Takehiko
Nemusel jsem čekat moc dlouho.
Ochladilo se a já pocítil známý tlak a tu auru, jakou duchové vždycky měli.
Vlastně… Asi bych to měl uvést na pravou míru.
Youkai…
I když to nebylo tak jednoznačné, jak si většina lidí myslela. Youkai byl termín pro duchy, fantomy, ale i démony a monstra. Byl to jednotný název, jako když řeknete jablko. Ale stejně jako jablka se vám dělí na několik odrůd, i youkai byli řekněme rozdělení.
Těm, co propadali temnotě a poddávali se zlu, se říkalo ayakashi. Něco jako na západě poltergeist.
Těm zbloudilým, co sice neškodily, ale dost znepříjemňovali život svým kvílením a nářky se říkalo mononoke. Na západě byli známé jako meluzíny nebo banshee. Těm klidným, ke kterým stačilo jen promluvit nebo jim splnit jejich přání se říkalo mamono. Ani nevím, jestli západ měl jméno pro klidné duchy. Tam to byl asi jen duch.
Pak tu byli youkai, kteří posedali neživé předměty. Mluvící konvička na čaj nebo stůl? Seznamte se s tsukumogami. A kdybyste náhodou potkali kočku, co chodí po dvou a posílá vás s drzým výrazem do háje, pak jste se setkali s youkai, co posedají zvířata, kterým se říká bakemono nebo obake.
A abych nezapomněl.
Máte celý život štěstí? Jste krásní, úspěšní, bohatí a na co sáhnete, to se vám podaří?
Nebo jste úplně přesný opak? Smolaři, kteří na co sáhnout, to zkazí? Neoblíbení, nepěkní, chudí?
Pak se na vás lepí buď nigi-mitama nebo ara-mitama. Duch, co přináší štěstí nebo naopak smůlu.
Většinou se jedná o duchy samotáře, kteří mezi lidmi zůstali z nějakého důvodu a nejde je ani vymýtit. Proto jich ani není mnoho.
„Chci se na něco zeptat," promluvil jsem konečně, když mi to ječení už lezlo na mozek a nemohl jsem soustředit myšlenky.
„Tohle je můj dům!"
„Já vím. To už jsi říkala asi po sté," odtušil jsem suše a protočil očima.
Jak jsem čekal, můj nezájem ženu namíchl a já opět musel čekat, než se uklidní.
„Odejdi z mého-"
„Tvého domu, jasně. A ne, neodejdu, dokud nezjistím, co tu děláš!" přerušil jsem ji rázně a zamračil se.
Žena konečně zmlkla a pátravě se na mě zadívala.
„Muži!" zasyčela po chvíli, „všichni jste stejní! Všichni! Jenom berete! Ale ten hoch… je tak jiný… tak slaďoučký…"
Netušil jsem, co je horší, jestli poslouchat její vzteklý hlas, nebo ten, co se rozplýval nad tím slaďoušem. Ale kdo to mohl být?
Víc jsem však z ženy už nedostal, opakovala pořád to samé a ve chvíli kdy vonná tyčinka dohořela, zmizela. Povzdechl jsem si, na chvilku se jen tak natáhl na podlaze, abych se uklidnil, a pak vstal a uklidil po sobě. A nakonec to skončilo tak, že v zástěře, kterou jsem našel v kuchyni a šátku na hlavě, jsem pouklízel celý dům, umyl i okna, zalil květiny, pověsil i poslední pračku a suché prádlo poskládal.
Prací jsem se zabavil natolik, že jsem si ani neuvědomil, jak čas pokročil, dokud jsem nezaslechl auto, a pak hlasy.
Přešel jsem k hlavním dveřím s jednou rukou v bok a v druhé třímajíc prachovku, jako zbraň.
„Žádný svinčík! Pouklízet po sobě!" nakázal jsem přísně, když se všech pět nahrnulo do předsíňky.
Tsutomu
„Ne, určitě nespí, svítí se,“ pohlédl jsem přes přední okno k domu, když jsme parkovali.
„Už se těším na posel,“ protáhl Nobuo své dlouhé nohy, když vystoupil. „Po dnešku se mi nebude chtít do školy vůbec vstávat.“
„Vždyť jdeš až na jednu!“ rozhodil rukama Rin, který oproti Nobua měl v pondělí přednášky už od devíti.
Jen jsem se usmál, když jsem si vzpomněl na svá vysokoškolská léta. Nejspíš i Sora, podle toho, jak na mě mrknul, a pak se taky usmál. Hideki jen zamručel něco o tom, že si asi vezme na druhý den volno, protože mu je pořád slaběji, popadli jsme tašky a už jsme se hrnuli do domu.
