Tsutomu
Myslel jsem, že Takehiko vyprovodí Naokiho jen k brance. Ale on s ním šel dál. Co se divit. Jsou to přátelé, a nejspíš se opravdu dlouho neviděli, a zřejmě si dobře rozuměli už ve Svatyni.
Ale tak nějak jsem byl rád, že Takehiko odešel. Uvědomil jsem si to, když jsem osprchovaný scházel schody dolů, oblečený jen v yukatě, která mi sahala sotva pod zadek.
Ještě jsem se přesvědčil, že Takhiko není v domě.
Proč vlastně? Nestydím se, nechci ho vyhodit, nevadí mi tady…
Ale tak nějak jsem pro to nenacházel správnou odpověď.
Přesto všechno jsem vešel k Hidekimu do pokoje a zavřel za sebou.
Taky i on už byl osprchovaný, seděl na svém futonu jen ve spodkách, a když jsem se před ním zastavil, usmál se a natáhl ke mně ruce. Položil je na mé stehna, pohladil je, posunul je dozadu pod yukatu a zastavil se s nimi na mém zadku.
„Ani netušíš, jak jsi dokonalý,“ zachraptěl a zadíval se mi do oči.
Jen jsem se usmál, pomalu rozvázal yukatu a nechal jsem ji sklouznout dolů.
„Taky nejsi k zahození,“ sklonil jsem se, políbil ho do vlasů a pak se narovnal.
Zahleděl jsem se na moment ke stropu, ke kterému jsem vyslal několik roztřesených vzdechů, když mě Hideki začal líbat na břiše, a hladit po zadečku, když postupoval po mém těle, a jeho jazyk i rty jsem ucítil na svém klíně. A když prsty projel rýhu mezi mýma půlkama a potrápil mou dírku i prostatu, zasténal jsem, a pomalu jsem doklekl na futon, až jsem dosedl na jeho klín.
Jeho tvrdost mě málem připravila o vzduch, když se s ním otřel o můj zadeček.
Jeden druhému jsme věnovali to nejlepší, co umíme. Zvlášť já, který je oboustranný, vím, co na koho platí, co je pro druhého nejlepší, a tak netrvalo dlouho a pokojem se začaly ozývat hlasité vzdechy, sténání, proložené místy slovy nebo nadávkami, když to na jednoho nebo na druhého přišlo…
„Byl to dobrý nápad s tím kuchařem,“ otřel se Hideki tváří o mé rameno, když na mě ležel a snažil se ještě popadnout dech.
I když jsem měl se sebou co dělat, musel jsem se začít smát. A po chvilce se přidal i Hide, když mu došlo, co to řekl hned po tom, sotva jsme prožili svůj orgasmus.
Jo, jídlo a sex na prvním místě.
Když jsme se dost vysmáli, konečně se Hideki svalil bokem, a já se mohl pořádně nadechnout.
„Zítra budu dělat až do večera,“ povzdechl si, když jsem vstal a oblékl si zpátky yukatu. „Ale nabral jsem si energii do zásoby.“
Sklonil jsem se k němu a věnoval mu pořádný polibek. Ještě mě stihl pomačkat, a teprve potom mě spokojeně pustil ze svých spárů, abych mohl jít do koupelny se umýt a zalézt taky konečně do postele.
Tentokrát jsem se ale už neoblíkal. Bylo mi dobře po těle, a nechtělo se mi ten pocit kazit svazujícím oblečením.
A tak, jen co jsem se utřel, vešel jsem do ložnice a rovnou do postele, aniž bych se obtěžoval s nějakým rozsvěcováním. Na co, cestu znám zpaměti.
Že však nejsem v posteli sám mi došlo ve chvíli, kdy se mi zavřely oči a já už nezvládl jakkoliv zareagovat kromě toho, že jsem se podvědomě přitáhl k tomu teplu.
Takehiko
Ráno jsem se probudil s pocitem, že je něco jinak.
A to mi došlo ve chvíli, kdy jsem zjistil, že spím v Tsutomově posteli a on…
Proč je tady? Teda jako jo, je to jeho postel, ale neměl by být s Hidekim?
Nebo to pro něj nic neznamenalo? Jen sex a nic víc?
Ani nevím, co v tu chvíli bylo pro mě horší.
Ale na druhou stranu, co mě to vůbec zajímá? Měl bych se prostě sebrat a odejít.
Jenže když jsem si uvědomil, že je Tsutomu úplně nahý, najednou jsem se nedokázal ani pohnout.
Ležel na boku, čelem ke mně, jednu ruku přehozenou přes můj bok.
Vnímal jsem jeho teplo i vůni, zblízka se mu díval do tváře, a znovu si uvědomil jaký jsem idiot, protože na tohoto chlapa nikdy mít nebudu.
Zůstanou mi jen představy a možná bláznivé sny.
Nakonec jsem si povzdechl, opatrně se vymanil z jeho sevření a naklonil se nad ním, aniž bych věděl, co dělám.
„Škoda, že to nejsem já," zašeptal jsem tiše, a pak se odvážil sklonit a lehce otřít své rty o ty Tsutomovy, i když jsem přitom nejspíš zrudl až na palci u nohou.
Pak jsem se posadil na kraj postele a pokoušel se najít papuče, které jsem si v noci nazul na holé nohy, když jsem šel sem a nejspíš jsem je zakopnul někam pod postel.
Tsutomu
Usnul jsem opravdu rychle a hlavně tvrdě.
Ale i tak mě probral nečekaný pohyb v mé posteli.
Trhnul jsem sebou, a snažil se rychle rozlepit oči. A když se mi to povedlo, hleděl jsem na něčí záda.
Až teprve po chvíli jsem si vzpomněl. Šel jsem spát, a někdo byl v mé posteli.
