Tsutomu
Nakonec si kuchařku vzal Takehiko a začal v ní listovat. Asi po deseti minutách mi ji strčil pod nos s tím, že tohle bychom snad měli zvládnout.
Snad…
Zadíval jsem se do receptu.
Papriku máme, maso máme, kokosové mléko máme, rýži máme…
„Tak jo, jdeme to zkusit,“ odhodlaně jsem vstal a zamířil k mrazáku.
Otevřel jsem ho a jen co jsem vytáhl šuplík s masem, zarazil jsem se.
„No, Takehiko… a jaké maso? A kolik? A nevím teda, jak to nakrájíme, když je to zmrzlé…“ nešťastně jsem se na Takeho otočil s dvěma zmrzlými balíčky nějakého masa. Přičemž jich v mrazáku bylo dalších minimálně patnáct, a v extra šuplíku ještě i ryby.
Takehiko
Tsutomu můj návrh přijal a hned naběhl do mrazáku pro maso.
Zarazil jsem se nad jeho otázkou, když na mě vyrukoval s pytlíky masa.
„Kuřecí," přečetl jsem si recept, ale pak se zamračil.
Psali, že se má maso nakrájet. O rozmrazování tam nic nebylo. Ani v jiných receptech.
Trochu bezradně jsem na Tsutoma pohlédl.
Že bychom skončili stejně rychle, jako jsme začali?
Ne, nevzdám to.
I když jsem nechtěl, vážně mě jen ta představa, že konečně můžu něco uvařit, a ještě na to nebudu sám, nadchla, i když jsem to nedával moc najevo.
Rozhlédl jsem se po kuchyni, a pak mě to napadlo.
„Horká voda!" ukázal jsem na rychlovarnou konvici s vítězoslavným úsměvem, jak dobře jsem to vymyslel.
„Vybal to ze sáčku, dáme to do misky a zalejeme vařící vodou!" navigoval jsem Tsutoma a hned popadl konvici, nalil do ní vodu a dal ji vařit.
„Pak potřebujeme papriku, kokosové mléko a koření. Maso se má otestovat na oleji, pak to zalit mlékem, povařit a hodit do toho papriku," předčítal jsem dál, a když se voda uvařila, nalil jsem ji na maso, které Tsutomu dal do misky.
Tsutomu
Podíval jsem se na pytlíky. Ještě že Hideki byl z nás nejrozumnější a pytlíky s masem popsal. Jen jsem chvilku uvažoval, jestli to má být stehno, nebo kuřecí prso. Ale nakonec jsem vybral prsa, protože o vybírání kostí v receptu nic nepsali.
Vepřové jsem hodil zpátky do mrazáku, ten jsem zabouchnul, a hned vybalil maso a strčil ho do misky, které potom Take zalil vařící vodou. Tak, tak jsem stihl uhnout prstama. No, spíš jsem chtěl to maso ponořit, protože začalo plavat, ale když jsem ucítil to horko, raději jsem to nechal tak.
Když Take zmínil papriku, zalezl jsem do komory a přinesl jsem pět paprik. Snad to bude stačit.
„Možná to bude chtít umýt,“ zamířil jsem s nimi k dřezu, hodil je tam a pustil na ně vodu.
Ale pak jsem se zarazil nad jeho dalšími slovy. Přistoupil jsem ke stolu a nahlédl do kuchařky přes jeho rameno.
„Otestovat? Proč se má maso testovat? A na co? Já nemám nic na testování, maso by mělo být dobré…“ zamyslel jsem se nahlas.
Když jsem však došel k části, které Takehiko četl, zadíval jsem se pozorněji.
„Orestovat, ne otestovat!“ vykřikl jsem celý šťastný, že nebudu muset někam do lékárny pro nějaké testy.
„Co znamená orestovat?“ popadl jsem mobil a hned jsem začal surfovat po internetu.
Takehiko
Když jsem viděl snahu Tsutoma ponořit maso do vařící vody, které začalo plavat, popadl jsem hůlky, zapíchl je do masa a ponořil.
Další problém nastal, když se zeptal, jak otestovat maso.
Taky mi to přišlo divné. Než zjistil, že jsem to špatně přečetl.
Trochu jsem se napučil, protože kdo se v těch termínech má vyznat?
O dvě stránky dál jsem četl něco o blatníkování nebo co? Jako, že se jídlo dělá někde na blatníku?
Nebo podle blatníku?
Anebo fla... jako to bylo? Flámování? Jakože se jídlo dělá na flámu? Nebo po nějakém flámu?
Naštěstí bylo na konci knihy napsané, co to vlastně znamená, tak jsem si hned našel to orestování.
„Omyté a nakrájené maso se má vložit do horkého oleje a zprudka zatáhnout," odpověděl jsem rychleji, abych si nějak spravil reputaci.
„Zatáhnout?" vyjelo mi obočí nahoru, když jsem se ujistil, že to mám přečtené dobře. „Jako rychle zakrýt poklicí? Nebo něčím jiným? Jako nějak zatáhnout? Jako přikrýt myslí?"
Zadíval jsem se na Tsutoma, jestli internet říká to samé, co knížka a všiml si, že maso začalo měnit barvu z růžové na bílou.
Ale nejspíš to tak má být. Vlastně vůbec nevím, jak maso vypadá, když se nechá rozmrazit, takže tohle je určitě správná barva.
Tsutomu
Nechtěl jsem se nechat zahanbit, tak hned, jak Take vykřikl, co je to restování, začal jsem hledat, co znamená zatáhnout maso.
Jenže jsem neuspěl. Ať jsem se snažil, jak chtěl, pořád jsem nacházel jen věty: Necháme zatáhnout maso…
Ale co to kruci znamená, nikde vysvětleno nebylo.
„Nejspíš to znamená, že to nesmíme při smažení nechat na jednom místě a tahat to maso po pánvičce,“ usoudil jsem, ale pak jsem vyletěl od stolu, když jsem zaslechl šplouchání vody, která se hrnula z dřezu na zem.
Jedna paprika se stopkou zachytila o mřížku výlevky a ucpala ji.
