Tsutomu
I kdybych nechtěl poslouchat, v téhle situaci to prostě nešlo. Přistihl jsem se, že se začínám mračit, když jsem slyšel Takehika, a raději povolil napjatý výraz.
Vážně jsem nechtěl, aby nás teď někdo rušil. Bylo mi takhle moc fajn.
„Nemusíš se omlouvat,“ usmál jsem se na Takehika, když odložil mobil vedle sebe na deku.
„Chápu to. A klidně z té malé lži můžeme udělat pravdu. Zvu tě večer do kina, co ty na to?“
Tentokrát jsem to byl já, kdo to ze sebe vyhrkl, až jsem se musel uchechtnout.
„Vážně je to v pohodě. A víš, co?“ víc jsem se narovnal a zadíval se mu do očí.
„Sluší ti, když se červenáš,“ přejel jsem prsty po jeho tváři.
Pak jsem vzal svůj mobil do ruky já, vyhledal jsem program kina, ukázal Takemu, jestli souhlasí s výběrem a hned jsem objednal dva lístky.
„Abych se vrátil k tomu, o čem jsme předtím mluvili,“ odložil jsem telefon a znovu se na Takeho zadíval. „Kancelář bys klidně mohl mít u mě. V tom zahradním domku. Věci, co jsou dole, se vynesou do podkroví, a spodek bys mohl používat jako kancelář.“
Tušil jsem, že nejspíš Takehiko nebude souhlasit. Nejspíš toho pro něj bylo moc věcí najednou, které by měl přijmout, a on, co jsem už pochopil, na tohle nebyl zvyklý, a nejspíš ani nechce být nikomu zavázán.
Ale zkusit jsem to musel. A když jsem se na něho zadíval, jak urputně přemýšlel, nejspíš, jak se z toho vymluvit, neodolal jsem.
Přisunul jsem se k němu blíž a položil mu jednu ruku na zátylek. Přitáhl jsem si ho těsně k sobě, a tentokrát už bez zaváhání ho pomalu pokládal na deku s tím, že jsem se natiskl na jeho rty.
„Jsi… jsi tak hezký… a roztomilý… a já… blbě kecám… nechci tě nějak urazit, nebo tak… ale vážně jsi… krásný…“ vysvětlil jsem mezi polibky Takehikovi, proč tohle znovu dělám.
„Nedokážu ti prostě odolat…“ zašeptal jsem do rtů a tentokrát mu věnoval pořádný polibek a doufal, že mě nevezme něčím po hlavě.
Takehiko
Asi jsem umřel a šel do nebe. Nebo fakt nevím.
Točila se mi hlava, a s každým dalším Takehikovým slovem jsem měl dojem, že se zákonitě vyvrátím.
Byl jsem úplně mimo.
Na kino jsem kývl snad už jen ze setrvačnosti a trochu mě probralo, když začal Tsutomu plánovat, jak by z kůlny udělal mou kancelář.
Jo, pěkně se to poslouchalo, ale bylo to naprosto nereálné.
Opakovat znovu, že se to nehodí, se mi nechtělo a nové výmluvy už mi docházely, ale Tsutomu to vyřešil po svém.
Měl jsem chuť ho za ty řeči něčím přetáhnout.
Nejsem hezký a už vůbec ne roztomilý! A vůbec mi to nesluší!
By mě zajímalo, co za oblbovák dali do toho jídla, nebo co si Tsutomu ráno vzal.
Možná se nadýchal té dezinfekce, když mi čistil ty rány?
Jo, to bude tím.
Ale když mě povalil na deku, zcela ochotně jsem mu vyšel vstříc, zaťal nehty to jeho paží a slabě zasténal do jeho úst.
Jo, tolik k tomu, že se musím bránit. Ale když jeho chuť je tak-
„Evangeline?"
Myslím, že jsem Tsutomovi ukousl jazyk, a pak mu dal hlavičku, když se mi najednou u hlavy ozval známý hlas a já s sebou prudce škubnul.
„Naoki?" vypískl jsem, až mi přeskočil hlas.
Zvednul jsem se do sedu a pokoušel se ještě víc nezrasovat Tsutoma, kterého jsem tím pohybem málem nakopnul mezi nohy.
„Co tady děláš?" vyjekl jsem a kašlal na to, že to možná zní trochu neuctivě.
„Byl jsem blízko a řekl jsem si, že se zajdu podívat, jestli jsi v pořádku," zadíval se na mě zkoumavě, a pak se podíval na Tsutoma a mírně se zamračil.
„Jsem v naprostém pořádku," snažil jsem se ještě pořád vydýchat ten šok a omluvně se podíval na Tsutoma.
Tsutomu
Ten polibek byl vážně něco. Ještě lepší, ještě chutnější než ten první…
Tak jsem se do toho nakonec položil, že jsem zapomněl na okolní svět. A zvlášť, když se Take nebránil a po chvilce mi sám vyšel vstříc. A věděl jsem, že ty nehty v mých pažích nejsou proto, že by se bránil. To by vypadalo jinak…
Ale všechno to krásné skončilo mrknutím oka. Spíš kousancem do jazyka a pořádnou peckou do čela. A kromě toho…
Vrazil jsem ruce mezi nohy a se zaskučením jsem se zkroutil. Musel jsem rozdýchat ten kopanec mezi nohy.
Takehiko se nezdá, ale takhle zblízka je dost nebezpečný.
Zle jsem se na Naokiho podíval, protože nás vyrušil v nejnevhodnější chvíli. Už jsem měl na jazyku něco peprného, ale včas jsem se zarazil.
Potřeboval jsem ho. Chtěl jsem, aby nás naučil vařit, a navíc… Je to Takehikův kamarád, a nejspíš o něho měl obavy.
I když… Ten jeho pohled nebyl až tak kamarádský.
Když jsem se uklidnil, posadil jsem se a začal si obouvat boty.
„Měli bychom pomalu jít,“ ukázal jsem Takemu na hodinky.
