Takehiko
Škubnul jsem s sebou, když jsem ucítil něco studeného a slyšel, jak na mě někdo mluví. Se zasténáním jsem otevřel oči a několikrát zamrkal, abych rozehnal tu mlhu.
„Jste v pořádku…" zachraptěl jsem, podíval se na Tsutoma i Akina, a mírně se pousmál.
„Samozřejmě, že ano," zabručel Akino, ale viděl jsem na něm, jak si oddechl.
Za pomocí Tsutoma jsem se posadil, a pak ho pevně objal. Po tom všem jsem potřeboval cítit nějakou jistotu. Potřeboval jsem teplo lidského těla.
„Je to pryč…" zašeptal jsem do jeho kůže na krku, "je po všem. Už se nikdy nevrátí."
Opravdu to bylo zatím nejtěžší vymítání, co jsem zažil. Ale…
Pokud se chci tomuhle věnovat, nemůžu počítat s tím, že vždy narazím na hodné, který bude stačit říct: „Odejdi.“
Ale byl jsem rád nejen kvůli sobě. Ale i kvůli Tsutomovi a taky klukům.
Oni v tomhle domě bydleli déle než já. A i když Tsutomu říkal, že ho klidně zbourá, myslím, že by to neudělal, nebo by mu to bylo hrozně líto.
Jo, je to můj drsný kluk, ale s citlivou dušičkou.
„Myslím, že mě budeš muset ale vynést nahoru a svléknout, protože nejspíš nepohnu ani prstem," zašeptal jsem, když jsem zvedl hlavu, mírně se začervenal a zasmál.
Akino si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost, ale pak mi pocuchal vlasy.
„Asi už pojedu domů, teď už to zvládnete. A věci si asi necháš tady, co?"
„No… jestli mě tu Tsutomu bude pořád chtít, i když jsem vlastně udělal to, kvůli čemu jsem tu původně přišel..."
Tsutomu
Oddychl jsem si, když Takehiko otevřel oči. Opravdu zhluboka jsem si oddechl.
A nebyl jsem sám, podle Akinova povzdechnutí.
„Hlavně že se ti nic nestalo,“ opatrně jsem Takehika objal a nenápadně se podíval, jestli nemá vzadu rozbitou hlavu, nebo tak něco.
Dobře jsem viděl, ten Akinův úsměv. Ale jak jsem viděl, taky měl tendenci ho zkontrolovat. No, tak jsem to udělal za něj. Budu nahoře muset spravit dveře, ale pořád lepší tohle než zašívat Takehikovu hlavu.
„A ano, jsme v pořádku, až na ty nervy, co jsem měl,“ přiznal jsem nakonec. „Dokonce jsme tu ženskou zaslechli i ječet, asi ke konci, protože pak jsi vyletěl z pokoje na chodbu.“
Pomohl jsem Takehikovi se lépe usadit, a ještě jsem ho políbil na tvář.
„Jo, a ještě jedna maličkost. Až na tom budeš líp, tak se připrav na to, že dostaneš pořádně na holou. Co to byla za otázka, jestli tě tu budu chtít? Však jsi můj kluk, ne? Chodíme spolu, tak nerozumím těm pochybnostem. A to, že jsi udělal pořádek s duchem, bylo i pro tvé vlastní dobro. Určitě bys s ním nechtěl sdílet jeden dům,“ naoko jsem se zamračil, ale pak jsem povolil a s úsměvem ho znovu políbil.
„No, myslím, že mě už opravdu není potřeba,“ narovnal se Akino. „V kuchyni na stole máš nový telefon i s novým číslem. Ten starý jsem si teda vzal. A nové číslo jsem si taky zapsal. A jo, málem jsem zapomněl. Shiori tebe a Shuishiho zve v sobotu na oběd, takže si nic neplánujte a přijďte. I ty, Tsutomu. A víš, Takehiko, že moje žena nestrpí žádné odmlouvání nebo výmluvy.“
Nakonec se s námi Akino rozloučil, a prý cestu ven najde sám. Že se mám postarat o našeho vymítače.
„No, myslím že ty futony a hasicí přístroj už můžu schovat,“ pokýval jsem důležitě hlavou, když jsem si vzpomněl na všechny záchranné akce, které jsem předtím prováděl. „Odnesu tě nahoru, připravím ti koupel, nebo chceš jít rovnou do postele?“
Podebral jsem Takehika do náruče a pomalu jsem s ním stoupal do patra. Už jsem se ničeho neobával, když nás té otravné ženštiny nadobro zbavil.
„Tak kam?“ zastavil jsem se v chodbě a čekal na jeho odpověď.
Takehiko
Myslím, že jsem po Tsutomových slovech zrudl ještě víc, ale cítil jsem se neuvěřitelně šťastný.
A myslím, že jsem byl i neuvěřitelně rudý, zvlášť, když se na mě Akino s úsměvem podíval.
Poděkoval jsem mu za mobil a slíbil, že v sobotu určitě přijdeme.
Nevím sice, jak to Rin přežije bez Shuishiho, ale musí si zvykat.
