Tsutomu
Nakonec za námi nepřišel. Prý nás nechce zatěžovat. Ale kdyby tomu tak bylo, rozhodně bych mu nenabízel, aby se s námi najedl. Zvlášť, když si jídlo zaplatil.
Nejspíš přehodnotím podmínky nájemní smlouvy. Pokud se mi tu znovu objeví někdo takový, je zbytečné, abychom se snažili uvařit pro všechny, když to někdo pak bude odmítat. Zbytečná starost na víc.
Ale na druhou stranu… Udělat to takhle, bylo účelové. Už jen proto, abychom se nedohadovali, že někdo někomu něco snědl, aby se nehádali, kdo potřebuje zrovna místo u sporáku, i když jsou tu vařící plochy tři. Klidně bych tu mohl pořádat kulinářskou soutěž.
No, ale jeho věc. Dlouho tu nebude, a určitě ho nebude bavit chodit každý den do pekařství.
Nakonec jsme se domluvili na jídle a já ho hned objednal.
A jak jinak, Rin ani při úklidu nezavřel pusu, zvlášť, když jsme mu začali pomáhat, aby to měl co nejdříve hotové a nemuseli jsme jíst v bordelu. A místo toho, aby se zajímal o své věci, hlavně zkoušky, které se mu blížily, tak začal mluvit o Takehikovi.
Takehiko
Hned na zpáteční cestě, jsem si vyndal bochánek a než jsem přišel k domu, zbývaly mi čtyři pletence.
Ale byl jsem najezený do sytosti. Když jsem přešel k domu, potichu jsem otevřel branku, proklouzl dovnitř a proplížil se pod kuchyňské okno.
Poslouchal jsem běžnou konverzaci, opravdu to vypadalo, že jsou hodně dobří přátelé, nepřítomně jsem u toho žvýkal další pletenec, a už jsem se chtěl zvednout s tím, že od nich se nic zajímavého nedozvím, když jsem zaslechl své jméno.
„Je na něm něco zvláštního. Divného," zabručel jeden hlas a já ho po chvilce přiřadil k Sorovi. „Připomíná mi… divokou a toulavou kočku. Jako by byl všude a nikde. Fakt by mě zajímalo, co dělá."
„Jo, viděli jste jeho oblečení a ten batoh? Vždyť skoro nic nemá! A to, co má na sobě už taky zažilo lepší časy!" ozval se Rin, kterého jsem poznal okamžitě.
„Dle mých výpočtů a prognóz, ze studie jeho chování soudím, že z devadesáti procent je tu z nějakého důvodu."
Nesnáším intelektuály.
„Ale nevypadá, že by chtěl někomu ublížit. Spíš jako někdo, kdo sám potřebuje pomoct. A třeba má jen své důvody, proč se straní lidí, nemyslíš Tsu?"
Tohle byl hlas nejspíš toho posledního Nobua, kterému jsem hned v duchu přidal bod navíc. Aspoň za tu část, že mám své důvody, proč se straním lidí. Za tu pomoc jsem mu zase body strhnul.
Nejsem žádný chudák.
Tsutomu
Zamyslel jsem se nad tím, jak kluci Takeho popisovali. Vlastně mi připadalo, že každý má část pravdy v tom, jaký Takehiko vlastně je. Ale je to o to víc záhadné.
Ten člověk je záhadný. Vypadá, jako by byl rád, že může někde složit hlavu, na druhou stranu by odsud nejraději vypadnul. Nebo mu vadíme my? Naše společnost?
Hm, a to ještě neví, že vlastně nás všech pět je na kluky, i když nikdo z nás netvoří pár. Ale je pravda, že si občas vypomůžeme, ale bez závazků.
„Má zvláštní zabarvení kůže, takže Evropský původ určitě nemá,“ zamyslel jsem se. „A jeho důvody… No, nějaké nejspíš jsou, jinak by se nás nestranil. Dobře jsem si všiml, že mu není moc po chuti, že má být na pokoji s tebou, RIne.“
„A proooč?“ zatvářil se Rin skoro ublíženě.
„Protože tvoje nevymáchaná pusa… Jsi zvědavější než opice, a jsou lidi, kterým je to třeba i nepříjemné, víš? Ale pravda je, že je fakt hezký,“ pokýval jsem hlavou a v tu chvíli se ozval domovní zvonek.
Vykouknul jsem přes okno. Byl tam poslíček s jídlem.
„Dodělejte to, budeme jíst,“ ukázal jsem klukům na zbytek nádobí, popadl peněženku a vyšel ven.
Když jsem vyběhl ven, zarazil jsem se, když jsem uviděl čupět Takehika pod oknem, a nejspíš byl pohroužený ve vlastních myšlenkách, nebo nás nechtěl rušit. Ani jsem si ho předtím nevšiml, když jsem volal na poslíčka.
Na moment jsem se zarazil a pomyslel si, kolik z našeho hovoru asi slyšel. A taky to, že o té divoké kočce to nejspíš bude pravda, protože jsme ho nikdo neslyšeli vejít.
„Jestli chceš, můžeš pojíst s námi, jídlo je tady. Ale nenutím tě, pokud je ti naše společnost nepříjemná. Záleží to jen na tobě,“ nakonec jsem zamířil k brance, abych přebral jídlo.
Takehiko
Maličko jsem zatajil dech, když začal mluvit Kibou.
Jo, docela mu to pálí. Vlastně se trefil skoro ve všem. I když...
Jakmile řekl, že jsem docela hezký, na moment jsem ztuhl a v šoku zíral před sebe. Polkl jsem a úplně přehlédl poslíčka, dokud na mě Kibou najednou nepromluvil. Málem jsem vyletěl do vzduchu, jak mě překvapil.
Povzdechl jsem si.
No… Můžu být rád, že mě vůbec ubytoval a nevyhodil.