V první chvíli jsem si pomyslel, že přišel Hideki, a my pokračovali. Ale opilý jsem nebyl, a tohle by neudělal, aby zůstal po sexu u mě. Navíc… Večer jsem byl já u něho, ne naopak.
Protřel jsem si oči, znovu se zadíval, a konečně mi to docvaklo.
„Nešlo ti vedle usnout? Duch chrápal?“ ozval jsem se ochraptěle.
Natáhl jsem se, jednu ruku mu omotal kolem pasu a stáhl ho na postel.
Když skončil na zádech, omotal jsem kolem něho i nohy a z půlky jsem ho zalehl.
„Jsi příjemně teplý, a voníš a hřeješ…“ otřel jsem se nosem o jeho krk.
„A voníš… a hřeješ…“ víc jsem se k němu přitiskl.
„A jsi tak…“
Vůbec mi to nemyslelo. Nevěděl jsem ani, co vlastně chci říct. Byl jsem rozespalý a taky…
Myslel jsem teď jen na jedno. Jak uvolnit svou energii takhle po ránu, když si ranní erekce říkala o své.
Můj mozek teď nebyl schopen přepnout na cokoliv jiného.
„Klidně tu můžeš zůsta…“ zašeptal jsem do jeho krku, kde jsem se pak přisál rty a začal jsem se o něj otírat, když jsem tu touhu pociťoval čím dál víc.
Takehiko
Zabral jsem se do hledání papučí až tak, že jsem vůbec nezaregistroval, že Tsutomu se probudil.
Teda až do chvíle, kdy mě stáhl na postel, a pak zalehl svým tělem.
Byl jsem v šoku.
Netušil jsem, co mám dělat, neopovažoval se ani hnout, bál se i jen nadechnout.
Jeho ruce, jeho tělo, jeho dech, všechno jsem cítil tak intenzivně, točila se mi hlava, a já netušil, kde je nahoře a kde dole.
Jenže ve chvíli, kde se mi Tsutomu přisál na krk, začal se otírat o mé tělo a já pocítil úplně všechno, vzpomněl jsem si, kde byl včera v noci.
„Slez ze mě!" vykřikl jsem, když jsem se dokázal pohnout a odvalil ho stranou.
Slezl jsem z postele, kašlal na nějaké papuče a rozeběhl se ke dveřím.
"Nechci být… nechci být jen náhrada za někoho!" křikl jsem znovu, a aniž bych věděl proč, z očí mi začaly téct slzy.
Jsem idiot! Neuvěřitelný idiot!
A proč kvůli tomu vůbec brečím?!
Protože jsem to chtěl, ale ne takhle? Protože jsem čekal něco jiného?
A co, do háje?!
Na předposledním schodu, když jsem běžel dolů, aniž bych věděl proč, se mi zamotaly nohy a já si pěkně sedřel kolena a dlaně, když jsem se snažil zabrzdit ten pád.
„Co se-" přilákal hluk Hideakiho, který vykoukl ze dveří, a když mě uviděl, hned se hnal ke mně.
„Nic mi není!" odstrčil jsem jeho ruku, a pak se dobelhal do koupelny a na záchod, kde jsem se zavřel, svezl se do sedu a o odřené kolena si opřel čelo.
Co se to se mnou děje? Proč takhle vyšiluju? Proč se vůbec takhle chovám?
Proč mi tak záleží na tom, jak mě Tsutomu bere?
Vždyť je to jen sex! Spousta lidí má sex jen tak. Bez vztahu. Vždyť i já sám nad tím nejednou uvažoval, vzhledem k tomu, co dělám. A nepřišlo mi to divné. Tak proč jsem to teď tak hrotil?
U Budhy… Tsutomu si teď nejspíš myslí o mě, že jsem pěkný idiot. Zase se mi podařilo se pěkně ztrapnit.
Utrhnul jsem si toaleťák, abych se mohl vysmrkat, a zauvažoval nad tím, jestli se nepřestěhovat sem na záchod, abych nemusel Tsutomovi na oči.
Tsutomu
Nejspíš jsem to uspěchal. Nejdřív jsem měl zapnout mozek, uvědomit si, kdo vedle mě, vlastně pode mnou je, a pak teprve jednat.
Ale když on je tak sexy… Tak hezký… A vůbec si to neuvědomuje.
Jenže to, že je sexy, a až přibere trošku, tak bude ještě víc sexy, mu ani říct nemůžu. Neměl jsem dělat ani tohle. Je to panic. Teď už to vím na tuty…
Jen jsem se díval na jeho záda, když mizel na chodbě, promnul jsem si penis, a pak jsem s povzdechem vstal.
Musím to rozchodit. Nic jiného. Do studené vody se mi lézt nechce.
Vylezl jsem z postele, a chtěl jít otevřít okno. Málem jsem se přerazil, když jsem o něco zakopnul.
Sjel jsem pohledem k zemi, kde jeho jedna papuč letěla od mé nohy až ke zdi.
Tak proto seděl na posteli. Nejspíš, podle toho, jak byl předtím předkloněný, hledal právě papuče.
Oblékl jsem si kalhoty a yukatu. Nesnesl bych teď spodky, když jsem v pohotovostním stavu.
Našel jsem i druhou papuč, pak je obě vzal a šel hledat Takehika.
Už na chodbě, sotva jsem vystrčil hlavu z ložnice, jsem zahlédl Hidekiho, jak jde nahoru.
„Stalo se něco v tom jeho pokoji?“ ukázal na konec chodby.
„Co? Ne… Jen… Byl jsem na něho moc hr, a on se lekl.“
„No, měl bys nejdříve zapnout mozek, než na někoho polezeš,“ uchechtl se Hideki. „Je dole v koupelně. Spadl na schodech, tak se na něho mrkni. Já už nemám čas. Jdu do práce, tak tu buďte hodní.“
„Jasně, taťko,“ přikývl jsem a hned jsem spěchal dolů.
