Tsutomu
Když jsem otevřel oči, zprvu jsem si nebyl schopný uvědomit, kde jsem a co je za den, a jestli svítá nebo se stmívá.
Musel jsem zapojit mozek hned po probuzení, ale i tak mi chvilku trvalo, než jsem si vzpomněl, že mě do postele dotáhl Takehiko, který teď klidně pochrupoval vedle mě.
Podíval jsem se na hodiny.
Bylo kolem páté, takže to znamenalo, že svítá.
Zadíval jsem se na svého milence, mrknul jsem i pod peřinu a bojoval s touhou ho znásilnit ve spánku.
Ale moje rozumné já mi říkalo, že je potřeba, aby se i on pořádně vyspal. Tak nějak jsem cítil, že se blíží konec, kdy se nadobro zbavíme ducha, a že to Takehika bude stát nejspíš hodně energie.
Potichu a opatrně jsem se vysoukal z vyhřátého pelíšku, oblékl si yukatu, a pak jsem vyšel ven z ložnice, potichu zavřel dveře a zamířil do koupelny. Potřeboval jsem si ulevit, opláchnout obličej a vůbec se dát do pořádku. A když jsem provedl všechny úkony, už nic nebránilo tomu, abych sešel do kuchyně a udělal si kýbel kafe.
Než mi ho kávovar připravil, napil jsem se pořádně vody a zobnul pár kousků sushi, které zůstaly od večera, kdy Suichi učil kluky, jak se motají. Byly to prapodivné výtvory, ale musel jsem uznat snahu a taky chuť. Opravdu to chutnalo dobře, i když některé kombinace byly prazvláštní. A ty jsem přisoudil Rinovi, který takový je i normálně…
Nabral jsem si věci na tác i s kávou, a pak už vystoupal zpátky nahoru a hned jsem se zavřel v pracovně.
Když už jsem vzhůru, můžu pokračovat v rozdělané práci.
A tak jsem si otevřel okno, aby šel dovnitř čerstvý vzduch, pustil jsem si potichu rokové písničky, které mám rád, zobal sushi, popíjel kávu a pročítal svitky, které nám ještě zůstaly.
Hromádka na stole se pomalu zmenšovala, a musel jsem uznat, že mi to šlo dokonce rychleji než večer. Nejspíš jsem fakt byl hodně unavený.
Zrovna jsem bral do ruky hrnek, že se znovu napiju kávy, když jsem tiše zaklel, že mi ji někdo vypil.
No, kdo asi, když jsem v pracovně sám. Duch nejspíš kafe nepije.
Odložil jsem hrnek a chtěl vstát, že si půjdu uvařit nové, když jsem se zarazil.
Znovu jsem se zadíval na svitek, který jsem chtěl už odložit. Dokonce jsem si rozsvítil i lampu, i když to bylo zbytečné, protože už svítilo dovnitř slunce. A vzal jsem si i lupu, jestli dobře vidím.
Kdybych byl křesťan, nejspíš bych teď zvolal „Haleluja!“ nebo „Díky, Bože!“ nebo něco podobného.
Já ale nakonec vyskočil ze židle, až jsem ten prázdný hrnek převrátil, a jako velká voda se hrnul do ložnice.
„Takehiko!“ zakřičel jsem, jen co jsem vrazil dovnitř. „Take-chan! Našel jsem to! Podívej! Vstávej! Nespi! Mám to jméno!“
Jo, měl jsem ho. Na svitku byl seznam sloužících u Kuroina a Tsubaki, jejich platy a jejich pracovní zařazení…
„Take-chan! Tak mrkej!“ doskočil jsem na postel a hned vrazil mžourajícímu Takemu svitek před obličej.
Takehiko
Na poprvé mě probudil pocit, že je mi trochu chladněji.
Ale jen jsem zachrápal a přetočil se na druhý bok.
Sice jsem prospal téměř celý den, ale i tak se mi teď nechtělo vstávat.
Chtěl jsem si ještě dozdát svůj krásný sen o Tsutomovi, při kterém jsem nejspíš slintal do polštáře.
Jenže, nebylo mi přáno. A zrovna před koncem!
Škubnul jsem s sebou, když jsem zjistil, že to řvaní nejde ze snu, ale je to skutečnost, a vyhekl jsem, když se postel zhoupla.
Zamžoural jsem na Tsutoma, který zářil jako sluníčko, něco mi strkal pod nos a blábolil o tom, že to našel.
„Zničil jsi mi sexy sen," zahučel jsem po chvilce a jen se převrátil na bok.
Hlavu jsem si zakryl polštářem, nohy vysoukal z pod peřiny a šikovně je strčil Tsutomovi pod oblečení.
Jo, to je lepší.
To je teplíčko!
Zavrněl jsem spokojeně a tlapky si pěkně zapřel o Tsutomovi pevná stehna.
Tsutomu
Byl jsem skloněný nad Takehikem, když se začal probírat, a jen jsem s povytaženým obočím sledoval, co to provádí.
Tak já tu najdu to nejdůležitější, co jsme potřebovali k vyhnání ducha, a on se tu chce doslova zakuklit.
Odložil jsem svitek bokem, sám jsem se trochu posunul. Chytl jsem Takeho nohy, vytáhl je z nohaviček mých kraťasů. Vyhoupl jsem se víc doprostřed postele, chytl ho za kotníky a pak ho prudce potáhl k sobě, až se jeho zadeček zarazil o můj klín a já zůstal sedět mezi jeho nohama.
„Ještě se ti zdá ten prasácký sen?“ pustil jsem jeho nohy, abych se mohl nad ním naklonit.
„A zdá se ti o tom, jak okusuju tvé bradavky? Jak ti dělám značku na krku, aby každý viděl, že mi patříš? Zdá se ti o tom, jak ti svlékám trenky, jak ti ho vykouřím, jak ti do zadečku strkám všech pět prstů, abych tě roztáhl, a potom ho do tebe vrazím a ojedu tě tak, že zůstaneš v posteli další den? Nebo se ti zdá o tom, jak si sám na mě nasedneš a rozjedeš to s plnou parádou?“
Všechno, co jsem říkal, jsem hned i dělal, nebo aspoň naznačoval. A při poslední otázce jsem Takehika podebral, zvedl ho a usadil si ho na svém klíně. Pomačkal jsem jeho holý zadeček a znovu se mu přisál na krk.
„Dobré ráno, spáči, a když už jsi mě tak hezky navnadil, tak pokračuj. Tady máš gel,“ natáhl jsem se ke stolku a za další vteřinu už měl gel v ruce.
Takehiko
Člověk se nemůže ani pořádně vyspat.