Přitiskl jsem se víc Tsutomovi, když jsme se rozloučili s Akinem, a Tsutomu mě pak vynesl nahoru.
„Do koupelny," zabručel jsem a tam se nechal vysvléct a položit do vany.
Jo, to byla paráda.
„Musíš mi vysvětlit ty futony a hasičák. Vážně si to nedovedu představit," začal jsem se smát, když jsem si vzpoměl na Tsutomova slova, zatímco mi mydlil hlavu.
No, brzo jsem toho ale nechal, protože mi šampon vletěl až do pusy, a pak mě Tsutomu musel zachraňovat.
„Jo, a taky… to, že jste něco slyšeli jen svědčí o tom, jak byla silná. Myslím, že to byla už jen otázka pár hodin, než by se dostala ven," vrátil jsem se ještě naposledy k duchovi, ale pak už na něj zapomněl, když mě Tsutomu odnášel do ložnice potom, co jsme se oba umyli a pomazlili.
Sice jsem cítil, že jsem unavený, zvláště ještě po té koupeli, ale Tsutomu mě dokázal vzrušit už jen tím, jak se na mě díval, takže v posteli skončil na zádech a já na něm.
Chtěl jsem mu aspoň nějak poděkoval, ale nejspíš jsem se přecenil, protože sotva jsem se dostal k jeho břichu se záměrem polaskat svými ústy jeho penis, odpadl jsem, jako když do mě střelí.
Tsutomu
Tak jo, koupelna…
Chvíli mi trvalo, než jsem z Takehika sundal všechno to oblečení. Když jsem ho tak viděl, a pak ho z toho svlékal, byl to zvláštní pocit. Bylo to, jako se dotýkat něčeho posvátného. A ani jsem v tom neviděl nic erotického, když jsem odkládal jednotlivé kusy oblečení.
Až teprve, když jsme byli pod sprchou, jsem si dovolil více důvěrnosti. Byl to už zase můj Takehiko…
Vypadal, že mele z posledního. Ale jako by tou sprchou nabyl novou energii.
Skončil jsem nakonec v posteli na zádech a on na mě. Už jsem se i těšil na pokračování, protože v tu chvíli zapomněl i na svůj stud, ale najednou, jak kdyby ho někdo podťal, on usnul.
Tak jo, oplatil mi to, co jsem udělal já včera. Taky jsem usnul uprostřed rozdělané „práce“.
Ale nezlobil jsem se na něho. Věděl jsem, jak moc náročné to pro něho bylo, a byl jsem rád, že to zvládl a my už měli konečně klid od toho otravného ducha.
Když jsem měl jistotu, že se Takehiko jen tak nevzbudí, že spí opravdu tvrdě, opatrně jsem ho uložil na postel, přikryl ho, aby mu nebylo chladno, políbil ho na čelo a pak jsem vstal.
Zastínil jsem okna, oblékl na sebe lehké kalhoty a triko, a pak jsem sešel dolů.
Byl jsem překvapený, když jsem viděl, že všichni jsou už doma. Přišli potichu jak myšky a seděli v kuchyni, kde se šeptem bavili.
Na jejich zvídavé pohledy a otázky jsem je ujistil, že už máme dům jen pro sebe, a Takehiko je v pořádku, ale jen spí, protože je hodně unavený.
A zatímco Shuishi s Nobuem chystali večeři, já s Hidekim a Sorou šel uklidit ty futony. Společně jsme se šli podívat nahoru na ty rozbité dveře, domluvili se na jejich opravě, postrhávali jsme amulety ze všech dveří, a odnesli hasičák zpátky na místo, kde měl být.
Ještě jsem si vzal telefon, zatímco kluci nakoukli do ložnice, jak je na tom Takehiko, a pak jsme se vrátili dolů do kuchyně.
Hned jsem zavolal rodičům, abych je informoval o tom, co se stalo, a že už tu žádný duch není. Taky jsem jim povyprávěl, co to bylo za ducha, a co vlastně ta služka za svého života udělala. Otec z toho byl zaražený stejně jako já, když jsem to zjistil, ale bylo z jeho hlasu slyšet, že si oddychl a je rád, že tahle šmouha na naší rodině je už smazaná. Ujistil jsem ho, že další společnou rodinnou neděli s sebou přivedu i Takehika, a byl bych rád, kdyby ho přijali, protože už se mnou zůstane jako můj partner…
Večeře byla perfektní, a já se znovu ujistil v tom, že najmout Shuishiho jako učitele vaření, byl opravdu dobrý nápad. A šel na to jinak než Naoki, ale rozhodně lépe. Ke každému vaření si vzal někoho z nás, kdo měl právě volno, tak se nestalo, že by se tu drcali a on nevěděl, komu se má dříve věnovat.
Když jsem uprostřed vyprávění o tom, jaký byl film, skoro usnul s hlavou na stole, nakonec mě kluci vyhodili spát. A oni šli taky. Druhý den byl pátek, takže se potřebovali taky vyspat, ale než jsme se rozešli do svých pokojů, domluvili jsme se, že v sobotu odpoledne půjdeme do horkých lázní, až se vrátíme do Akina… Anebo v neděli a uděláme si to jako celodenní výlet.