„Myslím, že papriky jsou dost umyté,“ rychle jsem zastavil vodu a začal jsem utírat tu pohromu.
„Já nakrájím papriky a ty maso,“ dloubnul jsem prstem do masa, které mělo hezkou bílou barvu, a na povrchu bylo měkké.
Vytáhl jsem si, dle mého uvážení, ten nejlepší nůž a začal krájet papriky. Držel jsem je za stopky a krájel je na kolečka od špiček. A když jsem se dostal k zelenému, tak jsem ten zbytek rovnou hodil do koše.
„Tak já mám hotovo,“ spokojeně jsem Takemu ukázal misku, v které byly kolečka paprik různých tlouštěk a velikostí.
Takehiko
Tsutomu přišel s lepším nápadem, co znamená zatáhnout maso.
Sice mi to přišlo divné, proč by rovnou nenapsali promícháme, ale nechtěl jsem se hádat.
Navíc mou pozornost upoutal dřez, kterého si naštěstí zavčasu všiml i Tsutomu.
A pak už jsem měl plné ruce práce, když rozhodl, že já nakrájím maso a on papriku.
Vzal jsem si prkénko, nůž, maso vyndal z misky, pleskl s ním na prkénko, a pak ten velký kus, který se začal trochu rozpadat začal krájet.
Nebo jsem teda aspoň chtěl. Nůž opravdu pěkně zajel do měkkého masa, ale po pár centimetrech se zastavil.
„Nemají to být prsa?" zeptal jsem se Tsutomu, "je tam něco tvrdého, jako kost. Tak nevím. Vezmu si sekáček."
Osvítilo mě a hned jsem ho taky vytáhl ze šuplíku.
Šlo to velmi snadno. Kost jsem sice žádnou nenašel, ale sekáček opravdu pomohl.
Pěkně jsem maso nasekal, a když bylo hotovo hrdě jsem se díval na svou dobře odvedenou práci.
Tsutomu mezitím dokončil krájení paprik a já popadl kuchařku, abych se podíval jak dál.
Pak jsem se ale zarazil.
Mrkl jsem na obrázek a na papriky a znovu na obrázek.
„Hmmm, tady píšou – papriky nakrájejte na proužky. Tak nevím. Myslíš, že je v tom nějaký rozdíl? A co semínka? Počkej… píšou – papriky omyjeme a očistíme. Jo, takže i semínka tam dáme. Nepíšou tu nic jako, zbavte papriky semínek. A teď dáme asi ten olej na pánev. Olej se má nechat rozpálit," četl jsem dál a navigoval Tsutoma.
Tsutomu
Zvláštní bylo, že maso mělo uprostřed jinou barvu než na povrchu. Na chvíli jsem zapřemýšlel, jestli není zkažené, ale nesmrdělo, takže asi ne. A dokonce se to Takemu podařilo nakrájet. Vlastně nasekat.
Aha… uprostřed to bylo ještě zmrzlé. Nechápal jsem proč, když to bylo v té vařící vodě.
Zamračil jsem se, když řekl, že papriky mají být na proužky. Podíval jsem se do misky.
A to mám dělat jak?
Nakonec jsem si sedl ke stolu, před sebou jednu misku s paprikami, druhou prázdnou, prkénko a nůž.
Bral jsem poctivě každé kolečko, a ho rozkrojil na půl. A byly proužky.
Jen ty semínka byly snad všude. Mrchy se mi lepily na prsty… Snažil jsem se, aby žádné nepřišlo na zmar, a všechny je poctivě házel k paprikám do misky.
„Jak dlouho se vaří rýže a jak dlouho maso?“ zeptal jsem se Takeho, který už zase studoval recept. „Možná bychom už měli dát vařit rýži, co?“
Byl jsem asi v polovině krájení paprik, a měl jsem chuť nadávat jak špaček. Byla to piplačka jak blázen.
A prý to jídlo je jednoduché a za patnáct minut hotové…
Prdlajs. Už se s tím mordujeme víc jak půl hodiny.
Takehiko
No, já si to nevymyslel. Psali na proužky, tak to prostě musí být na proužky.
Já jsem měl taky maso na kostičky.
Více méně.
Byli jsme ale sotva na začátku a já už byl zmordovaný, dokonce mi po zádech tekl i pot a vsakoval se do lemu spoďárů.
„Rýže se bude dělat dvacet minut. Maso patnáct," odpověděl jsem a hned na to mě Tsutomu poslal ke skříňce, kde měl rýži.
Jako, fakt to nechápu.
Nikdo z nich nevařil, ale za to, co tu měli, by se nemusela stydět žádná restaurace.
Sedl jsem si na zem před skříňku, bral do ruky všechny ty pytlíky, polohlasně si drmolil pod nosem názvy a složení a asi po desátém pytlíku mi z toho šla hlava tak kolem, že jsem prostě jeden pytlík čapl a zbytek jsem uložil zpátky.
„Tak jo. Mám to. Rýži nasypeme do hrnce, zalejeme vodou, propereme a dáme vařit," povzdechl jsem si a měl chuť kuchařku vyhodit z okna.
Proč nemůžou napsat něco srozumitelně?
Možná to bylo jen na nějaký druh rýže? Na pytlíku o praní nic nepsali.
Pokrčil jsem rameny, odměřil si šest hrnků rýže, protože jsem usoudil, že jeden hrnek je tak akorát jedna porce, i když bych možná ještě trochu přidal, a dvanáct hrnků vody, a hrnec pak postavil na plotnu a osolil. Přikryl jsem ho a spokojeně vydechl.
Jo, to by bylo.
Teď pánev a olej.
„Rozpálím olej… teda… jak poznáme, že je olej rozpálený? Jako prsty tam fakt srkat nebudu," otočil jsem se na Tsutomu, který zdárně dobojoval s paprikami, a podařilo se mu neztratit skoro žádné semínko.
Tsutomu
Po očku jsem sledoval, jak Take vybírá rýži a málem jsem se přitom říznul do prstu.
Tiše jsem zaklel, a raději se soustředil na papriky. Už mi toho moc nezbývalo, a já to už chtěl mít hotové.
