Maro
Oba, já i Tomoko jsme byli tak unaveni, že jsme během chvilky usnuli.
Ale…
Najednou jsem se probral s divným pocitem. Otevřel jsem oči. Tomoko klidně spal. Oddychl jsem si. Ale… Kolem postele byla vztyčená modrá průhledná bariéra. Soškám svítily oči a obě byly natočeny k oknu. Rychle jsem se otočil tím směrem.
V otevřeném okně, seděl Balial s roztáhnutými křídly. Nic neříkal. Jen seděl, díval se na nás a usmíval se. Nejspíš tušil, že i když by se dostal přes bariéru, způsobil by rozruch. A to on nechtěl.
Podíval se na spícího Tomoka, kterého jsem objímal a pak zaměřil pohled do mých očí.
„Tohle je zbytečné… zbytečně se vysiluješ… vezmu si co je mé… Ani ti čarodějové vám nepomůžou… už se ti Saiho pochlubil, jak moc dobře ho znám? Každou jeho slabinu… jeho tělo a krev dokonale… A ten vlk Ziro? Myslí si, že jsem mu o sobě řekl všechno? Díky, že jsi mi daroval tu čarodějnici… díky ní už vím i všechny naše slabiny a jsem schopen to všechno posílit…“
Aniž by otevřel pusu, slyšel jsem zřetelně každé jeho slovo. Rychle jsem oddechoval a jen se díval do těch očí… Do té klece, která mě nechtěla pustit ze svého sevření.
Pak se ale na chodbě ozval šramot.
„Už jen pár dní…“ lehce mávl křídly a odletěl do tmy. Díval jsem se na to prázdné okno přes tu modrou bariéru a snažil se uklidnit. Teprve když se Tomoko víc zavrtal do mé náruče, jsem začal vnímat okolí. Zavřel jsem oči a snažil se nemyslet na to, co Belial říká. Není možné, aby věděl všechny slabiny naše a aby během tak krátké chvíle tak zesílil… Není to možné…
Tomoko
Spokojeně jsem spal, dokud se v místnosti neochladilo a já se nezavrtal víc pod peřinu…
„Maru, zavři okno…“
Najednou se rozrazily dveře a do nich vešli Ziro a Saisho…
„Tak jsme tu a já mám nápad…“ zaznělo z úst Zira.
Nápad? Tak tohle mě zajímá… Hned jsem se zvedl do sedu a díval se překvapeně na Zira…
Maro
Myslel jsem, že vyletím z kůže, když ti dva vrazili dovnitř. Byl jsem napjatý jak špagát a dost jsem sebou trhnul, kdy se dveře otevřely. Tomoko se probudil, chvilku se na ně nechápavě díval a pak když Ziro promluvil, hned se zvedl do sedu.
Já se rozhlížel, těkal jsem pohledem z jednoho na druhého a dobře jsem si všiml pátravého Saishova pohledu.
Prohlásil něco o kouzlech a pak zůstal viset pohledem na mně. Jen jsem sklonil hlavu. Bylo mi jasné, že ví, že tu Belial byl. Co mu mám na to říct? Už vím. Nejlepší obrana je útok.
„Jak to, že tě Belial zná?“ zaútočil jsem na něj otázkou.
Patová situace. On chtěl něco říct mně, já ho zastavil otázkou.
Ziro chtěl něco říct všem nám, ale zůstali na nás s Tomokem hledět.
Co teď?
Kdo začne?
Ziro
Než jsem však stihl cokoliv říct k tomu, jaký mám nápad, Maru ihned zaútočil otázkou na Saisha… Bolestivou otázkou, na kterou se Saisho zdráhal odpovědět.
Bohužel i já věděl, že už se to nedá tajit… Je na čase říct pravdu…
Jako správný partner jsem si jen povzdechl a došel blíž k Saishovi.
Do ucha jsem mu zašeptal: „Je ten správný čas, aby se Maru dozvěděl pravdu… Ty za nic nemůžeš, opravdu. Jsem tu s tebou, řekni mu celou pravdu…“
Políbil jsem ho na tvář a díval se na to, jak si přisedá k Maru na postel. Přitáhl jsem si křeslo k posteli a usadil se naproti nim. Vím, že je to těžké, ale pravda je osvobozující a oba si zasloužili, aby roztáhli křídla.