No, a nakonec jsem usnul, jen co jsem se uložil vedle Takehika, do vyhřáté postele. Jen jsem nás stihl přikrýt, políbit ho do vlasů, obejmout ho, a pak už jsem nevěděl o světě…
Takehiko
Spalo se mi dobře. Nejspíš i tím vědomím, že tohle už máme za sebou a teď si můžeme s Tsutomem užívat klidu. A já se nebudu stresovat z toho, kdy duch opustí pokoj a zaútočí na druhé.
Ještě se musím vypořádat s Naokim.
Jo, dokonce i do snu mi vlezl, ale objevil se v něm i Tsutomu a velice rychle ho zahnal.
To je můj Tsutomu. Myslím, že i ze spaní jsem se uculoval jako blbeček.
Ale když už jsem neměl spánek tak tvrdý, nejspíš nad ránem, pocítil jsem, že je něco jinak.
Uslyšel jsem šeptání, pak šustění, a pak mi bylo až moc velké teplo.
Zavrtěl jsem se, že se otočím, ale najednou nebylo kam.
Spíš…
Tsutomu má nějak moc rukou a nohou a vyrostl přes noc?
Nějaký trest bohyně? Ale vždyť jsem nic neudělal?!
Pootevřel jsem jedno oko, a vzápětí mě málem trefilo, když jsem nad sebou uviděl Rinův obličej.
A nebyl to jen on. Nebyl to Tsutomu, kdo najednou vyrostl.
Byli to všichni ostatní, kteří se skoro nahatí nasáčkovali ke mně a k Tsutomovi do postele, a teď se na nás lepili.
„Dobré ráno," zabručel Sora za mými zády a políbil mě na rameno.
„Co tady-"
Ani jsem nestihl nic říct a už jsem měl rty přikryté Rinovým prstem.
Ne. Tohle určitě není pravda. Tohle je určitě nějaký mega prasácký sen, který mám kvůli Tsutomovi a tomu, co se mnou včera udělal.
Jo, to bude ono.
Zavřel jsem oči a začal si mumlat o tom, že je to jen sen, ale Rinův smích a jeho muckání mě vzápětí zase hezky rychle přivedlo do reality.
Tsutomu
Že to bude takové probuzení, jsem netušil. A nepředstavoval ani v těch nejdivočejších snech.
Byl jsem už tak napůl vzhůru, když jsem zaslechl šeptání ode dveří. Otočil jsem hlavu a šokovaně hleděl na kluky, jak nakukují dovnitř a baví se, jestli je nezabiju, nebo nevyhodím, když…
Jen jsem mávl rukou, že je to v pohodě.
Nejspíš jsem to neměl dělat. V mžiku byli všichni, až na Shuishiho v posteli, a já byl odsunutý až někam na kraj, že jsem málem spadl na zem, pokud bych se nezachytil Nobua.
„Chtěli jsme ti poděkovat,“ ozval se Sora, který se k Takehikovi snažil dostat přes Rina.
„Jo, chtěli jsme vědět, že jsi v pořádku,“ zabručel Hideki, kterého odstrkali někam k nohám postele.
„A jsi v pořádku? A byl ten duch silný? A už je vážně pryč? A kdo to vlastně byl? A můž-“
Co Takehiko může už jsme se nedozvěděli, protože Rina odstrčil Nobuo, když se zase začal víc sápat na Takehika.
„Tak dost,“ zabručel, a políbil Takehika na čelo. „Chtěli jsme ti poděkovat, že jsi ducha vyhnal. Chtěli jsme přijít už včera, ale Tsu nám to zakázal. A víš, nám se tady líbí, a moc se nám nelíbilo, že Tsu chtěl tenhle dům zbourat.“
Nobuo si po domluvení pořádně oddychl. Jo, stejně nechápu, jak je schopný dělat třeba zkoušky, když ho unaví i těchto pár vět.
„Já… já jsem…“ zaslechli jsme tiché vzlyknutí Shuishiho. „Jsem rád, že… jsi v pořádku… a jsem rád… že jsem vás… díky Tsutomu-san poznal… Děkuji…“
„Ty jsi vážně trdlo,“ zasmál se Rin, natáhl ruku a stáhl Shuishiho na postel k nim. „Naše roztomilé trdlo…“
Myslím, že jsem právě přišel nejen o postel, ale i o Takehika. A možná i o dům.
Ale to poslední mi vadilo nejmíň. Přál jsem si, tajně jsem si přál, aby tu kluci zůstali bydlet. A po jejich slovech… Možná se sen stane skutečností.
Takehiko
Díval jsem se na sebe do zrcadla v koupelně a hlasitě si povzdechl jako starý chlap.
Ale přesto jsem se neubránil úsměvu.
Kluci asi před hodinou odešli do práce a do školy.
Po půl hodině mačkání v posteli a muckání, se Tsutomovi je konečně podařilo vyhodit, a my jsme tak zůstali sami dva.
Ale nemohl jsem se na ně zlobit. Dokonce mi i slzička ukápla, protože tohle pro mě bylo něco opravdu hodně emotivního. Bylo to, jako bychom byli skutečně rodina.