Nakonec, když jsem se podíval do misky, byl jsem spokojený. Byly to proužky. Sice různě tlusté, ale byly…
Uklidil jsem binec na stole a misku s paprikami šoupnul na linku.
Zkontroloval jsem, jestli Take vzal dostatečně velkou pánev, a pak se zamračil na olej v pánvičce.
„Rozpálit… Nejspíš to bude chtít silný žár,“ namačkal jsem na displeji věští plotýnku a větší ohřev.
„No, když jsem měl posledně rozpálený olej, když jsme si pekli vajíčko, tak to prskalo,“ zamířil jsem k lednici, že vytáhnu vejce, ale pak jsem se zarazil.
Do receptu vejce nepřišlo.
„Zkusíme to takhle,“ pustil jsem vodu, namočil jsem si prsty a pak trochu prsknul do oleje.
A nic se nedělo.
A tak jsem přidal teplotu.
A znovu jsem prsknul vodu do oleje.
Uskočil jsem skoro na stůl, když to tak zaprskalo, až jsem se lekl.
„Myslím, že je to dost rozpálené,“ přisunul jsem Takemu maso a hůlky na míchání.
Takehiko
Tsutomu to vymyslel. Dobrý nápad.
Ale vzápětí jsem se zhrozil, když maso přisunul ke mně a podal mi hůlky.
Co mám jako dělat?!
Začal jsem mírně panikařit a měl tendenci utéct, ale pak jsem se zarazil.
Pustil jsem se do toho, tak už to dodělám!
Odložil jsem knížku, zhluboka se nadechl, popadl misku s masem, a pak ji celou vykydnul do oleje.
Výsledek?
Skončil jsem v Tsutomově náruči, když jsem zaječel a skočil po něm, protože to začalo šíleně prskat a olej byl snad všude.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy prskání po pár vteřinách ustalo a změnilo se v bublání.
Slezl jsem z Tsutoma, odkašlal si, zatvářil se jako největší profík a přešel zase ke sporáku, abych vzal do ruky hůlky a podle instrukcí začal maso honit po pánvi.
„Myslím, že tohle asi to zatahování není. Vždyť to nic nedělá," zabručel jsem po chvíli, kdy maso bylo pořád stejně bílé jako když jsme ho tam dali, olej se nejspíš změnil ve vodu, protože maso bylo celé ponořené a šíleně to bublalo.
„Asi bysme to měli opravdu přikrýt? Píšou pět minut, a pak nalejte mléko. Vařte dalších pět minut, přidejte papriky a koření, vařte dalších pět minut a hotovo. Hele! To je těch patnáct minut! Takže oni to počítají jen jako vaření! A ne i s přípravou! To jsou ale zmetci!" ulevil jsem si, když jsem rozluštil záhadu, proč se s tím pipláme tak dlouho.
A nejspíš to teda děláme dobře. To bylo pozitivní.
Tsutomu
Poodstoupil jsem o dva kroky, když se Takehiko statečně chopil masa a hodil ho do pánve.
To, co následovalo potom…
Na poslední chvíli jsem ho chytil, když mi skočil skoro na krk. Na moment jsem si pomyslel, že je docela lehký, a chytl jsem ho pod zadkem a zapřel se o stůl, abychom nesletěli na zem.
Krky jsme měli natažené jako želvy z krunýře, když jsme z povzdáli sledovali, co se děje na pánvičce.
Když už to nevypadalo tak nebezpečně, trochu s nevolí jsem povolil sevření jeho zadečku, který byl tak akorát do ruky, aby mohl slézt.
Odvážil jsem se přijít kousek blíž…
„Jo, máš pravdu, je to bílé stejně jako mlíko,“ pokýval jsem důležitě hlavou. „Kokosové mléko!“
Rychle jsem otevřel lednici a vytáhl konzervu. Chvíli jsem hrabal v šuplíku, než jsem našel otvírák.
Už jsem chtěl důležitě otevřít konzervu, když jsem si všiml toho očka na vrchním víčku.
„Ha, ha, to je jako otevírat energeťák,“ začal jsem se smát a otvírákem mrsknul zpátky do šuplíku.
„Tak já to tam naleju,“ zatáhl jsem za víčko, počkal, až Take odkryje pokličku z pánve a pak jsem otočil konzervu a nalil mlíko do pánve.
Teda…
Chtěl jsem…
„Asi je to zkažený,“ zapřemýšlel jsem a zadíval se do konzervy na tu hmotu, která se ani nehla a do pánvičky nespadla jediná kapka.
Takehiko
Vypadalo to, že to nejhorší už máme za sebou a teď to půjde snadno.
Promíchal jsem maso a spokojeně sledoval, jak začíná probublávat.
Stáhnul jsem plamen, jak psali v knize, i když jsem absolutně netušil, co je pro ně mírný, střední a vysoký. Nejspíš podle toho, jak moc to prská.
Namačkal jsem na indukci jedničku, jak mi to ukázal Tsutomu, a pak čekal, až přijde s mlékem.
Naštěstí mělo snadno otevíratelný uzávěr. Nevím, nevím, jestli bych Tsutomovi pomohl s otvírákem.
Ta věc mě děsila víc než duchové.
Odkryl jsem pánvici a byl připravený s hůlkama, abych to promíchal, ale nic se nedělo.
„No, asi to nemůže být zkažené,“ zamračil jsem se a studoval datum trvanlivosti na plechovce.
„Mělo by to vydržet ještě rok. A je to plechovka. Můžou se věci v plechovce vůbec zkazit?“ přemýšlel jsem nahlas.
Pravda ale byla, že z plechovky nic neteklo a povrch pokrývala hustá a bílá krusta.
„No jasně!“ napadlo mě najednou a plácnul jsem se do čela. „Je to kokosové mléko! Musí to být rozemletý kokos, takže je to nejspíš hodně tuhé, ale horkem se to rozehřeje. Jako třeba cukr!“
Přitáhl jsem Tsutoma zase nad pánvičku a řekl mu, ať zase obrátí plechovku dnem vzhůru.