Hned za dveřma jsme se ale všichni do jednoho zarazili a v šoku hleděli na Takeho.
„Má… mám… Máme… nov… novu hospdyň… ku…“začal se smát Rin.
Skopnul boty a hned se vrhnul do kuchyně.
„Miluji tě, Take-chan!“ vykřikl, a hned na to vyběhl z kuchyně a skočil po Takehikovi, že měl co dělat, aby se nesvalili na zem. „Miluji tě! Díky, díky, díky! Nemusím uklízet kuchyň! Od zítřka je to na tobě, Soro!“
S povytáhnutým obočím jsem se rozhlédl kolem sebe. Vážně bylo uklizeno, a to jsme byli zatím jen v předsíni. Jen jsem doufal, že Rinovi ten jeho binec nechal tak, jak je. A pokud ne a bude brblat… Nejspíš si s ním promluvím.
Poskládal jsem jeho boty do botníku, uklidil i naše. Když už se Takehiko snažil, tak ať to nevyjde nazmar.
„Donesli jsme ti večeři,“ podal jsem Takemu tašku s jídlem, když ho Rin konečně pustil, a šel si vybalit věci z tašky. „A děkuji za úklid. Nemusel jsi, ale děkujeme.“
Takehiko
Nestačil jsem se nadechnout nebo zamračit, a jen jsem vydechl, když se na mě Rin pověsil.
Mohlo mě napadnout, že to udělá.
Zaprskal jsem, a když mě konečně pustil, byl jsem snad naježený jako kočka.
„Jsem zvyklý ze svatyně," zaprskal jsem na Kiboua a strhl si z hlavy šátek.
Nejspíš jsem vypadal, jako bych proletěl roštím, ale bylo mi to jedno.
A taky bych odešel, kdyby nebylo té lákavé vůně.
Povzdechl jsem si a poraženecky přešel za Kibouem do kuchyně. Došlo mi, že mi tu tašku podával, ale já byl zaměstnaný svým prskáním, že jsem si ji nepřevzal.
Jo, musím si fakt dávat pozor. Nejspíš je to zákeřný duch, co si mě omotá kolem prstu, a pak se do mě zahryzne, aby ze mě vysál život.
Obezřetně jsem ho obešel, ale nespouštěl z něj oči, když vyndával jídlo z igelitky a z boxíku ho přendal na talíř.
Vzpomněl jsem si na slova ducha ženy. Byl Kibou ten slaďoušek? Nebo někdo jiný?
Odložil jsem prachovku na stolek a sundal i zástěru.
Z lednice jsem vyndal džus, nalil si ho do sklenice a znovu jsem zahájil upřené zírání na Kiboua.
„Všechno je uklizené!" zařval Rin, až jsem skoro nadskočil, když najednou vletěl do kuchyně. „I prádlo! Všechno!"
„Všechno ne," opravil jsem ho suše. „Tvůj bordel odmítám uklízet."
Ušklíbl jsem se, a pak raději uhnul, když Rin vypadal, že zase dostal objímací chvilku.
Naštěstí se jídlo už ohřálo a na Rina volal Nobuo, že s ním potřebuje mluvit ohledně učení.
Zavrtěl jsem hlavou, sedl si za stůl a zadíval se na tu hromadu jídla.
„Díky," zabručel jsem a zvedl oči ke Kibouovi.
Tsutomu
Zdálo se mi to, nebo se Takehiko opravdu nafouknul?
Zapřemýšlel jsem, jestli to bylo kvůli tomu, že se mu Rin smál. No, snad nebude tak urážlivý. Rin je sice ztřeštidlo, ale je to fajn kluk. A ten, co si jednou získá jeho srdce, bude nejšťastnější člověk na světě. I když… Bude muset být hodně trpělivý, protože on dokáže docela nadělat bordel, a taky je ho všude. Ještě že si s ním tady umí ostatní poradit a ví už, jak na něho. Jinak by nejspíš brzy utekli, ne proto, že v pokoji straší, ale kvůli Rina.
Naložil jsem jídlo Takemu na talíř, ohřál to, a dal jsem mu na stůl. I když jsem se na něho nějak nedíval, cítil jsem ten jeho upřený pohled.
„Pokud přemýšlíš, jestli se se mnou vyspíš lépe než s Rinem, tak odpověď je, ano,“ pousmál jsem se, když jsem mu popřál dobrou chuť a on začal jíst. „Jen neručím za to, co bude. Občas mívám trochu chlípnější sny…“
Nechal jsem ho jíst s tím, že si jdu uklidit věci, co jsem měl s sebou. Ale ještě jsem dal vařit čaj, já si nalil už jen vodu, a pak jsem konečně šel pro věci odložené v chodbě, a s tím nahoru, abych se převlékl, a vytáhl a uklidil věci, co jsem měl s sebou.
