Zira
Uwaaaaaaaaaaaaaaaa….. Bože… Chci ho narvat do drtičky kopřiv a udělat z něj krmivo pro psy. Jak jsem se k tomuhle dostal? Proč musím trpět? Co jsem komu udělal, že se tu musím ponižovat!
Nikdy… Nikdy se mu neomluvím! Nikdy nepoprosím! Hnusí se mi to! On… Je mu tolik podobný… Stejný parchant… Grrr… Neudělám to… Prostě ne…
Všechny předměty, co jsem měl po ruce, se rozbíjely o stěnu kolem mě… Byl jsem k němu otočený zády a má aura se musela změnit na ohnivě červenou, jak se mi od těla odrážely náznaky plamenů, které se snažilo mé tělo vyprodukovat, ale to dokáže jen Tomoko. Já taky, ale jen malé a z části…
„Do prdele, ty šmejde! Takhle mě ještě nikdo neponížil! Já svého krále miluji! Nejen jako svého krále, jako člověka, vlka… Jako svoji lásku, partnera, kterým měl být, než se objevil Maru… Jako svoji jedinou rodinu… Sakra… nenávidím tě!“
Po tváři se mi svezly slzy a já dopadl na kolena… Z posledních sil, jsem se na něj podíval očima, které byly zalité slzami…
““Prosím, ochraň mého krále a jeho dítě. Nechci, aby se jim něco stalo. Omlouvám se ti,“ jedním tahem ruky se kouzlo zničilo a já klečel před ním s hlavou skloněnou a moc dobře jsem věděl, že já sám svého krále ochránit nemohu.
Před očima mě proběhl celý život, který jsem strávil s ním, jako se svým bratrem… Tohle je cena za rodinu…
Saisho
Slyšel jsem, jak se věci rozbíjí o zeď. Ziro pěkně zuří. Ať si. Já jsem s tím nezačal.
Pak ale promluvil. Nedíval jsem se na něho. Slyšel jsem v jeho hlase stále vztek, ale i zoufalství…
Slyšel jsem dutou ránu, když dopadl na kolena… A pak jsem ucítil, jak se kouzlo uvolnilo.
Klidně jsem se mohl osvobodit sám. Stačila mi na to pouhé dvě slova. Discoperiet ascendit… Ale bylo potřeba, aby si Ziro uvědomil, proč tu jsem. Proč tu jsme oba…
Opravdu mu na Tomokovi hodně záleží. Až tak moc, že překousl svoji hrdost…
Zvedl jsem se ze země a postavil se před něj.
„Vstaň,“ řekl jsem trochu tvrdším tónem. „Nikdy bych po tobě nechtěl, abys tu přede mnou klečel. byť ze zoufalství…“ chytl jsem ho za paži a vytáhl na nohy. Otřel jsem mu slzy a zadíval se do těch jeho zlatavých očí. „Pomůžu ti… proto tady jsem.“
Potáhl jsem ho ke stolu. Přes každou knihu jsem přejel dlaní a zamumlal pír latinských slov.
„Teď jsou knihy čitelné i pro tebe. Můžeš to studovat zatím, co budu pryč. Kdybys něčemu nerozuměl, vysvětlím ti to, až se vrátím. Musím zpátky do zámku pro věci, které ty jsi tady rozbil a zničil.“
Rozhlédl jsem se po rozbitých věcech a vysypaných bylinkách a dalších potřebách a rychle jsem zhodnotil škody.
„Do hodiny bych měl být zpátky. Torio jdeme!“ mávl jsem rukou a byl jsem pryč.
Zira
Tak on nechtěl, abych klečel na kolenou. On nechtěl…Samozřejmě, on je přeci dokonalý, pan úžasný, z kterého mi padá brada na zem…
Hovado jedno!
Nesnáším ho ještě víc! Hlavně za to, že se mě dotkl a otřel mi svými prsty mé slzy… Jak ty polštářky klouzaly po mé tváři…. Sakra… Já ho nesnáším!
Grah…. Uwaaa…. Do prd…. Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa……
Naštvaně jsem zařval a oltářní deska praskla. Udiveně, jak vykulená sova, jsem se díval na hlubokou prasklinu přes celou desku. Super…
Takže teď musím do obětního lesa a odtama dotáhnout novou desku. Skvělé…
Změnil jsem se ve vlka a zaběhl pro desku. Málem polomrtvý, jsem se vrátil s deskou na osrstěných zádech a vyměnil ji za tu prasklou.