Asi neuškodí, když s nimi strávím aspoň chvilku. Hlavně, aby to nevypadalo podezřele.
Zvedl jsem se a zamířil k hlavním dveřím, kde jsem se vyzul, a pak přešel do kuchyně.
Poskládal jsem se i s nohama pod sebou na stoličku, mírně se nahrbil, vylovil ze sáčku pletenec a nepřítomně ho ukusoval, zatímco jsem ty čtyři bedlivě sledoval.
„Vážně se mnou nechceš být na pokoji?"
Cukl jsem s sebou a odtáhl se, když se Rinova hlava ocitla až moc blízko té mé.
„Nechej ho aspoň chvilku v klidu," povzdechl si Hideki a porovnal si brýle na nose.
Rin vypadal, že by rád ještě něco řekl, ale v tu chvíli vešel Kibou s jídlem a já byl rázem zapomenut.
Zatímco se všichni čtyři nahrnuli ke stolu, a Kibou začal rozdělovat jídlo na porce, snažil jsem se zaujatě žvýkat svůj suchý, sladký pletenec.
Rýže s masovou směsí voněla víc než dobře, stejně jako kachní hustá polévka, z toho, co jsem viděl.
„Na, tady máš," vyrušil mě Rin z mého rozjímání a přistrčil přede mě misku s polévkou a misku s rýží a masem.
Nebyla to moc veliká porce, očividně se všichni vzdali trochu svého, aby dali i mě.
Neprosil jsem se o to a už jsem chtěl odmítnout, ale tak lákavě to vonělo!
„Děkuju," zahučel jsem, vzápětí popadl napřed misku s rýží a masem a než se ostatní dostali k jídlu, já už to do sebe házel, až jsem se málem zadusil a boule se mi dělaly až za ušima.
Tsutomu
Myslel jsem si, že Takehiko nepřijde. Že se spíš uklidí do pokoje a půjde spát, tak jak říkal. Proto mě mile překvapilo, když vešel do kuchyně a usadil se na stoličce.
V tu chvíli, kdy jsem ho tak viděl, mi připomněl jednu postavu z anime. Jak se to jen jmenovalo?
Něco o smrti? Zápisník smrti? Dead note? Jo! Dead Note, to bylo. A Takehiko tu sedí jako ta jedna hlavní postava… Která to byla… Jak se jmenoval…
Ligth? Ne, to byl záporák, EL nebo ten druhý? Kruci, ani nevím, nikdy si to nejsem schopný zapamatovat správně. Je pravda, že se dívám jen občas, ale není to něco, co by vyloženě bylo náplní mého života, tak možná proto zapomínám názvy a postavy…
Nakonec jsme se usadili kolem stolu všichni, a pustili se do jídla. Pousmál jsem se, když jsem viděl, jak to do sebe Takehiko hází. Jo, tohle je lepší než suchá houska.
„Měli jsme to udělat hned, mohli jsme ušetřit hrnec,“ zadíval jsem se ke koši, kde ten hrnec, co nešel ani už odrhnout, kraloval všem odpadkům.
„Tak proč nezavoláš vaši kuchařku?“ drbnul do mě Sora. „Ptala se po tobě, když jsem ji minule potkal na trhu.“
„Ne, říkal jsem, že nic takového, víš, jací jsou naši. A, i kdyby nebyli, podmínka je podmínka. A já to hodlám dodržet,“ rozhlédl jsem se po kuchyni, jako bych se chtěl ujistit, že dělám správně, a že mi za to tenhle dům stojí.
„Chtěl bych být bohatý,“ povzdechl si Rin.
„Však chudí nejste,“ drbnul do něho Nobu.
Nějak se zábava rozproudila, a od přání, jak by chtěl být kdo bohatý, nebo šťastný, se přešlo k plánům, co budou kluci dělat po vysoké, jestli si míním najít práci, což jsem přešel smíchem, a hned navedl řeč na něco jiného.
„Musím se jít podívat na učení. Jako, myslím si, že to zvládnu, no, nějak bylo, nějak bude,“ povzdechl si Nobu.
„Pomůžu ti, jestli chceš,“ nabídl se Hideki.
No, v tuhle chvíli, kdy se začnou bavit o učení, jsem se raději držel dál. Je to už chvíle, kdy jsem skončil školu a udělal ji s výbornými výsledky, ale nikdy mě učení nebavilo.
Takehiko
Tak napůl ucha jsem poslouchal, jak se spolu baví.
Trochu jsem byl zvědavý, co je Kibou vlastně zač a jakou podmínku má na mysli, že si kvůli tomu nemůže najmout kuchaře nebo kuchařku, protože očividně ani jeden z nich neumí vařit.
Ale moje starost to nebyla a ptát se rozhodně nebudu.
Pravda ale byla, že se mi Kiboův smích líbil. Byl od srdce upřímný, krásně zněl. Nebylo to nějaké hýkání, jako někteří dovedli.
Chvilku jsem na něj zíral, než jsem se vzpamatoval, vstal a vzal své dvě misky, abych je umyl.
Neměl jsem rád nepořádek a vždy si po sobě všechno uklidil.
„Ještě jednou děkuju," zabručel jsem. „Půjdu si lehnout."
Nečekal jsem, až mě někdo z nich zastaví a hned vystřelil z kuchyně.
Slyšel jsem za sebou nějaké hulákání, ale bylo mi to jedno. Vešel jsem do pokoje, zavřel za sebou dveře a na chvilku se o ně opřel.
To teplé jídlo mělo jednu nevýhodu. Měl jsem dojem, že už neudělám ani krok.
Mohutně jsem zívl a přešel ke stolku, kde jsem měl ručník a věci do koupelny.
Sundal jsem si triko a kalhoty, poskládal je, položil na batoh, a s sebou přibral ještě čisté spodky, triko a kraťase na spaní.
