Tsutomu
Oblékl jsem se rovnou už na ven, abych se nemusel znovu převlékat.
Učesal jsem se, navoněl se, upravil se. Vzal jsem si peněženku a mobil a šel dolů, abych počkal na Takehika.
Nakonec jsem ale do té kuchyně ještě šel, když jsem slyšel, že je teprve v koupelně.
A bylo to, jak jsem říkal. Jako by tam vybuchla bomba. Teda poloviční bomba. A poloviční jen díky tomu, že Rin zaspal a do kuchyně ani nešel, aby stíhal.
Než Takehiko došel, aspoň trochu jsem pouklízel. A už jsem chtěl začít dělat kafe, když to zmínil, ale pak jsem se zastavil.
„Dáme si kávu venku, nebudeš litovat, věř mi,“ vystrkal jsem ho z kuchyně, aby se obul a mohli jsme jít.
„Autem jsme tam ani ne za deset minut. Jen něco malinko víc, než bych uklidil kuchyň a udělal kávu. A můžeme se přitom rovnou nasnídat,“ ukázal jsem mu, aby nastoupil do auta, když jsme se obuli a vyšli ven.
Zamířil jsem k centru, ale kousek před ním jsem odbočil do jedné menší ulice, která byla sice prázdnější, ale nebyla zas úplně vylidněná. Byly tady spíš menší obchůdky rodinného typu, malé restaurace, a do jedné z nich jsem zamířil. Zaparkoval jsem, a hned jsem Takehika nasměroval dovnitř.
Dostalo se nám řádného přivítání od dcery majitele restaurace. A s úsměvem a informací, že moje oblíbené místo je volné, nás zavedla ke stolu, nedaleko barového pultu. Byl odsud hezký výhled na lokál i na obsluhu, a já se vždycky rád díval, jak mi chystají kávu.
Usadili jsme se, a já nám hned objednal kávu a tu nejlepší snídani, co tady dělají.
„A bez debat, nechci nic slyšet. Stejně jsi platil i jídlo, tak nechci vidět, že budeš pořád žvýkat suché housky. Určitě ne po dobu, co budeš u nás bydlet,“ sebral jsem ze stolu MENU a schoval ho od Takehika do bezpečné vzdálenosti.
Takehiko
Nestačil jsem ani otevřít pusu a najednou jsem seděl v nějaké kavárně, nebo co to bylo, a Tsutomu objednal kávu.
„Stačilo by mi kafe a suchá houska," zabručel jsem mírně nevrle a pokoušel se zarazit pod stůl.
„Nejsem na tohle vůbec oblečený ani upravený. Budu ti dělat akorát ostudu. Nehledě na to, že to tu musí být drahé. Nemám moc peněz,“ hučel jsem dál a nejraději bych se schoval za lístek s menu, který mi Tsutomu vzal.
Jistě, bylo tu pěkně a útulno. Byl to zase jiný druh kavárny, než do jaké mě brává Akino.
Tahle byla mnohem honosnější a taky se tu málokdo dal přehlédnout.
Malé, bezvýznamné plus Tsutomu dostal, když nám přinesli kávu a snídani.
To jsem znovu málem skončil pod stolem, ale z úplně jiného důvodu.
Bylo to fantastické!
Celou dobu jsem si pak brblal pod nosem, že je to určitě začarované a bedlivě jsem sledoval obsluhu, jestli nemají mezi sebou nějakého čaroděje.
Určitě jo!
„No, částečně jsem ti odpustil. Ale-" zabručel jsem po snídani, když už zůstala jen káva a já spokojeně odfukoval, ale byl jsem přerušen náhlým hlasem, který se ozval za mnou.
„Evangeline?"
Mírně jsem se zamračil. Neměl jsem rád, když mi někdo takhle říkal. A ve svatyni byl jen jeden člověk, co to dělal, i když věděl, jak je mi to proti srsti, ale on pořád říkal, jak se to jméno ke mně hodí.
Otočil jsem se po hlase a překvapeně zvedl obočí.
Byl to on.
„Co tu-"
„Evangeline!" vykřikl a už jsem ho měl kolem krku, i když se to zrovna nehodilo.
„Naok-"
„Strašně moc rád tě vidím! Hledal jsem tě, víš?" nenechal mě zase domluvit a culil se jako idiot, přičemž mě nepřestával objímat.
„Odešel jsem ze svatyně chvilku po tobě! Neměl jsem komu pořádně vařit, když jsi odešel. A chtěl jsem zkusit něco jiného. Myslel jsem si, že tě najdu a pomůžu ti, postarám se o tebe, ale neměl jsem štěstí. Až do dnes! U Budhy! Jak já jsem rád! Máš kde bydlet? Jíš dobře? Jsi nějaký pohublý a taky bledý! Klidně můžeš zůstat u mě, mám větší byt. A budeš mít u mě dost jídla!" pokračoval dál, mačkal mě, a dokonce mi dal pusu na čelo.
Ale od něj to nemělo takový účinek jako od Tsutoma.
Naoki byl kuchař ze svatyně. Byl o sedm let starší a dělal ty nejlepší rýžové koláčky.
Jenže vždycky se o mě staral možná až moc. Ne, že bych ho neměl rád. To určitě ne. Byl jediný, kdo za mnou jen tak přišel si občas promluvit, nebo mi uvařil něco jiného, než ve Svatyni vyžadovali. Ale prostě, bral jsem ho jako takového starostlivějšího otce.
Odkašlal jsem si, vymanil se z jeho sevření a ukázal na Tsutomu.
„Tohle je Kibou-san. Bydlím teď u něj a mám se dobře. I když… Tsutomu hledá kuchaře, který by nás učil vařit. Nevěděl bys o někom?" vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stačil promyslet.
Zdálo se mi, že se Naoki na Tsutomu zamračil, možná ho překvapilo, že někomu říkám jménem, a ještě u něj bydlím?
Tsutomu
Takehiko se sice mračil, ale na mě to neplatilo. A věděl jsem, že se jeho výraz změní hned potom, co se pustí do snídaně.
A nespletl jsem se.
S úsměvem jsem se díval, jak to do sebe tlačí, že se sotva stíhá nadechnout mezi jednotlivými sousty. Čekal jsem, kdy se z nedostatku vzduchu vyvrátí.
