Takehiko
S úlevným výdechem jsem se svalil na zadní sedadlo taxíku a nadiktoval řidiči adresu.
Po pěti dnech, kdy jsem musel kvůli práci, vycestovat ze země, jsem se konečně vracel zpátky.
Ten případ byl doposud nejsložitější, ale nebyl jsem na něj sám. Sešlo se nás víc z celého světa, vybraní jako ti nejlepší, abysme z jednoho čínského chrámu vypudili pradávného ducha.
Na jednu stranu mě potěšilo, že jsem se i já dostal do toho úzkého výběru nejlepších.
Ještě teď si občas vzpomenu na ty krušné začátky, kdy jsem začal v domečku na zahradě, a nejspíš nepůsobil moc věrohodně.
Tsutomu mi tehdy byl velkou oporou, kdy jsem nejednou propadl i depresi a chtěl to vzdát, protože mi přišlo, že jsem naprosto k ničemu. Ale on mě vždycky dokázal postavit na nohy, tím svým osobitým způsobem a já ho snad kvůli tomu miloval ještě víc.
A taky mi pomohli i Akino a Shiori.
Na ty dva už jsem se taky těšil. Stejně jako na jejich syna Miyukiho. Byl to rošťák po tátovi a krásný po mámě. A rostl jako z vody.
Kdo by to byl řekl, že právě dnes už jsou to čtyři roky?
Pousmál jsem se, a ještě jednou si v duchu prošel, jestli v mém kufru jsou dárky pro všechny.
A doufal jsem, že se budou všem líbit.
Zadíval jsem se na svůj odraz v okně a přejel si prstem po čerstvé jizvě na tváři.
Jen jsem doufal, že se kvůli tomu Tsutomovi nezošklivím.
Tohle bylo vlastně poprvé, kdy jsme byli od sebe oddělení na víc než jeden den.
I když jsem zpočátku spíš většinu dne prospal, časem jsem se zlepšoval a chybama se učil.
Měl jsem i pár případů, jako byla Junko, ale už jsem je dokázal líp zvládnout.
„Jsme tady," vyrušil mě z myšlenek taxikářův hlas a já zamrkal překvapením.
Potřásl jsem hlavou, zaplatil mu a vystoupil. Z kufru auta jsem si vzal kufr a brašnu ve které jsem měl exorcistické věci, rozloučil se a přešel k brance.
Jo, tenhle pohled mi těch pět dnů opravdu chyběl.
A když jsem se zaposlouchal, tak i ty známé hlasy.
Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu, když jsem prošel brankou a už se nemohl dočkat až všechny uvidím.
Tsutomu
Byl jsem nervózní jak prvnička před prvním sexem. Už pátý den jsem byl bez Takehika, a musel jsem si přiznat, že mi opravdu chyběl. Každou chvíli jsem sledoval zprávy, jestli neuvidím něco z toho jejich vymítání, a byl připravený okamžitě se tam rozjet, kdyby se něco zvrtlo.
Jenže žádné zprávy v televizi ohledně ducha nebyly, a já nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně. Jo, Čína byla na zprávy vždycky skoupá, hlavně co se takovýchto věcí týkalo. Prostě, politika světu vládne, a hlavně ta jejich vedoucí politická strana…
Ale když jsem dostal nakonec od Takehika textovku, že jsou hotoví, a vrací se domů, oddychl jsem si. A hned jsem chtěl připravit to nejhezčí uvítání. Měl jsem v úmyslu uvařit něco opravdu dobrého a něco sladkého upéct. Co si povídat. Nejsme umělci, jako je Shuishi, Jeho kvalit nejspíš nikdy nedosáhneme. Ale rozhodně nás za ty čtyři roky naučil dost dobře vařit.
A tenhle dům mi nakonec zůstal. Po roce a půl, od vyhnání ducha Junko, skončila podmínka pro plné zdědění tohoto starého rodinného sídla, včetně mých fondů, které k tomu náležely.
A tak už jsem si nemusel dělat starosti o své další živobytí a mohl se v klidu pustit konečně do psaní.
Ano, začal jsem psát. A můj první příběh byl právě o Junko… Některé věci jsem pozměnil, příběh jsem zasadil do jiné doby a jiné země, ale… Úspěch to mělo a za tři roky vyšla moje první kniha. A teď připravuji druhou… Ne, že bych byl nějaký skvělý spisovatel, nebo byl hned nějak světově známý, ale i to, kolik jsem měl čtenářů tady v Japonsku, mě vážně potěšilo, a dodalo mi to energii a chuť do dalšího psaní. A opravdu mě to bavilo. Tohle byla ta volnost, o které jsem mluvil s Takehikem ve dnech, kdy jsme se poznali.
Moje pracovna se změnila na… pracovnu. Jo, zní to divně, ale je to tak. Teď už to není jen pracovna se šanony a smlouvami pro podnájemníky a podobně, protože těch tu už není potřeba. Ale je to pracovna, kde tvořím své pisatelská díla…
Pokoj, ve kterém původně řádila Junko, jsme propojili s terasou, a vznikl nám tak soukromý obývák spojený s kuchyňským koutem. Jen pro nás dva, když jsme opravdu chtěli mít klid jen pro sebe.
Kluci zůstali dole. Vlastně už zůstali napořád. Prý se jim odsud nechtělo.
No, a tak, když jsem jim šel dolů oznámit, že se Takehiko vrací, okamžitě zamítli požadavek na soukromí, a hned se začali dohadovat, jakou hostinu připraví, a že si prostě nemůžu Takehika nechat jen pro sebe, když ho pět dní neviděli.