A já doufal, že spolu vydržíme, pokud možno co nejdéle.
Ale podle řeči to nevypadalo, že by se kluci chtěli stěhovat pryč.
Naopak.
Dokonce jsem je zaslechl, jak přemýšleli nad tím, jak se nějak uspořádat, aby tu mohl bydlet i Shuishi a mohl mít třeba i svou pracovnu, když bude dělat toho učitele.
No, Shuishi asi dlouho ten stydlivý a uťáplý kluk nebude.
Ne, pokud bude s Rinem.
Usmíval jsem se celou dobu i potom, co jsem se oblekl do trika a kraťasů, abych sešel do kuchyně, kde už Tsutomu se Shuishim dělali snídani.
Chvilku jsem zůstal stát mezi dveřma a jen je pozoroval.
Vypadali jako sourozenci a já byl na svého chlapa pyšný, protože se opravdu snažil.
Nejspíš se naučí vařit dřív než já. Asi je přirozený talent už od narození.
Když jsme byli po snídani, Shuishi se pustil do úklidu kuchyně a já šel vyprovodit Tsutoma, který chtěl jít koupit dárek pro Shiori. Prý nemůže přijet s prázdnou.
Prostě, úžasný chlap.
A abych já zabil nějaký čas a nepletl se Shuishimu pod nohy, rozhodl jsem se uklidit ložnici a celé patro. Sotva jsem svléknul povlečení a peřiny vyhodil na terasu, aby se vyvětraly, ozval se domovní zvonek. Úplně jsem ztuhl a srdce vynechalo jeden úder.
Ale třeba…
Třeba je to někdo jiný. A i kdyby…
Vypořádal jsem se s duchem, Naokiho zvládnu taky.
Zhluboka jsem se nadechl, seběhl dolů a Shuishimu naznačil, aby byl zticha. Chudák se skoro třásl a měl pomalu na krajíčku. A už jen z toho důvodu jsem to chtěl s Naokim jednou pro vždy vyřešit.
Otevřel jsem dveře, ale než jsem stačil otevřít pusu, už jsem letěl na trávník a vzápětí vyhekl, když mě Naoki zasedl a snažil se mi zacpat pusu kapesníkem, ze kterého jsem cítil chloroform.
Tsutomu
Docela to trvalo, než se mi podařilo kluky vyhnat z postele. Hodně pomohlo i to, že měli jít do školy a do práce. A Shuishi jim připravil snídani a bento. Nějak moc si na tohle pohodlí začali zvykat, protože si při odchodu z naší ložnice i začali diktovat, co by v bentu chtěli mít.
Ale po tomhle zvláštním probuzení, mi svitla naděje, že tohle osazenstvo domu už zůstane nezměněné. Teda pokud zas někdo nenarazí do mého auta…
Ale jak se říká, nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
Na druhou stranu – Nikdy neříkej nikdy…
No, co si z toho vybrat.
Když jsem se konečně dostal dolů do kuchyně, kluci už byli pryč, a Shuishi právě douklízel a čekal na mě, abychom spolu udělali snídani pro nás tři. Jo, řekl bych, že pro Japonce je nejdůležitější právě snídaně. Vždycky, nebo většinou, byla bohatá, aby člověk nabral pořádně energii na celý den.
A tak jsem se ani nedivil, kolik toho Shuishi připravil, a já se už jen k němu postavil, a vařil jsem podle jeho instrukcí. Stihl jsem mu i ukázat, jaké jsem pro nás koupil knihy, a že všichni měli za úkol si je povinně přečíst. Potěšilo mě, když pochválil můj výběr, a já mu navrhl, že mu ty knihy klidně přenechám pro jeho další případné žáky. A klidně objednáme i další.
Když se ukázal dole i Takehiko, byli jsme s přípravou snídaně skoro u konce.
A za další chvíli jsme si už všichni tři spokojeně mlaskali. Když Takehiko připomněl zítřejší oběd u Akina a jeho ženy, vyskočil jsem na nohy, že musím pro Shiori-san koupit nějaký dárek. Nedovolil bych si přijít jen tak.
Rychle jsem se oblékl, abych to nezdržoval, vzal jsem peněženku a mobil, klíče od auta, pomačkal jsem Takehika, se Shuishim se rozloučil s úsměvem, a pak už jsem nasedal do auta, abych se rozjel do nákupního centra a byl brzy zpátky. I když jsem věděl, že by tu měl být někdo od Akina, kdo hlídá náš dům, nechtěl jsem být dlouho pryč.
Ale sotva jsem projel druhou ulicí, otočil jsem auto a vrátil jsem se zpátky. Ale ne přímo k domu. Jen do druhé ulice, kde jsem ho nechal zaparkované, a jen jsem přeběhl do jiného auta, ve kterém seděl Akino.
Jen jsme se pozdravili a čekali…
A nemuseli jsme dlouho.
Ve vysílačce se ozvalo hlášení, že hledaný muž je u našeho domu. Akino hned nastartoval a rychle se rozjel k nám.