Vcházel jsem do koupelny ve chvíli, kdy za sebou Hide zavíral hlavní dveře.
„Takehiko,“ ozval jsem se u dveří na záchod. „Jsi v pořádku?“
Chvíli bylo ticho, ale zaslechl jsem šustot a potom smrkání.
„Takehiko, jdu dovnitř,“ otevřel jsem dveře, aniž bych čekal na odpověď.
Když jsem ho viděl, zasáhl mě nepříjemný pocit.
Výčitky svědomí.
„Promiň,“ rychle jsem si k němu přidřepl. „Omlouvám se, neměl jsem… Už se to nestane, ano? Promineš mi?“
Mluvil jsem na něho tichým hlasem, přitom mu nazouval papuče a celou dobu se na něho díval.
„Pojď vedle, podívám se na ty tvoje odřeniny. Jednou jsi pomohl ty mě, a teď je řada na mě. Pomůžu ti. Bez postranních úmyslů. Slibuji…“ postavil jsem se, natáhl k němu ruku a čekal.
Takehiko
Hm… Tak stěhování se nekoná.
Ale… když jsem Tsutoma viděl, jak si ke mně kleká, obouvá mi papuče a mluví na mě, zastyděl jsem se. Vážně jsem zbytečně zpanikařil.
"Já se omlouvám," utřel jsem si zbytky slz do ramene a sevřel Tsutomovu nabízenou ruku.
Zítra to nejspíš bude bolet jako čert.
Ach jo.
„Já no… já… včera, když jsem se vrátil… napřed jsem se lekl, ale pak… ty a Hideki… jakože… chci říct, že nemám nic proti tomu… ale já… neměl… ty jsi zkušený a… já nic neumím… a, no… zpanikařil jsem. Já, no… totiž… omlouvám se, nechtěl jsem křičet," koktal jsem jedno přes druhé, když mě Tsutomu posadil na vanu a začal mi ošetřovat kolena.
Už jsem mu skoro i řekl, že se mi líbí, ale včas jsem se zarazil.
Byl to fakt trapas.
Budu muset začít se sebou něco dělat. Nemůžu si dovolit, aby mě Tsutomu pokaždé takhle rozhodil.
Podle ticha se zdálo, že jsme v domě už zase jen sami dva.
Jen jsem si povzdechl a sledoval Tsutomovy ruce, když mi ošetřoval kolena.
Měl velké, ale jemné ruce, a když jsem si vzpomněl, jak mě jimi hladil, mírně jsem se zachvěl.
Asi bych si měl utřídit priority a uvědomit si, co vlastně chci.
„Udělám něco na snídani a uvařím kávu, ano?" promluvil jsem po chvilce, když byl už Tsutomu hotový a vzal jeho tvář do svých dlaní.
Zadíval jsem se do jeho očí a najednou jsem si uvědomil, že mi nějak moc rychle buší srdce.
To bude tím zážitkem z postele. Jo, to bude tím.
Vůbec to nemá nic společného s tím, co dělám teď, když Tsutomovi držím tváře a přibližuju se k jeho rtům, abych se těmi svými mohl o ty jeho otřít.
Tsutomu
Oddechl jsem si, když Take nabízenou ruku přijal a nechal se odvést do koupelny.
Věděl jsem to. Poznal jsem, že opravdu ty zkušenosti nemá a teď mi to potvrdil i svými slovy.
Budu se muset víc hlídat. Co na tom, že se mi líbí? Je to ještě nezkušené ptáče, kterému bych svým jednáním mohl polámat křídla a už by nikdy nevzlétl. A v jeho případě…
„Byla by to škoda. Velká nenapravitelná škoda…“ pomyslel jsem si, když jsem se mu pak zahleděl do očí.
Ale přes to všechno, na co jsem myslel, jsem nedokázal jeho ruce odstrčit, když mě chytl za tváře a přiblížil se tak blízko, že jsem znovu cítil jeho teplo i příjemnou vůni.
Mačkal jsem v ruce tamponek, v druhé desinfekci, abych nějak zaměstnal ruce. Bál jsem se ho dotknout, abych ho nerozbil.
Ale přesto jsem neodolal.
Políbil jsem ho. Jemně, na rty… Olízl jsem je, protože chutnaly tak sladce.
A když pootevřel rty a vydechl, navštívil jsem jeho ústa. Otřel jsem se jazykem o ten jeho…
Ale vzápětí jsem si uvědomil, co zase dělám.
„Promiň,“ šeptnul jsem, dal mu ještě lehký polibek na rty, a pak jsem dosedl na paty.
„Za hodinu přijde Naoki, měli bychom… kuchyň… musím… obléct si něco… vhodnějšího…“ breptal jsem, jak jsem byl z toho polibku a z jeho chuti úplně mimo.
Takehiko
Neubránil jsem se povzdechu, když Tsutomu objel mé rty svým jazykem a pak jím vklouzl do mých úst. Vážně bych se měl rozhodnout, co chci, protože s takovou se zblázním.
Napřed mu uteču a vynadám mu, a teď jsem hotový jen z obyčejné pusy.
Naštěstí to tentokrát Tsutomu zarazil, protože jinak bych tu asi seděl a vzdychal ještě do zítra.
Musel jsem se krátce zasmát, když tentokrát zabreptal on, i když nevím proč. Určitě jsem ho nerozhodli svým polibkem, ani svou přítomností.
„Ty jsi ťuňťa," lehce jsem ho cvrnknul do čela. „Naoki dneska nepřijde. Ale jestli mu to vyjde, tak nám prý něco doveze. Jede si pro auto do servisu, aby nechodil pěšky nebo nejezdil autobusem."
Napětí ze mě už opadlo, a cítil jsem se uvolněnější než před chvílí.