Když jsem se zastavil v koupelně, jen jsem zíral, jak se všechno lesklo. Sice jsem tu nemíval nepořádek, jako kluci ve spodní koupelně, ale i tak tu ten úklid byl poznat.
Vrátil jsem se dolů, nalil si čaj, a usadil se naproti Takehika.
„Říkal jsi, že jsi zvyklý ze svatyně. Ty jsi tam docházel, nebo jsi tam bydlel?“ zadíval jsem se na něho, jak vylizuje misky a tváří se u toho nanejvýš spokojeně.
Jo, v lázních mají opravdu skvělou kuchyň.
Takehiko
Ruka mi cukla, když Kibou začal mluvit o spaní a chlípných snech.
Parchant!
Asi si opravdu myslí, že to neudělám. No, bude se divit.
Když odešel, pustil jsem se do jídla a funěl blahem nad tím, jak je to dobré.
Kéž bych uměl někdy taky něco takového! Uklidit ano, ale navařit mě nikdo nenaučil. Vlastně mě ani nepustili do kuchyně. Bylo to posvátné místo. I když…
Nejspíš jsem si za to mohl sám, když jsem se jednou ze zvědavosti, asi v deseti, pokoušel uvařit si mléko a celá kuchyň málem shořela. A když jsem odešel ze svatyně nebyla možnost, kde bych se to naučil. Uměl jsem tak akorát udělat nějaký salát ze zeleniny nebo ovoce, nebo obložené housky.
A ramen v kelímku.
Zrovna jsem dojídal, když se vrátil Kibou, sedl si naproti mně a vybalil to na mě, až jsem se zakuckal.
Mírně jsem se na něj zamračil, a pak jsem vstal, abych po sobě uklidil nádobí.
„Bydlel," odpověděl jsem stroze po chvilce. „Narodil jsem se ve svatyni Kasuga."
Doumýval jsem nádobí, utřel si ruce a doufal, že mi po tomhle dá Kibou pokoj.
Svatyně Kasuga byla jednou z nejposvátnějších v Naře a v roce 768 byla postavena pro rod Fujiwara.
Moc jsem se tím nechlubil, protože každý v tom hned viděl můj původ a představoval si, jak musím být slavný a důležitý a mít vzácné předky.
Byl jsem ale jen obyčejný kluk. Teda až na to, že jsem viděl duchy, ale to v Japonsku nebylo zase nic tak neobvyklého.
„Jdu se umýt a lehnout si," zabručel jsem a vyšel z kuchyně.
Tsutomu
Nečekal jsem, že mi odpoví. Zatím se neprojevoval jako nějak moc mluvný typ.
Spíš to vypadalo, že se mu mluvit nechce, nebo se stydí, nebo prostě nemluví účelově.
A svými dalšími slovy mi to vlastně potvrdil.
Takže pochází ze Svatyně.
Zvláštní, když je míšenec. Ale, kdo ví, jak to bylo. Všeobecná představa vždycky byla, že mnichové ze Svatyní jsou ti největší svatoušci na zemi.
Blbě řečeno, ale myslím, že kdybych to řekl nahlas, nejspíš by mě druzí pochopili.
Nebo by se Takehiko urazil.
A ještě navíc Svatyně Kasuga…
Díval jsem se na něho, jak si uklízí nádobí, a mlčel jsem. Nemluvil jsem, protože mu evidentně nebylo příjemné o tom mluvit.
„Až půjdeš nahoru, tak si futon s sebou neber,“ houkl jsem ještě na něho, když vycházel na chodbu.
Sám jsem se potom zvedl, pozhasínal jsem, v chodbě jsem nechal svítit jen dvě malé lampy, jednu na schodišti a jednu nahoře v chodbě.
Byl jsem z lázní vyčvachtaný dost, takže jsem si zašel jen umýt zuby, oholil jsem se, opláchl si obličej a ruce, a konečně spokojený zamířil do své ložnice. Na chodbě jsem však najednou změnil směr a překvapeně jsem zamrkal, když jsem si uvědomil, že stojím před prázdným pokojem a s rukou na dveřích, které jsem už dokonce i mírně odsunul.
Zavrtěl jsem hlavou, zase je zašoupnul, a pak se konečně po další minutě válel v posteli a čekal, jestli Takehiko dorazí nebo ne.
Takehiko
Zmetek!
Měl jsem po něm chuť něco hodit.
Místo toho jsem jen zaprskal a nakvašeně nakráčel do pokoje, abych si sebral věci na spaní.
Docela jsem se při úklidu zapotil, takže sprcha byla jasná volba.
Tentokrát jsem se s vanou nezdržoval.