První, kdo vyletěl z auta, jsem byl já, když jsem viděl Naokiho, jak táhne bezvládného Takehika do svého auta. Byl jsem od něho už jen kousek, když mě někdo strhnul bokem, a pak už jsem jen slyšel křik, zvuky zápasu, a viděl, jak Akino podebírá Takehika a opatrně ho ukládá na trávník, zatímco další policista drží u země spoutaného Naokiho a druhý policista ho hlídá s odjištěnou zbraní.
„Bude v pořádku, uklidni se!“ křikl na mě Akino, když jsem se k nim vrhnul, ale vzápětí jsem chtěl skočit po Naokim.
„Nech ho být! Postarej se o Takehika!“ strhnul mě zpátky, až jsem koleny zryl trávník.
Nějakým zázrakem se vedle nás objevil další policista, který měl nejspíš zdravotnický kurz, a hned Takehika prohlídnul, přičichnul si k jeho ústům, a pak už bez váhání vytáhl z lékárničky jakousi lahvičku a na vteřinku to otevřené dal Takehikovi pod nos…
Takehiko
Myslím, že jsem se toho přece jen maličko nadýchal, protože se mi zatočila hlava a vzápětí jsem si nic nepamatoval.
I když mi to přišlo jako snad vteřina, než jsem ucítil něco výrazně nahořklého, až jsem si kýchnul, a to mě probralo. Zíral jsem do obličeje nějakému neznámému muži, slyšel hluk, ale chvilku mi trvalo, než mi mozek nastartoval a všechno mi to secvaklo.
Vyskočil jsem na nohy, ale vzápětí se sesunul na Tsutoma, které jsem konečně zaregistroval.
„Měl byste ještě chvíli být v klidu. Nadýchal jste se-" pokusil se mě uklidnit doktor, kterého zavolal policista, ale já jeho ruku odstrčil.
Byl jsem…
Naštvaný. Opravdu naštvaný.
Až tak, že mi vyhrkly slzy, když jsem se znovu postavil na nohy, a pak přešel k Naokimu, kterého dva policisté za přítomnosti Akina vedli k autu.
„Takehiko, jsi v pořádku? Neměl bys-"
„Evangeline! Lásko-"
Ani jednoho z nich jsem nenechal domluvil a vyťal Naokimu takovou facku, až jsem si málem zlomil ruku.
„Jsi jako Junko!" zaječel jsem na něj. „Záleží ti jen na sobě a na nikom jiném! Jen na tom, co chceš ty! To už není láska, nechápeš?! To je odporná posedlost, která ničí životy jiným! Podívej se, co jsi způsobil! Jen se rozhlédni kolem sebe! Podívej se na sebe, jak vypadáš! U Buddhy! Vzpamatuj se Naoki! Chováš se jako děcko!"
Možná jsem byl na něj hnusný, ale já už toho měl akorát dost. A hlavně mě to strašně mrzelo.
Vědomí, že právě Naoki, který pro mě toho ve Svatyni tolik udělal…
„Co s ním bude?" zeptal jsem se potichu, když ho usadili do auta.
„Bude obviněn z narušování osobní svobody. To v každém případě. To ostatní záleží na tobě," zadíval se na mě Akino a přivolal k sobě jednoho policistu.
Poslouchal jsem, co mi říká ohledně výpovědi, co by to znamenalo pro mě i Naokiho, a když skončil, měl jsem jasno.
Podíval jsem se na Tsutoma i na Akina, na Naokiho sedícího v autě jako hromádka neštěstí a zavrtěl jsem hlavou.
„Nechci na něj podat žádnou stížnost. Jestli to chce udělat Tsutomu, jemu bránit nemůžu, ale... Já to neudělám..."
Tsutomu
Kdyby si Naoki zjistil, jak funguje chloroform, došlo by mu, že těch pár kapek na kapesníku Takehika jen trochu omámí. Kdyby dal větší dávku, měl by s ním méně problémů, ale na druhou stranu… Větší dávka by mohla být pro Takehika smrtelná.
Byl jsem rád, že k tomu nedošlo, a Takehiko se probral prakticky hned. A nejspíš to bylo opravdu jen menší omámení, protože náhle vstal, a já jen udiveně hleděl, jak Naokimu vlepil pořádnou facku, až se mu hlava málem vyvrátila na druhou stranu.
Zamyslel jsem se, jestli ho nechat obvinit. Pořád jsem měl strach, že by se mohl jednou vrátit, i když jsem měl už nachystaný plán.
Ale… Hodně toho pro Takehika udělal, a kdyby šel do vězení, jeho nenávist vůči mně, by se mohl obrátit i vůči Takehikovi a ostatním v tomto domě. Jako například Shuishimu, který stál u dveří a vystrašeně se zaslzenýma očima na nás koukal.
A než jsem stihl odpovědět, ta odpověď si přišla sama.
Před bránou se objevilo auto. Spíš zaparkovalo. Spíš zabralo celý prostor příjezdové cesty do zahrady.
Zahraniční auto, které si může dovolit jen pár movitých rodin. A já věděl, komu patří. Akino mi zjistil kontakt, a já jim zavolal. A řekl jsem jim, co se děje, jaký máme plán a požádal je o pomoc. Byli připraveni a jen čekali na náš pokyn, aby mohli přijet.