Nestačil jsem se ani probrat a už jsem nestíhal s dechem, vyrážel ze sebe jen och, ach, ech, uch, Tsu, a podobně divné zvuky.
A než jsem se nadál, seděl jsem na Tsutomově klíně, v ruce držel gel a čuměl jsem jako tele na nové vrata, protože jsem byl pořád úplně mimo.
„Jsi hrozný," zafňukal jsem a nafoukl se. „Mimochodem ten sen byl krásný, víš? Nebyl pra-prasácký a my-myslím, že bys nedokázal to, co jsi ří-říkal!"
Nejspíš jsem byl rudý jak rajče a několikrát se zadrhl, ale prostě jsem v tomhle ohledu byl ještě nejistý.
„A taky... proč bych to měl... odedřít já, když jsi mě vzbudil ty?" vyplázl jsem na něj jazyk, olízl mu rty, zavrtěl se na jeho klíně, vzdychl, a pak se sesunul dolů na postel.
Lehl jsem se na břicho, mírně vystrčil zadeček a lehce roztáhl nohy.
Taky umím provokovat!
„Já si tu takhle lehnu..." zamumlal jsem do polštáře, znovu zavrtěl zadečkem a několikrát se otřel o peřinu.
Tsutomu
Jen jsem s úsměvem sledoval, jak se to rozespalý Takehiko snaží pobrat, ale moc mu to nešlo.
Snad až po chvíli, kdy čučel na gel v ruce, mu to všechno došlo.
A pak si sleze, a ještě si tak provokativně lehne na břicho a vystrčí na mě…
Zafuněl jsem, když jsem viděl tuhle jeho část těla.
A rozhodně jsem eotálel.
„Myslíš, že bych to neudělal?“ na moment jsem ho zalehl, a hned se mu přisál na krk.
„Takže první věc hotová, značku máš. A teď ta tvoje rozkošná prdelka,“ postupoval jsem s polibky po jeho páteři až dolů.
Vzal jsem všechny polštáře, co byly volné, nadzvedl jsem Takehika a nacpal polštáře pod jeho klín, aby měl zadeček pěkně ve vzduchu. Byl tak hezky přehnutý, že opravdu se mi jeho prdelka ukazovala v celé své kráse, a já neodolal, abych mu ty nádherné půlky neokousal a nepomačkal.
„Možná přeskočím nějaký ten bod, teď je na řadě tvoje dírka a mé prsty,“ zamumlal jsem do jeho kůže.
Klekl jsem si tak, abych si ho mohl jednou rukou přidržovat a on mi neuhnul. Nalil jsem pořádnou dávku gelu mezi jeho půlky a na své prsty, a pak se pustil do bodu dvě.
Zatímco jsem si ho jednou rukou, omotanou pod jeho břichem, přidržoval pěkně ve vzduchu, a na bedra a záda i zadeček mu sázel polibky a kousance, druhou rukou jsem začal trápit jeho dírku.
Byl jsem opatrný, ale na druhou stranu jsem se zbytečně s ničím nezdržoval, protože jsem věděl, že tohle nejspíš dlouho nevydržím.
Postupně mizely v Takehikově dírce mé nagelované prsty. Když tam byly tři, několikrát jsem naznačil přírazy až na doraz, podráždil jeho prostatu, a za další chvilku jsem do něj cpal čtvrtý prst. A… pátý…
„Tak co? Opravdu to neudělám?“ nahnul jsem se nad ním a kousl ho do ucha, když se moje všechny prsty hezky vnořili do jeho zadečku.
Takehiko
Udělal to!
Vážně to udě- Zatraceně!
„Tsu…" zasténal jsem a zavzdychal současně, když jsem ve své dírce cítil všechny jeho prsty.
U Buddhy!
To bylo tak…!
Oči se mi protáčely slastí, myslím, že jsem rozcupoval i polštář a jen zvládl hučet nebo slintat do povlečení.
Byl jsem úplně mimo a moc nechybělo k tomu, abych se udělal.
„Tsu… já… já… už to nevy-nevydržím! Pro-prosím…"
Zaúpěl jsem a jednou rukou nahmatal jeho stehno, do kterého jsem zaryl nehty a snažil se ho na sebe ještě víc narazit.
Tohle bylo něco neskutečného. Vážně se mám v tomhle ohledu ještě co učit a jen jsem doufal, že Tsutoma po nějaké době neomrzím.
Pootočil jsem hlavu, abych mohl Tsutoma lehce kousnout do rtu, a pak ho olíznout.
„U-udělej to… to, co jsi… ří-říkal…" zachraptěl jsem nepřítomně, zavrtěl se proti Tsutomovým prstům, a víc se na ně narazil.
Jo, byl jsem úplně mimo a teď jsem rozhodně nemyslel hlavou, ale něčím úplně jiným.
Tomuhle se nejspíš říká přirozený sex.
Takehiko
Chtěl to, má to mít.
I když…
Já to chtěl taky, tak to má mít.
Já to mám mít.
Když Takehiko vykřikl, abych to udělal, že už to nevydrží, musel jsem mu v duchu dát za pravdu.
Jo, tohle bych nevydržel ani já. A vlastně, i když jsem teď na druhé straně, tak mám co dělat, abych to vydržel i tak. Ztvrdnul jsem, měl jsem ho jak stožár, a Take nejspíš díru ve stehně, jak jsem se na něho tlačil. Kdybych neměl ruce plné práce, nejspíš by se mi tím vzrušením teď třásly.
Dokonce jsem i na chvíli přestal mluvit, abych některé jeho projevy rozdýchal. Skoro jsem to prožíval s ním. Jo, vím, jaké to je, a umím si živě představit, jaké pocity teď Take nejspíš má…
Ještě chvíli jsem trápil jeho zadeček, protahoval jsem jeho dírku, a druhou rukou jsem zajel níž, abych si mohl trochu pohrát i s jeho penisem, kterým málem rozerval i polštář, jak byl tvrdý i on.
Pomalu jsem se přesunul za něj, zaklekl víc mezi jeho nohy. Pomalinku jsem opouštěl jeho nitro, když jsem vytahoval prst po prstu, a když jsem je vytáhl všechny, otřel jsem si gel o svůj penis.
Naklonil jsem se nad Takehikem jako pes nad fenou…
„Tak jo, máš to mít,“ a rovnou se na jeden prudký příraz do něj nasunul.