Začal jsem uklízet ten bordel, co jsem udělal a něco dokázal i spravit… Konečně bylo vše hotové a v tu chvíli se objevil i Saisho…
Došel jsem k těm knihám a začal studovat…
Saisho
„Ale fešáku… vždycky jsi při síle,“ nahodila jsem úsměv na prodavače obřadních nádob. Vyskočila jsem na stůl, a hodila nohu přes nohu a mírně povytáhla sukni nad koleno.
Prodavač jen zaslintal a během chvilky jsem měla nachystáno vše, co jsem potřebovala.
„Jsi takový silný chlap,“ chytla jsem ho za ruku a přiložila na moment na svá ňadra. „Je mi tak líto, že musím jít. Můj pán na to spěchá,“ zatvářila jsem se nešťastně a políbila jsem ho na tvář. Seskočila jsem ze stolu, Torio posbíral všechny věci a vyšli jsme z krámku. Když jsme byli schovaní v uličce, konečně jsme se mohli přenést.
Ziro právě seděl u knih a studoval. Přešla jsem k obřadní desce a všechny věci, jsme na ní uložili.
Ziro zvedl hlavu, když jsme zastavili vedle něj a nechápavě na mě zíral.
„Líbím se ti?“ nadzvedla jsem sukni a ukázala mu své štíhlé nohy. Pak jsem se usmála. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a nechala svou ženskou podobu zmizet.
Za pár vteřin jsem před ním stál tak, jak jsem ho opustil.
„Vidím, že jsi očistil obřadní desku,“ pohladil jsem ji rukou po povrchu, ale v duchu jsem se smál. Byla úplně nová. Ještě voněla lesem.
„Tak jak jsi pokročil?“ začal jsem rozdělovat věci na stole podle toho, co budu potřebovat nejdříve. „Torio, můžeš se vrátit na zámek,“ poslal jsem ještě sluhu pryč. Zůstali jsme sami.
Ziro
Najednou se u mě objevila žena… Vůbec se mi nelíbila, a proto nebyl problém jen protočit oči, když mi ukázala své štíhlé nohy.
„Nelíbíš se mi, mě se totiž ženy nelíbí. Sakra… Teda, jen některé… “
Co jsem to zase řekl a proč jsem to řekl?
„Jo je vyčištěná, ale nejradši bych ji vyčistil tvým ksich… No nic, je čistá,“ v tuto chvíli mi bylo jasné, že on moc dobře ví, že je nová.
„Vůbec jsem nepokročil, je to jak hádanky, beztak máš polovinu věcí v hlavě, že? Jen si mi chtěl ukázat, že bez tebe nic neudělám, jak hezké od tebe…“
Obešel jsem ho a ani si nevšiml, že ho celou dobu hladil můj ocas po zádech. A tohle mělo být co? Rychle jsem si ho chytil a pevně sevřel v rukách…
Saisho
Tak ženy se mu nelíbí? Dobré vědět, aspoň se nemusím namáhat s přeměnou.
„Jestli toho mám polovinu v hlavě? Nejspíš ano. Mám dobrou paměť a takhle si aspoň chráním svá kouzla proti zneužití,“ otevřel jsem jednu knihu a ukázal prstem. „Tady… Chybí tu některé bylinky… Nebo tady… Chybí tu jeden důležitý minerál… Nebo tady… Chybí tu některá slova, která se odříkávají při obřadu. Když to přečteš, tak jak to je v knize, zabije tě to a zničí to celý obřad.“
Pomalu jsem listoval v knize, ukazoval jsem mu jednotlivá kouzla a říkal kde, co chybí. Ale i přesto jsem mu neřekl vše. Nepotřebuje to vědět. Potřebujeme jen některé kouzla. Pomalu jsem se k němu přibližoval a jeho ocas jsem cítil na svých zádech, ale on najednou vstal.