Dokonce i malý Miyuki začal rozradostněně poskakovat, že uvidí strejdu Takeho.
Jo, Akino, Shiori a Miyuki tu chodívali na návštěvy. Skamarádili jsme se všichni natolik, že jsme je brali už jako součást rodiny. Vlastně dohromady jsme všichni byli jako jedna velká rodina.
A aby taky ne, když jsme vlastně byli svědky Miyukiho narození.
Ona ta první návštěva u Akina, na kterou jsem jel se Shuishim a Takehikem, nakonec po třech hodinách skončila v porodnici, když Shiori ze samého nadšení z naší přítomnosti, z toho, jak se klukům začalo dařit, a z dárků, které jsme ji přivezli, nakonec začala rodit. Malý se narodil o pět dní dříve, ale i tak to byl pořádný kluk a dal o sobě vědět, jen co vykouknul na svět.
Byli jsme skoro hotoví s přípravou hostiny, když Rin vykouknul přes okno.
„Je tady!“ vykřikl a už se hnal ke dveřím.
„Brzdi!“ popadl jsem ho za triko a zastavil, až mu zapraskaly švy. „První já!“
Potáhl jsem ho zpátky a už jsem se hrnul ke dveřím, abych mohl Takehika přivítat.
Strašně moc jsem se na něho těšil. Ale v momentě, kdy jsem otevřel dveře a já uviděl jeho čerstvou ránu na tváři, zasekl jsem se.
A když jsem se vzpamatoval, rychle jsem ho vtáhl dovnitř, zabouchnul za ním dveře a hned jsem ho obíral a kontroloval, jestli je ještě někde jinde zraněný.
Když byl skoro polonahý, a já se ujistil, že je v pořádku, oddechl jsem si.
A konečně se na něho usmál.
Přitáhl jsem si ho do náruče a pevně ho objal.
„Promiň, ale… vyděsilo mě to,“ zašeptal jsem do jeho rtů a pak mu konečně věnoval pořádný polibek.
„Vítej doma, bylo mi po tobě moc smutno,“ políbil jsem ho jemně po té jizvě, která se táhla od levého ucha skoro ke rtům.
„No, musím ale říct, že to vypadá sexy… Ale doufám, že je to poslední jizva, co na tobě uvidím, jinak tě už nikam nepustím. Vždycky když odcházíš, tak se o tebe bojím. Miluji tě, strašně moc a nevím, co bych dělal, kdyby se ti stalo opravdu něco vážného,“ šeptal jsem mu do ucha a stále ho držel pevně v objetí, protože jsem byl opravdu šťastný, že je doma a relativně v pořádku.
Takehiko
Zhluboka jsem se nadechl a chytl dveře, že si otevřu, ale někdo mě předběhl.
Překvapeně jsem mrkl na Tsutoma, který se na moment zarazil, ale vzápětí mi všechny věci popadaly na zem, když jsem skončil v jeho náruči.
Otřel jsem se nosem o Tsutomův krk, když mě přestal líbal, a pak se znovu natáhl pro polibek.
No, některé věci se mění, jiné ne.
Jako já a Tsutomu. Kromě toho, že mi trochu porostly vlasy, nabral jsem trochu svalové hmoty a podle Rina údajně zmužněl, což se mi ale vůbec nezdálo, jsem zůstal stejný prcek, jako před čtyřmi lety. Zato Tsutomu byl snad den ode dne krásnější. Nevím, jak to ten chlap, zatraceně, dělal.
Co se rozhodně nezměnilo bylo obyvatelstvo tohoto domu.
Dokonce i Shuishi už zůstal na trvalo s Rinem a Nobuem v pokoji, zatímco Sora se nastěhoval k Hidekimu.
„Taky jsi mě vyděsil, myslel jsem, že se ti už nebudu líbit," zašeptal jsem Tsutomovi do rtů a víc se na něj natiskl.
Tohle se rozhodně změnilo. Za ty čtyři roky jsem získal trochu víc sebevědomí a hlavně zkušeností, takže jsem se už nebál sám projevit, co se něžností vůči Tsutomovi týkalo.
Byl skvělý milenec, a ještě lepší partner.
Myslel jsem na něj celých těch pět dní, a jen zázrakem se držel, abych ho nebombardoval textovkami nebo hovory. Vždycky mi to připomnělo Naokiho.
„A rozhodně si nepřipadám s tou jizvou sexy," zamumlal jsem do jeho kůže na krku a trochu mu rozhalil yukatu, abych mohl jazykem zabrousit i trochu níž.
Zatraceně! Jsem doma asi dvě minuty, neviděli jsme se pět dnů a už mi skoro stojí!
Nejspíš bych se na Tsutoma vrhnul už na místě, nebýt toho, že jsem zaslechl nějaké šeptání a hlasy.
Jo, zapomněl jsem. Nejsme tu sami.
S bručením jsem Tsutoma pustil, upravil mu yukatu, provokativně si olízl rty, a pak sebral věci, co mi popadaly na zem.
„Vezu dárky!" zahulákal jsem a jako by to snad bylo nějaké znamení, z poza rohu se vyřítil Rin s Miyukim na ramenou, který se hlasitě smál, až jsem se bál, že spadne.
Protočil jsem očima a zadíval se na Rina, když na mě málem skočil.
Tohle se taky nezměnilo. Ale přesto jsem se neubránil úsměvu, a pak už byl dotlačen do kuchyně, abych se přivítal s ostatními, a hlavně se Shiori, Akinem a malým, který teď pro změnu visel kolem krku mě.
Byl to strašný živel, ale tak trochu jsem z toho podezíral Rina.