Dopil jsem kávu, a chtěl zavolat na obsluhu, že budeme platit. Ještě jsem se nestihl ani otočit k pultu, když jsem se zarazil a udiveně hleděl na toho muže, který se zavěsil na Takehika jako nejlepší kamarád.
A nějak se mi nelíbilo, že chtěl hned zlanařit Takehika k sobě do bytu.
Ani nevím proč…
„Kuchaře?“ vytrhl mě z myšlenek. „Nečekal bych, že se někdo takový bude chtít učit vařit.“
Naoki se mě přeměřil pohledem, jako by odhadoval, co ode mne může čekat.
Jestli se nepletu, tak podle toho, co Take říkal, tak i on je ze Svatyně. Může mít takový člověk nějaké předsudky? Neměl by… Neměl by hodnotit lidi podle vzhledu, nebo podle toho, jak je mu, kdo sympatický. A u něho se mi zdálo, jako by se mu na mě něco nelíbilo. Ale možná se pletu.
„Je něco špatného na tom, chtít se naučit vařit? Žiju sám, a tak chci být prostě samostatný. To je vše. A kromě toho. Pronajímám pokoje, a teď tam mám dalších pět stálejších nájemníků, a nikdo z nás neumí uvařit ani vodu. Umíte si představit, jak potom vždycky vypadá kuchyň, když se o to někdo pokusí?“ zadíval jsem se na něho s úsměvem. „No, prostě, hledal jsem nějaké kurzy, ale všechno je plné. Tak kdybyste měl nějaký tip, byl bych rád. Teda rád bych, abychom neumřeli za měsíc hlady. A taky… Je pravda, že Takehiko potřebuje tak trošku přibrat. Taky se mi zdá, že by mu to neuškodilo.“
Nao se po mých slovech podíval na Takehika, jako by se potřeboval ujistit, že říkám pravdu.
A pak se nakonec s úsměvem otočil zpátky ke mně.
„Jestli chcete, naučím vás vařit. Není to pro mne problém. Myslím, že praxi mám dobrou, když jsem několik let vařil pro mnichy ve Svatyni. A nejen tam. Tak co?“ usadil se vedle Takeho, jako bychom ho snad pozvali ke společnému stolu.
Na moment jsem zapřemýšlel, ale nakonec jsem na nabídku kývnul.
„Můžete dneska přijít a uvařit nám oběd?“ vytáhl jsem vizitku a podal mu ji tak, jak se sluší. „Rád bych něco od vás ochutnal, a podle toho, bychom se pak domluvili.“
Ať si to bere, jak chce, třeba i urážku, ale nesvěřím se do rukou někoho, u koho nebudu mít jistotu, že vaří stejně blbě jako my.
Takehiko
Tsutomu se toho hned chytil a pozval Naokiho k sobě domů.
Míň už se mi teda líbilo, když se začali bavit o tom, jestli bych měl přibrat nebo ne.
„Určitě přijdu, moc rád. Rád Evan- ehm, Takehikovi pomůžu," opravil se Naoki, když jsem ho loktem dloubl do žeber. „Vařím raději jednodušší jídla, ale není pro mě problém i nějaké speciality. Takehiko vždycky miloval moje rýžové bochánky. Už jako malý chodil loudit do kuchyně. To jsem byl ještě pomocník. Pamatuješ? Jednou se dokonce pokoušel něco udělat sám a málem vypálil kuchyň.
Myslím, že jediný, kdo se u toho bavil jsem byl já. Abych se přiznal, miluju vaření, ale ve Svatyni je to strašná nuda. Ale musel jsem, protože si to žádala rodinná tradice. Jenže když Takehiko odešel, neměl jsem tam už žádné stání a nikoho, kdo by aspoň trochu osvětlil ty nudné šedivé dny. Tak jsem se rozhodl odejít, i když hrozilo, že mě rodina vydědí."
Jo, měl bych Tsutoma varovat. Naoki, když se rozjede, neví, kdy přestat. A vůbec se mi nelíbilo, že tak otevřeně mluví o mě a životě ve svatyni.
„Přejete si ještě něco?" vyrušila nás servírka.
Naoki se podíval na hodinky a vzápětí vyskočil na nohy.
„U Budhy! Musím letět! Strašně rád bych zůstal, ale najal si mě jeden starší pán, který chce manželce k padesátému výročí svatby udělat překvapení v podobě perfektně prostřené tabule pro dva. Mezi námi, to vaření mu moc nejde a obávám se, že se s ním možná po těch padesáti letech i rozvede," mrknul na mě a natáhl se, aby mi pocuchal vlasy. „Ale kolem druhé budu u vás a uvidíme, co se dá s vámi dělat. Těšilo mě, Kibou-san, těším se na odpoledne, Evangeline."
Po těch slovech se otočil a pádil z kavárny.
„Omlouvám se," zabručel jsem a svalil se na židli.
Připadal jsem si trochu… trapně. Naoki mi opravdu zpříjemňoval život ve Svatyni a uměl bezvadně vařit, ale tehdy mi ta jeho ukecanost nepřišla tak strašná jako teď. Tehdy jsem byl za ni možná i rád.
Teď už o něco míň.
„Je pravda, že umí dobře vařit. Jen je trochu… víc ukecaný…" rozpačitě jsem se poškrábal na nose.
Tsutomu
Usmíval jsem se, když Naoki mluvil o tom, co Takehiko dělal ve Svatyni. A byl jsem i rád, že jsme při našem společném vaření nevyhořeli. Ale tak nějak mi byl tenhle kluk zase o něco blíže.
Když Naoki odešel a Take se začal omlouvat, ještě víc jsem se usmál.
„Myslím, že pokud ho vezmeme jako učitele, tak si bude dobře rozumět s Rinem. Akorát nevím, kdo by v závodech ukecanosti vyhrál, protože Naokiho ještě tak dobře neznám. No nic, zaplatím, a půjdeme na nákup. A vymyslíme nějaký složitý recept, aby si tvůj známý nemyslel, že to bude mít tak jednoduché. Vařit sice neumím, ale vyrostl jsem na skvělé kuchyni, takže poznám, co je dobré a co ne, a neváhám to taky kuchaři sdělit. A právě proto na snídani chodím sem, protože tady mě nikdy nezklamali,“ máchl jsem rukou do prostoru kavárny a pak se mírně poklonil, když jsem viděl, že se na nás majitel dívá.
A tak jsme se posbírali, zaplatili, poděkovali, a s příslibem, že zase přijdeme, se rozloučili.
