Akio
Spokojeně jsem spal v jeho teplé náruči a jen jsem lehce oddechoval. Bylo mi opravdu příjemně a já se cítil v bezpečí. Probudilo mě hlasité bouchání na dveře. Byli neodbytní a stále se snažili nás vzbudit. Naštvaně jsem vstal a došel ke dveřím. Nahý jsem jim otevřel a rychle se spodní částí těla schoval za dveře, aby se Král nepohoršil.
„Je tu Suri?“ promluvil na mě.
„Králi… Omlouvám se, hned ho zavolám,“ otočil jsem se za Surim do pokoje, ale ten už vstával a byl nevrlý.
Suri
Konečně jsem mohl říct, že jsem spokojeně usnul. Ale někdo mi zřejmě nepřál dlouhého spánku. Jen matně jsem vnímal bouchání na dveře, ale byl jsem tak rozespalý, že jsem nebyl schopen hned zareagovat. Zato Akio vyskočil jak laňka a hnal se ke dveřím. Nejspíš taky chtěl dotyčnému vynadat, že nás budí.
V momentě, když jsem uslyšel za dveřmi druhý hlas, byl jsem okamžitě vzhůru. Přesto jsem však nedokázal skrýt své rozladění. Jen jsem popadl ručník, ležící na kraji postele a omotal si ho kolem pasu, abych se nemusel schovávat za dveřmi jako Akio.
„Kdo to tu sakra ruší?“ otevřel jsem dveře prudkým pohybem, abych se podíval na vetřelce. Nahý a rozčepýřený Akio hned uhnul a schoval se za nimi.
„Omlouvám se Tomoko, potřebuješ něco?“ vyhrknul jsem rychle, když jsem za dveřmi viděl krále.
„Ano, za deset minut, buď dole před palácem a vezmi i stráže. Jdeme za Zirou,“ podíval se na mně a na vykukujícího Akia s lehkým úsměvem.
Kývnul jsem, že rozumím a chtěl ještě namítnout, že jsem nesnídal, ale král už odcházel a mě nepříslušelo na něho hulákat na chodbě a neposlechnout jeho rozkaz.
S povzdechem jsem zavřel dveře a pohlédl na Akia. Vypadal tak… roztomile, jak mu vlasy trčely na všechny strany. Prostě k sežrání. Ale nebyl čas na cokoli dalšího. Jen se oblíct, vybrat stráže a jít.
„Musím jít, Aki,“ přitáhl jsem si ho aspoň na chvilku do objetí. „Král nepočká…“
Akio
Na tohle si asi nezvyknu. Že mi ho vezmou potom, co s ním chci ještě chvíli být.
Poslouchal jsem, kam jdou, a měl jsem obavy. Ziro byl Tomokův snoubenec a měli se brát… Porušením protokolu Tomoko ukázal, že láska je mnohem víc, než jeho pozice.
Odešli a já se natiskl na Suriho tělo, abych si ho ještě užil.
„Budeš v pořádku? Mám strach ze Zirovi reakce. Musí ho tohle všechno bolet. Asi bych umřel, kdybys mě nechal…“ políbil jsem ho a ihned cítil, jak ho znovu chci. Jen jsem se od něj odtrhl a začal se strojit. Hodil jsem na sebe oblečení a zamířil se Surim k hlavní bráně.
Král tu ještě nebyl, tak jsem se ještě zachumlal do Suriho hrudi a užíval si jeho teplo. Jenže oni se blížili a já mu jen stihl dát rychlou pusu, než odešel s nimi pryč.
Povzdechl jsem si, když jsem uviděl jeho vzdalující se záda. Co budu celý den dělat?
Měl bych něco zjistit i o tom, jak se proti Belialovi bránit. Sebral jsem se a odešel za otcem.
Suri
„Já v pořádku budu, to se bát nemusíš. Však jdeme jen k Zirovi do jeho domu. A co se jeho týče, dal jsem mu varování,“ odpovídal jsem Akiovi na otázky, zatím co jsem si oblékal halenu a natahoval kalhoty. „Určitě mu není moc dobře, když se na ně dva musí dívat, ale určitě si někoho najde. Tomoko není první ani poslední vlk v naší zemi.“
Nazul jsem si lehké boty. Už jsem si chtěl připnout meče na záda, když jsem si uvědomil, že vlastně jdeme jen k Zirovi a ne do žádné bitvy. Odložil jsem je zpět a k pasu si jen připnul nůž.