Ještě chvíli jsem listoval a mluvil, vysvětloval, i když Ziro chvilku nepostál a chodil kolem mě se svým ocasem v ruce, jako by se bál, že o něj přijde. Myslím, že si brzy prostuduji chování vlků. Najednou jsem zpozorněl. Byl jsem na konci knihy. Byly na ni obrázky, kouzla a formule… Stránka černě orámovaná a červeně přeškrtnutá mou vlastní krví. Rychle jsem knihu zavřel. Tohle ne… Přejel jsem si po zápěstí a tiše vzdychl.
Ziro
„No, vlastně je to u mě stejné… Taky v té knize vše nemám, jen nemám rád, když v ní někdo listuje a nezeptá se.“
Pozorně jsem si zapamatovával všechny kouzla, co mi říkal. Ale stejně, bez něj to nezvládnu…
„Stejně tu budeš muset být po čas obřadu, nemohu vést oba obřady, protože tohle je rituál ochrany… Budou se na sebe vázat a proto jsme tu oba. Je to moc složité,“ říkal jsem a zamyšleně se díval, jak listuje dál knihou…
Na poslední stránce se zastavil a přejel si po svém zápěstí, na kterém se ukazovala celkem hluboká jizva… Potom knihu hned zavřel….
„Děje se něco?“ uchopil jsem jeho ruku a přitáhl si ji blíž.
„Co to tady máš? Od koho to je? Řekni mi pravdu, ty ses už s Belialem setkal, že?“
Jsem podezřívavý, ale mé domněnky bývají pravdivé…
Prsty jsem pomalu přejížděl po té jizvě a můj ocas se mrskal za mými zády. Uši se sklopily a já se snažil v té jizvě číst pravdu…
Saisho
Vyškubnul jsem svou ruku z jeho sevření a přetáhl jsem si přes zápěstí rukáv. Začal jsem přecházet po místnosti a přemýšlel. Tohle je má noční můra… Jediní, kdo ví, proč mám tuhle jizvu, už nežijí. Vlastně jeden ze tří stále žije. A dlouho bude žít…
Zastavil jsem se před Ziro a chvilku se s úsměvem díval, jak nervózně mrská ocasem. Ale pak jsem opět zvážněl.
„Řeknu ti to jen proto, že to má nejspíš souvislost s obřadem,“ otevřel jsem knihu znovu na poslední straně, aniž bych se na ní podíval. „Belial si už jednou pro Maro přišel, když byl ještě dítě. Jeho otec a matka ho chránili. Nechtěli se ho vzdát. Pomáhal jsem jim, vytvořil jsem pro ně obranná kouzla,“ ukázal jsem prstem do stránky. „Ale nestačil jsem ochránit všechny. Marova otce Belial zabil. Chtěl vědět, kde je Maro a jeho matka schovaná. Spoutal mě a mučil. Zachránila mě rada starších… Přišli mi na pomoc, ale přesto polovina z nich umřela. Tohle,“ znovu jsem si vyhrnul rukávy a ukázal obě zápěstí. „Ty jizvy mi zůstaly po Belialových ohnivých poutech, které jsem měl zařezané do masa, skoro až na kost. Je připomínka toho, jak jsem selhal. A dokud nestvořím kouzlo, které všechny před Belialem ochrání na sto… ne na tisíc procent, tahle jizva tam zůstane. Stačí ti to jako vysvětlení?“
Tak. To by stačilo. Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se Zirovi do očí, které už pomalu ztratily svůj zlatý nádech.
„Víš, že máš krásné očí?“ přejel jsem mu konečky prstů po tváři.
Ziro
Díval jsem se na jeho zápěstí a poslouchal vše, co mi říkal. Bylo to hrozné, ale já to tušil… Mračil jsem se a nechápal, proč to dělám. Proč mi tolik vadí, že mu někdo ubližoval?
Bolelo mě to i za něj. Belial… Nesnáším to stvoření! Udělám cokoliv, abych ochránil Tomoka a malou, před jeho osobností… Maru… Sakra… Docela mi ho bylo líto, vím, jaké to je, přijít o rodiče… A On… Trápil se tím. Proč? Proč chce tolik ochránit Maru?
„Tobě to tak budu věřit, že mám hezké oči. A nemám…“ snažil jsem se odvrátit svou tvář, ale jeho prsty mě stále držely.