Do centra na nákup to bylo jen kousek, a abychom neztráceli čas, rozhodl jsem se všechno nakoupit v jednom obchodě, kde podle toho, co lidi říkali, měli všechno čerstvé. Ať už zeleninu nebo ovoce, ale i maso.
Kufr auta byl naplněný minimálně ze dvou třetin, jak jsme měli velký nákup. Ale doma nám zásoby opravdu docházely, a toho, co jsem nakoupil naposledy, byla jen taková troška.
„Tak,“ postavil jsem se doprostřed kuchyně a založil si ruce v bok, když jsme už byli převlečení a umytí. „Jestli ti to nevadí, mohl bys pouklízet nákup, a já zatím tady uklidím, než přijde ten tvůj kamarád. Ale pořád mě nenapadá, co by měl uvařit. A nechci, aby si vybral něco sám. Musí to být něco, co mu vybereme my. Napadá tě něco? Něco, o čem víš, že ve Svatyni nevařil?“
Takehiko
Povzdechl jsem si.
Tsutomu se tím očividně bavil.
No, na jednu stranu jsem byl maličko rád, protože to bude někdo, koho znám.
Když teda nebude na potkání vykládat o všem, co se dělo ve Svatyni.
Naoki ani nevěděl, proč jsem odešel, nebo proč odešla moje máma. Nevěděl o mých schopnostech.
Bál jsem se mu to říct. Bál jsem se, že tehdy ztratím jediného člověka, který si se mnou povídá.
Netuším, jestli to zjistil od někoho jiného, nebo to pořád neví, ale vykládat mu to určitě nebudu.
„No…" zamyslel jsem se, když jsme byli doma a Tsutomu mě zaúkoloval uklidit nákup.
Pravda je, že u nakupování jsem se pobavil jako snad nikdy. A myslím, že jsme toho nakoupili, jak pro armádu. V životě jsem u nikoho neviděl tolik jídla.
A nebylo to jen na vaření. Koupily se taky různé dobroty, zmrzlina, každopádně jedna taška snad byla jen věcí, které jsme rozhodně nutně nepotřebovali.
„Já… dal bych si ramen. A taky třeba purin nebo dango, nebo yakiniku, nebo tonkatsu, nebo gyozu, nebo sukiyaki, nebo donburi, nebo takoiyaki, nebo okonomiyaki a…" rozpočítal jsem všechno, co bych chtěl zkusit.
Jak moc je to složité, jsem neměl ani páru, ale občas když jsem měl čas, díval jsem se na obrázky jídel na internetu, nebo chodil po ulici a sledoval kuchaře, jak vaří přímo před lidmi.
Vždycky mě to fascinovalo.
Jenže nikdy jsem na to neměl peníze.
„Je toho hodně…" zamrčel jsem nakonec. „Ale fakt nevím, co si vybrat."
Tsutomu
Zastavil jsem se v utírání linky, když Takehiko začal vyjmenovávat, co by si dal. A podle mě to i tak nebylo všechno.
„Počkej,“ natáhl jsem se pro notes a tužku. „Ještě jednou mi to vyjmenuj.“
Zapisoval jsem si jídla, které mi Takehiko vyjmenoval, a hned jsem se díval do kuchařky, co se, jak dělá. A po chvíli jsem měl rozhodnuto a vrátil jsem se k uklízení.
Během toho jsme se ještě bavili o tom, co by si kdo z nás rád dal. A jaké nejaponské jídlo bychom chtěli ochutnat. Ani jsme si neuvědomili, jak ten čas utíká.
Když se ozval domovní zvonek, došlo mi, že se mi vlastně s Takehikem dobře povídá, a klidně bych ho sem vzal i jako nájemníka na stálo.
Vykoukl jsem přes okno, kdo je za brankou, a když jsem tam viděl Naokiho, mávl jsem na něho, že má jít dál a šel jsem mu otevřít dveře.
Překvapil mě, že měl svoji zástěru, dokonce i věci na převlečení. A taky si donesl svoje nože.
Skoro jako profi kuchař.
Ukázal jsem mu, kde se může převlíct, a když konečně dorazil do kuchyně, jen jsem spokojeně pokýval hlavou.
Ale! Oblečení a nože z něho kuchaře ještě nedělají…
Nechal jsem ho, ať si prohlédne kuchyň, aby věděl, kde, co je, a pak jsem řekl svůj požadavek.
„Rámen, gyozu, a něco z ryby, ale ne polévku. Na večer bychom rádi tonkatsu a dango knedlíčky. To víš, neumíme vařit,“ pokrčil jsem s úsměvem rameny.
Bylo skoro půl třetí, za půl hodiny se začnou kluci vracet…
„O půl čtvrté bychom tu měli být všichni, takže bych prosil uvařit pro sedm lidí. Teda pokud nemáš něco v plánu a nespěcháš. Pak bych upustil od večeře. Ale tak nějak jsem počítal s tím, že bys pojedl s námi. A taky ti ten čas tady zaplatím, abys nebyl ztratný.“
Jo, rámen jsem chtěl z prostého důvodu. Je to nejtradičnější japonské jídlo, a tohle je prostě základ naší kuchyně. I takový rámen se dá pokazit. Gyozu mám rád, a ryby taky. A ten zbytek… No, to vím, že si kluci určitě dají…
Takehiko
Ani jsem netušil, že ten čas tak rychle utekl. S Tsutomem se mi opravdu dobře povídalo, až jsem se sám sobě divil.
Ale bylo to vážně fajn.
Když Naoki přišel, Tsutomu mu všechno ukázal, a pak vyslovil své přání.
Jestli to nějak Naokiho překvapilo nebo zarazilo, nedal to na sobě nijak znát.
„Co z toho chceš nejvíc, Evangeline?" otočil se na mě, když si vybalil své nože.
„Všechno a neříkej mi Evangeline, víš že to nemám rád," povzdechl jsem si.
„Je škoda tak krásné jméno schovávat. A pro tebe udělám větší porce od všeho," usmál se na mě, a pak se mi poklonil.
A od té chvíle Naoki nezavřel pusu.
Nevím, jestli se chtěl předvést, nebo zatím neměl možnost nikde se takhle odvázat, ale mluvil o vaření ze zeleniny vykrajoval různé ozdoby, žongloval s noži, až jsem si říkal, jestli tohle Tsutoma spíš neodradí.