Mohl jsem si to dovolit. Byl roztažený tak, že jsem do něj vjel úplně v pohodě. Narovnal jsem se a propleskl mu zadeček a znovu přirazil a znovu proplesknul. Na chvilku jsem zůstal nehybně, a s roztřeseným dechem, plným toho vzrušení si užíval ten skvělý pocit, jak se Takehikova roztažená dírka postupně stahovala kolem mého penisu, zvlášť po každém dalším proplesknutí jeho zadečku.
No, ale jen chvíli… Protože tohle mě už přivedlo na hranici snesitelnosti, a já se pustil do plenění jeho zadečku s takovou vervou, že i ty polštáře pod ním se rozjely, Takehiko skončil víc na ležato, ale o to byl teď zpátky těsnější, a o to lépe se mi teď doráželo na jeho prostatu až do chvíle, kdy jsem se napjal, na moment ztuhnul, několikrát se trhaně nadechl, a pak po chvilce se trošku uvolnil, abych s dalšími přírazy naplnil Takehikovu dírku svým sperma.
Takehiko
Myslím, že po tomhle se opravdu jen tak nepostavím.
Tsutomu byl jako utržený ze řetězu.
Vadilo mi to?
No, nejspíš mám nějaké skryté choutky, protože mě to kupodivu ještě víc vzrušovalo.
To, že jsem nevěděl, co dalšího přijde, to, když jsem cítil, jak mě má Tsutomu plně ve své moci.
Ještě chvilku a udělal bych se jen z toho, jak jsem se otíral o ty pitomé polštáře.
Bylo mi i srdečně jedno, jestli mě někdo slyší, protože tohle prostě nešlo zastavit.
Nevím, jestli jsem křičel, sténal, prosil nebo Tsutoma proklínal.
Viděl jsem chvíli rudě, chvíli černě, chvíli jen chroptěl nebo něco blekotal.
Nešlo to vydržet dlouho, zvlášť když jsem se na posteli rozplácl a Tsutomu vypadal, jako by snad chtěl projít skrz mě.
Nevím, jestli jsem se udělal hned potom co Tsutomu, nebo jsem to byl první já.
Každopádně jsem zachroptěl, narazil se víc na Tsutoma, otevřel pusu v bezhlesném výkřiku a nejspíš rozerval i prostěradlo, jak jsem škubal rukama.
Trvalo to snad jen chvilku, než ten nejsilnější pocit odezněl, ale já měl dojem, že to trvá věčně.
A nejspíš jsem hned potom i odpadl, protože se mi na moment všechno rozmazalo.
„Tsu…" zasténal jsem, když jsem popadl konečně dech, sevřel ho v sobě, jak jsem se bál, že mě už opustí, nahmatal poslepu jeho záda, a pak si ho přitiskl na sebe, aby ten pocit byl dokonalý.
Tsutomu
Tahle ranní jízda bylo to nejlepší pro probuzení a nabrání energie.
Nebyl jsem schopný se pořád vzpamatovat a rozdýchat to, když mě Takehiko stáhl na sebe a já ho pod sebou ještě víc rozplácl.
Chytl jsem ho pod bradou, natočil mu hlavu a hned se přisál na jeho rty. Líbal jsem se s ním, dokud nám stačil dech. Což nebylo moc dlouho, vzhledem k tomu, že jsme se ještě pořádně ani nevydýchali z toho, co před chvilkou proběhlo.
„Pořád říkám, že jsi ten nejlepší,“ zachraptěl jsem do jeho rtů, a dokonce jsem se i krátce zasmál, když jsem viděl Takehikův blažený výraz.
Ten můj byl nejspíš podobný, protože já byl naprosto spokojený.
Stáhl jsem mu vlasy z čela, políbil ho ještě jednou, ale pak už jsem se nadzvedl a opatrně z něj vyjel.
Nevím, jestli nebude i dneska potřebovat polštářek, když jsem do něj nacpal ruku pomalu až po zápěstí. Jedna výhoda, a taky dobře pro Takeho, je, že mám štíhlé prsty a nemám ruce jak lopaty. Nevím, jak by potom tohle rozcházel, kdybych měl ruce jak dřevorubec.
„Dobré ráno,“ svezl jsem se z něj bokem a přitáhl si ho k sobě trošku blíž. Ležel tak nějak nakřivo, jak se pod ním nahrnuly polštáře, tak jsem je z pod něj vydoloval a odhodil na zem. Stejně budou potřeboval vyprat.
„Myslím, že už mě trochu víc vnímáš,“ znovu jsem se usmál.
I když pořád přivíral oči, přesto jsem měl jistotu, že je vzhůru víc, než tomu bylo před patnácti minutami.
„Tak ještě jednou… Ráno jsem se probudil moc brzy a nechtělo se mi už spát a tebe budit. Tak jsem se umyl, oblékl, dole si udělal kávu, nabral si sushi, co zbylo do kluků od včerejška, a pak jsem šel do pracovny. Kafe jsem vypil, ani jsem nevěděl jak, sushi ještě nějaké zůstalo, ale to hlavní…“ natočil jsem se a hrábnul na stolek.
„To hlavní mám tady,“ strčil jsem mu svitek před oči. „Našel jsem seznam sloužících, kteří pracovali pro Kuroina a Tsubaki. „Myslím, že duch to má už spočítané. Věřím, že nás ho… jí… už konečně zbavíš.“
Takehiko
A já pořád říkám, že nejlepší je Tsutomu.
Bylo mi fajn ještě i potom, co se ze mě Tsutomu odvalil, i když to jsem doprovodil nespokojeným zabručením. Ale pak pro změnu vzdychl, když si mě přisunul k sobě.
Jo, jednou bych takhle chtěl strávit den. Ale vím, že se mi to nikdy nepodaří.
Protože mě stejně vždycky něco donutí vstát, a pak se do té postele už nedostanu.
Civěl jsem na Tsutoma, když mi něco povídal, a až po chvilce mi teprve došlo, co říkal.
Pozvedl jsem jedno obočí, trochu se nadzvedl, a když jsem uviděl jeho výraz, nedalo mi to a za pár vteřin jsem se válel smíchy po posteli.
„U Buddhy!" zalykal jsem se smíchy. „Jsi naprosto ú-úžasný! Prostě… skvě-skvělý! Takový strašný su-suchar! Právě jsem pro-prožil naprosto dokonalý se-sex, a ještě jsem se z toho nev-nevzpamatoval a ty už mlu-mluvíš o práci!"
Hýkal jsem ještě chvíli, než se mi konečně povedlo se uklidnit a rozplácnout se na Tsutomovi.
„Kluci říkali," chytil jsem jeho tvář do dlaní, „že ti to nemám říkat často, ale… teď to musím říct. Fakt tě miluju. A nikoho jako ty asi nikdy nenajdu. Teda… Ne, že bych někoho jiného hledal."