Tsutomu
Tiše jsem vydechl, když jsem ucítil Takehikovy ruce a rty na své hrudi.
Proč jsem souhlasil, že budeme jíst společně?
V duchu jsem zaúpěl, jaký jsem blbec, ale vzápětí se okřikl, že nemůžu být sobecký.
Ať se mi to líbilo nebo ne, sice jsem byl vždycky první v řadě, ale i ostatní měli na Takehika svým způsobem právo. Měli ho rádi, a já za to byl rád.
Stejně jako jsem byl rád, že kluci zůstali tady.
Rin si vzal na starosti Miykuovy lumpárny. Teda to, co všechno ho naučí, a vždycky ho před Akinem a Shiori bránil. Byl skoro jako jeho starší brácha a rád s ním chodil i na procházky, když měl volno, a Shiori s Akinem si mohli odpočinout. Vždycky ale s nimi byl Nobuo nebo Shuishi, kteří je tak trochu krotili, aby nevyváděli nějaké velké psí kusy.
Jo, tihle tři… Kdo by to byl řekl. Celý spodek se kvůli těm pěti přestavěl. Hidekiho a Sorův pokoj, které sousedily, se probouraly, udělal se z toho jeden velký, do kterého se pak nastěhovali Rin, Shuishi a Nobuo. Hideki se Sorou si vzali větší pokoj po Rinovi, a z Nobuova pokoje se pak udělala Shuishiho kancelář. Rozhodně ji potřeboval, protože začal pracovat jako soukromý učitel vaření, a taky vařil na zakázky. I proto se musela upravit spodní kuchyň a obývák, aby mohl pohodlně pracovat z domu.
Strašně nerad jsem nakonec Takehika pouštěl. Měl jsem už nakročeno k tomu, že ho odtáhnu nahoru jako svou kořist, ale plány mi zhatili ostatní, kteří se s ním přišli přivítat.
Jo, taky jim chyběl.
Zvedl jsem jeho tašky ze země, podal mu tu s dárky, a zatímco šli do kuchyně, odnesl jsem jeho kabelu s věcmi nahoru do ložnice, abych se mohl hned vrátit za nimi.
Co se týká dárků, tak na tohle měl Takehiko vždycky cit a dobrý odhad.
Shuishi už listoval v jedné speciální čínské kuchařce, a malý už rozbaloval krabici s robotem. Shiori si zkoušela krásný hedvábný šál, který ji perfektně pasoval k očím, a Akino na ni mohl oči nechat.
Ten dostal nádherný meč Tien z dynastie Čching, který obdivoval Rin. Jeho dárek už měl v rukách Hideki, který studoval, jak vlastně ta věc funguje. Musel jsem se usmát, když mi došlo, že Rin dostal jakýsi složitý rébus. Ale ať to byl divočák, jaký chtěl, měl chvilky, kdy se do něčeho neřešitelného zažral a neskončil dříve, dokud tomu nepřišel na kloub. Takže to byl pro něj perfektní dárek. Nobuo si už taky četl nějakou publikaci, protože se zajímal o historii Číny a tohle bylo pro něj to pravé ořechové, navíc kniha, kterou člověk sežene právě jen v Číně.
Sora a Hideki nakonec dostali společný dárek. Čínské vázy, které perfektně ladily s vybavením jejich pokoje.
„A kde mám dárek já?“ přitočil jsem se k Takehikovi a políbil ho na tvář. Byl jsem opravdu zvědavý, co mi koupí.
A tak, když mi podal jeden menší, trošku těžší balíček, úhledně zabalený, byl jsem zvědavý dvakrát tolik. A už podle hmatu jsem pochopil, že je to kniha.
Na jeho pokyn jsem ji začal opatrně rozbalovat. Viděl jsem to napětí v jeho tváři, jak zareaguji. A myslím, že i ostatní všeho nechali a dívali se, podle toho, jak bylo najednou ticho. Teda kromě malého Miyukiho, který začal nadšeně vykřikovat a běhat s robotem po kuchyni.
„To… to myslíš vážně?“ vydechl jsem v úžasu, když se přede mnou objevila kniha, tak jak jsem čekal.
A ne ledajaká kniha.
Moje kniha.
Přeložená do čínštiny a nádhernou vazbou…
Nevím, jak to mají ostatní, co někdy dostali jako dárek svůj vlastní výtvor. Ale já z toho byl úplně unešený. Tak moc, že jsem i ztratil řeč a knihu jsem držel v ruce jako nějakou svátost…
První výtisk mé knihy v čínštině…
Opatrně jsem ji položil na stůl, a vzápětí jsem už mačkal Takehika v náruči a děkoval mu za krásný dárek, který mi opravdu udělal radost.
Takehiko
Byl jsem trochu nervózní.
Přece jen to byly jiné dárky, než jaké jsem byl zvyklý kupovat. Je pravda, že u Shuishiho, Shiori, Akina a Miyukiho jsem měl rozhodnuto hned, ještě jsem ani nepřiletěl do Číny, když jsem si usmyslel, že všem něco dovezu.
S Rinem to bylo horší, ale když jsem viděl čínské rébusy a skládačky, nedalo mi to. Aspoň bude od něj chvilku klid. Nobuo mě napadl v momentě, kdy jsem kupoval knihu pro Shuishiho.
Peněz za ty dvě knihy jsem rozhodně nelitoval. Kromě toho, za tu zakázku v Číně jsem dostal tolik, co jsem si vydělal za celý předchozí rok.