„Ještě musíme sjet domů, a máme to objednané na šest hodin. A my se uvidíme zítra. Nebo pozítří? Nejsem si jistý, musel bych se mrknout do kalendáře…“ podíval jsem se ještě na Naokiho, a pak jsem vzal do ruky box a čekal, až se Takehiko obuje a sbalí deku.
Takehiko
Když se začal Tsutomu zvedat s tím, že musíme jít, povzdechl jsem si.
Všechno bylo pryč. Ne, že bych se na Naokiho zlobil, ale neměl sem chodit, když jsem mu řekl, že na večeři nepůjdu a zítra se stejně uvidíme.
Nechápu, proč přišel.
Akorát jsem se teď cítil blbě vůči Tsutomovi.
„Mu-musím už jít. Vážně mi nic není. Jsem v pořádku. A zítra se uvidíme. Ano?" zvedl jsem se taky, nazul si boty a začal skládat deku.
„Eve…" zastavil mě Naoki a chytl mě za ramena.
Jednou rukou mě chytnul kolem pasu a druhou mě pohladil po tváři.
„Víš, že u mě máš vždycky dveře otevřené. Chci ti pomoct. Vždycky jsem ti pomáhal, pamatuješ?
Rozumím ti lépe než kdokoliv jiný. Nechci, aby ses trápil nebo abys byl smutný," zašeptal a pousmál se.
Nikdy ve Svatyni si nedovolil takové důvěrnosti. Nebo mi to tehdy takové nepřišlo?
Často mě objal, políbil na čelo nebo mi pocuchal vlasy.
Proč to teď ale vnímám trochu jinak?
Kvůli Tsutomovi?
„Měl… měl bych vážně jít… abysme nepřišli pozdě," jemně jsem se vymanil z Naokiho sevření a popadl deku, snad jako bych se jí chtěl chránit.
„Zítra… zítra se uvidíme…" vyhrkl jsem ještě a postavil se k Tsutomovi.
„Doprovodím vás aspoň k autu," přistoupil ke mně Naoki a vzal mi deku. „A s tímhle ti pomůžu."
Vypadal jsem snad jako někdo, kdo neunese ani deku?
Ale nechtěl jsem být na Naokiho škaredý.
Opravdu mi vždycky pomohl, a teď nás všechny bude učit vařit a já to nechtěl klukům kazit.
Tsutomu
Hm, tak tahle starostlivost mi už přišla trošku až moc… Přehnaná?
Opravdu se mi to zdá, nebo se Naoki o Takehika stará až moc nezdravě? Ale co já vím, třeba je takový normálně…
Když řekl, že nás doprovodí k autu, jen jsem přikývl, ale moc se mi to nelíbilo. Narušil nám naši soukromou chvilku. Tohle by neudělali ani kluci, kdyby nás tady takhle viděli. Dokonce ani Rin. Ten by si počkal, až skončíme, a pak by na nás skočil a zasypal by nás svými nikdy nekončícími otázkami.
Snad i proto, že jsem byl tak trochu z toho rozmrzelý, jsem přidal do kroku. Prostě jsem se chtěl teď Naokiho co nejdříve zbavit.
Jo, vím, že ho budu muset snášet nějakých pár dní, než nás naučí aspoň obstojně vařit, a nejspíš to i rozchodím do druhého dne. Ale teď mi prostě vadil.
Když jsme došli k autu, převzal jsem si od něho deku a naložil to i s boxem do kufru. Otevřel jsem dveře u spolujezdce, pak jsem si sám nastoupil do auta, a čekal, až se ti dva spolu rozloučí, a my budeme moct odjet.
„Tak se uvidíme zítra, máme si nachystat něco speciálního?“ ještě jsem otevřel okýnko a promluvil na Naokiho.
Takehiko
Když jsme přišli k autu, ani jsem se nestačil nadechnout a Tsutomu už seděl uvnitř.
I během cesty se mi zdálo, jako by spěchal.
Naoki se zase zastavil vedle mě a jednou rukou se opřel o dveře, jako by mi chtěl zabránit nastoupit.
Asi si s ním o tom budu muset promluvit.
A co nejdříve.
„Díky a… uvidíme se zítra, ano?" posunul jsem se a naznačil tak Naokimu, že by bylo dobré, kdyby mi kousek uhnul a já mohl nasednout.
„Asi to pro dnešek musím vzdát," povzdechl si Naoki a zcela ignoroval Tsutomovu otázku. „Už se na tebe těším a… Kdybys chtěl, můžeme se domluvit na soukromých kurzech u mě doma. Jen ty a já. A o peníze si nedělej starosti."
Usmál se na mě a znovu mě pohladil po tváři.
Naštěstí se nedaleko od nás, rozeřvala nějaká rodinka a nejspíš to bylo blízko Naokiho auta, protože se mírně zamračil, když se chlapeček rozhodl nejspíš zlikvidovat všechno okolo nějakým klackem.
„Musím jít. Tak zítra."
Chvilku to snad i vypadalo, že mě Naoki chce políbit, podle toho, jak se naklonil, ale já automaticky ucuknul, zapadnul do auta a rychle za sebou zavřel dveře.
Ještě jsem Naokimu mávnul, když na to Tsutomu šlápnul.
„Omlouvám se," šeptnul jsem po chvilce do ticha. „Netušil jsem, že se tu objeví. Vždycky byl vůči mně víc… nevím. Prostě mi vždycky dával přednost před ostatníma. Pokud by se ti to zdálo nevhodné nebo tak něco, tak můj kurz klidně zruš. Stejně pochybuju, že až budu zpátky na ulici, tak mi to k něčemu bude."
Tsutomu
Aniž by mi Naoki odpověděl, přešel na druhou stranu k Takehikovi a znovu do něho začal hustit.
Tohle už se mi teda vůbec nelíbilo. A vypadalo to, že i Takehiko je z něho tak trochu mimo.
Zavřel jsem okýnko, položil ruce na volant, a prsty do něj začal bubnovat.
Ale čekal jsem.
A pak, když konečně Take nastoupil a zavřel dveře, konečně jsem vyjel. A klidně bych toho chlapa i nabral.
Kruci, na co to myslím?
