Zira
Jak si dovoluje se mnou takhle zacházet? Pořád se nade mě povyšuje a mě je z něj na zvracení… Jak mě chytil pod krkem jak prašivého psa a ještě mi dupne na ocas… Na ocas? Hajzl jeden… Co jiného k takové pijavici říct… Nesnáším ho a vše, co ve mě doposud vyvolal, okamžitě spálím do posledního kousku.
Dostal jsem se do největší ráže, jaká se mi kdy povedla.
Moje plameny vyšlehly ven z mého těla a obalily mou kostru. Vlasy mi vlály kolem ramen a já šílel… Zvedl jsem se ze země, nebyl jsem roztřesený, nebo otřesený, byl jsem neskutečně nasraný…
Jsem jen jeho hračka, nic jiného, ani mi nedokáže říct pravdu. Tak moc podřadný jsem… Vsadím se, že kdyby to byl Maru, hned mu vše vyprdelkuje, ale já mu za to nestojím. Skvělé… Parchant jeden…
Prudce jsem se nadechl a vyšel ven ze svého zámku. Šel jsem šílet do zahrady… Tam dál to je jedno, stejně tam už roky nic neroste… Vše ve svém dosahu jsem spálil a asi dobrou hodinu jsem pěstmi mlátil do uschlého stromu… Dokud mi ruce nezkrvavěly a já se neuklidnil… Plameny zmizely a já se sesunul k zemi.
„Upírské plémě, beztak nebude chránit mého krále, ale jenom Maro… Sakra… nenávidím ho…“ povzdechl jsem si a opřel se zády o lavičku.
Chladný vánek mě konejšil a já na té studené zemi usnul.
Saisho
Vyčistil jsem jedno loupeživé doupě. Trápili lidi, kteří procházeli lesem a neměli možnost jinudy jít. V jeskyni, kde se ukrývali, zůstalo jen šest mrtvol. Uhasil jsem oheň, který měli zapálený, a vyšel jsem ven. Opláchl jsem se pořádně v blízké studánce a pořádně se napil. Tohle mi na pár dní bude stačit a možná nebudu mít chuť se zakousnout do Zira.
No vlastně… Jak to, že se za mnou nehnal jak velká voda? Kdyby chtěl, určitě by si mě našel a vymlátil ze mě duši. Proč je pořád tak horkokrevný a agresivní? A té jeho krásné pusince ty ošklivé nadávky vůbec nesluší. Nejspíš se budu muset vrátit. Snad se už uklidnil. Anebo taky ne…
Přemístil jsem se zpět k jeho panství. Vešel jsem dovnitř a hledal ho. V knihovně nebyl… Zastavil jsem jeho služebnou. Prý je v zahradě a kácí stromy…
Co?
Našlapoval jsem potichu jako kočka a hledal ho. Našel jsem ho úplně vzadu, na konci zničené zahrady. Aha, už vím, jak to myslela s tím kácením stromů. Došel jsem až k němu, připravený uskočit, kdyby po mně vystartoval. Ale on nic. Podíval jsem se na něho pozorněji.
Spí…
Opatrně jsem ho vzal do náruče a odnesl do domu. Služebná mi ukázala jeho ložnici. Donesla mi lavor s vodou a obvazy. Svlékl jsem ho a přikryl. Ruce jsem mu omyl a ovázal.
Přitáhl jsem si křeslo blíž k posteli a usadil se v něm.
Pozoroval jsem ho. Musel si toho opravdu prožít hodně. Zračilo se mu to ve tváři teď, když spal a neovládal své bolestivé pocity, které vycházely na povrch a odrážely se v jeho výrazu.
Musel jsem zavřít oči. I přesto, že jsem ho ošetřil a uložil do postele, stálo mě to hodně sebeovládání. Jeho zakrvácené ruky… tak jsem chtěl ochutnat… Jeho krásné tělo… tak jsem si na něj chtěl sáhnout… celého ho ohmatat…
Povzdychl jsem si a ještě pevněji sevřel víčka. Seděl jsem a čekal, dokud se neprobudí.
Ziro
Ani jsem necítil, že mě někdo přenáší do mého pokoje. Když jsem konečně otevřel oči, nemohl jsem se z toho vzpamatovat…
Ležel jsem v posteli a ruce jsem měl ovázané. Proč? Jak jsem se sem dostal?
Ucítil jsem pohyb vedle sebe a podíval se tím směrem. Na křesle tam seděl Saisho. Uwaaa… A díval se upřeně na mě.
„Jak… Jak jsem se sem dostal?“
Najednou jsem zjistil, že jsem nahý a rychle jsem drapl po peřině, aby se zabalil až po krk.
„Co… Co to? Tys mě svlékl? Tys viděl? Sakra… Jak ses opovážil… Aaaaa… Kdo ti to dovolil?“
Prudce jsem se otočil na bok a tím pádem jsem byl k němu zády. Cítil jsem se nervózní a hlavně… NAHÝ…
Byl jsem celý rudý a nehodlal mu dopřát ten pohled.
„Nesmíš se dívat na mé tělo, je tak… Odporné… Jizvaté a mučené… Nechci, aby ho někdo viděl. Všichni, co ho spatřili, byli zhnuseni… Nedívej se!“
Saisho
Ziro spal asi dvě hodiny, když se konečně pohnul. Otevřel jsem oči a v té tmě zableskly červeně a vypadaly jako oči kočky. Upřeně jsem se na něj díval a čekal. Zaregistroval mě. Narovnal jsem se a čekal, jestli po mně nevystartuje. Poslouchal jsem ho, a když se ke mně otočil zády, vstal jsem z křesla.