Ztratil jsem se v těch jeho hnědých očích, které začaly černat…
„Proč tak moc chráníš Maru? Ale pokud to ochrání Tomoka a Ely, to je jejich holčička, pomohu ti. Znám mnoho kouzel a mám záznamy i o Belialovi. On to tu chránil kouzly a byl spojen s naším rodem. Mám černou knihu, která je jen o něm. Pokud ti to pomůže, můžeš si ji přečíst…“
Alespoň pohledem jsem uhnul stranou, ale zase jsem se zadíval na jeho zápěstí.
Saisho
„Maro znám od jeho narození. Vím o něm vše. Jeho matka zemřela steskem. I přesto, že si pořád říkala, že to musí vydržet pro svého syna, srdce ji nakonec zradilo. Než odešla, musel jsem ji slíbit, že ho ochráním. Udělal bych to, i kdyby to po mně nechtěla. Jednoho dne se prostě rozplynula… Jen stříbrný obláček a prach po ní zůstal. Stesk ji zabil.“
Stále jsem se díval do těch jeho očí, i když se snažil uhnout pohledem.
„Opravdu máš krásné oči, to ti ještě nikdo neřekl?“ palcem jsem přejel po jeho tváři a pak jemně po rtech. „A máš krásně tvarované rty… Takové… sladké…“ musel jsem se usmát, když cuknul hlavou a pevně v ruce sevřel svůj ocas. Pustil jsem ho.
„Rád bych se do té knihy podíval. Máš ji tady?“ rozhlížel jsem se po stole.
Nikde jsem žádnou zvláštní černou knihu neviděl. Obešel jsem Ziro a než jsem se zastavil na jeho druhé straně, jemně jsem mu po ocase přejel rukou. Je to docela sexy… pousmál jsem se v duchu.
Ziro
„Znám jaké to je přijít o rodiče. Ten parchant, co je popravil… Vždy jsem se ptal proč? Ale odpověď nikde nebyla a není. Jizvy co mám po těle, jsou od něj. Zbičoval mě bičem, který byl pokryt ostny a na mojí krvi se živil asi měsíc… Potom ho stráž našla a zabila. Proto nesnáším upíry…“
Neuhýbal pohledem a začal jsem být nervózní…
„Nikdo mi nic takového neřekl a neříká. Proč taky?“ dotkl se mých rtů a já málem vylítl z kůže.
Postavily se mi všechny chlupy, co mám. Co to sakra? Proč se mu nedokážu bránit?
„Nejsem sladký a neříkej mi takové věci, nejsem jedna z tvých hraček. Kniha je u mě doma, nesmí být přenášena. Je moc stará a její stránky by se zničily. Pokud chceš, musíš jít ke mně do knihovny,“ začal jsem být už silně nervózní.
Jeho ruka mi projela po ocase a já ucítil to mírné napětí v tříslech. Ihned jsem si chytil ocas.
„Nedotýkej se ho… Nebo…Nebo tě pokoušu,“ vrčel jsem na něj.
Saisho
„Krmil se tvou krví měsíc?“ podivil jsem se. „To musel být nějaký hybrid. Čistý upír by se na tobě nekrmil. Jseš vlk, i když máš lidskou podobu. Jedině, že bys…“ díval jsem se na něho zamyšleně. „Můžu ochutnat?“ chytil jsem ho kolem pasu a přitáhl k sobě a naklonil se k jeho krku. Otřel jsem se o něj nosem. „Opravdu. Tvá krev voní tak zvláštně…“ když jsem však viděl, jak se mračí, pustil jsem ho a odstoupil. „Dobře, rád se podívám na tu knihu, když ti to nevadí,“ převedl jsem řeč na něco jiného. Když jsem viděl, jak se zlobí kvůli svému ocasu, musel jsem se usmát. Tady máme asi jedno z citlivých míst. To si budu pamatovat.
Vyšli jsme na chodbu a právě když jsme procházeli kolem jedněch dveří, ty se otevřely a v nich stál nahý Maro s rozbitým umyvadlem v ruce.
„Počkej na mě, jen si něco vyřídím,“ řekl jsem Zirovi a vešel jsem za Maru do jeho ložnice.
Zira
Sakra… Co to udělal? Zavrčel jsem na něj a zkrabatil čelo. Ten jeho dech na mém krku mě dostával do kolen. Tak dost… Je to jen pijavice, nic jiného…
Pochopil a nechal mi volnost…
„Žádné ochutnávání nebude, jasné? Tak pojď!“ pomalu jsem kráčel za ním.
