Tsutomu
I Takehiko se natáhl po kávě, a když jsem viděl jeho blažený výraz po prvním usrknutí, musel jsem se usmát. Opravdu byl moc hezký a moc mu to slušelo.
Pohodlně jsem se opřel, a taky jsem se zadíval na to, co bylo na tácu. No, vážně, vybral jsem asi tak polovinu lednice… Ale co, aspoň si vybere to, na co má chuť.
Byla to taková ranní pohoda, nebýt toho, jak jsem ho našel v jeho pokoji. Opíral se o mně, a po chvíli jeho tělo o něco ztěžklo, a on začal klouzat zase dolů pod vodu.
Na poslední chvíli jsem ho zachytil, aby se neutopil. Jednou nohou jsem vyšprtnul špunt, aby odtekla voda, a druhou nohou jsem odsunul desku s jídlem na druhou stranu vany, aby nezavazela, až s Takehikem polezu ven.
Sice to byla tak trochu akrobacie hodná cirkusu, ale nakonec jsem to nějak zvládl.
Odnesl jsem ho rovnou do mé ložnice a uložil ho na postel. Zaběhl jsem zpátky do koupelny pro osušku, Sebe jsem utřel už po cestě, a pak jsem ještě aspoň trochu utřel Takeho, aby mu nebyla zima, a pak ho pořádně zabalil do peřiny. Zavřel jsem okna a zatáhl závěsy, aby ho nic nerušilo.
Už jsem chtěl jít uklidit koupelnu, když jsem si vzpomněl na jeho poškrábanou ruku.
Tak jsem do té koupelny nakonec zašel pro lékárničku. Ošetřil jsem Takemu škrábance, a protože jich bylo víc, rovnou jsem mu to raději namazal a schoval pod obvaz.
Dokonce jsem mu na něm udělal i hezkou mašličku.
Takehiko byl tak tuhý, že ho prakticky ani tohle nevzbudilo. A tak jsem ho znovu pořádně přikryl, a konečně se šel obléct a uklidit koupelnu.
Musel jsem pouklízet po klucích i kuchyň, hlavně i proto, že dneska měl přijít Naoki na první lekci.
Zabralo mi to nějaký čas, než jsem kuchyň uklidil tak, abych byl spokojený. A tak, když jsem pak viděl, že už bude jedenáct hodin, odhodil jsem utěrku a vyběhl nahoru do ložnice.
„Take-chan,“ přisedl jsem si na postel.
„Takehiko, vstávej. Nechal bych tě klidně spát, ale za chvíli přijde Naoki na první lekci našeho kuchaření,“ pohladil jsem ho po tváři a pak jsem se sklonil a políbil ho na rty.
Takehiko
Spal jsem opravdu jako zabitý. A že se mi spalo zatraceně dobře svědčilo i to, že jsem se neprobudil, dokud pro mě nepřišel Tsutomu. Ale i tak bych nejraději spal dál a vlastně jsem to měl i v plánu, protože jsem Tsutoma bezmyšlenkovitě stáhl na postel a uvelebil se na jeho hrudi.
Jo, tak na tohle jsem si rychle zvyknul.
„Ještě chvilku…" zabručel jsem.
Nejraději bych se na to vykašlal a napsal Naokimu ať vůbec nejezdí. Jenže platil to Tsutomu a chtěl se učit vařit i on, a já nechtěl být sobec.
A taky jsem chtěl být s Tsutomem a nestrávit den v posteli.
Mohutně jsem zazíval, protáhl se, několikrát se ještě o Tsutoma otřel jako kocour, který si značkuje svého páníčka, a teprve pak rozlepil oči a zamžoural.
„Vůbec se mi nechce," zabručel jsem, ale pak se konečně trochu nadzvedl, abych na Tsutoma viděl.
Znovu jsem se ptal sám sebe, jak můžu mít takové štěstí a klovnout tak skvělého chlapa.
Musím to Naokimu říct. Myslím, že bude koukat.
Ale potřebuju se někomu pochlubit. A taky musím dát vědět Akinovi. Už jsem mu dlouho nepsal, tak aby neměl starost.
Zarazil jsem se, a pak se pousmál. Ještě před pár dny by mi něco takového bylo jedno.
Ale teď?
Tsutomu mě začíná měnit a nejspíš o tom ani neví.
Cukl jsem s sebou, když se chodbou z mého pokoje ozval tlumený zvuk vyzvánění.
„Asi Naoki," povzdechl jsem si, posadil se na posteli, protáhl se, a pak si všimnul, že mám ovázanou ruku a Tsutomu mě nejspíš během mého spánku ošetřil.
„Děkuju," usmál jsem se, sklonil se, jednou rukou se mírně zapřel o jeho hruď, na moment zaváhal, ale pak jsem mu přece jen věnoval polibek na rty.
Tsutomu
Není možné, aby se Takehiko takhle změnil za jediný den a noc.
Ale… Byla to příjemná změna, když místo brblání mě stáhnul na postel, otíral se o mě, a pak si na mě ještě ustlal. Položil jsem ruku na jeho záda a hladil ho, dokud se neprobral natolik, aby byl schopen vstát.
No, taky se mi nechce z postele, pomyslel jsem si po jeho slovech. Ale když se zvonek znovu ozval, musel jsem vstát.
Ještě jsem i já Takehika políbil, plácnul jsem ho po zadečku, a pak jsem vyskočil z postele.
„Zavedu Naokiho rovnou do kuchyně, tak potom přijď dolů za námi, ano?“ ještě jsem se na moment otočil a zadíval se na to, jak je Take roztomilý, když je rozespalý.
Seběhl jsem dolů a hned šel otevřít.
„Omlouvám se, že jsi čekal, ale snažil jsem se probudit Takehika. Měl náročnou noc, ale za chvilku bude dole,“ položil jsem před Naokiho papuče.
„Můžeš se převléct k obýváku nebo v koupelně, jako předevčírem. Záleží na tobě,“ přešel jsem s ním do obýváku, kde jsem mu ukázal na sedačku, kam si může uložit věci.
„A řekni mi, co mám nachystat,“ popadl jsem zástěru a hned jsem si ji uvázal kolem pasu.
Takehiko
Když Tsutomu odešel, aby mohl Naokimu otevřít dveře, s funěním jsem se zvedl z postele a trochu sykl, když kolena zabolela. Ale nebylo to tak strašné, jak jsem se napřed bál.
Zašel jsem se opláchnout, abych se probral, a pak přešel do pokoje se obléct do něčeho normálního.
Zaslechl jsem Naokiho hlas z obýváku, jak něco odpovídá Tsutomovi a začínal se tak trochu bát.
Když jsem byl hotový, sešel jsem dolů a přidal se k těm dvěma v kuchyni.
„Eve! Slyšel jsem, že jsi měl těžkou noc. Jsi v pořádku? Stalo se něco?" přihnal se ke mně hned Naoki a objal mě.
Jen jsem si povzdechl a moje dobrá nálada z probuzení mírně opadla.
„Jsem v pohodě," zabručel jsem a protočil očima nad jeho starostí.
„Jen si možná myslím, že to nemá cenu a měl bych se na to vykašlat. Vrátíš za mě Tsutomovi peníze?" zašklebil jsem se a vzal si zástěru, kterou mi Naoki strčil až pod nos.
„Žádné takové! A nebruč pořád! Zvládneš to!" pokáral mě přísně Naoki, až jsem si odfrkl a hlasitě si povzdechl.