„Pozdě, už jsem si tě prohlídl,“ přistoupil jsem k posteli a naklonil se nad ním.
Viděl jsem, jak je po tváři celý červený a odmítá se ke mně otočit. Potlačil jsem ho nečekaně do ramene a převrátil ho na břicho. Strhl jsem z něj peřinu a vyhoupl se nad něj. Zapřel jsem se oběma rukama o jeho záda a nohama jsem silně stiskl jeho boky.
Díval jsem se na jeho tělo… Opravdu… předtím jsem si toho nevšímal, ale teď to vidím. Spousta jizev po zádech i po nohách…
„Lež!“ přikázal jsem mu, když se chtěl vytrhnout a pro jistotu jsem použil znehybňující kouzlo.
Povolil jsem sevření a položil jsem na něj dlaně. Jemně jsem pokládal ruce na jednotlivá zjizvená místa. Kůže po těch dotecích byla hladší… Postupně jsem tak ošetřoval jeho kůži od ramen a krku, záda jeho krásný zadeček a stehna. Po chvíli jsem se na něj zálibně pohlédl…
„Omlouvám se, ale těch pár hlubších jizev ti tam zůstane. Pokud bys byl upír, zmizely by i ty…“
Znovu jsem ho pohladil po zádech. Sklonil jsem se k němu a přitiskl své rty na jeho kůži.
Byla tak horká… a tak… Sázel jsem na jeho záda a ramena polibky… Nemohl jsem přestat… Byl jsem jak lapený v pasti. Mé ruce hladily jeho tělo a postupovaly níž…
Když jsem zaslechl jeho zasténání, vzpamatoval jsem se. Zrušil jsem kouzlo a přetočil Ziro na záda. Položil jsem mu ruce na hruď a také tam jsem vyléčil jizvy, které šly.
Sklonil jsem se k němu.
„Už nikdy neříkej, že jsi ohavný nebo odporný… I když ti některé jizvy zůstaly, byl jsi a pořád jseš krásný“ šeptal jsem těsně u jeho rtů.
Jeho oči mě propalovaly, ale já přesto neodolal, a políbil jsem ho. Držel jsem ho pevně za paže… Jeho horké rty se pomalu rozevřely a já se jazykem vtlačil do jeho úst. Hladil jsem jeho jazyk a nemohl přestat.
Ale pak se ozvalo zaklepání na dveře…
Odtrhl jsem se od něj a seskočil z postele. Rychle jsem oddychoval a jen se na něj díval.
Ziro
Sakra… Nečekal jsem, že by udělal zrovna tohle…
Otočil mě na břicho a stehny mi zmáčkl nohy tak, že jsem nebyl schopen pohybu. A potom si na mě použije kouzla. Zmetek jeden, už tak jsem byl dost v koncích z toho, jak mi hladil záda…
Cítil jsem každý dotek jeho polštářků o mou pokožku… Jak se mi postavily všechny chlupy z toho, jak se jeho rty dotýkaly mých zad. Umíral jsem touhou po tom, aby udělal víc. Byl jsem tolik zmatený ze svých pocitů.
Chtěl jsem řvát… Utéct… Pokousat ho… Ale nebylo možné, abych se pohnul.
Najednou mě otočil a já uviděl, jak mi léčí mé jizvy. Jen ty opravdu hluboké zůstaly. Tohle pro mě ještě nikdo neudělal. Tady nikdo takto kouzla nepoužívá. Nepoužíváme je pro náš vlastní prospěch. A on? Proč to dělá?
Najednou mi asi mozek vypadl z hlavy. Jeho rty se natiskly na ty mé a já se už víc červenat nemohl. Tolik naléhal tím, že se dobýval svým jazykem do mých úst, až jsem povolil a vpustil ho. Přivřel jsem své oči a přijímal to, co mi dával. Byl jsem roztřesený a mimo tento svět. Jeho polibky byly tak jiné, krásné a vášnivé. Propadal jsem mu. Obrana na bodu mrazu.
Najednou někdo zaklepal a on odskočil.
„Do prdele…“ zaklel jsem a prudce se posadil na posteli.
Ruku jsem držel před pusou, jako bych chtěl ještě chvíli držet jeho polibky na svých rtech.
„Co chcete?“ zařval jsem na celou místnost.
„Pane, vaše jídlo je připravené… Musíte se najíst.“
Promluvila na mě vlídně pokojská a jen z pootevřených dveří, si přeměřovala mě a Saisha.
„Děkuji, Doro, za chvíli přijdu.“
Po zaklapnutí dveří, jsem chňapl po Saishovi a shodil ho na postel. Sedl jsem si na něj a natiskl své rty na jeho. Políbil jsem ho, potom jsem se oddálil a zadíval se do jeho očí.
„Proč mi tohle děláš? Hmmmm? Proč mě vydráždíš a potom utečeš? Nezdá se ti, že by byl tímto způsobem zmatený každý? Řekni mi pravdu, proč mě olizuješ jako lízátko, když mi teče krev… Proč se na mě ten upír živil tak dlouho a ty nedokážeš být v mé přítomnosti moc dlouho? Co se mnou je? A nejsem krásný… Sakra…“
Byl jsem tak strašně zmatený a z mých očí se valily slzy proudem.
Saisho
Ziro byl nervózní a celý červený. Rychle se schoval pod peřinu, ale svou červenou tvář, překrytou dlaní schovat nedokázal. Byl strašně roztomilý, když v první chvíli nevěděl co dělat.