Zašklebil jsem se na Tsutoma, a pak mu vlepil pusu.
„A co se týče jména… měl jsi se spíš pořádně vyspat," pokáral jsem ho naoko. „Ale je to skvělá zpráva. Musím zavolat Akinovi, protože mám u něj některé věci, které používám při složitějším vymítání. Nemohl jsem je nosit všude s sebou, protože jsou to vzácné věci a zatím jsem je použil jen velmi málo. Budu rád, až to konečně všechno skončí a ducha vyženeme."
Ještě jednou jsem Tsutoma políbil, pak si mohutně zívnul, posadil jsem se na jeho klíně, zavrtěl se a protáhl. Trochu jsem vyhekl, jak mi luplo v zádech, ale nejspíš to bylo tou ranní rozcvičkou.
Tsutomu
Nechápavě jsem se zadíval na Takehika, který se válel smíchy a já vážně zprvu nechápal proč.
Ale když to ze sebe vydoloval, a já si to pak přeložil, pochopil jsem.
Na moment jsem se i nafouknul za to, že jsem suchar. Ale stejně mi to moc dlouho nevydrželo, zvlášť, když se tak hezky a upřímně smál.
„To víš,“ chtěl jsem ho zalehnout, ale to on už se posadil, tak jsem ho aspoň plácnul po stehně.
„Nejdříve práce potom sex… A když jsem práci přerušil sexem, tak jaképak zdržování. Užili jsme si a teď hajdy dodělat rozdělanou práci.“
Tentokrát jsem se musel zasmát já. Ale tak nějak mi to ještě víc zlepšilo už tak dobrou náladu, a já na moment i přestal myslet na své obavy, co se může stát, až se do toho Takehiko pustí naplno.
„Těch jmen je tam víc, ale vylučovací metodou mi zbyly dvě služky, které se staraly o pány a jejich děti. Jedna se jmenovala Haruko a druhá Junko. Bohužel, není možné z toho poznat, jak která byla stará. Takže nevím, která z těch dvou spáchala sebevraždu. Všichni sloužící mají napsané ukončení služby ve stejný den. Tak nejspíš v ten den jedna z nich, místo aby odešla, tak se raději zabila. No, tak to bychom měli k vysvětlování. A teď šupem do sprchy…“
Vytáhl jsem Takehika na nohy a společně jsme zamířili do koupelny. Tam jsme nějakou chvilku strávili, ale kromě mytí a mazlení už nic jiného nebylo. Nechtěl jsem ho úplně zrušit a ranní sex mu i tak dal nejspíš dost zabrat. A potřeboval sílu a energii na ducha. V posteli ho můžu zrušit potom, až se ducha zbavíme.
„Pojedu s tebou k Akinovi pro věci, pokud teda budeš chtít tam jet. Nenechám, tě samotného. To v žádném případě,“ ještě jsem Takehika políbil a pak plácnul po zadečku, když jsme vcházeli do kuchyně, kde se už i kluci scházeli ke snídani, a Shuishi už chystal jídlo a benta.
Takehiko
Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem se s Tsutomovou pomocí vyhrabal z postele, i když jsem si u toho něco brblal pod nosem, a nechal se odtáhnout do koupelny.
Měl jsem dojem, že neudělám ani krok, jak to šlo ze začátku ztuha, ale nakonec se to dalo, i když to nejspíš ještě pocítím.
Ve sprše kromě dodatečného mazlení, které jsem si užíval snad víc než tu vodu, už nic neproběhlo a možná jsem za to byl i rád, protože jinak bych ducha těžko vyhnal.
Až když se mi nastartoval pořádně mozek, když už jsme byli na cestě do kuchyně, přemýšlel jsem o tom, co mi říkal Tsutomu.
Vybrat špatné jméno by mohl být problém. Zeptat se přímo ducha by mohl být problém. Musím se na to podívat a zkusit zjistit, které jméno je to pravé. A nejlépe ještě dneska.
„Nemusíme za Akinem jezdit. Stejně teď bude asi v práci. Zavolám mu, ať se pak zastaví, ne? Ale jestli chceš jet, tak pojedem. Jen pak musíme ještě zjistit, o kterou z obou služek šlo. Pokud bych zvolil špatné jméno, mohlo by to zle dopadnout," otočil jsem se na Tsutoma, když jsme vešli do kuchyně.
Ale sotva jsem si sedl, hned jsem s hekáním vyskočil zase na nohy a celý se zkroutil.
Shuishi okamžitě zrudl jako vařený rak, Sora mrkal na Tsutoma div si oko nevyvalil a Rin někam odběhl.
Vzápětí byl ale zpátky i s polštářkem, který mi dal na židli a celou dobu se culil jako idiot.
„Díky. Já-"
„Říkal jsem to!" přerušil mě vítězoslavně Rin, který snad jen čekal na to, až promluvím. „Nešlo to přeslechnout. A chtěl jsem se jít i podíval, ale Sora mi to nedovolil."
Zašklebil se na něj, pomačkal mě, až jsem se sotva nadechnul, a pak šel zase mačkat Shuishiho.
Zdálo se mi to nebo se Shuishi už od Rina tak neodtahoval?
Přivřel jsem oči a zadíval se na Nobua, který jen pokrčil rameny, a pak pokračoval ve sledování těch dvou, jako by je snad hlídal.
Tsutomu
Moje nadšení, že jsem našel to jméno, po Takehikově vysvětlení opadlo. Místo abych pomohl, byla to vlastně překážka. Ale o kousek jsme se přiblížili. Teď je to padesát na padesát.
S úsměvem jsem se díval, jak si chtěl Takehiko sednout a vzápětí stál rovně jako svíčka.
A hlavně mě pobavila Rinova péče.
„No, vážně tě bylo slyšet,“ naklonil jsem se k Takehikovi, když jsem se vedle něho posadil.
„A bylo tě hodně slyšet, opravdu,“ usmál jsem se a lehce ho rafnul do ucha.
„Já budu dneska končit dříve. Mám přednášky jen do dvanácti, tak bych pak se Shuishim něco uvařil,“ ozval se Rin, který konečně přestal Shuishiho mačkat a taky se posadil ke snídani.
„No, jen jestli na tebe bude mít dost trpělivosti,“ ušklíbl se Nobuo.
„A Rine, volali tví rodiče, že dneska nepřijedou, bohužel jim do toho něco vlezlo,“ vzpomněl jsem si na včerejší telefonát od Rinových rodičů.
Beztak se mu určitě za ten týden zas povedlo nadělat binec, tak nebude muset kvůli úklidu vyšilovat. Ale má teď v pokoji Suichiho, tak ten tam snad trochu udrží pořádek.