Cestou k bráně jsem určil ještě čtyři muže, kteří šli s námi jako doprovod. Jejich zbroj by měla stačit. Však co se může stát. Jen vzteklý Ziro…
U brány jsme byli první. Akio se mi schoulil do náruče, jako by mně ani nechtěl nikam pustit. Jenže i on ví, co tahle služba znamená. Mohl jsem už jen cítit jeho polibek na svých rtech a už jsme kráčeli k Zirovu domu.
Hned u brány jeho sídla nastal problém. Myslel jsem, že budu muset zakročit, když Ziro chytil krále, objal ho a políbil na tvář. Stihl jsem do Maro jen drcnout, protože jsem už viděl, jak natahuje ruku po meči jednoho ze strážců. On však nakonec chytl Tomoka a začal ho před Zirem líbat.
Kruci polibek…
Jen jsem si povzdechl a v mysli mi vyvstal obrázek rozespalého Akia.
Vešli jsme do domu. Procházeli jsme sídlem až na konec chodby, kde jsme zůstali stát u velkých dveří, vedoucích do knihovny.
„Prosím zůstaňte tu, vevnitř jsem staré listiny, nesmí tam moc lidí…“ ozval se Tomoko, a než jsem stihl namítnout, že tohle ochrana krále nedovoluje, zavřely se za nimi dveře.
„Do háje s králem!“ zaklel jsem polohlasně.
Když se strážci začali chichotat, ještě jsem je seřval. Snad bude všechno v pohodě. Ani mě nenechali knihovnu prohlédnout, než do ní vešli. Doufám, že Ziro ví, jak se má chovat a knihy na ně snad nezaútočí…
Akio
Otevřel jsem dveře. Otec nervózně chodil po pokoji a pokuřoval svou dýmku.
„Děje se něco, tati?”
„Akio, jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?”
„Proč by se mi mělo něco stát?” ptal jsem se překvapeně.
„Belial… Cítím ho všude Aki. Něco se blíží a nikdo nebude v bezpečí. Proč si přišel?”
„Potřebuji vědět, jak se proti němu bránit.”
„Myslel jsem si, že se vrátíš. Věděl jsem to… Suri má jeho značku a ať chceš, nebo ne, ona si ho žádá. jediné štěstí je, že si tě označil. Jinak by byl už dávno s ním v pekle a znova by mu sloužil. I Belial zná největší zákon vlků. Je jen jeden partner, jen jeden je můj… Tak zní… On nemá právo zasahovat do vašeho spojení, posíleno naší dohodou s kouzelníkem Aunu a prokletím modrého křišťálu na tvém krku, můžete být ochráněni. Jen… Musíš projít zkouškou a je jen na tobě, jakou cestu si vybereš. Nesmím ti radit a ani tě doprovázet. Musíš jít sám. Zvládneš to?”
„Pokud to ochrání mě a Suriho, půjdu kamkoliv…”
„Dobře… Najez se a půjdeme…”
Jen souhlasně jsem přikývl a začal snídat.
Suri
Přecházel jsem nervózně po chodbě. Občas jsem se zastavil u dveří a naslouchal, jestli je všechno v pořádku, Ale bylo tam ticho.
Pořád jsem byl myšlenkami jinde. Akio pomalu začal mizet někde do pozadí a dopředu se draly vzpomínky na sen a na Beliala. Co zatraceně může chtít? Jde mu o mě, nebo mu jde o něco, kolem krále? Že by jeho přítel Maro? To že jsem ho viděl v démonské podobě, ještě nic neznamenalo. Hodně upírů bylo zrozeno právě z ďábla. Ale… Je cítit Belialovou krví. Sice slabě, ale přece.
Začal jsem znovu přecházet kolem dveří, když mou nohou náhle projela ostrá bolest, až se mi podlomily kolena. Jeden z mužů ke mně přiskočil a chytl mne, abych neupadl.