Nerad bych v ní totiž zase vytuhl.
Přesto jsem strávil ve sprše snad půl hodiny, než jsem se rozhodl vzdát se teplé vody, vylézt, utřít se, umýt si zuby, zamračit se nad tím, že se mi znovu neobjevil na tváři ani chloupek, obléct se do trika a šortek, a přejít zase do pokoje.
Bylo už pozhasínané a všude ticho. Nevím, jestli ostatní spali nebo si prostě jen hleděl každý svého.
Teda… Ne tak docela, protože Rin v pokoji nebyl, když jsem se vrátil.
Jen jsem pokrčil rameny, upravil si futon, a pak se spokojeně zavrtal pod peřinu.
Zhasl jsem lampičku na nočním stolku a zavřel oči.
Byl jsem docela unavený, ale asi po další půl hodině vzdychání a převracení se v posteli jsem to nakonec vzdal, posadil se a lampičku zase rozsvítil.
Zmetek!
Zaklel jsem znovu.
Tohle byla Kibouova vina.
Nakonec jsem se zaprskáním vstal, lampičku znovu zhasl a po paměti se vydal ke dveřím pokoje, přičemž jsem si nakopl palec o nějaký Rinův bordel.
Se zaklením jsem vyšel na chodbu, a pak po schodech do patra.
Nějakým klepáním jsem se nezdržoval, prostě jsem rázně vešel do Kibouova pokoje, stejně rázně za sebou zavřel, přešel k jeho posteli, lehl si na druhou stranu, přetáhl přes sebe peřinu a lehnul si na bok, otočený k němu zády.
„Dobrou noc," prsknul jsem.
Raději jsem se na něj nedíval. Abych pak neměl nějaké chlípné sny, a ještě se neztrapnil.
Tsutomu
Nejspíš si to nakonec Takehiko rozmyslel, protože jsem ležel už půl hodiny a on pořád nikde.
Nakonec jsem teda vstal, zašel na chodbu pozhasínat světla, zhasnul jsem i u sebe v pokoji a znovu zalezl pod peřinu. Díval jsem se do okna, kde jasně svítil měsíc i hvězdy, a přemýšlel jsem, jestli nemám raději zatáhnout závěsy.
Ale tím pozorováním jsem se nakonec unavil a usnul.
Ale ne na dlouho.
Trhnul jsem sebou, když bouchly dveře, jak je někdo prudce zašoupnul.
V první moment jsem si pomyslel, že tu přeci jen straší, ale když jsem zaslechl tiché kroky, a pak se postel zhoupla, měl jsem jasno.
Takehiko nakonec našel odvahu, nebo Rin zase začal strašně chrápat.
Ať jedno nebo druhé, i tak jsem se spokojeně usmál. I když jsem se s někým z kluků občas vyspal, nakonec šel vždycky do svého pokoje. Zůstat tady by pro mne znamenalo, že od toho očekávají něco víc… A to já nechtěl, a stejně tak na tom byli i kluci. A ctili mé soukromí, a já jejich. Taky jsem jim nelezl do pokoje, bez jejich dovolení.
Otočil jsem se a musel jsem se usmát, když se Take přikryl málem i s hlavou. A taky jsem byl v tuhle chvíli rád, že jsem ty závěsy nezatáhl.
Jeho vlasy se ve svitu měsíce leskly a skoro vypadaly, jako by byly stříbrné. Málokdy se tady vidí taková barva vlasů, a on je evidentně neměl nabarvené.
Neodolal jsem, vytáhl jsem ruku z pod peřiny a jemně se jich dotkl. A pak mezi prsty protáhl pár pramenů.
Měl je tak jemné…
„Dobrou noc,“ tiše jsem mu konečně odpověděl, ještě jednou v ruce protáhl jeho vlasy, a pak se konečně uložil, ale tak, abych na něho viděl.
Takehiko
Ztuhnul jsem a zatajil se mi dech, když jsem na svých vlasech ucítil dotek. Myslím, že mi přestalo bít i srdce na malý moment.
Ale naštěstí se Kibou k ničemu dalšímu neodvážil.
Jen zašeptal dobrou noc, slyšel jsem šustění, a pak ticho.
Počkal jsem, dokud nezačal pravidelně oddechovat a teprve pak se k němu obrátil opatrně čelem.
Díky světlu z venku jsem měl možnost si ho aspoň trochu pořádně prohlédnout.
Víc jsem se k němu naklonil a přičichl.
Hezky voněl.
Ale na blbosti nemám čas. Měl bych jít do pokoje a promluvit si s duchem.
Měl bych jít…
Jenže sotva jsem stačil myšlenku domyslet, malinko jsem zachrápl, a pak vytuhl úplně.