„Drž to pevně, zkusím zabouchat na dno,“ pustil jsem Tsutomovi ruce, a když jsem se ujistil, že je připravený, konci hůlek, které jsem pevně chytil, jsem začal klepat na dno plechovky.
Nejspíš ale byla má úvaha špatná, protože se nic nedělo ani po pátém poklepání.
„Myslím, že to musíme asi vyškrá-“
Obrátil jsem se na Tsutoma, ale už jsem nedořekl, protože mléko najednou z plechovky vyteklo nebo spíš vypadlo, a ohodilo mě, Tsutoma i linku a sporák okolo nás.
Bylo to…
Nechutné. Vypadalo to jak slizká zakalená voda, a pak tuhá bílá hrouda.
Zašklebil jsem se, zadíval se na Tsutoma, a chtě nechtě se musel začít smát, protože byl celý pokropený. Natáhl jsem se, abych mu prsty tu břečku ještě víc rozmázl po obličeji, a pak se vrátil k vaření.
„Tak jo. Teď papriky!“ zafuněl jsem, když se mi to podařilo rozmíchat a barva se zase změnila.
Tsutomu
Já věděl, že to nemám dělat. Ale věřil jsem Takemu. Však ho vychovali ve Svatyni, tak podle mě něco z vaření musí umět.
Že jsem se spletl, mi došlo vzápětí, kdy jsem byl obhozený tím něčím. Ještě že jsem měl na sobě věci, kterých mi nebylo líto.
A aby to nebylo líto ani Takemu, přistoupil jsem k němu s miskou s paprikami, nasypal je do pánve, a jen tak mimochodem jsem mu taky prsty otřel o tvář, a pak jsem si je olízl.
„Hm, asi to bude chtít to koření. A sůl,“ odložil jsem misku a hrábnul pro kuchařku.
Přečetl jsem si, jaké koření se tam má dát, a pak jsem ho i se solí vytáhl z poličky.
Zadíval jsem se, jak se to v pánvičce mění na zvláštní konzistenci, ale kupodivu to trochu i vonělo. Nebo nevonělo?
No, možná trochu…
„Rýže!“ vyhrkl jsem a odstrčil Takeho od sporáku.
Rychle jsem popadl hrnec, přičemž jsem ho stejně rychle a se sprostým zaklením pustil. Olízl jsem si připečené prsty, natáhl si chňapky a pak konečně stáhl rýži ze sporáku.
„Myslíš, že to všechno sníme?“ zadíval jsem se na rýži, když jsem zas udělal Takemu místo, aby mohl pokračovat s masem.
Takehiko
No, Tsutomu mi to pěkně vrátil, takže za chvilku jsme oba byli jako prasata.
Tak nějak jsem se do toho míchání ponořil, že jsem málem zapomněl i na tu rýži, ale Tsutomu se naštěstí připomněl.
Udělal jsem mu místo, a pak se díval, jak zápasí s hrncem.
Zadíval jsem se na rýži a trochu se zamračil, když se její obsah minimálně zdvojnásobil.
„Tak bude něco i na zítra," pokrčil jsem rameny a znovu se věnoval omáčce, která z toho všeho vznikla, a dokonce se mi zdálo, že to začalo i vonět.
„Myslím, že je to hotové," podíval jsem se na hodiny a nechal Tsutoma vypnout plotýnku.
Umyl jsem si ruce, otřel obličej, a když Tsutomu vyndal misky, nabral jsem každému rýži, a na to nandal omáčku z masa, paprik a kokosového mléka.
Jako, nutno podoktnout, že to vypadalo opravdu moc hezky.
Bylo to pěkně barevné, červená paprika se v jídle vyjímala, stejně jako semínka, a začal jsem cítit jakousi hrdost na to, že jsme to nakonec dokázali.
Posadil jsem se za stůl vedle Tsutoma, podal mu hůlky, a pak už nám oběma popřál dobrou chuť.
Jenže u přání zůstalo.
Popravdě…
Bylo to příšerné! Nic horšího jsem v puse snad ani neměl!
Chuť byla divná, rýže byla divná, dokonce snad sladká a úplně na kaši, maso bylo jak guma, semínka chutnala hořce, bylo to prostě nepoživatelné.
Jak jsem si sousto strčil do pusy, tak jsem se ho snažil aspoň nějak strávit a požvýkat, ale jen u toho jednoho sousta zůstalo, protože pak jsem se s funěním zhroutil na stůl.
„Je to…" zachrčel jsem a podíval se na Tsutomu, „to nejhorší, co jsem kdy jedl!"
Zaúpěl jsem nakonec a odsunul misku dál od sebe, jako by ke mně nikdy nepatřila.
Tsutomu
Vypnul jsem plotýnku, když Take stáhnul maso bokem. Taky jsem si umyl ruce a obličej, abych neseděl u stolu jako čuně, a pak vytáhl misky, aby nám mohl Take nabrat.
Když jsem se potom usadil ke stolu a zadíval se na to, co přede mne Take položil…
Jako jo.
Vypadalo to hezky. Dokonce to i pěkně naaranžoval.
Docela jsem se už i těšil, až se do toho pustím. Fakt to i vonělo jako jídlo.
Byl jsem hrdý na to, co jsme dokázali. Popadl jsem telefon a udělal jsem si fotku. První jídlo, které jsme zvládli uvařit až do konce.
Odložil jsem telefon, vzal do ruky hůlky a znovu se spokojeně podíval na misky.
Fakt hezký…
Jsem na sebe pyšný. A na Takeho taky, protože to dělal se mnou.
Jenže… Když se Take málem zhroutil, moje ruka zůstala viset nad miskou a přemýšlel jsem, jestli to mám vůbec zkusit.
Určitě si ze mě dělá srandu jen proto, aby mu víc zůstalo…
Ale tu radost mu neudělám…
Za dalších deset vteřin byl dřez celý poprskaný, jak jsem se snažil zbavit toho hnusu, který jsem si tak statečně nacpal do pusy.