„V pohodě, neomlouvej se pořád. Jak jsem říkal, je to tvůj kamarád, známý, nebo jak to nazvat. A někdo, koho aspoň dobře znáš a můžeš si s ním popovídat. Ten kurz rušit nebudu, vždycky se ti to bude hodit, i kdybys na té ulici zůstal. Ale už jsem ti dal návrh, tak o něm popřemýšlej, ano?“
Nejspíš toho bylo na Takeho hodně. Celou dobu asi nic, a teď mu dva lidi nabízejí bydlení, zázemí…
Chovám se jako puberťák. Jako bych chtěl s Naokim soutěžit.
Ale vlastně ne.
Já s tím přišel první…
Koutky úst se mi pozvedly v úsměvu, a nálada se mi o něco zlepšila. Jo, tu kancelář mu tam zařídím. Spíš, vyklidím domek, a pak už bude na něm, jak se rozhodne.
Trochu jsem zahýbal nohou, když mě zaštípalo chodidlo. Zřejmě se to říznutí od střepu ještě úplně nezahojilo. Než půjdeme do kina, raději si to zkontroluji a přelepím.
Když jsem se vrátili domů, byli doma všichni kromě Hidekiho, který to měl dneska v práci na dlouho.
A když jsem položil na stůl box, hned zvědavě nakukovali, jestli zbylo něco i pro ně.
Nechal jsem jejich zvědavé otázky bez odpovědi a zamířil nahoru, abych se podíval na tu nohu a oblékl si čisté ponožky.
„Máme tak hodinu a půl čas, tak si dáme ještě kávu?“ otočil jsem se ještě pod schody na Takehika.
Takehiko
Zbytek cesty jsem mlčel. Myslel jsem si, že si Tsutomu dělá srandu nebo že to zapomene, ale když mi v autě znovu připomněl to, o čem jsme se bavili, než nás Naoki vyrušil, překvapeně jsem se na něj podíval, a pak se stáhl do sebe.
Opravdu to myslí vážně?
Nevím. Nepřipadal mi jako ten typ, co by si z někoho dělal srandu.
Ale jak dlouho mu to vydrží? Nerozmyslí si to po pár dnech?
A kromě toho, mohl bych si něco takového dovolit?
Není to jen tak. Bylo by kolem toho moc zařizování a práce. Navíc je tu Naoki, který mi chce taky očividně pomoct. Jeho znám mnohem dýl než Tsutoma, a u Naokiho vím, že bych měl to místo jisté. U Tsutoma si pořád nejsem jistý, jak to bere.
Sám řekl, že se nechce vázat a má rád volnost. Kdybych začal pracovat pod jeho střechou neomezoval bych ho tím?
Povzdechl jsem si a podíval se z okna.
Možná byl problém i někde jinde. U Naokiho nic nehrozilo. Ale u Tsutoma…
Než jsme dojeli domů, vypadalo to, že se trochu uklidnil, a dokonce jsem u něj zahlédl i úsměv.
I já na okamžik přestal myslet na všechno kolem, zvláště, když kolem nás začal Rin skákat a začal po mě házet divné pohledy.
A co teprve, když Tsutomu odešel nahoru a já zůstal v kuchyni, abych udělal kafe.
„Tsu-chan tě pozval na rande? Nekecej! Tak to jsi z nás první! Bylo něco na pikniku? Chodíte spolu? Máte spolu něco? No, tak! Take-chan, povídej! Jsem jedno ucho!" hustil to do mě Rin a pobíhal kolem mě, jako když do něj střelí.
Nebyl jsem schopen ani slova, už jen z těch jeho otázek mi málem praskla hlava, takže jsem to po chvíli vzdal a z kuchyně skoro utekl s tím, že kafe dodělá Sora.
Chtěl jsem jít do svého pokoje, ale zaslechl jsem šramot z koupelny, tak jsem zamířil tam.
Tsutomu seděl na vaně a snažil se očistit si ránu na noze, tak jsem k němu přiklekl a vzal mu všechny věci z rukou.
„Musel jsem odejít. Rin… Ptal se mě, jestli spolu jdeme na ra-rande a jestli spolu cho-chodíme a jestli jsme spolu to… Ukaž, udělám to…" vyhrkl jsem to ze sebe, a pak vyjekl rudý až za ušima a začal Tsutomovi ránu čistit, abych se nějak zaměstnal.
Tsutomu
Posadil jsem se na vanu, vedle sebe položil lékárničku a nohu jsem si opřel o sedátko, které používám při mytí. Trochu jsem sykl, když jsem stáhl ponožku. Sice to nebylo moc, ale trošku se to otevřelo a pár kapek krve prosáklo do ponožky. A ta se mi na to teď přilepila…
Budu muset ještě zkontrolovat boty.
Vzal jsem tamponek a dezinfekci, abych to mohl očistit, namazat a zalepit. Ještě jsem ani pořádně nezačal a objevil se přede mnou Takehiko.
Nechal jsem ho, ať to udělá, aspoň jsem se u toho nemusel kroutit jako žížala.
„Jo, Rin,“ zasmál jsem se. „Je to jedna velká huba.“
Pak jsem se zadíval na Takeho, jak se soustředí na moji nohu, a přitom je červený a uši má jak světla od semaforu.
„No, klidně mu můžeme říct, že jdeme na rande. Nemám nic proti. A klidně mu můžeme říct, že spolu chodíme. Nemám nic proti. Ale… záleží to i na tobě. Líbíš se mi,“ předklonil jsem e a chytl Takeho za bradu, aby se na mě podíval. „A tím nemyslím jen to, že bych tě chtěl do postele. To ne. Prostě mám rád tvou společnost, i když se občas, hlavně to bylo ze začátku, snažíš tvářit jako bubák a nejraději bys všechny viděl někde na druhém konci světa. Půjdeme do kina a můžeme to vzít jako zkušební rande, co ty na to?“
Hm, tak to se mi fakt povedlo. Zkouška rande. Tohle jsem ještě nikde neslyšel. Ale co, i v tomhle jsem první…
Takehiko
Snažil jsem se být, co nejjemnější.