V tu chvíli, kdy se rozpálilo Belialovo znamení, kolem jako by všechno zmrzlo. Náhlé zlověstné ticho… Jen jsme stáli a dívali se na sebe. I strážci to cítili.
Znovu se ozvala silná bolest v noze, jako by mi ji někdo probodnul nožem. Už jsem neměl pochyb. Jakmile jsem chytil za kliku dveří, nehledíc na přísný zákaz vstupovat, ozvala se za nimi dutá rána, jako by něčí tělo dopadlo na zem.
„Jdeme dovnitř!“ křikl jsem na své muže. Jenže dveře nechtěly povolit. Jako by je někdo začaroval. Nadvakrát jsme se rozběhli proti nim, než se prudce rozletěly a my vběhli dovnitř.
V celé místnosti byl cítit pekelný smrad.
Byl tu! Sakra on tu byl!
Jeden rychlý pohled kolem a na Maro a já věděl, že je zle…
Král zmizel…
Akio
Najedl jsem se a otec mě odváděl do vlčího lesa. Je to místo duchů a pradávných mytických bytostí, které ho chrání. Dorazili jsme k jeho okraji a zastavili se u nejstarší ho stromu, který vítal návštěvy do svého království. Jeho mohutná koruna a dlouhé zelené listy vypadaly jak ruce s prsty.
„Dál musíš sám. Běž, kam tě lesní duchové povedou. Tam se dozvíš víc. Pamatuj. Mluv pravdu a neboj se. Vše dělej srdcem, to ti napoví…“
„Mám tě rád, tati. To jen, kdybych se nevrátil.“
„Vrátíš! Jsi můj syn.“
Poslední slova, než jsem udělal první krok do lesa, po kterém jsem se tak často procházeli i s maminkou.
Šel jsem rovně po cestičce, dokud se přede mnou neobjevili malý lesní duchové, kteří vypadali jak malé dřevěné loutky. Poskakovali po kloboucích hub a usmívali se. Pomalu jsem je následoval a ani se nedíval na cestu.
Častokrát jsem slyšel, jak pode mnou lupla větvička a oni se jen bolestivě na mě podívali. Začal jsem si dávat pozor na to, kam šlapu. Rozhněvat božstvo se mi zrovna nechtělo.
Přicházeli jsme k veliké mýtině, která byla osvětlená jarním sluníčkem a celá zářila barvami květů, které se otáčely za sluncem.
„Vítej…“ zazněl libý hlas, patřící nádherné dívce. Byla zahalena jen listy okolních stromů.
Byla bílá jak sníh a její oči modře zářily, jak nebe nad námi.
„Jsem lesní paní. Buď zdráv Akio. Už dlouho tě čekám,“ usmála se a podávala mi pohár s čistou vodou. „Vypij to! Pokud chceš ochránit to, co tolik miluješ. Musíš se obětovat. Jak moc dokážeš čelit svému strachu a jakou cestou se vydáš, ovlivní mé rozhodnutí, jestli ti pomohu. Prosím…“
Uchopil jsem číši a napil se… Rozlilo se mnou obrovské teplo a já se cítil, že celý hořím, ale mé tělo se jen svezlo do měkkého mechu a já jen hleděl do nebe nade mnou.
Suri
„Co se stalo?! Kde je Tomoko?!“ křičel jsem na Maro. Sbíral jsem ho ze země, protože nebyl schopen vstát a jen se zděšeně rozhlížel kolem sebe. To nemůže být pravda… To Belial určitě neudělal.
Najednou mě Maro prudce odstrčil a vrhl se na Zira.
„Ty! Ty… jak mohl Belial vědět, že jsme tady!“ držel ho pod krkem a byl vzteky bez sebe.
„Já nevím…“ chroptěl. „Belial si vždycky dělá co chce… Jsi jeho syn, najde si tě všude a vždycky, nic ho nezastaví!“
Pustil ho a on těžce dopadl na zem.
„Potřebuji okamžitě vědět, jak se k němu dostat!“
„To nejde tak jednoduše,“ odpověděl Ziro a začal se sbírat ze země.
„To je mi jedno! Chci to okamžitě vědět!“ zařval Maro tak silně, že se okna rozletěla a roztříštila.