To, co mám na srdci, počká… Stejně potřebuji, aby na to kouzlo, byl Saisho uvolněný a já mohl do jeho mysli s tím, že se nebojí, co tam uvidím.
Saisho
Ať jsem se tomu chtěl vyhnout jakýmkoli způsobem, postavili mně teď Ziro a Maru před hotovou věc.
Stáhl se mi žaludek. Chtějí po mně něco, o čem jsem s nikým nikdy nemluvil. Zřejmě není vyhnutí… Ale…
Pomalu jsem dosedl na postel a Maru se ještě přiblížil a vyzývavě se na mě díval.
Nadechl jsem se a začal mluvit. Řekl jsem mu, jak to bylo s jeho zrozením… A pak přišla na řadu ta druhá, těžší věc.
Několikrát jsem se nadechl, naprázdno otevřel pusu a v rukách sevřel prostěradlo…
„… když ti byly asi dva roky, Belial si pro tebe přišel. Aimi a tebe jsem stihl skrýt. Hiroshi zatím bojoval s Belialem. Snažil se ho zadržet co nejdéle, abych měl dost času vás dva ukrýt. Ale než jsem se stihl vrátit, Belial ho zabil. Viděl už jen, jak naposledy vydechl a pak… nebyl…“
Zhluboka jsem se nadechl, protože jsem nebyl schopen pokračovat. Jen jsem jednou ještě pohlédl na všechny, už skoro otvíral pusu, že budu mluvit dál…
Prudce jsem vstal. „To je všechno!“
Změnil jsem se v netopýra a odletěl ke stájím. Chvilku jsem neslyšně poletoval, než jsem se snesl dolů k zemi. Postavil jsem se na své lidské nohy a opřel se o balíky slámy.
Tohle ne… tohle říct nemůžu… nikdy to neřeknu nikomu…
Ziro
Věděl jsem, že to nezvládne, ale že se zachová jako malé dítě a uteče? Sakra… Tomoko se na mě díval tím štěněčím pohledem a snažil se mě donutit, abych mu řekl to, co vím.
„Nemůžu vám to říct, ale opravdu mu moc ublížil. Krmil se na něm, mučil ho a vše… Nejde se o tom bavit, to může jen on. A, dělal to jen proto, aby vás Belial nenašel. Kvůli tobě Maru… Nezlob se na něj, on tě má opravdu rád a trápí se tím, co se stalo tvému otci. Myslím si, že byste si měli promluvit o samotě a konečně to vyřešit. To kouzlo, na které se chystám je o spojení a pokud nebude vyřešena jeho minulost, nemusí se to povést. Prosím tě, promluv s ním…“
Poprvé Mara o něco prosím a doufám, že naposledy.
Saisho
Stál jsem ve stáji a naslouchal tichému oddechování koňů a jejich občasnému zafrkání. Měl jsem chuť si některého pohladit. Ale nejspíš bych způsobil pořádný rozruch. Nikdy jsem na koni nejezdil, protože jsem neměl důvod. Ale přesto se mi tahle zvířata líbí. Zaslechl jsem šustot netopýřích křídel. Jen my upíři máme tu výsadu je slyšet a vidět. Kolem lidí se většinou jen mihnou, aniž by je stihli zaregistrovat.
„Co se stalo mezi tebou a Belialem?“ ozval se kousek ode mne Marův hlas. „Vím, že to neskončilo tak, jak jsi nám řekl,“ pomalu přešel ke mně a já i v té tmě viděl záblesk jeho rudých očí.
„Není to nic, co bys potřeboval vědět. Tebe se to netýká. To hlavní jsem ti řekl…“
„Saisho!“ zdůraznil mé jméno. „Chci to vědět. Jestli mi to neřekneš, už ti nebudu věřit. Nechci, abys přede mnou něco tajil.“
Věděl jsem, že se Maro nedá jen tak odbýt.
Proč? Proč se to muselo stát a ten zmetek se musel zrovna teď takhle připomenout?