„Já a Sora jdeme po práci do kina,“ postavil se Hideki a šel si sklidit nádobí od snídaně. „Takže přijdeme až později večer. Chce jít někdo s námi, že bych přiobjednal lístky?“
„Já určitě ne, a Takehiko taky ne, my tu máme práci,“ ukázal jsem prstem ke stropu.
„Já… já bych… šel…“ pípnul Shuishi. „Už jsem dlouho… nikde tak… nebyl…“
„Půjdu taky,“ ozval se Nobuo a taky se začal sbírat k odchodu.
„Já taky! Mám rodičovské volno!“ hned se přidal Rin, který by kluky nenechal nikam odejít samotné.
I když poděs, a tak trochu free, přesto je i tak trochu majetnický a žárlivý. Ale on si to nechce připustit, i když jsem mu to už milionkrát říkali.
„Ok, tak potom po páté pro vás přijedem,“ odkýval to Sora. „Tak buďte připravení, ať nepřijdeme pozdě.“
Zatímco jsme já a Takehiko snídali, popíjeli kávu, kluci dojedli, přebrali si od Shuishiho bento, a pak se postupně vytratili z kuchyně. A za dalších patnáct minut jsme zůstali sami tři…
„Klidně může Akino přijet sem. Rád ho uvidím, a aspoň tu nebude Shuishi sám. A… Jak zjistíme, které jméno patřilo té služce?“ otočil jsem se na Takehika, a pokračoval tam, kde jsme skončili.
Takehiko
Vydal jsem ze sebe jakési bublání, protože jsem zrovna pil kafe, když mě Tsu zase trápil.
Jednou mu to všechno oplatím!
Vzápětí už jsem se cpal jak najatý a poslouchal kluky.
Jo, vaření s Rinem musí být opravdu zážitek. Ale vypadalo to, že se na to Shuishi docela i těší.
A co teprve kino…
Na moment jsem zalitoval toho, že nemůžu jít taky. V kině jsem byl vlastně až poprvé s Tustomem. Ve svatyni něco takového nebylo povoleno, a když už jsem byl pryč, tak jsem většinou neměl peníze na lístek.
Byl jsem rád, že mám tak akorát na něco do pusy.
Ale Tsutomu měl pravdu. Měli jsme práci. Zábava může počkat.
Ostatně, není všem dnům konec, a třeba se i do toho kina znovu podívám.
Stejně ani nevím, na co kluci chtěli jít a nevím, jestli bych se zvládl podívat na jakýkoliv film.
Televizi jsem celkově nikdy moc nesledoval, moc mě nebavila, takže by to muselo být opravdu něco, co by mě dokázalo třeba ty dvě hodiny udržet na místě. Tehdy Tsutomu vybral dobře, ale nedokázal jsem si představit, jak se všichni dokážou shodnout na jednom filmu, když byli tak odlišní. Ale minimálně Rinovi to bude nejspíš jedno, hlavně když tam bude mít Shuishiho.
Když jsme pak zůstali v kuchyni sami se Shuishim, zamyslel jsem se na Tsutomovou otázkou.
„No… Byla to služka. A nejspíš uměla psát a číst, protože učila děti. Z toho, co jsem vyčetl a dozvěděl se z různých exorcistických svazků, tak ženy, ať už v jakékoliv době, měli tendenci z devadesáti devíti procent psát si nějaké zápisky, deníky, spisy, cokoliv, pokud tedy psát uměly. Většinou totiž neměli, komu by jinak sdělili své pocity, zvláště ve starší době a tohle byla cesta, jak si ulevit. Je pravda, že je dost těžké je dohledat, protože se na to ve většině případů přišlo. A buď manžel nebo ten, co ženu vlastnil, pak všechno, co psala, zničil. Ale pochybuju, že tví předci byli ten typ, a navíc, když jsme toho tolik našli, určitě se muselo k tomu zamotat i něco od té služky. Nebo třeba od té druhé, co uměla taky číst a psát. Takže to bude chtít důkladně projít ten zbytek a možná ještě jednou to, co už jsme prošli. Třeba tam něco bylo, jen nám to nedošlo v té souvislosti."
Tsutomu
Zamyslel jsem se nad tím, co Takehiko říkal. I když ženy nemám rád, teda až na ty, které jsou ke mně hodné a členy mé rodiny, přesto mi jich bylo tak trochu líto. Neměly to vůbec lehké. A často ještě i nemají. A to hlavně v národech, kde přetrvávají předsudky, zažité i několik století…
Jo, sláva za dnešní psychology a psychiatry.
„Jo, pár věcí na přečtení tam ještě zůstalo, tak nejdříve můžeme mrknout na ty, a když nic, tak znovu probrat ty, které jsme už četli. A mělo by to jít už rychleji. Roztřídil jsem to, takže takové ty formální, smlouvy a podobné věci jsou bokem. Tam od služky určitě zápisky nenajdeme.“
Počkali jsme ještě, až nám Shuishi udělá do džbánu studené pití s ovocem a ledem, vzali jsme to i s nedopitou kávou, pár knedlíčků dango, a pak už jsme zamířili do pracovny.
Shuishi zůstal v kuchyni, aby ji pouklízel a vymyslel, co bude s Rinem vařit. Na mou radu bude hledat něco jednoduchého, co by zvládli, než půjdou do kina, a u čeho by si neukrojil všechny prsty.
Když jsme se s Takehikem usadili v pracovně, ještě jsem zašel otevřít okno, aby nám šel dovnitř čerstvý vzduch, a pak se posadil vedle něho.
„Už se těším, až to bude za námi. Přemýšlím, jestli ten pokoj pak budu pronajímat, nebo z toho udělám pokoj pro hosty, nebo druhý obývák, nebo třeba něco… Ještě nevím. Už jsem si tak nějak zvykl na to, že tu mám soukromí, a teď, když jsem s tebou, jsem za to soukromí rád dvakrát tolik,“ naklonil jsem se k Takehikovi a věnoval mu pořádný polibek, než jsem mu strčil do ruky jeden ze svitků a já si vzal druhý…
Takehiko
Když jsme se dostali do pracovny, zapřemýšlel jsem nad Tsutomovými slovy. Jako, ne, že bych mu to tady chtěl nějak organizovat, ale přitom všem prohlížení svitků mě něco napadlo.