V tu chvíli jsme si všichni do jednoho zakryly uši a krčili se před letícím sklem.
Pomalu jsem se narovnával a s rukou na noži se díval na něho, jak ho ovládá vztek. Měnil se…
Začal jsem rychle dýchat a já už vytahoval nůž z pochvy.
Byl tak podobný Belialovi… Ziro nelhal. Je to jeho syn.
Díval jsem se na něj. Jeho tělo se měnilo a on dopadl na kolena. Těžce oddychoval a kolem něj se rozprostřela velká černá křídla.
Ziro se na něj díval s obavami, ale i s odporem. Mí muži, ač v šoku z toho, co se děje, tasili své meče a rozestavěli se kolem Maro. Mávl jsem na ně rukou, aby neútočili.
Nenávist, kterou jsem cítil k Belialovi, byla přiživována tím, jak jsem se díval na jeho syna. Tolik podobný mu byl…
Měl jsem chuť na něho zaútočit třeba holýma rukama. Ale… Je to králův partner. On si ho označil…
V tu chvíli jsem si vzpomněl na Akia. Co kdyby se mi něco stalo, jen proto, že jsem označen ďáblem? Co by Akio dělal? Nevybral jsem si to dobrovolně, stejně jako on…
Králův partner nemůže za to, kdo je jeho otec. Stejně jako já si nevybral ty své.
Akio
Najednou nebe tmavlo a mé tělo, jako by opouštěla má duše. Stál jsem vedle svého těla a díval se na něj.
Slyšel jsem hlas. Tolik známý hlas, který mě volal, abych za ním šel. Hlas, který mi tolika roků chyběl… Utíkal jsem lesem. Dál a dál, až jsem doběhl na místo, které jsem tolik chtěl zapomenout.
Díval jsem se do tváře jediného člověka, který mi v životě tolik chyběl. Máma…
Seděla na zemi a její tělo bylo pokryté řeznými ranami. Natáhl jsem ruku, ale nedotkl se jí. Jak kdyby se vzdalovala a byla dál ode mě.
Slzy mi stékaly po tváři a já se snažil dostat k ní. Zatavit to, ale nešlo to. Víc se mi do cesty stavěly různé překážky. Trnité keře, které mi na kůži zanechaly hluboké rány, stejné jako měla ona na sobě. Ostří vodní ježci se mi zapichovali do chodidel a vpouštěly do mě jed…
Ale já šel dál… Žhavé uhlíky. Vše jsem prošel, abych se na konci mohl dotknout její tváře. A ten dotek znamenal pro mou duši vše.
„Odpusť, maminko… Odpusť…“
Suri
„Tak se probouzí tvé pravé já? Jsi pro Tomoka nebezpečný. Měl bys ho nechat být,“ přiblížil se Ziro a zůstal stát vedle mě. „Smrdíš jako Belial a jsi stejný jako on.“
V duchu jsem s ním souhlasil.
„Řekni mi, jak se k němu dostanu!“ zavrčel na Maro a otočil se k Zirovi.
„Nemůžeš tam jít! Nevrátíš se!“
„To mě nezajímá, klidně tam zůstanu, jen abych ho zachránil. On tam umře! A Belial, on… Chce ho… jako hračku,“ zatl ruce v pěst, až mu z rozdrásaných dlaní začala kapat krev na podlahu. „To chceš, Ziro?“ Přiskočil ke stolu a začal zběsile listovat ve velké knize, jako by v ní hledal odpověď.
Belialova hračka… Stáhl se mi žaludek, když jsem to slyšel. To… to nesmím dopustit.
Už jsem se nadechoval, abych něco řekl, když se svištivým zvukem Maruovi přistálo něco malého chlupatého na rameni.
Zaměřil jsem se na tu černou chlupatou kuličku. Zatraceně… Tui… malý démon chaosu. Často mi dělal tam dole společnost. Jen jsem mírně couvl a doufal, že si mne nevšimne. Ale on byl zabraný do rozhovoru s královým druhem. A pak najednou s pufnutím zmizel.