Naoki to ale přešel smíchem a podrbal mě ve vlasech.
„Vím, že to tak nemyslí. Znám ho líp než kdokoliv jiný, takže vím, že pod touhle drzou a tvrdohlavou slupkou se ukrývá citlivá duše, které rozumím jen já," otočil se Naoki na Tsutoma.
„Co budeme teda vařit?" přerušil jsem rychle jeho další monolog o tom, jak jsem skvělý, když jsem vlastně skvělý ani nikdy nebyl, jen Naoki si pořád něco namlouval a viděl mě příliš růžově, a popošel jsem k Tsutomovi.
„Uděláme něco jednoduchého. Bude tonkatsu a miso polévka. A na příště bude možná lepší, když napíšu rovnou seznam surovin, ze kterých se bude příště vařit."
Naoki se naštěstí chytil a hned začal organizovat práci.
„Ale aby to nebylo zase tak úplně jednoduché," sáhl Naoki do chladícího boxu, který si nejspíš přivezl s sebou a vytáhl z něj celé kuře, které pak pleskl přede mě na linku.
„A co s tím, jako mám dělat?!" zaječel jsem skoro.
Nebylo to fér!
Tsutomu měl jen uvařit vodu s nějakou zeleninou, a pak v té vodě rozmíchat jakousi pastu.
A já dostanu nějaké zvíře?!
„To zvládneme," usmál se na mě Naoki a hned si stoupl těsně za mě, až jsem jeho dech cítil ve svých vlasech a polechtal mě na uchu.
„Kdyby se někdy stalo, že nebudeš mít maso na řízek a měl jen celé kuře, tak ti ukážu, jak ho vykostit," chytl mě Naoki za ruce.
„Vyko-co?!" vypískl jsem, ale vzápětí už se musel soustředit na to, co Naoki dělá.
Tsutomu
Myslím, že se Naoki trochu mračil od chvíle, kdy vešel dovnitř. Ale jakmile uviděl Takehika, tak se hned začal usmívat a hrnul se k němu. A teď jsem se mračil já…
Když jsme se konečně mohli postavit k lince a začít vařit, vyslechl jsem si, co mám dělat, udělal jsem si i poznámky tak, abych je pochopil a nemusel se zbytečně vyptávat.
No, a když jsem si je znovu přečetl, a pak se podíval na to, co bude dělat Takehiko, znovu jsem se zamračil.
Ale zatím jsem byl zticha… To, co mám na srdci, si vysvětlíme později…
A tak jsem začal kuchtit. Šlo mi to pomalu, ale nechtěl jsem nic uspěchat. Pekelně jsem se na to soustředil, ale i tak jsem občas mrknul na Takehika a Naokiho, který se snad staral jen o něho a mě statečně ignoroval. Jen občas mrknul, jak na tom jsem, a pak se zas věnoval Takehikovi. Prý je jeho jídlo složitější…
Dvakrát jsem se ho musel zeptat, jestli mám dobře očištěnou zeleninu, aby mě vnímal.
No, a pak už jsem to vzdal. To jsem si rovnou mohl otevřít kuchařku.
Ale nakonec jsem vítězoslavně odstoupil od sporáku, když jsem měl hotovo.
Netuším, jestli to bylo správně, ale poprvé se mi povedlo uvařit něco, co mělo aspoň nějakou chuť. Jen se to muselo sníst, dokud nebyly nudle úplně rozmočené. Ještě že ty nudle byly koupené a nemusel jsem válet těsto. To bych vážně nedal.
Prostřel jsem stůl, nalil jsem pro nás polévku do misek a usadil se a čekal, až se posadí i oni dva.
Mezitím jsem vytáhl svůj mobil a začal hledat na netu to, co jsem potřeboval. A tentokrát jsem měl štěstí.
Objednal jsem to hned šestkrát, pro každého, odeslal peníze a pak už spokojeně odložil telefon a čekal na Naokiho a Takehika, kdy se konečně posadí, protože polévka už chladla.
Takehiko
Občas jsem mrknul na Tsutoma, jak na tom je, nebo se Naokiho snažil navést k němu, aby mu taky pomohl, ale stejně to bylo k ničemu.
Cítil jsem se tak trochu nesvůj, protože to nakonec vypadalo, že Naoki učí jen mě.
Ale na druhou stranu jsem si říkal, že Tsutomovi dal něco lehčího, snad aby se to jako pán domu líp naučil, a mě jen tak škádlil a zkoušel.
Byla to docela mordovačka, a rozhodně už teď vím, že kuře nikdy v životě kostit nebudu.
Byli jsme, teda spíš Naoki, protože já pak jen stál, zády se opíral o jeho hruď a matně vnímal, co mi říká, hotovi zhruba ve stejnou dobu jako Tsutomu.
Aspoň co se masa týče. Uklidil jsem kosti a odřezky do sáčku, jak mi Naoki poradil a dal je do mrazáku. Prý je z kostí dobrý vývar. No, nezbyde mi nic jiného než mu věřit.
"Vypadá to moc dobře," pochválil jsem Tsutomovi jeho výtvor.
Z toho mého byla zatím jen hrouda masa, ale Naoki mě ujišťoval, že jsme ještě neskončili.
„No, je trochu slabší, to už poznám podle barvy, tofu je nakrájené na moc velké kusy, salát by tam chtělo nechat o chvilku miň, aby se jen oblanšíroval, na závěr se to mělo posypat jarní cibulkou a nasekanou petrželkou a nudle by chtěly trochu víc povařit," zkritizoval to Naoki, když se postavil vedle mě a hůlkama bral jednotlivé kousky z polévky.
„Náhodou to vypadá moc dobře, a i to hezky voní!" zaprskal jsem na Naokiho, trochu rozladěn jeho reakcí.
„Evangeline," povzdechl si a zavrtěl hlavou, „Tsutomu chtěl, abych vás naučil vařit. Já to umím, vy dva ne. Myslíš, že by mu pomohlo, kdybych mu řekl, jak je všechno dobře? Chybama se člověk učí. Ty bys to měl vědět ze všeho nejvíc. Kdybysme byli v restauraci a tohle mi někdo přinesl, dal bych tomu tak jeden bod aspoň za snahu. Ale je to první jídlo a já rozhodně nečekal zázraky."
V duchu jsem si pomyslel, že kdyby se možná Naoki věnoval víc Tsutomovi než mě a poradil mu víc, tak by to dopadlo jinak, ale nakonec jsem si jen sedl, přitáhl si misku a pustil se do jídla.
Nevím, co Naoki měl, ale…
„Je to fakt dobré! Podařilo se ti to! Uvařil jsi jedlé jídlo!" vyskočil jsem hned na nohy, přihnal se k Tsutomovi, objal ho a vzápětí políbil.
„Ehm!" ozvalo se ostře od linky.
„Je čas dodělat maso!"
Zdálo se mi to nebo se Naoki naštval?
Tsutomu
Nečekal jsem, že to bude dokonalé. Ale nečekal jsem ani, že mi to tak zkritizuje, když jsem vlastně ani nevěděl, jak se to dělá.
Ale když říkal, co bylo špatně, hned jsem si to zapsal, abych věděl na příště. Jenže… Tímhle způsobem se vařit nenaučím. A to ještě umocnilo mé rozhodnutí, které jsem s ním chtěl později probrat.
Pustili jsme se nakonec do jídla, a já musel uznat, že měl Naoki pravdu. Bylo to sice jedlé, ale k dokonalosti to mělo daleko. Ale už aspoň vím, jak na to příště.
