Tsutomu
Ti dva byli vážně jak dva bráchové. Byla radost na ně pohledět.
Ale v momentě, kdy Shuishi přestal vařit, byl z něj znovu ten uťápnutý ustrašený stydlivý kluk.
No, snad se jednou srovná… Byla by to totiž jinak škoda, protože s takovou se jinak nikdy a nikde neprosadí.
A možná…
„Hele, Shu-chan, neuvažoval jsi, že bys začal vaření třeba učit? Ty máš evidentně problém se někde uchytit, protože tě vystraší první hlasitější slovo. Takhle by sis jel ve svém, a když vaříš, jsi úplně jiný člověk,“ zadíval jsem se na něho, když znovu začal říkat Takehikovi, co má dělat, a dokonce ho jemně i klepnul hůlkami po ruce.
„Se ženou to říkáme pořád. Měl by něco takového dělat. Jinak nenajde nikdy práci a umře hlady, což je paradox, když je tak skvělý kuchař,“ zabručel Fukuzawa.
Shuishi se málem zalknul, když slyšel můj návrh. Až ho musel Takehiko bouchnout do zad, aby se vzpamatoval.
“Já, já nevím, jestli… jestli bych… to zvládl…“ zabreptal celý červený.
„Já myslím, že určitě ano,“ pokýval jsem hlavou, ale už jsem musel vytáhnout telefon, nafotit jídlo a poslat klukům.
Vzápětí přišla odpověď, že jsou do deseti minut doma, ať jim něco necháme.
To tak, mají přednášky, a jsou v práci, takže nic… Dostanou večeři a pro změnu bude vařit třeba právě Rin.
Hm, to vážně není špatný nápad…
Pustili jsme se nakonec do jídla. A počkali jsme si i na yakisobu. A Fukuzawa zůstal ještě na zákusek a čaj, a pak se mu ani nechtělo domů, jak byl najezený. Ale nakonec se zvedl s tím, že musí jet pro svou ženu, která už končila v práci.
Když jsme ho vyprovodili, už to pro mne byl Akino, a já pro něj Tsutomu. Nabádal mě, abych dal pozor na Takehika i na Shuishiho, což jsem mu rád přislíbil.
„Tak, půjdeme pokračovat nahoru do pracovny?“ otočil jsem se na Takehika, když jsme pouklízeli společně kuchyň, a Shuishi začal přemýšlet, co udělá na večeři.
Nechali jsme ho dole v „jeho“ království a zamířili jsme nahoru do pracovny, abychom se probrali těmi lejstry, které jsme ještě nestihli pročíst.
Takehiko
Akino s námi nakonec strávil skoro celé odpoledne. Zůstal i na zákusek a snad jen kvůli tomu, že musel jet pro svou ženu, nakonec odešel. Během té doby se stihl víc seznámit s Tsutomem a bylo na něm vidět, že si ho hned od začátku oblíbil.
„Myslím, že se Akinovi líbíš," zahučel jsem Tsutomovi do hrudi, když jsem se na něj natiskl v jeho pracovně, kam jsme pak spolu odešli.
Měl jsem takový dojem, že Shuishi si už Tsutomovu kuchyň přivlastnil a bude těžké ho z tama jen tak dostat. Já se v tom moc nevyznám, podle mě je to všude stejné, ale když jsme vařili, možná si to Shuishi ani neuvědomil, ale několikrát si pod nosem funěl něco o tom, jak je Tsutomova kuchyň skvělá.
„A taky si myslím, že ti Shuishi právě sebral kuchyň," vyslovil jsem nahlas své myšlenky a zvedl hlavu, abych se na Tsutoma usmál.
Doufal jsem, že se to s Naokim i duchem vyřeší jednou pro vždy, což mě přivedlo k další myšlence.
„Tsu, víš… no… opravdu to myslíš vážně? Myslím to se mnou. Musím na to prostě pořád myslet. Nikdy jsem nic neměl, a teď najednou získám střechu nad hlavou, mám možnost si vybudovat nějaké zázemí, a ještě získám tak úžasného kluka. Je to prostě jako sen, který se mi stejně ale nikdy nezdál, protože by mě něco takového ani v tom snu nenapadlo," uchechtl jsem se a zašklebil se.
Jediné, co mi na tomhle všem kazilo ty růžové obláčky, na kterých jsem se vznášel, byl Naoki. Myslel jsem si, že bude mít z Tsutoma radost stejně jako Akino.
Vlastně jsem zapomněl Shuishimu poděkovat. Kdyby nebylo jeho, já bych nejspíš Akinovi ani nevolal a nechal bych to nějak vyšumět. Jo, musím mu pak poděkovat. A taky...
„Ty peníze, co mi tvůj táta poslal, aspoň polovinu pošlu tobě. Za nájem, za domeček, jeho zřízení a tak. Nevím, co to všechno obnáší a rozhodně nechci, abys všechno platil sám, ale já v tom moc chodit neumím. A, ne neberu jako odpověď," našpulil jsem rty a nafoukl tváře.
Prostě nemá na vybranou a hotovo.
Tsutomu
Usmál jsem se, když Takehiko řekl, že se Akinovi líbím. Jo, byl jsem rád, že nebudu mít nabručeného „otce“ za krkem, který si bude hlídat svého svěřence.
A ano, o kuchyň jsem nejspíš přišel. Ale vůbec mi to nevadilo. Byl jsem rád, že bude využitá tím správným způsobem, a nebude jen na to, aby se tam dělal bordel po našich hokusech pokusech.