Vykoukl jsem na chodbu, jestli někdo nejde, protože jsem byl polonahý a neměl jsem zájem na to, aby někdo z nich viděl mé tělo.
Když byl vzduch čistý, přeběhl jsem naproti do koupelny a hned za sebou zavřel dveře.
Nejraději bych se i zamknul, ale jak už jsem zjistil při obhlídce, kromě hlavních a zadních dveří žádné jiné neměly zámek.
Položil jsem věci a ručník na malý stoleček vedle umyvadla a vybalil všechny věci, co jsem měl s sebou. Napadlo mě, že si dám rychlou sprchu, abych se nezdržoval, ale když jsem uviděl tu vanu, fňukl jsem a v duchu Kiboua proklel.
Proč mi musí všechno tak komplikovat?
Samozřejmě, že jsem neodolal a za deset minut si s blaženým povzdechem sedal do vany plné horké vody, až se mi málem uvařila kůže.
Pěkně jsem se porochnil, umyl se, a pak si pohodlně sedl, hlavou se opřel o okraj vany a na chvilku se rozhodl si odpočinout.
Jenže aniž bych si to uvědomil, začaly se mi klížit oči, ale já nebyl schopen už pohnout ani prstem...
Tsutomu
Možná byl Takehiko opravdu jen unavený a ta reakce, když odešel do pekárny, byla způsobena právě únavou. Když to na člověka padne, může být nevrlý, ať už by se přemáhal, jak chtěl.
Jo, nejspíš to bude tím.
Při jídle se trochu uvolnil. A, i když si přímo s námi nepovídal, vydržel až do konce, než jsme se všichni najedli, umyl si nádobí, což jsem ocenil, i když to stačilo dát do myčky. A navíc poděkoval a v klidu nám dal vědět, že si půjde lehnout.
Jo, tak bylo to tou únavou…
„Myslíte, že má holku?“ zadíval se za ním Nobuo.
„Nebo kluka!“ doplnil ho Rin.
„Hm,“ zamyslel jsem se. „Nic o přítelkyni neříkal, ale to neznamená, že by ji nemusel mít. Ale je to jeho věc. Jasné, RIne?“
„U tlustého Budhy!“ protočil Rin oči. „Ty jsi horší jak můj otec!“
„Tak nemáš být tak zvědavý.“
„A co Nobu? Ten se zeptal první!“ zatvářil se ublíženě a ukázal na Nobua prstem.
„Kašlete na to. Je to jeho soukromí, tak to berte v úvahu, ano?“ stáhl jsem mírně obočí. „A Rine, dodělej kuchyň. Myčka, stůl, linka, podlaha…“
Postupně jsem ukazoval na to, co má dodělat. Hideki se mezitím k lince přesunul a začal dělat čaj. A pro mne kávu. Věděl, vlastně všichni tu věděli, že na čaje moc nejsem, a věděli, jaká káva mi nejvíc chutná. Taky jsem kupoval ty nejkvalitnější a koupil jsem si i speciální kávovar, který je schopný udělat několik druhů káv. Stálo mě to docela dost, a chvilku mi trvalo, než jsem se ho naučil ovládat, ale stálo to za to. I když… Trochu mě naštvalo, když přišel Hideki, a hned na první pokus v něm udělal lepší kafe než já.
„Zahrajeme si něco!“ zeptal jsem se, když jsem vstal od stolu.
„Musím se učit,“ zamumlal Nobu a Rin vzápětí po něm také.
„Tak nic, zahrajem si shogi,“ podíval jsem se na Soru, s kterým jsem to hrál už od školy.
„Já si půjdu něco dodělat do práce,“ zvedl se nakonec i Hideki, vzal si čaj, a pak už se šel zavřít do svého pokoje.
Já jsem zamířil do spodní koupelny, abych se opláchl, protože jsem měl ruce upatlané od jídla, a dřez okupoval Rin. A nerad jsem sahal na hru s neumytýma rukama. Byla dělaná ručně, vyřezávaná, a docela drahá. A já si jí cenil a nechtěl jsem ji, jakkoliv, poškodit.
Vešel jsem do koupelny a zamířil rovnou k umyvadlu, Musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak se Také rochní ve vaně a všude je plno páry od horké vody.
Už jsem si skoro namáčel ruce, když jsem v odraze zrcadla zahlédl, jak se pomalinku začíná sunout do vody. Otočil jsem se, a vzápětí k němu rychle přiskočil, abych ho chytil.
Teda… Vážně byl unavený, takhle tvrdě usnout ve vaně… Mohl se utopit, blbec.
Rychle jsem vyšpuntoval vanu, natáhl se pro osušku, a jakmile se voda odpustila, zabalil jsem ho a opatrně vytáhl ven. Byl tak tuhý, že se neprobudil ani ve chvíli, kdy jsem ho přenášel do pokoje.
Uložil jsem ho na futon, který už si stihl připravit, a přikryl ho. Shrnul jsem mu vlhké vlasy z tváře a zadíval se na něho.
Vážně je hezký, i to tělo, které jsem si stihl prohlédnout takhle zblízka, je hezké.
Vážně neumím jiné slovo než jen: hezký?
Nakonec jsem ho přikryl až ke krku, aby mu nebyla zima, a pak už jsem potichu vypadl z pokoje, a hned v kuchyni upozornil Rina, že Take opravdu spí, tak má být potichu, až se půjde učit.
Takehiko
Probudil mě nějaký divný zvuk.
Vlastně jsem ani nevěděl, že jsem usnul, chvilku jsem byl zmatený z toho tepla a měkkého, z té vůně, a nedokázal si to nikam přiřadit, dokud se znovu neozval ten zvuk.
Prudce jsem se posadil na posteli, zamrkal do tmy a pokoušel se nastartovat mozek.
A znovu ten zvuk.