„Nevím, jak je to možné, ale kříženec to určitě nebyl. Byl cítit jen upířinou a to mám velmi citlivý čich, neuniklo by mi to. A co tedy jsem, že by se ze mě mohl krmit měsíc?“
Najednou se zastavil u Maruova pokoje a šel s ním mluvit. No opravdu hezké vidět, jak ho nahého drží kolem pasu. Nějak se mi z toho dělalo špatně… Co to bylo za divnou reakci v mém břiše, když jsem je takhle viděl? Radši jsem odvrátil tvář a opřel se o stěnu… Čekal jsem, až dokončí svůj „rozhovor“.
Maro
Vrátil jsem se se spícím Tomokem do naší ložnice a uložil ho do postele.
Zašel jsem do koupelny, že si opláchnu obličej. Umyvadlo ještě leželo v kusech na zemi. Posbíral jsem ty porcelánové kusy a šel na chodbu někoho najít, kdo by to dal do pořádku, aniž bych si uvědomil, že jsem stále nahý.
„Kampak si to kráčíš?“ ozval se přede mnou medový hlas., který mi hned naježil všechny chlupy na těle.
Krucinál.
„Co chceš, Saisho?“ zvedl jsem k němu hlavu.
„Jen jsem se chtěl podívat, jestli je vše v pořádku, a jak vidím tak je,“ usmál se na mě. „Copak jsi dělal?“ přiložil ruce na střepy.
Ty začaly kroutit a tavit, a když pomalu zvedal ruce, objevovaly se pod nimi dvě menší sošky. Zůstal jsem hledět na ty dvě postavičky s tak známými tvářemi. Saisho je vzal a každou postavil na stolek na jedné straně postele. Mužská soška na mé, ženská soška na Tomokově straně. Když je postavil, každá jemně modře zazářila a pak záře zmizela.
„Proč?“ zeptal jsem se a měl co dělat, abych se nerozbrečel.
„Budou vás hlídat při spánku…“ řekl tiše Saisho. Přistoupil ke mně, chytil mě kolem pasu a pohladil po tváři. „Dej na sebe pozor, Mari,“ ohlédl se k posteli. „Vybral sis dobře. Je opravdu krásný,“ zadíval se na Tomoka. „Ale měl by sis něco oblíct. Já teď jdu s tím kouzelným vlkem do jeho domu. Kdyby něco, poznám, že se něco děje a hned přijdu.“
Chytl mě za ruku a podíval se na náramek a pak znovu na Tomoka. Usmál se a najednou tu nebyl.
Saisho
Usmál jsem se na Maru a nechal jsem ho stát uprostřed ložnice, civícího na sošky svých rodičů. Je to malá ochrana, ale aspoň něco… Pokud by k nim Belial přišel v noci, sošky vytvoří kolem nich namodralou bariéru, která dá jasně najevo, že ti dva jsou chráněni. A já uslyším varování. Maruova matka je na straně Tomoka i proto, že jako žena dokáže ochránit své děti nejvíc. A teď bude chránit vnučku…
Ještě jsem se zastavil za jejich dveřmi. Rukou jsem na nich namaloval velký kříž, který také modře zazářil a zmizel.
„Tak můžeme jít, krasavče,“ postavil jsem se před Zira. „Proč se tak mračíš?“ dotkl jsem se jeho ramene. „Usměj se. Ještě jsem tvůj úsměv neviděl. Určitě ti sluší stejně jako tvé krásné oči,“ přejel jsem prstem nad jeho očima. „Stejně jako tvůj nos,“ sjel jsem palcem po jeho nose. „Stejně jako tvé krásné rty,“ konečkem prstu se ho dotkl rtů. „A stejně jako tvá ouška,“ položil jsem mu ruku na hlavu a pohladil jeho sametové vlčí uši. Pak jsem pohlédl na jeho ruce, ve kterých znovu svíral svůj ocas. „No a o téhle ozdobě už vůbec nemluvím.“
Otočil jsem se a šel k hlavním dveřím. „Tak, povykládej mi něco o Belialovi, proč jste s ním měli dohodu, proč vám poskytl svá kouzla… Které mimochodem neplatí vůbec na něj. Byl moc chytrý, když vám je poskytl.“
Ziro
Konečně se uráčil dojít… Grah…
„Nemám důvod se smát, to bys musel udělat něco vtipného a to nedokážeš…“
To jak se mě začal dotýkat, mě dostávalo do transu… Byla ze mě najednou socha a já si jen v rychlosti stihl chytit ocas. Pevně jsem ho stiskl a snad drtil v rukách….