Pak přišel na řadu Sora a Hideki. Docela oříšek, ale tady mi dopomohl kolega, který taky šel kupovat dárky, a prý musí pořídit nějakou starožitnost pro přítele, který si na nich zakládá.
No, a jako poslední byl Tsutomu. Poslední den už jsem byl celkem zoufalý, protože jsem vůbec netušil, co mu mám koupit. Všechno už měl, šperky jsem mu klidně mohl koupit i v Japonsku, oblečení se u nás rozhodně jako dárek nedávalo, drobnosti jsem mu dával vždy na narozeniny, prostě... byl jsem v koncích.
Vážně jsem byl i hodně zklamaný, když už jsem mířil na letiště a pořád mě nic nenapadlo.
Ale jako by to byl snad osud. Když jsem šel ke stanovišti taxíků, procházel jsem kolem malého knihkupectví a všiml se ve výloze knihy s opravdu krásným přebalem. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že je to Tsutomova kniha!
Nechal jsem si ji zabalit a jen doufal, že jsem neudělal špatně. Ale v tomhle ohledu jsem se řídil vždy instinkty. Prostě jsem koupil to první, co mi padlo do oka. Až pak jsem většinou měl obavy, jestli to byla dobrá koupě.
Stejně jako teď, když jsem s napětím čekal, až to Tsutomu rozbalí.
Myslím, že jsem ani nedýchal a jen podvědomě vnímal, že i všichni ostatní utichli.
Málem jsem popotáhl, když jsem uviděl Tsutomův výraz a vzápětí mě už Tsu mačkal v náruči.
„Ale to není všechno," políbil jsem Tsutoma, odtáhl se a trochu se začervenal, když jsem na knihu ukázal. „Otevři ji."
Když jsem ji kupoval, ukázalo se, že majitelé malého knihkupectví, právě Tsutomova kniha zachránila.
Nikdo k nim už skoro nechodil, protože byli docela zastrčení, a každý šel raději do většího obchodu, kde měli mnohem větší výběr. Už uvažovali o tom, že krámek zavřou, ale pak jim jeden jejich známý dodavatel doporučil Tsutomovu knihu.
Hned první den prodali všechno, co jim dodavatel dal, a museli ho požádat o další.
Žena majitele skoro plakala, když jsem řekl, že autor je můj přítel a vracím se k němu domů.
A tak mě manželé poprosili, jestli by nemohli Tsutomovi na první stranu knihy napsat poděkování za záchranu jejich krámku, popřání hodně štěstí do dalšího psaní a věnovat mu záložku jako ochranný talisman.
Tsutomu
Snad poprvé v životě jsem měl pocit, že jsem k něčemu. Vědět, že někomu pomohlo to, že jsem napsal knihu… To bylo prostě k nezaplacení.
„Měl bych si víc kontrolovat emaily a dopisy, a taky bankoví účet,“ povzdechl jsem si, když jsem se konečně aspoň trochu uklidnil.
Vážně jsem tohle ještě nezažil. A těžko jsem to v sobě zpracovával. Většinou jsem nedával najevo své emoce, až na výjimku jménem Takehiko.
Jo, a Takehiko je ten, který mi pomáhá s věcmi kolem vydavatelství, protože to nebylo něco, co by se mi chtělo číst. A byl jsem za jeho pomoc rád. No, možná mi i někdy říkal, že se bude kniha tisknout v čínštině, ale nejspíš jsem to hned zapomněl, protože já píšu hlavně pro radost. Protože to mám rád.
„Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost,“ ještě jednou jsem Takehika políbil, a pak už ho konečně pustil, aby si mohl sednout a mohli jsme se všichni pustit do jídla.
„Možná by nebylo špatné si tam udělat výlet, rád bych se s těmi lidmi seznámil,“ vzal jsem knihu ze stolu a odnesl ji do obýváku, aby se nezašpinila.
Vrátil jsem se zpátky a usadil se vedle Takehika.
„Ještě že tě mám,“ znovu jsem se k němu naklonil a políbil ho. „Bez tebe bych asi zemřel hlady.“
Jo, v tomhle jsem se tak trochu změnil. Od chvíle, kdy jsem začal psát, jsem tak trochu polevil v jiných věcech, a Takehiko se o mně začal víc starat. A nebýt jeho, nejspíš bych tu knihu ani nikdy nevypadal, a ležela by doma v šuplíku…
„Jsi můj největší poklad,“ zašeptal jsem do jeho ucha, ještě jednou ho políbil, a pak už se díval, jak Shuishi a Nobuem nosí jídlo na stůl.
A že toho bylo požehnaně. Jako by měli strach, že Takehiko celých těch pět dní nejedl.
Celé odpoledne pak proběhlo v přátelském duchu, kdy jsme hlavně poslouchali vyprávění Takehika o celém tom vymýtání. Byl jsem na něho hrdý, že ho povolali s několika dalšími nejlepšími exorcisty, co na světě jsou. Stal se z něj vážený exorcista, který byl žádaný, ale nikdy neodmítl ani malé žádosti, jako třeba od stařečků, kteří bydlí o dva domy dále, a Takehikovi za pomoc dali úrodu ze své zahrádky.
I proto jsem ho miloval. Byl prostě…
Můj miláček…
A už jsem se moc těšil, až se den nachýlí k večeru a my budeme sami nahoře, v našem hnízdečku lásky.
Takehiko
Byl jsem z toho celý na měkko. Vážně. Zvlášť, když to Tsutomu řekl přede všema.
Málem jsem zahučel pod stůl.
Tohle bylo něco, co se u mě nezměnilo. Prostě jsem na slova chvály vždycky reagoval jako zastydlý puberťák, protože jsem si zdaleka tak skvěle, jako tvrdili ostatní, nepřipadal.
