilo situaci udržet pod kontrolou.
Služebnictvo se hned poschovávalo a jen muži popadli, co bylo po ruce, a šli bránit zámek. Někteří se zbraněmi, někteří v podobě vlka.
Bojoval jsem u hlavní brány, utržil jsem pár šrámů, ale v tuhle chvíli mě zajímalo jen jediné. Kde je ten zatracený Belial?
Najednou jsem ucítil, jak energie bariéry začíná slábnout. Otočil jsem se na severní stranu. Viděl jsem, jak její modrá záře slábne a ona se začala bortit.
„Za žádnou cenu nikoho nesmíte pustit dovnitř!“ křikl jsem na jednoho z velitelů, který právě usekl hlavu jednomu z útočníků. Rozběhl jsem se dozadu za zámek. Od tama jsem cítil to největší zlo.
Ze strany od lesa byl boj menší. Většina se soustředila kolem hlavní brány. Ale… Tohle zřejmě bylo v Belialově plánu. Nemohl se dovnitř dostat skrz bariéry, potřeboval je zlomit. Kdyby to udělal bez narušení, stálo by ho to hodně sil a on ji potřeboval.
Už zdálky jsem viděl ty známé řetězy, které se snažily bariéru udržet. Viděl jsem plameny, které Akio získal naším spojením. Ale viděl jsem také rudé plameny, patřící té největší zrůdě, co jsem kdy potkal.
Akio slábl. Byl zraněný a celý zakrvácený a sotva se držel na nohou. V tuhle chvíli nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Všichni ostatní bojovali a byli rádi, že jsou ještě naživu.
Rozběhl jsem se co nejrychleji k nim. Už cestou jsem se obaloval plameny a ruce mě začaly brnět.
Belial se už natahoval po Akiovi…
„Nech ho být!“ zařval jsem. Zahodil jsem meče a napřáhl proti němu ruce. Mé řetězy vystřelily a v mžiku omotaly Belialovo tělo. „Zabiju tě!“ křičel jsem na něj a blížil se k němu.
Jenže moje síla se nedala rovnat té jeho. Jen se usmál a dlaněmi se dotkl řetězů, které ač z něho vysávaly energii, nakonec se pod jeho dotekem rozpadly.
Když nepomůže magie, musí stačit síla. Skočil jsem po něm. Jen na okamžik jsem pocítil, jak se spolu řítíme k zemi, ale vzápětí jsem odletěl kus od něj, jak mě odmrštil.
„Nezastavíš mě,“ začal se Belial smát a v mžiku stál u velkých dveří do zámku.

Akio
Ucítil jsem silné pálení do mé srsti a drsné prsty na mém krku. Stál tam…
Vrčel jsem vzteky a snažil se vymanit z jeho sevření, ale Belial byl tak silný, že ani mé řetězy nepomáhaly. Zakousl jsem se mu do ruky a prudce škubnul. Pustil mě, ale v tu chvíli se k nám již blížil Suri.
Postavil se mezi nás a pustil se do Beliala. Ale i já věděl, že proti němu nemá ani jeden z nás šanci.
Suriho tělo letělo vzduchem a přistálo tvrdě na zem.
Z posledních sil jsem vstal a skoro se doplazil k Surimu. Proměnil jsem se v člověka a sundal si přívěsek. Dal jsem mu ho na krk.
„Běž! Tohle tě ochrání. Ochraň krále. To je naše povinnost.”
Potom mi jen ruka těžce dopadla na zem a já ji následoval. Viděl jsem to zaváhání v Suriho očích, ale nemohl mi pomoct, ne teď.
Už z dálky jsem slyšel, jak se blíží můj otec a jeho vlčí řev dával najevo, že i on se připojil do boje.
„Běž!”