Jenže on mě najednou opustil a šel k hlavním dveřím. Ještě chvíli trvalo, než jsem odmrznul a pomalu v šoku šel za ním…
„Belial… Belial… Co? Jo… já ti ještě neodpověděl…“ zamyslel jsem se a pomalu ho vedl k sobě domů.
„Myslí si, že jsme tak blbí, že bychom věřili těm jeho lžím. Celé jsem je předělal a upravil tak, aby mu ubližovaly… Roky mi dovoloval ho sledovat a myslel si, že jsem jen jeho stín. Omyl… Já pozorně vše sledoval a dělal si zápisky… Proč si myslíš, že jsem byl schopen jít pro Maru do pekla? To já jsem jim dal bylinku na otěhotnění. Nejsem hloupý,“ naštvaně jsem si odfrknul.
„Jsme tu…“ ukázal jsem mu můj dům, ke kterému jsme během rozhovoru došli.
Vešli jsme dovnitř a hned na chodbě jsme se setkali s Leiko. Prskala na upíra a naštvaně se na něj dívala. Omotala se mi kolem ruky a pomalu mě táhla bokem.
„Běž od něj co nejdál, Ziro. Tihle jsou nejhorší… Smrdí krví… Pojď se mnou, chci se dneska bavit,“ stále mi šeptala do ucha a já z toho zrovna nadšený nebyl.
Saisho
„Neřekl jsem, že jsi hloupý, kdybys byl, vůbec bych se s tebou nezahazoval…“
Tak on si dovolil jít pro Maro do pekla… Kdo ví, jestli by tam šel, kdyby tam nebyl i král. Stále mám pochybnosti, jestli vůbec bude mít snahu Marua ochránit. Podezíravě jsem se na něj podíval, ale v ten moment ukázal před sebe.
Krásný dům. Hodně starý, nejspíš ho jeho rodina vybudovala už před hodně dávnou dobou a pořád je krásně udržovaný. To se mi líbí. Ctí tradice…
Vešli jsme dovnitř a než jsem se stihl rozhlédnout, mihla se kolem mne nějaká žena. Smrděla divně… Pokrčil jsem nos. Tak tenhle pach se mi vůbec nelíbil.
„Chceš se bavit?“ pousmál jsem se nebezpečně. „Budu ti dělat garde… Zirovi nejspíš jedna nestačí. Už tě viděl někdy nahou?“
Pomalu jsem si sundal plášť, a košili. Zůstal jsem jen v kalhotách. Na moment jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak jsem si sundal i kalhoty.
Musel jsem se smát a sotva jsem stál na nohách, když jsem viděl ty jejich pohledy. Před nimi stála přesná kopie Leiko. Jen zcela nahá.
Ziro
Tak tohle mě opravdu pobavilo, když na něj Leiko prskala a naštvaně se mu snažila navléknout oblečení…
„Ty odporná stvůro, jak si dovoluješ na sebe brát mou podobu? Zabiju tě!“ řvala na něj a on se jen v její podobě usmíval.
„Přijdu, až tu tahle stvůra nebude!“ zakřičela na mě a odběhla klusem ven.
Díval jsem se na Saisha a začal se smát…
„Hahaha…. Hahahahaha… To bylo tak… Hahahahaha… No dobře, teď si mě rozesmál. Přeměň se prosím, jinak vybuchnu smíchem… Hahahaha….“ dál jsem se smál, ale úsměv mi ztuhnul, když se ke mně začal přibližovat.
Saisho
Leiko kolem sebe prskala jak vzteklá kočka. Vůbec nechápu proč. Vždyť postavu má hezkou. Začal jsem si sebe prohlížet. Vlastně jí. Už jsem pokládal ruce na ňadra, abych si je osahal, když ke mně přiskočila a snažila se mě obléct. V tu chvíli se Ziro začal smát a Leiko naštvaně utekla. Zvedl jsem hlavu k Zirovi. Když se smál, byl ještě krásnější. Pocítil jsem touhu se ho dotknout. Pomalu jsem se k němu blížil a s každým krokem k němu jsem se měnil do své podoby.