Když se na mě Takehiko natiskl, jen jsem zafuněl do jeho krku. Tak krásně a podmanivě voněl. Nejspíš si to ani neuvědomuje…
„Víš,“ chytl jsem ho pod zadeček, vyhoupl si ho nahoru a z pracovny jsem zamířil přes chodbu do ložnice. „Ty peníze jsou tvoje, dělej si s nimi, co chceš. Ale nájem neberu. Jsi můj kluk, bydlíš tady, protože se mnou chodíš. Tak by byla hloupost, abys platil za nájem. Ale pokud trváš na tom, co jsi řekl, tak můžeš zaplatit nájem za domeček, a zařízení taky zaplatíme z toho, co ti táta poslal. I proto ty peníze máš, abys je využil. A můžeme si popovídat, kdy, co budeme kupovat, necháme domeček vymalovat, zajedeme spolu do obchodu. Už se těším, až budeme spolu vybírat věci do tvé nové kanceláře…“
Pomalu jsem s Takehikem přešel do ložnice, přičemž jsem ho po každém slově či větě políbil na jakékoliv odhalené místo na krku, rameni, neošidil jsem ani jeho rty. Pomalu jsem ho pokládal na postel a hned ho zalehl.
„Do večera čas, číst můžeme potom, a navíc… Kdo ví, jak to v noci bude, když půjdeš za duchem. Žárlím na ducha…“ zašklebil jsem se, ale vzápětí jsem mu věnoval pořádný polibek a současně s tím, zasunul ruce pod jeho triko, které jsem už hrnul nahoru, abych se mohl věnovat i jeho tělu.
„V noci, pokud budeš mít energii, můžeme znovu, ale už teď… mám na tebe strašnou chuť…“ dodal jsem ještě, než jsem se vrhnul na jeho bradavky a… i zbytek těla.
Takehiko
Jak se mám kruci soustředit?!
Myslím, že jsem jen zpola vnímal, co Tsutomu říkal, a blekotal jsem něco o tom, že je odpoledne a kluci můžou brzo přijet, a taky, že je dole Shuishi.
Ale mezi vším tím vzdycháním nevím, jestli mi bylo vůbec rozumět.
„Tsutomu!" vykřikl jsem a vzápětí vzdychl, když se otřel o mé bradavky.
Propnul jsem se proti němu a prsty zahrábnul do jeho vlasů.
Velice brzo jsem zapomněl na okolní svět i na své předchozí myšlenky, a nechal Tsutoma, ať trápí mé tělo. Trochu neohrabaně jsem pak pomohl z oblečení i jemu a hlasitě zavzdychal, když jsem si ho pak stáhl na sebe a jeho nahé tělo se dotklo mého.
Omotal jsem nohy kolem jeho pasu, ruce kolem krku a přitáhl si ho pro dlouhý polibek.
„Taky mám… na tebe chuť," zachraptěl jsem, když jsem zase Tsutoma povalil na záda a zavrtěl se na jeho klíně, abych našel co nejpohodlnější pozici.
Přivřel jsem oči a olízl si rty, když se jeho nabíhající penis otřel o mé půlky.
Kdo by řekl, že i tohle může být vzrušující?
Ten můj už hrdě stál v pozoru, a to se ho Tsutomu skoro ani nedotkl. Myslím, že mu stačilo, když se na něj jen podíval, a ten neřád se okamžitě postavil.
Zrádce jeden!
Znovu jsem se zavrtěl, a pak se sklonil, abych mezi zuby potrápil Tsutomovi bradavky.
Začínal jsem zjišťovat, že se začínám víc a víc osmělovat a jen jsem doufal, že to nebude Tsutomovi vadit.
Tsutomu
Takehikova reakce byla skvělá. Víc jsem si ani snad nemohl přát.
Když jsme se konečně oba dostali z oblečení, a já pocítil celé jeho rozpálené tělo, byl jsem tak akorát na hraně, abych ho okamžitě nabral. Ale nakonec jsem skončil na zádech já.
Pohladil jsem Takeho po stehnech a pak ho pevně chytil za boky. Zatnul jsem mu do nich prsty, když se sehnul, a začal se věnovat mým bradavkám. Trhaně jsem zavzdychal, když se můj penis současně o otřel o jeho zadeček, a dokonce zavadil i o jeho dírku.
„Takehiko,“ chytl jsem ho na moment za zátylek, abych ho mohl pořádně políbit, přičemž jsem druhou rukou zabrousil mezi jeho nohy.
Promnul jsem mu penis, protáhnul ho v ruce, pohrál si s jeho kuličkami a prsty zavadil o dírku.
„Máš tam sucho…“ usmál jsem se na něho, když jsem ho konečně pustil.
Natáhl jsem se ke stolku pro gel, hned jsem trochu vymáčkl na prsty, a Takehika si znovu přitáhl na sebe tak, že jeho zadeček hezky trčel do vzduchu a já mohl svými nagelovanými prsty jeho dírku pořádně promazat a roztáhnout.
Doslova jsem se třásl na to, až se budu moct do Takehika vnořit, a užít si tu jeho těsnost. Ale vědomí, že jsme takhle byli zatím jen jednou…
„Zvládneš se na mě posadit, nebo to necháš na mě?“ podráždil jsem jeho prostatu a vytáhl prsty v očekávání jeho odpovědi.
Takehiko
Už jsem se lekl, že jsem udělal něco špatně, když mě Tsutomu zastavil a přitáhl si mě k sobě.