„Víš," řekl jsem asi po hodině hledání, když jsem se potřeboval protáhnout, „napadlo mě, ale je to jen nápad, co takhle z toho pokoje udělat obývák a zároveň kuchyň, jen pro nás dva? Když už budeme umět vařit a kluci taky, nejspíš bude dole pořád plno. Zvlášť jestli tu Shuishi zůstane. A taky bych si rád něco uvařil sám a nenechával to jen na druhých. Co myslíš?"
Nechal jsem na Tsutomovi, aby si to nechal projít hlavou, a tu svoji jsem znovu strčil do svitků.
Asi po půl hodině jsem vyskočil a plácl se do čela, protože jsem zapomněl zavolat Akinovi, tak jsem vyběhl z pracovny pro mobil.
Ale sotva jsem ho vzal do ruky, zamračil jsem se.
Asi si opravdu budu muset nechat změnit to číslo. Ještě, že aspoň vypínám zvuky.
„Podívej," ukázal jsem Tsutomovi mobil a povzdechl si, když jsem se vrátil zpátky do pracovny.
Od Naokiho zase desítky nepřijatých hovorů a několik zpráv, ve kterých mimo jiné i vyhrožoval, že si něco udělá, pokud se mu hned neozvu.
Zavolal jsem Akinovi a kromě toho, že jsem mu řekl, co potřebuju, jsem mu řekl i o Naokim.
Řekl, že přijede hned, jak skončí v práci a rovnou mi přiveze nový telefon i s číslem, a tenhle co mám, si s sebou vezme na policii jako důkaz. Prý ať nic nemažu a v žádném případě ať se Naokimu neozývám. Poděkoval jsem mu, rozloučil se, a pak Tsutomovi přetlumočil všechno, co mi řekl.
Tak trochu s horší náladou jsem se znovu pustil do čtení a procházení svitků.
Uběhly asi další dvě hodiny a já už začínal být zoufalý. Dokonce jsme se s Tsutomem vrátili i k procházení věcí, které už jsme jednou prošli. Málem jsem to už vzdal, když jsem narazil na zčásti ohořelý svitek, na kterém nebylo skoro nic čitelného, ale do oka mi padlo jméno Junko.
Začetl jsem se pozorněji, šlo to špatně, ale nakonec se mi podařilo vyluštit jednu větu, kterou jsem si znovu a znovu četl, než jsem vyskočil na nohy, vykřikl a skočil na Tsutoma.
„Dívej!" zaječel jsem a vrazil mu svitek pod nos.
Tsutomu
Zamyslel jsem se nad tím, co Takehiko říkal. Určitě by bylo fajn, mít svou vlastní kuchyňku, kdybychom si chtěli uvařit jen pro sebe.
A taky jsem začal uvažovat nad tím, co bude dál. Jestli tu vůbec kluci zůstanou.
Hideki se Sorou se už jednou vyslovili proto, že se jim odsud nechce. Že je jim tu dobře.
Ale co Nobuo a Rin? Dokončí školu, a co potom? Budou chtít odejít?
Byl bych rád, kdyby tu zůstali. Tímhle domem už prošlo více podnájemníků, ale tihle čtyři mi nejvíc přirostli k srdci. Dobře si rozumíme, prostě jsme si sedli, jako s nikým jiným. A už jsem si ani neuměl představit, že by odešli a místo nich přišel někdo další. A Shuishi… Ten se k nám tak nějak hodí taky. Ale jednou se postaví na své vlastní nohy, a co potom…
Z myšlenek mě vytrhnul Takehiko, když najednou vykřikl a vrazil mi skoro nečitelný svitek až pod nos.
Musel jsem jeho ruku trochu oddálit a víc zaostřit. Chvíli mi trvalo, než jsem rozluštil větu, kterou mi ukazoval.
„…paní Tsubaki je moc hodná. Je mi moc líto, že je tak nemocná a možná už dlouho mezi námi nebude. Mám ji moc ráda, a mrzí mě, že se k ní Junko nechová hezky. Paní Tsubaki je odkázaná už jen na naši pomoc, ale stále se snaží usmívat. Proč ji Junko tak ubližuje?“
Četl jsem nahlas, co se mi podařilo rozluštit, s tím, co tam v první čitelné větě bylo dobře vidět, jsem už měl menší problém rozluštit i další kousek, kde se zřejmě Haruko zmínila, že chtěla říct pánovi, co se děje, ale Junko ji vyhrožovala… A pak se mi podařilo na samém konci svitku rozluštit kousek věty, kde Haruko psala, že se rozloučili s paní domu a pán odešel i s dětmi. A že je z toho moc smutná, protože je měla moc ráda. A že už není potřeba víc pánovi něco říkat, protože paní už nežije a Junko dostihla odplata osudu…
Pak už to nešlo přečíst, ale z pohledu, který jsme po sobě s Takehikem hodili, bylo jasné, že myslíme na stejnou věc.
„Jo, máme to. Takže to bylo tak, jak jsi říkal. Podej psovi kost a uhryzne ti ruku, tomu se říká nevděčnost,“ zamračil jsem se.
Bylo mi z toho tak všelijak. Vlastně jsem se dozvěděl, že někoho z mých předků nejspíš zabila žena, která žárlila na něco, co ji vůbec nepatřilo. I když to byla generace z před x-lety, pořád to byla moje rodina…
A teď víc než kdy jindy, jsem chtěl, aby nás Takehiko ducha zbavil. Aby se mu dostalo té správné odplaty, protože i po smrti se chová stejně jako když žila.
Takehiko
Nemohl jsem tomu uvěřit.
Konečně, po tolika dnech hledání, po nervech, které měl nejspíš hlavně Tsutomu, jsme našli, co jsme hledali.
Junko.
To bylo jméno služky.
A protože byla z chudých poměrů, neměla žádné druhé jméno, což nebylo nic neobvyklého.
Musel jsem dát Tsutomovi za pravdu. Ať už měla Junko jakýkoliv důvod, zachovala se tím nejhorším možným důvodem.
Ani jsem si neuvědomil, jak ten čas utekl, dokud mi nezakručelo v břiše.
A nejspíš to bylo nějaké znamení, či co, protože vzápětí se z kuchyně ozval křik, a pak bylo ticho.
Podíval jsem se s obavou na Tsutoma, a nemuseli jsme si ani nic říkat a už jsme běželi dolů.
No, tolik k mé otázce, jestli je Shuishi na kluky.
Rin ho totiž držel v náručí a divoce líbal. Shuishi se nijak nebránil, a vlastně to ani nevypadalo, že by chtěl.
Kdyby bylo na mě, nejspíš bych z kuchyně vycouval a potichu odešel, ale to by tam nesměl být se mnou Tsutomu. Vzápětí jsem už tahal Shuishiho z kredence, kam se chtěl schovat, a Rin pečlivě uklízel podlahu, kde byl vylitý hrnec, a jak jsme se i dozvěděli, to bylo příčinou onoho křiku.