Teda… nepřipadal jsem si ničím výjimečným.
Pravda ale byla, že když se Tsutomu pustil do psaní, často jsem ho musel doslova hnát do postele nebo se najíst, protože nevěděl, kdy přestat.
A taky nebyl pořád z něčím spokojený. I proto mu tak dlouho trvalo vydat první knihu. A to se ještě cukal, až jsem mu pohrozil, že se odstěhuju do domečku a bude mít po hehe, pokud nepřestane dělat herečku. Zabralo to. A díky Buddhovi za to, protože vyšla skvělá knížka, která se na regálech rozhodně neztratí ještě i o několik let později.
„Děkuju a… ty jsi ještě větší… poklad…" naklonil jsem se k Tsutomovi a taky mu věnoval polibek.
Málem jsem sice s sebou pobral i misku s talířkem, ale nakonec se to ustálo bez větší škody.
Mimoděk jsem si vzpomněl na naše začátky a neubránil se smíchu.
A protože Akino a Shiori ještě tyhle naše příhody neznali, hned jsem jim to začal vyprávět, a kluci se pak postupně přidali.
Atmosféra u oběda, který byl, jak jinak než vynikající, byla naprosto úžasná.
Shuishi se zase předvedl, ale on měl prostě talent. A taky už nebyl tak uťáplý a stydlivý. Uměl si říct svoje, prosadit se a často pacifikoval Rina, který na něj nedal dopustit. A tyhle dva skvěle doplňoval Nobuo, který se teda nezměnil vůbec, možná byl spíš ještě větší flegmouš.
Po obědě jsme se pak přesunuli do obýváku, abysme si dali Shuishiho skvělý zákusek. Rin se Shuishim zatím uklidili kuchyň, prý abysme se jim tam nepletli a Rin to měl za něco jako trest, z toho, co jsem pochopil. A ani mi nedošlo, jak ten čas rychle letí, dokud Miyuki neusnul Akinovi na klíně.
O půl hodiny později jsme se už loučili, museli slíbit, že se brzo stavíme taky na návštěvu, a když odešli, zanedlouho po nich zmizel i Sora s Hidekim. Prý jdou oslavit své výročí nebo co.
A než jsem stačil s Tsutomem uklidit obývák, Nobuo s Rinem a Shuishim se už hnali taky ven, prý jdou do kina na nějaký film. Když jsem se zeptal jaký, Rin se jen zasmál a řekl, že je to stejně jedno. Napřed jsem nechápal, ale potom, co Nobuo protočil očima a Shuishi nevěděl kam z očima, mi to došlo. Z toho, co jsem věděl, Rin byl tak trochu exhibicionista a jednou se mi Shuishi svěřil, že to dělali i v parku na lavičce. Ale prý to bylo vzrušující.
Tak nevím. Mě osobně stačil dům.
Neříkám přímo ložnice, protože když kluci nebyli doma, dost často se stalo, že jsme s Tsutomem skončili i jinde než v ložnici a vrchol našeho spojení byl jednou na zahradě, ale to bylo asi tak všechno.
„Zítra bysme měli zajít za tátou. Už jsme tam dlouho nebyli," zívnul jsem na celé kolo, když jsme konečně došli do ložnice, já si sundal triko a plácnul s sebou na postel.
Za mým tátou jsme začali chodit asi před dvěma lety, když už jsem se nebál jít do svatyně a věděl jsem, že Tsutomu je mi velkou oporou. A taky nejspíš proto, že v té době už jsem dávno znal Tsutomovy rodiče. A tak jsme pravidelně, jednou za měsíc, většinou v sobotu, chodili za mým tátou a v neděli pak k Tsutomovým rodičům.
Tsutomu
Najednou bylo v domě úplně ticho. Hideki se Sorou zmizeli ve svém pokoji, Rin, Shuishi a Nobuo odešli, a podle toho, co říkali, tak se vrátí až někdy po půlnoci, a Shiori a Akino s malým už nejspíš parkují auto u jejich domu.
„Zajdeme, a odpoledne bychom mohli jít do lázní, co říkáš?“ vzal jsem Takehikovu tašku a odložil ji bokem, aby nezavazela.
Vybalit si může zítra.
I přesto, že jsem jeho únavu chápal, chytl jsem ho za ruce a vytáhl z postele.
„Půjdeme se osprchovat, a pak ti třeba udělám masáž,“ vytlačil jsem ho do koupelny, a už po cestě jsem mu sundával zbytek oblečení, dokud nebyl nahý.
Nechtěl jsem se zdržovat dneska v koupelně, taky jsem se těšil do postele s mým klukem. A tak jsem rychle svléknul i sebe a společně jsme zalezli do sprchového koutu.
Vážně jsem to zbytečně neprotahoval. Nahřáli jsme se, umyli, ale i přesto, než jsme vylezli ven, jsme se stihli aspoň trochu pomazlit. A když se Takehiko utřel a natáhl se po kalhotách na spaní, vzal jsem je a odhodil bokem.
„Myslím, že tohle nebudeš potřebovat,“ políbil jsem ho, a pak už ho plácnutím po zadku pošoupnul do ložnice a já mu byl hned v patách.
„Tak co bude první… masáž nebo sex?“ sedl jsem si na postel a stáhl Takehika na klín. „Nebo jsi moc unavený a půjdeme spát?“
Takehiko
Fakt toho svého chlapa žeru.
Než jsem se nadál, byl jsem v koupelně, nahatý, a nechal na sebe dopadat kapky vody.