Ale on místo toho...
Vzdychl jsem a protočil oči blahem, když se jeho prsty začaly dobývat do mé dírky a já si uvědomil, že mě ta plnost dole strašně vzrušuje.
Nejspíš bych se udělal jen z toho, kdyby Tsutomu ještě chvilku pokračoval.
„Zku-ach...zkusím..."
Nebyl jsem schopný ani říct celou větu, bez toho, aniž bych nezasténal.
Z posledních sil jsem chytil Tsutomovu ruku, propletl své prsty z jeho a narovnal se.
„Chci to... zkusit..." zachraptěl jsem, zvedl se ještě víc a zatímco jsem se jednou rukou opíral o tu Tsutomovu, v druhé ruce jsem protáhl, teď už hezky tvrdý, Tsutomův penis.
Za jeho pomoci ho ještě pomazal gelem, a pak už si ho nasměroval proti své dírce.
Sklonil jsem hlavu, a pak už jsem se slabým sténáním sledoval, jak se do mě noří, jak mě vyplňuje a otírá se o mé stěny.
A nejspíš tohle všechno způsobilo, že jsem to nevydržel a poslední kousek na Tsutoma prudce dosedl, až to plesklo.
Tsutomu
Už nepochybuji o tom, že je Takehiko skvělý milenec. A jakmile se osmělí ještě víc a získá praxi, nejspíš pak už nebude k zastavení.
I když si mě osedlával poprvé, byl na něho úžasný pohled. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nevzrušilo ještě víc. Byl jsem skoro na rozervání, když pomalu dosedal, a pak sjel na doraz.
Zaryl jsem, mu prsty do kůže na bocích, a na moment zavřel oči, abych tenhle nával rozdýchal.
A teprve když jsem se trošku vzpamatoval, otevřel jsem oči a pobídl Takeho, aby pokračoval.
Jeho opatrné vysedávání, hledání té správné polohy, směru, kterým jsem do něho najížděl, mě rozpalovalo ještě víc. A pak jeho hlasitý povzdech, zasténání, když můj penis narážel na jeho prostatu.
Doslova jsem to prožíval s ním…
Ale… V tuhle chvíli se to na mě hrnulo tak moc, že jsem potřeboval svoje tempo. Potřeboval jsem to vzít do svých rukou.
Přestal jsem protahovat jeho penis v ruce, zastavil jeho pohyby a zvedl jsem se do sedu. Pevně jsem ho objal a pak ho převrátil pod sebe.
„Promiň… ale… já… nejde to jinak… jsi tak… tak… prostě sexy a k sežrání…“ zachrčel jsem, stáhl jsem jeho ruku níž, aby si pohonil svůj penis, protože já to v tuhle chvíli, kdy jsem začal přirážet do jeho zadečku svým tempem a důrazem, nějak nezvládal. Měl jsem co dělat sám se sebou, když to na mě přišlo, a s hlasitým zasténáním, nebo zachrčením, nebo co to bylo, začal plnit Takehikův zadeček svým poděkováním za skvělý sex.
Takehiko
Snažil jsem se, aby z toho i Tsutomu něco měl, když jsem se začal vrtět na jeho klíně, pohybovat boky a hledat co nejlepší polohu.
Myslel jsem, že to tak i dokončím, ale jen jsem vyjekl, když mě Tsutomu pak převrátil pod sebe na záda. Zrudl jsem po jeho slovech snad ještě víc, než jsem byl, sevřel v ruce svůj vlastní penis, ale to bylo asi tak všechno, co jsem zvládl.
Pak jsem dokázal akorát sténat, propínat se proti Tsutomovi, volnou rukou ho škrábat na zádech nebo paži, záleželo na tom, kam jsem dosáhl, a přitom všem se snažil, aby mi neruplo srdce.
„Tsu...!" vykřikl jsem chraptivě, když se snad jeho orgasmus přenesl na mě, a sotva jsem pohnul rukou na svém penisu, už mě sevřela ta slastná křeč.
Stiskl jsem Tsutoma mezi stehny, snad ho ještě víc poškrábal, nejspíš i v jednu chvíli, v zápalu orgasmu, kousl a s mírným třesem těla už vypouštěl své semeno mezi naše těla.
Jo, tomuhle se opravdu nic nevyrovná. A už chápu, proč jsem s tím tak dlouho čekal.
A proč jsem čekal na toho pravého.
Sice v dnešní době možná pro někoho naivní, ale já věděl, že kdyby to nebyl právě Tsutomu, nikdy bych si to tak moc neužil.
S občasnou křečí, když mnou ještě dodatečně projel ten slastný pocit, jsem si stáhl Tsutoma víc na sebe a nechal ho, ať mě zalehne.
Funěl jsem do kůže na jeho krku, líbal ho, kam jsem dosáhl a užíval se toho skvělého pocitu.
Tsutomu
To bylo… naprosto skvělé…
Ještě jsem rychle oddechoval, když jsem dolehl na Takehika a doslova se na něj přilepil, kolik jeho nadílky skončilo na jeho břiše. Myslím, že jsem mu přilehl i ruku, jak pořád nebyl schopný pustit svůj penis.
Občas jsem se v něm ještě pohnul, mírně jsem přirazil, aby si ještě užil dozvuků orgasmu, stejně jako já. Příjemný pocit se mi rozléval po celém těle a já doufal, že stejně dobře se cítí i Takehiko.
„Jsi… jsi ten nejlepší…“ usmál jsem se, když jsem konečně byl schopný zvednout hlavu.