Asi až na popáté se mi konečně podařilo nastartovat své mozkové buňky, abych si vzpomněl, že jsem u Kiboua v domě, podle hodin je chvilku před půlnocí, ten zvuk, co mě probudil je děsné chrápání Rina, jsem nahý a v posteli, ale určitě jsem naposledy byl v koupelně.
Povzdechl jsem si. Chtěl jsem si odpoledne jen na chvilku lehnout, abych ještě navečer vstal a promluvil si s Rinem o tom pokoji.
Prospal jsem skoro deset hodin, což byl u mě nový rekord.
Myslel jsem, že si znovu lehnu a průzkum nechám na zítra, ale pak mě něco napadlo.
Při tom chrápání stejně neusnu. A můžu to jednoduše svést na tohle.
Potichu jsem se vyhrabal, zabalil se do deky, sbalil si futon a polštář a s funěním opatrně vyšel z pokoje. Doufal jsem, že nestoupnu na nějaké rozvrzané prkno, ale když mě tu Kibou provázel, žádné jsem neregistroval.
Vyšel jsem schody a zamířil rovnou k tajemnému pokoji.
Už od schodů jsem cítil, jak aura zla zesílila.
Vešel jsem dovnitř, zavřel za sebou dveře a futon hodil na zem.
Lidi jsou přesvědčeni o tom, že duchové je můžou napadnou pouze v noci.
Není to pravda. Stává se to i ve dne, ale to se vždycky dá nějak okecat. Dělník, co zemře na stavbě?
Ne, vždy je za tím technická závada.
Pohodlně jsem se uvelebil, složil ruce za hlavu a zadíval se do stropu.
Teď nezbývalo nic jiného, než čekat…
Tsutomu
Nakonec jsem se Sorou zůstal sám. Hideki se zavřel v pokoji, aby si dodělal práci. Prý chystá nějakou přednášku, nebo co. Kluci se taky zavřeli v pokoji, aby se učili, protože se jim blíží zkoušky.
Jen Sora a já jsme měli volno. Ostatně, já to volno mám vlastně pořád, a to mi vyhovuje. Pracovat tehdy, kdy si já určím.
Zahráli jsme si shogi, na zahradě jsme pak později udělali trochu pořádek a společně se podívali i do menšího domku, který sloužil jako nářaďovna a na odkládání nepotřebných věcí, které jsme nechtěli vyhazovat. Trochu jsme to tam porovnali, a pak se zase vrátili do domu.
Nakonec, když jsme se umyli, jsme zase skončili u shogi, a večeři jsme si udělali instantní ramen. Zalít horkou vodou jsme ty kelímky zvládli bez větší katastrofy.
„Přemýšlím, že bych začal chodit do nějakého kurzu vaření. Takhle to dál nejde. S takovou umřu hlady dříve, než mi bude čtyřicet,“ zamyslel se Sora, když jsem trochu napučeně po večeři uklízel shogi, přičemž jsem tuhle hru prohrál. Vlastně prohrávám z osmdesáti procent, když s ním hraji. Ale on je prostě genius. Byl už na škole lepší než já.
Zadíval jsem se na něho a zamyslel se.
Je pravda, že tohle v podmínce zakázáno není. Možná by to nebylo špatné.
„Přidám se k tobě, zkusím najít nějaký kurz vaření, a chodili bychom spolu, co říkáš?“ odložil jsem shogi na její čestné místo a pak se zastavil u Sory.
„Zaplatím to pro nás oba.“
„Víš, že nepotřebuji peníze, svých vlastních mám dost,“ postavil se Sora a odnesl skleničky od saké do kuchyně. „Tsu, co tak si dát společnou koupel?“
Zamračil jsem se, když řekl, že to nechce zaplatit, ale vzápětí jsme se usmál, když navrhl společnou koupel.
Souhlasil jsem.
Sora si zašel pro věci, a pak jsme společně zapadli do mé koupelny na patře. Kluci už dávno spali, a my tak měli aspoň klid.
A když jsme pak po nějaké době vycházeli ven a popřáli si dobrou noc, oba jsme měli na tváři spokojený úsměv.
Takehiko
Nemusel jsem čekat moc dlouho.
V místnosti se prudce ochladilo, až mi bylo líto, že jsem si nevzal to triko z koupelny.
Ale dělal jsem, že nic necítím a dál jen tak ležel.
Pak jsem uslyšel zvuky. Šoupání nábytku po podlaze, kroky, skřípot, jako když někdo nehty škrábe na dřevo. Přidalo se mumlání a syčení.
Pak se s šíleným vřískotem, který nejspíš mimo stěny tohoto pokoje nešlo slyšet, ke mně přiřítil duch ženy a zaryl mi své nehty do kůže na noze.
Další poznatek. Duchové se vás můžou dotknout. A vy s trochou cviku se jich taky můžete dotýkat.
Ale nedoporučuju to. Je to, jako byste sáhli do mrazáku skrz nějakou slizkou hmotu.
Ta žena nejspíš čekala, že se jí polekám a dopadne to jako s předchozími nájemci.
Ale já místo toho cuknul nohou, abych se vymanil z jejího sevření, nevzrušeně se posadil a zadíval se na ni.
„Tohle je můj dům!" zaječela mi zblízka do tváře.
Třetí poznatek.
Duchové nejsou sexy a rozhodně nevoní po fialkách.
I přesto, že jsou to duchové, pořád prochází jistým procesem zániku.
Někteří se vám ukážou tak, jak vypadali za mlada, někteří se vám ukážou tak, jak vypadali v den smrti, někteří se vám ukážou, tak jak vypadali po pár týdnech v rakvi.
Ale po čase vypadají všichni vesměs stejně. Záleží, jak dlouhý čas stráví mezi lidmi, a jestli se z nich stanou zlí a zákeřní duchové nebo hodní duchové.