Jo, Tsutomu se s některými věcmi dlouho nesral.
A zvláště s věcmi okolo sexu. Ale tak nějak jsem se nedokázal rozhodnout, jestli se mi víc líbí pomalé a romantické milování nebo drsná rychlovka někde za rohem.
Tsutomu to se mnou prostě uměl a stačilo mu se na mě pomalu jen podívat a já už roztahoval nohy.
Stejně jako když si mě v ložnici přitáhl na klín a já jen zafuněl.
Spát rozhodně nepůjdu!
„A kterou část bys chtěl masírovat, hm?" zeptal jsem se a sklonil hlavu, abych Tsutoma rafnul do krku.
Za ty čtyři roky jsem taky našel jeho citlivá místečka, a když jsem měl hodně velkou kuráž, trápil jsem pro změnu já jeho. I když mi to teda Tsutomu pak dal se vší parádou sežrat, ale to mě na tom snad ještě víc vzrušovalo.
Zavrtěl jsem se na Tsutomově klíně, a zatímco jsem mu obíral krk, jednou rukou jsem vklouznul mezi naše těla, abych probudil k životu jeho krasavce a hned si ho nasměroval mezi půlky, abych se o něj mohl otírat.
Tsutomu
Myslel jsem, že Takehiko bude chtít spíš masáž, zvlášť potom, co musel nějakou hodinu odsedět v letadle a pak v taxi.
Ale on, jako by tou sprchou nabral novou energii.
„No, tuhle masáž jsem nemyslel, ale když už…“ povytáhl jsem s úsměvem obočí.
„Potřebuji namasírovat… jo… krk…“ zavzdychal jsem, když jsem na něm ucítil jeho rty.
„A taky… stehna…“ chytl jsem Takehika za boky a trochu s ním šoupnul na mých stehnech tam a zpátky.
„A jo… ano… tahle část těla… ta to potřebuje nejvíc…“ posunul jsem ruce na jeho zadečku, abych mu víc od sebe roztáhl půlky, a můj penis se krásně zapasoval mezi ně a dráždivě se otíral o jeho dírku.
„A taky tady,“ stáhl jsem jednu jeho ruku dolů aby si pohrál i s mým pytlíkem.
„A ty potřebuješ… taky… masáž… pět dní… bez ničeho…“ natáhl jsem se pro gel, který jsem si hned nalil na prsty.
„Nebo sis to dělal sám?“ zakousnul jsem se mu do krku, jednou rukou trochu roztáhl jeho půlky a prsty druhé hned začal cpát do jeho nadržené dírky.
Takehiko
Zavzdychal jsem a zasténal, když se toho Tsutomu hned chopil a já jeho ruce cítil snad všude.
Tohle mi rozhodně chybělo.
„Ne… nedělal…" zasténal jsem a víc se prohnul, aby měl Tsutomu lepší přístup do mé dírky.
Můj penis už dělal díru do Tsutomova břicha, a to jsem se ho nemusel ani dotknout.
Pevně jsem objal Tsutoma kolem krku, natiskl se na něj víc a vyžádal se polibek, zatímco jsem se o něj začal otírat a dorážet na jeho prsty, které jsem vtahoval hned dovnitř.
Tohle nejspíš rozhodně nebude pomalé a něžné milování.
A taky nevím, jestli mi to bude stačit jen jednou.
Únava byla pryč a já jen toužil potom, aby mi Tsutomu ukázal, jak moc jsem mu chyběl.
A taky jsem mu chtěl ukázat, jak on chyběl mě.
Po chvilce, když už jsem nestačil a musel se odtrhnout od Tsutomových rtů, které jsem pak začal jen ukusovat, jsem hrábl rukou dozadu, chytil Tsutomovu ruku a sám si do své dírky přidal další jeho prst.
Zavzdychal jsem a tvrdě se na ně narazil, jak jsem potřeboval Tsutoma cítit co nejvíc.
„Tsu…" zachrčel jsem do jeho rtů, „nevy-nevydržím to… já už…"
Jako bych to svými slovy přivolal, jako by mé tělo chtělo Tsutomovi dokázat, jak mu chybělo, ani jsem nestačil pohnout rukou, abych se chytil u kořene a zastavil přicházející orgasmus, když to na mě přišlo. Myslím, že jsem do sebe dostal i celou Tsutomovu ruku, jak jsem se na něj narazil a s hlasitým sténáním kropil jeho hruď svou nadílkou.
Když největší křeč odezněla a už se mé tělo jen občas otřáslo dozvuky, políbil jsem Tsutoma a trochu mu ztěžknul v rukou.
„Aspoň… aspoň vidíš… jaký máš na mě… vliv…" zachrčel jsem, když jsem popadl dech a několikrát zkusmo stáhl dírku, jako bych se chtěl ujistit, že ve mě Tsutomu pořád je.
I když jsem se právě udělal, věděl jsem, že bude stačit Tsutomovi málo, aby mě dostal zase do stavu, kdy nebudu vědět o světě.
Tsutomu
Myslel jsem si, že ten nadrženější jsem tu já. Ale Takehiko mě brzy vyvedl z omylu.
Sám se skoro nabodl na mé prsty a já ani nevěděl, kdy do něj vklouzl ten poslední.
Vzdychal jsem s ním, jak mě to bralo. Byl jsem z něho úplně mimo, když se začal sám nasouvat na mou ruku, a ještě víc vyšpulil zadeček, abych do něj mohl lépe proniknout a on si to užil co nejvíc.
Jednou se z něho zblázním. Už párkrát jsem se málem udělal jen z toho, jak jsem se o něj staral a jak to on prožíval.