A ten pokyn dostali od Akina, který už k nim vykročil.
Z auta vystoupil postarší pán, možná v tátově věku. Vypadal přísně, i tak vystupoval, ale zahlédl jsem jeho starostlivý pohled k Naokimu. Ale vzápětí, jako by si to uvědomil, hned nasadil svůj nedostupný výraz.
Došel jsem k nim, slušně jsem pána pozdravil a požádal ho, aby šel dál do zahrady. Hned za ním vystoupila žena, v jeho věku, a já hned viděl podobu Naokiho. To se nedalo s nikým splést. I s ní jsem se pozdravil, stejně jako Akino. A než jsme došli k policejnímu vozu, ve kterém seděl Naoki s policisty, ujistil jsem je, že nehodlám podat trestní oznámení, a oni mi poděkovali. Na oplátku zase ujistili oni mě, že Naokiho odvezou a už nám nebude dělat problémy.
Prý by neradi rozzlobili někoho z tak vážené rodiny, jako je Kibou, a rádi by s mým otcem a mými bratry udrželi dobrý přátelský i profesionální vztah.
Jo, peníze hýbou světem…
Nechal jsem je s Akinem, a s úklonem jsem se od nich vzdálil. Teď už to bylo na nich. A já si mohl konečně přitáhnout Takehika do náruče a políbit ho.
Byl jsem moc rád, že to všechno dobře dopadlo. A že už snad bude klid. Byl jsem opravdu rád.
Takehiko
Jen jsem s otevřenou pusou hleděl na to, když se objevili Naokiho rodiče.
Od vidění jsem je samozřejmě znal. Ve svatyni byli důležití, a i když Naoki snad nechtěl, aby se vědělo, kdo jsou jeho rodiče, nešlo to přehlédnout.
Osobně jsem je ale neznal. Na to jsem byl ve svatyni moc malý pán.
Nebo spíš, když táta umřel, neměl jsem dovoleno se takhle s někým stýkat. A Naoki to podle mě ani nechtěl. Ne, že by o svých rodičích nemluvil, ale spíš to vypadalo, že mu to není moc po chuti.
„Děkuju," zašeptal jsem, když mě Tsutomu stáhl do náruče a já se k němu přitiskl.
Až teď se mi roztřásla kolena a trochu jsem zasoplil Tsutomovo triko.
O deset minut později, když jsme se rozloučili i s Akinem, jsme přešli do domu, kde jsme si společně se Shuishim pobrečeli, poobjímali, chvilku to ještě probírali, a pak šel Shuishi udělat čokoládový koláč, prý na uklidnění nervů.
Akino mi pak ještě volal, aby mi řekl závěr. Naoki bude obviněn, ale jeho rodiče zaplatí kauci a odvezou si ho domů. Přesto, podmínku a záznam v rejstříku Naokimu zůstane. Půjde nejspíš na léčení nebo seženou domácího lékaře, protože podle policejního doktora má nejspíš začínající duševní nemoc. Jeho rodiče se prý ale postarají o to, aby jejich syn měl tu nejlepší péči.
Bylo mi z toho vážně všelijak, ale na druhou stranu jsem byl zase rád, že se Naokimu dostane pomoci. I přesto všechno, co udělal, bych ho nerad viděl hnít někde za mřížemi.
Sice mi asi bude chvilku trvat, než se z toho vzpamatuji, protože pořád jsem ho viděl jako toho kluka, co mi skoro od malička pomáhal, ale měl jsem po boku někoho, kdo mi s tím určitě pomůže.
Když se pak kluci vrátili z práce a ze školy, všechno jsme jim povykládali, a pro Rina to byl zase důvod, proč muckovat a osahávat Shuishiho.
Myslím, že Nobuo to s ním už vzdal, protože jen zakroutil očima, ale nijak se ho nesnažil usměrnit.
Jo, tohle je opravdu trojka k pohledání.
A proto, že se kluci vrátili dřív, všichni si rozdělili práci a společně jsme pouklízeli celý dům, včetně domečku, kam se už mohly nastěhovat věci, které budu potřebovat k práci.
Tsutomu
Opravdu jsem si oddechl v momentě, kdy se konečně zahrada vyprázdnila. Já jsem ještě zaběhl pro své auto, ale tím, že bylo jen o dvě ulice dál, jsem byl zpátky za pět minut.
A i když byl Takehiko z toho všeho ještě přešlý, a ani jsem se nedivil, a Shuishi chystal čokoládový dort, nakonec si ho vzal k sobě a připravili pro nás oběd. A teď jsem se díval já na ně, jak jim to spolu jde, a už jsem i v duchu plánoval, co uděláme z volného pokoje.
