Takehiko
Naštvaně jsem sešel dolů a zabouchl za sebou dveře v koupelně.
Byl jsem fakt naštvaný! Vždyť mě se nic nestalo, tak co!
Jenže když jsem se pořádně opláchl studenou vodou, vyčistil si ránu na tváři, převlekl do nového trika a kraťasů, protože to, co jsem měl na sobě bylo zválené a zpocené, uvědomil jsem si, že nejspíš jsem asi trochu přestřelil.
„Takehiko, co to děláš?" zamumlal jsem do zrcadla, když jsem se dlaněmi opřel o umyvadlo a zadíval se na svůj odraz.
Zatřepal jsem hlavou, vyšel z koupelny a zamířil nahoru.
Na okamžik jsem se zarazil, ale pak zamířil do koupelny, odkud jsem slyšel šramot.
Tsutomu seděl na okraji vany a pokoušel se ošetřit pořezanou nohu.
„Otoč se," zabručel jsem, zašel pro lékárničku, a pak si před něj klekl, abych mu ránu mohl ošetřit.
Naštěstí to nebylo nic hlubokého nebo na šití, ale bude se mu špatně nějakou chvíli došlapovat.
Překvapilo mě, jak jemnou má kůži a pevná lýtka, když jsem se ho dotkl, abych si jeho nohu položil na svoji a líp se dostal k ráně.
Možná na škole sportoval?
A na co to zase, kruci, myslím?
Zamračil jsem se a v jednu chvíli trochu víc přitlačil, až sebou Tsutomu škubnul.
„Promiň," zamumlal jsem, a pak už opatrně ránu vyčistil, potřel mastičkou, zalepil, a ještě pro jistotu obtáhl obvazem.
Když bylo hotovo, všechno jsem uklidil a zadíval se na Tsutomu.
„Té vázy je mi líto. I tvé nohy. Ale… mám své důvody, proč chci ten pokoj. A proč tu musím zůstat. Prostě… je to složité."
Jo, opravdu to bylo složité. To mi došlo, když jsem se to snažil nějak zaonačit, a nedivil bych se, kdyby si teď o mě Tsutomu myslel, že jsem blázen, protože to, co jsem řekl, nedávalo vůbec žádný smysl.
Tsutomu
Právě jsem zastavoval vodu, když se vedle mne ozval hlas Takehika, který mi poručil, abych se otočil.
Udělal jsem, co chtěl, pod nohy jsem si hodil osušku, a on doklekl přede mne a zraněnou nohu si položil na své stehna, aby ji mohl ošetřit.
Měl jemné ruce, a řekl bych, že i ví, co má dělat. Nejspíš je naučený ze Svatyně, nebo ho naučil život. Kdo ví.
Ale mě to by to trvalo dlouho, a sám bych si to tak dobře neošetřil.
„Nejspíš z toho pokoje vystěhuji úplně všechno, a nechám ho prázdný. Takhle tam nebude nic padat, a nikdo nepřijde k úrazu. Jen s tou vázou… Udělal jsi to ty, nebo to bylo něco jiného?“ zadíval jsem se na něho, když konečně pustil moji nohu.
Nohavice od pyžamových kalhot jsem sroloval dolů, zapřel jsem se o umyvadlo a vstal jsem. Jo, budu muset došlapovat spíš na patu, aby se klenba nohy nenapínala, a mohlo se to zahojit. Ale jinak to půjde.
Možná… Někde bych mohl mít ještě berle, co před smrtí používal děda. Jenže… Je to v domku venku.
„Mohl bys… Asi bych pár dní měl být na tu nohu opatrný a blbě se mi chodí, když našlapuji jen na patu. Venku v domku jsou někde berle po dědečkovi. Že bychom je tam zašli najít. Pak bychom uklidili ten binec a udělali si snídani? A ty mi přitom můžeš povykládat, co je tak složitého na tom, co mi nechceš říct. Jsme v Japonsku, Takehiko. Tady není nic složité nebo divné. Takže do toho…“ chytl jsem se ho, aby se mi lépe šlo, a už jsem ho nasměroval ven, abychom mohli jít najít berle.
Takehiko
Zavrtěl jsem hlavou.
Tsutomu je…
Jak to jen říct?
Čekal jsem, že mě znovu seřve a vyhodí, ale on místo to…
Objal jsem ho kolem pasu a druhou rukou si přehodil jeho ruku přes ramena, abych ho mohl líp podepřít.
Byl jsem sice vyžle, ale nějakou sílu jsem měl.
Mlčky jsme sešli dolů k zadním dveřím, kde jsme si nazuli žabky, a pak přešli k domku na zahradě, kde by podle Tsutoma mohli být berle ještě po jeho dědovi.
Přemýšlel jsem nad tím, co řekl.
Možná jsme v Japonsku, ale žijeme v moderní době. Divil by se, kolik lidí, zvláště v jeho nebo mém věku má předsudky. Co se prostě nedá vědecky vysvětlit, to neexistuje.
Posadil jsem Tsutoma na rozvrzanou zahradní židli, co v domku byla, a podle jeho instrukcí šel hledat berle.
Překvapilo mě, že v tom dokážou vůbec něco najít. Nemělo to moc velký řád, spíš to vypadalo, jako by to byl Rinův domeček na hraní.
Ale po chvilce jsem v tom jakýsi systém našel, a pak docela snadno našel i berle.
Celou dobu jsem mlčel, neřekl ani slovo, a když jsme vyšli zase na zahradu a domek jsem zajistil, zastavil jsem se a zadíval na Tsutoma.
Možná bych mu to mohl říct. Možná je jeden z těch, co uvěří.