Povzdechl jsem si.
„Dobře. Řeknu ti to ve zkratce, ale něco po tobě za to chci. Ukážeš mi pak tvoji změnu ve vlka a dovolíš mi tě studovat…“
Maro se jen usmál a pak souhlasil. Ještě chvilku jsem mlčel, ale pak jsem začal mluvit. Šlo to ztuha. Každé slovo mě bolelo, ale nakonec jsem mu řekl vše. Jak mě omráčil a unesl. Jak mě zavřel tam dole, do toho pokoje bez oken. Jak mě připoutal pekelnými okovy. Jak mě mučil. Jak se na mě krmil… Jak si mě bral proti mé vůli… Jak mě kdo ví, po kolika dnech zachránili starší a přitom polovina z nich zemřela.
„Je kolem mne jen smrt. Proto jsem nikdy neměl nikoho tak jak tví rodiče. Kdo je vedle mne, je ohrožen…“
Celou dobu byl ticho a jen poslouchal. Já se na něho ani jednou nepodíval.
„Děkuji, že jsi mi to řekl, Saisho,“ přistoupil Maro ke mně blíž a položil mi ruku na rameno. „Nikdy ti nic nevyčítám a ani nebudu. Udělal jsi pro nás vše, co jsi mohl i za cenu svého života. Mohl tě zabít. Jen díky tobě jsem na živu a to ti nikdy nezapomenu. Děkuji. Jestli souhlasíš, řeknu to Tomokovi sám.
Jen jsem přikývl.
„Jen Tomokovi… Ziro to všechno viděl, když se mi naboural do hlavy,“ pak jsem se usmál a konečně se na Maro podíval. „Tak!“ řekl jsem hlasitěji, než bylo nutné, abych odvedl pozornost na něco jiného. „A teď ty. Splň svůj slib. Ukaž se mi ve vlčí podobě.“
Maro ani na chvilku neváhal a přede mnou, během pár vteřin stál nádherný vlk. Bílý, skoro bych řekl se stříbrným nádechem své jemné srsti. Fascinovaně jsem na něj hleděl. Něco takového jsem ještě neviděl.
„Jsi opravdu krásný…“ vydechl jsem a pohladil ho po jeho velké hlavě, která dosahovala k mým ramenům. Maro mi jen laškovně olízl tvář a odběhl.
Chvilku jsem tam tak stál a přemýšlel nad vším. Po chvíli jsem uslyšel tiché kroky směřující do stáje.
Ziro
Seděl jsem naproti Tomokovi a probíral s ním vše, co se týkalo obřadu. Potřeboval jsem si s ním ještě ujasnit, jak to bude, ale kouzlo jsem mu ještě neřekl. Ptal se, ale já si potřebuji být jistý, že bude Saisho klidný, protože by mě to stálo život.
Maro se najednou objevil ve dveřích a vyskočil na postel.
Řekl, že mám jít za Saisho a já jen souhlasně kývl hlavou. Zvedl jsem se a odešel do stájí.
Pomalu jsem vcházel do místnosti, když se na mě Saisho otočil a díval se, jak k němu jdu…
„Tak jste si to vyříkali? Jak se cítíš?“ ptal jsem se opatrně a přistoupil k němu.
Pohladil jsem tu jemnou pokožku na jeho tváři a jemně ho políbil na rty, tak, aby cítil všechnu tu lásku, co mu dávám.
Saisho
Pohlédl jsem do těch jeho zlatých očí. Zastříhal ušima a usmál se. Měl jsem chuť ho podrbat jako pejska. Jen jsem zvedl ruku a jemně ho po těch uších pohladil.
„Víš, že jsi krásný?“ zeptal jsem se ho. Nerad mluvím o svých pocitech.
Když mě políbil, jen jsem si ho k sobě víc přitáhl a nechal se zahřívat jeho teplým tělem.
„Tak co jsi vymyslel? Na co jsi přišel? Já teď nějak nebyl schopný něco z té mé hlavy vydolovat…“ podíval jsem se na něj zkoumavě.