Snad jen díky tomu, jak se můj žaludek hlasitě dožadoval jídla, se Shuishi s Rinem pustili do vaření, i když jsem měl dost obavy o to, aby si oba občas neuřízli prsty.
A sotva to dodělali, objevil se Akino. I když nechtěl, pojedl s námi a s Tsutomem jsme pak všem řekli, co jsme našli.
„Půjdu se připravit a… víš, kdyby ti to nevadilo, mohl bys tady zůstat? Kluci jdou do kina a já nechci, aby tu byl Tsutomu sám," poprosil jsem Akina, když jsem si pobral všechny věci.
Nakonec souhlasil s tím, že jen zavolá své ženě, a já se mohl jít v klidu obléknout.
Samotná příprava je taky hodně důležitá, a tak nebylo divu, že mi to zabralo skoro dvě hodiny.
Musel jsem se důkladně umýt vonnou solí, odříkat očistné formule, zapálit kadidlo, a pak se obléknout do obřadního roucha.
Nesměl jsem se nechat ničím vyrušit, nesměl jsem ztratit koncentraci. Teprve až bylo všechno hotovo, vzal jsem do jedné ruky suzu, do druhé gohei a vydal jsem se zpátky dolů.
Když jsem vešel do kuchyně na chvíli všichni utichli, a myslím, že se mi dokonale podařilo uzemnit i Rina. Ten se ale vzpamatoval jako první a hned se ke mně hnal, ale Akino ho zastavil.
„Počkej!" chytil ho za triko a potáhl zpátky.
„Co je? Chci ho pomačkat! Je tak ňuňu!" nafučil se Rin
„Teď nesmíš. Takehiko je posvátně očištěn. Teď musí meditovat a nikdo ho nesmí rušit. Nesmí se ho nikdo dotknout, aby zlé síly neměli možnost ho ovládnout," vysvětloval trpělivě Akino.
Tsutomu
Byl to zvláštní pocit vědět, že odsud vyženeme někoho…. Něco… co tu žilo několik set let. Někoho, kdo to tu považoval za svůj domov. Na druhou stranu ale také někoho, kdo tu už dávno nemá co dělat, někoho, kdo škodil naší rodině a byl zlý.
A je zlý…
A pocit, že je do mě zamilovaný nějaký duch, který podle Takehikova vyprávění vypadá spíš jako rozplyzlá příšera a děsně smrdí… No, to není dobrá vyhlídka na společnou a šťastnou budoucnost.
Ale ať už jsem měl pocity, jaké chtěl, přesto jeden převládal.
Chtěl jsem už mít klid od toho zatraceného ducha…
Když jsme později vběhli do kuchyně, narazil jsem do Takehika, jak jsem to nestihl ubrzdit, když se náhle zastavil. Nechápu proč tak zareagoval. Vždyť se kluci jen vykusovali, nic víc…
Ale ten bordel…
Nejspíš se Shuishimu nepodařilo Rina při vaření ukočírovat. Tak jsem trochu zasáhl a pohrozil, že bude Shuishi spát s námi nahoře, a Rin se nebude učit vařit, pokud toho nenechá aspoň při tom vaření.
Rychlost, s jakou oba uklidili nepořádek a pokračovali ve vaření, mě až rozesmála.
Po skvělém obědě, u kterého už byl i Akino, se Rin nafouknul jako páv a usmíval se jako by dostal nový dárek, když jsme oběd pochválili. Vážně se jim to povedlo i přes ty občasné karamboly.
Ale pak Takehiko odešel, aby se připravil. Netušil jsem, že to bude trvat tak dlouho. Nakonec jsme si s Akinem uvařili čaj a kávu, dostali jsme od Shuishiho zákusek, který dopoledne upekl, a nakonec jsme si povídali. Spíš jsem se vyptával a on odpovídal. Byl jsem zvědavý jak na Takehika, tak na Shuishiho.
Když se pak Takehiko objevil, docela jsem se zhrozil, když jsem zjistil, že uběhly dvě hodiny. Ale mohl jsem na něm oči nechat. Už jsem k němu taky skoro vykročil, abych ho objal, ale když jsem viděl, jak Akino zastavil Rina, zabrzdil jsem se i já.
„Rine, měli byste se jít připravit, za chvíli tu bude Sora. Máte jet do toho kina,“ ukázal jsem na Nobua, který právě přišel ze školy.
Vešel do kuchyně, položil prázdný box od benta na linku, s povytaženým obočím si prohlédl Takehika, a pak se otočil do pokoje s tím, že se jde osprchovat a převléct a nachystat do kina.
A když to Rin viděl, popadl Shuishiho za ruku, a už ho táhl do pokoje, aby se nachystali i oni.
Ještě jsem stihl vyběhnout za nimi a upozornit je, že budou potichu, a potichu i odejdou do kina, aby nerušili Takehika při meditaci. Sorovi jsem napsal ještě zprávu, aby věděl, co se děje a on mi obratem odepsal, že rozumí a bude ticho jako myška.
Vrátil jsem se za Takehikem…
A pak jsem zapřemýšlel nad místem, kde by mohl meditovat. Prvně jsem myslel, že v naší ložnici. Ale to by ho možná rozptylovalo, vědomí, co jsme tam dělali…
A tak nakonec volba padla na obývák.
Odsunul jsem stolek bokem, doprostřed mu dal polštáře na sezení, vedle stoleček, na který si potom položil své věci, které potřeboval. Zavřel jsem dveře do předsíně a nechal odšoupnuté dveře do kuchyně tak, abychom na něho viděli, ale abychom ho nerušili…
„Tak… prosím…“ ukázal jsem rukou do obýváku, z bezpečné vzdálenosti, abych neměl snahu se ho dotknout.
Takehiko
Netušil jsem, jestli jsem Tstutoma nějak nezklamal, nebo mu to přišlo divné a nevhodné, protože od chvíle, co jsem vešel do kuchyně se mi zdál poněkud zaražený.
Jo, měl jsem ho nejspíš varovat, nebo spíš připravit na to, že se mě nebude moct pak dotknout, ale nějak mi to nedošlo, protože jsem nikdy nikoho varovat nemusel.
A Akino, vzhledem k tomu, že s otcem do svatyně chodili a občas byli součástí nějakého obřadného rituálu, to věděl.
Zašel jsem si pro zbytek věcí, a pak se usadil v obýváku, kde mi Tsutomu nachystal místo.