A taky… Náladu mi zlepšil Takehiko, když ke mně přiskočil, a s pochvalou, že mu chutnalo, mi dal polibek. Načepýřil jsem se jako páv, a hned ho chytil kolem pasu, aby nesletěl na zem.
„Tak běž dělat maso,“ pošoupnul jsem Takehika, když se Naoki ozval. „Budu se dívat, jak se to dělá.“
A zatímco se Take znovu postavil k lince, já uklidil nádobí do myčky, a pak se postavil vedle nich a sledoval jejich práci.
No, na první pohled to nevypadalo složitě, ale to tenkrát ani ten recept na kari.
„Evangeline!“ čapnul Naoki Takehika za ruku, když chtěl řízky osolit. „To je cukr!“
„Aha,“ zamyslel jsem se nahlas. „Tak proto byla ta rýže sladká…“
Vzpomněl jsem si znovu na naše první vaření, a když jsem se na sebe s Takehikem podívali, začali jsme se oba smát. Ale Naoki ho už zase hnal k vaření.
Tentokrát jsem to byl já, kdo Takemu pochválil jídlo a políbil ho.
Bylo na něm vidět, jak je nervózní, když servíroval na stůl a pak čekal, až se do toho zakousnu.
„Vážně je to dobrý,“ kýval jsem hlavou a usmíval se s plnou pusou, když jsem se zase pustil do jídla.
Takehiko
Naoki se mi od té chvíle, co jsem políbil Tsutoma, zdál poněkud napjatý a snad i víc odtažitý vůči Tsutomovi. Nechápal jsem to.
Jasně, vždycky byl vůči mně trochu zaujatý a ochranitelský, ale nikdy to nebylo až takové.
Nebo bylo, ale začal jsem si to uvědomovat až teď.
Když bylo maso naklepáno a měl jsem ho okořenit, Naoki mě zarazil a já si uvědomil, co bylo špatně.
A nejen já.
Na chvilku se zas atmosféra uvolnila, ale Naoki nás nenechal dlouho v klidu.
Obalit řízky, pak je k dokonalosti osmažit, nakrájet, udělat jedlou rýži a lehký salát, jsem pod Naokiho vedením, který mě ani na chvilku nespustil z očí a rukou, nakonec nějak zvládl.
Spíš mi to ale připadalo, že jsem se stejně nic nenaučil, a kdyby teď Naoki přede mě postavil kuře a řekl mi, ať to udělám znovu, nevěděl bych vůbec nic.
A hlavně kvůli tomu, že za mě skoro všechno dělal právě on.
Přesto, když mi to Tsutomu pochválil, měl jsem hroznou radost.
Dokonce i mě to chutnalo.
„Zvládl jsi to, vidíš! Nebylo to nic těžkého, viď? A je to dobré," pokýval hlavou Naoki, když snědl svou porci.
„Skoro všechno jsi udělal sám," povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou, když jsem sklízel nádobí ze stolu, aby se uklidilo a Naoki nám předložil seznam věcí, které máme koupit do příště.
Takehiko
Vždycky jsem si myslel, že naučit se vařit, nemůže být něco složitého. Že se stačí jen dívat, nebo uvařit něco podle kuchařky. Ale spletl jsem se. Jen díváním bych se učil vařit několik roků, abych byl spokojený. Nejsem sice perfekcionista, ale pokud už něco dělám, chci to umět pořádně.
A dnešek mi to ještě víc potvrdil.
Když jsme dojedli, uvařil jsem kávu, Naokimu čaj, a přesunuli jsme se do obýváku. Zadíval jsem se na lístek, který nám dal, a pak ho odložil bokem.
„Chci si ujasnit některé věci, co se týká tvé výuky vaření,“ odložil jsem hrnek na stůl, když jsem se napil.
Pohodlně jsem se opřel, složil jsem ruce do klína, a zadíval jsem se na Naokiho.
„Chci, abychom všichni vařili stejná jídla. Nemusí to být na chlup stejné u každého. Ale ti, co jsou ve dvojici, tak budou vařit stejná jídla a budeš se věnovat všem stejně. Jinak takové vaření nemá smysl. Nestíháš se pak každému věnovat tolik, co by bylo potřeba, a je to jen ke škodě. Já osobně jsem rád, že jsem polívku uvařil tak, jak jsem uvařil. Upřímně, i přes tvou kritiku, za kterou jsem ale rád, jsem uvařil poprvé něco, co se dalo sníst. Ale nemyslím si, že hned na první lekci učit někoho vykosťovat kuře je ten nejlepší nápad. No, nechci ti do toho moc mluvit, ale nezapomeň, že jsme úplní amatéři, a bylo by fajn začínat od jednoduchých věcí, jako třeba byla ta miso polévka. A všichni stejně, se stejným jídlem. A každému bys věnoval stejně času. A my si pak můžeme i porovnat, komu se to povedlo lépe. Můžu tě o to požádat, nebo s tím nesouhlasíš?“
Takehiko
Po obědě jsme se přesunuli do obýváku a sotva jsme se usadili, Tsutomu spustil.
A Naokimu se to podle všeho nelíbilo.
„Možná jsem měl jasně na začátku říct, jak to bude," promluvil po chvilce trochu ostřeji, než jsem byl u něj zvyklý.
Odložil hrnek s čajem a podmračeně se na Tsutoma díval.
„Ty sis mě najal jako odborníka. A tohle nedělám poprvé. Jak jsi správně řekl, neměl bys mi do toho mluvit. Důvod, proč jsem tohle udělal, byl ten, že jsem tě chtěl otestovat. Ty máš kuchyň, máš zázemí, pohybuješ se v tom víc, než kdy Evangeline mohl. Chybami se člověk učí a pochybuju, že by ses spokojil s tím, kdybych ti řekl, že je všechno perfektní a mazal ti med kolem pusy. Ano, uznávám, trochu jsem to s tou kritikou přehnal, ale jsem v tomhle ohledu dost velký puntičkář. Nezapomeň, že jsem vařil ve svatyni, kde i lístek v čaji musí sedět přesně na milimetry. Pokud nejsi zvyklý na takové jednání, pak je mi to líto, ale asi se nikdy nedohodneme. Pokud to budeš chtít zrušit, veškeré peníze ti samozřejmě vrátím. A jak jsem řekl, Evangeline, může chodit ke mně a pro něj to udělám zadarmo. A ještě poslední věc, dvě jídla jsem vybíral schválně, abyste se toho naučili mnohem víc. A vykosťování je jeden ze základů, co musí každý kuchař umět."
Přeskakoval jsem pohledem z jednoho na druhého a vůbec se mi to nelíbilo.
„Nemyslím si, že Tsutomu tě chtěl urazit," promluvil jsem nakonec, "ale pravdu má v tom, že by bylo lepší, kdyby ses věnoval nám oběma stejně. Dneska jsi byl jen se mnou, a Tsutomu, jako by tam ani nebyl."
„Protože ty potřebuješ víc péče. A potřebuješ někoho, kdo ti rozumí," zavrtěl hlavou Naoki.
Tentokrát jsem to byl já, kdo se zamračil.
„Nejsem už malé dítě, Naoki!" odsekl jsem. „Už nejsem ten malý kluk, kterému jsi foukal bolístky!
Musel jsem se postavit na vlastní nohy, a taky jsem to udělal! Vážím si tvé starosti o mou maličkost, ale nepotřebuju za zadkem chůvu!"