Spalo se mi dobře jako už dlouho ne. Když teda nepočítám to včerejší kóma ve vaně.
A nad ránem, kdy bylo trochu chladněji, jsem se instinktivně přitiskl k tomu voňavému teplu a spokojeně vzdychl.
Jo, nejspíš jsem si konečně našel nějakou pořádnou postel a peřinu, která mě aspoň zahřála.
Ne ty deky na různých motelech nebo v parcích na lavičce, či domech pro bezdomovce.
A ještě navíc byla pěkně voňavá!
Spokojeně jsem zabručel, zabořil do toho tepla nos a pořádně natáhl tu omamnou vůni, jako bych si ji chtěl uschovat do zásoby.
Tsutomu
Nakonec jsem usnul, ani nevím jak. A spalo se mi zatraceně dobře i přesto, že měsíc pořád svítil do pokoje. A možná to bylo tím, že vedle mě spal Takehiko.
Jo, sice nikdo z kluků se mnou na noc po sexu nezůstává, ale když takhle teď Take leží vedle mne…
Není to špatné.
Je to příjemné.
A dobře se vedle něho spí.
Je hezký…
Už zase… Je hezký…
Na to jsem myslel, když jsem otevřel ráno oči a díval se, jak se Takehiko na mě tlačí a spokojeně odfukuje. Možná si to v tom spánku ani neuvědomil. Zajímalo by mě, jak by se tvářil, kdybych ho teď začal obtěžovat.
„Dobré ráno,“ řekl jsem tiše, abych ho probral.
Přivoněl jsem si k jeho vlasům, a ruku jsem zasunul pod peřinu, kde jsem ho objal kolem nahého pasu, protože měl triko shrnuté snad až ke krku.
„Vyspal ses dobře? Já moc. A co bys říkal na to, kdybych tě teď začal obtěžovat?“ zeptal jsem se ho s úsměvem a čekal na jeho reakci.
Ne, že bych to udělal, ale byl jsem vážně zvědavý, jak zareaguje.
Takehiko
Občas i peřiny mluví.
Kecám. Žádný Youkai, co posedá peřiny není.
Tak proč mluví?
Chvilku mému mozku trvalo, než mi došlo, co se děje. A ty slova…
„U Budhovych koulí!" vyjekl jsem a rychle se odsunul.
Nebo jsem se o to aspoň pokusil. Nohy a ruce se mi zapletly do peřiny, kterou jsem stáhl, když jsem spadl z postele na záda a nohy mi trčely do vzduchu.
Zachrčel jsem a pokoušel se vymotat z té změti látky. Když se mi to konečně podařilo, vyskočil jsem na nohy a vzápětí se zase poroučel na postel, přímo na Kiboua, když se mi zatočila hlava.
Vydal jsem ze sebe prapodivný zvuk, a pak se zase pokusil zvednout, tentokrát už opatrněji.
„Dobré ráno," zaječel jsem rudý až na zadku, a pak vzal nohy na ramena.
Nejraději bych si nafackoval. Takový trapas!
Seběhl jsem schody, málem se u toho přizabil a sejmul Rina, který šel akorát kolem.
Znovu jsem zaječel, tentokrát omluvu a pak zapadl do koupelny, kde jsem ale vletěl do náruče Sorovi.
Chci umřít!
Tsutomu
Upřímně?
Tule reakci bych čekal spíš od Rina než od Takehika.
Pobaveně jsem se díval, jak se řítí z postele, pak jsem vyhekl, když se svalil na mě, a to si možná ani neuvědomil, že mi trochu přimáčkl nohu do rozkroku. Pak jsem se s masírováním svých pokladů a zatnutými zuby díval, jak zdrhá z pokoje.
Tak tenhle kluk sto procentně, a klidně bych na to vsadil i život, ještě s nikým nespal.
Vylezl jsem z postele a pomalu se sunul za ním. Vlastně já mu vůbec nestíhal. Bylo to, jako když někdo střelí do hejna ptáků, akorát kromě pleskotu křídel byly slyšet rány a jeho vřískot, když někoho přibral po cestě.
Myslím, že tak dlouho jsem se dobře nepobavil.
„Jsi celý?“ ozval se z koupelny Sorův hlas.
„Jo, jsi celý?“ vešel jsem dovnitř, a když už jsem tady byl, hned jsem si u umyvadla opláchl obličej.
„Musíš dávat pozor, kam šlapeš, v tomhle baráku je dost lidí,“ mumlal jsem do tekoucí vody, ale pro sebe jsem se pousmál.
„Co si dáme na snídani? Nobu za chvíli poletí do školy, tak já jdu uvařit kávu,“ zastavil jsem se ještě s rukama v bok a zadíval se na ně.