Když jsme vešli zpátky do domu a přešli do kuchyně, ani mi nepřišlo, že jdu automaticky s ním. No, možná jsem za to jeho zranění tak trochu mohl já sám. Kdybych se tam neukázal, nic by se mu nestalo.
Přisunul jsem mu židli a dal postavit vodu na kafe.
Z lednice jsem vytáhl šunku, sýr, máslo a nějakou zeleninu, ze skřínky housky a začal dělat snídani.
„O těch řečech, co říkají tví bývalí nájemníci, ohledně toho, že v tom pokoji straší, vím. Vlastně jsem tu právě kvůli tomu. Ptal ses mě včera na práci. Tohle je moje práce," ukázal jsem nožem ke stropu.
„Laicky řečeno, jsem vymítač. A v tom pokoji máš ducha. Přesněji řečeno ayakashiho. Zlého ducha, který zatím nikomu nezpůsobil nic vážnějšího a drží se v pokoji, ale to se brzo změní, pokud s tím něco neudělám. Jenže, abych s tím mohl něco dělat, musím do toho pokoje a s tím duchem mluvit. Potřebuju zjistit, co se jí stalo, proč tenhle dům považuje za svůj, a proč se tak upnula na tebe, což by mohlo mít za následek tvoji smrt, pokud zešílí."
Vyvalil jsem to ze sebe, aspoň část, a čekal, jak si to Tsutomu přebere, zatímco jsem dál dělal housky.
Tsutomu
Kromě toho, že jsem nás nasměroval do domku, a říkal, kde ty berle asi přibližně budou, jsme jinak neřekli vůbec nic.
Nenutil jsem ho do hovoru. Ale rozhodl jsem se, že jestli ještě jednou něco takového udělá, okamžitě ho vyhodím z domu. Pořád jsem ten, kdo mu pronajal místo na spaní a platí tu moje pravidla.
Když jsme se vrátili do kuchyně, dal vařit vodu na kávu. Zvedl jsem se ze židle, konvici jsem zase vypnul a postavil jsem se ke kávovaru.
Takhle je to kafe lepší. Hodil jsem tam hned dva hrnky, a zapnul program na to správné kafe, které je takhle po ránu nejlepší. Však říkal, že má raději kafe. Aspoň v tomhle si rozumíme.
Když se začalo kafe dělat, šel jsem si zase sednout, abych zbytečně nohu netrápil, a to pořezané se mohlo brzy zatáhnout a zahojit.
Poslouchal jsem po celou dobu, co Takehiko říká, a když skončil, sám jsem chvíli mlčel, jak jsem si to potřeboval v hlavě přebrat.
„To tě naučili ve Svatyni?“ byla moje první otázka.
Ale na to jsem se vlastně ani zeptat nechtěl.
Nejsem sice, kdo ví jak pověrčivý, ale taky jak jsem už řekl. Jsme v Japonsku, kde je náboženství, víra a pověrčivost velmi rozšířená. Druhá věc už je, jestli je pro Japonce Bůh důležitý v životě. Spoustě stačí se k nějaké víře jen se hlásit.
„Takehiko, myslím, že když jsi vyrostl ve Svatyni, tak přibližně víš, jak to chodí. Sedmdesát procent Japonců se samo označuje za šintoisty a šedesát osm procent za buddhisty. Z toho se velké procento hlásí k oběma náboženstvím. Jen dvě procenta Japonců se hlásí ke křesťanství. Jsou schopní si přijít pro požehnání ve jménu šintoismu, sezdat se podle křesťanských tradic a nechat se pohřbít jako budhisté. Čtyřicet procent Japonců věří, že existuje Bůh, nebo bohové, a k nim připočtěme tři procenta těch, kteří nevěří úplně přesně na Boha, ale na nějakou přesahující entitu. Celá třetina Japonců pak věří na démony a anděly. Takže ano… Možná tam něco může být, když z toho pokoje všichni tak utíkali. Ale jedna věc je jistá. Klukům to nikdy neublížilo, je sice pravda, že tam nepřespávají, ale i tak. Mě to taky nikdy neublížilo, a to jsem tam často přespával, než jsem vyrostl, a pak občas, když jsem prarodiče navštívil. Ne, že bych byl, kdo ví jak, věřící nebo nevěřící, jsem tak někde asi uprostřed. Prostě… Jak dokážeš, že tam něco je? Nikdy jsem tam nic neviděl, nic na mě nezaútočilo, žádný hluk, prostě nic…“
Počkal jsem, až snídani i kafe dá na stůl, usadí, se, pak jsem mu popřál dobrou chuť a pustil jsem se do jídla.
„Nejde teď o to, jestli tomu věřím, nebo ne. Prostě… Je to, jak jsi říkal. Toho pokoje je škoda. Je v krásném domě, a chtělo by to z něho udělat normální pokoj a ne skladiště. A pokud to umíš zařídit, tak prosím… Ale jen pokud to nebude nebezpečné. To bych raději ten dům zboural.“
Takehiko
Hmmm, tak nic.
Měl jsem chuť se otočit a utéct. Ale co jsem čekal? Že vyskočí, začne jásat a hned začne kývat na všechno, co jsem řekl?
Prostě…
Jak bych to asi věděl? Vůbec s tím nežiju od malička. Vůbec jsem kvůli tomu neodešel ze svatyně.
Vůbec nemám za sebou několik setkání s duchy.
Připadal jsem si jako idiot, když mi Tsutomu odpovídal a pokládal své otázky, jako bych to dělal poprvé v životě.
Kromě to, přece jsem mu řekl, že se zatím drží jen v tom jednom pokoji, proto neublížila nikomu jinému, a taky důvod, proč neublížila jemu. Nejspíš mě ale přestal poslouchat po první větě.
Ranilo mě to?
Možná… Trochu. Aniž bych věděl proč.