Vyskočil jsem na nohy, zatnul zuby, abych nezafuněl bolestí, a pak napučeně odkráčel z obýváku.
Možná jsem na Naokiho neměl tak vystartovat, v podstatě za to nemohl, nevěděl, proč jsem ze Svatyně odešel, ani proč jsem žil skoro na ulici.
Ale z nějakého důvodu mi vadilo to, jak mluvil s Tsutomem, a jak ze mě před ním dělal pořád malé a ufňukané děcko.
Tsutomu
Mírně jsem se narovnal, když Naoki po chvilce promluvil. Nejspíš to potřeboval rozdýchat a uklidnit se. Ale moc se mu to teda nepovedlo.
Znovu jsem se pohodlně opřel, přehodil nohu přes nohu a znovu spojil ruce a uložil je na klíně.
Měl jsem chuť tomu chlapovi jednu ubalit potom, co řekl Takehikovi a ten se naštval.
„Dobře, začnu znovu od začátku, a hezky po pořadě,“ na moment jsem rozpojil ruce, promnul jsem si kořen nosu, a pak ruce na klíně znovu spojil.
„Chtěl jsi mě otestovat? Mám zázemí a pohybuji se v tom víc než Takehiko? První omyl, Naoki-kun. Jsem z bohaté rodiny. Do kuchyně mě v životě nepustili. A to znamená, že jsem absolutní amatér. Jediný rozdíl mezi mnou a Takehikem je věk a to, že já neukazuji, že jsem z něčeho nervózní, nebo se něčeho bojím, nebo jsem si něčím nejistý. Jsem ve vaření úplná nula. Proč to nepřiznat. Dokonce bych řekl, že Take-chan je lepší než já. Za další… Tvou kritiku jsem neodsoudil, přijal jsem ji a poděkoval za ní. Ale problém, o kterém jsem mluvil, byl někde jinde. Chtěl sis mě otestovat? Proč? Nešlo o testování, ale o to, že ses výhradně věnoval Takehikovi. Dvakrát jsem se musel zeptat, jestli mám správně očištěnou zeleninu. Nikdy jsem to nedělal, a potřeboval jsem vedení stejně jako Take-chan. A promiň,“ zastavil jsem se v mluvení, když se ozval domovní zvonek. „Rád bych ti to ještě dopověděl, protože jsem ještě neskončil. Jen si něco přeberu a hned jsem zpátky.“
Zvedl jsem se, hrábnul jsem na komodu po své peněžence a razítku a rychle vyšel ven, aby poslíček nemusel čekat. I pro něho je čas drahý…
Takehiko
Napřed jsem chtěl zamířit do svého pokoje, ale představa toho, že se ještě otravuju s duchem mě nijak nenadchla, tak jsem se rozhodl trochu provětrat.
Naoki mě vážně naštval, ale přitom jsem si zároveň vyčítal i to, že jsem na něj tak křičel.
Vždycky mi pomohl a byl u mě, když jsem nejvíc potřeboval.
Jen díky němu jsem to ve svatyni po smrti táty dokázal nějak přečkat. Vždycky mi dokázal zvednout náladu a rozveselit mě.
Jenže… Jak už jsem řekl. Už nejsem ten malý kluk.
Život mě pár věcem naučil. Hlavně jsem se musel naučit postarat sám o sebe a na nikoho nespoléhat.
Taky tu byla ta věc s duchy, o které Naoki ani nevěděl. A měl jsem teď chuť mu o tom říct ještě menší než před tím.
Na druhou stranu, možná mu jen křivdím. To, že odešel dobrovolně ze svatyně, ho taky muselo něco stát. Taky to asi neměl jednoduché, postarat se a prorazit, aby se mohl zařídit.
A prostě měl o mě jen starost, když jsem najednou tak zmizel.
A teď, když mě našel, chce mi jen vynahradit ztracený čas.
Ale fakt nevím. Asi si o tom s ním promluvím, ale až budeme víc v klidu.
Povzdechl jsem si a vracel se zpátky do domu.
Tsutomu
Zahlédl jsem Takehika vyjít na zahradu a mírně se zamračil. Taky se mu zřejmě nelíbilo, jak se Naoki zachoval.
Každopádně, buď to Naoki vezme nebo ne. A v tom druhém případě ukončím naši spolupráci.
U branky už na mě čekal poslíček. Hned jak mě viděl, vytáhl z auta balík. Došel jsem k němu, orazítkoval jsem mu předání, a balík si převzal. Poděkoval jsem, on mě, a za chvilku jsem už vcházel do domu. Nejraději bych šel za Takehikem, ale Naoki byl přednější.
Vrátil jsem se do obýváku, a položil balík na stolek. Rozbalil jsem ho, tak aby bylo vidět co v něm je, a pak jsem si sedl, napil se kávy a znovu se usadil pohodlně jako předtím, než jsem musel vstát.
„Tak kde jsem to skončil… Jo, už vím… Jen pro připomenutí, Takehiko nepotřebuje větší péči než já, nebo někdo z kluků. Neznáme se natolik dlouho, abys poznal, kdo z nás se jak v kuchyni pohybuje, nebo kolik potřebuje vedení. A netýká se to jen mě, ale i ostatních. Přehnaná péče Takehikovi jen ubližuje. Je dospělý, a je silnější, než si dokážeš představit. Ale to jsem odbočil… Mám otázku. Když nám dáš dělat dvě jídla, a každý budeme dělat něco jiného, myslíš si, že se naučíme toho vařit víc nebo rychleji? Omyl. Naučím se vařit jen to, co zrovna budu dělat, ale ne to, co bude dělat ten druhý. Jsi skvělý kuchař, to jsem poznal hned. Věřím, že ve vaření máš skvělé zkušenosti a jen tak se ti nikdo nevyrovná. Ale jako učitel… Nejspíš jsi nikdy neučil, protože bys na to šel jinak. Zatímco ty jsi obskakoval Takehika, a dělal za něho skoro všechno sám, já jsem nám objednal tohle,“ na moment jsem se narovnal a poklepal jsem na knihy.
„Tohle bychom měli vědět, než začneme vařit. Čekal jsem vysvětlení, co se jak dělá, co je na co dobré, co můžu a co nemůžu, případně poradit jak velký plamen, jak dlouho vařit, a podobně. Tys mi to jen nastínil a pak ses věnoval už jen Takehikovi. Všechno jsem si zapsal, ale víš…“ mírně jsem naklonil hlavu a zadíval se na něho z pod přivřených víček. „K tomu jsem tě tady nepotřeboval. To bylo stejné, jako otevřít si kuchařku.“
Narovnal jsem se a vzal jednu z knih do ruky. Bylo to něco jako učebnice pro kuchaře. Popsané všechno od A do Z. Ve dvou svazcích… Od nejjednodušších úkonů až po ty složitější.
A když jsem chvíli hledal, tak právě vykosťování bylo zařazeno do těch středně obtížnějších. S úsměvem jsem položil otevřenou knihu před Naokiho, aby to dobře viděl.