Cítil jsem, jak mi pot stéká po zádech, až mě zaštípaly i škrábance, kterými mě Takehiko poctil. Obvaz na čele mi od potu zvlhnul, konec se povolil a obvaz se mi začal odmotávat a končil na Takehikově obličeji.
Musel jsem ho odhrnout, abych mohl najít jeho rty a věnovat mu další a další polibky, kterými jsem chtěl dát najevo, jak moc dobře mi bylo.
„Jsi opravdu nejlepší,“ konečně jsem ho přestal líbat, a opatrně jsem z něj vyjel.
Sesunul jsem se z něho bokem na postel, pohladil ho po břiše, po jeho vlhkém rozkroku, a konečky prstů pohladil i jeho podrážděnou dírku, která na ten dotek zareagovala stáhnutím.
„Už se těším, až si budeme užívat častěji, až se zbavíme toho otravného ducha,“ ještě jednou jsem Takeho políbil. „Nechce se mi, ale… nejspíš je čas s tím pohnout. A kluci už se vrací.“
Na moment jsem otočil hlavu ke dveřím, které zůstaly otevřené a zespodu byly slyšet hlasy.
„Tak jdeme do sprchy a pak do práce,“ ještě jsem se sklonil, věnoval Takehikovi menší polibek a zadíval se mu do očí.
„Jsem moc rád, že tě sem Akino poslal. Je to snad jediná věc, za kterou jsem duchovi vděčný. Vážně… vážně jsem se do tebe zamiloval…“
Takehiko
Uculoval jsem se jako idiot, když Tsutomu řekl, že jsem nejlepší. Spíš to bylo naopak, a taky jsem mu to řekl a choval se přitom jako zastydlý puberťák.
Taky jsem byl Akinovi věčný a Tsutoma jsem strašně miloval. Ještě víc než vážně.
„Já tebe taky..." zamumlal jsem a vzdychl, když mě v náruči přenesl do koupelny a já si hlavu opřel o jeho rameno.
Miloval jsem ho. Opravdu moc. Ale přišlo mi, že když mu to budu pořád opakovat, tak ho tím začnu po chvíli otravovat. Nebo... Taky to ale může brát tak, že když mu to naopak nebudu říkat, bude si myslet, že ho nemiluju.
Chjo. Vztah je vážně těžký.
Když jsme se poumývali, přičemž většinu práce odedřel Tsutomu, protože já jen stál, civěl, blbě se usmíval a občas se zachichotal, sešli jsme dolů, kde už z kuchyně byli slyšet kluci, a hlavně Rin, který se dožadoval ramenu a yakisoby, co jsme měli na oběd.
Nechal jsem na Tsutomovi, ať to urovná, usmál se na Shuishiho, který byl úplně rudý, protože Rin ho mačkal ve svých rukách a odmítal pustit, a otočil jsem se na Soru, který si něco brblal pod nosem a popíjel kafe.
„Můžu se tě na něco zeptat?" zašeptal jsem potichu, aby nás nikdo neslyšel, i když Hideki špicoval uši.
„Jasně," pozvedl obočí Sora, ale odpověděl mi taky šeptem.
„No… víš… ty znáš Tsutoma asi nejlíp… tak…" kroutil jsem se u toho jako žížala a najednou nevěděl, jak začít.
„Tak to vyklop, kruci," zabručel Sora a kývl hlavou k Tsutomovi, který už chystal na kafe, a vypadalo to, že Rina konečně dokázal usměrnit.
„MyslíšžeTsutomovibudevaditkdyžmubudupořádříkatžehomiluju?" vyplivl jsem ze sebe, až jsem se kousl do jazyka.
„Cože?!" vyprskl nahlas Sora.
„Ptal se, že si myslíš, že bude Tsu vadit, když mu Take bude pořád říkat, že ho miluje," ozval se za našimi zády Hideki, očividně potěšený tím, že tu moji hatmatilku vyluštil, až jsem se neubránil tomu, abych neprotočil očima.
Intelektuálové...
Sora se zatvářil se děsně vážně, a pak mi položil ruku na rameno, až jsem se lekl, co jsem udělal.
„Ano, ano, přišel jsi za tím pravým," pokýval hlavou. „Rady ohledně vztahů-"
Vzápětí ale vyhekl a zlomil se v pase.
„Sice neznám Tsu-chan jako Sora, ale vzhledem k jeho povaze bych mu to asi pořád neříkal. Jednou za čas ano, ale ne pořád. Myslím, že je ten typ, co ti rozumí i beze slov."
„Nobuo?!" vyjekl jsem, když se najednou vyloupl za Sorovými zády a vzápětí ho nebylo, jak se šel vypořádat s Rinem, který se zase pokoušel muckovat Shuishiho.
Tsutomu
Než jsme se dostali z koupelny, stihl jsem ještě Takehika trochu pomazlit. No, stál a jen se culil, tak se tomu prostě nedalo odolat. Ale když jsme sešli dolů do kuchyně, byl jsem ten nejspokojenější člověk na světě.
Shuishi měl již nejspíš na večeři rozhodnuto, ale nakonec musel ještě přidělat aspoň yakisobu, aby uspokojil choutky kluků. Hlavně Rina. Ten se nejspíš rozhodl, že Shuishiho prostě sežere. Musel jsem ho od něho doslova odervat. Ale jen na chvíli, protože byl na něm vzápětí zas nalepený.