Přeci jen byl s Tomokem o samotě celkem dlouhou dobu, co mě tu Maro obtěžoval svými otázkami. Co odešel, začal jsem i já přemýšlet nad spojenými silami. Stačilo, když jsem předal Zirovi část své energie a Belial se raději stáhl.
Ziro
„No, je to kouzlo spojení. Měli bychom toho být schopni. Neříkám, že to bude snadné, ale mohlo by to vyjít… Takže…“ políbil jsem ho a ještě víc se na něj natiskl, abych si užil jeho přítomnosti.
„Povedeš obřad, ukážu ti, jak a co máš dělat. Budeš mít ale jen polovinu svojí síly. S Belialem budu bojovat já, ale neboj, ty budeš se mnou. Rozdvojím tě. Je to velmi staré kouzlo a ani Belial ho nezná. Přísně utajené a chráněné před světem a dokáže ho jen můj rod. Naše krev je již spojena a část z ní, proudí tvým tělem. Vyvolám ji do lidské formy a spojím se svojí silou kouzelníka. Bude to hmotné tělo, které bude jen schránka pro čistou energii. Napojím ji na svoji vlčí podobu a utvořím z tebe své brnění… Čistá energie z nás obou mě obalí a vytvoří krvavé brnění, které bude halit mé tělo. Nic se na mě nedostane a já budu moc oponovat jeho útokům v lidské i vlčí formě. Spojím naše kouzla, což znamená, že mě musíš naučit ta, která ovládáš ty, a ty povedeš obřad. Budeš mít polovinu síly, takže, kdyby se cokoliv nepovedlo, přemístíš se na vlčí horu. Na tu nemůže žádné zlo, je zapečetěna, a pokud by tam Belial vstoupil, duše zemřelých, by ho odtáhly do světla. Bohužel nemůže Tomoko rodit tam, musí to proběhnout na obřadním místě a to je tady v zámku. Sakra, proč to musí být tak komplikované… Co si o tom myslíš? Půjde to???“ díval jsem se na Saisha a čekal na jeho odpověď.
Saisho
Pozorně jsem Zira poslouchal. Přemýšlel jsem nad celým tím kouzlem, a co všechno to může přinést. Vždy vidím ty nedostatky jako první.
„Ohrozí tě to…“ zamračil jsem se. „Zkusíme přijít na něco jiného. Nechci, aby se ti něco stalo. Když budu mít jen poloviční sílu a Belial zaútočí, nebudu tě moct ochránit. Nelíbí se mi to…“
Je ale pravda, že jsem zatím na nic lepšího nepřišel. Jen na spojení našich energií v jednu.
„Proberem to na zámku,“ můj klidný postoj se rázem změnil.
Začal jsem být mírně nepříjemný, protože z toho všeho mám obavy. Mám pocit, jako bych potřeboval ještě několik mých já v plné síle, abych dokázal ochránit všechny a hlavně to nejcennější. Pevně jsem Zira objal a položil mu hlavu na rameno.
„Než začne obřad, chci vytvořit kolem zámku ochranná kouzla, která by mohla Beliala aspoň trochu oslabit. Všiml jsem si těch černých obrazců, ornamentů… I Maro na sobě nějaké měl, když se změnil do démonské podoby. To by mohlo pomoci.“
Ziro
„Vidíš vše špatně. Nemáme moc možností… Máme jen pět dní a to je málo. Nehledě na to, že ty mou sílu nemůžeš použít jako já tvou. Můžeme to alespoň zkusit, ano?“ byl jsem neústupný.
Je to dobré kouzlo a vím, že tohle Belial očekávat nebude.
„Já vím, že se o mě bojíš, ale já se jen tak nedám. I kdybych se měl k tobě doplazit, tak se vrátím. Miluji tě Saisho… Věř mi trochu, já vím, co dělám,“ usmál jsem se a políbil ho.
„Ano, stvoříme pečetící a ochranná kouzla. Černá znamení a ornamenty jsou mého rodu vlků, chrání vše po staletí, posílíme je.“
Pomalu jsem se od Saisha oddálil a chytil ho za ruku. Odvedl jsem ho zpět do zámku a do jejich pokoje.