„Ty, Soro, dneska nemusíš do práce?“
„Hmm, ne… teda na půl. Mám schůzku ve městě na deset a teprve potom jedu na firmu,“ víc k sobě přitáhl Takehika, jako by měl strach, že mu ho snad ukradnu. „Ale Hideki už odešel, takže s ním nemusíš počítat.“
„Tak jo, něco na sebe hodím, a půjdu udělat kafe a snídani…“ popošel jsem ještě k Sorovi, stáhl mu z pusy pěnu na holení, krátce jsem ho políbil a pak s úsměvným pohledem na Takeho jsem spokojeně odkráčel.
Takehiko
Kdyby nebylo mé práce, už by mě v domě nikdo neviděl a klidně bych zdrhal i ve spodkách.
Zapřel jsem se dlaněmi o Sorovu hruď, když si mě přitáhl blíž, a pak upřeně sledoval jeho nohy jako největší vzácnost, když k němu přišel Kibou a políbil ho.
Jo, jak jsem si myslel.
„Pusť mě," zavrčel jsem, když Kibou odešel a vytrhl se ze Sorova sevření.
Ani nevím, co mě naštvalo víc.
Jestli to, že jsem se ráno tak ztrapnil, nebo to, že si prostě nedokážu nikoho najít a všichni kolem mě si užívají. Jasně. Bylo to kvůli tomu, co jsem dělal, a už se s tím tak nějak smířil, ale ve chvílích, jako byla tahle mě to prostě štvalo.
„Hej, co je?" povytáhl obočí Sora.
Jen jsem na něj zaprskal a nakvašeně odkráčel na záchod.
Byl jsem tam tak dlouho, dokud jsem neuslyšel zašoupnutí dveří na znamení, že Sora taky už odešel.
Vylezl jsem, umyl se, a pak přeběhl k Rinovi do pokoje.
Měl jsem jistotu, že aspoň tam na nikoho nenarazím, protože Rina jsem sejmul, když odcházel do kuchyně, Hideki nebyl doma, jak jsem zaslechl a Nobuo nejspíš každou chvilku taky odejde.
Vlastně jsem ani nevěděl, co kdo dělá. Jen to, že Rin a Nobuo studují a ti ostatní pracují. Teda nejspíš kromě Kiboua.
Uklidil jsem si futon, převlekl se do trika a kalhot, hodil na sebe mikinu, protože dneska trochu foukalo a vzal peněženku.
Rozhodně se po tom fiasku před chvílí v kuchyni neukážu. Raději si zajdu koupit svoji a chvilku se budu poflakovat venku, dokud nebudu mít jistotu, že je doma jen Kibou, protože tomu se snadno vyhnu. A v noci rozhodně půjdu do pokoje a zjistím něco víc, protože jinak se tu zblázním.
Za pět minut už jsem vycházel ven, aniž bych někomu z nich dal vědět, ale na dvorku se zastavil a zadíval se do okna pokoje v prvním patře.
Nevím, co jsem čekal, že uvidím. Prostě mě to k tomu pokojí táhlo i jen pohledem.
Až teprve zaklepání mě probralo, a když jsem sjel pohledem dolů, z kuchyně na mě civěl Rin a už se nejspíš chystal otevřít okno, protože rukou ukazoval dovnitř.
Zamračil jsem se na něj, otočil se a rychlým krokem odcházel pryč.
Tsutomu
Ne, že bych se Sorou chodil, nebo chtěl provokovat.
Jen mě tak trochu bavila Takeho reakce, když by nejraději v té chvíli někam zmizel.
A tak jsem se nakonec s úsměvem šel obléct, a hned nachystat snídani, aby se kluci mohli najíst, než se rozejdou každý svým směrem.
Myslel jsem si, že jako první vypadne Nobuo, ale nakonec to byl první Take, který tentokrát potichu jako myška proklouznul ven.
„Je divný,“ zabrblal Rin, když ho viděl odcházet. „Divný, ale líbí se mi. Mě by z postele neutekl, tak jak tobě, Tsu-chan.“
„Máš pravdu, neutekl. On ti rovnou zdrhnul z pokoje,“ začal se smát Sora.
Ti dva se ještě chvilku špičkovali, než se konečně najedli, a postupně pak odcházeli z domu. Když všechno utichlo, zůstal jsem na chvíli stát uprostřed obýváku, a přemýšlel, co mám dělat.
Nějak jsem si na jejich společnost zvykl. Vlastně jsem si zvykl na to, že je lepší být s někým než sám.
Bylo mi tak fajn.
Jenže teď je prázdný dům, vracet se budou až v podvečer, a já zas budu celý den sám.
No, nic… Mohl bych uklidit.