Nevím, jak by to skončilo, kdyby někdo nezaklepal. Dora… to jméno si budu pamatovat a jednou ji poděkuji za to, že…
Myšlenku jsem nedokončil, protože Ziro najednou vyskočil, a tak rychle se mnou hodil na postel, že jsem nestihl zareagovat. Skočil na mě a přitiskl své rty na mé.
Co to je?
Udiveně jsem na něj hleděl, že jsem zapomněl využít situace a polibek mu oplatit. Než mi to došlo, oddálil se a začal mi nadávat. Jenže jeho hlas se ze vzteklého začal měnit na zoufalý. Na mou tvář začaly dopadat jeho horké slzy. Zvedl jsem ruku a pohladil ho. Setřel jsem mu slzy a pak jsem tu slanost olízl. Zachvěl jsem se. I ty slzy chutnaly jinak. Slané… to ano… ale bylo v nich něco, jako v jeho krvi. V jeho očích byla vidět zmatenost nad tím, že neví, co se s ním děje.
„Proč tě olizuji, když ti teče krev? Jsem pijavice. Sám jsi to řekl. Myslíš, že upír odolá, když se před ním objeví jeho nejhlavnější jídlo? Stačí krev jen cítit… Nepotřebujeme k tomu ani, aby člověk krvácel. Cítím chuť krve už jen ze člověka samého…“ chytl jsem ho za ruku a podíval se na jeho obvazy. Z jedné ruky jsem je sundal a olízl jeho do krvava odřené klouby. Lehce jsem se zachvěl. I když je tahle krev dávno zaschlá, přesto má pořád sílu. Chvilku jsem se na Zira díval a přemýšlel, zda pokračovat. Ale v jeho očích byla výzva. Otázky bez odpovědí.
„Živíme se výhradně na lidech. Zvířecí krev je pro nás špatná. Ale jednou za čas se objeví tvor s vzácnou krví. Jenže zvířata s touto krví dlouho nežijí. Umírají velice brzy. Ale ty nejsi zvíře… Jseš člověk i vlk současně. Možná proto žiješ. Máš právě tu krev… říkáme ji zlatá… Ten upír to musel cítit a za každou cenu se proto chtěl k tobě dostat. Možná to tví rodiče věděli a snažili se tě chránit… Ale to je jen domněnka. Tvoje krev… to je pro upíry něco jako droga. Tvé tělo rychle doplňuje úbytek způsobený naším krmením… Je možné se na tobě krmit, ale opatrně…. Můžeme se stát na tvé krvi lehce závislými a tohle se zřejmě stalo v případě toho upíra, který tě unesl. Mohl tě bičovat a trápit, protože věděl, že stejně nevykrvácíš. Musel by tě vypít do poslední kapičky a to on by neudělal.“
Posadil jsem se a lehce Ziro objal. „Můžeme se na tobě krmit bez větších následků, ale potřebujeme i normální krev. A proč od tebe odcházím? Nesnášíš upíry proto, co ti udělal ten jeden… A my potřebujeme spolupracovat. Musíme chránit Tomoka a Maro a jejich dítě. A já nechci, abys mě nenáviděl ještě víc…“
Ziro
Byl jsem ještě víc zmatený z jeho slov… Když slízal krev z mých kloubů, začal jsem se třást.
Proč se v jeho přítomnosti tolik třesu? Já nikdy nebyl tak slabý, proč mě tenhle upír tolik oslabuje? Byl jsem vždy ten vůdčí, ale v tuhle chvíli se od něj nechávám objímat a neříkám nic. Naprosto zmatený a vyhozený ze své mysli…
Znovu jsem se rozzlobil, spíš jen nevěděl, jak se mám jinak chovat a zarazil ho zpět do postele. Držel jsem mu ruce opřené o hruď, to aby se nemohl zvednout…
„Chvíli mě nechej to všechno vstřebat. Moc informací najednou…“
Pohledem jsem byl stočený na bok, abych se znovu neutopil v těch jeho očích a nepropadl mu.
„Dost věcí to vysvětluje, ale…. Já ti stejně nevěřím, nemůžu být tak vzácný. Sakra… Já se ani necítím hezký natož, abych se cítil vzácný. Mateš mě… Já… Já nevím, jak se mám v tvé přítomnosti chovat. Já už tě nesnáším. Nesnáším, jak objímáš Mara a lezeš mu do zadku, jako jeho sluha… Nesnáším, když se mě dotýkáš a hlavně nesnáším, že se ti neumím bránit… Co to se mnou krucinál děláš?“
Naštvaně jsem se mu podíval do očí a ty mé zlatě zářily.
Saisho
Cítil jsem, jak se v mé náruči třese. Pak mě nečekaně zarazil do postele a zapřel se o mě.
Mám ho nechat chvíli to vstřebat? A to mi musí zase nadávat? Co já s ním dělám? A co teprve dělá on se mnou?
Ale teď mě už rozzlobil. Naštvaně jsem ho od sebe odhodil na postel a vstal jsem. Tentokrát můj pohled už nebyl klidný.
„Nejsi hezký? Kdy ses naposled viděl v zrcadle?“ přešel jsem ke dveřím a zavolal do chodby na služebnou.
„Doro, přines svému pánovi do ložnice velké zrcadlo. Hned,“ přikázal jsem ji. Ona jen přikývla a odešla. Vrátil jsem se zpátky k Zirovi se svou zlobou v očích.