„Kruci!“ prskal jsem kolem sebe a snažil se pusu vypláchnout vodou „Kdo to vařil? Vždyť se to nedá žrát.“
Vytáhl jsem z lednice džus a pořádně se napil, abych spláchnul tu pachuť.
Jo, tu fotku z telefonu budu muset smazat.
„Objednáme si něco?“ otočil jsem se na Takeho, a chtěl k němu dojít, když mi náhle noha uklouzla na mastnotě, která při vaření prskla až na zem. Při pádu jsem se jaksi divně zalomil, snažil se to zmírnit tím, že se zachytím Takehika, ale nakonec jsem se rozplácl jak dlouhý, tak široký, a jeho jsem strhl ze židle dolů na sebe.
Takehiko
Tsutomu se nejspíš chtěl ujistit, že si z něj nedělám srandu, a taky to zkusil.
No, já ho varoval.
Kdyby to bylo dobré, rozhodně bych s tím takhle neplýtval.
Díval jsem se, jak Tsutomu zápasí s vodou a džusem a chtěl mu odpovědět na otázku a taky ho poprosit o džus, když jsem vstal, že přejdu k němu, ale pak se stalo několik věcí najednou a výsledkem bylo, že jsem s vyheknutím skončil na Tsutomově hrudi, který se rozplácl na zemi.
Prvotní šok vystřídal smích, kdy jsem se na Tsutomovi uplně zhroutil a nedokázal se přestat smát.
Opravdu už jsem se strašně dlouho takhle nepobavil.
„Promiň," zahýkal jsem. „Myslím, že raději zůstanu u své současné práce a do vaření se pouštět nebudu. Bylo to příšerné! Hrozné! Vůbec nechápu, jak jsme to mohli vytvořit!"
Smál jsem se dál, dokud mě nezačalo bolet břicho.
Teprve když jsem se konečně uklidnil jsem zvedl hlavu a zadíval se na Tsutoma.
A myslím, že to byla chyba.
Takhle zblízka, za denního světla a v klidu jsem musel uznat, že je opravdu hodně hezký.
Měl mužné rysy, ne, jako ta moje dětská tvářička, krásné oči, pevné tělo, i když nebyl o moc vyšší než já, a pěkně voněl, což už jsem ale zjistil den před tím v jeho posteli.
Při té vzpomínce jsem cítil, jak mi rudnou i uši a raději sklopil zase pohled.
„Ehm, asi bysme měli možná uklidit, než se někdo z nich vrátí a dělat, jakože jsme se o nic nepokusili?" navrhl jsem trochu nesměle a znovu se odvážil na Tsutoma podívat.
Tsutomu
Takehiko dopadl na mě a na moment jsem si pomyslel, že bude naštvaný.
Ale jeho následná reakce mě překvapila.
Chvilku jsem na něho jen tak zíral, a zapomněl i na to, že jsem se praštil do hlavy a zřejmě budu mít další bouli. Ale pak jsem se přidal k němu, a taky jsem se zasmál.
Sice ne tak dlouho, jako on, ale prostě to jinak nešlo. Měl velice nakažlivý smích. A když jsem si přehrál celou tu situaci, tak to prostě jinak ani nešlo.
Položil jsem ruku na jeho záda, a vnímal tu pozitivní vibraci, která z něj šla. Bylo to velmi příjemné…
„Moc hezky se směješ,“ zadíval jsem se mu taky do očí, když konečně zvedl hlavu a podíval se na mě. „A moc hezké oči.“
Opravdu. Hezký. Je vážně hezký… A směje se i očima a tím je ještě hezčí.
„Jo, asi bychom měli uklidit,“ nakonec jsem po chvilce přikývl.
Pohlédl jsem k hodinám, a pak jsem naznačil Takemu, aby vstal.
„Máme tak hodinu a půl, než se vrátí Nobuo s Rinem. To bychom měli stihnout,“ opatrně jsem vstal, když se Take zvedl. „Jen nevím, jestli to před nimi zamaskujeme. Hlavně před Rinem. On je jako divoké zvíře. Nejen instinkty, ale i ostatním. Je přirozený, nic pro něho není problém, a má neuvěřitelné smysly. Hned jak bude ve dveřích, tak ucítí, že jsme něco vařili, i kdybychom tu teď pustili tu nejlepší klimatizaci.“
Opatrně, abych zase neuklouzl, jsem obešel stůl a zašel do komory pro mop, a čistící prostředky, abychom to mohli pořádně uklidit.
„Už jsem na to přišel,“ zakýval jsem hlavou, když jsme jídlo házeli do pytle, který jsem chtěl jít hned vynést. „My na to šli dobře. Jen ten recept byl špatně napsaný.“
Krátce jsem se zasmál, počkal, až Take do pytle vyškrábe zbytek rýže a vykydne tam to něco, co bylo ještě na pánvičce.
„Ale… byla to sranda, co?“ na moment jsem se znovu zahleděl do očí.
Ale pak jsem už raději zauzloval pytel a šel ho raději hned vynést ven do popelnice.
Takehiko
Tsutomu mi připomněl to, proč tu vůbec vlastně jsem, a když jsem se z něj zvedal, aby se mohl vyškrábat na nohy, úsměv mě přešel.
Jo, zábava to byla.
Ale já tu nejsem proto, abych se bavil. Ale kvůli práci.
Kromě toho, moc hezký úsměv a oči ještě neznamenají, že hned Tsutomovi padnu kolem krku.
Jednak bych pro něj nejspíš byl jen něco na rozptýlení, a pak taky, až by se dozvěděl, proč tu skutečně jsem, nejspíš by mě vyhodil tak rychle, že bych nestačil ani mrknout.
Zabral jsem se do úklidu a nechal své myšlenky, aby mě trochu zaměstnaly a já nemusel myslet na Tsutoma a na to, jak to bylo před chvilkou fajn.
„Půjdu se převléct a umýt. Pro mě nemusíš nic objednávat. Zajdu si do krámku," zabručel jsem, když se kuchyň leskla jako nová a nikde nebyla ani známka toho, co se tu před chvílí přihodilo.
Nečekal jsem na odpověď, prosmýkl jsem se kolem Tsutoma a rychle vyšel z kuchyně.