Až jsem se za své jednání opravdu zastyděl. Měl bych přestat vyvádět jako zastydlý puberťák.
„Půjdu udělat tu kávu a něco na snídani," zvedl jsem se, ale vzápětí zaúpěl kvůli rychlému pohybu a přepadl na Tsutoma.
Dosedl jsem mu do klína a tím se na něj natiskl, takže naše obličeje byly zase jen kousek od sebe.
Nikdy bych nevěřil, že obyčejná hnědá barva očí může být tak úchvatná.
Stejně jako hrubší vlasy, které jsem Tsutomovi trochu záviděl.
Já je měl jemné a občas mi připadalo, že snad na té hlavě ani nic nemám.
Prsty jedné ruky jsem mu prohrabal vlasy, a prsty druhé ruky jemné přejel po tváři. Pocítil jsem rašící vousy a nějak mě to… Vzrušilo?
U Buddhy!
Vzpamatuj se! Takehiko!
„Ehm, snídaně," zamumlal jsem a konečně Tsutoma pustil.
Tentokrát opatrněji se postavil na nohy, a když jsem získal dostatečnou stabilitu, odbelhal jsem se do kuchyně.
Napadlo mě, že bych se měl obléct, ať tu nepobíhám jen v tom triku, ale představa, že jdu do schodů, se mi moc nezamlouvala.
Ostatně, kromě Tsutoma tu nikdo není a jemu to snad vadit nebude.
Zapnul jsem kávovar a strčil hlavu do lednice, abych zjistil, co nám udělám na jídlo.
Tsutomu
Pousmál jsem se, když mi Takehiko řekl, že jsem ťunťa a cvrnknul mě do čela.
Ale má pravdu. Naoki má první lekci později, ne dneska. Aspoň budeme mít chvíli klid.
A rozhodl jsem se, že si uděláme piknik. Jen já a Takehiko.
Když odběhl, teprve po chvíli jsem si uvědomil, že pořád v ruce držím ty věci. A držel jsem je i ve chvíli, kdy skončil na mém klíně a já jen zatnul zuby, když se jeho zadeček otřel a můj klín…
A teprve když se za ním zavřely dveře, konečně jsem se zhluboka nadechl. Odložil jsem dezinfekci do lékárničky, tamponek hodil do koše, a pak vstal, abych dal lékárničku zpátky na její místo.
Podíval jsem se z okna…
Jo, nebe bylo sice takové všelijaké, ale myslím, že to vydrží. A tak, když jsem vyšel z koupelny, zamířil jsem nahoru do ložnice pro telefon a hned jsem vyřídil objednávku na jedenáctou hodinu.
Už jsme to tak párkrát s klukama udělali, a měl jsem jistotu, že to dovezou na čas.
Spokojený jsem pak sešel do kuchyně, usadil se u stolu a čekal, až přede mne Takehiko položí snídani a kávu.
„Nevíš, v kolik by Naoki měl dojet? Můžeš mu napsat, že v jedenáct pojedeme pryč? Neboj, do lázní tě nezvu,“ dodal jsem rychle. „Ale chtěl bych tě někam vzít, a doufám, že neodmítneš. Ber to jako omluvu za to dnešní ráno, ano? Takže v jedenáct buď nachystaný odejít z domu. Po snídani ještě uklidím zahradu, tu mám tento týden na starosti.“
Takehiko
Po chvilce jsem měl jasno.
Namazané tousty máslem, naplněné šunkou, sýrem a zeleninou, lehce zapečené v troubě ještě zvládnu.
Chtěl jsem se tak trochu před Tsutomem předvést, ani nevím proč.
Možná, aby si nemyslel, že jsem takový blbec?
Nebo jsem mu chtěl udělat radost?
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
Vážně jsem sám sebe nechápal, co to se mnou je. Nikdo zatím neměl na mě takový vliv jako Tsutomu.
Sice jsem se s lidmi nebavil, ale docela dost jsem jich potkal, ale nikoho jsem nepoznal tak, jako Tsutoma.
Káva akorát pípla, že je hotová, a já zrovna dodělával sendviče, že je dám zapéct.
Jenže když jsem viděl ty cupliky na troubu, nakonec jsem to zavrhl. Nerad bych tu ještě něco rozbil.
Na zaplacení fakt nemám. To mi i připomnělo, že bych měl začít něco dělat s duchem. Dlouho tu totiž nebudu moct zůstat.
Od Akina si peníze už vzít nemůžu a říct Tsutomovi, ať mě tu nechá zadarmo, nepřichází v úvahu.
Když Tsutomu přišel a řekl, že mě chce někam vzít, překvapeně jsem se na něj podíval.
„Ale já… No… Nechci… Nemám tolik peněz, víš?" zabručel jsem a postavil před Tsutoma hrnek s kávou a sendviče.
„Chtěl jsem je dát zapéct, ale nakonec jsem to raději neriskoval. A Naokimu napíšu, zeptám se, co a jak, každopádně, stejně by asi nepřijel dřív než dopoledne, podle toho, co říkal," posadil jsem se naproti Tsutomovi a všiml si, že je umyty a převlečený, zatímco já jsem pořád jen v tom vytahaném triku a vypadám, jako bych proletěl roštím.
Když jsme byli po snídani, pouklízel jsem nádobí, a zatímco Tsutomu odešel na zahradu, já se přesunul do svého pokoje, abych se mohl umýt a převléct.
Tsutomu
Nějak mi nevadilo, že tousty nebyly zapečené. Spíš mi vadilo to, jak Take prohlásil, že nemá peníze, aby někam šel. Ale já se o peníze neprosil.
Ale i tak to vlastně přímo neodmítl, tak jsem s tím počítal.
Po snídani jsem šel na zahradu, abych pozametal chodník, vynesl odpadky před branku, protože byl dneska svoz, zametl chodník k zadnímu domku a kolem něho, a pak jsem se spokojeně vrátil zpátky.