Muselo to Tsutoma ještě bolet a já mu nechtěl přitěžovat.
Nebyl jsem žádný doktor, ale život mě v tomhle ohledu dost naučil, takže jsem si dokázal poradit.
Měl jsem to už skoro hotové, když mě najednou Tsutomu chytil za bradu, zadíval se mi do očí a z jeho slov mi málem praskla hlava.
Na obláčku jsem se vznášel ale jen pár vteřin, než jsem stiskl rty k sobě a rozrušení nahradila mírná zloba smísená s nevědomostí a nejistotou.
Vstal jsem a z vrchu se na Tsutoma podíval.
„Proč?" zeptal jsem se možná hlasitěji, než jsem měl v plánu. „Proč to všechno děláš?! Proč já?! Proč mi toho tolik nabízíš, když z toho nic nemáš?! Bereš to jako nějakou hru?! Rozptýlení z nudy? Sám jsi řekl, že chceš volnost a teď mi nabízíš rande, vztah, dokonce i bydlení a nic za to nechceš!"
Odmlčel jsem se, abych popadl dech a došlo mi, že jsem možná křičel až moc.
Nechtěl jsem křičet. Nechtěl jsem křičet na Tsutoma. Protože ho nejspíš…
Zaúpěl jsem, svezl se zpátky na zem, hlavu složil do Tsutomova klína a pevně ho objal kolem pasu.
„Nejsem vedle tebe nic, a přesto mi toho tolik nabízíš. Nechci být, ale jen rozptýlení nebo zábava," zahučel jsem do jeho trika. „Nejsem naivní, vím, co je sex bez vztahu a není to o tom, že bych čekal prince na bílém koni, ale nechci své tělo dát jen tak někomu. I kdyby to měla být jen ta jedna noc. Jsem v tohle asi divný. Zároveň, ale nechci nikoho nutit do vztahu se mnou. Prostě… Nevím, jak to vysvětlit. Jen… Ty jsi první. První, komu jsem dovolil, aby mě takhle líbal, aby se mě dotýkal, aby se mnou spal v jedné posteli, aby mi byl takhle blízko. Dokonce ani Naoki mi nebyl blíž a toho znám dlouho. Chci tím říct… chtěl bych to všechno, cos říkal a navrhoval, ale… zároveň se toho bojím. Že tě omrzím, že tě zklamu, že pro tebe nebudu dost dobrý, že to skončí tak rychle, jako to začalo."
Znovu jsem si povzdechl a zvedl oči, abych se na Tsutoma zadíval.
Pokud mě teď vyhodí, aspoň bude mé dilema vyřešené.
Tsutomu
Jo, přesně jak jsem říkal. Tváří se jako bubák…
Nechal jsem ho vymluvit, a když pak klesl na kolena a položil mi hlavu do klína, zahrábnul jsem prsty do jeho vlasů a začal se jimi probírat.
„Proč ty?“ promluvil jsem na něho tichým a klidným hlasem. „Proč se straníš lidí? Proč každého od sebe odháníš? Proč se bojíš? Proč se zdráháš přijmout to, že by to někdo mohl myslet upřímně a bez vedlejších úmyslů? Proč si nechceš připustit, že bys mohl žít i jiný život?“
Na moment jsem zastavil ruku a nechal ji jen ležet na Takeho hlavě.
Jo, možná ho to naučil život, možná to má prostě v povaze. A možná jen dosud nepotkal někoho, kdo by mu ukázal, že i život může být jiný než černobílý.
„Proč se bojíš otevřít, nechat to tak jak to je, nechat to plynout, a pak se prostě rozhodnout? Proč hned za vším vidíš všechno možné než jen to, co za tím opravdu je? Ano, říkal jsem, že mi tenhle život vyhovuje, že chci volnost, ale říkal jsem i spoustu jiných důvodů. A proč sis vybral právě tenhle jediný, který ti vyhovuje, abys před mým návrhem mohl utéct? Jestli si vzpomínáš, taky jsem pak nakonec řekl, že to jsou jen výmluvy, že jsem nejspíš ještě nepotkal toho pravého. A co když ten pravý teď klečí přede mnou?“
Chytl jsem Takehika, aby se narovnal a podíval se na mě. Přejel jsem palci po jeho červené tváři, pak jsem se sklonil a věnoval mu lehký polibek na rty.
„Než to odsoudíš k zániku, půjdeme do toho kina, Budeme si užívat, a ty se potom rozhodneš. Nemusíš hned, stačí po kině, zítra, za týden, nebo klidně za měsíc. Ale to, co jsem ti navrhl, myslím bydlení i kancelář, to myslím vážně. I kdybys mi řekl, že se mnou chodit nebudeš, protože nejsem pro tebe ten pravý. Vůbec mě to nebude zatěžovat, tak tohle neberu jako důvod, proč bys to nepřijal. To jen ty si děláš všechno složitější, než vůbec je.“
Takehiko
Čekal jsem ta slova.
Jdi a už se nevracej.
Nebo…
Rozmyslel jsem si to.
Nebo…
Už se nevracej.
Cokoliv z toho než to, co Tsutomu říkal.
Proč jsem takový? Proč dělám všechno složitější? Proč se bojím?
Měl jsem nachystaných tolik odpovědí, ale místo toho jsem zíral na Tsutoma, když mě narovnal a řekl, že bych mohl být já tím pravým, se kterým se chce usadit.
Myslím, že jsem na něj chvíli civěl jako idiot.
Jako vážně?
Opravdu?
Byl jsem mimo, hlava se mi točila, a jen ze sebe vydával zvuky jako 'ehm', 'ech', 'ach', 'eee' a nejspíš si Tsutomu musel v tuhle chvíli myslet, že jsem fakt retard.
Nejspíš jsem se v tuhle chvíli doopravdy zamiloval.
Znám toho zatraceného chlapa pár dní, a už dokázal něco, co se nikomu nepodařilo za několik let.
Ale říkat mu to rozhodně nebudu.
Ještě ne.
Když jsem se trochu vzpamatoval, pověsil jsem se Tsutomovi na krk a pevně ho objal.