„Co pro tebe znamená Tomoko? Určitě víc, než tvůj vlastní život. To samé pro mne znamená Maro. A mé důvody znáš. Už jsem ti to vysvětlil jednou a řeknu ti to znova a naposled. Nejsem pro něj sluha! Nelezu mu do zadku a ještě jednou něco takového řekneš, tak se neznám. Nic mě nedokáže naštvat víc, než to co jsi řekl. Pro Marua bych umřel. Je něco jako můj přítel, jako součást rodiny, jako něco vzácného, co jsem slíbil chránit. Slíbil jsem to jeho rodičům, kteří byli mí dobří přátelé! Už nikdy se o něho takhle neotírej, rozumíš?!“ naštvaně jsem bouchnul do stolku, co stál vedle postele, až dřevo zapraskalo.
„Chtěl jsi čas? Potřebuješ to vstřebat? Dobře. Já teď jdu s tvým svolením do knihovny. Ty se zatím dobře podívej do zrcadla, abys viděl, s kým musíš celý život vydržet.“
Aniž bych se na něj víc podíval, nechal jsem ho sedět na posteli a odešel jsem do knihovny. Jen na chodbě jsem se minul s Dorou, která nesla pánovi do pokoje zrcadlo.
Ziro
„Co je pro mě Tomoko? To co pro tebe Maru, ale já ho narozdíl od tebe neošahávám… I když… Haaa… To je jedno i tak a to zrcadlo mě nezajímá!“ ještě jsem na něj zakřičel, když zmizel na chodbě.
Dora přispěchala i se zrcadlem a postavila mi ho na noční stolek…
„Okamžitě to odnes, však víš, proč jsem zakázal, aby tu byla zrcadla! Odnes ho, prosím…“ naštvaně jsem máchl rukou a než se mi stačila Dora uhnout, zrcadlo spadlo na zem a roztříštilo se.
„Běž! Hned!“ rozkázal jsem ji a ona utekla ven.
Pomalu jsem sebral kousky zrcadla a poslední veliký mi zůstal na dlani. Díval jsem se do odlesku své tváře a nedokázal pochopit, co se mu na mě líbí. Opravdu nejsem hezký, spíš obyčejný…
Zvedl jsem se a chtěl uchopit poslední střep, ale ten se mi zabodl do ruky. Když jsem si ho vytahoval, začala mi téct krev. Stiskl jsem si ruku a zamířil do hlavního pokoje, kde jsem měl lékárničku. Tohle se musí dít, protože se rozčiluji.
Saisho
Právě jsem si sedal ke knize, když jsem uslyšel tříštivý zvuk. Hm. Ziro nejspíš zase zuří a zrcadlo rozbil.
Už nevím, jak mu mám říct, že to co si o sobě myslí, není správné. Je to jeho boj. To on si to musí uvědomit.
Při přemýšlení nad Zirem, se však až ke mně dostala známá vůně. Pach jeho krve. Do prčic!
Vstal jsem a nervózně jsem začal přecházet po knihovně.
Nemůžu tam jít. Nemůžu… Nechci, aby se mě Ziro ještě víc bál, stejně jako toho upíra.
I když jsem se snažil sebevíc, ta vůně na mě dotírala a atakovala všechny mé čichové buňky. Mé oči zrudly a špičáky se protáhly. Ztratil jsem soudnost. Ani nevím jak, najednou jsem stál před Zirem.
Jen krátce jsem se na něj podíval, jak tam tak nahý stojí a drží v ruce obvaz.
Z jeho zakrvácené ruky odkapávala krev…
Začal jsem se třást po těle, jako bych se několik let nekrmil. Ziro na mě udiveně pohlédl a já v ten moment už stál u něj. Pevně jsem ho chytl jednou rukou kolem těla a druhou jsem si přitáhl jeho poraněnou ruku k ústům. Přisál jsem se na jeho krvácející ránu.
V tu chvíli jsem byl ztracen.
Už mi bylo jedno, jestli mě zabije nebo ne. Sál jsem a nevěděl kdy přestat. Třásl jsem se po těle a jen přivíral oči pod tou neskutečnou chutí jeho krve.
Jen malý našeptávač v mém mozku vysílal varovné signály STOP.
S velkým sebezapřením jsem ho pustil. Chvilku jsem stál a rychle oddychoval. Otřel jsem si ústa a ještě pár vteřin se na něj díval.
Konec. Teď, nebo nikdy…
Znovu jsem ho chytil, přitáhl k sobě a vpil se do jeho úst. Zprvu jemný polibek se stával vášnivější a dravější. Mé ruce se rozběhly po jeho těle a dotýkaly se každičkého místa na kůži, až zůstali nehybně na jeho zadečku. Promnul jsem ho a pak ho přitiskl na svůj rozkrok. Cítil jsem, že nejen já, ale i on tvrdne a jeho dech se v mých ústech zrychluje a podlamují se mu nohy.
Ziro
Sakra… Ta krev se nedala zastavit a já nahmatal obvaz… Snažil jsem se ho jednou rukou obmotat kolem rány, ale pořád se mi prokluzoval…
Najednou jsem ucítil, jak se na mě někdo dívá. Byl to chtivý pohled a já začal zrychleně dýchat. Podíval jsem se na osobu, která stála u dveří, a jistil jsem, že je to opravdu on. Než jsem se stačil vzpamatovat, stál u mě a sál krev, která mi vytékala z rány. Byl to zvláštní pocit… Jiný, než když mě sál tamten upír…
Tohle oslabovalo mé tělo a zároveň mi to bylo příjemné. Chtěl jsem uhnout s rukou, když jsem cítil, že nejspíš spadnu na zem, jak jsem ztrácel pevnou půdu pod nohama, ale on nepřestával.