Na posměšky jsem byl zvyklý. Nevím. Možná proto, že jsem doufal, že Tsutomu je jiný?
„Nemám hlad," zabručel jsem a položil před něj talíř s obloženými houskami a kafem.
To své jsem nechal stát na kávovaru, jak bylo, stejně jako housky na lince a vyšel z kuchyně.
Přešel jsem do obýváku, kde jsem ještě pořád měl svůj futon a pleskl s sebou na něj.
Zabořil jsem tvář do polštáře, když mě v očích, kdo ví proč, zaštípaly slzy.
Možná bude opravdu lepší, když odejdu.
Je tu spousta jiných vymítačů, kteří se s tím nebudou párat jako já.
Prostě sem naběhnou, bude jim jedno, co způsobí, hlavně, když ducha vyženou.
Jo. Udělám to. Sice jsem od žádné své práce ještě neodešel, ale nevím, jestli bych tohle zvládl dál.
Možná to bylo i tím, že jsem zatím k nikomu neměl tak osobní vztah jako k Tsutomovi.
Povzdechl jsem si, vyhrabal se na nohy, vzal futon a přešel k Rinovi do pokoje.
Tsutomu
Zůstal jsem hledět na to, jak se Takehiko sebral a odešel.
Co mu zas přeletělo přes nos? Vždyť jsem nic tak špatného neřekl, nebo snad ano? Jen jsem mu vysvětlil, jak to vnímám, a že pro mne není problém, když mi o tom povykládá.
Vážně…
Možná…
Zvedl jsem se, vzal jsem si jednu berli, do druhé ruky jsem vzal hrnek s jeho kávou, kterou nechal bez povšimnutí, a vypravil jsem se za ním do pokoje.
„Tady máš kafe, studené už pak není dobré,“ postavil jsem hrnek na stolek, protože by se mi teď špatně ohýbalo.
„Nejspíš jsem měl vynechat ty statistiky, ale já… No chtěl jsem tím jen naznačit, že i když žijeme v moderní době, tak spousta lidí je věřících a i pověrčivých. Já jsem něco tak půl na půl. Takže výsledek toho mého monologu měl být, že tam můžeš být, pokud to pomůže a pokoj bude zase obyvatelný nejen pro mě. Ale pokud by se ti něco stalo, okamžitě to zatrhnu. No, ale jestli tam chceš spát, tak by sis tam měl v první řadě udělat pořádek. Pokud tam lítají věci, jako třeba ta váza dneska, tak by bylo lepší, kdyby ten pokoj byl úplně prázdný.“
Zadíval jsem se na něho, jak leží a je zabalený v peřině a jemně jsem do něho drbnul nohou.
„Tak netrucuj, vypij si kafe, nasnídej se, a pak můžeš začít stěhovat věci.“
Takehiko
Trhnul jsem s sebou, když najednou do pokoje vešel Tsutomu a začal na mě mluvit.
Zamračil jsem se a po chvíli vykoukl z pod peřiny, do které jsem se pěkně zahrabal.
Že bych se pletl? Možná to jen jinak myslel a já to špatně pochopil?
Trochu obezřetně jsem se na něj zadíval, jestli si ze mě nedělá srandu, ale vypadal vážně a rozhodnutě.
„Já netrucuju," uvedl jsem na pravou míru svůj stav, a pak se pomalu vyhrabal ven.
Popadl jsem hrnek s kafem, napil se a trochu nepřítomně se usmál.
Jo, miluju kafe. A zvláště po ránu.
Hned jsem se ale vzpamatoval, a pak šel za Tsutomu zpátky do kuchyně, abych posnídal.
Sedl jsem si za stůl, naproti němu, a během snídaně ho celou dobu pozoroval a odhadoval.
Opravdu mu můžu věřit?
No, přišel za mnou až do pokoje, aby mi to vysvětlil.
A nevypadal, že by si dělal srandu.
„Nemůžu ti říct, že to nebude nebezpečné," promluvil jsem po chvíli. „Bude to nebezpečné. Je to ayakashi. I kdybys dům zboural, nic by to nepomohlo. Spíš naopak. Ta žena je na tohle místo upnutá. Je s ním nějak spojená. Považuje ho za svůj dům a všechny vidí jako vetřelce. Všechny kromě tebe. Z nějakého důvodu. Jen proto, že ji pořád něco drží v tom pokoji, se nic nestalo Rinovi a ostatním. Ale to se může brzo změnit. Její duše slábne. Stává se zuřivější a nepříčetnější. Pokud se její spojení s pokojem přetrhne, pak už ji nic nezabrání v tom, aby napadla i ostatní. A nemluvím tu o hozené váze nebo pár krabicích na zemi, Tsutomu. Mluvím tu o opravdu vážných zranění, až smrti. Můžeš si na to klidně pozvat odborníky. Ale ti moc nehledí na to, co způsobí, a jestli při tom někomu ublíží, nebo něco zničí. Tenhle dům…"
Rozhlédl jsem se kolem a zadíval se na moment z okna.
„Je krásný," smutně jsem se pousmál, a pak zatřepal hlavou, abych vyhnal nepříjemné myšlenky. „Byla by ho škoda. A tvá otázka… Ne, nenaučili mě to ve svatyni. Narodil jsem se s tím. Zdědil jsem to po svém dědovi. Matka nás kvůli tomu opustila, když jsem byl dítě. Považovala mě za zrůdu. Otec o pár let později zemřel, protože se s odchodem matky nikdy nesmířil. A tohle je jedno z nejhezčích míst, kde jsem byl."
Tsutomu
Po krátkém Takeho vyprávění jsem se už nedivil, že je takový, jaký je. Odtažitý, nevěří moc lidem, přátel má asi méně než prstů na jedné ruce.