„Vůbec mi to neusnadňuješ, víš?" zamumlal jsem do jeho kůže na krku.
Chvilku jsem ho mačkal, než jsem se odtáhl, ale jen tak, abych mu viděl do očí a svým čelem se opřel o to jeho.
„Já…" zachraptěl jsem a olízl si rty, „rád půjdu na to ra-rande a taky s tebou budu to… jako cho-chodit… jako chodit..."
Tsutomu
Bylo to buď, anebo.
Buď to přijme, nebo se naštve. Ostatně, nebyl by první, kdo by se na mě po mých slovech naštval a odešel. Dokonce i můj bývalý šéf byl vytočený, a proto, že nebyl schopný mi argumentovat, tak raději odešel s tím, že mám dát výpověď. A tak jsem ji dal, i když jsem věděl, že jsem tenkrát měl pravdu.
No, co, je to jejich boj…
Ale u Takehika to bylo jiné. Dokonce jsem pocítil i mírný strach, že nakonec opravdu odejde.
Nic jsme si neslíbili, známe se pár dní, tak proč mi tak záleží na tom, aby neodešel? Každého jiného bych už dávno vyhodil v momentě, kdy by do toho pokoje jen nahlédl. Ale u něj… U něj je to jiné.
„Život není jednoduchý,“ pousmál jsem se nad jeho slovy, že mu to vůbec neusnadňuji.
A když se pak zahleděl do mých očí, vybreptal souhlas, že se mnou bude chodit, a olízl si rty…
„Takehiko…“ zachraptěl jsem, jak se mi udělal knedlík v krku. „Taky mi to neusnadňuješ, víš?“
Po těch slovech jsem si ho přitáhl a vzal ty jeho smyslné rty útokem. Líbal jsem ho, jako bychom tím potvrzovali smlouvu o našem chození…
Tiskl jsem ho na sebe šťastný, že mi nedal košem.
Ještě nikdy jsem nic takového necítil.
„Máte tu to kafe!“ ozval se zespodu hlas Sory. „Budete ho mít studené, tak si pohněte dolů! Ne, Rine! Zůstaneš tady! Ne… nebuď zvědavý… Ne, jdi si uklidit koupelnu, máš ji na starosti! Spodní koupelnu, Rine! Nahoru půjdeš až potom! Tak mazej!“
Přestal jsem Takehika líbat, jen jsem ho pevně objal, a začal jsem se tomu, co jsem z chodby slyšel, smát.
„Měli… měli bychom jít… dolů…“ snažil jsem se popadnout dech. „Nemám rád… studené kafe…“
Takehiko
Zatvářil jsem se trochu nechápavě, když mi Tsutomu řekl, že mu to taky neusnadňuju.
Co tím jako myslel?
Vzápětí šlo ale všechno stranou. Tentokrát jsem se polibku ani na vteřinu nebránil.
Tentokrát jsem se mu zcela poddal a nechal Tsutoma, ať mě líbá.
U Buddhy! Proč je tak dokonalý?
Byl jsem tak do toho všeho zabraný, že když se ze spodu najednou ozval křik, lekl jsem se a málem spolkl Tsutomův jazyk.
Zastyděl jsem se nad svou nešikovností, ale když se Tsutomu začal smát a já si představil Rina, jen jsem zavrtěl hlavou a zvedl se.
„Máš moc krásný smích," řekl jsem bez rozmyslu Tsutomovi a začal uklízet věci z lékárničky.
Když jsme však vyšli na chodbu, nějak jsem v první chvíli nevěděl, jak budou kluci reagovat, a hlavně, co jim Tsutomu řekne.
Nějak jsem nechtěl, aby se na mě kvůli tomu dívali skrz prsty.
I když byl Rin otravný, Nobuo strašný flegmouš, Hideki děsný intelektuál a Sora občas trochu urýpaný, asi by mi chyběli, kdybych musel odejít.
Sotva jsme ale s Tsutomem sešli dolů, už kolem nás pobíhal Rin jako mlsný kocour a vyzvídal, jak to mezi sebou máme.
Tsutomu
Než Takehiko pouklízel věci do lékárničky, ještě jsem si nohu pro jistotu přelepil, a hned jsem si natáhl čisté ponožky.
Trochu jsem se nafoukl jako balónek, když Takehiko řekl, že mám hezký smích, a usmíval jsem se celou dobu až dolů do kuchyně.
Na Rinovy otázky jsem jen odpovídal:
„Co myslíš?“
„Vážně?“
„Hádej…“
A Rin z toho byl na větvi ještě víc, a já se tím dobře bavil. Myslím, že ten kluk dneska ani neusne, protože nedostal své odpovědi. Popíjeli jsme kávu, k tomu chroupali snad deset druhů pocky, a jen tak si povídali. Byl to fajn strávený čas u kávy a čaje, a já se přistihl, že bych si na tohle vážně i zvykl. Že mi kluci, až jednou odejdou, budou chybět. Tohle složení, tu teď je úplně poprvé. Tak nějak se tu sešli kluci, kteří, i když jsou každý jiný, si přesto dobře rozumí. A já mám pocit, jako bych domácnost sdílel s bratry, které jsem nikdy neměl.
Jediný, koho jsem ale nebral jako bratra, byl Takehiko. Na něho jsem občas pohlédl, a přemýšlel, co za osud ho přivedl do mého domu. Byl jsem moc rád, že se tu ukázal…
„Tak my půjdeme, a doufám, že jak se vrátím, tak to tu po vaší večeři nebude vypadat, jako by tu vybuchla bomba. My budeme večeřet ve městě.“
Uklidil jsem si hrnek do myčky, a pak už se šel obout, abychom mohli s Takehikem vyrazit.
Takehiko
Tsutomu nic neřekl, ale nevadilo. Možná jsem za to byl i rád.
Kromě toho, byla to jeho věc a vlastně ještě nebylo ani úplně rozhodnuto.
Když jsme popíjeli kafe a čaj, vesměs jsem mlčel a mluvili jenom kluci.
Přesto...