Teprve až v pokoji, když jsem za sebou zavřel dveře a zády se o ně opřel, jsem si oddechl.
Nechápal jsem to. Proč mě dokázal tak rozhodit?
Musím se sebrat. Mám tu práci. Uklidním se, zajdu si do krámku, pojím, prospím se, a večer zajdu do pokoje, abych konečně zjistil víc a mohl s tím trochu pohnout.
Pravda byla, že u některých youkai to trvalo i několik týdnů, než se mi je podařilo vyhnat, ale doufal jsem, že tohle nebude ten případ, protože bych z toho tady jinak zešílel.
Tsutomu
Úklid nám trval asi tři čtvrtě hodiny. Stihli jsme to docela rychle. A vzhledem k tomu, že tento týden mám kuchyň na starosti já, nebude nic divného, že je tu tak vzorně uklizeno.
Objednal jsem jídlo, tak když Take prohlásil, že nemusím nic objednávat, jen jsem se zamračil.
„Nebudeš jíst pořád jenom housky, nebo ty skořicové pletence. Musíš jíst i normální jídlo, jinak budeš kost a kůže. Tvé tělo potřebuje správně vyváženou stravu. Takže… Objednal jsem pro nás oba. Tak zůstaň tady a pojíme spolu,“ zastavil jsem se ve dveřích jeho pokoje.
Jo, možná jsem promluvil trochu přísněji, ale rozhodně se mi nelíbilo, jak se pořád odbýval. A určitě to nebylo jen teď. Podle toho, jak je hubený, tak se takhle stravuje delší dobu.
„Hele, sice neumím vařit, ale jídlo je základ. Takže, přijď se najíst, jídlo tu bude do deseti minut.“
Po svých slovech jsem se otočil a vyšel do své ložnice, abych se taky konečně převlékl do čistého.
Byl jsem tak trochu i naštvaný.
I přes to, jak jsme zmrvili oběd, stejně to byla zábava. Opravdu jsem se u toho bavil. I potom.
A přísahal bych, že stejně to cítil i Takehiko. Tak proč najednou taková změna? Kdybychom ten oběd nezkazili, teď bychom seděli spolu u jednoho stolu a cpali bysme se, že by ani na kluky nezbylo.
Takehiko
Měl jsem tušit, že můj odchod Tsutoma nezastaví. Zaťal jsem ruce v pěst a zaskřípal zuby.
Proč jen musí být takový?! Proč se musí tak starat?!
Vždyť mu může být jedno, co jím! Není můj bratr, otec ani milenec!
Přiznávám. Moje chyba. Nechal jsem se unést, a to vaření si až moc užíval.
To jsem neměl dopustit.
Jenže… Ona to byla opravdu zábava.
Povzdechl jsem si a přešel ke skříňce, abych si vytáhl čisté triko.
Měl bych se tomu jídlu nějak vyhnout. Možná kdybych usnul, tak by mě Tsutomu nechal být?
Nebo kdybych prostě odešel?
Jenže můj zrádný žaludek, který byl rozmazlený tím teplým jídlem, co jsem teď v předchozích dnech od Tsutoma dostal, mi uštědřil pořádný kopanec, až jsem se zkroutil.
„Faj, fajn, fajn," zabručel jsem a podíval se na své břicho, „zrádče jeden! Ale dneska naposledy! Zvykej si!"
Asi už mi opravdu hrabe.
Zatřepal jsem hlavou a vzal triko, abych ho odnesl do koupelny na přeprání a zašel si na záchod.
Zrovna když jsem se umýval, zaslechl jsem domovní zvonek.
Tak jo. Třeba když se budu tvářit strašně moc otráveně, Tsutomu mě sám pošle pryč, aby se na mě nemusel dívat.
Jenže když jsem vešel do kuchyně a ucítil vůni teplého jídla, žaludek mě opět zradil a zařval tak, že to muselo být slyšet až v Tokyu.
Povzdechl jsem si, a pak se trochu nakvašeně na Tsutoma podíval, jako by za to mohl on.
Jo. To je ono. Určitě se s mým žaludkem proti mně spikli!
Tsutomu
Byl jsem rád, že si to Takehiko nakonec rozmyslel, a vrátil se za mnou do kuchyně. No, myslím, že jsem ho slyšel dřív, než se vůbec ukázal. Ten jeho žaludek vážně nešlo přeslechnout.
Přendal jsem jídlo do misek, naskládal to na stůl, a pak vybídl Takeho, aby se usadil.
„Jo, takhle má vypadat správné kari,“ zadíval jsem se do misky a uchechtl se. „Kdo ví, kdo ty recepty psal. Beztak to bylo stejné nemehlo, jako my. A taky… Nikde nevidím semínka. Jo… To bude ono. Ten recept byl blbě napsaný. Hned si ho škrtnu a už ho nebudu zkoušet.“
Vzal jsem si hůlky, popřál Takemu dobrou chuť, a pak se s chutí pustil do jídla.
Co na tom, že tahle donáška nás stála tolik, co jídlo, které jsme vyhodili. Hlavně že se dobře najíme. Kluci mají oběd ve škole a v práci, takže o ně strach nemám, a snídani a večeři vždycky nějak spíchneme.
Nejspíš ten sporák zase dlouho nepoužiju. I když… Umím aspoň uvařit nebo usmažit párečky. Jo, to si dáme na večeři. To zvládnu.
Jídlo bylo opravdu vynikající, a byl jsem rád, že i Take snědl, co jsem mu naložil. Není vyžle, ale pár deka přibrat by mu neuškodilo. Má hezkou postavu, pěkný… zadeček… a kdyby se pěkně stravoval, jeho tvary by byly ještě hezčí…
No, ale nejspíš tu dlouho nebude. Jen by mě zajímalo, co vlastně dělá. Nemluvil o práci, nemluvil o škole, a kromě toho, že si zašel do krámku pro housky, tak vlastně nikde ještě ani nebyl.