Ale své plány jsem překopal vzápětí potom, co se vrátili kluci a Rin se zas vrhnul na Shuishiho. A aby to Nobuovi nebylo líto, tak potom i na něho. Ten kluk si prostě neumí vybrat…
Když jsme se pak později pustili do úklidu domečku, zavolal jsem jedné firmě, která si pak o hodinu později přijela pro pohovku. Doslova vzdychali nad tím, jak je to úžasný kousek, a hned ji ode mě chtěli odkoupit. Ale odmítl jsem to. Byl to můj dárek do budoucí Takehikovy kanceláře, kde bude přijímat klienty. A já chtěl, aby ji měl. S domluvou, že bude hotová do týdne, si ji nakonec odvezli a my mohli konečně dokončit úklid.
Spravení rozbitých dveří si nakonec vzal na starost Hideki a Nobuo. Asi nejlepší volba. Byli zruční, a hlavně oba klidní a pečliví. Tak jsem věděl, že je to v těch nejlepších rukách. A nespletl jsem se. Když jsme dokončili úklid a vrátili se zpátky do domu, byly dveře už spravené, a Sora se Shuishim už chystali večeři.
Jo, vypadá to, že brzy budeme umět vařit všichni, když to takhle půjde dál. Shuishi se pro tohle nejspíš narodil…
„Musíme se osprchovat,“ zasmál jsem se, když jsem viděl ten prach v Takehikových vlasech.
„Já taky!“ hned se přihrnul Rin.
„Ale ty padej do své koupelny!“ odstrčil jsem ho se smíchem.
Rin se zatvářil ublíženě, ale v momentě, kdy ho Nobuo popadl za ruku a táhl do spodní koupelny, už neprotestoval.
„Večeře bude tak do hodiny!“ houknul na nás ještě Sora a hned zdrbal Hidekiho, že mu nemá ujídat pod rukama.
„Tak pojď, koupelna čeká,“ chytl jsem Takehika za ruku a společně jsme vystoupali nahoru a hned zamířili do koupelny.
„Jsem moc rád, že je to všechno za námi,“ začal jsem Takehika zbavovat jednotlivých kusů oblečení, zatímco se nám napouštěla vana.
„Vážně moc rád, jen ještě musím přežít ten zítřejší oběd. Tak trochu mám z Akinovy ženy strach,“ přiznal jsem se.
Jo, vážně jsem měl trochu strach. Bylo to, jako se jít poprvé představit rodičům svého partnera.
Usadili jsem se na stoličky, abychom ze sebe smyli a spláchli tu největší špínu. Pomohl jsem Takehikovi umýt vlasy, a když jsme byli čistí, naložili jsme se do vany, která byla plná horké vody, provoněné vonnou solí do koupele.
„Myslíš, že se ji budu líbit?“ otočil jsem Takehika k sobě a usadil si ho na klín.
Takehiko
Spokojeně jsem vzdychl, když jsem se usadil s Tsutomem ve vaně. Jo, to po celém dnu bodlo.
„Myslím, že Shiori si tě oblíbí hned. Protože to ani jinak nejde," zaklonil jsem hlavu a zadíval se na Tsutoma.
Povykládal jsem mu, jak jsem se ze Shiori poprvé seznámil, když mě Akino přivedl k nim domů. Jak mě chtěl hned pomalu adoptovat a ten první den jsem musel skoro utéct.
„Sice o tom nic moc nevím, ale asi bude skvělá máma. Moc jim to s Akinem přeju," usmál jsem se, a pak se otočil ve vodě čelem k Tsutomovi a pověsil se mu na krk.
„A tebe už vidím jako hodného strejdu," našpulil jsem rty, a pak se zasmál.
Jo, už jsem to úplně živě viděl.
Tsutomu
„Vlastně jsem úplně zapomněl, že Akinova žena čeká dítě. Teda, zmínili jste to. No, tak ten dárek budu muset vybrat jiný. Vlastně… Abych se přiznal, tak já dneska ani dárek nešel kupovat. Jen jsme byli domluveni s Akinem, že zkusíme vytáhnout Naokiho na světlo, protože měl informace o tom, že tu pořád obchází. Ale tím, že se zatím ničeho nedopustil, tak ho nemohli zadržet. Jen jsme nepočítali s tím, že by použil chloroform. Ještě že jsme byli připravení. Ale dost o něm. Teď už můžu říct, že jsi jen můj a já jsem jen tvůj, protože jsi nás zbavil i ducha,“ sklonil jsem se a políbil Takehika na rameno.
Voněl, jeho pokožka byla jemná a horká, a já si během dalších polibků uvědomil, že si té koupele nejspíš moc dlouho neužijeme. Čím víc se na mě takhle Takehiko tiskl, tím víc jsem měl na něho chuť. A určitě to musel pocítit, když mi seděl mezi nohama.
„Chtěl bych se s tebou milovat,“ zamumlal jsem do jeho krku, a pak ho políbil těsně pod uchem, kde, jak jsem už zjistil, je jedno z jeho míst, ho to vždy správně rozechvěje.
„Ale asi nám není přáno,“ povzdechl jsem si, když jsem zespodu zaslechl zahulákání, že máme přijít na večeři.
Ale je fakt, že hlad jsem měl. A Takehiko určitě taky, podle toho, jak mu zakručelo v břiše.
I tak jsme poseděli ještě asi pět minut, než jsme se trochu vyhřáli a pomazlili.