Pil a sál tak silně, že jsem cítil, jak mi bere každou krvinku z mého těla. Celý jsem se chvěl a jako bych se mu dával napospas… Jak to, že jsem se nedokázal bránit? A chtěl jsem?
Najednou přestal, a když se na mě podíval, uviděl jsem ten jeho chtíč a touhu, ale to už se muselo odrážet i v mých očích to stejné….
Natiskl se na mé rty a bral si mé polibky, které jsem mu začal opětovat. Najednou, jako bych se přestal ovládat a na mé hlavě se objevily uši a ocas se mu omotal kolem pasu, abych si ho mohl ještě víc přitáhnout. Jeho doteky na mém těle mi přiváděly horko do míst, o kterých jsem ani nevěděl… Hořel jsem touhou po něm…
Když se dotkl mého zadku, cukl jsem sebou, ale on si mě na sebe natiskl a já cítil, jak je vzrušený. Nešlo zamaskovat, že i já jsem ve stejném stavu…
Podlomily se mi kolena a já se na něj pevněji natiskl, abych neupadl. Na chvíli mi dopřál, abych se nadechl.
„Jak… Jak si dovoluješ pít mou krev? Jak? Sakra…“ znovu se spojily naše rty a tentokrát jsem to byl já, kdo je spojil.
Saisho
Odtáhl se. Ale jen na moment, aby mě seřval a vzápětí se znovu vpil do mých rtů.
Tiskl jsem ho k sobě. Prohmatával jsem jeho zadeček. Tlačil jsem ho před sebou, až narazil na hranu stolu. Potlačil jsem ho na ní a svým tělem ho natiskl na desku stolu. Ležel na ní, s nohama svěšenýma dolů, rychle oddychoval a nemínil se vzdát polibku. Ale já naše spojení přerušil. Zaútočil jsem na jeho krk. Olizoval a líbal jsem jeho rozpálenou kůži. Posouval jsem se níž až na jeho bradavky. Otřel jsem se o ně několikrát dlaní, ale pak jsem neodolal a jednu jsem vsál mezi rty a dráždil ji jazykem. Ziro už neudržel svou zlostnou povahu, a začal vzdychat a sténat a přímo tál pod mýma rukama.
Já cítil čím dál víc narůstající vzrušení jak jeho tak moje. Stáhl jsem si kalhoty pod zadek a natiskl se na jeho klín. Nalehl jsem na něj a naše chlouby se o sebe otřely. Neudržel jsem se, a pod tím dotykem o jeho horkou a napnutou erekci jsem vydal hlasité zasténání.
Znovu jsem začal líbat jeho kůži na břiše a prsou, dráždil jeho bradavky. Pomalu jsem se přesouval k jeho ústům.
„Já tě chci vypít celého…“ vzdychl jsem roztouženě a vjel jsem jazykem mezi jeho rty. Moje jedna ruka neomylně zamířila dolů mezi naše těla a sevřela k sobě naše vzrušení. Jen chvilku jsem je k sobě tiskl, abych je vzápětí začal společně třít.
V tuhle chvíli jsem ho přestal líbat. Jen jsem se zapřel o druhou ruku a rychlými tahy se zrychlujícím tempem jsem nás přivedl k výbuchu orgasmu. Naše těla potřísnila dvojitá dávka bílé nadílky, a i když jsem rukou přestal pohybovat, penisy se ještě s mírnými záškuby o sebe třely, jako by nechtěly přestat.
Podlomila se mi ruka pod tím náporem pocitů a já zcela dolehl na Zira. Zabořil jsem čelo do jeho hrudi a ztěžka jsem oddechoval.
Ziro
Nedokázal jsem se mu bránit. Tlačil mě před sebou a položil na chladnou desku stolu… Ležel jsem na ní a dál se s ním líbal. Jen jsem přijímal to, co mi nabízel…
Takovýhle pocit, jsem ještě nikdy s nikým neměl. Nekontrolovatelný… Vášnivý… Ten pocit, že chci jen jeho a teď. Horko se mi rozlévalo do každé části mého těla a já se nekontroloval.
Z mých úst vyšlo hlasité sténání a já mu začal podléhat. Opustil mé rty a líbal můj krk, což mělo za následek, že jsem cítil, jak mi tělem projíždí tisíce jehel, které se usazují v mém rozkroku. Natiskl jsem se na jeho tělo, abych se vzrušením otíral o jeho pokožku… Začal dráždit mé bradavky a to už jsem nebyl schopen ničeho, jen jsem pevně sevřel jeho vlasy a začal se jimi prohrabovat. Touha mě celého ovládla, a když spojil naše vzrušení, jen jsem hlasitě zasténal a prohnul se víc k jeho tělu…
Jeho pohyby o sebe třely naše naběhlé penisy, které vzrušením byly tvrdé jak kameny. Cítil jsem každý vroubek na jeho kůži, který se třel o mou jemnou kůžičku na žaludu. Dostávalo mě to na úplně novou rovinu žití… Vše ve mě se dostávalo do křeče a já s hlasitým výkřikem, vypustil své sperma na břicho, ucítil jsem, že i jeho horko mě poctilo návštěvou.
Byl jsem spokojen… Sakra…. Jak moc jsem byl spokojen….
Opřel se čelem o mou hruď a společně jsme se snažili vydýchat to, co v nás doznívalo.
Objal jsem ho kolem ramen a prudce namáčkl na svou hruď, tak, aby se o mě opřel celou vahou a ležel na mojí pokožce.
Saisho
Tohle co proběhlo, bylo tak rychlé a intenzivní, že jsem nebyl schopen se z toho pořádně probrat.