Jeho úsměv ale náhle zmrznul.
„Říkal jsem, že ti úsměv sluší,“ pohladil jsem ho po tváři.
Byl celý strnulý a já prostě neodolal. Přitáhl jsem si ho k sobě a políbil ho. Jen krátkou chvilku jsem jazykem navštívil jeho ústa a pak jsem ho pustil. Opravdu chutná dobře. Olízl jsem mu krk a znovu jsem ucítil tu jeho vábivou vůni. S tou jeho krví, to bude určitě tak, jak jsem si myslel. Rychle jsem ho pustil a odstoupil od něj.
„Tak kdepak máš knihovnu?“ usmál jsem se na něj a začal si sbírat ze země oblečení. „Tam?“ ukázal jsem na konec chodby. Rozešel jsem se k nim a po cestě si oblékal košili.
Zira
Stál jsem jak prkno, neschopen pohybu, a on? Normálně mě políbil… Opravdu? Zatajil se mi dech a mým tělem projel zvláštní pocit, který mě zamrazil ještě víc. Když mě pustil, málem jsem se sesunul k zemi. Co to mělo být? Jak si tohle dovolil? Já… Sakra… Byl to můj první polibek od muže… Tohle si nesmí dovolit! Co to bylo?
Držel jsem se za ústa, na kterých byl natisklý a snažil se to rozdýchat… Ani jsem nevnímal, co mi říká…
Když jsem to konečně ustál, postavil jsem se a došel za ním ke dveřím… Když jsem ho míjel, praštil jsem ho pěstí do ramene. Docela silně, i když jsem chtěl do tváře…
„Nemysli si, že si tohle můžeš jen tak dovolit. Nemyslím si, že bych ti dal k tomu souhlas. Ještě jednou to udělej a zpřerážím ti všechny kosti v těle,“ muselo to vypadat komicky, když jsem byl celý červený.
„Tohle je knihovna.“
Vešli jsme dovnitř a já zavřel dveře… Došel jsem ke staré kožené knize a donesl ji na stůl…
„Tady je.“
Ukázal jsem na černě vázanou knihu a pomalu otevřel její první stránky.
Saisho
Došel jsem k těm dveřím, které už na první pohled dávaly vědět, že skrývají vzácné věci.
„Au… to bolelo,“ chytl jsem se za rameno, když mě Ziro praštil.
Kruci. Má docela sílu. Ale při pohledu do jeho tváře jsem se musel usmát. On se fakt červená? Už jsem ho chtěl pohladit po tváři, když otevřel dveře a vešli jsme dovnitř. Rozhlížel jsem se kolem sebe.
„To je nádhera,“ uznal jsem, když jsem se zastavil uprostřed místnosti. Nádherně to tu vonělo papírem, kůží i dřevem. Cítil jsem všechno, co bylo do těch knih vloženo. Tolik energie vydávaly všechny ty vazby a zápisky.
Když na mě Ziro promluvil, vzpamatoval jsem se a popošel k němu. Tak tohle už na pohled je něco. Stačilo mi vidět pár prvních stránek. V tu chvíli jsem si uvědomil, že stále držím v ruce kalhoty. Rychle jsem si je oblékl a přistoupil k Zirovi.
„Můžu?“ natáhl jsem ruku ke knize a čekal, co řekne.
Ziro
Díval jsem se na něj, jak vnímá mé knihy. Sakra, tohle se mi líbilo. Jen ten, co má rád knihy, to dokáže pochopit…
Povzdechl jsem si nad jeho otázkou a rázně odpověděl.
„Kdybych nechtěl, aby ses do ní podíval, asi bych tě sem nebral, ne? Nebo si natvrdlý? To ti ta krev vymyla mozek? Vy upíři žijete opravdu v jiném světě, když nedokážeš pochopit ani tohle,“ chytil jsem ho za ramena a zabořil do židle.
„Čti! Chceš k tomu nějaké pití, nebo jídlo? Nebo…“ usmál jsem se a přejel mu po zátylku drápy.