Poznáte to snadno, čím silnější zápach, jako zkažené ryby, a čím šedší pokožka, tím blíž je ten duch k absolutnímu zlu.
Tahle smrděla jako týden leklá ryba, kůži měla našedlou, tenkou, černé dlouhé vlasy slepené, oči černé, nos rozpláclý, kdysi možná pěkné bílé zuby se změnily na černé pahýly.
„Tohle není tvůj dům. Patří teď někomu jinému. Proč jsi tady? Proč tu zůstáváš?"
Žena na mě ale místo odpovědi zasyčela, proletěla pokojem, shodila několik krabic, pak se mě pokoušela znovu zastrašit a vzápětí zmizela, aniž bych se dozvěděl něco víc.
Ale i tak jsem věděl aspoň něco.
Ta žena byla s tímhle domem nějak spojená. Buď tu v minulosti bydlela nebo měla bydlet.
Prohlašovala tenhle dům za svůj. Neřekla – tenhle pokoj – ale dům. Takže to znamená, že pro ni měl větší cenu, než jen kdyby tu nějak přespávala. Možná proto nestrašila po celém domě? Příliš jí na něm záleželo? To by ale znamenalo, že se něco odehrálo právě v tomhle pokoji.
Znovu jsem si lehl, ale žena už se nevrátila. A nejspíš jsem znovu usnul, protože mě probudilo až sluneční světlo, které mi svítilo do tváře.
Protáhl jsem se mohutně zívl a odněkud ze spodu zaslechl nějaké zvuky a snad i rozčilené hlasy.
Vstal jsem, protáhl se, znovu se pořádně zamotal do deky, a pak vyšel z pokoje. Na schodech jsem se ale zastavil a pohlédl na těch pět, co stálo na chodbě pod schody a o něčem živě diskutovalo.
„Dobré ráno," pozdravil jsem a začal scházet schody. „Musím říct, že tak dobře jsem se už dlouho nevyspal. Je škoda takový pěkný pokoj nechávat jen tak. A omlouvám se, ale Rin hrozně chrápal, a to bylo jediné místo, kde mě napadlo složit hlavu."
Zářivě jsem se na všechny usmál, popadl lem deky a odcupital do koupelny.
Jejich výrazy stály fakt za to, až jsem se musel opravdu v koupelně zasmát.
Ne, že by to nějak změnilo můj názor, rozhodně tu nehodlám zůstat dýl, než bude potřeba, ale asi to nepůjde tak snadno, jak jsem si myslel. Uvidím dnes v noci.
Tsutomu
Sora je celkem kliďas, je to rozumný člověk, a už na škole jsem si s ním dobře rozuměl. A když jsme přišli na to, že oba jsme na tom stejně, slovo dalo slovo a občas jsme si takhle, bez závazků, vypomohli. A Sora byl skvělý milenec, a navíc jsme se nemuseli hádat, kdo bude ten dole, protože on víc, než ochotně nastavil… A prozatím jsme ani jeden nenašli nikoho, s kým by se nám chtělo svázat se na celý život. A my dva jsme k sobě prostě nešli. Ať už jsme to zkoušeli, jak chtěli, prozatím jsme k sobě necítili nic víc než kamarádství s občasnou výpomocí.
A tak, když jsem se potom uložil ke spaní, byl jsem spokojený, cítil jsem se dobře, a podle úsměvu Sory, on nejspíš taky.
Usnul jsem prakticky okamžitě, jakmile se moje hlava dotkla polštáře.
A nečekaně jsem vstal celkem brzy, a hned, co jsem se dal do kupy, zamířil jsem do kuchyně.
Všude byl ještě klid, z RInova pokoje se ozývalo chrápání, a nevypadalo to, že by někdo už vstal.
Zaběhl jsem do pekařství, pro čerstvé pečivo, které mají každý den bez ohledu, jestli je pátek nebo svátek. A když jsem se vrátil domů, hned jsem začal chystat snídani, abychom se tu pak jeden přes druhého nepřerazili.
Dát na stůl pečivo a k tomu něco, uvařit kávu a čaj, tak na tom se nedá nic zkazit.
Stejně jsem celou dobu přemýšlel nad tím, co včera říkal Sora o kurzu vaření. A tak jsem si nakonec sedl, a než se ostatní probudili, procházel jsem v telefonu různé kurzy a snažil se z toho něco vybrat.
„Co se děje?“ vyšel jsem z kuchyně, když hlas na chodbě byl tak trochu hlučnější.
Samozřejmě, že patřil Rinovi.
„Je Take-chan v kuchyni?“ hned na mě vyhrkl.
„Zmizel, není v pokoji, ani v koupelně, ani na záchodě, ani na zahradě, a ani u kluků,“ zatvářil se nešťastně, když jsem zavrtěl hlavou, že v kuchyni taky není.
„Třeba si šel něco koupit,“ namítl jsem, i když jsem ho venku nepotkal.
„To těžko,“ odprskl mi. „Pochybuji, že by šel jen v trenkách a s futonem v ruce.“
„Doufám, že nešel d-“ hrklo ve mně, ale nedomluvil jsem.
Všichni do jednoho jsme se otočili, když jsme zaslechli kroky na schodech. A on si to kráčel spokojeně dolů, jako by se nic nedělo.
„Říkal jsem, že ten pokoj není k pronajmutí,“ zamračil jsem se. „A neříkám to, jen tak z legrace. No, ale když už jsi tady, tak půjdeme snídat. Nachystal jsem, je uvařený i čaj a káva. Tak pojďte…“
„A jsi živý? A nic se ti nestalo? A jak se ti spalo? Nebál ses?“
„Rine!“ okřikl jsem ho. „Nech toho a jdeme snídat.“
Takehiko
Rina jsem se nemusel ani na nic zeptat.
V podstatě mi svými otázkami odpověděl na to, že o tom všichni vědí.