Zaběhl jsem se do koupelny umýt a s potěšením jsem zjistil, že jsem se vlastně ani nezašpinil.
Nevím, jak to dělá Rin. Když má na starosti zahradu, přijde vždycky špinavý jako čuně.
Už jsem chtěl jít za Takehikem, když jsem si všiml, že přijela dovážková služba, tak jsem hned vyběhl ven, aby nemuseli zvonit, a přebral si jídlo, které jsem hned uložil do kufru auta.
„Takehiko! Jsi připravený? Čekám na tebe!“ zavolal jsem ode dveří, abych se nemusel znovu zouvat.
To, co jsem objednal, byl oběd pro dva i s pitím, takže jsem nemusel nic brát z domu. A piknikovou deku jsem měl v autě.
Když Takehiko došel, prohlédl jsem si ho…
„Sluší ti to,“ pokýval jsem hlavou a pak mu ukázal, aby si nasedl.
„Když jsem říkal, že někam pojedeme, nemluvil jsem nic o placení, takže s tím si nedělej těžkou hlavu. A když už na to přijde. Klidně ti vrátím za nájem, už jen proto, že mi pomůžeš s tím duchem. Počítám, že to je věc, za kterou si normálně asi necháš platit, co?“ pootočil jsem k němu na moment hlavu, ale hned blikla zelená, tak jsem pokračoval v jízdě.
Vyjeli jsme kousek za město. Vybral jsem schválně opačný směr, než stála Takehikova Svatyně, aby se necítil svázaný. Hned kousek dál byl přilehlý park, docela rozsáhlý a udržovaný. Auto jsem nechal na parkovišti, z kufru vytáhl termobox s jídlem a pitím, Takemu hodil do ruky deku, a pak už jsem ho vedl dál do parku. Prošli jsme až na druhou stranu, kde park a menší les dělil velký travnatý pás. A já mířil k lesu, kde jsem se na jeho kraji zastavil.
„Tak, jsme tady,“ vzal jsem od něho deku, rozložil ji na trávník.
Vyzul jsem se a hned se usadil.
„Posaď se u nás,“ zasmál jsem se a poplácal jsem na deku. „Abys pochopil, právě jsem tě pozval na oběd v přírodě.“
Takehiko
Sice jsem nevěděl, co má Tsutomu v plánu, ale vzhledem k tomu, že jsem stejně neměl z čeho moc vybírat, oblékl jsem si jedno z nových triček, rifle, které jsem nosil jen vzácně, a přes ramena hodil mikinu.
Parfémy jsem nepoužíval, takže jediná vůně na mě byla sprchový gel a šampon.
Vlasy jsem si ještě prohrabal prsty, strčil do kapsy peněženku a mobil, a stihl jsem to akorát, když na mě Tsutomu zavolal.
Když mi pak v autě řekl, kam jedeme, neubránil jsem se mírnému začervenání.
Bylo to jako pozvání na rande. Což ale byl samozřejmě nesmysl.
„Pravda je, že si nechávám za exorcismus platit, ale většinou to skončí tak, že dostanu ubytování nebo jídlo. Kromě toho, sice mě zveš jen do přírody, ale jídlo si stejně platil. Stejně jako kurz, a tak všechno. Nevím, jestli ti to budu moct někdy vrátit. Nemám moc peněz," zastyděl jsem se, ale pak už se mi všechno vykouřilo z hlavy, když jsme dojeli na místo, a já viděl to, kam mě Tsutomu pozval.
Bylo to fakt moc pěkné místo.
Klidné, ničím nerušené.
Vyzul jsem se jako Tsutomu a dosedl vedle něho na deku.
„Tohle je vážně krása. Děkuju… Já, asi si to ani nezasloužím," povzdechl jsem si a zadíval se na les, který hučel vlastním životem.
Na něco takového bych si nejspíš rychle zvyknul.
Otázkou zůstávalo, jestli je to dobře, pokračovat v tom, nebo bude lepší to včas zarazit.
Tsutomu
Věděl jsem, že je dobrý nápad hned Takehikovi neříkat, kam jedeme. A když jsem mu to řekl v autě, pochyboval jsem, že vystoupí za jízdy. A když jsme byli na místě, pochyboval jsem, že se otočí a půjde zpátky.
Jednak to bylo nazpět daleko, a taky je tu moc hezky. A na to jsem sázel.
Když se usadil i on, otevřel jsem box a začal rozkládat kolem nás jídlo a pití. Byl jsem s výběrem naprosto spokojený, a taky mi v tu chvíli došlo, že snad poslední dobou nemyslím na nic jiného, než jen na sex a jídlo.
„Měl bych si najít nějakého koníčka,“ povzdechl jsem si nahlas, když mi ta myšlenka prolítla hlavou.
Nechal jsem jídlo jídlem a dolehl jsem na záda. Potáhl jsem Takehika, aby si lehl taky, a pak jsem se zadíval do nebe.
„Je tu krásně, jsem rád, že bydlím právě tady,“ pootočil jsem se na bok a rukou si podepřel hlavu.
„Neuvažuješ o tom, že by ses usadil? Musí být únavné chodit po světě a nemít své stálé místo. Jsi jak toulavá kočka, která přijde k nějakým dveřím a čeká, co jí kdo hodí do misky…“
Vím, že to bylo ode mne docela netaktní, a možná i drzé, a Takehiko by se klidně mohl urazit a odejít, ale jsem přímý a říkám věci takové, jaké jsou, bez příkras, i když to někomu nemusí být po chuti.
Jeden z důvodů, proč jsem nevydržel v minulé práci…
Takehiko
Tsutomu měl pravdu. Opravdu tu bylo moc krásně.