Hahahahahaha… Jsem stejně celkem zákeřný…
Saisho
„Já nejsem ten, kdo vyváděl, když jsem zvedl tvoji knihu ze země, kde jsi ji jen tak pohodil, jako smetí…“
Zarazil mě do křesla a začal se mi smát. Jeho drápy na mém krku?
„Nabízíš mi jídlo? Pití? Máš úctu ke knihám? U toho bych nejedl ani náhodou.“
Zvedl jsem k němu hlavu, a když se ke mně přiblížil, chytl jsem ho za ruce a stáhl ho rychle k sobě na klín. Pevně jsem ho omotal rukama a přitiskl se k jeho zádům.
„Ty nevíš, s kým si zahráváš, když mi říkáš, že jsem natvrdlý,“ zasyčel jsem mu do ucha a pak ho do něj bolestivě kousl. Na ušním lalůčku se objevila kapka krve. Taková omamná vůně. Neodolal jsem a olízl ji. V ten moment jsem se zarazil. Pustil jsem Ziro a shodil ho ze sebe dolů. Vstal jsem a krátce se na něj podíval.
„Pro dnešek to stačí,“ otočil jsem se a vyšel z knihovny ven.
Je to tak jak jsem si myslel. Proto se na něm ten upír živil celý měsíc. Kdyby ho nezabili, nejspíš by ho měl ve svém zajetí ještě dneska. Mírně jsem se zachvěl a přejel si po rtech.
Ziro
Přiblížil jsem se k jeho uchu a zašeptal mu do něj: „Opravdu si myslíš, že bych ti tu něco z toho dovolil? Jen jsem tě zkoušel…“
Jenže jsem nestihl uhnout a skončil jsem v jeho klíně…
Sakra, jak zjistil, jak se krotí psi? Kousl mě do ucha… To se snad snažil být dominantní?
Nikdy, nedovolím mu to! Jeho jazyk mi olízl krev z ucha a já na moment znovu zmrzl. Ale než jsem ho stihl kousnout, shodil mě ze sebe na zem. Tak, už došla moje trpělivost a já se naštvaně narovnal. Prvně mi vždy něco udělá a potom uteče… Grrr…
Naštvaně, snad přímo pekelně, jsem došel k němu a z kůže mi vyšlehly malé červené plamínky. Oči mi zlatě zářily a já s ním švihl o zeď. Tak silně, že mu popraskala celá páteř… Zvedl jsem ho na nohy a opřel vedle jeho hlavy svoje ruce tak, aby neměl kam utéct…
„Mohl by sis se mnou přestat hrát jak kočka s myší? Konečně mi řekni, co mám sakra s tou krví! Nebo mě chceš dál srát?“ takhle mě dlouho nikdo nenaštval.
Saisho
To jak se mnou Ziro zamával, mě vůbec neštvalo. Jen jsem se na něj s ledovým klidem podíval, a když na moment, ve svém vzteku polevil na ostražitosti, zaútočil jsem. Odmrštil jsem ho na protější stěnu.
Přišlápl jsem mu ten jeho ocas, až zakňučel.
„Myslíš si, že mi budeš rozkazovat, co mám dělat?“ sehnul jsem se k němu a chytil ho pod krkem, aby se mi díval do očí. „Myslíš si, že mě tohle tvoje chování dostane do kolen? Nic takového. A nejsem si vědom toho, že bych teď zmínil cokoli o tvé krvi!“ podíval jsem se na jeho ucho s krvavou šmouhou.
„Ještě chvíli tu po mně řvi, co je s tvou krví, a neznám se. Buď rád, že jsem tě kousl jen do ucha.“
Pustil jsem ho a odstoupil.
„Řekl jsem, že to pro dnešek stačí.“
Aniž bych čekal cokoli dalšího, přenesl jsem se pryč. Na chvíli jsem stál v zámecké zahradě a díval se směrem k jeho domu. Pak jsem vešel dovnitř a vyhledal Maro. Právě stál v jídelně a ptal se Tomoka, jestli půjde s ním do jeho zámku.
„Výborně,“ skočil jsem jim do řeči. „Půjdu s vámi. Potřebuji se nakrmit,“ aniž bych čekal cokoli dalšího, objal jsem je oba dva a přenesl nás všechny na Marův zámek.
„Vy si tu klidně vrkejte, já se jdu najíst… řekl jsem docela nervózně a zmizel jsem ven do tmy.