„Jestli toho nenecháš, tak nám Shuishi uteče. A abys věděl, tak jsme se domluvili, že nás bude učit vařit. A dneska už začal s Takehikem. A šlo jim to opravdu skvěle,“ klepl jsem Rina po hlavě lžičkou, a pak se věnoval dál dělání kávy, protože si ho vzal už do parády Nobuo.
S úsměvem jsem poslouchal rozmluvu u stolu. Sice jsem Takehikovi prvně moc nerozuměl, ale pak jsem si podle odpovědí odvodil, na co se vlastně ptal. A usmíval jsem se ještě víc.
Nevím, jestli jsou kluci ta správná manželská poradna, ale jo… Měli pravdu…
„Jo, ještě jedna důležitá věc,“ otočil jsem se na všechny, když byla káva hotová a chtěl jsem jít nahoru do pracovny.
„Byl tady znovu Naoki, tohle mám bohužel od něj, a Shuishi tohle“ ukázal jsem na hlavu, kde mi tak všelijak visel obvaz a pak na Shuishiho, který měl ještě červené oči od pláče. „Máme domluveno s panem Fukuzawa, že se o to zkusí postarat. Kdybyste ho viděli, že jde sem, nebo se tu prostě ukázal, okamžitě volat Fukuzowi. Dostanete na něho číslo. Ale byl bych opatrný. Takehiko a Shuishi jsou Akinovi chráněnci. Tak pozor na pusu, hlavně ty Rine.“
Rin se na mě zašklebil, ale pak zase přiskočil k Shuishimu a začal ho kontrolovat, jestli nemá nějaké zranění. Nobuo se zamračil, a bylo vidět, že by Naokiho nejraději zabil. A Sora s Hidekim… no ti podle jejich výrazu taky.
„Chápu to tak, že přišel za Take-chan,“ konečně se Rin trochu uklidnil, přiskočil k Takehikovi a začal ho mačkat v náruči. „Budeme tě hlídat. Nebudeš sám. A ani ty ne, Shu-chan,“ přiskočil zpátky k Shuishimu.
Jen jsem protočil oči, a pak už jsem kývnul na Takeho, že půjdeme nahoru, a kluky jsem požádal, aby nás nerušili, že máme práci.
„Slušnou práci, žádné sprosťárny,“ dodal jsem ještě, když jsem viděl jejich výmluvné úsměvy, a pak už jsme se konečně odebrali do pracovny, kde jsme se pustili do pročítání dalších dokumentů, abychom se vůbec někam pohli.
Takehiko
Ještě chvilku jsme s klukama probírali, co má a nemá Tsutomu rád, já si všechno zapisoval do deníčku v hlavě a přikyvoval hlavou, než Tsutomu všem řekl, co se dneska stalo, a já měl za chvilku Rina pověšeného kolem krku.
Ještěže Tsutomu zavelel k odchodu. Rin byl vážně poděs. Ale...
No, tak trochu jsem byl rád, že má teď koho mačkat a já šel trochu bokem.
Shuishi to potřeboval víc než já, a možná díky Rinovi získá trochu víc sebevědomí.
Jen mě tak napadlo...
Když jsme byli s Tsutomem v pracovně a začali se znovu probírat papíry, zapřemýšlel jsem ještě, jestli je Shuishi na kluky. Vzhledem k tomu, že ale o nás s Tsutomem věděl, minimálně o nás, a jak se k němu Rin choval, tak mu určitě došlo, že my na kluky jsme.
A když se doteď nepokusil utéct...
„Tak jo, je čas," promnul jsem si oči o čtyři hodiny později, kdy už jsme měli za sebou i vynikající večeři, blížilo se k desáté a dům ztichnul.
Bohužel jsme nic nezjistili, teda nic o jméně té služky nebo kdo byla, ale rozhodl jsem ji konfrontovat aspoň s tím, co jsem měl.
Zašel jsem si pro potřebné věci, opláchl si obličej, abych ze sebe trochu smyl únavu po tom čtení, a ještě líbnul Tsutoma.
„Pamatuj. Ať uslyšíš cokoliv, zůstaň v klidu. Použiju na dveře bariéru, aby se nikdo nedostal dovnitř a nikdo ven. A v tomhle neustoupím. Nedělám to poprvé, a taky mi musíš trochu věřit. Přece jen se tím chci živit. A když budeš mít pokaždé strach, když někam půjdu, za chvilku budeš šedivý a scvrklý jako staré jabko," zasmál jsem se ještě krátce, olízl Tustomovi bradu, a pak už přešel do pokoje, který duch obýval.
Ještě jsem nemusel ani začít a poznal jsem, jak málo času už zbývá. Opravdu chyběl jen kousek.
Tsutomu
Nakonec jsme se k tomu pročítání dostali. A nehodlal jsem vstát dřív, dokud by mi nepadala hlava na stůl. I když jsme zatím nezjistili nic konkrétního k tomu duchovi, protože byly listiny, svitky i deníky neuspořádané a tím pádem na přeskáčku z jedné doby, pak zas z jiné, přesto jsem se o mé rodině dozvěděl nějaké zajímavosti. K něčemu, i kdyby to nepomohlo s duchem, to rozhodně bylo.
A já si předsevzal, že tyhle dokumenty, a to všechno dám do pořádku a dám tomu nějaký řád, aby to zůstalo zachováno i pro další generace. Bráchové mají děti, tak o potomky není nouze.
A určitě to jednou ocení.
Ale v momentě, kdy se Takehiko zvedl, rázem jsem to všechno vypustil z hlavy.