A když mluvil o koníčku, došlo mi, že vlastně ani já žádný nemám. Ale u mě to nebylo nic překvapivého.
Hleděl jsem na to, co vytahuje z boxu a už jsem chtěl zaprotestovat, že je toho hodně a neměl si dělat takovou škodu, ale vzápětí jsem ležel na zádech a díval se do Tsutomových očí.
Málem jsem i přeslechl jeho další slova. Mírně jsem se pousmál, ale pak jsem zvážněl.
Měl jsem rád upřímnost.
I když jsem se občas zatvářil třeba uraženě, život na ulici se s nikým nemazli. Tam upřímnost slýcháte až příliš často.
Povzdechl jsem si, na moment sklopil oči a začal nepřítomně žmoulat lem Tsutomova trika.
„Není to o tom, že bych nechtěl, ale…" pokrčil jsem rameny a znovu se na Tsutoma zadíval.
„Nemám nic. Mám akorát svůj batoh, pár věcí, skoro žádné peníze, a navíc, s tím, co dělám… Asi těžko můžu někomu na potkání vykládat, že vidím duchy. Nebo jít s někým na rande a říct, co dělám. A ty?" osmělil jsem se zeptat.
„Proč někdo jako ty někoho nemá? Jsi… moc hezký, máš peníze, pěkný dům, jsi… prostě fajn a… teda jako máš kluky a tak, ale…" zamotal jsem se do toho a začal zase koktat. „Ach jo… zase nejsem schopný ti nic pořádně říct. Ale víš, jak to myslím, ne?"
Zadíval jsem se na Tsutoma a v prstech sevřel jeho triko, až jsem si ho k sobě trochu víc přitáhl.
Tsutomu
Pozorně jsem poslouchal Takehika a díval se mu celou dobu do očí.
Ani jsem si neuvědomil, že si mě bezděčně přitahuje blíž, do chvíle, kdy se naše nosy dotkly.
Tiše jsem vydechl a na moment přivřel oči.
Mám barák plný kluků, můžu si vybrat koho chci, a vím, že budu spokojený. Ale jen po stránce sexu…
„Není o tom, že bys neměl možnost. I v téhle situaci, v jaké jsi, se dá něco dělat. Je to o tom, jestli chceš, Takehiko. Všechno ostatní jsou výmluvy,“ otřel jsem se nosem o ten jeho, ale pak jsem se kousek oddálil.
„Proč já?“ dolehl jsem zpátky na záda a znovu se zadíval do nebe. „Proč já nikoho nemám? Co mi v tom brání… Možná to, z jaké rodiny pocházím. Možná je to další podmínka mého dědictví. Možná nikoho nechci. Třeba se mnou nikdo nevydržel kvůli mé povaze. Co já vím. Nebo možná mi takový život vyhovuje, protože se nemusím nikomu zodpovídat.“
Domluvil jsem a povzdechl si.
Možná je něco z toho pravda. Ale není to ten pravý důvod.
Znovu jsem se zvedl a naklonil se nad Takehikem.
„Jen výmluvy,“ usmál jsem se. „Taky to není o tom, že bych neměl možnost. Je to o tom, co chci… Je to o tom, že jsem dosud nepotkal nikoho, s kým bych se chtěl usadit. Nejspíš jsem nepotkal toho pravého…“
Až doteď, pomyslel jsem si v duchu.
Musel jsem si chtě, nechtě přiznat, že mě Takehiko nějakým svým způsobem přitahuje. Normálně bych kohokoliv dalšího už dávno vykopnul z domu, tak proč jsem to neudělal právě u něho? Co je na něm, že ho stále nechávám u sebe a jsem rád, když s ním můžu trávit čas, byť se známe teprve pár dní?
Ani nevím proč, najednou jsem se přistihl, že už se na něho jen nedívám. Že se naše rty spojily a já ho líbám, aniž bych přemýšlel nad následky, nebo nad svým slibem, že ho nebudu obtěžovat.
Prostě jsem ho potřeboval políbit, a nebyla v tom touha po sexu…
Takehiko
Jo, všechno ostatní jsou výmluvy. Možná jsem, jako Tsutomu, nepotkal doposud toho pravého? A proč se mi srdce sevřelo, když mluvil o tom, že se nechce usadit, ale takhle mu to vyhovuje víc? Že nepotkal toho pravého?
Co jsem si myslel?
Že bych já mohl být ten, koho si Tsutomu vybere.
Jak mě to mohlo vůbec napadnout?
A proč mě to vůbec napadlo? Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. U nikoho.
Proč to bylo u Tsutoma jiné?
Vydechl jsem a zapřel se dlaněmi o jeho ramena, když se nade mnou zase naklonil a hned na to mě políbil.
Na moment jsem zase zpanikařil a chtěl Tsutoma odstrčit, jenže tělo chtělo něco jiného než mozek.
Aniž bych si to uvědomil, roce jsem obtočil kolem Tsutomova krku, pootevřel rty a jazykem se otřel o ten jeho.
„Ně-někdo nás uvi-uvidí," vydechl jsem, když jsme se přestali líbat a já se snažil popadnout dech.
Tsutoma jsem ale nepustil a dal se ho držel kolem krku.
Jeho chuť byla… tak omamná…
Tsutomu
Tentokrát jsem nedržel nic v ruce, a proto jsem jim nedokázal poručit, aby zůstaly na místě.
Jako ve snu jsem pohladil Takehika po vlasech a po tváři. Líbal jsem ho a nedokázal jsem přestat.
A když se mi jeho ruce omotaly kolem krku, jen jsem roztřeseně vydechl do jeho rtů.
Musím přestat…
Moje ruka se posunula níže. Pohladil jsem ho po břiše a pak jsem ruku zasunul pod triko.
Musím přestat…
Dotkl jsem se jeho horké a jemné kůže na břiše. Triko se shrnulo, když moje ruka putovala výš na jeho hruď.