„Beliale!“ zařval Maro z ničeho nic. „Tak slyšíš mě, Beliale?! Přijď si pro mě, půjdu s tebou! Tak krucinál, slyšíš mě?“
Chtěl jsem ho zastavit, říct mu, že ho můžu do pekla přenést, ale on zařval znovu, až mi v uších zaléhalo: „ Beliale!!!“
Sotva dořekl poslední slabiku, zahalila nás naprostá tma. Nic jsem neviděl… Jen ostrá palčivá bolest v noze, mi napověděla, kdo se tu právě objevil.
„Tak sis to rozmyslel?“ ozval se ze tmy šeptavý hlas, z kterého se mi okamžitě udělalo špatně. „Vidím, že jsi pravý syn svého otce.“
„Vem mě k Tomokovi!“ ozval se Maro.
„Ne k Tomokovi. Vezmu tě domů, můj drahý. Zavolal sis mě sám, to znamená, že jsi přijal mou nabídku!“ zasmál se Belial.
„Ne Maro! To nesmíš!“ vykřikl jsem a rozběhl se do tmy.
Ale pozdě. Tma se pomalu rozplynula… Maro zmizel stejně jako Belial.
Akio
Pozvedla ke mně své oči, které byly celé uplakané a objala mě. Pevně stiskla mé tělo a smáčela mou košili…
„Nemám ti co odpouštět. Tohle nebyla tvá vina… Dál se tím netrap.“
Najednou se jak obláček páry ztratila pryč.
Objevil se přede mnou otec a Suri…
Belial držel Suri držel kolem krku belial a chystal se ho zabít a otec se propadal do tekutého písku.
Věděl jsem, co to znamená a má volba, musela být jasná.
Rozběhl jsem se k Surimu a Belial se ztratil. Jenže můj otec se mezitím ztratil v písku.
Přispěchal jsem k němu a rukou hrabal tu odpornou tekutinu, která mi ho brala. Nahmatal jsem jeho ruce, ale on mě stahoval k sobě… Byl jsem po lokty v písku, a přesto ho tahal ho ven.
Vši silou jsem ho tahal a snažil se ho zachránit. Věděl jsem, že mi nikdo nepomůže. Tohle je má cesta… Má volba.
Konečně jsem ho z písku vytáhl a položil na zem. Nedýchal a já ho silně udeřil do hrudi. Nadechl se.
Začal jsem se smát jak smyslů zbavený… Ztracený ve zkouškách, ve kterých jsem se musel tak rychle rozhodovat… Poslouchat jen své srdce, jak mi otec poradil. Bylo to hrozné.
Už jsem ani nedokázal dýchat… Být… Žít…
Suri
Když se tma rozplynula, na moment jsme zůstali ochromeně stát. Zděšení z toho, že Maro zmizel stejně jako Tomoko. Strážci se jen s napřaženými meči rozhlíželi kolem sebe a Ziro celý ztuhlý hleděl jen do jednoho místa. Pohnul jsem se. Bolest v mé noze polevila. Došel jsem k Zirovi, a ač jsem byl uvnitř silně nervózní, opatrně a klidně jsem na něj promluvil.
Podíval se na mě nepřítomným pohledem. „On… Belial… to nemůže… Klidně ať si nechá toho upíra… ale král… podepsal smlouvu… nesmí…“
Belial podepsal smlouvu? Jakou smlouvu?
„O čem to sakra mluvíš? Jaká smlouva?!“ chytl jsem Zira za ramena a zatřásl s ním, aby se vzpamatoval. Jestli Ziro ví něco, co my ne, mohlo by nám to pomoct. Vím, že jeho rodina ukrývala důležité dokumenty, které se vázaly právě ke královské rodině a naší zemi.
„Ziro!“ křikl jsem znovu na něj a on se konečně vzpamatoval.
Vytrhl se z mého sevření a rozběhl se na konec knihovny. Ani se nedíval, jestli někdo sleduje jeho počínání, nebo ne. Za poslední policí otevřel umně ukrytá dvířka a ve velké díře, ve zdi, která se před ním objevil, se začal rychle přehrabovat mezi hromadou listin, které tam byly uloženy.