Jeho tělo, stejně jako moje, se ještě jemně třáslo. I když jsem ještě cítil jeho krev z ruky, už jsem neměl tendenci se do něj zahryznout. Oči i zuby se vrátily do původní podoby. Zvedl jsem hlavu a zadíval se Zirovi do očí.
„Už nikdy neříkej, že jsi ohavný…“ pohladil jsem ho po tváři. Chytl jsem jeho ruku, ještě jednou jsem ji olízl, aby přestala úplně krvácet „Za tohle se omlouvám. Nechtěl jsem tě vyděsit.“
Zvedl jsem se, sundal z krku šátek a otřel Zirovo i své břicho. Naše sperma bylo rozmazáno po našich tělech tím, jak jsme na sobě leželi.
Natáhl jsem si zpátky kalhoty. Sundal jsem si košili a podal ji Zirovi, aby si mohl obléct aspoň něco.
Ještě jsem si ho přitáhl a věnoval mu polibek.
„Měli bychom se soustředit na ty dva…“ moc se mi ale nechtělo. Nejraději bych pokračoval. Ale na poprvé to zřejmě bylo až dost… Podíval jsem se do Zirovy červené tváře.
„Jseš opravdu krásný… celý…“ prohlédl jsem si znovu celé jeho tělo, které schovával do košile.
Ziro
„Ale já… Opravdu se necítím být hezký… Nejsem zvyklý, aby i to někdo říkal… Nikdy… Nikdo… Jen moji rodiče, se mě směli dotknout. Měl jsem ženy, ale nikdy jsem jim nic nedovolil… nesměli se mě dotýkat. A zrcadla tu nejsou proto, že jsem se ve vzteku snažil zabít střepem. Jenže mé tělo se rychle regeneruje a nedokážu vykrvácet… Hrozné, toužil jsem po tom,“ říkal jsem zcela vážne.
Otřel nás oba svým šátkem a podal mi košili, oblékl jsem si ji. On si natáhl kalhoty a políbil mě. Ještě jsem cítil to vzrušení, které mě doznívalo v těle a byl bych schopen si jít lehnout, ale…
Samozřejmě, že jsou naši vládci přednější… Povzdechl jsem si a bohužel se můj pohled setkal s tím jeho. Ihned jsem celý zčervenal a on ještě řekne tyhle trapná slova.
Jen jsem ho mírně praštil do ramene a naštvaně se na něj podíval.
„Tak dost, takhle svádíš každého? Nebo jsem výjimka?“
Jistě že nejsem, musel jich za svůj život mýt opravdu hodně, kdežto já vlk samotář…
Nevím, co by se stalo, kdyby to pokračovalo dál… Dokázal bych s ním… Ne… Dost… Nepřemýšlej nad tím!
Moje ruka mu instinktivně přejela po tváři a já ho ještě jemně políbil, než jsem vstal a zamířil do svého pokoje. Ještě jsem po něm hodil košili, která mu hezky přistála na hlavě.
„Jsem ve svém domě, můžu si tu chodit, jak se mi zachce…“ říkal jsem mu s lehkým úsměvem.
Vešel jsem k sobě do pokoje a začal jsem hledat oblečení ve skříni. Cítil jsem jeho přítomnost a naschvál jsem se ohnul pro kalhoty až do poslední poličky dole v rohu.
Saisho
Dostal jsem polibek? Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv. Automaticky jsem si na rty přiložil prsty, když se Ziro oddálil. Ale pořád je tak hezký a zvlášť, když se červená.
„Toužil jsi po smrti?“ podivil jsem se. Ale na druhou stranu s tím co prožil, se ani nedivím.
Hodil mi košili na hlavu a šel do svého pokoje se obléct. Oblékl jsem si ji, ale nechal rozepnutou, Potřeboval jsem po tom, co bylo, trochu vychladnout. Došel jsem za ním do pokoje a díval se, jak se hrabe ve spodku skříně. Postavil jsem se za něj. Tak s takovou asi jen tak brzy nevychladnu.
„Tvoje tělo se rychle regeneruje, ale jizvy se zcela nezahojí,“ položil jsem mu ruku na ohnutá záda a sjel s ní dolů na zadeček. Protáhl jsem hřbet ruky mezerou mezi hýžděmi a nakrátko zabrousil i mezi nohy. Promnul jsem jeho pytlík, ale pak jsem rychle odstoupil.
To stačí. To nejde… Jsem nevázaný a nevím, kdy mám dost…
Jeho poznámku, jestli tak svádím každého, jsem nechal bez odpovědi. A doteď to tak bylo. A když jsem ho ochutnal, a nemyslím tím jen jeho krev… musím se od něj držet dál.
Ziro
Hmmm… Takže neodolal, ale… Měl bych si uvědomit, že on nikdy můj nebude. Že je to jen přelud a já se šeredně spálím… Je to upír a žije v lidském světě, tady by umřel. A hlavně, nikdy mi nedal najevo, že by to se mnou vůbec nějak myslel. Budu jen chvilková záležitost a on zmizí stejně, jak se objevil. Proč? Proč se pořád upínám na věci, které jsou mi nedosažitelné? Musím si neustále ubližovat? Chci ho… Chci, aby se mě dotýkal. Ale až odejde… Vlci trpí, když jim jejich životní partner odejde, už se z toho nikdy nevzpamatují… Nesmím se zamilovat… Už mu nic nesmím dovolit…
Cítil jsem jeho ruce na mém těle a nedokázal se ovládnout, abych nezasténal. Zakryl jsem si rukou ústa a otočil se k němu. Navlékl jsem si spodní prádlo a kalhoty. Rukou jsem si přejel po břiše a i bradavkách. Potom jsem si navlékl košili a nedopnul, jen dva knoflíčky jsem nechal rozepnuté, aby byla vidět hlavní veliká jizva, která se táhla po celé délce mého krku. Přejel jsem po ní a podíval se na Saisha.