Ani jsem si nedokázal představit, jaké to je, vidět duchy. Jestli je to děsivé, nebo normální, jako když potkáš souseda na ulici. Jestli se s nimi dá mluvit, nebo jenom kvílí, nebo co to vlastně dělají…
Pořád jsem tomu tak nějak měl tendenci nevěřit, ale současně věřit. Byl jsem tak na půl cesty a nedokázal se rozhodnout, jestli jít napravo nebo nalevo.
A navíc… Jsem od přírody zvědavý, cokoliv se mi postaví do cesty, tomu musím přijít na kloub. Ale u tohoto jsem se zasekl na mrtvém bodě. Ať jsem zkoušel cokoliv, nepřišel jsem na to, proč v tom pokoji nikdo nevydržel. Ale vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být spíš duchovní problém, a pozvat si tu někoho, aby to zkontroloval. A ani bych nevěděl koho…
Počkal jsem, až Takehiko dojí, a společně jsme potom uklidili kuchyň.
„Tak jo. Půjdeme vystěhovat ty věci. Když už ti tam dovolím spát, budu klidnější, když eliminujeme co nejvíc nebezpečí. V domku je vozík, tak ho, prosím, přitáhni, ať nemusíme nosit každou krabici zvlášť,“ ukázal jsem mu přes okno na domek, kde jsme před snídaní hledali berle.
„Hmm, tak mě napadlo,“ zadíval jsem se na ten domek ještě jednou. „Kdybych tam udělal pořádek, mohl bych vlastně najímat i ten. No, budu o tom přemýšlet. To by možná i šlo…“
Vykročil jsem ke schodům, abych mohl jít do pokoje, ale ještě jsem se pod nimi zastavil a otočil na Takeho.
„To, že ses s takovým darem narodil, jen dokazuje, že opravdu je něco mezi nebem a zemí. Nechápu tvou mámu, že od tebe kvůli tomu odešla. Vážně to nechápu… Ale… Jsem rád, že se ti tenhle dům líbí. Mám ho moc rád, a vážně bych ho nezboural. To byly jen takové silácké řeči,“ krátce jsem se zasmál, ale pak už jsem se vydal nahoru, abychom mohli z pokoje vystěhovat věci, než se vrátí kluci.
Takehiko
Když jsem šel pro vozík, napadly mě hned dvě věci.
Při jedné jsem málem zakopl a zahučel do trávy, tu druhou jsem víc rozvinul a hned se ji hodlal realizovat.
Vrátil jsem se za Tsutomem, který už byl u pokoje, a pak jsme začali vyklízet pokoj.
Teda, já tahal krabice na vozík, který se vešel na chodbu a Tsutomu mi je podával, aby zbytečně nenamáhal nohu.
Když byly všechny krabice pryč, vozík jsem zase odvezl, zatímco Tsutomu přenesl do pokoje pár věcí, aby ho trochu zútulnil.
Já popadl futon a svůj batoh, naházel do něj všechny své věci, a pak přešel za Tsutomu, abych mu ještě pomohl.
„Víš, napadlo mě, že bys mi možná mohl pomoct. Potřeboval bych víc vědět o historii tohoto domu, o historii tvé rodiny nebo jestli nevíš o nějaké tragédii, který by se u vás v minulosti odehrála. Cokoliv by mi pomohlo, protože ten duch moc sdílný není, kromě toho, že prohlašuje tenhle dům za svůj a tebe za svého slaďouška," podíval jsem se na Tsutoma a sedl si na futon.
Naznačil jsem mu, aby se posadil vedle mě, a trochu víc jsem se k němu přiblížil.
Chtěl jsem vědět, jak bude na mě duch reagovat.
Sice mě to stálo hodně přemlouvání, protože tohle jsem nikdy nedělal, ale potřeboval jsem to zkusit.
„A ještě mám prosbu," vykoktal jsem ze sebe a položil Tsutomovi ruku na stehno. „Mohl bys… mohl bys mě po-po-po-políbit?"
Zamotal se mi jazyk a hanbou jsem se málem propadl. Tohle byl snad ještě větší trapas než tehdy v ložnici! Ne! Trapas to bude, když se mi Tsutomu vysměje a pošle do háje.
Ale mohlo by mi to ukázat, jestli duch ženy bude na mou přítomnost, nebo spíš na mé sblížení s Tsutomem reagovat.
Tsutomu
Nakonec jsme se pustili do práce a úplně tím zapomněli na čas. Dokonce jsme spolu prohodili i pár slov, takových běžných, které nikoho neurazí, a já tak začínal Takehika poznávat zase o něco víc.
A během toho jsem si uvědomil, že ne, jen jeho smích, ale i jeho hlas se moc dobře poslouchá, a klidně by mi mohl každý večer vyprávět nějakou pohádku na dobrou noc.
Jo, to by šlo…
Pokoj začínal mít jakousi podobu obyvatelného pokoje, když si tam Takehiko donesl své věci, a futon s peřinou a polštářem. Ještě jsme upravili skříňku, i když jsem původně chtěl i tu, vystěhovat.
Ale nakonec jsem svolil, aby si ji tu nechal a mohl si dát do ní věci.
Odložil jsem berli a posadil se vedle Takeho, když mi to naznačil.
Nevěděl jsem co čekat. Vlastně jsem ani nic nečekal, jen jsem si říkal, že si možná chce povídat.
Ale jeho žádost mě na moment vyvedla z míry.
Naklonil jsem hlavu, jako bych se tak chtěl přesvědčit, že si ze mě nedělá srandu.
Ale podle toho, jak zrudnul, jak se zakoktal a jeho ruka na mé noze se zachvěla…
Nic jsem na to neřekl. Jen jsem Takehika chytl za tu ruku, aby mě nedráždil ještě víc, a přitáhl si ho k sobě.