Vše jsem řekl Maruovi a Tomokovi a vyčkával jsem odpovědi Saisha, který opravdu nadšený nebyl.
Saisho
„Já jsem chtěl spojit naše kouzla, posílit naši společnou energii. Tohle se mi moc nelíbí. Nejsem si jistý, že je to něco, co by mohlo pomoci. Závisí to na jednom člověkovi. Veškerou zodpovědnost bereš na sebe… Nemůžu ti to dovolit. Co když se ti něco stane… Já… Nebudu mít dost sil ochránit vás všechny. Kašlu ti na nějakou vlčí horu… Nikam nepůjdu, pokud vy budete v ohrožení. To tady raději zemřu, nebo se mu nabídnu místo vás!“ postupně jsem zvyšoval hlas. Vstal jsem z křesla a několikrát jsem prošel tam a zpátky. Krucinál… kde se ztratil ten můj pověstný klid!
Nervózně jsem přecházel tam a zpátky. Chytl jsem košili na břiše a sevřel ji v hrsti. Přepadly mě náhlé křeče.
„Nedovolím, aby kdokoli z vás přišel o život. Udělám proto všechno. Ale pokud chceš použít tohle kouzlo, musíme to projít dopodrobna. A pořád platí to, že se mi to nelíbí!“ zamířil jsem ke dveřím, protože se to už nedalo vydržet.
„Mám hlad…“ zavrčel jsem vztekle a vyrazil jsem na chodbu.
Ziro
„Zdá se mi, že to pořád nezvládá, že?“ usmál jsem se a podíval se na Saisha, který odcházel dveřmi.
„Nemusí se mu to líbit, ale je to veliká šance, jak nás ochránit všechny. On pořád nechápe, že bude mít polovinu své síly, ale že bude mít i novou sílu, která se mu vybuduje, protože je už křížencem. Sakra… Pořád někam zdrhá a nedokáže se tomu postavit čelem.“
Naštvaně jsem se zvedl a uklonil se Tomokovi a Maru…
„Jdu toho naštvance nakrmit…“ řekl jsem a následoval kručení v břiše.
Došel jsem ho a natiskl se na jeho tělo.
„Můžeš nás přenést? Něco ti uvařím, ano? Nebo si dáš mě?“ usmál jsem se na něj.
Saisho
Byl jsem skoro na konci chodby, když mně Ziro dohnal. Zatavil mě a přitiskl se ke mně.
Hlad už atakoval celé mé tělo. Třásl jsem se, a už před chvílí se mi objevily drápy na rukách a protáhly se mi zuby. Ve sklech oken jsem viděl rudé záblesky svých očí.
„… nebo si dáš mně...?“ zaslechl jsem jako ve snu.
Ani chvíli jsem neváhal. Strhl jsem Zira do nejbližšího výklenku vedle okna a natlačil se za ním. Jen vydechl a zaklonil hlavu. Jednou rukou jsem ho chytil za krk a pak se s chutí do něj zakousl.
Jen menší lupnutí prokousnuté kůže bylo slyšet, a pak už jen mé sání jeho krve. Křeče ustávaly, ale já, i přesto, že jsem se cítil trochu nasycen, jsem nepřestával. I když jsem nepil už tak hladově, ale ta jeho krev…
Aniž bych si to uvědomil, začal jsem se otírat o jeho nohu. Polévalo mně horko ze vzrušení, které se na mně valilo, a já to už nedokázal ovládat. Jen z posledních sil jsem chytil Zirovu ruku a nasměroval si ji do kalhot. Sám jsem si je potáhl níž, abych uvolnil svého nadržence. Stiskl mne a začal mi ho protahovat v dlani. Já se jen boky prohýbal proti němu. Pustil jsem jeho krk, abych se několikrát hlasitě nadechl. Jak mě všechno bombardovalo tak neskutečně, že jsem nebyl schopen ničeho jiného, než se o Zira otírat, ztrácel jsem poslední zbytky sebeovládání.
Znovu jsem se do něj zakousl. Na několika místech jsem zanechal krvavé otisky svých zubů, až jsem v jeden moment táhle zasténal, zapřel ruce o stěnu a ustrnul v pohybu. Orgasmus se v mém těle tak nečekaně a silně rozprskl na všechny strany, že jsem nebyl schopen se hnout a jen se snažil dýchat, se zuby zakousnutými v jeho krku.