„Já si ten pokoj přece nepronajal," pokrčil jsem nahými rameny, jak jsem byl ještě zabalený v dece.
„Jen jsem tam šel přespat. Říkal jsem, že jsem už dlouho nespal, a bez urážky, Rin chrápe tak, že by probudil i mrtvého. Opravdu se v tom nedalo spát. Nebo jsem měl vlézt do pokoje vám, Kibou-san?"
Pozvedl jsem jeden koutek úst v nepatrném úsměvu a jeho jméno schválně protáhl.
Prošel jsem kolem něj s hlavou vztyčenou a zamířil jsem do kuchyně za Hidekim a Sorou, který se mírně uculoval.
„A ne, Rine. Nebyl důvod se něčeho bát. A vyspal jsem se popravdě líp než s tebou. A očividně jsem živý," mrkl jsem na něj, když jsem kolem něho procházel a prsty zlehka přejel po jeho tváři.
Jo. Měl jsem víc než dobrou náladu. Podařilo se mi je všechny dostat.
A taky se mi podařilo zjistit něco víc o tom, co se tu děje.
Kromě toho to vypadalo, že tu nějakou chvilku strávím, tak proč je trochu nepozlobit.
Jen budu muset nějak vyřešit to jídlo.
„Máš raději kafe nebo čaj?" vytrhl mě z myšlenek Sora.
„Spíš kafe. Čaj jsem musel doma pít pořád a nějak jsem mu nepřišel na chuť," vypadlo ze mě dřív, než jsem si stihl odpověď promyslet.
Mírně jsem se zamračil, a pak si raději sedl na židli. Poskládal jsem nohy do tureckého sedu, až se mi deka vyhrnula na stehna. Zadíval jsem se na tu hostinu na stole a povzdechl si.
Nejspíš to nebudu mít jednoduché ani já s nimi.
Tsutomu
Ten pokoj jsem kdysi obýval já. Měl jsem pro sebe celé horní patro. Ale jednou přišel jeden nájemník, stejně zoufalý jako Takehiko, a tak jsem mu ho uvolnil. Sice za dva dny utekl, ale řekl jsem si, že by to mohl být dobrý nápad ten pokoj pronajímat. Mě stačila pracovna a ložnice. Obývák byl stejně dole, a aspoň jsme se scházeli všichni a nikdo se nestranil.
Nevím proč, ale v tom pokoji nikdo nevydržel. Na zkoušku jsem se tam šel i vyspat, a nic.
Spal jsem tam tenkrát dvě noci a nic se nedělo.
A tak jsem to zkusil znovu pronajmout a znovu nájemníci utekli, a tak jsem se zařekl, že ho už nebudu pronajímat. Nechtěl jsem mít na krku žalobu, že se někomu něco stalo.
A teď přijde Rin, vyspí se tam a ráno přijde vysmátý jak sluníčko…
Pátravě jsem si ho prohlížel při snídani, až do mě musel Sora pod stolem kopnout, abych nebyl tak nápadný.
„Ten pokoj se nepronajímá a není na spaní. Nebudu riskovat, že ti něco z toho bordelu spadne na hlavu. A pokud nechceš spát s Rinem v jednom pokoji, protože opravdu chrápe, tak se můžeš vyspat tady v obýváku,“ ukázal jsem do obýváku na menší sedačku.
Nebude problém ten pokoj zatlouct prkny, aby tam nikdo nechodil…
Takehiko
Fajn. Tak jak jsem si myslel, že už je to v pohodě, tak nebylo.
Zamračil jsem se a hlasitě položil hrnek s kávou na stůl.
„Proč jsi tak tvrdohlavý a neústupný?!" naježil jsem se a ani mi nedošlo, že jsem mu začal tykat. „Ten pokoj je dost velký, aby se to tam dalo pěkně srovnat, pokud máš strach, že by mi něco spadlo na hlavu. A i kdyby... žalovat vás fakt nebudu."
Sundal jsem nohy ze stoličky a trochu se narovnal.
„Nebo tady snad mezi sebou pořádáte nějaké sexuální orgie? V tom vrchním pokoji? Máte nějaký rituál nebo co?"
Sora se zakuckal čajem, který právě upíjel a Nobuo na mě vytřeštil oči.
„Pokud jde o tohle, v pohodě. Jsem na kluky, takže mě to nijak nepohorší. A klidně vám udělám místo, až si budete chtít jít zařádit. Zavazet vám nebudu," ušklíbl jsem se drze.
„Hmmm… Fakt?" protáhl Sora. „A co takhle se přidat?"
Na moment jsem zrudl a v duchu si zanadával. Dostal mě. Zmetek.
Naštěstí právě dostával po hlavě novinami, které si Hideki četl, takže si mých rozpaků nejspíš nikdo nevšiml. Jo, nebudu se jim chlubit, že jsem ještě panic.
Ne, že bych o sexu nic nevěděl a netoužil po něm, ale spíš nebyl nikdo, s kým bych do toho chtěl jít.
Musel jsem si tak vystačit jen s rukou, a ani to mě poslední dobou moc nebavilo.
„Půjdu si po sobě uklidit," zamračil jsem se mírně, a pak přešel k lince, abych si po sobě umyl aspoň ten hrnek.
Nejspíš na to budu muset jít zase jinak.
Povzdechl jsem si a prsty si promnul čelo. Občas je tohle celé moc unavující, když lidé v dnešní době už moc nevěří. Jak by asi reagovali, kdybych jim to řekl?
Zatřepal jsem hlavou, abych zahnal tu náhlou slabost, a když jsem se obrátil k odchodu, měl jsem na rtech znovu svůj drzý úšklebek.
Tsutomu
Viděl jsem, jak hned všichni u stolu zbystřili, když Také řekl, že je na kluky. Jestli pořádáme orgie, jsem ignoroval. I kdyby…
Byl jsem však rozhodnutý, že nedovolím, aby se tam šel Takehiko vyspat i další noc. Klidně tam půjdu spát já. Mě to problém nedělá, a nic mě tam nestraší, jak tvrdili ostatní.