Jenže… Kromě nádobí po snídani, zametení a vytření v kuchyni, nebylo so na práci. Takehiko to včera všechno pouklízel, dokonce i vypral a uložil prádlo.
Na chvilku jsem si sedl, a začal surfovat na internetu a hledat nějaký kuchařský kurz. Ale to, co jsem prošel, bylo volné nejdříve tak za půl roku minimálně. Neměl jsem štěstí, ale nevzdával jsem se.
Když mě začaly pálit oči od toho soustředěného hledání, rozhodl jsem se jít nahoru do prázdného pokoje a trochu to tam projít. Poklidit, zbavit se nepotřebných věcí, a možná zase zkusit to někomu pronajmout. Třeba se situace změní?
Takehiko
V pekařství jsem si koupil snídani, ale tentokrát se s ní nevracel hned zpátky do domu, ale zašel jsem do nedalekého parku, kde jsem si sedl na lavičku, sledoval dění kolem sebe a pomalu ukusoval pečivo.
Přemýšlel jsem nad tím, co se stalo ráno.
Přemýšlel jsem nad Kibouem a ostatníma.
Přemýšlel jsem nad tou ženou.
Mohl bych se jí násilím pokusit vymýtit, ale mohl bych to taky celé zhoršit.
Ayakashi nebyli jako mononoke nebo mamono. Těm většinou stačilo domluvit nebo pro ně něco udělat. U ayakashi bylo potřeba odhalit celou příčinu, proniknout do jádra věci, a pak je napřímo konfrontovat. Například umře nějaký muž při nehodě a zanechá za sebou rodinu. V takových případech mu často stačí, aby rodina dostala vzkaz, že je miluje a bude na ně myslet.
Když naopak zemře žena, kterou podváděl její manžel a ani nemusel zapříčinit její smrt, tak v tu chvíli chce žena jediné, a to vidět všechny mrtvé.
V tomhle případě je za potřebí zjistit, co vedlo k tomu, že muž ženu podvedl, jak to začalo a kdy, a pak si o tom s duchem promluvit.
Jsou ale případy, kdy ani tohle nezabere, a pak nezbyde nic jiného než vymýcení napřímo, což se ale většinou odrazí jak na místě, tak na vymítači samotném, pokud není dost zkušený.
A to já nebyl.
Ještě chvilku jsem seděl, a pak se zvedl, že se projdu.
Nakonec mi to zabralo asi tři hodiny, a když jsem usoudil, že by mohlo být doma bezpečno, vrátil jsem se zpátky.
Když jsem vcházel na dvorek, zdálo se mi, že v pokoji v prvním patře vidím nějaký pohyb.
Vešel jsem do domu, zaposlouchal jsem se do zvuků, a když se mi zdálo, že je nějaké ticho, nakoukl jsem do kuchyně, obyváku, koupelny, a když nikde nebyla ani noha, říkal jsem si, že Kibou třeba odešel nebo je na zahradě.
Perfektní čas na průzkum.
Hodil jsem peněženku a mikinu do pokoje a vydal se opatrně nahoru.
Když jsem byl už nad schody, najednou jsem uslyšel zašramocení a zavrzání.
Vždyť říkám, že duchové nechodí jen v noci.
Opatrně jsem se přiblížil ke dveřím, a pak je prudce rozrazil a vpadnul dovnitř.
Tsutomu
Když jsem vešel do pokoje, postavil jsem se uprostřed a rozhlédl se kolem sebe.
A nevěděl jsem v první chvíli, kdy začít.
No, možná okny…
Ale ve chvíli, kdy jsem k oknu přicházel, zakopnul jsem o jednu z krabic a málem hodil držku.
Tak ne. Okno až potom.
Vrátil jsem se ke dveřím a od nich jsem postupně začal vynášet krabice na chodbu. Když byl v pokoji trochu prostor.
Zaběhl jsem dolů pro smeták a koš, pro prachovku, a vyběhl zase nahoru.
Hodil jsem na sebe věci, kterých mi nebylo líto, a pak se už pustil do úklidu. Postupně jsem utíral prach na nábytku, krabice, které tam zůstaly, šoupal bokem, zametl a zase je šoupnul zpátky. A když to bylo hotové, pozametal jsem zbytek pokoje a pak začal zpátky stěhovat krabice z chodby. Zabral jsem se do toho, bylo to, jako bych skládal lego.
Už jsem to měl skoro hotové, ke své spokojenosti. Právě jsem dával poslední krabici nahoru, když se ozval rachot, jak se dveře rozletěly a dovnitř vpadnul Takehiko.
Lekl jsem se, až jsem sprostě zanadával. Ztratil jsem balanc, a ta krabice mi vyklouzla z ruky.