Musím přestat…
Konečky prstů jsem brnknul o jeho bradavky a přejel až k ramenům, okopíroval jsem linii jeho štíhlého krku…
Musím přestat…
Tak těžko se mi odtrhávalo od toho polibku. Tak těžko jsem se musel donutit vytáhnout ruku zpod jeho trika a pak mu ho srovnat.
„J-jo…“ vydechl jsem. „Jsou tu lidi… omlouvám se…“
Přesto jsem ho ještě jednou políbil na rty, ale pak už jsem se zvedl a také jeho vytáhl do sedu.
Srovnal jsem si oblečení, přetřel jsem si dlaněmi tváře, a pak se nenápadně rozhlédl kolem. Vypadalo to, že si nás stejně nikdo nevšímal. Ale i tak… Byli jsme venku…
„Tak si dáme ten oběd, ano?“ podal jsem Takehikovi talířek a začal mu nakládat z toho, co jsme tu měli.
Takehiko
Byl jsem úplně mimo.
A nejen z toho polibku, ale i doteku, když mě Tsutomu pohladil po břiše a jeho ruka se vysunula výš.
Myslel jsem, že to neudýchám.
Tohle jsem nikdy necítil, i když jsem si to občas dělal sám.
Točila se mi hlava, srdce hrozilo, že vyskočí z hrudi, a sotva jsem vnímal to, že na mě Tsutomu mluví.
Když mě zvedl do sedu a podal mi talířek, nejspíš jsem musel vypadat jako pako, protože jsem na něj pořád civěl, cítil jsem ten polibek i dotek, a najednou mi bylo líto, že to tak rychle skončilo.
„Jo, jídlo," zachraptěl jsem a bezděčně si olízl rty, když jsem znovu pohledem skončil na Tsutomových rtech.
Tenhle chlap mi úplně zpřeházel život, a to ho znám sotva pár dní.
Všechno to, co jsem si během těch tří let budoval, když jsem odešel že svatyně, to, jak jsem se držel od lidí, jak jsem se snažil být sám, jak jsem se snažil, aby nikdo nepřišel na to, co dělám, tak stačila chvilka, a kvůli němu jsem to všechno porušil.
Vadilo mi to?
Má realistická část mého já kyvadla zuřivě hlavou.
Ta snílkovská se culila jako blázen.
Nemělo to budoucnost.
Ale…
Olízl jsem hůlky, když jsem u toho přemýšlení zvykal salát, i když ani nevím, kdy jsem ho začal jíst, a pořád na Tsutoma civěl.
Ještě si bude myslet, že jsem nějaký retard.
„Co bys chtěl dělat?" vypadlo že mě dřív, než jsem to stačil promyslet, když jsem měl dojezeno a zapnul to snad litrem džusu.
Tsutomu
Oběd jsme jedli v tichosti. Koukali jsme kolem sebe, nebo na sebe. A kdykoliv jsem měl na jazyku, že něco řeknu, zase jsem to spolknul, abych nenarušoval tuhle pohodu. A taky jsem ani nevěděl, co se zeptat, nebo co říct.
Každopádně mi bylo takhle s Takehikem dobře, a ani jsem u toho nepotřeboval mluvit.
I když jsem toho objednal celkem dost, stejně jsme toho hodně snědli, a domů povezeme jen nějaké drobky.
„Co bych chtěl dělat?“ pomalu jsem začal sklízet věci do boxu.
„Ani nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Vystudoval jsem ekonomku, byznys, a tak nějak bych měl pracovat v tomhle. Ale moc mi to nepasuje. Rád bych něco volnějšího. Něco, kde bych si sám určil, kdy budu pracovat, kde se nebudu muset nikomu zodpovídat, kde mě nebude tlačit čas. Nejspíš jsem něco jako umělci, volnější styl života, ničím se nevázat. Až na to, že neumím malovat, neumím zpívat ani na nic hrát, a jediné, co jsem zvládl ze sochařství, bylo uplácat kostku z plastelíny.“
Sklidil jsem to, opřel se o lokty a zaklonil hlavu.
„Co bych tak chtěl dělat… Možná něco vymýšlet, nebo psát… Jo, minule jsem si říkal, že napíšu kuchařku pro úplné debily, aby byla k pochopení. Ale to není ono. Možná napsat nějaký příběh… To bych mohl zvládnout. Eseje mi nikdy nedělaly problém.“
Znovu jsem se narovnal do sedu a mrknul na Takehika.
„Co bys chtěl dělat ty? Opravdu by ses nechtěl usadit? Pokud mě zbavíš toho problému v pokoji, klidně můžeš zůstat jako trvalý nájemník. Nevadí mi to. Budu rád…“
Takehiko
Oddychl jsem si, když to Tsutomu pochopil.
Jako ne, že bych z něj dělal blbce, ale v tu chvíli to vyznělo možná jinak, než jsem zamýšlel.
Stejně jako já, ani on nemluvil, ale mě to nějak nevadilo.
Byl jsem na ticho zvyklý.
Ale když mi pak začal odpovídat, znovu mě to utvrdilo v tom, že u něj nemám žádnou šanci.
Nebude se určitě zahazovat s klukem, jako jsem já, který nic nemá. A nejspíš ani nikdy mít nebude.
Přemýšlel jsem nad jeho slovy a vlastně mě to ani nepřekvapilo.
Něco takového mi k Tsutomovi sedělo.
„A proč to nezkusíš? Určitě bych si od tebe něco přečetl. Myslím, že budeš úspěšný. Kromě toho, hned máš teď téma třeba na detektivku," usmál jsem se, a pak začal kelímek s džusem obracet v rukou, když se zeptal mě, co chci dělat.
Co chci dělat…
Povzdechl jsem si, kelímek odložil, a aniž bych nad tím přemýšlel, lehl jsem si na záda a hlavu složil Tsutomovi do klína.