Pravda ale byla, že ten rámen byl naprosto neskutečný.
Teda, měl jsem možnost to porovnat jen s těmi z kelímku, ale myslím, že jsem u toho chrochtal blahem.
Otázka byla, jaký byl pro Tsutoma, protože on určitě většinu jídel, co jsem vyjmenoval, ne-li všechny, už jedl.
No, když Tsutomu nebude souhlasit, možná bych mohl k Naokimu chodit sám. Jestli na mě bude mít čas.
„Tak, jak si po prvním jídle stojím?" zeptal se Naoki Tsutoma, když jsme měli snědeno.
Tsutomu
Sledoval jsem celou dobu Naokiho, jak vaří, a jen jedním uchem poslouchal, jak se baví s Takem. Teda spíš mluvil on, až jsem měl pocit, že se u toho mluvení nemůže soustředit na vaření.
Hlavně když jsem si vzpomněl na sebe a Takeho, jak jsme vařili.
Když nám řekl, ať se posadíme, a naservíroval nám každému porci ramenu, musel jsem obdivovat, že to vypadalo i hezky na pohled.
A když jsem potom ochutnal…
Srkal jsem skoro jak nějaký stařec, chrochtal jsem doslova blahem. A úplně jsem vylízal misku.
„Bylo to výborné. Opravdu mi chutnalo. I ty nudle byly tak akorát, jak to mám rád,“ pokýval jsem spokojeně hlavou.
„A pro nás je taky?!“ ozval se najednou Rinův hlas ode dveří.
„Tady to hezky voní,“ nenechal na sebe čekat Nobuo.
„Uvařím vám taky,“ usmál se Nao.
„Takže čtyři porce?“ zadíval se ke dveřím, kde se ukázali vzápětí i Sora a Hideki.
Nejspíš je Sora posbíral autem, když přijeli společně.
„Nic nebude, obědvali jste v práci a ve škole,“ zamítl jsem. „Mazejte se umýt!“ vyhodil jsem je z kuchyně.
Sám jsem potom vlezl do spíže a vytáhl jsem papriku.
„Gyozu budeš muset udělat pro všechny, jinak bych nestihl ani ochutnat,“ podal jsem Naokovi papriku. „Mohl bys mi ji prosím tě očistit?“
Chtěl jsem vědět, kde jsme při vaření udělali chybu, co vlastně znamená očistit papriku.
Takehiko
Sotva stačil Tsutomu odpovědět, už se dovnitř nahrnuli ti čtyři.
Teda, nahrnul se Rin. Zbytek přišel normálně zjistit, co se to tady děje.
Byl jsem ale moc rád, že Tsutomovi chutnalo. Nějak mi to ještě víc zlepšilo náladu.
Když pak Tsutomu podal Naokimu papriku, ten se na něj zvědavě podíval, ale papriku si vzal, omyl ji, zboku zajel nožem pod slupku a točením směrem od sebe papriku rozkrojil, takže zbyla jen krásná dužina. Semínka vyhodil.
„Aha! Takže očistit znamená zbavit semínek!" plácl jsem se do čela. „Taky to mohli napsat!"
„Jak bys jinak chtěl papriku očistit?" zeptal se mě zvědavě Naoki.
"No, jen umýt a odříznout zelený stonek?" pokrčil jsem rameny, a pak mu pověděl naši katastrofu.
Čekal jsem, že se nám vysměje, ale on jen zakroutil hlavou a podrbal mě ve vlasech.
„Sice vás vaření můžu učit, pokud budete souhlasit, ale taky se může stát, že i přes mou snahu k tomu nebudete mít cit. Vaření je skoro alchymie a nezvládnou ho všichni, jako třeba číst a psát. Je k tomu potřeba trocha trpělivosti, špetka kreativity, hodně lásky a šikovné ruce. Ale myslím si, že ty bys to mohl zvládnout. Vždycky mi přišlo, že by se vaření k tobě hodilo," usmál se na mě Naoki, a pak se obrátil k lince, aby Tsutomovi řekl, jak bude dělat gyozu.
Napřed si udělá těsto, což mu zabere nejvíce času, to musí nějakou chvilku odpočívat, pak si připraví směs, kterou to bude plnit, nechá ji chvilku odležet, a pak se gyoza z jedné strany osmahne na pánvi, pak podleje trochou vody, přikryje poklicí a dodusí.
Šla mi trochu hlava kolem, ze všech těch termínů, ale Naoki se jen smál a prý nám to všechno ukáže.
Taky nám nabídl několik druhů omáček, a já si vybral sladkou a pikantnější.
A protože nás prý bude tolik, ještě smíchá lehký salát, který se ke gyoze skvěle hodí a není složitý.
Když se uklidilo všechno od ramenu a Naoki si připravil všechno potřebné na gyozu, přiřítil se znovu dovnitř Rin a začal vyzvídat, co se to tu děje.
Tsutomu
Hm, takže takhle to s tou paprikou je…
Zamyšleně jsem si promnul bradu, a pomyslel si ještě, že tyhle věci by měly být v těch receptech napsané. Je to tak složité, přidat tam pár slov: ‚Očistěte papriku a zbavte ji semínek?‘ Vždyť by to nikoho nezabilo, a tiskárnu ten inkoust navíc na mizinu nepřivede.
A v duchu jsem si udělal další poznámku, že až se naučím vařit, tak napíšu kuchařku pro úplné debily.
Když Naoki začal chystat těsto na gyozu, přihnal se zpátky Rin.
Ten se nejspíš jen umyl a převlékl, a to co nejrychleji, aby už mohl nakukovat.
„A to děláš co?“ nakoukl Naokovi přes rameno. „A to se bude vařit? Nebo smažit? Nebo potřebuješ pekáč?“
Hrnul se už ke skřínce, aby mu vytáhl pekáč na pečení a polovina hrnců vypadla ven.
„A odkud jsi? A můžu ti pomoct? A budeš tu chodit vařit?“ naházel hrnce zpátky do linky a znovu se hrnul k Naovi.
„Rine!“ okřikl jsem ho. „Nezavazej a nedělej bordel. Takhle to má v kuchyni vypadat, když se vaří, a ne to, co jsi předvedl minule!“
No, já mám co říkat, když jsme minule s Takem vařili. Ale to kluci nemusí vědět.