Byl jsem za to rád. Lepší než být zavřený někde sám. Takhle jsem měl aspoň Tsutoma na blízku, i když jsem se ho nemohl dotknout.
Do obřadní misky jsem si nalil vodu z konvice, kterou mi připravil Akino, zapálil kadilo, k levému boku položil suzu, k pravému gohei, vzal do ruky větvičku cypřiše a zavřel oči.
Větvičkou jsem pak rozháněl kouř z kadidla, odříkal mantru, a pak špičku cypřiše namočil ve vodě.
Kapky jsem pak rozstříkl kolem sebe, namočil do vody prsty a do vzduchu nakreslil obrazce.
Takhle to trvalo asi dvě hodiny, i když já pojem o čase ztratil ve chvíli, kdy jsem začal meditovat. Ale Akino mi to jednou řekl, když u mě taky byl.
„Jsem připraven," řekl jsem tiše, sfoukl kadidlo, poděkoval bohům a vstal.
Vzal jsem do ruky suzu a gohei, větvičku cypřiše jsem položil na misku s vodou.
Věřil jsem, že Akino Tsutomovi řekne, jak to teď bude probíhat dál.
Usmál jsem se na Tsutoma, a pak vyšel nahoru rovnou do pokoje s duchem.
Nejspíš cítila, že je něco špatně, protože se okamžitě ochladilo a světla v domě zablikala.
„Duchu dávné doby!" vykřikl jsem silným hlasem a cinkl suzu. „Zde pro tebe již nadále není místo! Opusť tenhle dům, jenž ti nenáleží!"
Znovu jsem cinkl a mávl s gohei.
Objevila se. A hned se na mě vrhla.
Díky očistě jsem ale nepotřeboval ani ochranou bariéru. Přesto jsem cítil, že to nejspíš dlouho nevydržím, protože její hněv byl obrovský.
Zatím co já na ni křičel zapuzující mantru, ona na mě křičela svá nenávistná slova.
Byl jsem na pokraji sil, ale cítil jsem, že i ona už to dlouho nevydrží. Několikrát se dokonce pokoušela z pokoje i uniknout, ale já ji nedal šanci.
A když jsem cítil, že je čas na poslední část vymítání, zacinkal jsem suzu a zároveň zamával gohei.
„Junko! Tvé jméno jest Junko! Odejdi! Opusť tohle místo! Dopřej své duši klid! Zde už dávno není tvé místo!"
Jekot, který přišel mi málem protrhl ušní bubínky, stejně jako ze smradu rybiny, zatuchliny a hniloby se mi zvedl žaludek.
Junko bojovala, ale neměla jedinou šanci. Vyletěla proti mně, ale těsně před tím, než na mě její drápy dosáhly se najednou rozplynula. Spíš pukla, jako když praskne pytlík mouky.
Následná tlaková vlna mě odhodila z pokoje až na chodbu, kde jsem se praštil do hlavy, až se mi zatmělo před očima.
Tsutomu
Tenhle den se mi zdál nejdelší ze všech, které jsem zatím prožil. Ani ne tak to dopoledne, kdy jsem s Takehikem ještě pročítal svitky. Ale spíš to odpoledne. Dvě hodiny, než se připravil. Další dvě hodiny meditace. A mě, vzhledem k tomu, jak brzy jsem vstával, a teď poslouchal i Takehikovy modlitby, začínala padat hlava.
Probralo mě to, když kluci opatrně nakoukli do kuchyně s tím, že odchází. Jen jsem na ně mávnul, a šel si uvařit další kafe.
Dokonce i Akino si dal kávu.
A tak jsme dál seděli, pozorovali Takehika a šeptem se spolu bavili. Akino mi vyprávěl nějaké zážitky ze Svatyně, i to, co s Takehikem zažil. Naštěstí mě ujistil, a svým vyprávěním přesvědčil, že nic nebylo ohrožující na životě. A tak jsem věřil tomu, že i tentokrát to bude v pohodě, i když je prý ten duch den ode dne silnější a nebezpečnější.
Trhnul jsem sebou, když náhle Takehiko vstal s tím, že je připravený. Akino mu otevřel dveře, aby mohl jít rovnou na chodbu a pak nahoru do pokoje. Já měl tendenci jít za ním, ale Akino mě zadržel dole pod schody. Teď už je to prý jen na něm a my musíme počkat tady, abychom ho nerozptylovali, a aby neměl duch tendenci zaútočit na nás.
I když jsem to chápal, a nakonec dole zůstal, přesto jsem se už nedokázal v klidu posadit a čekat. Uklidil jsem obývák, Akino poschovával Takehikovy věci do menší truhličky, kam si potom přidá i suzu a gohei, až skončí.
A zase jsem nevěděl, co dělat.
Slyšel jsem z vrchu Takehika křičet na ducha. Nejspíš i on s ním už ztrácel trpělivost. To ochlazení v celém domě jsem cítil dost znatelně, a když občas zablikala světla, s obavami jsem se zadíval ke stropu.
Přecházel jsem z kuchyně do obýváku a zpátky, a byl víc nervózní než otec při porodu prvního dítěte. A pak se to stalo. Uslyšel jsem to. A že se mi to nezdálo, potvrdil i Akino, který taky pohlédl ke stropu a na moment ztuhnul. Podle jeho výrazu mi došlo, že je to něco, co se normálně nejspíš nestává. Nebo že se s tím ještě nesetkal.
A pak se to zaječení ženského hlasu ozvalo znovu, silně a nenávistně, až se mi z toho postavily všechny chlupy na těle.
Žárovky zapraskaly, světlo na moment zhaslo, a pak se znovu se zablikáním rozsvítilo.
A všechno utichlo. Skoro všechno…
Teď už jsem na nic nečekal. Když ten vlezlý chlad najednou zmizel, a já zaslechl tu ránu, už mě nezadržel ani Akino. Rozběhl jsem se nahoru. Bral jsem schody po dvou, a málem jsem to neubrzdil, když jsem uviděl Takehika ležet v chodbě na zemi.
Nepátral jsem po tom, jestli duch zmizel nebo ne. On byl pro mne přednější…
Přiskočil jsem k němu, a když jsem zjistil, že dýchá a žije, opatrně jsem ho podebral do náruče a pak s ním rychle sešel pro jistotu do přízemí. Uložil jsem ho na sedačku, podložil mu nohy, pod hlavu mu dal menší polštářek, a Akino mu na čelo hned plesknul mokrý ručník.
„Takehiko…“ opatrně jsem na něho promluvil, a pohladil ho po tváři.
„Takehiko, prosím, prober se…“ znovu jsem ho pohladil a dal mu lehký polibek na rty.