Donesl jsem Takehikovi domácí oblečení, protože mám rád japonskou tradici, a takového oblečení jsem měl ve skříni spoustu. A sám jsem si taky oblékl volné kalhoty a yukatu, když jsem se utřel.
„Moc ti to sluší,“ pokýval jsem hlavou, a ještě si přitáhl Takeho pro polibek. „No, a jdeme večeřet…“
Pak už jsem ho pošoupnul ke dveřím, abychom mohli sejít do kuchyně dřív, než kluci stihnou všechno sníst. A taky… Moc jsem se těšil na ten čokoládový dort.
Takehiko
Vzdychl jsem, když mě Tsutomu políbil za ucho, tam kde mě to rozechvívalo nejvíc, a po jeho slovech můj penis začal ožívat, jako by čekal jen na to.
No, ale někdo čekal nejspíš na něco jiného, protože jakmile jsem rukama sklouzl po Tsutomově těle ze spodu se ozval křik, abysme šli večeřet.
Jen jsem si povzdechl, když mě zradil i můj vlastní žaludek, ale ještě se nechal Tsutomem stáhnout do náruče, políbit a pomazlit.
„Tobě to moc sluší," začervenal jsem se a zálibně se na Tsutoma zadíval.
Vážně mu tradiční japonská yukata slušela. Ale to už jsem zjistil i z toho, jak jel oblečený na návštěvu rodičů. Prostě to měl v sobě a eleganci nezapřel.
Já si vedle něj naopak přišel jako v pytli.
Sešli jsme dolů, aby nám taky zůstalo něco na večeři, a hned jsem si postěžoval klukům, ohledně toho, co mi řekl Tsutomu ve vaně.
Dali mi za pravdu, že to mohlo být nebezpečné, a příště jim má prý taky něco říct.
Nakonec zbytek večera proběhl v tom nejlepším duchu, a když Shuishi usnul Rinovi na klíně, když jsme se po večeři přesunuli do obýváku, aby si zahráli karutu, bylo to znamení i pro nás ostatní.
A jakmile jsme vyšli schody, přitáhl jsem si Tsutoma k sobě a sám ho políbil.
Musím začít trénovat sebevědomí, nebo mi ještě uteče.
„Budeme spát nebo se mi-milovat?" přikousl jsem si jazyk, a pak si zanadával.
Takhle se nikdy nic nezmění!
Chtěl jsem být pro Tsutoma ten nejlepší, chtěl jsem, aby nikdy nelitoval toho, že si mě vybral.
Jako já nikdy nebudu litovat toho, že jsem, kdy vkročil do tohoto domu.
Miloval jsem ho, celým svým srdcem, a jak už jsem řekl, nikdo jiný už pro mě tolik znamenat nikdy nebude.
Tsutomu
Dostal jsem vynadáno za to, že jsem nikomu nic neřekl, když jsme chystali plán s Akinem, abychom chytli Naokiho.
„Kdybych vám něco řekl, nedostal bych vás z domu. Ani jednoho,“ postupně jsem ukázal na všechny čtyři hrdiny, kteří byli rozhodnuti Takehika bránit, stejně jako Shuishiho.
Ale nezlobil jsem se. Byl jsem rád, že to takhle mezi námi dobře funguje. A dokonce už ani jednoho nenapadlo, že by to i v sexu fungovalo stejně, jako tomu bylo, než do tohoto domu přišel Takehiko. S jeho příchodem se to tu nakonec rozpárovalo, a celkem dobře, jak jsem si pak i uvědomil.
A že to v tradičním japonském oblečení sluší i Takehikovi, potvrdili nakonec i kluci, kteří na něm mohli oči nechat. Skoro jsem musel skopnout Rina, který měl zas tendenci se na Takehika mačkat. Ale vyřešil to za mě Nobuo, který jen protočil oči, a Shuishi, který se tak trochu nafouknul.
A Rin je šel hned oba pomačkat, aby si to u nich vyžehlil. Beztak skončí všichni tři v jedné posteli. Ani bych se nedivil.
Když jsme si pak řekli dobrou noc, a my se zastavili před naší ložnicí, musel jsem se zasmát, když ze sebe Takehiko vyhrkl tu otázku a málem si u toho ukousnul jazyk.
Nevím, jak dlouho se ho bude ta stydlivost ještě držet. Ale ať už bude stydlivý, nebo se pak už víc osmělí a nebudou mu takové věci dělat problém, věděl jsem na jistotu jednu věc.
Pořád ho budu milovat. A budu dělat všechno proto, aby mi jednoho krásného dne neřekl, že se nudí, nebo že mě má už dost, a neuteče.
„Budeme se milovat,“ naklonil jsem se k němu a lehce ho kousnul do ucha.
Vzápětí jsem se vrhnul na jeho rty v hlubokém polibku.
„Chci ti ukázat i romantické milování a myslím, že teď je na to ten nejlepší čas…“ zavrněl jsem mu do druhého ucha, které jsem olízl, a pak už tlačil Takehika do ložnice k posteli, a mezi polibky ho zbavoval postupně i oblečení.
Jo, opravdu se budu snažit, aby to se mnou vydržel co nejdéle. Nejlépe napořád…