„A naučíš mě to?“ ignoroval mě Rin. „A uděláš i večeři? A můžu si vybrat?“
„Na večeři bude tonkatsu a potom dango,“ odpověděl mu Naoki s úsměvem, ale ani na chvíli nepřestal pracovat.
„A ty znáš Take-chan? A odkud se znáte?“ pokračoval Rin.
Po téhle otázce se Naokimu mírně stáhlo obočí, ale jako by si to potom uvědomil, uvolnil se a znovu se usmál.
„Známe se už nějakou dobu, žili jsme…“
„Rine! To stačí, nech ho pracovat!“ okřikl jsem ho.
„Ale já chci pomoct!“ zabrblal Rin.
„Ne!“
„Ale já…“
„Řekl jsem ne!“
„Aspoň něco!“
„Rine!“ okřikl jsem ho.
„Tak může vybrat maso na tonkatsu,“ odsunul Naoki misku se směsí a otočil se na Rina. „Ukaž, kde je maso, a já ti řeknu, které vybrat, a jak ho nachystat, abych mohl pak udělat večeři. Jen to, ano? Jinak by mi tu práci Kibou-san neuznal…“
Takehiko
Rin se choval…
Rinovsky.
Jen jsem zakroutil hlavou a zašklebil se, když jsem viděl, že sotva na něco sáhne, už kuchyň likviduje.
Byl horší než já, a to už je co říct.
No, dobře pro mě.
A taky bylo štěstí, že má Naoki takovou trpělivost a je dost splachovací. Jen tak něco ho nerozhodí. To už jsem poznal ve Svatyni.
Rin nakonec svůj souboj s Tsutomem vyhrál.
„Myslím, že Naoki a Rin si budou rozumět. Aspoň bude někdo Rinovi stíhat," pošeptal jsem Tsutomovi, když jsem přešel k němu.
Pak jsem si uvědomil jeho blízkost a raději rychle odstoupil a přidal se k Rinovi, který zvědavě nakukoval Naokimu přes rameno.
„A odkud se znáte?" vrátil se po chvíli Rin k tématu, když dal Naoki těsto do ledničky, aby si prý odpočinulo.
Sice mi přišlo divné, proč to musí odpočívat, ale raději jsem se neptal, abych nebyl za úplného blba.
„Ze Svatyně," odpověděl jsem dřív než Naoki.
Kluci věděli odkud jsem, ale neznali žádné podrobnosti a já nechtěl, aby to Naoki všechno vyslepičil.
Zvláště, když jsem nevěděl, jestli ví o mé schopnosti.
„Proč jsi nám neřekl, že znáš nějakého kuchaře? Už dávno bysme mohli jíst jako lidi!" zaúpěl Rin, přešel ke mně a lehce se mnou zatřásl.
„Nevěděl jsem, že Naoki odešel a neměl jsem na něj ani číslo," odpověděl jsem suše.
„Hledal jsem Evangeline, ale neměl jsem štěstí, až do dneška. Odešel ze Svatyně v tichosti, ani se s nikým nerozloučil, takže jsem o něm nic nevěděl," povzdechl si Naoki.
Zaprskal jsem, když mi zase řekl druhým jménem, zvláště před Rinem, ale ani jeden z nich mě neposlouchal, protože Naoki začal hořekovat nad tím, jak to bylo po mém odchodu těžké, když neměl pro koho vařit a nikdo se mu tajně nevloupával do kuchyně, Rin mu zase vyslepičil, jaký jsem byl, když jsem do tohoto domu poprvé přišel.
Moc jsem to nechtěl poslouchat, tak jsem se po chvilce vypařil a vydal se nahoru do svého pokoje.
Uvědomil jsem si, že mě trochu začala pobolívat hlava.
Nejspíš proto, že na rozruch kolem sebe nejsem vůbec zvyklý, a na jeden den toho je víc než dost.
Svalil jsem se na záda na futon a paží si překryl oči.
Ducha jsem necítil. Aspoň něco. Aspoň chvilka klidu.
Tsutomu
Byl jsem na Rinovo žvanění zvyklý, hlavně když tu byl někdo nový, a on pořád mluvil a mluvil a mluvil…
Ale teď to byl snad extrém. Našel si někoho, kdo mu stíhal, a hlavně trpělivě odpovídal na všechny otázky.
Ale i tak měl Naoki chvilky, kdy trochu víc k sobě sevřel rty. A po chvilce pozorování jsem přišel na to, kdy to dělá.
„Rine, zapomněl jsem ti říct,“ chytl jsem ho za rameno, aby mě vnímal a přestal na chvíli mluvit. „Zítra odpoledne přijdou tví rodiče. Prý tu mají něco na vyřizování, tak se za tebou chtějí stavit aspoň na chvíli, než zase pojedou domů.“
Odstoupil jsem o krok a založil si ruce na hrudi. Přesně jsem věděl, co se teď bude dít.
Rin ztuhnul, podíval se na mě, já přikývl. Přistoupil o krok a znovu se zahleděl upřeně a já znovu přikývnul.
A pak najednou vyletěl, jak střela rovnou do svého pokoje, a za chvilku z něho bylo slyšet brblání, a rámus, jak si začal ten svůj binec uklízet. Tak, tak, že mu Sora stihl uhnout, když proletěl kuchyní.
Jo, jeho máma je docela ras na pořádek, a Rin nechce poslouchat celé odpoledne její řeči a uklízet pod jejím dohledem.
„No, myslím, že máme od Rina minimálně do večeře klid,“ vydechl jsem spokojeně.
„Za chvíli budu smažit gyozu, kde je Eve-chan?“ rozhlédl se Naoki po kuchyni.
„Zajdu pro něho…“
Bylo mi jasné, že u kluků nebude, takže jsem zamířil rovnou nahoru do jeho pokoje.
„Takehiko,“ zaklepal jsem na futra a zůstal slušně stát mezi dveřmi. „Půjdeš dolů? Za chvíli se bude smažit gyoza, a Naoki se po tobě ptal. Rina jsem zaměstnal až do večeře, Nobuo se učí, Hideki si dělá ještě něco do práce, akorát si Sora přišel udělat kávu, takže je tam už docela klid.“
Takehiko
Možná bych i usnul.
Potom, co jsem v noci skoro nespal, vlastně vůbec, po ranním fiasku v koupelně, a pak nákupu, bych se ani nedivil.
Ale nebylo mi přáno.
Zvedl jsem se na loktech a trochu mimo se zadíval na Tsutoma.