Snad to nebude nerd… Ne, na to on nevypadá, a navíc jsem u něho některé znaky nerdů ani nezaznamenal. No, vlastně jen některé…
Ne, on není nerd. Je jen zvláštní…
Sotva jsme dojedli, přihnal se Rin a za ním hned Nobuo, který vypadal, že snad vypustí duši. Uměl jsem si představit jejich cestu z univerzity až sem, kdy do něho Rin pořád jen hustil a nezavřel na chvíli pusu. A tak nebylo divu, když se Nobuo hned co pozdravil, zavřel ve svém pokoji.
„Ty, Takehiko,“ nakonec mi to nedalo. „Co vlastně děláš?“
Zeptal jsem se ho, když jsme na chvíli osaměli. Právě jsem vařil čaj, protože kafe na večer jsem už nechtěl.
„Nějak jsem nezaregistroval, že bys chodil do školy. Ale spíš si k tobě neumím zařadit nějakou práci,“ zamyslel jsem se.
Jenže mi asi nebylo přáno, abych se to dozvěděl. Než stihl něco říct, nahrnuli se do kuchyně kluci, už i s Hidekim a Sorou, aby se udělalo něco na večeři…
Tak možná zítra, až budeme sami. Rin má volno, ale jde na brigádu, Nobuo má přednášky, a Hide a Sora zase půjdou do práce.
Jo, zítra se ho zase zeptám…
Takehiko
Jídlo bylo skvělé. A jak taky jinak, když ho vařil někdo jiný.
Ale v duchu jsem dal Tsutomovi za pravdu. Ten recept byl nejspíš opravdu špatně napsaný.
Mohl to psát nějaký amatér, začátečník a nemusel mít všechny recepty odzkoušené, takže se mohlo stát, že se netrefil. Jo, to bude určitě ono.
Teda… Ne, že bych chtěl zase někdy něco zkoušet, myslím, že si nechám zajít chuť, ale aspoň teď vím, že ne všechny recepty napsané v knize jsou dobře.
Sotva jsme dojedli, ukázal se Rin a zase ho bylo po celém domě. Nobuo, který už toho měl plné zuby, ne, že bych se mu divil, zmizel ve svém pokoji, že se jde učit a odpočívat.
Rin nakonec taky zmizel a já zůstal s Tsutomem v kuchyni sám.
Dělal si kafe a já zatím uklízel nádobí, když na mě vyrukoval se svou otázkou.
Málem mi ta miska vypadla i z ruky. Rychle jsem přemýšlel, co bych měl odpovědět.
Už jsem uvažoval nad tím, že mu jen odseknu a odejdu, ale naštěstí mě zachránil Hideki a ostatní, kteří se přivalili do kuchyně a dožadovali se večeře.
No, pro teď jsem byl rád, že je barák plný lidí.
Nepozorovaně jsem se vypařil, vzal si z pokoje věci, zašel se umýt, a pak se přestěhoval i s futonem do obýváku.
Aspoň budu mít jistotu, že nikoho nevzbudím.
Převrátil jsem se na bok, a i když jsem slyšel, jak po chvíli někdo vešel dovnitř, nedal jsem najevo, že jsem vzhůru a dělal, že spím.
Nakonec mě to ale stejně ukolébalo ke spánku.
Když jsem se pak probudil, byla už tma a v domě panovalo ticho a klid.
No, jak se to vezme. Myslím, že mě vzbudila právě ta zlověstná aura, která se zase domem začala šířit. Na nic jsem nečekal, vyskočil na nohy, a pak co nejtišeji, ale zároveň nejrychleji se vydal nahoru do pokoje.
Jakmile jsem otevřel dveře, jen tak tak jsem uhnul před něčím, co proti mně letělo.
A vzápětí se mi zvedl žaludek z toho puchu, který od předchozího dne výrazně zesílil.
Aspoň už vím, proč mám zůstat na svých houskách.
Žena se po mě zase chystala něčím mrsknout, podle toho, jak zahrabala v jedné krabici, ale já ji nedal příležitost.
Spojil jsem prsty tak, že malíčky, prsteníčky a prostředníčky jsem měl spletené, bříška ukazováčků přitisklé k sobě a prsty natažené vzhůru, zatímco natažené palce směřovaly k mému tělu.
Vyslovil jsem zaklínadlo, žena zavřeštěla, ale o nic dalšího se nepokusila.
„Musíš odsud odejít, tohle už není tvé místo. Pomůžu ti, pokud potřebuješ, ale dál tu nemůžeš zůstávat."
„Tohle je můj dům! Můj! Nikdo mi ho už nevezme! Nikomu už to nedovolím! Zůstanu tu s ním. Navždy! On jediný mě chápe! On jediný mě miluje!"
Zuřivý křik se změnil v úpěnlivé kvílení, až jsem měl pocit, že mi prasknou bubínky.
„A nikdo nám to nepřekazí!" zasyčela mi najednou až příliš zblízka do obličeje a jen díky svým reflexům a zkušenostem, jsem dokázal zareagovat, takže jsem vyvázl jen s drobným škrábancem na tváři.
Byl silná. Za těch pár dnů, co jsem tady o dost zesílila. Nebude trvat dlouho a zanedlouho si vezme celý dům. I když teď možná nechce, ale, až propadne zcela temnotě, bude jí už všechno jedno.
„Pokud tu zůstaneš dýl, ublížíš mu. To přece nechceš, ne?" zkusil jsem to z jiné stránky.
Žena se zarazila a konečně zmlkla a přestala poletovat po celém pokoji.
„Ublížím?"
„Ano. Vím, že mu nechceš ublížit, ale to se stane, pokud tu zůstaneš, i když to nechceš udělat. Když mi řekneš, co se ti stalo, pomůžu ti a dopřeju tvé duši klid. Slibuju."
Nevím, na jaké slovo reagovala, ale sotva jsem domluvil, zase začala řádit jak šílená a proklínat mě, jak nejvíc mohla.
V podstatě jsme tak strávili celou noc, dokud nezačalo svítat. Já se jí snažil přimět, aby mi něco řekla, a zároveň si ji zaříkadly držet od těla, ona se na mě pořád pokoušela zaútočit a nejspíše i zabít.