„Tohle,“ opsal jsem rukou kolem sebe půlkruh a podíval se na strážce. „Tohle podléhá přísnému utajení. Mlčení za cenu vašeho života. Je vám to jasné? Nic z toho, co se tu stalo, nesmí ven. Dozvím se, že někdo z vás mluvil, zabiju ho bez rozmýšlení.“
Muži jen mlčky přikývli. Dobře věděli, že se za ně kdykoli postavím, ale jsem schopen jakoukoli zradu i tvrdě potrestat.
„Sežeňte někoho, kdo to tu dá do pořádku. Zkontrolujte, jestli se něco neponičilo a pak se vraťte na zámek. Po zbytek dne máte volno.“
Aniž bych se o ně dál zajímal, otočil jsem se a šel k Zirovi. Ten právě držel v třesoucích se rukách jednu listinu a jeho oči lítaly po řádcích jako zběsilé.
„Říkal jsem to! Belial nesmí na krále zaútočit! Musí ho propustit! Jdeme za ním!“ v tu chvíli jeho ruce poklesly. „Jak se ale dostaneme k Belialaovi?“
„Postarám se o to,“ přistoupil jsem k němu, vzal jsem mu z ruky listinu, sroloval ji a zasunul do kapsy. Pevně jsem Zira objal, a aniž bych čekal na jeho otázky či reakci, přenesl jsem nás…
Akio
Otočil jsem se prudce na Suriho, když se otcovo tělo ztrácelo z mých rukou a Suri se s nožem rozběhl přímo na mě.
Další volba? Ano, jsem tu ve snech… Jak jinak…
Jen jsem zaklonil hlavu a nechal ho, aby mi nůž natiskl na hrdlo. Pokud někoho miluji, musím mu věřit a jestli mě napadl, musí vědět proč.
Zmizel i on…
Najednou mi byla zima a já otevřel oči. Ležel jsem nehnutě na mechu a díval se na nebe, které bylo poseto hvězdami. Byl již večer a lesní duchové seděli kolem mě. Paní lesů mi pomohla na nohy a podávala mi malou lahvičku s jasně modrou tekutinou.
„Dokázal si to. Jsi po hodně letech první z vašeho rodu, který uspěl. Ani tvůj otec neuspěl. Jsi připraven čelit pravdě a milovat navždy jen jednu osobu. Tohle je elixír, který vtiskni sobě i partnerovi do značky o víc se nestarej. Uvidíš sám.“
Převzal jsem si lahvičku a uklonil se, aby věděla, že ji ctím.
Šel jsem zpět do zámku, abych počkal na Suriho v jeho pokoji.
Suri
Velká místnost, s obřadními malbami po zemi a jen s dvěma dveřmi, nás přivítala svým tichem, když jsme se v ní objevili. Pustil jsem Zira a hned se rozhlížel kolem sebe. U stěny, vedle jedněch dveří se krčil Tui. Byl snad ještě menší než obvykle. Zatím co se Ziro snažil popadnout dech a nepozvracet se, já zamířil rovnou k Tuimu. Vzal jsem do ruky jeho třesoucí se tělíčko. Zvedl hlavičku a vycenil na mne své ostré zoubky. Věděl jsem, že je to něco jako jeho úsměv.
„Suri,“ vypísklo to malé stvoření. „Jdeš k pánovi? Proč se vracíš? Bude tě mučit, zabije tě, protože jsi mu utekl… Už tolik let… Neměl ses vracet…“
„Musel jsem Tui,“ jen periferně jsem zahlédl, jak se k nám Ziro přiblížil a zvědavě si Tuiho prohlížel. „Pán unesl našeho krále, porušil smlouvu a já si pro něj přišel. Je mi jedno, co se stane se mnou, ale král a jeho druh sem nepatří. Jsou tam?“ ukázal jsem na dveře vedoucí k Belialovým komnatám.
„Ano,“ přikývl. „Dej na sebe pozor,“ olízl mi dlaň a zmizel.
Bez dalšího rozmýšlení jsem se vydal po chodbě k posledním velkým černým dveřím se zlatým kováním. Čím víc, jsem se však k nim blížil, tím víc můj krok váznul. Ale myšlenka, že musím ochránit krále, zatlačovala špatné vzpomínky na tu místnost, jeho ložnici.
Chytl jsem kliku a na moment zaváhal.