„Omlouvám se, že jsem odešel. Víš, dřív, ve svatyni, jsem byl za Naokiho přítomnost a jeho ukecanost rád. Byl jediný, kdo se mnou mluvil. Ale když jsem odešel, tři roky jsem se s nikým moc nestýkal, když nepočítám duchy, a moc jsem toho nenamluvil. Takže teď to je… no, to je jedno," zavrtěl jsem hlavou, když jsem si uvědomil, že si Tsutomovi stěžuju v podstatě na nic.
Zvedl jsem se, protáhl, až mi zapraskalo v kostech a přešel k Tsutomovi.
„Jen… jestli můžu poprosit. Naoki o mých schopnostech neví. Teda… pokud se to po mém odchodu nějak nedozvěděl sám. Tak kdybys mu o tom neříkal. A no… díky za všechno."
Nevím, jestli to, že jsem tady, je za trest nebo je to požehnání. To teprve zjistím.
Ale pravda byla, že spoustu věcí jsem za ty čtyři dny změnil, spoustu věcí jsem přehodnotil, a spoustu věcí se zase dozvěděl.
I kdyby to za týden skončilo, ať budu kdekoliv, nejspíš na tyhle chvíle budu rád vzpomínat.
Když jsem se vrátili dolů, v kuchyni byl jen Sora, který upíjel kafe a nakukoval Naokimu přes rameno, který mu právě vykládal, jak a co dělá.
Vážně tu byl bez Rina větší klid.
Vůbec jsem nechápal, jak to s ním mohl Tsutomu tak dlouho vydržet.
„Ach! Už jsem si myslel, že se něco stalo!" otočil se Naoki a zeširoka se na mě usmál.
„Potřeboval jsem chvilku klid," pokrčil jsem rameny.
Naoki se na mě na moment přemýšlivě zadíval, ale pak se zase obrátil k lince a ukázal nám knedlíčky, které už vytvořil.
Nechápu, jak to dělal, že všechny vypadali stejně. Opravdu. Snažil jsem se na nich najít nějakou chybičku, ale byly snad stejně naplněné a měli stejné řasení, jeden vedle druhého.
A ne, že bych byl nějaký chytrý, ale Naoki mi řekl, jak se říká tomu, když tomu těstu dával tvar.
Jeden dokonce dal mě, Sorovi i Tsutomovi, ať si to zkusíme, a i když nám to trpělivě a pomalu ukazoval, dopadlo to katastrofálně.
Mě náplň vytekla vrchem, Sorovi zase skončila na zemi, jediný, kdo to zvládl udržet vcelku byl Tsutomu, i když jeho záhyby vypadaly spíše jako vrásky nějakého starého dědka.
Tsutomu
Slíbil jsem Takehikovi, že o jeho schopnostech pomlčím. A vlastně to nevěděli kluci. A ani nebudu nic říkat, protože by pak vyzvídali. Hlavně Rin by byl k nezastavení.
Zatímco si Rin uklízel, Nobu se učil a Hideki dělal svou práci, my se pustili do dělání gyozy. Byla to docela sranda, a řekl bych, že snad skoro alchymie. Ale nakonec se mi to podařilo nějak splácat.
Rozhodně jsem už věděl, že o tohle se příště pokoušet nebudu. Možná někdy v budoucnu, až mi to vaření půjde lépe.
I tentokrát jsme se posadili ke stolu, když se s jídlem finišovalo. A tentokrát už všichni.
Rin se stále vzpamatovával z úklidu, ale prý ještě polici s knihami a bude to.
„Jo, vlastně…“ nevinně jsem se na Rina usmál. „Rodiče říkali sice, že přijedou ve čtvrtek, ale ten příští. Promiň, spletl jsem se.“
Přitáhl jsem si svůj talíř a zakousl se do mého vlastního výtvoru.
A byl jsem navýsost spokojený.
„Já myslím, že bychom se mohli na spolupráci domluvit. Pokud nebude vadit, že budeš učit nás všechny,“ ukázal jsem rukou na ostatní. „Pokud souhlasíš, šel bych připravit smlouvu. Ale s tou večeří teda počítám, aby to bylo komplet.“
Takehiko
Měl jsem co dělat, abych uhnul, když Tsutomu s nevinným výrazem Rinovi řekl, že jeho rodiče sice přijedou, ale až příští týden, a díky tomu se Rin nejspíš pokoušel přeskočit i stůl a vrhnout se na Tsutoma, vedle kterého jsem seděl.
Gyozu jsem jedl poprvé v životě a doslova jsem si chrochtal blahem.
Zespodu bylo těsto lehce křupavé, z vrchu zase nadýchané a jemné. A náplň uvnitř byla plná šťávy.
Očividně jsem nebyl jediný spokojený, podle toho, jak se kluci tvářili, ale záleželo hlavně na Tsutomovi.
„Jsem rád, že vám chutná, a že souhlasíš, abych vám pomohl. Rád to udělám. Jednak budu s Evangeline, taky moc rád někoho něco naučím, a určitě to bude zase nová zkušenost. Akorát by to chtělo se domluvit na etapy. Pokud neumí vařit nikdo z vás, tak i když máš pěknou a velkou kuchyň, všichni dohromady by to bylo jako slon v porcelánu. Navrhuju, abyste se rozdělili do dvojic. Klidně budu dojíždět každý den, stejně teď nic nemám a viděl bych to na čtyři hodinky denně. Kdyžtak si to promyslete a domluvte se, já zatím udělám večeři," otočil se na Tsutoma Naoki, když souhlasil s tím, aby nás učil.
Nakonec jsme se rozdělili do tří dvojic, já a Tsutomu, Rin a Nobuo, a Sora s Hidekim. Čas se nechal individuálně, ale u kluků spíš odpoledne a u mě s Tsutomem klidně i dopoledne.
„Děkuju," přistoupil jsem k Naokimu a dotkl se jeho paže.
Když se na mě otočil a zakřenil se na mě, na chvilku mi připomněl toho trhlého strejdu, za kterého jsem ho jako malý považoval.
„Rád pro tebe udělám cokoliv," pohladil mě po tváři Naoki a svou ruku na mé tváři nechal možná o něco dýl, než abych to považoval za přátelské.
Tsutomu
Zapřemýšlel jsem, jestli nebude lepší Nobua a Rina rozdělit. Ale nakonec jsem si řekl, že to takhle bude lepší už vzhledem k tomu, že Nobu se Rinem nenechá je tak vyvést z míry ani při práci.