Suri
„Krucinál, Akio!“ okřikl jsem ho. „Neříkej mi, co mám dělat, dobře to vím!“ serval jsem přívěsek z krku a vrátil mu ho zpátky. „Ty se laskavě postarej, abys mi tu neumřel, nechci Kaneho vychovávat sám!“ ztěžka jsem se zvedl na nohy a otřel si krev, která mi do očí tekla z rozbitého čela.
„Hachiro!“ zařval jsem na jeho tátu, když jsem ho viděl, jak trhá na kousky jednu z těch zrůd. „Postarej se o Akia!“
Rychle jsem se sklonil a políbil ho na tvář. „Za chvíli jsem zpátky, nikam mi neuteč!“
Rozběhl jsem se k zámku. Probíhal jsem chodbami, kde se už taky pár těch potvor dostalo. Co bylo ale horší, věděl jsem přesně, kudy šel Belial. Zůstávala za ním spoušť, zranění a mrtví bojovníci. Už jsem byl kousek od obřadní síně, když náhle všechno potemnělo a citelně se ochladilo. Najednou bylo všude ticho. Zůstal jsem stát na místě jak přimražený. Špatný pocit mě na místě paralyzoval.
Všechno je špatně. Nemůžeme krále ochránit. Ne před ním…
Najednou jsem uslyšel slabý dětský pláč a křik a hluk z velké síně. Vzpamatoval jsem se a okamžitě jsem se tam rozběhl. Velká síň byla skoro v troskách. Tomoko ležel v bezvědomí na obřadním stole. Saisho a Ziro polomrtví se sbírali ze země a kousek od Tomoka se krčila služebná a chránila svým tělem děti.
Děti? I v téhle napjaté chvíli jsem se musel podívat, protože jsem tomu nevěřil. Chytl jsem ji za rameno, aby se uklidnila a pomohl ji vstát. Opravdu. Na velkých polštářích ležela holčička a chlapeček.
Tomoko se začal probírat a já si v tu chvíli uvědomil, že zvenku ustal hluk z boje a nikde tu nevidím a ani necítím Beliala.
„Kde je Maro?“ ozval se král a pokoušel se posadit.
Začal jsem se kolem sebe rozhlížet. Opravdu. Nebyl tu.
„Přenesl se s Belialem,“ ozval se Ziro, který zkoušel dát napít krve chlapečkovi, protože neustále plakal. Ale ten to odmítal. Nejspíš bude víc vlk, než upír.
„Musíme pro něj!“ začal se Tomoko zvedat. „Ale… kde?“

Akio
On na mě křičel. To je snad poprvé, kdy jsem ho viděl takhle moc rozčíleného. Opravdu ho miluji.
Odcházel a já cítil, jak je mé tělo slabé. Všude kolem nás se rozléhal řev z bojiště, kde se do sebe pouštěli vlci a nemrtví. Tolika obětí padne a krve nazmar.
Chránit krále i za cenu vlastního života, to je to, co musíme dělat. Nic jiného není důležité. S trhlinou v srdci po svých blízkých se postavit s nožem v ruce proti tesákům a bojovat.
Je to patetické, ale král nám dal naději na to, že naše děti budou žít v lepším světě, plném lásky a porozumění.
Pokusil jsem se vstát a držel si bok, z kterého v proudech vytékala krev. Sevřel jsem přívěsek a vrátil si ho na krk.
Tyhle zranění zanechají hluboké jizvy, hlavně když jsem před sebou viděl tolik mrtvých těl.
Otec už byl u mě a podpíral mé zmučené tělo. Už nyní jsem si uvědomil, že vše utichlo, a když jsem pozvedl zrak, najednou byli všichni nemrtví pryč.
Ucítil jsem divné sevření u svého srdce a to mě srazilo na kolena. Tělo mi vynechalo službu a nebýt otce, už bych se válel v blátě.
Zachvátila mě náhle silná horečka a vše se mi před očima zbarvilo do černa. Jako z dálky jsem už jen slyšel otcův hlas a vnímal, jak se mnou někdo běží držíc mě v náručí.
„Aki… Synku… Vydrž!”