Snad poprvé, od chvíle, kdy jsem sem přišel, mi bylo skutečně dobře a byl jsem rád, že tu jsem.
Takhle se všema, i přesto, jak jsem mezi ně vůbec nezapadal.
Občas jsem na sobě cítil Tsutomovi pohledy, a taky se neubránil tomu, abych na něj každou chvilku nepohlédl. Opravdu je možné, aby se mnou chtěl chodit?
Byl minimálně o sedm let starší, měl svůj svět a já…
Opravdu jen hledám výmluvy, proč to nejde? Čeho se bojím?
Toho, že Tsutoma zklamu. Toho se bojím.
Zahnal jsem nepříjemné myšlenky, když Tsutomu zavelel k odchodu.
Byl akorát čas vyrazit. Nebylo to moc daleko, nebylo potřeba kvůli pár minutám jet autem, takže jsme museli vyrazit trochu dřív. Taková podvečerní procházka je fajn, byla by škoda jí nevyužít.
Já teda byl zvyklý chodit pěšky, akorát jsem nevěděl, jak to má Tsutomu, navíc měl zraněnou nohu.
„Jestli chceš, můžeme jet autem. Jestli tě ta noha bolí," otočil jsem se na Tsutoma, když zavíral hlavní branku.
Myslím, že to bylo úplně zbytečné, protože jsme šli stejně pěšky, ale zkusit jsem to musel.
Takhle v podvečer jsme už moc lidí nepotkávali, a já byl i docela rád, že už je šero, protože jsem musel být rudý až na zadku. Takhle se vystavovat…
Měl jsem dojem, že na mě každý hledí, že každý svým postojem Tsutoma odsuzuje za to, že si vybral zrovna mě. Asi se s tím budu muset nějak smířit.
Po menších dohadech, jsem dostal velkou porci popcornu a pomerančový džus.
V kině jsem nebyl… Vlastně nikdy. Ani jsem to Tsutomovi neřekl. Proto mě překvapil promítací sál, sedačky i plátno, zvuk, bylo to prostě něco úplně jiného než televize.
Vybrali jsme hororovou detektivku, a když jsem už někde v půlce omylem vyzradil, kdo je vrah, přestal jsem si filmu všímat a spíš vnímal Tsutomovu přítomnost.
Dokonce jsem se v jednu chvíli i přistihl, že hledím na něj, místo na film.
Měl bych se vážně přestat chovat jako idiot.
Tsutomu
Potěšil mě Takehikův zájem, když se zeptal, jestli půjdeme pěšky, jestli mě nebolí noha.
Nebylo to tak strašné, takže mě ani nenapadlo nasednout do auta. A kino bylo vzdáleno asi půl hodiny pěšky, takže to byla příjemná podvečerní procházka.
I když jsem se bránil tomu, abych ho chytil za ruku, stejně jsem si neodpustil se k němu přiblížit co nejvíc. Byl jsem pyšný na to, že jsem šel po boku tak krásného kluka. Že někdo tak hezký mi dělá společnost.
Jeho chování v kině dávalo najevo, že sem často nechodí. Jestli vůbec. I když se to snažil skrýt, přesto mi neušly jeho pohledy, když se rozhlížel kolem sebe, jako by byl v jiném světě.
A o to větší radost jsem měl, že mě napadlo jít s ním do kina.
Na sedačce jsem se po chvíli posadil tak, abych mu byl co nejblíže, a mohl se ho dotýkat aspoň ramenem, a užíval si jeho společnost. Ani nevím, jak to vlastně dopadlo a kdo byl vrah, protože jsem celou dobu stejně vnímal hlavně Takehika.
Trochu problém pak nastal, když jsem zamířil do restaurace, kde jsem měl objednaný stůl. Ale ani tentokrát jsem se nedal. Na mě neplatí nic z toho, že za něho musím platit, že na to nemá, a podobné výmluvy. Klidně bych mu udělal znovu kázání o tom, jak se nemá bát přijímat věci, které mu někdo nabízí…
I nazpátek jsme šli pěšky. Byla už tma, ulice už byly prakticky vylidněné, a tak jsem tentokrát už neváhal, a chytl Takehika za ruku A kousek od domu jsem ho na moment opřel o zídku, abych ho mohl políbit.
Jo, vážně to bylo, jako bych se vrátil do svých mladických let a já byl poprvé na rande.
Když jsme dorazili domů, bylo všude ticho, jen svítily slabá světla na chodbě a na schodišti.
Doprovodil jsem Takehika až k jeho pokoji, kde jsem ho nakonec ještě chytil kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.
„Děkuji za hezký den. Vážně se mi to líbilo,“ zašeptal jsem a pak už mu jako poděkování věnoval dlouhý a procítěný polibek.
Takehiko
Nevím, jestli si na tu Tsutomovu pozornost zvyknu.
Přesto, když se nedal a nechtěl zaplatit, vybral jsem si aspoň to nejlevnější jídlo, co šlo.
I tak jsem se dostatečně najedl. Víc než cokoliv jiného, jsem si ale stejně užíval Tsutomovi společnosti, a opravdu si začínal uvědomovat, že ho nejspíš fakt miluju.
Prostě jsem se zabouchl do staršího chlápka, co říká věci, jak chce, dělá si, co chce, a neumí vařit.
Po cestě zpátky mě Tsutomu chytil za ruku a moje rudá tvář musela zase svítit do daleka.
S tímhle asi taky budu muset něco dělat.
To by ale musel přestat být Tsutomu tak…
Opřel jsem se o něj a víc se natiskl na jeho hruď, když mě pak zastavil ještě před pokojem a hluboce políbil.
„Já… já taky děkuju…" zachraptěl jsem a stejně mu ještě jednou nabídl své rty.
Nedokázal jsem se odtrhnout.
Nakonec jsem ho ale stejně pustil, a pak už ho od sebe se smíchem odehnal, protože jinak bysme na té chodbě stáli až do rána.
Budu se muset jít ještě umýt, ale to chvilku počká.
Zapadl jsem na futon a zahihňal se do polštáře.
Kruci! Kolik mi je? Deset?