„Taky nejsem člověk, kterým druhým maže med kolem pusy. A taky jsem schopný dát kritiku, když je oprávněná. A mě se moc nelíbil tvůj postup při našem učení. Takže znovu zopakuji svou nabídku. Budeš nás učit stejná jídla, budeš se nám věnovat stejně. Je to na tobě. Pokud ne, ruším naši dohodu a najdu si nějakého jiného kuchaře, který Takehika naučí vařit taky a bez předsudků.“
Takehiko
Pomalu jsem se vracel do obýváku, ale když jsem uslyšel Tsutomův hlas, zastavil jsem se a chvilku poslouchal. Zaslechl jsem, jak Tsutomu říká, že jsem mnohem silnější, než si Naoki dokáže představit a z nějakého důvodu mě to neuvěřitelně povzbudilo.
A zvláště, když to řekl Tsutomu.
Po jeho slovech zavládlo ticho, ale dokázal jsem si představit, jak se Naoki asi tváří.
„Fajn. Přiznávám. Chtěl jsem se víc věnovat Evangeline," zaslechl jsem nakonec Naokiho odfrknutí. „Je to snad trestné? Neviděl jsem ho tři roky! Tři! Měl jsem o něj strach! Vždycky jsem mu byl nablízku, když potřeboval pomoct! Vždycky! Myslíš si, že ho znáš pár dnů a víš o něm všechno? Že víš, co potřebuje? Byl jsi s ním, když ho jeho máma opustila, protože prohlásila, že je zrůda? Byl si s ním, když jeho otec zemřel? Byl jsi s ním, když se k němu ve Svatyni chovali jen jako k věci? Nebyl! Tak neříkej, co Evangeline ubližuje a jak moc je silný, protože já to vím mnohem lépe než ty! Moc dobře jsem viděl, jak se na něj díváš! Co hodláš dělat? Svést ho, pobavit se, a pak odkopnout?! Nejsem slepý, ani idiot! "
Nevěřícně jsem zíral na zavřené dveře, než jsem se odvážil otevřít a vejít dovnitř.
„Naoki…" vydechl jsem šokovaně.
„Evangeline," podíval se na mě Naoki, „promiň mi to. Mám prostě o tebe jen strach. Asi jsem to vzal za špatný konec, a pokud teda chcete pokračovat, tak vás budu učit stejné jídlo a věnovat se všem stejně, ano?"
Přešel ke mně, pohladil mě po tváři, a pak pevně objal.
Byl jako vyměněný. Jako by to snad před chvíli ani nemluvil on.
Vymanil jsem se z jeho sevření a kousek se odtáhl.
„Mě by ses neměl omlouvat. Ale, Tsutomovi ano. Já už opravdu nejsem to dítě ze Svatyně. Postavil jsem se na vlastní nohy a musel se spoustu věcí naučit. Jsem vděčný za tvoji starost, asi jsi to taky neměl jednoduché po mém odchodu, a když si pak sám odešel, ale Tsutomu za nic nemůže. Na něj nic nesváděj. A souhlasím s ním, že by bylo lepší, kdybys nás učil oba stejně. Ani jeden z nás nic neumí, a kdybys mě teď postavil k lince a řekl mi, ať postup zopakuju, nevěděl bych ani to, jaké maso vytáhnout. Ale kdybys teď Tsutomovi řekl, ať tu polévku uvaří znovu, zvládl by to jako profesionál. A v tom je ten rozdíl. Tím, že mě povedeš za ručičku se nic nenaučím. A ano, vzali jsme to za špatný konec. Bude možná lepší, když pojedeš domů, všichni se uklidníme, a pak ti zavolám, ano?" promluvil jsem pevným a klidným hlasem.
Nechtěl jsem se hádat. Nebylo mi ještě dobře od večera, potřeboval jsem si promluvit s Tsutomem ohledně ducha, a taky mě mrzelo, jak se Naoki vůči němu choval, a cítil jsem se za to zodpovědný.
Tsutomu
Ani jsem nebyl nějak překvapený, když Naoki vyletěl. Tak nějak jsem to čekal. Viděl jsem na něm, jak se k Takehikovi chová, a bylo mi jasné, že k němu cítí něco víc, než jen přátelství nebo starost.
Ale já se nehodlal vzdát.
Už jsem otvíral pusu, že mu odpovím, když dovnitř vešel Takehiko, a já jen zíral s otevřenou pusou, jaký měl proslov.
Na to, že ze začátku odpovídal spíš jen útržkovitě, jako by si šetřil dech, že spíš odsekával, jako by ho štval celý svět, tak teď to byl v jeho případě doslova proslov.
Byl jsem na něho hrdý, že řekl, co mu na srdci leželo.
„Jsem rád, že jsme se domluvili,“ přikývl jsem spokojeně a vstal jsem. „A trochu ti tu práci usnadním. Koupil jsem pro každého výtisk, takže se budou všichni povinně učit základní věci, aby ses s tím nemusel zdržovat ty. To by šlo, ne? A budu rád, když zítra přijdeš znovu. Na řadě je Rin a Nobuo, tak by bylo fajn se na to dobře vyspat. Teda hlavně kvůli Rinovi…“
Po svých posledních slovech jsem se musel usmát, když jsem si uvědomil, jak zas Rin nezavře celou dobu pusu. Hm, možná by bylo lepší, kdyby Rin byl ve dvojici s Takehikem. Ten by nedal Naokimu ani prostor, aby se Takemu věnoval víc než Rinovi.
Ale ne… Chci být s Takem co nejvíc a chci si ho hlídat, je to můj kluk.
Což mi připomnělo…
„Půjdu tě vyprovodit,“ ukázal jsem Naokimu ke dveřím, počkal, až si vezme věci a obuje se, a pak jsem s ním vyšel ven.
Počkal jsem, až nastoupí do auta, a než zabouchl dveře, ještě jsem se k němu naklonil.
„Nebyl jsem s Takehikem předtím z jednoho jediného důvodu. Protože jsem ho v té době ještě neznal. Ty ano, máš přede mnou náskok. Ale… Neviděl jsi ho tři roky, jak můžeš říct, že ho znáš dokonale? Co dělal celé ty tři roky? Co když se za ty tři roky mnohé změnilo, a ty ho i přesto pořád vidíš jako kluka ze Svatyně? Možná znám Takehika jen pár dní, ale věř mi, že za tu chvíli jsem se o něm dozvěděl víc než ty. Takehiko je můj kluk a nevzdám se ho. Kdybych ho chtěl využít, vypadalo by to rozhodně jinak a neztrácel bych s ním čas, kdyby mi za to nestál. Jsem rád, že jsme si to vysvětlili, a těším se na další spolupráci. Děkuji za první lekci, Naoki-kun.“
Ještě jsem se na něho usmál, pak jsem se narovnal, zabouchnul mu dveře a s hrdě vztyčenou hlavou, tak jak mě to doma učili, jsem se vracel zpátky do domu.
Beru věci s nadhledem, snažím se ve své komunikaci neukazovat své rozčílení, rozladěnost či nervozitu. Možná někomu přijdu arogantní, ale tohle je moje obrana i útok zároveň, i když nekřičím.
Ale pokud se rozčílím, pokud se opravdu rozzuřím, tak… Tak potom to už je jiný level. A já doufal, že to nebudu muset před Takehikem nikdy použít.
Takehiko
Ani jsem netušil, že nějak podvědomě zadržuju dech.
Popravdě, nedělalo mi problém se s někým pohádat do krve. Často se stávalo, že jsem vyletěl pro nic, ale nechtěl jsem se hádat s přítelem.
A Naoki jím bezpochyby byl. To, co pro mě udělal ve Svatyni, jsem nehodlal jen tak zahodit.
Nejspíš je prostě jen přetažený, a hlavně z toho všeho trochu překvapený.