„Polibek… Rád ti ho dám…“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů. „Jen mě, prosím, potom nemlať.“
Vzhledem k tomu, že se mi špatně sedělo, pomalu jsem Takeho tlačil, až dolehl na záda a já z části na něj. Pohladil jsem ho po tváři a pak se o ni otřel i svou tváří…
Jazykem jsem naťuknul jeho rty, a když pootevřel ústa, už jsem neváhal.
Takehiko
Tak napůl jsem čekal, že mě odpálkuje, zvláště potom, co se na mě tak zadíval.
Čekal jsem, že to bude krátký a rychlý polibek na rty.
Vlastně nic jiného jsem ani nechtěl. Prostě jen obyčejnou pusu.
Ale on…
Na moment jsem zpanikařil, když mě položil na záda a chtěl jsem utéct, ale nedal mi možnost.
Svým pohledem mě svázal, a pak už jsem se musel věnovat tomu, co dělá, abych se ještě víc neztrapnil.
Zatočila se mi hlava a na moment jsem zapomněl na to, kde jsem, a co tu dělám.
Uměl moc dobře líbat. I když, co já o tom vím, když pořádného hubana jsem dostal akorát od sousedovic psa, když mě jako malého poskákal a pořádně olízal.
Ne, že bych se od té doby s nikým nelíbal. Něco málo proběhlo, ale rozhodně se s tím nikde chlubit nebudu, protože vlastně není čím.
Ale Tsutomu…
Bylo vidět, že má zkušenosti.
Zavřel jsem oči, ruce z jeho hrudi posunul na jeho krk a uvolnil se.
Nejspíš jsem dokonce i zasténal, co já vím, možná bych si dovolil i nějaký dotek, ale najednou se ochladilo, a dvířka od skříňky, která se najednou zabouchla, stejně jako škrábání, jako by někdo nehty přejížděl po skle, nešlo přeslechnout.
Odtlačil jsem od sebe Tsutoma a posadil se.
Olízl jsem si rty, jako by si chtěl zapamatovat tu chuť a snažil se opět nastartovat mozek.
Zlá aura, která obalila pokoj, mi najednou vzala všechen vzduch z plic, a já dopadl zpátky na záda.
„Nic necítíš?" zachrčel jsem a podíval se na Tsutoma.
Tsutomu
Pocítil jsem touhu s ním mít něco víc než jen polibek.
Bylo poznat, že zkušenosti nemá. Ale i přesto… Když jsem se s ním začal líbat a on se po chvilce víc osmělil, poddal se tomu, vážně jsem chtěl v tu chvíli, aby to bylo něco víc než jen pouhý polibek.
Jeho chuť byla prostě úžasná.
Jeho jazyk se opatrně otíral o ten můj, jako by zkoumal, co si může dovolit a co ne…
Začínal jsem se v tom ztrácet, a už jsem skoro zasouval jednu ruku pod jeho triko, abych se mohl dotknout jeho jemné kůže, když se ozvalo bouchnutí a já sebou trhnul. A vzápětí mě Takehiko i poodstrčil…
Zůstal jsem na něm ležet, jen jsem zvedl hlavu. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale pak jsem hlavou zavrtěl.
„Ne, jen se malinko ochladilo, a bouchly dvířka od skříňky,“ znovu jsem se kolem sebe rozhlédl.
Ale nejspíš to bylo znamení, abych nezašel s Takehikem dál. Možná to tak mělo být.
„Promiň, chtěl jsi jen polibek,“ posadil jsem se a jeho taky vytáhl do sedu. „Trochu jsem se nechal unést.“
Srovnal jsem si triko, ještě pohladil Takeho po tváři, a pak už jsem se postavil, abych se mohl jít napít.
„Vážně se nějak ochladilo,“ popošel jsem k oknu a zavřel ho, aby nebyl průvan. „Udělám kafe. Nějak jsem zase dostal chuť. Chceš taky? A měli bychom popřemýšlet, co s obědem. Víš, rád bych, abys pojedl se mnou, rád přivítám tvoji společnost. Víc mi tak chutná. Jen škoda, že tu nemáme nějakého kuchaře. Prostě by se tu hodil někdo, kdo by se postaral o vaření a někdy i o úklid.“
Takehiko
Když mi Tsutomu záporně odpověděl, ani jsem se nedivil.
Přesto jsem to musel zkusit.
„Omlouvám se!" vyhrkl jsem dřív, než stačil Tsutomu odejít, a taky vyskočil na nohy. „Víš, já… no… nechci, aby sis myslel, že jsem nějaký… jako to… do větru nebo tak… jakože takhle žádám každého… myslím jako o po-po-polibek nebo… jakože cho-chodím s každým nebo tak něco… chtěl jsem jen vědět, jak… jak bude reagovat ten duch… Ne, že by se mi to nelíbilo! Bylo to… skvě-skvělé! Jako… že se mi to líbilo a tak… Prostě…"
Šermoval jsem rukama a koktal jako nějaký idiot.
„Radši se pojďme najíst," vzdal jsem to nakonec, svěsil poraženecky ramena, a pak předběhl Tsutoma, abych sešel dolů do kuchyně.
Tam jsem si oddechl, protože ten tlak na moji hruď aspoň částečně opadl, a hned zapnul kávovar, protože jsem si to pamatoval, jak to Tsutomu dělá.
„S uklízením problém nemám. Jsem zvyklý ze svatyně, ale to vaření…" povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou, když jsem za sebou uslyšel Tsutoma.