Ziro
No, po mé otázce, to bylo tedy pěkně rychlé… Ihned mě zatlačil do výklenku a zakousl se mi do krku…
Už když nasál první doušek mé krve, jsem se rozechvěl.
A když mi ruku nasměroval na svůj penis, vzrušil jsem se…
Jenže on mi před chvílí, krásně pomohl v koupelně a tentokrát, byl na řadě on.
Pevně jsem sevřel jeho pevné a již vzrušené mužství a pomalu po něm přejel po celé délce. Druhou rukou jsem uchopil jeho kulky a masíroval je…
Na chvíli se ode mě oddálil a zasténal, ale vzápětí se znovu zakousl do mého krku a dál sál…
Otíral se o mou nohu a já začal také hlasitě oddechovat. Výraz jeho tváře, který ukazoval, že je naprosto vzrušený, mě dostával do kolen.
Snažil jsem se to vydýchat, ale to, jak jsem mu přejížděl po vzrušení a laskal ho, mě dostávalo mnohem víc na hranici snesitelnosti…
Začal se pohybovat proti mé ruce a já zesílil stisk…
Rychlost jsem zvýšil záměrně a jeho tělo se prohnulo v eufórii. Hlasitě zasténal a já cítil, jak se jeho penis mé ruce škube… K tomu všemu se jeho sperma rozprsklo na mou košili…
Hltal jsem jeho uspokojený výraz a neukojen se na něj díval…
„Tak, vidím, že se najedl a teď bych nejspíš potřeboval nové oblečení,“ usmál jsem se.
„A taky ledovou sprchu…“ ale to jsem už jen zašeptal.
Saisho
Se skloněnou hlavou a rukama opřenýma o zeď vedle Zirových ramen jsem se vydýchával a snažil se vzpamatovat.
„Krucinál… Vidíš, co se mnou ta tvoje krev dělá?“ pohlédl jsem na něho a políbil ho na rty. „Neublížil jsem ti?“ zatvářil jsem se mírně nešťastně a přejel prsty po jeho pokousaném krku. Když jemně zavzdychal a zašeptal něco o studené sprše, táhl jsem ruku dolů.
„Promiň, prostě jsem se nedokázal ovládnout,“ zašeptal jsem mu do ucha a jemně ho nasál mezi rty. Druhou rukou jsem si natáhl zpátky kalhoty, ale hned ji přemístil na Zirův rozkrok.
„Rozrušilo tě to?“ usmál jsem se a stiskl jeho naběhlý penis přes látku kalhot. Když se ozvalo tiché zasténání, neváhal jsem a vjel jsem mu do kalhot.
„Nejspíš se budeš muset převlíct celý,“ zašeptal jsem mu do druhého ucha a olízl ho po obvodu.
Začal jsem mu masírovat jeho naběhlý úd. Druhou rukou jsem ho ještě jednou pohladil po břiše a pak ji přesunul do zadu, kde jsem ji také zasunul do kalhot a neomylně navedl dva prsty na jeho otvor.
To už se Ziro začal projevovat hlasitěji a jen se zapřel o stěnu, aby se mu nepodlomily nohy. Měl pootevřená ústa, vzdychal a přivíral oči, když jsem mu zajel do dírky a otíral se o jeho stěny a druhou rukou mu projížděl jeho erekci.
„Jsi nenasytný,“ začal jsem mu olizovat pokousaný krk, když jsem viděl, jak tomu podléhá.
Ziro
„Neublížil si mi, ani to není možné a hlavně… Když… Když si to ty, tak mi to nevadí… Spíš… si to užívám.“
Ucítil jsem jeho ruku ve svém rozkroku a jeho otázka mě rozdráždila o to víc.
„Ještě aby ne, tady vidíš, jak se to líbí mě…“ usmál jsem se, ale úsměv mě zamrzl ve chvíli, co začal laskat tělo.