Věřím, že zítra, až bude vařit s klukama, tak už to bude jen lepší. Navíc, to byla první lekce a mohl být třeba nervózní.
Vydechl jsem, když Tsutomu šel doprovodit Naokiho a tentokrát jsem za to byl vděčný.
Jen jsem se rozloučil, a když odešli, svalil jsem se na sedačku.
Celou dobu, než se Tsutomu vrátil, jsem si pak brčel něco pod nosem a tvářil se jako bubák.
Netušil jsem, jak tohle vyřešit, protože se vztahy jsem to moc neuměl.
Vzal jsem do ruky knížku, kterou Tsutomu koupil a prolistoval ji.
To se to jako mám všechno učit?!
Už jen z první stránky mi šla hlava kolem, tak jsem knihu zase odložil.
„Myslím, že je to zbytečné a nikdy se to nenaučím," zamrčel jsem a popadl hrnek s kafem.
Zašklebil jsem se, protože už bylo studené, a na jeden zátah ho vypil, dokud jsem byl k tomu odhodlaný.
„Co kdybysme zašli uklidit kuchyň? A pak si promluvili? Musím s tebou o něčem mluvit," plácl jsem se do stehen, jak jsem chtěl už zapomenout na to fiasko s Naokim a vstal.
Jenže tentokrát jsem už zaúpění nedokázal zadržet a trochu jsem podklesl v kolenou, jak mi ten prudký pohyb připomněl, že ještě nejsou úplně v pořádku.
Tsutomu
Když jsem se vrátil do obýváku, Takehiko si něco brblal pod nosem. Ale pak vstal, že půjdeme uklidit kuchyň.
Teda, chtěl vstát…
Jen jsem mlaskl, když jsem ho viděl. Zašel jsem do kuchyně, z ledničky vytáhl chladící gelové polštářky a ty jsem zabalil do čistých utěrek. Zavolal jsem na Takehika, aby došel do kuchyně a usadil se na židli. Když to udělal, přišoupnul jsem proti němu druhou židli a nohy mu na ni zvedl. Přiložil jsem mu na kolena chladící obklady a ovázal je další utěrkou, aby neklouzaly. A pak jsem ještě zaběhl do obýváku pro menší polštářek, abych mu mohl kolena podložit a on je neměl tak napnuté.
„Tak jo,“ spokojeně jsem mlasknul, když jsem byl hotový. „Ty budeš hezky sedět a já budu uklízet. A můžeš mi přitom říct, co potřebuješ. A udělám nové kafe. Možná bych si dal latté s bohatou pěnou, nebo kapučíno. Co bys z toho raději? Ale ještě nejdříve se napijeme vody, nebo džusu, aby naše ledviny tu dnešní kofeinovou dávku přežily ve zdraví.“
Přešel jsem k lednici, vytáhl vodu, jednu podal Takemu a druhou jsem si otevřel.
Na chvilku jsem se posadil a pohladil Takehika po ruce.
„Omlouvám se, jestli jsem byl k Naokimu hrubý. Ale jak už jsem zmínil… Říkám věci na rovinu, a prostě jsem chtěl, aby to Naoki věděl. Najal jsem ho proto, aby nás něco naučil, a to je cíl celého tohoto soukromého kurzu. Ale myslím, že bude v pohodě a od zítra už to bude fajn. Má tě rád, a nejspíš to opravdu nemyslel zle. Jen trochu zapomíná na to, že už nejsi malý kluk. Nezlobím se na něho.“
Jo, tak tentokrát kecám. Bylo v tom něco jiného než jen starost a já to dobře poznal. Už od samého začátku, kdy se tu objevil, kdy jsme ho poprvé potkali v kavárně, jsem z něho cítil větší zájem o Takehika. A byly chvíle, kdy to prostě nedokázal skrýt…
A nezlobím se na něho? Další blbost. Zlobím… Ale pokud pochopil to, co jsem mu u auta řekl, a bude od zítra všechno v pohodě, tak budu v pohodě i já.
Takehiko
„Připadám si jako lemra," zahučel jsem, když mě Tsutomu pustil ke slovu potom, co mě doslova přikurtoval k židli.
Vážně jsem se skoro nemohl ani hnout, a to jsem mu chtěl pomoc s úklidem.
Jednou rukou jsem sevřel tu Tsutomovu, a druhou jsem sevřel jeho triko, abych si ho přitáhl až těsně k sobě.
Díval jsem se do jeho krásných očí a vybavoval si všechno, co se až do teď odehrálo.
„Jsi děsný suchar, víš o tom?" ušklíbl jsem se, a pak ho v zápalu svého boje lehce kousnul do nosu.
„Dám si latté, a ne, rozhodně nebudu sedět, ale pomůžu ti. Ještě neumírám, jen jsem na to zapomněl a udělal prudký pohyb. A taky bych si dal ještě tu tvoji polévku. Byla dobrá, víš? A omlouvat se nemusíš. To spíš Naoki. Opravdu na to zapomněl. To, že už nejsem malý kluk. Popravdě… o tom s těma duchama neví. Neřekl jsem mu to tehdy a nechci ani teď, protože pak bych se ho asi nezbavil. Mám ho rád a hodně mi pomohl, ale už nejsem zvyklý na takovou starostlivou péči, jakou mi ve Svatyni prokazoval. Postavil jsem se na vlastní nohy, a když jsem si nabil hubu, nebyl nikdo, kdo by mi pofoukal bebíčko. Naoki si zvykne. Bude muset," pokrčil jsem rameny. „Ale myslím, že to bude v pohodě. Jen si prostě musí zvyknout na to, že už to není jen o mě a o něm."
U Buddhy!
Tolik jsem toho v životě nenakecal!
Zabručel jsem, pustil Tsutomovo triko a místo toho ho pohladil po tváři.
Měl jsem na jazyku, že mu řeknu tamto slovo, ale nechtěl jsem ho od sebe odehnat.
Jako moc jsem se v tom nevyznal, ale to že spolu chodíme ještě neznamená, že mě miluje, nebo jo?
Tsutomu
Jsem děsný suchar? Vážně? Nejspíš s tím budu muset něco udělat, aby mi Takehiko neutekl, protože bych ho začal nudit.
„Zapomněl jsem,“ otočil jsem hlavu k hodinám a povzdychl si, když jsem viděl, jak čas pokročil. „Jedu nakoupit s Nobuo, měl by se za chvíli vrátit ze školy. No, ale to kafe ještě stihneme, a ty mi můžeš pomoct s úklidem, ale až po kávě. Takže teď seď, než udělám latté pro nás oba, pak ho vypijeme, můžeme si pokecat o tom, co jsi chtěl, a pak uklidíme kuchyň.“
Nahnul jsem se k Takehikovi, opatrně, aby nespadl ze židle, jsem ho objal, a věnoval mu polibek.
„Polévku ti dám, jestli ti opravdu chutnala. Ale nejlepší jídlo mám stejně tady,“ znovu jsem se naklonil a zabrousil jazykem do jeho úst.
Tenhle polibek trval o trošku déle než předchozí, a když jsem ho pustil, ještě jsem si labužnicky olízl rty.
„Jo, tohle je nelepší zákusek,“ usmál jsem se, a pak už jsem vstal a šel dělat kafe.
A i když jsem říkal, že mi Take potom pomůže s úklidem, stejně jsem ve chvíli, kdy se dělalo kafe, něco málo už pouklízel.