A tenhle pohled je jen pro mě.
Pevně jsem ho chytil, když to na něho přišlo, skoro jsem zatajil roztřesený dech, když jsem ucítil jeho záškuby a pak vlhko mezi našimi břichy.
„Ty… ty jsi ten… nejlepší…“ zachrčel jsem, když se Takehiko trochu uvolnil a vzpamatoval aspoň tolik, že mohl promluvit.
Ještě chvilku jsem protahoval jeho dírku a postupně pak vytahoval prsty, až tam zůstal jen jeden, kterým jsem ještě stačil podráždit jeho prostatu.
Políbil jsem ho, a současně ho už oběma rukama chytil kolem pasu a postavil se. Otočil jsem se k posteli a Takehika uložil na ní.
„Ani nevíš, jak jsi nádherný… při tom… jak… to na tebe… přijde…“ otevřel jsem šuplík nočního stolku a vytáhl pouta.
„Ale udělal ses… moc rychle… a já… ostrouhal… A proto… přijde trest…“
Během toho, co jsem s ním mluvil, jsem mu nasadil pouta na zápěstí a na kotníky, a pak ho prudce převrátil na břicho, a ruce mu připoutal k nohám.
Musel jsem mu mírně podsunout nohy, a teď hezky na mě špulil svůj zadeček.
„Teď je řada… na tu správnou… masáž…“ klekl jsem si za něho a hned na jeden příraz do něj najel až po kořen.
Vyjel jsem z něj skoro celý, a znovu přirazil. Zopakoval jsem to asi třikrát, než jsem v něm zůstal chvíli nehybně, párkrát proplesknul jeho zadeček, zlíbal jeho záda, a pak zase pomačkal a proplesknul jeho zadeček. Jednu ruku jsem podsunul od něj, kde jsem se chopil jeho penisu.
A pak, velmi pomalu, ho začal třít. Opravdu hodně pomalu, stejně jako hodně pomalu jsem protahoval jeho dírku…
Takehiko
Rozhodně nejsem nejlepší a rozhodně nejsem krásný.
Ale po těch letech jsem už v tomhle ohledu vzdal Tsutomovi vzdorovat, i když jsem ho za to občas zbrblal.
No, ale stejně jsem se nezmohl ani na pípnutí, protože vzápětí přišel trest.
Asi jsem masochista. Určitě. Protože jinak nešlo vysvětlit to, že jakmile mě Tsutomu spoutal, já se ocitl s rukama nataženýma podél těla, špulil jsem na něj jeho zadek, funěl do polštáře a moje bradavky se otíraly o peřinu, byl jsem zase v momentě tvrdý.
A ve chvíli, kdy do mě Tsutomu prudce najel až po kořen jsem málem viděl všechny svaté.
A ty jeho zatracené ruce!
„Tsu… Tsu… Pro-prosím…“ skučel jsem, když mě až mučivě projížděl a do toho protahoval můj penis.
Byl jsem úplně v háji a nejspíš budu zítra převlékat povlečení, protože už teď bylo celé zaslintané.
Zavrtěl jsem zadečkem, dokonce jsem se trochu zvedl a pokusil se víc roztáhnout nohy, jak mi to pouta dovolovala, protože to mučení bylo nesnesitelné.
„Pro-prosím… Tsu…“ zafňukal jsem znovu, když už jsem myslel, že to ani horší být nemůže. „U-udělám všechno… co bu-budeš chtít… jen…“
Kruci! Moc dobře ví, jak nerad říkám prasečinky, protože se hrozně stydím!
„Tsu!“ vykřikl jsem znovu a vzepjal se v poutech. „Ne-nevydržím to! O-ojeď mě! Naplň mě! T-tvrdě! Tsu!“
Asi už mi to bylo všechno i jedno, protože jsem byl na samé hranici, možná i za ní a potřeboval jsem Tsutoma víc než kdy jindy.
Tsutomu
Tu hranici, u které jsem byl já, a skoro se udělal s Takehikem, se mi na chvíli podařilo oddálit, a tak jsem si teď užíval jeho slastné mučení.
Ne, vždycky tohle děláme, prokládáme divočejší milování s romantickým podle nálady. A já měl chuť teď na tohle. A Takehiko podle toho, jak zareagoval hned od začátku, tak nejspíš taky.
Jeho penis byl zase za chvilku tvrdý, a já si užíval ty pomalé nájezdy, které mě postupně rozehřívaly a rozpalovaly čím dál víc. Můj dech byl rychlejší, krátké nádechy střídaly polohlasné steny, a když se k tomu přidal i Takehiko, věděl jsem, že ho mám tam, kde jsem ho chtěl mít.
Čekal jsem jen na to, až si řekne.
A on si řekl… Spíš to na mě vykřičel. A já věděl, že je teď ta správná chvíle to ukončit.
Pustil jsem jeho penis, chytl ho oběma rukama za boky a pomalé trápení jeho dírky se změnilo na rychlé a tvrdé přírazy.
A netrvalo dlouho, a já s chrčivým zasténáním a nadávkami začal plnit jeho zadeček svou nadílkou, kterou jsem si pro něj schovával celých pět dní…
Moje prsty bude mít několik dní vyznačené ve své kůži na bocích, zadeček červený minimálně do rána od výprasku, který ode mne dostal. Sperma mu stékalo po stehnech, jak moc jsem ho plnil a on nemohl dát nohy k sobě a stáhnout se.