„Rád bych se něco naučil, víš? Ale… Jsem tak trochu bezdomovec. Do svatyně se vrátit nechci, a díky tomu, co dělám, se nikde dlouho neohřeju. Ne, že bych si chtěl stěžovat. Není to zas tak strašné. Ale to vaření mě mrzí," pokrčil jsem rameny a otočil se čelem k Tsutomovi.
Pohled mi padl na jeho rty a já si okamžitě vybavil polibek, který mi před pár okamžiky dal, a raději zase rychle sklopil hlavu.
U Budhovy svátosti!
Musím se vzpamatovat!
Tsutomu
Musel jsem se usmát, když Takehiko začal panikařit a vysvětlovat mi, proč vlastně chtěl ten polibek.
No, nevím, jak pochopil mé slova, že se tu ochladilo. Tím jsem nemyslel jeho, ale že se opravdu ochladilo celkově.
„Hledal jsem nějaký kuchařský kurz, ale neměl jsem štěstí. Všechno mají skoro na rok dopředu rezervováno. Myslel jsem, že bych nás přihlásil všechny,“ pokrčil jsem rameny a posadil se za stůl.
Vzal jsem do ruky telefon, a znovu začal procházet jednotlivé kurzy, ale nic nového jsem nenašel.
„Hele, tím, že se ochladilo, jsem to myslel vážně a nebylo to myšleno na tebe. Celkově se mi zdálo, že je v pokoji trochu chladněji,“ mluvil jsem a dál hledal na netu něco, co by se nám mohlo hodit.
„Napadá mě jedině nějaký soukromý kuchař. Najmout si ho na vaření nemůžu, tenhle dům jsem totiž zdědil s tím, že se pět let musím o sebe postarat sám. A pak teprve budu mít i přístup k mému fondu. Teda, peníze dostávám, ale jen tak, abych se nějak uživil. A dům spravuji z toho, co dostávám od nájemníků. Jídlo platíme společně, takže se mi podařilo i nějaké peníze našetřit, plus to, co jsem si vydělal v minulé práci, než jsem z tama odešel. Takže zaplatit kurz by nebyl problém. Ale když mají všude plno, tak ten soukromý kuchař, kterého jsem zmínil, by nám nevařil, ale najal bych ho, aby nás naučil vařit. Tohle mi podmínky dědictví nezakazují,“ odložil jsem telefon a přitáhl si hrnek s kávou, který přede mne Take postavil.
„Jsem rád, že nejsem jediný, kdo má raději kávu než čaj,“ pokýval jsem hlavou a pak se po prvním doušku zatvářil naprosto spokojeně.
„Neznáš nějakého kuchaře, dobrého kuchaře, který by sem chodil a učil nás vařit?“
Takehiko
Tak nějak, když jsem Tsutomovi řekl, jak se věci mají, se mi i ulevilo.
Aspoň částečně.
Když jsme byli v kuchyni, dozvěděl jsem se i, jak to vlastně má s tímhle domem.
A když zmínil kuchaře nebo někoho, kdo by sem chodil na učení, docela jsem se zhrozil jen při té představě, jak by to vypadalo, po tom včerejším fiasku.
„Ve Svatyni pár kuchařů bylo, ale osobně jsem znal jen dva. Ale čísla na ně opravdu nemám. Vlastně na nikoho. Říkal jsem ti, že nikoho neznám," pokrčil jsem rameny a spokojeně upil kafe.
Jo, vážně jsem ho měl raději než čaj. Nejspíš proto, že ve Svatyni jsem ho musel pít snad desetkrát denně.
Pak jsem se posadil a zadíval se na Tsutoma.
„A k tomu ochlazení," vrátil jsem se zpátky k tomu, co se stalo v pokoji, „znamenalo to přítomnost jiné entity. To, že jsi ochlazení citil, znamená, že máš citlivější vnímání. Někteří lidé dokáží vycítit přítomnost něčeho jiného, ale nedokážou vidět nebo to přiřadit. Navíc je taky spousta youkai, kteří si lidí nevšímají, nebo jim naopak pomáhají. Ne, všichni jsou zákeřní a zlí. Ale stačí jeden a může nadělat spoustu katastrofy, dokonce i připravit lidí o život. Proto se snažím pomáhat, jak můžu,“ pousmál jsem se a pokrčil rameny.
Tsutomu
Hm, tak to je škoda, že nemá na nikoho z nich číslo. Bylo by to jednodušší.
No, ale stejně zkusím rozhodit sítě a někoho sehnat. Nemusí to být přímo učitel, stačí nějaký kuchař, nebo někdo, kdo umí dobře vařit. A hlavně někdo, kdo bude mít trpělivost. K tomu by byla fajn naše kuchařka, ale to jsem zase nechtěl. Doma by se dozvěděli, že mě učila vařit, a já se chtěl vyhnout jejich štiplavým poznámkám.
Nakonec, při tom všem, jsme zapomněli i na oběd, tak jsme si zas udělali jakousi rychlovku. Spíš Takehiko vytvořil zeleninový salát, to je prý jediné, co umí, a k tomu jsme si dali housky.
Po obědě jsme na chvíli poseděli v obýváku, chroupali nakoupené sladkosti, abychom doplnili žaludky aspoň tímhle, a povídali si o všem možném.
Byl jsem docela zvědavý, ale nějak jsem neměl snahu se ho ptát na život ve Svatyni. Pochopil jsem totiž, že se mu o tom moc povídat nechce. Ale aspoň trochu jsem se něco dozvěděl.
A já mu o sobě taky něco povykládal, a taky o domě. Na ten se ptal nejvíc.
Jo, tenhle dům naší rodině patří už něco přes dvě stě let. A kromě toho, že posledních několik roků byl prázdný, tak tu z naší rodiny stále někdo žil.