Skončil jsem na zemi na zadku a krabice na mě. Věci ze staré kuchyně se s rachotem vysypaly, a já se jen nešťastně rozhlédl, že budu muset znovu uklízet.
„Krucinál! Nemůžeš být trochu… no… nevím! Mohl jsi zaklepat, nebo tak něco!“ promnul jsem si hlavu, kde budu mít nejspíš bouli.
Tyhle věci za trest půjdou do přístavby na zahradě.
Takehiko
K mé smůle byl v pokoji jen Kibou a hned po mě vyjel.
„Krucinál, myslel jsem, že je tu… zloděj nebo tak něco!" vrátil jsem mu a zamračeně jsem se na něj zadíval.
Pak jsem ale vyšel zase na chodbu, seběhl do kuchyně, vzal utěrku a z mrazáku pytlík se zeleninou s vyběhl zase nahoru.
„Na!" pleskl jsem mu ledový obklad na čelo, a pak začal sbírat věci a ukládat je zpátky do krabice.
Zdálo se mi, jako by mě něco propalovalo pohledem. Jakoby se všechna zloba, co ti byla cítit, obrátila proti mně.
A protože jsem si byl rád vším jistý, popadl jsem naběračku a pleskl jí Kiboua po hlavě.
„To máš za to ráno," zabručel jsem, abych to na něco svedl a pokoušel se ignorovat ty vražedné jehličky, které se mi zabodávaly do těla.
„Vážně je toho pokoje škoda. Spal jsem i na horších místech a menším prostoru, takže tohle je pro mě skoro luxus," zkusil jsem to znova, když byly věci bezpečně uloženy v krabici a ta uklizena.
Zadíval jsem se z okna, ze kterého byl skutečně pěkný výhled, a znovu zapřemýšlel nad tím, co se tu asi stalo.
Jediné, co jsem věděl skoro s jistotou, bylo, že ten slaďoušek, o kterém žena mluvila, byl z nějakého důvodu nejspíš Kibou.
Tsutomu
Takehiko mě překvapil, když odběhl a za chvíli byl zpátky s mraženým něčím a přitlačil mi to na hlavu.
Ale vzápětí mě po ní vzal naběračkou…
Chtěl jsem mu něco říct, ale pak jsem si vzpomněl, jak ráno divočil a panikařil, a místo toho jsem se začal usmívat.
„Škoda možná, ale prostě není k pronájmu,“ nakonec jsem se zvedl, když Take uklidil krabici nahoru.
Popadl jsem koš, smeták, a pak jsem mu ukázal, aby vyšel ven.
„Hele, co kdybychom zkusili něco uvařit? Už je akorát tak čas oběda a možná, když tu není divočák Rin, že bychom mohli něco zvládnout? Mám dole nějaké kuchařky,“ sešli jsme schody dolů, uklidil jsem věci a mraženou zeleninu strčil zpátky do mrazáku.
Umyl jsem si ruce, a pak jsem se natáhl do police s kuchařkami, kterých tu opravdu bylo hodně, a ani nevím proč, když mi každá byla na houby. Našel jsem tu pro začátečníky a pak se s ní posadil ke stolu.
„A přestaň mi říkat Kibou, jmenuji se Tsutomu. Prostě mi říkej prvním jménem, bez přípon. Moc to nemám rád,“ na moment jsem zvedl hlavu k Takehikovi, usmál se na něho, a pak jsem pokračoval v listování v kuchařce, abych našel co nejjednodušší recept.
Ale když mě to všechno přišlo složité…
Takehiko
Povzdechl jsem si, když Kibou trval na svém.
Myslel jsem si, že se zavřu v pokoji a prostě budu lelkovat, ale překvapil mě svou otázkou. A nejen to.
Zadíval jsem se na něj, když řekl, že mu mám říkat jménem a pak zabořil nos do kuchařky.
Mírně jsem se zamračil, ale pak jen zavrtěl hlavou.
Tu chvilku to vydržím. Budu si držet pořád odstup. Na jméně nezáleží.
„Ukaž," vzal jsem mu kuchařku a začal v ní listovat.
Nejraději bych si dal všechno, co tam bylo, protože to vypadalo lákavě. Ale všechno mi přišlo až moc složité.
Ale nakonec…
„Tady!" vykřikl jsem vítězoslavně a ukázal Kubouvi, vlastně Tsutomu recept.
Když budeme dva, zvládnout by se to dalo. Byla to jen rýže a zvlášť maso na kostky s paprikou, a zalité kokosovým mlékem. A to všechno v pánvi orestované.
Psali, že je to nejjednodušší recept, a hotové i s krájením za patnáct minut.
A rýží podle návodu snad zvládnem.
Zadíval jsem se s očekáváním na Tsutoma, a ani nevím proč, ale začal jsem se na to docela i těšit.