„Jestli se ti nelíbí obývák, tak můžeš klidně spát u mě v ložnici, postel mám dost velkou a nechrápu tak jako Rin,“ podotkl jsem, když se na nás otočil zpátky.
Tentokrát jsem se já zvedl a začal uklízet ze stolu, jako by se nic nedělo a jen jsem řekl: Dobrý den.
„Chystám se dneska do horkých lázní, půjde někdo se mnou? Mám rezervovaný soukromý bazének na celé odpoledne,“ strčil jsem nádobí do myčky a rozhlédl se po ostatních.
Věděl jsem, že se někdo určitě přihlásí.
„A poobědvali bychom tam,“ dodal jsem ještě.
Když už ne horké lázně, tak pořádný oběd je stoprocentně navnadí. A mě se nechtělo sedět doma, a nechtěl jsem ani odpoledne trávit sám. Toho si užívám dost, když jsou kluci ve škole nebo v práci.
Takehiko
Ne, nebudu to mít jednoduché.
Kibou si připsal bod, když jen tak mimochodem prohlásil, že můžu spát u něj v ložnici.
Ale jestli myslel, že se tak snadno vzdám, byl na omylu.
„Beru to jako pozvání, a ne, že si to pak rozmyslíš, až tě v noci navštívím," zašklebil jsem se, a pak už konečně vypadl z kuchyně, abych se mohl umýt, převléknout a snést si futon.
Do pramenů s nimi nepůjdu.
Na to se známe příliš krátce. Navíc, prameny jsou až moc osobní.
Ale jen ať jdou. Využiju ten čas, abych zkusil ducha té ženy vyvolat a promluvit si s ní.
Nevím, jestli by se mi v noci podařilo do pokoje dostat. A nikde jinde v domě se očividně neukazuje. A taky, kdo ví, jak dlouho mě tu Kibou nechá, když jsem podepsal neurčitou smlouvu na několik přespání, ne na trvalý podnájem.
Přešel jsem do koupelny a zadíval se na vanu a své věci, které ležely tak, jak jsem je včera zanechal. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mě nejspíš někdo musel z vany odnést a zabalit do téhle deky.
Nobuo to nebyl. Ten by mě tam nejspíš nechal ležet. Rin by mě asi probudil, protože by začal zmatkovat. Hideki by nejspíš propočítával možnost za jako dlouho se utopím a jestli má cenu mě zachraňovat, takže zbýval akorát Sora a Kibou. A protože se o tom Sora ani slovem nezmínil, typoval jsem to na Kiboua.
Zabrblal jsem si něco pod nosem, zašel na záchod, vyčistil si zuby, opláchl se, oblékl si spodky, deku rozvěsil, popadl triko a kraťase na spaní, nakoukl do chodby, jestli tam nikdo není, a pak přeběhl k Rinovi do pokoje, abych na sebe natáhl kalhoty a triko.
„Hezký zadek," ozvalo se za mnou v pokoji pobaveně a já málem zahučel do svého batohu.
Rin seděl s Nobuem na futonu a nejspíš si právě balili věci na výlet.
„Vážně se ti v tom pokoji spalo dobře? A jdeš s náma? A opravdu tak moc chrápu? A opravdu si na kluky?" vysypal to ze sebe Rin.
Myslím, že ten člověk se nepotřebuje ani nadechovat, jak to ze sebe vždycky sype.
Povzdechl jsem si a nasoukal se do kalhot.
„Chrápeš. Nejdu. Spalo, a ano," odpověděl jsem mu stroze.
Vzhledem k tomu, že tu budu nejspíš sám, nebude od věci, když si zajdu pro něco k jídlu, protože pak na to asi nebudu mít energii.
„Jsi naštvaný kvůli tomu pokoji? Tsu-chan má své důvody. Všichni nájemníci, co tam bydleli hned po dni nebo dvou utekli. Prý tam stra-"
„Rine! Víš, že o tom nemáme mluvit!" zarazil Rina Nobuo, ale já samozřejmě věděl, co chce říct.
Jen jsem pokrčil rameny, upravil si triko, nazul si ponožky, popadl peněženku, a pak z pokoje vyšel na chodbu.
Tsutomu
Kluci měli rozhodnuto hned. Ani jsem nemusel přemýšlet o tom, že by někdo nešel. Teda, až na Takehika. Ale s tím jsem tak nějak počítal. Přeci jen ho známe teprve od včerejška, a kdo ví, jak dlouho se vůbec zdrží.
Když jsme uklidili kuchyň, přičemž jsme Rinovi pomohli, protože bysme se do lázní jinak nedostali ani za týden, šli jsme si pobalit věci, abychom mohli vyrazit.
Oblékl jsem se do slušivých věcí, protože jsem se vždycky rád hezky oblékal. Vzal jsem tašku s věcmi, do které jsem ještě přihodil telefon, klíče od domu a peněženku, a pak už jsem sešel dolů.
Právě ve chvíli, kdy se Takehiko chystal odejít.
„Na,“ natáhl jsem se k háčkům a podal mu jedny klíče. „Jsou od domu a od branky. Budeme pryč, tak ať nemusíš pak stepovat před barákem. A jestli si jdeš koupit něco na jídlo, tak nemusíš. V lednici si něco vyber, nebo v komoře. Jídla je tam dost. Nevím, kdy se vrátíme, ale pokud půjdeš ještě někam pryč, tak, prosím tě, zamkni, ano?“
Otočil jsem se, abych si obul boty, a ještě jsem zavolal na kluky, že je budu čekat venku u auta, ať si pohnou.
„A to přespání… klidně dojdi. Myslel jsem to vážně,“ usmál jsem se ještě na Rina a pak už jsem vyšel ven k autu.