„Divíš se, že se strachuji? Nemůžeš se divit, když jsi letěl z okna. A vůbec se mi nelíbí, že chceš zapečetit dveře, aby dovnitř nikdo nešel. Pokud bude potřeba, klidně ty dveře rozsekám. Byl bych radši, kdybych je zapečetil tak, aby ta potvora nemohla ven, ale ne, abychom my nemohli dovnitř. Co když se ti něco stane?“
Mohl jsem mluvit a mluvit třeba hodiny, ale Takehiko mě neposlouchal. Nechal mě stát na chodbě a vešel dovnitř. A jakmile se za ním dveře zavřely, hned jsem k nim přiskočil a přilepil na ně ucho, jestli něco uslyším.
Ale jen nějaké jeho mumlání, a jinak nic.
Nicméně, obava, že by se znovu mohlo něco stát, mě nenechala v klidu. Seběhl jsem dolů pro hasicí přístroj, který jsem postavil hned vedle dveří pokoje, aby byl po ruce.
Pak jsem zaběhl znovu dolů do Rinova pokoje, otevřel skříň a vytáhl náhradní futony, které tam ještě byly. A s Hidekiho pomocí jsem je odnesl ven za dům, kde jsem je rozložil pod okny pokoje, přibližně do míst, kde předtím Takehiko dopadl.
Podíval jsem se nahoru k oknu…
Možná jsem je měl zatlouct prkny?
Takehiko
Tsutomovi se to sice nelíbilo, ale nešlo to jinak.
Raději tohle, než aby někdo, nejpravděpodobněji Tsutomu, vletěl do pokoje zrovna ve chvíli, kdy bych se "bavil" s duchem.
Sedl jsem si doprostřed místnosti, učinil potřebné přípravy, a ani jsem se nedostal do poloviny vyvolání, když duch přišel sám. Jen díky tomu, že jsem kolem sebe vytyčil bariéru, jsem byl ještě na živu.
Tentokrát neřvala, nekřičela a prostě zaútočila.
Cítil jsem z ní tu touhu po krvi. Tu krvelačnost a nenávist vůči mé osobě.
Nejspíš, i když nemohla ještě z pokoje, věděla, že Tsutomu a já jsme milenci.
A pokud se jednalo o tu služku, která byla zamilovaná do Kuroina, pak měla zatraceně dobrý důvod mě nenávidět.
„Nemůžeš tu zůstat. Tohle už není dávno tvůj dům. Řekni mi. Zabila jsi Tsubaki? Zabila jsi ji, abys získala Kuroina? Starala ses o jeho děti, o jeho dům, starala ses o něj, ale on měl oči jen pro svou nemocnou a ubohou ženu. Myslela sis, že když zemře, tak ho získáš, ale on místo toho odešel. Tak jsi spáchala sebevraždu. A teď si myslíš, že se vrátil, že? Ale Kuroin už tu dávno není. A nikdy tě nemiloval. Stejně jako Tsutomu. Nikdy ti tenhle dům nepatřil a ani patřit nebude. Jsi jen ubohá-"
„DOST!" zaječela tak silně, až okno v pokoji prasklo a mě se zvedl žaludek, když proti mně vrhla veškerou svou nenávist a zlobu.
Jo. Tak jsem měl nejspíš pravdu.
„Tenhle dům patří mě! Kuroin patří mě! A zabiju všechny, co mi budou stát v cestě!" zasyčela na mě a pokoušela se prorazit bariéru.
Musel jsem vynaložit všechnu sílu i vzhledem k tomu, že začala po mě házet vším, co bylo v pokoji.
Nesměl jsem ani na moment polevit. Pokud bych to udělal, už bych z pokoje nikdy nevyšel živý. To mi došlo velice rychle. S takhle násilným duchem jsem se ještě nesetkal.
Ale láska je mocná zbraň. Bohužel i v tom obráceném smyslu.
Jenže ať jsem na ni slovně útočil, jak jsem chtěl, své jméno mi neřekla.
Uvědomovala si, že pokud ho zjistím, nebude mít šanci? Nebo to byla jen náhoda?
Doufal jsem, že to druhé. Doufal jsem, že není tak chytrá.
Tentokrát se to protáhlo až do svítání. Nejspíš čekala, že mě unaví nebo prostě polevím.
Ale i když jsem mlel z posledních sil, byla to ona, kdo se stáhl, když oknem do pokoje začalo pronikat silné sluneční světlo.
Některým duchům to nevadí. Objevují se i ve dne. Ale těm, co propadli temnotě, jako takhle žena, je to nepříjemné, a dokonce jsem četl, že jim způsobuje i bolest. Přesto si na něj můžou i tak zvyknout, a pak pro ně není problém objevovat se i za dne, i když vyhledávají spíše stíny.
Když jsem se ujistil, že je pryč, povolil jsem obranu a svalil se na záda. Prudce jsem oddechoval, třásl jsem se vyčerpáním a byl doslova splavený potem.
Tsutomu
Když jsme tak stáli s Hidekim a oba hleděli nahoru do okna, jako by se tam promítal film, a viděli jsme a i slyšeli, jak okno prasklo, nevěděl jsem, jestli mám běžet nahoru, nebo čekat tady dole a chytat letícího Takehika.
Ale když ani po půl hodině nevyletěl, vrátil jsem se do domu a hned šel nahoru s nadějí, že Take už skončil. Ale s dveřma jsem ani nehnul, a jen slyšel jeho mluvení.