„Nedovolím ti to! Jsem tu, tak Tomoka pustíš!“ ozval se najednou Marův výkřik. Už jsem nemyslel na nic.
„Okamžitě přestaňte!“ zařval jsem, jen co jsem rozrazil dveře.
Pohled na Maro mě mírně vyděsil. Stál proti Belialovi a byl víc démon, než jeho otec. Pohled na Tomoka mě zcela zmrazil. Připoutaný k posteli. Té samé posteli, kde…
Už jen matně jsem vnímal, co se kolem děje. Jako paralyzován jsem hleděl střídavě na tu postel a na Beliala. Avšak to, co jsem pak slyšel, mě nakonec probralo.
Král bude mít dítě? Co? Jak? Vždyť to není možné…
Tahle novinka porazila i jeho druha. Ztěžka dosedl na postel, neschopen jakékoli komunikace. Jeho oheň zcela pohasl a on jen svěsil křídla a s vědomím, že se právě stal otcem, se odebíral do mrákot.
„Tak jdeme, taťko…“ přistoupil jsem k němu a pomohl mu vstát, aby ho Tomoko mohl přenést do zámku. Objal jsem Zira a ještě se zadíval na zuřícího Beliala.
„Vrátil ses!“ na tváři se mu objevil zas ten zlý úsměv. I přesto, že ho Tomoko zranil, stále byl nebezpečný. Musíme rychle odsud.
„Nevrátil a nikdy nevrátím!“ Nadechl jsem se a nečekaje na nic dalšího jsem se se Zirem přenesl. Než jsem zcela zmizel, stihl jsem ještě zaslechnout švihnutí biče.
Nezachytil mě.
Jen jeho konec mě líznul a rozřízl košili a kůži na zádech.
Nechal jsem Zira stát na chodbě u Tomokovy ložnice. Král mě propustil a já se konečně mohl vrátit k sobě.
Vešel jsem dovnitř. Nedíval jsem se nalevo ani napravo a zamířil rovnou k posteli. Vyčerpaně jsem se na ní složil. Ležel jsem na břiše, zhluboka dýchal a snažil se z hlavy vytěsnit toho zatraceného démonského parchanta.
Ví, že jsem na živu… To není dobrý…
Akio
Došel jsem do zámku a posadil se na postel u Suriho v pokoji.
Ještě stále jsem se potřeboval z toho všeho nějak oklepat. Ty zkoušky se dotkly mých hluboko uložených vzpomínek.
Najednou se otevřely dveře a Suri se svalil vedle mě na postel. Ani si nevšiml, že jsem tu a sedím u něj. Došel jsem ke dveřím a zavřel je. Vrátil jsem se k němu a zadíval se na jeho poraněná záda…
Doškubl jsem jeho košili a pomalu olizoval krev z jeho čerstvé rány, která byla cítit pekelným smradem. Rána se mu začala zacelovat a já se jen přitulil k jeho zádům.
„Kde si byl? U Beliala? Jsi jím cítit… Neublížil ti?“
Můj hlas se chvěl, jak jsem se bál toho, co mi řekne.
Suri
Trhnul jsem sebou, když jsem ucítil dotek na zádech. Pootočil jsem hlavu. Akio se nade mnou skláněl. Roztrhl celou košili a já cítil, jak se jeho teplý jazyk dotýká mé rány. Zprvu to zaštípalo, ale pak jsem cítil, jak bolest ustupuje. Přitiskl se na má záda. Vnímal jsem jeho teplo a bylo to velice příjemné.
„Kdybys tak mohl zacelit všechny jizvy,“ přejel jsem si prsty po tváři, kde mi zůstala jizva po Dannových drápech.
Natáhl jsem ruku za sebe a pohladil Akia po boku a pak jsem ji nechal ležet na jeho zadečku.
„Byl jsem tam. Musel jsem, protože Belial unesl krále,“ dodal jsem rychle, když jsem ucítil, jak po prvních slovech sebou trhnul.
„Nikomu nic neudělal. Jen…“ odmlčel jsem se. Vzpomněl jsem si na Belialova slova a na to, že mě chtěl přitáhnout zpátky. Zmizel jsem z tama v poslední vteřině. Já a Ziro nejsme chránění žádnou smlouvou. Jen tak bychom se z pekla nedostali.