Takehiko
Zíral jsem na dveře, za kterými Kibou zmizel hned potom, co řekl, že mám dojít na přespání. Prý to myslel vážně. No, uvidíme.
Myslí si, že to neudělám? Tak to se plete. Uvidíme, jak bude na koni pak, až mu do té postele vlezu.
Odfrkl jsem si, počkal, až všichni odjedou, sedl si na schodek domu, a zatímco jsem se obouval, díval jsem se, jak odjíždí.
Když byli pryč, povzdechl jsem si.
Vadí mi snad najednou to, že jsem tak sám?
Těch pět vypadalo, že se dobře znají a jsou už dlouho přátelé.
Já kromě Akina nemám nikoho. Ani ve svatyni jsem neměl přátele.
Možná za to mohlo to, kde jsem vyrůstal, jaký jsem měl původ, nebo to, co jsem dělal.
Částečně jsem si za to mohl sám, protože jsem se lidem vyhýbal.
Zamknul jsem dům a zadíval se do prvního patra, do okna tajemného pokoje.
Zloba jako by se stáhla. Už jsem necítil tu nepříjemnou auru jako včera.
Ještě chvilku jsem tam stál, než jsem se rozešel k pekařství, abych si znovu něco málo koupil a zároveň jsem se stavil i v sámošce pro rámen v kelímku, sprchový gel, který mi docházel, a ve výprodeji si koupil dvě trika.
Vzhledem k tomu, že měli zůstat i na oběd v pramenech, nepočítal jsem s tím, že by se brzo vrátili.
Z triček jsem odstřihnul visačky a zadíval se na dvě hromady prádla v koších.
No co, aspoň si ukrátím čas. Prádlo jsem roztřídil a rovnou dal prát první pračku.
Venku bylo pěkně, takže nejspíš do večera to všechno pěkně uschne.
Vyšel jsem do poschodí a zamířil do tajemného pokoje, abych si sebral futon, snesl ho dolů k Rinovi, a pak v pokoji trochu uklidil a všechno srovnal tak, aby nic nezavazelo.
Mezitím se pračka vyprala, tak jsem dal hned prát druhou, a tu první mezitím pověsil.
Prošmejdil jsem špajz a lednici, a nakonec udělal zeleninový salát, protože na tom jsem nemohl nic zkazit. Studené věci jsem ještě zvládal. Ale zapnout něco jiného kromě konvice, to už šlo mimo mě.
Dal jsem prát poslední pračku, a když jsem tu druhou pověsil a trochu pojedl, konečně jsem se rozhodl promluvit s paní pokoje.
Na dně batohu jsem nosil malý váček. Docela obyčejný a pro mnoho lidí nezajímavý.
Obsahovala zapalovač, křídu, malé vonné tyčinky a kočičí packu.
Ne, zaječí, ale normální vycpanou kočičí packu.
S tímhle jsem přešel do pokoje, na dveře a stěny nakreslil jednoduché symboly, pak si sedl na podlahu do tureckého sedu, před sebe položil kočičí packu a zapálil jednu vonnou tyčinku, kterou jsem v kalíšku postavil před kočičí packu.
Zavřel jsem oči a začal předříkávat starou formuli, která by ke mně měla přivést ženu, co obývala tenhle pokoj…
Tsutomu
Jen, co se kluci naskládali do auta, vyjeli jsme. Zajeli jsme si trochu dál, až na druhý konec města. Vlastně kousek za něj, kde pěkně v přírodě byl penzión s horkými prameny. Už jsem tu několikrát byl i s klukama, a měl jsem to tu rád. A dobře tu vařili.
Jen, co jsme dorazili a ukázali se na recepci, už nás hezky přivítali a vedli do našeho soukromého pokoje se soukromým bazénkem venku na terase, obklopený živým plotem a stromy. Absolutní soukromí.
Ještě jsme se osprchovali, a pak už jsme se rochnili v horké vodě.
„Klidně bych tu strávil celý život,“ vydechl spokojeně Nobuo. „Je tady takový klid a pohoda…“
„Stejně by ses tu brzy nudil,“ zasmál se Rin.
„Nudil by ses tu akorát ty, já ne,“ odvětil mu Nobuo, pohodlně se opřel a zavřel oči.
Vážně to tu bylo fajn. Nikdo z nás pěti neměl předsudky, a tak nám ani nevadilo tu společně sedět ve vodě, aniž bychom se nějak prohlíželi. Naše těla jsme už znali, nebylo to poprvé. Ale stejně se za chvíli debata trochu zvrhla.
A do toho hned kluci stihli přidat i Takehika. Jestli je dolňák nebo horňák, jaký by byl, kdyby byl dole, jaký kdyby byl nahoře. Jestli už s někým spal, nebo ne. A jestli třeba taky nekecal, když říkal, že je na kluky, jen aby nás nějak umlčel.
A taky, jestli bude mít odvahu ke mně jít dneska do postele.
Myslím, že se kluci chtěli vsadit, ale to jsem jim rázně zatrhnul, protože jsem součástí sázky byl vlastně i já.
Když už Hideki skoro omdlíval z té horké vody, zavelel jsem přestávku a vylezli jsme ven. Hidekiho jsme museli chvíli ovívat, aby se vzpamatoval, a vynadali mu, že má být opatrný a nechat si vyšetřit tlak.
Během odpoledne jsme se pak ještě jednou naložili do té příjemné vody, už bez Hidekiho, snědli výbornou večeři a pak už se příjemně unavení balili k odchodu.
„Možná už spí,“ ozval se Sora, když jsme blížili k domu.
Začínalo se stmívat a po tom dnešním odpoledni, jsme se už docela těšili do postele.
A doufali jsme, že Take nepohrdne večeří, kterou jsme mu z lázní přivezli s sebou.