Když se kluci vrátili, byli jsme zrovna nahoře v mé pracovně, kde jsem Takehikovi ukazoval fotky, které jsem měl. Byla jich spousta, nejen rodiny, ale i tohoto domu. Některé byly už hůř vidět, protože byly hodně staré, ale úplně první obyvatelé na nich nebyli, to až teprve následující generace.
Nakonec se prohlížení fotografií zúčastnilo celé obyvatelstvo tohoto domu, a strašně se mi Rin smál, když viděl, jaké jsem byl ucho, když jsem byl ještě mlaďoch.
Trochu jsem měl obavy, když jsme se potom začali chystat ke spánku. Kluci začali vyzvídat, proč je Takehiko přestěhovaný, jestli se nebojím a tak, ale já jim řekl, že je to jen na zkoušku, A když se mu nic nestalo poprvé, tak to možná bude v pohodě. A pokud všechno půjde dobře, tak mu ten pokoj pronajmu na delší dobu.
Pravda ale byla, že já sám jsem byl jako na trní. Skoro celou noc jsem nespal, chodil po ložnici a naslouchal, jestli z toho pokoje něco neuslyším…
Takehiko
Musím říct, že po hrozně dlouhé době jsem si opravdu ten den užil.
Na to, jak jsem ze začátku chtěl být odtažitý, vyřešit to své a odejít, se mi s Tsutomově přítomnosti začalo líbit.
Sice jsem mu toho o sobě moc neřekl, vlastně skoro vůbec nic, pořád jsem si snažil si držet nějaký odstup, ale už jen to, že jsme spolu strávili odpoledne a já se s ním normálně bavil, to bylo něco nevídaného.
Trochu obavy jsem dostal, když se vrátili ostatní, zrovna ve chvíli, kdy mi Tsutomu ukazoval fotky z dětství a vykládal mi něco málo o historii domu.
Už jen proto, jakou historii měl, jsem byl odhodlaný ducha vymýtit a tenhle dům vrátit do pořádku.
Rin byl samozřejmě ze všech nejzvědavější, a zvláště ve chvíli, kdy jsem si šel ustat nahoru do pokoje, který Tsutomu původně nechtěl pronajmout.
Nakonec se to zahrálo nějak do autu, a já tak mohl nerušeně pracovat.
Myslel jsem si, že potom, co mi Tsutomu ukázal fotky a řekl něco o historii domu, budu chytřejší, ale žena nepřipomínala z fotek vůbec nikoho.
Jasně, Tsutomu asi neměl všechny fotky, ale řekl bych že měl asi ty nejdůležitější, nebo spíš ty hlavní obyvatele tohoto domu. Pravda ale je, že na některých obyvatele nebyli ani poznat.
Napadla mě nějaká milenka, ale ta by posedla celý dům ne, jen pokoj.
Tušil jsem, že klíčem je Tsutomu. Že pokud zjistím, proč jemu nic neudělá, tak rozluštím skoro celou záhadu. Jenže to se musíme probrat historií domu víc do hloubky.
Noc proběhla v podobném duchu jako ta před tím.
Tsutomu je její miláček, dům patří jí a já mám vypadnout.
Ráno jsem nakonec usnul i na podlaze, jak mě z toho už bolela hlava.
Vzbudil jsem se až ve chvíli, kdy se ozvala zespodu rána, a pak klení, ze kterého jsem poznal, že Rin zaspal a ve spěchu snad proběhl zavřenými dveřmi.
Chvilku mi trvalo, než jsem se sebral, a pak se mátožně vydal do koupelny.
Tsutomu
Je pravda, že jsem toho opravdu moc nenaspal.
Občas jsem z pokoje zaslechl Takehikovo mumlání, které mi připomínalo spíš nějaké zaříkání, nebo tak, ale kromě něho jinak nic.
Do postele jsem se dokopal až někdy hodně po půlnoci. Mohla být tak druhá nebo třetí hodina ráno. Už jsem to raději ani nezjišťoval.
Ale kupodivu, když jsem se vzbudil, cítil jsem se dostatečně vyspaný. A když jsem se podíval na budík, zjistil jsem, že nejspíš už budou všichni pryč.
Tak trochu jsem si povzdechl, když mi došlo, jaký binec asi po sobě nechali v kuchyni, ale na druhou stranu jsem aspoň nemusel dělat snídani. Takhle se v klidu dám do pucu, a pak sejdu dolů, udělám si kávu, na snídani něco s houskou a pak půjdu nakoupit.
Popadl jsem čisté trenky a zamířil do koupelny.
Hned, co jsem se svlékl, jsem vlezl do sprchy a pustil na sebe příjemně teplou vodu, abych trochu rozehřál své ztuhlé tělo.
Nestál jsem pod sprchou ani pět minut, když se ozvala rána, a pak až nahoru jsem zaslechl Rinovo klení.
Hm, takže nejsou všichni pryč. A podle dusotu Rin zaspal, a teď letí do školy.
Ale po tomhle se mi už ve sprše nechtělo zůstávat. Umyl jsem se, zastavil vodu, odsunul zástěnu sprchového koutu a natáhl se pro ručník.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem Takehika, který právě vešel do koupelny.
Teprve teď mi došlo, že jsem na něho vlastně zapomněl, ale byl jsem rád, že je celý a zdravý. I když vypadá unaveně.
„Půjdeš se mnou nakoupit?“ pokračoval jsem v utírání. „Teda po snídani. Nebo se můžeme nasnídat ve městě. Chodím do jedné restaurace, kde mají moc dobré snídaně a výborné kafe.“
Takehiko
Myslím, že ta ospalost mě přešla v momentě, kdy jsem si uvědomil, že jsem vlezl do špatné koupelny.
Teda, ono by to asi bylo jedno, kdyby zrovna v koupelně nebyl Tsutomu.