Cítil jsem každý záhyb jeho prstu, jak se otírá o mou jemnou kůžičku a přivádí mě na slastnou vlnu rozkoše. Přejížděl po celé délce a já sténal…
Když jsem ucítil, jak se jeho prsty dostávají do mé dírky, mé útroby zaplály vášní…
Konečky prstů jemně dráždily můj bod rozkoše a já málem prošel stěnou za sebou…
„Za to všechno můžeš ty, měl… Ahhhh… Měl by si… Ahhh… Převzít odpovědnost…“ říkal jsem roztřeseným a vzrušeným hlasem.
Saisho
Zapřel jsem se o Zirovo tělo, aby mi neklesl k zemi. Protahoval jsem jeho teplou dírku, otíral se o jeho místečko, až jsem cítil, jak se začíná kolem mých prstů stahovat, a měl jsem pocit, že je chce zcela pohltit. Vecpal jsem mu tam ještě jeden prst. Vysouval jsem je ven a znovu zarážel zpátky. Protáčel jsem je a roztahoval, až Ziro ztrácel kontrolu nad svým tělem a jeho vzrušený hlas se rozléhal po celé chodbě. Pevněji jsem stiskl jeho penis a zrychlil tření.
„Jsi moc hlučný,“ zašeptal jsem mezi jeho vzdechy a vecpal mu jazyk do pusy, abych ho trochu umlčel. Byl tak mimo sebe, že byl sotva schopen oplácet mi polibek a já s chutí vymetal jeho ústa, místečko po místečku. Cítil jsem, jak se celý třese a všechny svaly se mu začínaly napínat. Jeho břicho bylo najednou tvrdé jak kámen, když zatl všechny svaly a jediné co uvolnil, byl projev jeho vyvrcholení, který mi začal procházet mezi prsty.
Ziro
Myslel jsem, že zešílím… Pevně jsem se držel jeho těla a snažil se ustát to, co do mě přímo vléval…
Jeho prsty, které se pohybovaly v rytmu a roztahovaly každý kousíček mého nitra, mě dostávaly na samý vrchol.
Měl jsem co dělat, abych prudce nedopadl na tvrdou zem, jak se mi klepaly nohy a já ztrácel pevnou půdu pod nohami.
Vzdychal jsem tak hlasitě, že se to rozléhalo chodbou.
Neudržel jsem to a vše jsem vypustil do jeho ruky…
V hlavě mě hučelo a můj mozek se nejspíš odstěhoval někam jinam.
Náhle jsem uslyšel, jak mě někdo volá… Silný hlas a já od sebe rychle Saisha odstrčil.
„Tomoko…. Rodí…“
Saisho
Líbilo se mi, jak to Ziro prožíval. Byl v tu chvíli tak krásný a já měl chuť ho celého okousat, líbat, olízat…
Pomalu se uklidňoval. Vytáhl jsem ruce a jen jsem si je otřel o svoji košili a pak Zirovi uschoval jeho poklad do jeho kalhot. Chtěl jsem ho políbit, když mě náhle odstrčil.
„Tomoko… rodí…“
Jen jsem otevřel naprázdno pusu, že řeknu, že je to blbost a je dost času, když se v tu chvíli rozsvítil náramek na mé ruce.
„Do prdele! Kam tak spěchá?! Vždyť je brzy! Nejsme připravení!“
Okamžitě jsem chytil Zira a vytáhl ho z výklenku.
„Kde jsou? V ložnici? Zůstali tam? Tomoko musí okamžitě do obřadní síně,“ táhl jsem Zira za sebou, když jsem zahlédl, jak Suri s Tomokem v náručí spěchá přesně tam, kde by teď měli být. Maro za nimi běžel jako pejsek a vypadal, že je úplně mimo. Tak to mi ještě scházelo.
„Jak se cítíš? Ještě to nemělo být,“ podíval jsem se na Tomoka a položil mu ruku na břicho.
Energie, která z něho proudila, jasně dávala najevo, že se nějakých dalších pět dní prostě čekat nebude.
„Musíme rychle vytvořit bariéru a rozdělit, co kdo udělá,“ otočil jsem se na Ziro a pak zpátky k Marovi. „A ty se vzpamatuj, Maro!“
Pak jsem přistoupil těsně k Zirovi, potlačil ho dál a velice tiše mu zašeptal do ucha.