Chtěl jsem být prostě v jeho blízkosti, vnímat jeho vůni, užít si ho, dokud to jde.
„Já…"
Říct mu, že bych nemohl zůstat právě kvůli němu?
Že bych se do něj klidně s takovou mohl…
Zrudl jsem po té myšlence jako rajče a raději uhnul pohledem, aby Tsutomu něco nepoznal.
„Nechci být na obtíž," zahrál jsem to nakonec do autu, rád, že se mi nechvěje hlas. „Mám peníze akorát tak na jeden nájem. A to, co chci dělat…"
Zadíval jsem se někam do dáli a na moment se odmlčel.
„Chtěl bych se tomu věnovat naplno. Je spousta lidí, co si nemůžou dovolit vymítače, ať už z finančního nebo jiného důvodu. To proto jsem skoro bezdomovec. Pomáhám lidem, kteří potřebují pomoct, ale sami mají málo, aby dali. Chtěl bych to dělat dál. Ale ve větším měřítku. Myslím tím, mít svou kancelář nebo tak něco, aby lidi věděli, kam zajít nebo zavolat, na koho se obrátit. Jenže něco takového stojí peníze. Taky musím mít nějaké zázemí a to nemám. Povolení, které jen tak nedostanu, když se za mě nikdo nezaručí, a nemám kde bydlet, a nemám stálý příjem… A jen to, že jsem ze Svatyně mi moc nepomůže. Nespoléhám na to, že mi někdo z nich pomůže. Nejspíš už se mě i zřekli. Jsou jen pravidla a příkazy a na to já nejsem. Chci dělat to, co chci já. Chci žít takový život, který si sám vyberu. I kdybych si měl nabít nos, chci se postavit na nohy a udělat, co můžu."
Myslím, že jsem se během řeči ani nenadechl, ale tohle bylo poprvé, co jsem to někomu otevřeně takhle řekl. Ani Akino to netušil.
Tsutomu
Když Takehiko domluvil, zamyslel jsem se.
Jo, má pravdu, že ne každý má na to, aby si exorcistu zaplatil. Ale zadarmo to taky úplně nedělá.
„Víš, nepotřebuji, abys mi platil nájem. Je to velký dům, a je jedno, jestli v něm bydlí jeden člověk navíc nebo ne. A co se týká kanceláře… Je pravda, že tu bys nejspíš neuživil. Už jen nájem stojí dost peněz, i kdyby to byl malý krcálek na kraji města.“
Co se týká povolení, záleží na tom, kdo by se za něho musel zaručit. U bydlení by to měl být někdo z rodiny, nebo blízkých. Ale kdyby zůstal u mě, tak já ho nepotřebuji. A už mi jedno ukázal. Tak nevidím problém. Maximálně, kdybych ho chtěl nahlásit oficiálně, trvale… No, to by snad mohl pomoct ten, co mu dal doporučující dopis, kdybych se s ním domluvil.
A vlastně… Uvažuji už nad tím, jako by to byla hotová věc, a ani nevím, jestli by chtěl Takehiko zůstat.
Ale já bych byl rád, kdyby zůstal. Opravdu mi je v jeho společnosti dobře.
„Napadlo mě, s tou kanceláří, že by-“ nedomluvil jsem.
Ve stejné chvíli Takehikovi začal zvonit mobil, a při pohledu na něj jsem mírně stáhl obočí.
Naoki…
Úplně jsem na něho zapomněl.
„Asi budeme muset zpátky,“ ukázal jsem Takemu na telefon.
Takehiko
Podíval jsem se na Tsutoma trochu nevěřícně.
Měl bych u něj bydlet zadarmo? A co energie? A kurz vaření? Nemůže mi přece všechno platit!
Ale s tou kanceláří měl naprostou pravdu.
Jenže než stihl říct něco dalšího, začal mi zvonit mobil.
Povzdechl jsem si, zvedl se do sedu a mírně se zapřel o Tsutomovo rameno.
„Naoki?" zvedl jsem mobil a hned ho oslovil.
„Evangeline! Strašně rád tě slyším! Moc se omlouvám, ale s tím obědem mi to nevyjde."
„To nic. Vždyť jsem ti to říkal už včera, že si nemáš dělat starosti. Navíc jsem teď už jedl."
„Ale já tě chtěl aspoň vidět. Chci tě pozvat na večeři. Jen my dva, klidná restaurace, klidně můžeš přespat pak u mě. Tsutomovi se přece zpovídat nemusíš."
Hrklo ve mě a mírně jsem se po jeho slovech napjal.
Očima jsem vyhledal ty Tsutomovi a trochu zpanikařil.
„Já… já bych rád… jo… ale… ale… já už na večer něco mám s Tsutomem!" vyhrkl jsem to ze sebe a srdce jsem měl až v krku. „Promiň já… zajdeme někam příště, ano?"
Slyšel jsem, jak si hlasitě povzdechl a na okamžik mi ho bylo líto. Skousl jsem si spodní ret a zatvářil se provinile.
„To je škoda. Moc jsem tě chtěl vidět. A co děláš teď?"
„Jsme s Tsutomem na pikniku," odpověděl jsem rychle a rovnou mu i řekl, kde jsme, aby neměl třeba tendenci jet k Tsutomovi domů, když tam nejsme.
„Opravdu mě to mrzí," omluvil jsem se ještě jednou, a když mě Naoki ujistil, že je to v pořádku, a že se stejně zítra uvidíme, zavěsil jsem.
„Pro-promiň, ale… Naoki chtěl jít na večeři a abych u něj přespal, a já… Je to sice přítel, ale… já… já teď… chcibýtstebou…" vyjekl jsem poslední slova, až se mi zamotal jazyk, a ještě si ho malém přikousl.