Zpátky do reality mě však přivedl duch, který o sobě dal okamžitě vědět.
Sykl jsem, když mi její drápy zanechaly krvácející šrámy na ruce a vztyčil kolem sebe rychle ochranou bariéru.
„Můj cukroušek!" zaječela, až mi málem praskly bubínky.
„Není tvůj. Vlastně nikdy nebyl," odsekl jsem.
Žena zaječela a pokoušela se dál prorazit bariéru.
„Jsi jako ona! Mluvíš jako ta mrcha! Kuroin je jen můj! Vždycky byl! Jen já jsem pro něj ta nejlepší!" ječela dál a já si uvědomil, že tahle noc bude nejspíš nejnáročnější ze všech, ale taky i to, že konečně mám možnost se něco dozvědět.
Tsutomu
V pokoji jsem se svlékl do boxerek, popadl věci na spaní, a pak jsem přes chodbu zamířil do koupelny.
Na moment jsem se zastavil u Takehikových dveří… Zaslechl jsem zevnitř jeho chichotání, a samotnému se mi na tváři usadil úsměv.
Bojoval jsem s touhou jít dovnitř. Ale… Nechtěl jsem to hezké, co dneska bylo, žádným způsobem pokazit. Raději jsem zaplul do koupelny, rychle se osprchoval, a pak se už utřený a převlečený vrátil do své ložnice.
Aniž bych si to uvědomil, lehl jsem si tak, abych se mohl dívat na zeď, za kterou byl Takehikův pokoj. Jako bych chtěl vidět skrz ni, co právě dělá. A tím pozorováním jsem se nakonec uspal.
Ráno mě vzbudil hlas ode dveří.
Otočil jsem se a hleděl na Nobua, který se přišel zeptat, jestli má jít po škole nakoupit, nebo přijít domů a šli bychom společně.
Jo, zapomněl jsem. Je pátek, a to děláme nákupy na víkend a další týden. A teď to má na starosti Nobuo.
Jen jsem zabručel, ať přijde, že zajedu s ním autem, aby to nemusel tahat v rukách. Stejně děláme vždycky velký nákup.
Když odešel, protáhl jsem se a zaposlouchal se. V domě bylo ticho, což znamená, že Nobuo byl poslední, kdo odešel z domu za svými povinnostmi.
Vylezl jsem z postele, zašel otevřít okno, a pak se mrknul znovu na stěnu, za kterou byl Takehiko.
A nakonec jsem neodolal, vyšel na chodbu a rovnou k jeho pokoji.
„Jdu dovnitř,“ ozval jsem se a odšoupnul dveře.
Pokoj byl potemnělý, jak byly zatažené závěsy, a Takehiko spal. I když… Na tom futonu ležel jaksi divně. Tak nějak nakřivo.
„Takehiko?“ ozval jsem se o něco hlasitěji.
Ale když nereagoval, vběhl jsem dovnitř a hned klesl na kolena vedle něho.
„Takehiko!“ pohltil mě strach, že se nakonec opravdu něco stalo.
„Hej! Prober se!“ otočil jsem ho na záda a mírně s ním zatřásl.
Takehiko
Jak jsem čekal.
Noc byla opravdu náročná. Po dlouhé době jsem měl i obavu, jestli se mi ducha podaří včas vyhnat.
Byla nepříčetná, plná zloby, nebyla daleko od toho, aby pohltila celý dům.
Nejspíš je čas, aby Tsutomu varoval i ostatní.
Ani nevím, kdy to šílenství skončilo.
Ale i přesto všechno, jsem se pár věcí dozvěděl. A co bylo hlavní, měl jsem jména.
A dokázal si tak trochu udělat obrázek toho, co se možná stalo.
Ale na to budu potřebovat Tsutomovu pomoc a musíme zabrousit do historie jeho rodiny.
Jako první začneme se jménem Kuroin, muž, kterého žena milovala, a který se nejspíš podobal Tsutomovi, podle toho, jak na něj reagovala.
Možná i proto se objevila. Musím zjistit, jestli se tu dělo něco špatného i před tím, nebo až ve chvíli, kdy se sem přistěhoval Tsutomu.
Taky jsem měl jméno ženy, Tsubaki.
Ale tady jsem netušil, jestli je to jméno ženy-ducha, nebo jméno ženy, která měla něco společného s tím Kuroinem.
Další věc, kterou jsem si dal dohromady, bylo to, že žena měla s domem nejspíš hodně společného, ale nebyla přímo součástí rodiny Kibou.
A to by mi mohlo taky pomoct v pátrání.
Nakonec jsem někdy nad ránem odpadl jako hruška.
Navíc mě někdy uprostřed začaly šíleně bolet kolena, nejspíš se to konečně rozleželo, takže jsem byl opravdu rád, že se duch konečně stáhl a já padl do peřin.
Měl jsem ale pocit, že spím asi tak pět minut, když na mě někdo začal mluvit a třást se mnou.
Byl jsem ale tak mimo, že mi chvilku trvalo, než jsem zaregistroval Tsutoma.
Rozlepil jsem oči, rozmlženě se na něj zadíval, a pak zvedl s námahou ruce a jednoduše ho objal.
Zabořil jsem obličej do jeho hrudi a nasál jeho vůni.
Potřeboval jsem to.
Potřeboval jsem jeho…
Tsutomu
Oddychl jsem si, když se konečně pohnul.
„Vystrašil si mě,“ opatrně jsem na něho dolehl.
Zadíval jsem se na jeho tvář. Sice spal, ale vypadal, že ten spánek nebyl tak vydatný, jako byl ten můj.
„Měl jsi problémy s duchem?“ zeptal jsem se opatrně, a pak se rozhlédl po pokoji, jako bych ho tu měl někde vidět.
„Jen doufám, že ti nějak neublížil,“ vrátil jsem se pohledem k němu.
Pohladil jsem ho po tváři, pak po vlasech a potom jsem se sklonil a políbil ho.