„Myslel si, že jsem se vrátil. Tenkrát, když jsem utekl, našel mě a chtěl mě zabít. Královi strážci mě našli skoro mrtvého.“
Nevím, co teď bude. I když je Belial zraněn, pořád je nebezpečný. A navíc, má tu syna.
„Musíš být opatrný, Akio…“
Akio
Škubl jsem sebou, když jsem uslyšel to, co mi říkal.
Rychle jsem se posadil vedle něho a nervózně si projížděl vlasy rukou.
„No… Já… Byl jsem za otcem a on mi poradil, co mám dělat. Víš… Já… Musel jsem něco udělat, ale neptej se prosím co, nechce se mi o tom mluvit. Důležité je to, že mám tohle.“
Stále ležel, protože byl bez života a já mu narval lahvičku s tekutinou před oči.
„Tohle ti musím vpravit do značky, kterou jsem ti udělal, a ono nás to má chránit. Nevím jak, protože tohle mi lesní paní neřekla, ale nemám se prý bát, ani Belial na to nemůže.“
Suri
„Něco udělat? Nechceš o tom mluvit? Jen mi řekni, jestli se ti nic nestalo,“ vyhrknul jsem a zíral přitom na lahvičku s modrým obsahem. Převrátil jsem Akia na záda. Vyhrnul jsem mu košili a rychle ho začal prohlížet. Stáhl jsem mu ji z ramen k loktům. Taky žádné zranění.
Chytl jsem okraj kalhot a chtěl je stáhnout. Zastavil jsem se. Nepřišel dotrhaný a má na sobě věci, které měl i ráno. Nikým není cítit.
„Promiň,“ políbil jsem ho na břiše a posunul se nahoru, abych mu viděl do obličeje. „Říkáš lesní paní? „Co ti říkala?“
Byl jsem zvědavý a náhle ze mne spadla i únava.
„Myslíš, že by tě to opravdu mohlo před Belialem ochránit?“ pohlédl jsem na lahvičku, kterou stále svíral v ruce.
Stále jsem měl pochybnosti, ale kdo ví… Lesní duchové jsou velmi mocní.
Akio
No… Lhal bych, kdybych řekl, že jeho rychlá reakce mě nevzrušila… To jak mi stáhl košili z ramen a povalil mě na postel, projelo mých tělem a zachvělo jím.
Když se jeho prsty dotkly kalhot, přál jsem si, aby je prudce strhl z mého těla a ukázal mi, jak moc mě miluje. Tohohle pocitu nebudu mít nikdy dost. Kdy toužím jen po tom, abych byl jeho… Cítit, jak se moje tělo pod jeho polibky rozpaluje. Jak srdce přestává bít…
Jenže on se stáhl a zadíval se do mých očí. Povzdech jsem si celkem hlasitě, jak zklamaný jsem v tu chvíli byl. Asi ze mě udělal zvíře, nebo že by ho ze mě udělalo to páření?
„No, ona mě zkoušela… Byly to zkoušky, kterými nechce nikdo procházet, ale zvládl jsem je. Tohle je modrá voda z jezírka v mrtvých skalách. Je to zakázané místo. Tam vzniká i zaniká život. Tam se rodí démoni a andělé. Je to místo odpočinku i chaosu. Všichni jsou si rovni. Poslední lahvičky má jen pár pánů přírody. Je to nejsilnější esence života, která dokáže potlačit jakoukoliv moc. Naše spojení posílené touto tekutinou, by mělo definitivně zrušit tvé spojení s Belialem a pokud značka nezmízí, tak mu zabrání, aby na tebe sáhnul.“
Otevřel jsem lahvičku a nabral polovinu slizké hmoty na své prsty. Křišťál na krku se mi rozsvítil… Rozetřel jsem Surimu tekutinu na značku na rameni a ta se jak had vpila do jeho kůže. Se zasyčením se mu celé znamení modře rozzářilo. Druhou polovinu lahvičky jsem si vetřel do svého znamení a ostrá bolest v rameni mi naznačila, že i já jsem poctěn darem nejvyšších pánů kouzel. Je to dar za to, že jsme se jako rod podvolili prokletí modrého křišťálu.