Vyšel jsem zase ven a vrátil se za Hidekim.
„Nejspíš to bude trvat déle,“ povzdechl jsem si. „Než skončí budu mít šedou hlavu. Mám chuť ten barák zbourat.“
„Bude to v pohodě,“ poplácal mě Hideki po ramenou. „Hele, jdu spát, ráno jdu do práce. Ale kdyby něco, tak mě hned vzbuď.“
Ještě na mě mávnul a pak už zmizel za rohem domu.
No, a co já, chudák tady tak sám?
Mám to vážně zapotřebí? Že já se na to nevyseru!
Stojí mi to za ty nervy?
No… stojí… Takehika miluji, a když se tohle děje, jsem nervózní dvakrát tolik.
Několikrát jsem šel do baráku, pak zase ven. Hodiny ubíhaly, a Takehiko pořád nešel z pokoje. Dokonce jsem si stihl uvařit kávu, abych neusnul. Po baráku jsem už chodil s baterkou, abych ostatní nebudil světlem, a našlapoval jsem jak myška, abych je nerušil hlukem.
Nakonec, když jsem dům obešel asi po sto padesáté, skončil na zemi před pokojem. Seděl jsem, opíral se o stěnu, dopíjel studené kafe a hypnotizoval dveře.
A jen čekal, až Takehiko vyjde ven, a doufal jsem, že když už skoro svítá, že to bude brzy. Jinak vážně pro tu sekeru půjdu, a klidně probourám i ty tenké zdi, ty nezapečetil, jen dveře…
A z těch jsem nespouštěl oči. Aspoň do doby, než se mi zavřely únavou…
Takehiko
Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležel. Myslel jsem na Tsutoma, na toho ducha, a na to, jak to všechno se zdravím přežít. Opravdu jsem nechtěl, aby Tsutomu tento dům zboural. A taky jsem nechtěl zklamat jeho otce, když už mi poslal tolik peněz.
Ale… Je to, jak jsem Tsutomovi říkal. Pokud v tomhle budu pokračovat, pokud se to stane mou prací, můžu být z domu i půl dne a nebude vědět, co se se mnou děje.
Nejspíš i proto mělo tak málo exorcistů trvalý vztah, co jsem věděl.
Asi jsem na chvíli usnul. Pravděpodobně. Protože když jsem uslyšel ránu, povědomě jsem s sebou trhnul. Zaposlouchal jsem se a zjistil, že je v domě až moc velké ticho.
Nejspíš všichni odjeli?
Zvedl jsem se do sedu, až se mi zatočila hlava a vyhekl jsem.
Co Tsutomu? Kde je? Určitě se mu nic nestalo. To bych věděl.
S hekáním jsem se postavil na nohy a otevřel dveře.
Překvapením jsem vyjeknul, a pak si jen povzdechl.
Potichu jsem přešel k Tsutomovi, otřel mu pobryndanou bradu, odložil bokem hrnek, co ležel Tsutomovi v klíně a místo něho jsem se tam složil já.
Jo, asi budeme oba zlámaní, ale s Tsutomem nehnu a já sotva držel oči otevřené.
Tsutomu
Nejspíš jsem usnul. Určitě ano, protože jsem se lekl, když mé uši zaregistrovaly hlasité zachrápání.
Vzbudil jsem sám sebe. Hlavu na prsou, blbě se mi dýchalo, tak nebylo divu, že jsem začal chrápat.
A jsem na chodbě…
Zmateně jsem mžoural kolem sebe a přemýšlel, proč jsem na chodbě. Opilý jsem nebyl. To vím určitě.
Ale když mi po chvilce padl zrak na dveře pokoje, došlo mi to.
A chtěl jsem vyletět a vběhnout tam, ale něco mě vrátilo zpátky.
Takehiko si na mě ustlal, a já to v té své rozespalosti ani nepostřehl.
Sklonil jsem se k němu, odhrnul mu vlasy z obličeje a pozorně se na něho zadíval.
Opravdu spal. A nevypadlo to, že by byl nějak zraněný. Prostě si pochrupoval jako v nejlepší postýlce.
Pohladil jsem ho po zádech, abych ho vzbudil. Ale s ním to ani nehlo. A navíc jsem zjistil, že je celý propocený…
Nejspíš měl pernou noc. Ale to já taky s těmi nervy. Ale on ji měl nejspíš pernější…
Nakonec jsem se rozhodl ho nebudit. Opatrně jsem ho podebral, a pak i s ním v náruči vstal. Sice mi to dalo dost práce, protože jsem byl celý dřevěný, ale nakonec jsem úlevně vydechl, když se mi ho podařilo uložit do postele.
Vytáhl jsem mu jedno moje větší čisté triko, a hlavně suché, a pak mu ho opatrně převlékl. Stáhl jsem mu kalhoty, ponožky i spodky, a pak ho zabalil do peřiny, aby ho nestřepla zima.
Zatáhl jsem závěsy, ještě se u něho zastavil, líbnul ho na čelo, popřál mu klidné spaní, a pak potichu vyšel z ložnice ven.
„Dobré ráno,“ mohutně jsem zazíval, když se mi konečně podařilo dostat do kuchyně i s hrnkem, kde mi dokonce zůstalo ještě pár kapek kávy.
Shuishi právě dodělával úklid, a na stole byla snídaně pro mne a Takehika. Kluci prý už odešli, tak se pustil aspoň do úklidu kuchyně.