Prostě flegmoš…
„Dobře, půjdu nachystat smlouvu. Chvilku to potrvá. Kdyby byl Rin otravný, pošlete ho třeba zamést chodník před domem,“ zasmál jsem se, když se na mě Rin škaredě podíval a uhnul jsem před jeho dloubancem do žeber.
Udělal jsem si kávu, vzal jsem si i vodu, a pak zamířil nahoru do pracovny.
Když jsem odcházel z kuchyně, ještě jsem se otočil a zadíval se na Naokiho právě ve chvíli, kdy Takehika pohladil po tváři.
Naokiho tvář byla zcela uvolněná, i jeho postoj. Jako by s tím, že jsme se domluvili a on teď bude častěji s Takehikem, bylo splněno nějaké jeho tajné přání.
Je vidět, že má Takehika rád, a snad bude i také více uvolněnější, když tu bude mít někoho známého.
Vyšel jsem do patra, položil si pití na stůl a zapnul počítač, abych mohl vytvořit smlouvu pro Naokiho.
Vzhledem k tomu, že jsem takovou smlouvu sepisoval poprvé, nejdříve jsem si vyjel podmínky kuchařských kurzů, abych věděl, co vlastně mám požadovat, a kolik se tak přibližně platí.
Platbu jsem rozpočítal na hodinu krát šest lidí. Všechno jsem mu to tam rozepsal dopodrobna, včetně toho, že pokud si nějak ublíží, bude si zdravotní ošetření hradit sám. Pokud ho zraní někdo z nás, zaplatím to já. Kouknul jsem na svůj účet, spočítal přibližně hodiny za všechny, a za jeden měsíc, a kolik nás to bude stát. Když jsem zjistil, že hlady neumřeme, tak jsem smlouvu vytiskl.
Ta jsem se do toho zabral, že jsem zapomněl i na kafe. To jsem pak dopíjel, když jsem nakonec na počítači zapnul internet, a zvědavě hledal informace kolem duchů a toho, co mi Takehiko říkal.
ale moc rozumný jsem z toho nebyl.
„Bude za chvíli večeře,“ ozval se najednou Hidekiho hlas.
Vešel dovnitř, když jsem bral papíry a do druhé ruky tác s nádobím.
„Vezmu ti to,“ vzal tácek, ale zastavil se ještě přede mnou.
Volnou rukou mě chytil pod bradou a naklonil se ke mně. Vzápětí jsem měl jeho jazyk v puse.
Jen jsem přivřel oči, a vychutnával si ten polibek. Škoda, že není jako Sora. Ale…
„Můžu za tebou večer přijít?“ zašeptal, když jsme se přestali líbat.
„Přijdu za tebou dolů,“ odpověděl jsem mu šeptem.
Z nějakého mě neznámého důvody jsem nechtěl mít sex v ložnici, když jsem věděl, že o dva pokoje dál je Takehiko.
„Tak jdeme?“ pohladil mě ještě po zadku a pak už jsme společně sešli dolů, abychom doladili nástup Naokiho, jako našeho učitele, a pokud možno co nejdříve. A taky… Z kuchyně to moc dobře vonělo.
Takehiko
Naoki se choval divně.
Asi se ho na to budu muset zeptat. Byl, jak bych to řekl, ve Svatyni se mě nikdy takhle nedotýkal.
I když, na druhou stranu, nejspíš by přišel o ruce, a to si jako kuchař nemohl dovolit.
Když pak pokračoval Naoki ve vaření, nakonec jsme v kuchyni zůstali se Sorou sami, protože Nobuo s Rinem zmizeli, a potom odešel i Hideki.
Někde uprostřed toho všeho mi šla z toho hlava kolem, takže jsem se šel provětrat na zahradu, a když jsem se vrátil, Naoki řekl, že mám všechny zavolat.
Hideki už prý šel pro Tsutoma, tak jsem zašel pro Rina.
„Večeře-" otevřel jsem dveře, ale vzápětí se málem propadl.
Naoki měl právě hlavu v Rinovu klínu a podle všeho se docela činil a oba nevnímali okolí.
Rychle jsem zacouval zpátky, zavřel za sebou dveře a toporně přešel do kuchyně.
„Kde jsou ti dva?" zeptal se Sora.
„Jsou zaneprázdnění!" zapištěl jsem. „Chci říct… učí… učí se!"
Vykoktal jsem ze sebe a nahrnul se k lince, abych si schladil hlavu v lednici a vyndal si džus.
Zatraceně!
Musí to dělat uprostřed dne, a ještě v baráku plném lidí? Teda jako, je podvečer, ale i tak!
Přešel jsem ke stolu, svezl se na židli a čelem se opřel o desku stolu.
Hlavou mi probleskla myšlenka, nebo spíš obrázek mě s hlavou v Tsutomově klíně.
„....."
Vážně myslím na tohle?
„…ko…"
Opravdu na mě má Tsutomu takový vliv?
„… v pořádku? Take?"
Opravdu bych to chtěl?
„Jsi v pořádku, Take?"
„Vůbec na nic nemyslím!" zaječel jsem a vyskočil na nohy, když jsem uslyšel Sorův hlas.
Došlo mi, že melu z cesty, podle toho, jak se na mě všichni dívali, tak jsem se zase posadil a tvářil se, že jsem nad věcí.
„Ehm, chtěl jsem říct, že… že… že… nemyslím na to, že bych vaření nezvládl…" pokusil jsem se to zakecat a popadl sklenici s džusem.
„Nejsi nemocný? Jsi celý rudý. Nemáš horečku? Ve svatyni jsi jako dítě býval často nemocný. Víš, že si musíš dávat pozor," přišel ke mně Naoki, položil mi ruku na čelo, a pak mě postavil a začal zjišťovat, jestli jsem v pořádku.
Snažil jsem si stáhnout triko dolů, aby nešla vidět menší boule, co se mi udělala v kalhotách, a zároveň se pokoušel Naokiho odehnat.
„Už je večeře?" vyrušil Naokiho Rinův rozjařený hlas, který se ozval ode dveří a vzápětí vešel do kuchyně s Nobuem v zádech.
Oba se tvářili nadmíru spokojeně a nejspíš i uspokojeně.
Kecl jsem na židli a zabořil pohled na desku stolu.