„Musíme si pospíšit. Nejsme připravení a Belial to ucítí. Může kdykoli přijít.“
Ziro
Zmatkování nám všem asi jde dobře, jak tak vidím. Saisho mě vytáhl z výklenku a záhy jsme pozorovali, jak Suri nese Tomoka do obřadní síně.
Hned jsme byli u Tomoka a nejlepší byl Maru, který seděl prvně, jako hromádka neštěstí a potom rozdával rozkazy. Přišlo mi to vtipné…
Podíval jsem se na Saisha a velmi vážným tónem jsem řekl: „Musíme použít to kouzlo, musíš vést obřad. Zvládneš to? Musíš Tomoka říznout pod břichem a vytáhnout Ely ven. Potom to zacelíš. Zvládneš něco takového?“ se strachem v očích jsem se díval do těch Saishových.
Zavřel jsem oči a řekl zaklínadlo, které rozzářilo všechny značky v této místnosti.
„Tohle chrání tuhle místnost a všechny označená místa. Ale zbytek je na tobě…“
Saisho
Díval jsem se Zirovi do očí a v duchu rychle přehodnocoval všechny pro a proti. Nejspíš nám nic jiného nezbude. Nestihli jsme najít jakoukoli jinou variantu. Bylo tak málo času…
„Dobře, hned jsem tady. Ty zatím udělej tady, co je potřeba.“
Rychle jsem se přenesl do jeho domu. Posbíral jsem všechny knihy, které budeme potřebovat, a vrátil jsem se zpět. V nádobě s vodou jsem si opláchl ruce a obličej, abych se trochu vzpamatoval. Rozložil jsem knihy a vyhledal kouzla, která budeme potřebovat.
Jen po očku jsem sledoval, jak Suri rozdává rozkazy strážím, jak dvě služebné pobíhají a nosí věci, kterých bude potřeba, jak se Tomoko krčí pod bolestmi a drtí Marovi zápěstí.
Zvedl jsem ruku a sevřel do ní přívěsek z měsíčního kamene. Hřál mě a já si v tu chvíli říkal, že to všechno dobře dopadne. Nesmím zklamat. Nesmím. Podíval jsem se na své zápěstí.
„Tyhle jizvy mám už hodně dlouho,“ řekl jsem tiše Zirovi. „Už je nechci… Musíme Belialovi jednou pro vždy ukázat, že tu nemá co pohledávat…“
Vzal jsem knihu do ruky a přistoupil k obřadnímu kameni. Čekal jsem na Zirův povel.
Ziro
Vše bylo na svém místě a já jen souhlasně pokýval hlavou na Saisha. Přistoupil jsem k němu a zakousl se mu do krku. Sám jsem mu dal své zápěstí a donutil ho, aby se napil. Tím jsem spojil naše krve. Odstoupil jsem od něj a za pomocí kouzla spojení, jsem z něj vytáhl polovinu jeho krve. Vedle něj se utvořila druhá postava a já se mohl proměnit v rozzuřeného vlka. I já cítil, jak se Belial přibližuje a snaží se projít našimi barikádami. Krvavé tělo mě objalo a změnilo se na brnění, které chránilo každý kousek mého těla. Byli jsme připraveni na boj…
Díval jsem se jak Saisho začíná řezat do Tomokova těla… Jak rozhrnuje kůži a pomalu vytahuje malinké tělíčko holčičky. Chtěl uzavřít ránu, ale já pocítil, že to není vše…
„Je tam ještě jeden,“ zakřičel jsem a Saisho se na mě ihned obrátil.
Zahrabal v Tomokovi a už vytahoval za nožičky malé tělíčko chlapečka…
Jenže krve z Tomoka hodně ubývalo. Šlo o vteřiny…. Saisho rychle zavřel ránu a i když se snažil sebevíc, Tomoko upadl do bezvědomí. Jen dětský pláč přehlušoval ticho.
„Jsem tu pro ně, dejte mi je…“ ozval se náhle Belialův hlas.