Takehiko
Chtěl jsem mu ten jazyk ukousnout, když řekl, že jsem ten nejlepší zákusek.
Ale byl jsem tak mimo z polibku, že jsem se dokázal jen debilně ksichtit.
Zajímalo by mě, jestli to bude takové pořád. Jestli budu tak mimo pokaždé, když mě Tsutomu políbí, nebo se mě dotkne.
Přemýšlel jsem, co budu dělat, když bude s Nobuem na nákupech.
Ani mě nenapadlo, abych se ho zeptal, jestli můžu jet taky. Kdyby chtěl, sám mi to nabídne.
Sledoval jsem ho, jak vaří kafe, seřval ho, když začal uklízet, a pak jsem vzdychl, když jsem viděl, že je to stejně zbytečné, a navíc on u toho vypadal tak sexy.
U Buddhy! Na co to myslím? Jak může být někdo u uklízení sexy?
Ještě, že Tsutomu nedokáže číst myšlenky. Asi už bych měl dávno sbaleno svých pět švestek a byl zpátky na ulici.
Raději jsem popadl hrnek s kávou, když nám ji Tsutomu naservíroval na stůl a dělal, jak je strašně zajímavá. Když jsem ale zvedl hlavu, abych začal o tom, co jsem v noci zjistil, při pohledu do Tsutomových očí jsem na něj jen zůstal zírat jako idiot a myslím, že mi i ukápla slina.
Byl prostě tak…
„Ehm…" odkašlal jsem si a narovnal se, když jsem si při tom zírání málem lehnul na stůl, jak jsem se nad Tsutomem v duchu rozplýval.
„O čem jsem chtěl mluvit… Jo…"
Musím se vzpamatovat.
„Potřeboval bych vědět, jestli ti něco říká jméno Tsubaki nebo Kuroin. A taky by to chtělo zjistit, jestli se u vás v rodině nestala nějaká tragédie. Podle toho, co jsem zjistil, je ten duch ženy nějak fixovaný na muže jménem Kuroin. A ty jsi mu podobný, proto teď tak reaguje na tebe. Taky bych potřeboval zjistit, jestli se v tomhle domě něco dělo ještě před tvým nastěhováním nebo až potom."
Tsutomu
Smál jsem se, když po mně Takehiko začal prskat, že nemám uklízet. Byl jsem z něho úplně mimo. Prostě zamilovan-
Zaskočilo mi, a myšlenku ani nedomyslel. Je to tak? Vážně to tak je? Proto jsem tak i reagoval na Naokiho? No, možné by to bylo, zvlášť, když jsem řekl, že jsem zatím nepotkal toho pravého, a ve společnosti Takehika je mi moc dobře a těším se na každou chvíli, kdy budu moct být s ním…
„Kuroin… Jo, to jméno je mi dost známé. Jde o to, že v naší rodině se takhle jmenovali minimálně čtyři muži. Abych ti to vysvětlil. Jména se u nás předávají ob jednu generaci. Ani nevím, kdo tohle pravidlo zavedl. Ale věc se má tak, že poslední Kuroin je můj otec. Ale ten v tomhle domě býval často asi tak, jako já, když tu ještě bydlela babička a děda. Mimochodem, jmenuji se po dědovi a kupodivu mám i podobnou povahu, co měl on. Jen podoba byla odlišná. Ani nevím, na koho jsem podobný. Ale podle toho, co říkáš, tak na některého z těch prvních Kuroinů. Tragická událost… No, co vím, tak většina našich předků umřela na stáří. Vím jen o dvou, u kterých úmrtí nesouviselo se stářím. Jedna žena a jeden muž. Ten ale zahynul v druhé světové válce. Počkej, hned jsem tady,“ vyskočil jsem ze židle.
Vyběhl jsem do patra do pracovny, zahrabal jsem v šuplíku a vytáhl jeden větší svitek, s kterým jsem se vrátil zpátky za Takehikem. Odsunul jsem hrnky s kávou bokem, a pak svitek na stole rozvinul.
„Tohle je náš rodokmen. Nesahá úplně do počátků stvoření světa, ale minimálně tak třista let zpátky určitě. A tenhle dům se postavil někde tady,“ píchnul jsem prstem k jednomu z prvních jmen a přiřazenému datu…
Zahleděl jsem se a podivil se. To jméno ukazovalo na mého prapředka, který tenhle dům postavil a bydlel v něm jako první. Jmenoval se Kuroin a jeho žena… Tsubaki.
Když jsem se vzpamatoval, posadil jsem se a zadíval se kolem sebe.
„Tenkrát tahle generace byla velmi vlivná. To, co tu vidíš, je jen asi pětina toho, co tenkrát měli. Myslím tím pozemek. Tenhle dům byl třikrát tak větší, zabíral by teď skoro celou zahradu. Ale postupně, jak vliv našeho rodu slábnul, se pozemky rozprodaly, a dům se zmenšil na současnou velikost. A taky proto tu i pracovalo plno služebnictva. A pár jich tady i bydlelo, protože se starali prakticky o všechno, včetně vychovávání dětí a jejich výuku.“
Takehiko
Poslouchal jsem Tsutoma a v duchu si dělal poznámky, abych věděl, na co ducha nasměrovat příště.
Když odběhl, a pak se vrátil i se starým svitkem, na kterém byl načrtnut jeho rodokmen, zadíval jsem se na jednotlivé jména.
Takže tu byli čtyři Kuroinové, ale jen jedna žena jménem Tsubaki.
Promnul jsem si bradu a naklonil se tak, abych líp viděl.
„Takže první muž, který v tomhle domě bydlel, protože ho postavil a udělal z něj tak sídlo rodu Kibou, byl Kuroin Kibou a nejspíš jeho žena Tsubaki Kibou, pokud to říkám dobře. Bylo to zhruba před dvě stě lety. Na fotkách, cos mi ukazoval nebyla tak stará generace a nikdo z tvých vyfocených předků ti podobný nebyl. Ani tvůj otec. Bez urážky. Takže jeho můžeme vyloučit. Na druhou stranu, pokud je tu ten duch dvě stě let, pak je to ještě horší, než jsem čekal. Pokud tak dlouho čekala na pomstu, muselo se tu odehrát něco strašného, co ji tak dlouho k tomuto domu poutá. Bohužel se nejspíš nedochovaly žádné zápisky z té doby, ať už od Kuroina nebo jeho ženy, co se týče tehdejšího stavu. Nedokážu říct, jestli ten duch je třeba jejich dítě, zhrzená milenka jednoho z nich, nebo nějaká služebná, či někdo úplně jiný. Bohužel, je to to nejdůležitější, abych odsud ducha dostal. Taky je tu ten problém s tebou. Nejspíš se opravdu ukázala až v době, kdy ses sem nastěhoval trvale, protože jinak už by tenhle dům dávno nestál, pokud to trvá už takhle dlouho. Něco nebo možná někdo, ji tehdy zabránilo, aby se vymkla kontrole. Jenže tím, jak je tu dlouho, nejspíš přestala mít pojem o čase a myslí si, že jsi buď samotný Kuroin nebe nějaká jeho reinkarnace. Mohl bych ji vymítit násilím, ale to by se mohlo vymknout kontrole. Jenže čím dál víc propadá zlu a za chvíli už ji stěny pokoje neudrží. To je další věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit. Asi by bylo dobré říct o tom klukům. Měli by vědět, co se tu děje, pokud by nastala varianta, že duch posedne celý dům. Nebyli by v bezpečí, a rovnou říkám, že by to neskončilo jen nějakými škrábanci. Pro ni jsme všichni v domě vetřelci. Chce jen tebe a všechno ostatní je překážka."