Na ty dva jsem se pak za celou večeři, která byla zase vynikající, snažil nedívat, stejně jako jsem se snažil ignorovat Naokiho a Sorovy pohledy.
Tsutomu
Měl jsem rád sex. Byl jsem hlavně ten, co je nahoře, ale neodmítl jsem ani vyměnit si role. Co se sexu týče, mám prostě rád obě strany. Asi podle nálady a podle protějšku.
A po Hidekiho nabídce jsem se už i docela těšil na to, až odejde Naoki, všichni vypadnou do svých pokojů a já zalezu k Hidekimu.
V kuchyni to nádherně vonělo, že jsem i málem zapomněl dát Naokimu přečíst smlouvy. No, spíš jsem je dal do obýváku na stůl s tím, že se tam po večeři přesuneme a probereme detaily.
„Vidíš, Rine? Takhle má vypadat kuchyň, když se vaří,“ ukázal jsem rukou k Naokimu, který právě douklízel nádobí a utřel linku, aby se mohl posadit a povečeřet s námi.
„Jasně, budu uklízet,“ přikývl Rin, a na to se vrhnul na jídlo jak hladový pes.
Ten jeho úchylný úsměv mu z tváře nezmizel ani při jídle. Mrknul jsem na Nobuu. Ten jen pokrčil rameny, naklonil se k Rinovi, setřel mu z tváře drobek, a pak pokračoval v jídle, jako by se nic nedělo.
Neuniklo mi však, jak se Takehiko červenal a celou dobu se ošíval. Jako by byl mimo z toho, co z Rina a Nobua doslova vyzařuje.
„Vypadá to, že nekecal, a opravdu ještě bude panic,“ pomyslel jsem si s úsměvem.
Čas se zase o něco posunul, když jsme konečně mohli s Naokim jít do obýváku a probrat podmínky smlouvy. Něco málo jsem ještě poupravil, ale když jsme byli spokojení oba, podepsali jsme to.
„Vytvořím rozvrh, kdy, kdo má čas,“ zavřel jsem jednu složku a podal mu ji. „Bude to tak lepší. Když ti teda nevadí, že tu můžeš být i do večera a v sobotu, lépe pro nás. Hlavně teda pro kluky. Neděli ale zamítám. To chceme mít klid, na nic nemyslet, a navíc občas v neděli chodíme do horkých lázní.“
Dokončil jsem svůj monolog a zadíval se na hodinky. Docela jsem se zhrozil, když jsem viděl, že už je po osmé. Naoki tu byl celé odpoledne.
„Jestli nevadí, Takehiko tě vyprovodí, ano?“
Takehiko
Večeře byla senzační, a když se pak kuchyň uklidila a kluci se přesunuli do obýváku, aby dojednali smlouvu, částečně jsem se uklidnil.
Hlavně proto, že Rin s Nobuem znovu zmizeli, a když jsem vynášel odpadky, zahlédl jsem je z chodby, jak mizí do koupelny.
Vážně bych měl se sebou něco dělat. Když mě rozhodí něco takového, jak tady asi budu moct dál zůstat? Určitě se kvůli mně nebudou držet stranou.
V tu chvíli mě napadlo, jak to asi má Tsutomu.
Je s Hidekim nebo Sorou? A, proč nad tím vůbec přemýšlím? A proč… je mi z toho tak nějak divně?
Zatřepal jsem hlavou, vrátil se zpátky do domu a s povděkem od Sory převzal malé kafe.
Znovu mě trochu začala pobolívat hlava, a i když už bylo hodně hodin, nejsem z těch, co by po kávě nespali. Spíš naopak.
Trochu mě překvapilo, když Tsutomu řekl, ať Naokiho vyprovodím, ale asi to bral tak, že jsme přátelé, tak bych to měl udělat spíš já.
Nakonec jsem Naokiho doprovodil až domů, a ještě si po cestě dali zmrzlinu. Bavili jsme se o tom, co bylo, teda spíš Naoki mi vyprávěl, co dělal, já většinu času jen mlčel.
Ale čas hrozně rychle utekl, a když jsem se s Naokim loučil, docela jsem se zhrozil.
I když… Já vlastně ani nemám kam spěchat. Nikdo mě nikdo nečeká.
Přesto… Malilinkatá část ve mě chtěla, aby na mě někdo čekal.
Ale to, že je to jen zbytečná naděje a můj idiotský výmysl, jsem zjistil v okamžiku, když jsem asi po dvou a půl hodinách dorazil zpátky.
Napřed jsem se lekl, že se někomu něco stalo. Ale když jsem přiskočil k Hidekiho pokoji a uslyšel Tsutoma, který byl očividně naprosto v pořádku, jen jsem si povzdechl a potichu odkráčel k sobě do pokoje.
Ani nevím proč mě to… Co?
Zamrzelo? Zabolelo? Proč by mělo? Celé tři roky jsem byl sám. Měl bych se podělat jen z toho, že mě nějaký kluk vezme k sobě domů, řeknu mu, co dělám a on mě začne brát?
Pf, to určitě. Jsem vážně idiot. Něco si tu namlouvám, hraju si na něco, co nejsem, a pak jen zbytečně doufám. Měl bych se vrátit k tomu, co bylo dřív. Nikoho si nevšímat, stranit se ostatních.
Možná jsem neměl ani kývnout na to společné vaření. Zítra Naoki přijít nemá a dal mi na sebe číslo, tak mu kdyžtak zavolám, ať za mě vrátí Tsutomovi peníze. Stejně pak odsud odejdu, budu zase sám, a k čemu mi vaření bude, když nebudu mít kde vařit.
„Krucinál! Ty už mi dej taky pokoj!" zařval jsem, když žena, která nejspíš vycítila, že s Tsutomem je něco jinak, vyváděla jako šílená, a já na to dneska opravdu neměl náladu.
Byl jsem už umytý, oblečený do trika na spaní a pokoušel se usnout, když se objevila a začala řádit.
Nakonec jsem s prskáním vstal, vyšel na chodbu a zapřemýšlel, kam se půjdu vyspat.
Nakonec, paradoxně, vyhrál Tsutomův pokoj. Dlouho jsem pak ležel s rukama pod hlavou, nepřítomně zíral do stropu a přemýšlel nad vším, co se stalo.
Měl jsem v sobě zmatek, aniž bych o to sám stál, a aniž bych vlastně věděl proč.