Vzápětí jsem ale pocítil, jako by se v pokoji znovu ochladilo. Jestli je to tak, jak Takehiko říkal, tak ten duch tu pořád je a nejspíš se mu něco nelíbí. A když je fixovaný na mě…
„Potřebuješ se probrat, napustím ti vanu a než se vyčvachtáš, tak udělám snídani a pořádné kafe, ano? Pro mého kluka cokoliv,“ usmál jsem se a lehce políbil Takehika na rty.
V tu chvíli ale bouchlo okno v mém pokoji, jak se nejspíš udělal průvan.
„Tak pojď, princezno,“ zasmál jsem se a zvedl se.
Podebral jsem Takehika do náruče, a pak ho přenesl do koupelny, kde jsem ho usadil na stoličku.
Přešel jsem k vaně, zašpuntoval ji a hned jsem do ní pustil teplou vodu a nasypal vonnou sůl.
Nejspíš to potřeboval, protože mi přišel takový ztuhlý, a to ho aspoň rozehřeje a uvolní svaly.
„Tak ruce nahoru,“ dřepl jsem si před ním, a když ruce zvedl, svlékl jsem mu triko.
A když se pak postavil a já mu sundával kalhoty, došlo mi, že je stále v tom, v čem byl včera venku.
„Hele, jestli tě ten duch nenechá vyspat, tak se přestěhuješ ke mně do ložnice, a bez debat,“ zamračil jsem se, když jsem uviděl jeho poškrábanou ruku.
Takehiko
Jen napůl jsem vnímal, co mi Tsutomu říká.
Nejraději bych si na něm ustlal a spal celý den. Ale když se ochladilo a já silně pocítil přítomnost ducha došlo mi, že musíme aspoň na chvili z pokoje pryč, abysme ji ještě víc nerozrušili.
Slabě jsem vyjekl, když mě Tsutomu podebral do náruče a neubránil se mírnému zrudnutí, protože jsem si opravdu připadal jak nějaká princeznička.
A taky… Když řekl pro mého kluka cokoliv, i přes únavu jsem se ošil a zaculil.
Jo, tohle po náročné noci povzbudí.
Mohutně jsem zívl, když mě Tsutomu posadil na židli v koupelně, a zase jsem začal klimbat, protože šumění vody mě uspávalo.
Tak nějak jsem se ani nestihl zastydět, když mě pak začal svlékat, uložil mě do vany a opřel tak, abych se neutopil, kdybych zase usnul. A že jsem k tomu neměl daleko.
Jako by z dálky jsem ještě zaslechl jeho slova o spaní u něj v ložnici.
Jo, nejspíš to dneska udělám.
„Slib… že za mnou… přijdeš… do vany…" zamumlal jsem z posledních sil.
Ani nevím, co mi odpověděl, protože to už jsem skoro neslyšel, jen jsem pak matně zahlédl jeho obrys, když vycházel z koupelny.
A jak jsem si myslel, byl jsem v momentě tuhý, a ani nestačil zaregistrovat mírné štípaní, když se voda dostala do ranek na kolenou.
Nejspíš jsem znovu zase tvrdě vytuhnul, protože najednou mě probralo mé vlastní zachrápání, které se rozlehlo koupelnou a já na chvilku s mlaskáním pootevřel oči, abych zjistil, jestli mě někdo slyšel nebo ne.
Tsutomu
Tak jo, měl jsem strach, aby se mi v té vaně neutopil, i když jsem se ho snažil usadit tak, aby nesklouznul do vody. A tak jsem dal rychle dělat kafe, na tác naskládal něco z lednice a džus, k tomu jsem přihodil hotovou kávu, a pak už jsem zase spěchal nahoru do koupelny.
Na schodech jsem musel o něco zpomalit, protože se mi věci z tácu málem vysypaly na zem. Trochu s obtížemi jsem si pak otevřel koupelnu a vešel dovnitř.
Oddychl jsem si a usmál se, když jsem viděl, jak Takehiko vyjeveně kouká kolem sebe, jako by se teprve teď probudil a nevěděl, kde vlastně je.
„Tak jsem tady,“ odložil jsem tác na stoličku.
Vzal jsem speciální protiskluzovou desku, dal ji na vanu, a na to pak položil celou snídani. Svlékl jsem se, vlezl za Takehika do vany, přitáhl jsem si ho na klín, a pak přisunul desku s jídlem blíž k nám, abychom na ni dosáhli.
„No, není to snídaně do postele, a chybí tu vázička s růží, ale i tak dobrý, ne?“ políbil jsem Takehika na rameno, a pak už se přes něj natáhl po hrnku s kávou.
Takehiko
Netrvalo dlouho a dovnitř vpadl Tsutomu i se snídaní.
Jakmile jsem pocítil vůni kafe, trochu jsem se probral, udělal Tsutomovi místo, aby si mohl vlézt za mnou, a tentokrát se nad tím ani nepozastavil.
Vzal jsem si hrnek s kafem hned po Tsutomovi, a pohodlně se pak uvelebil na jeho hrudi.
„Nemusím mít kytky," zachraptěl jsem. „Stačíš mi ty a kafe."
Hlasitě jsem vydechl, když jsem se konečně napil a málem si přitom spálil jazyk.
Po té šílené noci bylo tohle jako balzám.
Když jsem měl asi půlku kafe vypitou a nehrozilo že usnu uprostřed jídla, podíval jsem se na to, co přinesl Tsutomu na snídani a musel se zasmát.
Vypadalo to, jako by z lednice přinesl od všeho kousek.
V klidu jsme oba pojedli, vypili kafe, a pak jsem se znovu pohodlně o Tsutoma opřel, a dokonce se osmělil, a dal mu letmý polibek na bradu.
„Dneska… dneska asi přespím u tebe," zívnul jsem.
Nechtěl jsem už spát, a myslel jsem si, že mě kafe probere, ale Tsutomova vůně, tlukot jeho srdce a to, že to včera nebyl všechno jen sen a skutečně se to stalo, ta úleva, způsobila, že se mi znovu začaly zavírat oči.
„Musím… ti pak… něco… důležitého… říct…" zamumlal jsem ještě z posledních sil, než jsem zcela neelegantně zachrápal, a pak znovu vytuhl.