Tsutomu
Prohlížel jsem si rodokmen a poslouchal Takehikova slova.
Mohli by být v nebezpečí i ostatní kluci?
„Proč teda, když tvrdí, že je to její dům, neútočila už v době, kdy se rozprodávaly pozemky a dům se zmenšoval?“ zamyslel jsem se nahlas.
A pak mě ještě napadlo…
„Podle toho, co jsem zatím pochopil, tak útočí hlavně v noci. Může útočit i ve dne? To vypadá, že je celkem v klidu, teda až na tu věc s tou zimou, když jsem byl u tebe v pokoji. A nepomohlo by, kdybych se do toho pokoje přestěhoval já? Mě by neměla ublížit, ne? Možná se ptám blbě, ale víš… Je to něco, čemu sice můžu věřit, ale nerozumím tomu jako ty. Je to něco, co se nedá chytit do ruky, a proto nevím, co mám dělat. A ducha nejspíš slovy neumlátím, a to bych možná i uměl, kdyby to byl živý člověk,“ sroloval jsem svitek, a pak posunul zpátky hrnky s kávou, abychom to mohli dopít.
„Víš, teď se tě tu bojím nechat samotného. A kluky taky. Chtěl jsem jet nakoupit jen s Nobu, aby sis šetřil kolena. Ale takhle budu jistější, když půjdeš se mnou. Co ty na to?“
Zapřemýšlel jsem taky nad tím, co by se mohlo stát tak špatného, aby tu ten duch zůstal.
Snad poprvé jsem přeskakoval z myšlenky na myšlenku a nedokázal jsem na to jít systematicky, jak se mi hodně věcí honilo hlavou.
„Jedna žena a jeden muž. Muž zemřel v druhé světové válce, jmenoval se Kuroin. Třeba ten duch spal, nebo jak se tomu říká, a čekal, až se Kuroin vrátí a myslí si, že já jsem on. Co se stalo té ženě, to nevím, a nevím ani, která to byla. Ale troufám si hádat, že to bude nejspíš Tsubaki, když ji duch zmínil. Jo, už vím, co udělám. Zkusím se poptat otce, jestli o něčem neví. Je to vlastně jeho rodinná větev.“
Možná bych tak nahlas přemýšlel ještě dlouho, kdyby se nakonec neozvalo bouchnutí dveří a Nobuův a Rinův hlas.
„Promiň!“ vyskočil jsem na nohy, a políbil Takehika na čelo. „Zapomněl jsem ti dát tu polévku!“
Takehiko
Už jsem se nadechoval k odpovědi, když Tsutomu, potom, co se ozvalo bouchnutí dveří a hlasy kluků, vyskočil, že mi zapomněl udělat polévku.
Vstal jsem, přešel k lince a chytil Tsutoma za ruku, aby mě vnímal.
„Když začaly úpravy na domu, mohla už spát," řekl jsem tiše. „Nebo to v té době nějak nebrala jako ohrožení. Pokud už Kuroin dům neobýval a nikdo nedělal nic s jejím pokojem, mohla být v klidu. A co ty víš. Třeba se někomu něco tehdy stalo a úpravy se pak mohly týkat jen určitých částí domu. Něco jiného by bylo, kdyby chtěli dům zbořit. Ale úpravy nevadí. Další věc. Může útočit i ve dne. Teď sice moc ne, ale pokud posedne celý dům a stane se nezvladatelnou, pak ano. To jen lidé si vysnili, že duchové můžou útočit pouze v noci. Není to pravda. A ne, nepomohlo by to. Ona tě sice svým způsobem miluje, ale pokud na to dojde, klidně tě i zabije a tvou duši připoutá k sobě a k tomuto domu. I to je u ní projev lásky, takže nepřipadá v úvahu, aby ses tam nastěhoval. A zatím je to v pohodě. Zatím se obávat nemusíš. Kluci do pokoje stejně nechodí a já vím, co mám dělat. A mimo pokoj ještě nikomu nic nehrozí. Ale měl bys pouvažovat nad tím, jestli jim to řekneš nebo ne. A otce se zeptat můžeš, možná by nám to i v něčem pomohlo, pokud by o něčem věděl. A ještě k obchodu, nejspíš bych vás jen zdržoval, takže klidně jeďte sami. Já se asi zahrabu do tvé voňavé postýlky a na chvilku si odpočinu."
Při posledních slovech jsem trochu zrudnul a zaculil se jako pitomeček.
U Buddhy! Fakt se chovám jako trotl. S takovou asi Tsutoma brzo odeženu.
„Co si tady špitáte, vy dvě hrdličky?" vletěl do kuchyně Rin a rázem bylo po klidu.
Prohnal se kolem nás jako tornádo, zvědavě nakukoval do všeho na lince, dokonce se zajímal i o svitek na stole, než se zastavil přede mnou a s přiblblým úsměvem na mě civěl.
„Co je?" zeptal jsem se nevinně.
„Dělali jste to spolu?" vybafl na mě Rin.
Zalapal jsem po dechu a málem se skácel, takže jsem se musel přichytil Tsutoma a vydal ze sebe jakési zachrčení, než jsem znovu popadl dech.
Odkašlal jsem si, sebral veškeré své sebeovládání a vážně se na Rina zadíval.
„Jo. Dneska jsme měli první lekci vaření," odpověděl jsem vážně.
S potěšením jsem se díval, jak jsem tentokrát dostal já Rina, Tsutomovi jsem věnoval pobavený úšklebek, a pak přešel ke stolu, abych si sundal z kolen pytlíky, které už stejně přestávaly chladit.
Tsutomu
Jasně, to by nebyl Rin. Otočil jsem se, že mu odpovím, ale Takehiko byl rychlejší.
„Jasně, že dělali, proč si myslíš, že si Take chladí kolena?“ stejně jsem si neodpustil a zazubil se na něho.
Myslím, že spolkl jazyk. Nobuo se jen opíral se založenýma rukama o stěnu a usmíval se, jak jsem Rina dostal.
Došel jsem k Takehikovi, objal ho a políbil na čelo.
„Promiň, ale prostě se to samo nabízelo. Ale Rin aspoň na chvíli zmlknul,“ zašeptal jsem mu do ucha a pak od něj vzal pytlíky, abych je mohl znovu uložit do přihrádky v lednici.
„Zajdu se obléct a půjdu nakoupit. Jestli kluci chcete v obchodě něco speciálního, tak mi sepište seznam. Na stole v obýváku je seznam toho, co budete zítra vařit, tak to připište k tomu. Nezapomeňte, že vás čeká první lekce.“
Vyběhl jsem do ložnice a chtěl se obléct, když jsem se zastavil u postele.
Jo, vyhřátá postýlka…
S úsměvem jsem protřepal peřinu, natřepal polštáře, pěkně to urovnal, a pak se teprve šel spokojeně obléct.
Sešel jsem dolů, a ještě se zastavil u Takehika.
„Popřemýšlej, jestli to chceš klukům říct najednou, nebo postupně. A nahoře máš nachystanou voňavou postýlku,“ pohladil jsem Takehika po zádech, jemně jsem stiskl jeho zadeček, a pak už jsem se s úsměvem vzdálil, abych se mohl obout a mohli jsme s Nobuem vyrazit do obchodu.