„Jestli si někdy pochyboval, že neochráním Tomoka, malou a i tvého Maru, pozorně se dívej na tohle. Tohle se mi nepovedlo, to má zůstat mě, jako památka. Ano, chtěl jsem se zabít a nejrychlejší cestou bylo podříznout si krk. Ale ať jsem řezal hluboko, jak jsem chtěl, krev nevytékala. Nevím proč, asi se mé tělo bránilo. Ještě tu musím něco vykonat a už vím co. Ochránit ty tři, to je to jediné, co mě tu drží. Pokud selžu, už můj život nemá význam.“
Obešel jsem ho a natiskl se na jeho hruď. Uchopil jsem jeho prsty a pomalu je olízl. Těmi vlhkými polštářky, jsem si přejel po té jizvě. Pohlédl jsem na něj zlatavýma očima.
„Vím, že odejdeš a držíš se zpátky jen proto, že jsem jeden z mnoha… Já to také vím… Omlouvám se, že tě zatahuji do svého špatného života. Měl by ses držet mnohem dál, mohl bych tě spálit na popel.“
Odstoupil jsem od něj a zamířil do knihovny. Pročítal jsem jeho knihy, které jsem sem přenesl a srovnával je se starými kouzly. Dlouhá a úmorná práce, ale musí to pomoci. Musí.
Saisho
Byl jsem spokojený. Tahle naše malá válka ze začátku byla nejspíš nevyhnutelná, ale zvládli jsme to a teď se už můžeme pustit naplno do práce. Ale stejně mu ještě budu muset někdy vysvětlit, že mě do žádného špatného života nezatahuje… To si myslí jen on. A pokud tuhle utkvělou představu nepustí z hlavy, nikdy nebude šťastný. Ať sám nebo s někým.
Víc jsem mu neodpověděl. Nechal jsem to prostě plavat… On o tom přemýšlí a to je dobře. A já o tom nechci přemýšlet, ale nejde mi to. A to není dobře. Nemůžu si teď zaměstnávat mozek ničím jiným, než tím, jak ochránit naše tři zlatíčka. Přesto jsem však po Zirovi neustále pokukoval.
„Jsem vážně zvědavý, jaká bude Ely. Nikdy bych neřekl, že se Maro k něčemu takovému odhodlá dobrovolně. Dobře si pamatuji, jak neustále odmítal Rose… Už je mi jasné, proč ta ženská teď tak zuří,“ řekl jsem zamyšleně, když jsem si sedl vedle Zira a vzal do ruky jednu z knih.
„A taky jsem přemýšlel, proč Maro nešel po tobě… Ale nejspíš prvně potkal Tomoka a jestli pil jeho krev… možná má Tomoko taky nějakou extra krev, protože tak zvláštně voní… A Maro přes jeho chuť a jeho pach už pak necítil tu tvou.“
Položil jsem dlaň na jednu stránku knihy. Na tu poslední. Přeškrtnutou mou krví.
Pořád jsem cítil z toho to zoufalství a bezmoc.
„Jedno z těch kouzel je bariéra na ochranu upírů, proti útokům zvenčí. Mělo by to působit i proti vejití pomocí kouzla. Ale proti Belialovi nebyla dostatečná. Podívej se na to. Možná na něco přijdeš. A když to s něčím spojíme, mohlo by to fungovat. Stejnou bariéru mají teď v ložnici. Vztyčí se a upozorní je na nebezpečí. Rozsvítí se kříž na dveřích jako upozornění pro stráže a já…“ vzal jsem mezi prsty přívěsek na řetízku, který se mi houpal na krku. „Já dostanu upozornění, že se něco děje. Tenhle měsíční kámen začne zářit.“
Ziro
Přisedl si ke mě a po mém těle přejel mráz… Jeho vůně mi jak lehký vánek, pohladila tělo. Je to zakázané… Mnou zakázané. Nesmím si něco takového dovolit. Nemůžu být šťastný… Jako by to bylo možné s ním… Sakra… Musím se soustředit!
„Jaká bude Ely? Copak to z Tomoka necítíš? Ely bude jako Maru, jen lehce se dotkne našeho rodu. Bude křížencem na rozhraní. Musí si vybrat tu správnou cestu, aby jednou nebyla Belialova… A já to nedovolím. Bude krásná a milá, tak jako Tomoko. Ale bude spíš upír. Proto jsi tu ty,“ povzdechl jsem si a dál se díval do knihy.
Nedokázal jsem se podívat na něj. Kdybych jen letmo zahlédl jeho oči, třeba bych se mohl ztratit.
„No, jak to říct… Ona to tak zcela nebyla Maruova volba. To Tomoko udělal potají, aby je oba ochránil. Maru nevěděl, že je to možné. Ale musím uznat, že se k tomu přece jenom postavil, jako správný otec. Vlastně jsme jediný druh, co tohle dokáže a jen členové hlavního rodu.“
Rozklepanými prsty jsem listoval stránkami.