Ne. špatně. To by bylo ještě taky v pohodě.
Ale co už nebylo v pohodě bylo, že byl nahatý!
A ještě dělal jakoby nic!
Teď jsem to byl já, kdo zboural málem půl koupelny, jak jsem se snažil schovat a nedívat se na něj.
Ne, že by nebylo na co se dívat.
Právě proto, že bylo.
Byl to kus hezkého chlapa, o kterém si někdo jako já mohl nechat akorát tak zdát.
„Kafe!" vypískl jsem, a pak se snažil utopit v umyvadle, když jsem si začal umývat rudý obličej.
Jako, sice jsem byl panic, ale nebyl jsem slepý, a ani ze železa.
„Mo-mohl by ses… o-obléct?" koktal jsem, když jsem si utíral obličej.
Uvědomil jsem si, že vlastně budu muset do pokoje, protože tam mám kartáček na zuby a pastu, což bylo pro mě vlastně vysvobozením, protože jsem zahodil ručník a pelášil ven.
„Musím si pro… věci!" zaječel jsem znovu a hned za dveřma sebou lisknul o zem, jak jsem zakopl o vlastní nohy.
U Budhy! Chovám se jako idiot! Jako bych nikdy neviděl nahého chlapa!
Teda jako, popravdě, moc jsem jich fakt neviděl. Ve Svatyni vůbec, a někde na motelu nebo ubytovně maximálně staré pupkáče, ze kterých se mi udělalo tak akorát blbě.
Zvláště, když ještě úchylně civěli.
V pokoji jsem s sebou praštil na futon, zabořil obličej do polštáře a nadával si, jaký jsem idiot.
Co si asi teď bude o mě myslet?
A taky…
Vůbec jsem mu neodpověděl.
Jako kafe bych potřeboval, ale aby za mě utrácel někde v restauraci? A chce jít se mnou nakoupit?
Tsutomu
Co…
Co, to mělo být?
To nikdy v životě neviděl nahatého chlapa?
Ale i tak jsem se s úsměvem díval, jak Takehiko začal panikařit, jen jsem stihl zachytit ručník, který zahodil a letěl přímo na mě, jako by mě tím chtěl odehnat, nebo co.
Převěsil jsem ho, svůj jsem si omotal kolem pasu a pak jsem vyšel z koupelny rovnou do „jeho“ pokoje.
Jo, mohl jsem si obléct trenky, ale líbilo se mi, jak reagoval na mou nahotu.
„Take,“ přiklekl jsem si k němu na futon a opatrně se dotkl jeho zad. „Neublížil sis? Slyšel jsem ránu, když jsi vyběhl z koupelny.“
Chytl jsem ho za rameno, a trochu s obtížemi ho přetočil na záda a sklonil se nad ním. Zkoumavě jsem se zadíval do jeho očí, prohlédl si jeho tvář, a když jsem, kromě jeho rudých tváří, neviděl žádné jiné zranění, viditelně jsem si oddechl.
„Už jsem se obával, že sis ublížil,“ prohlédl jsem si i jeho tělo, a pak se prsty zastavil u jeho tváře, pohladil jsem ho po ní a jemně ho políbil na čelo.
„Musíš na sebe dávat pozor. Řekl bych, že jsi skoro stejný poděs jako Rin, a já bych nerad, aby sis ublížil. Mrzelo by mě to,“ nakonec jsem se zvedl a z vrchu se na něho podíval.
„Nasnídáme se ve městě. Tak trochu nemám odvahu do kuchyně ani vlézt, nebo něco vařit. Tak se obleč a pojedeme…“ a s úsměvem jsem pak vyšel z pokoje, abych se konečně mohl obléct.
Takehiko
S pusou dokořán, neschopen pohybu, jsem zíral do stropu a bylo mi jedno, že duch kolem mě se může zbláznit.
Co… Co to mělo být?
Málem mi vybuchla hlava, když jsem si zpětně přehrál, jak Tsutomu přišel, převrátil mě na záda, políbil na čelo a mluvil na mě tím svým sexy hlasem.
Ví o tom, že po ránu ho má lehce zastřený a na mě to působí, jako by někdo rozehrál struny šamisenu? Nebo to tak působí jenom na mě, protože jsem totální zaostalec?
Povzdechl jsem si a konečně se vzpamatoval.
Stejně je to jedno. U někoho jako Tsutomu nemám nejmenší šanci.
Je to dospělý, pěkný a chytrý chlap. Navíc bohatý.
Může mít na koho si ukáže. A mě v tom davu snadno přehlédne.
No, ostatně, s tím, abych se seznamoval, jsem do tohoto domu nešel, takže bych vlastně ani neměl mít důvod být zklamaný.
Jasně. Už jen to, že s ním trávím čas, je víc, než bych si kdy k někomu dovolil.
Byla to zase změna, ale moc jsem si od toho nesliboval.
Ani jsem nechtěl. Nechci se zklamat. A, jak už jsem říkal, Tsutomu nebyl pro mě.
Nejspíš jsem pro něj jen povyražení nebo chvilkové zabavení.
Neměl bych si s tím dělat těžkou hlavu.
Konečně jsem se vzpamatoval dostatečně na to, abych zase vstal, posbíral si věci a opatrně vyšel z pokoje. Tentokrát jsem seběhl do spodní koupelny, umyl se, převlékl do čistých věcí, vyběhl nahoru, uklidil si, a pak se konečně vydal do kuchyně na kafe.
„Jestli nevadí, klidně bych si dal kafe tady. A na nákup… no, klidně s tebou zajedu… Jakože, jestli ti to nevadí… jako já… teda jako moje přítomnost," ošil jsem se a rozpačitě poškrábal na hlavě.