Když to všechno skončilo, úlevně jsem si oddechl a dosedl na zem. Byl jsem unavený jako nikdy.
Tsutomu
K tomu, abych se Takehika zeptal na jeho práci, jsem se ten večer opravdu už nedostal.
Jakmile se zaplnila kuchyň, on se po chvíli vypařil. Ale nezazlíval jsem mu to. Nikde není psáno, že s námi musí trávit svůj volný čas. Je jen dočasný podnájemník.
Já jsem si na večeři dojedl zbytek kari, co jsem objednal. Teda, jsem si ho ubránil před těmi hladovci, a oni si pak museli udělat něco sami.
Ale ten bordel, co zůstal…
S povzdechem jsem se zas pustil do úklidu, když se pak rozešli do svých pokojů. A ještě jsem zkontroloval Takehika, který se stihl přesunout do obýváku.
Ale zdálo se, že tvrdě spí, tak jsem ho nechal být.
Taky bych s Rinem nejspíš nemohl spát, ale bohužel, právě on má největší pokoj v přízemí.
Když jsem pak zalehl konečně do postele, usmíval jsem se do tmy, když jsem si přehrával dnešní den strávený s Takehikem. Jo, bylo to fajn, byla to sranda, a myslím, že jsem trošku víc poznal i ty jeho stránky, které normálně před lidmi schovává.
A s tím úsměvem na rtech jsem pak i spokojeně usnul a spal až do rána.
Když jsem se probral, zaslechl jsem ze spodu tiché mluvení, které nabádalo Rina, aby byl zticha a nebudil nás. Pak klapnutí dveří a hlasy venku, které se vzdalovaly, až nakonec utichly.
Podíval jsem se na budík a celkem jsem se zhrozil, že jsem spal tak dlouho. Podle toho, že bylo už půl deváté, a podle ticha v domě, tak by měli být už všichni pryč.
Vylezl jsem z postele, otevřel okno dokořán, aby se pokoj vyvětral, a pak sebral čisté věci a zamířil do koupelny, abych se dal do pucu, a mohl si jít udělat snídani a uvařit kávu.
Sotva jsem však udělal na chodbě pár kroků, sprostě jsem zaklel a málem šel k zemi, když jsem stoupl na něco ostrého.
Chytl jsem se stěny, zvedl nohu a nevěřícně hleděl na střep, který mi z ní trčel.
Opatrně jsem ho vytáhl a ty čisté spodky, které jsem si chtěl oblíct, jsem si omotal kolem nohy, abych nezakrvácel celou podlahu. Teprve pak jsem se rozhlédl po chodbě.
A ve stejně chvíli, kdy jsem zahlédl rozbitou vázu, jsem znovu zaklel, zamračil se, a pak jsem po jedné noze doskákal k prázdnému pokoji a prudce otevřel dveře.
Nejdříve jsem chtěl začít nadávat, ale když jsem viděl Takehika ležet na zemi, stáhl se mi žaludek.
Doskákal jsem až k němu, doklekl jsem a hned s ním zatřepal.
„Take! Vstávej!“ propleskl jsem ho, když jsem zjistil, že je na živu.
„Takehiko Evangeline Orochi! Vstávej a laskavě mi vysvětli, co tu děláš! Jasně jsem říkal, že tenhle pokoj je tabu!“
Takehiko
Zívnul jsem a na chvilku se natáhl.
Zdálo se, že všichni už zamířili ven, takže jsem mohl nerušeně odpočívat.
Zavřel jsem oči a už skoro usínal, když mě začal někdo mlátit a křičet na mě.
S trhnutím jsem se posadil a zadíval se do Tsutomovi tváře.
„Proč mě mlátíš a křičíš na mě?" obořil jsem se na něj, a pak se vyškrábal na nohy.
Všiml jsem si, že má ovázanou nohu, ale v tuhle chvíli mi to bylo možná i jedno.
Byl jsem nevyspaný, vyčerpaný a podrážděný, protože jsem si nevěděl moc rady a nechtěl jsem, aby se někomu z nich stalo něco vážného, a Tsutomu mi to moc neusnadňoval.
„Nemusím ti nic vysvětlovat! Prostě se mi tady spí dobře! Nic se mi nestalo, tak to neřeš!" zakřičel jsem na něj a nejspíš bych křičel dál, kdyby najednou ze skříně, co tu byla, nespadly tři krabice.
Zadíval jsem se na ně, zamračil se a polohlasně zaklel.
Uložil jsem se zpátky na své místo, a pak prošel kolem Tsutoma, abych se opláchl, možná najedl a popřemýšlel, co dál. Stejně bych teď nejspíš neusnul, tak je to jedno.
Tsutomu
Já jsem ho zmlátil? Dal jsem mu jen jemný proplesk, aby se probral.
Já se tu strachuji, a on mě ještě seřve?
„Pokud nemíníš respektovat tenhle jediný zákaz, tak se sbal a odejdi,“ zamračil jsem se, když kolem mě procházel z pokoje ven.
„Tenhle zákaz jsem nevydal jen tak z rozmaru. Každý z nájemníků, kdo tu spal, nakonec utekl a vykládají venku, že tady straší. A to já vážně nepotřebuji. Nemluvě o té rozbité váze po babičce, kterou dostala od dědy jako svatební dar, protože si ji moc přála,“ zadíval jsem se do chodby.
Možná jsem tu vázu měl nechat dole v obýváku, i když se tam designově nehodí. Ale byla to památka, a já měl prarodiče rád.
Zvedl jsem se ze země, trochu jsem syknul, když jsem došlápl na pořezanou nohu, ale pak už jsem se staženým obočím a pevně sevřenými rty vyšel na chodbu a rovnou do koupelny.
Vytáhl jsem si lékárničku, sedl jsem si na kraj vany, nohy strčil dovnitř, abych si je mohl opláchnout, očistit ránu a zavázat.
Zaklel jsem, když jsem sundával ty moje trencle z nohy, které se stihly přilepit na ránu. Ale studená voda to potom dobře schladila, a já se pak už trochu uklidnil. Ale opravdu jen trochu.
Tenhle den nezačal moc dobře…