„Proč necítil mou krev? Asi nevíš, jak se seznámili, že? Já ano. Tomoko byl potrestán za neuhlídání duše u řeky Styx tím, že se staral o špatné duše. Tím pádem spadal pod smrt. Jeho krev jí byla plná. To muselo Marua uchvátit. A víš, láska si nedá poroučet, prostě zaútočí a je. Jestli se Tomoko zamiloval, musí být Maru jedinečný. Láska je to jediné, co v životě máme a je to jenom naše. Spojeno s bolestí a trápením, ale jediná čistá věc v tomhle zaplivaném světě, kde se nikdo nestará o nikoho jiného, jenom sám o sebe. Znáš ten pocit? Když ráno nedokážeš vstát, bez toho, abys alespoň na chvíli cítil vůni toho druhého? Objal jeho ještě rozespalé tělo? Já to neznám… Nebylo mi to dopřáno. Maru mi to vzal. Ale uznávám, prohrál jsem a nehodlám se v tom babrat. Vlastně ani nevím, jestli to byla láska, nebo jenom pocit, že chci tolik Tomoka ochránit.“
Pohledem jsem se zabodl do té stránky, na kterou ukazoval. Hned jsem si nalistoval ve své knize prostřední stranu a pročítal ji. Chytil jsem se za krk a mírně přejel po jizvě. To by mohlo fungovat. To půjde….
„Je tu možnost. Vlčí klec. Tak se jmenuje kouzlo, které opevní klecí tělo chráněné osoby. S bariérou, bychom tak mohli udělat celou místnost. Touto klecí Belial neprojde, ale… Je to vázáno mou krví. Protože z ní, to vznikne…“
Saisho
„Ha ha ha… Chtěl bych vidět Maro, jak se tvářil, když se to dozvěděl,“ smál jsem se jako pominutý. Ale byl jsem rád, že Ziro uznal, že se Maro chová jako správný otec a to ještě není Ely na světě. „Nejspíš jsou oba zamilovaní až po uši. Stačí se na ně podívat. Jo láska… máš pravdu…“
Ztichl jsem a zamyšleně jsem se díval do knihy, aniž bych vnímal jediné písmenko. Já opravdovou lásku za celý svůj život nepoznal. Možná je to tím, jaký jsem doposud vedl život? Nebo jsem nepotkal toho pravého? Kdo ví. Ten pocit, o kterém Ziro mluvil, neznám. Nikdy mi nikdo nechyběl. Nikdy jsem nechtěl láskyplně obejmout něčí rozehřáté tělo.
Pak jsem se zarazil, když najednou zpozorněl a ukázal mi ve své knize jedno kouzlo. Spojit jeho a mé dohromady? Nejspíš to asi ani jinak nepůjde. Ale je to podmíněno jeho krví?
„Jak moc, je to pro tebe nebezpečné?“ chytl jsem ho za bradu a podíval se mu upřeně do očí.
Ziro
Byl jsem nucen dívat se do jeho očí. Chtěl jsem lhát… Utéct… Udělat cokoliv, abych zmizel z místa, na kterém jsem seděl. Bože…. Bolí to… Bolí se mu dívat do očí a nemoci se ho dotknout. Chtěl jsem uhnout hlavou, ale jeho stisk byl tak pevný.
„Je to nebezpečné… Budeš muset vést obřad a neříkám, že ti věřím… Ale jiná možnost není, pokud je chceme ochránit. Z mého těla se stane brána a má krev bude lanem, které vyjede z mého těla a utvoří pevnou klec, kterou bude obalovat tvá barikáda. Lana tvořená hmotnou zlatou čakrou a krví, která jimi bude protékat. Ano, pokud to nevyjde, zemřu,“ říkal jsem s upřeným pohledem do jeho očí.
„Není to špatná cena za dokonalé kouzlo, ne? Je to jen život, nic jiného. Král pro tuto zem znamená víc. Já se nehodlám vzdát a sám víš, že nevykrvácím. Přece by ses nebál o vlka, jako jsem já, ne? Který pro tebe nic neznamená,“ tentokrát se jako obrana před mými city, ukázal na mé tváři arogantní úsměv.
Ale mé nitro brečelo a srdce se mi svíralo do kuličky.
Saisho
Mluvil klidně, ale já přes své prsty, kterými jsem ho svíral, cítil, jak se vnitřně třese.
„Neumřeš… slibuji…“ řekl jsem pouhá dvě slova a vtiskl mu polibek, i když mi v tom ten jeho arogantní úsměv měl zabránit. Ale já se nevzdávám tak snadno. Pustil jsem ho. Vzal jsem papír a brk, pročítal jsem obě knihy a začal tvořit něco, co by mělo snad společně zafungovat.
Byl jsem tak do toho zabraný, že se mi na čele začaly tvořit vrásky… Ziro seděl vedle mne, sem tam vzal jinou knihu a společně jsme doplňovali to, co by mohlo být dobré a posílilo by obě kouzla.
Zabrali jsme se do toho tak, že jsme přestali vnímat čas. Venku už začalo svítat, ale my to ani přes ty závěsy nezaregistrovali.
Když tu můj přívěsek začal hřát a prudce se rozsvítil.
Něco se děje… Prudce jsem vstal a chytl Ziro do náruče. Přenesl jsem nás k ložnici od Maro a Tomoka. Kříž na dveřích nesvítil. Rozrazil jsem dveře, ale ložnice byla prázdná.
Stál jsem uprostřed pokoje a nechápal. Mělo by být všechno v pořádku… Ale náramek se rozzářil ještě víc…
„Krucinál! Jsou u Maro na zámku! Oni se ještě nevrátili!“
Znovu jsem chytil Zira a oba nás přenesl k Maruovi na zámek. Mé kroky vedly neomylně do jeho ložnice. Z tama jsem cítil nebezpečí…