Pevně jsem ho chytil pod břichem jednou rukou a zadeček mu vytáhl ještě výš, když jsem se trochu vzpamatoval. Druhou rukou jsem chytl jeho penis, a s občasným přírazem, jak jsem ještě nebyl schopný zkoordinovat pohyby, jsem rychlým třením přiváděl k vrcholu i jeho…
A když jsem cítil, že už bude, vyjel jsem z něj, a na jeho pulsující dírečku jsem zaútočil jazykem, aby si to dráždění užil na maximum.
Takehiko
Chjo.
Myslím, že se budu stydět ještě za týden, ale asi mi to za to stojí.
Tsu se do toho konečně opřel a já byl rád, že mě pevně drží, protože jinak bych skončil až u sousedů. Ještě, že si můj zadek už zvykl a nemusel jsem používat polštářky na sezení, jako ze začátku, protože jinak bych se vůbec neposadil.
Supěl jsem a vzdychal, sténal a nevím, co ještě, když mě Tsutomu nabíral zezadu a skoro se udělal s ním, když vyvrcholil a já jeho sperma cítil na svých stehnech, kde mi stékalo, jak jsem ho nedokázal zadržet v sobě.
Tsutomovo sténání bylo pro mé uši jako rajská hudba a jen to umocňovalo mé vzrušení.
Jo, měl by se někdy slyšet, jak krásně sténá.
Asi mu to někdy nahraju.
No, vzápětí jsem měl ale myšlenky někde jinde, protože se Tsutomu začal věnovat mě.
A nebyl by to on, aby mi neudělal něco extra. Když přidal jazyk, kterým se začal věnovat mé dírce, byl jsem totálně v háji. A stačilo jen málo a už jsem nevěděl o světě.
Vlastně ani nevím, kdy mi Tsutomu rozepnul pouta. Nejspíš jsem musel na moment i odpadnout.
„Zatraceně…" zamumlal jsem, když jsem se dokázal konečně pohnout, a hned se přilepil na Tsutoma, kterého jsem povalil na záda a ustlal si na něm.
Věnoval jsem mu dlouhý polibek, teda, tak dlouhý, jak jen to šlo, když jsem ještě sotva stíhal s dechem, a pak Tsutomovi na krku zanechal svou značku.
„Jednou mě… zničíš…" dořekl jsem konečně svou myšlenku a na Tsutoma se usmál.
Kdo by to byl řekl, že jednou takhle skončím.
S krásným chlapem, se střechou nad hlavou, s rodinou, slušnou prací.
V době, kdy jsem odcházel ze svatyně, by mě tohle v životě nenapadlo.
Chtěl jsem být jen kluk, co se drží stranou od ostatních, občas se utápí ve svých depresích a rozhodně si nechce nikoho připustit k tělu.
Ale dopadlo to úplně jinak.
„Miluju tě, víš to, že?" zvedl jsem se po chvilce do kleku a zavrtěl se Tsutomovi na klíně.
Sklonil jsem se, abych ho políbil, ale nenápadně přitom sáhl po poutech, a když jsem si hrál s jeho bradavkami, spoutal jsem Tsutomovi ruce k pelesti postele.
„Tak..." zazubil jsem se a znovu se pořádně zavrtěl. „Jsem na řadě.“
Co na tom, že si trest vyžeru pak dvojnásob. Teď jsem si užíval to, že mám Tsutoma v moci já.
A o chvilku později jsem na něm rajtoval, jako jezdec na divokém hřebci a na moment mě napadlo, jestli se zítra vůbec někam dostaneme.
Ale co. Není všem dnům konec. A kromě toho, teď jsem si musel vynahradit těch pět dnů bez Tsutoma. Bez někoho, koho miluju celým srdcem i duší, a bez koho jsem si svůj život už nedokázal představit...
Tsutomu
Byl to skvělý den, a hlavně večer. To čekání těch pět dní, za tohle rozhodně stálo.
Když se Takehiko udělal, byl z toho tak mimo, že se nedokázal ani pohnout, a já na moment měl obavy, jestli jsem to nepřehnal a on neomdlel.
No, možná na chvilku i jo. Ale i v tom krátkém sladkém bezvědomí měl tak blažený výraz, že to rozhodně stálo za fotku. Nejspíš mě za ní jednou přizabije, až zjistí, že ji mám, ale co už.
Je občas pryč, a já se tak na něho můžu aspoň dívat a připomínat si jeho sladké vzdychání, když to spolu děláme.
Ale musím si taky pro příště zapamatovat, že když mu sundám pouta, měl bych je pak uklidit do bezpečné vzdálenosti.
Ale co… Nevadilo mi, že jsem se otrokem jeho choutek tentokrát stal já.
Znám pohled z obou stran, a tohle mi tu druhou stranu tak trochu připomínalo, líbilo se mi to, a vůbec jsem neprotestoval. Prostě jsem si tu Takehikovu divokou jízdu užíval se vším všudy…
Měl jsem spoustu vztahů… Vlastně ne vztahů, ale příležitostí pro sex. Nakonec jsem se trochu uklidnil s našimi podnájemníky, vlastně už stálými obyvateli tohoto domu, kdy jsem už nechodil za nikým jiným mimo dům, a zcela jsem zaparkoval, když sem přišel Takehiko.
Nejspíš jsem čekal právě na něho.
Zamiloval jsem se do něho prakticky… jak se tomu říká: Na první pohled?
Nejspíš ano, protože to jinak není možné, abych už po třech dnech řekl, že je můj kluk a že spolu chodíme.
A tohoto rozhodnutí nikdy nebudu litovat. Nikdy v životě. Protože Takehiko mi dává to, co v životě potřebuji nejvíc. Svoji podporu, a hlavně… svoji lásku. Stejně jako já ji dávám jemu…