„Myslím, že Takehiko bude spát nejméně do oběda,“ zabručel jsem, a ještě poprosil Shuishiho o čerstvou kávu.
Na jeho otázku, proč tak dlouho, a jeho červené tváře, jsem ho rychle ujistil, že ne kvůli tomu, na co myslí, ale kvůli něčemu jinému.
A po chvilce přemýšlení, a přebrání všech pro a proti, jsem se rozhodl Shuishimu říct pravdu.
No, nějakou dobu tu bude bydlet, takže bude lepší, když bude vědět, co a jak…
A taky… dohodli jsme se nakonec, že uvaříme spolu pořádný oběd, aby Takehiko mohl nabrat energii.
Je pravda, že měl Shu oči navrch hlavy, když jsem mu řekl o tom, co vlastně Take dělá…
Nejspíš mu bude chvilku trvat, než to všechno pobere…
Takehiko
Poprvé mě probudilo vlastní zachrápání. Když jsem se konečně rozkoukal kolem sebe, zjistil jsem, že ležím v posteli, mám na sobě Tsutomovo čisté triko a dost akutně se mi chce na záchod.
S hekáním jsem vstal, hned sebou plesknul o zem, pak se s brbláním postavil na nohy a jako zombie se odšoural do koupelny.
Nejspíš jsem na tom záchodě i usnul, protože mě probral nějaký hluk, až jsem s sebou škubnul.
Opatrně jsem vstal, opláchl se, a pak s mohutným zíváním vyšel z koupelny.
Dostal jsem trochu hlad, tak jsem sešel dolů, a už po cestě mi začalo znovu kručet v břiše.
„Dobré ráno," pozdravil jsem Shuishiho a Tsutoma, ke kterému jsem se hned přitiskl a vzdychl.
Jako bych potřeboval nabrat jeho vůni a teplo.
No, nejspíš mě to znovu uspalo, protože, když jsem se podruhé probudil, byl jsem zase v posteli.
Vůbec jsem si nepamatoval, že bych něco snídal, a že bych se do postele vrátil, a ze spodu se ozývaly tlumené hlasy kluků.
Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly skoro půl paté.
Zase jsem prospal téměř celý den.
Tentokrát, už o něco jistěji, jsem se vyhrabal z postele, protáhl se, znovu si zaběhl do koupelny, ale tentokrát už na záchodě neusnul.
Byl jsem docela vyspaný, cítil jsem se mnohem líp, tak jsem na sebe nahodil akorát kraťase, triko si nechal Tsutomovo a rozhodl se sejít dolů.
Když jsem procházel kolem pokoje s duchem, na moment jsem se zastavil mezi dveřma a zamračil se.
Musíme si pospíšit. I takhle v klidu jsem cítil tu sílu, která pokoj obklopovala.
Ještě chvilku jsem tam stál, než jsem sešel dolů a zamířil do kuchyně, odkud jsem slyšel hlasy.
Tsutomu
Ještě jsme ani nestačili začít dělat oběd, když se objevil Takehiko.
Už jen to, jak šel… Byl celý pomačkaný, rozčepýřený, a vypadalo to, jako by si něčeho přihnul.
Byl nedospaný, prostě úplně vyřízený.
Mírně jsem stáhl obočí, protože se mi to moc nelíbilo.
Bude to takové pokaždé, když bude odněkud vyhánět nějakého ducha, nebo je to jen teď, že tento duch je silný?
Mohl jsem jen doufat v druhou variantu, a taky v to, že se toho ducha co nejdříve zbavíme.
Objal jsem Takehika, když se na mě nalepil. Chtěl jsem ho políbit, ale on mi v tu samou chvíli ztěžknul v rukách. Zachytil jsem ho na poslední chvíli, aby nesklouznul na zem.
„Co… co mu je?“ přiskočil hned vyplašeně Shuishi.
„Znovu usnul, je hodně unavený, trápil se s tím duchem celou noc. Nejspíš ani nebude obědvat,“ uklidnil jsem ho, když jsem se na Takehika podíval blíž i já.
Podebral jsem ho do náruče a znovu ho donesl do ložnice a zastlal do postele.
Zkontroloval jsem okno, i dveře z druhého pokoje, jestli jsou zavřené, ale dovnitř jsem raději nešel. Nechtěl jsem riskovat a Takehiko se potřeboval pořádně vyspat.
„Oběd si dáme jen my dva, a večeři uděláme potom pro všechny, ano?“ vrátil jsem se do kuchyně.
Shuishi přikývl, a pak už jsme se zabrali do vaření.
No, byla to fuška, teda podle mě. Shuishi řekl, že je to jeden z jednoduchých obědů. Mně to tak ale nepřišlo. Ale prý to chce jen trochu praxe a cvik…
Po celou dobu jsem však zíval, protože i já byl nedospaný, ale odmítl jsem jít si lehnout. A tak jsem vypil nejméně litr kávy a dva energetické nápoje.
Nejspíš brzy dostanu infarkt.
Později, když jsme už přemýšleli, co uděláme na večeři, se postupně začali vracet kluci. Snad každý se přivítal se Shuishim pořádným objetím, pomačkáním a polibkem za skvělé bento, které jim dodalo energii na celý den.
A o něco později, když se všichni umyli a převlékli, seděli jsme v kuchyni a s úsměvem se dívali, jak se tentokrát učí vařit Hideki, který všechno potřeboval propočítat a poměřit. Ale Shuishi byl úžasný. Měl s ním trpělivost, a celkem ho zvládal.
„Uklidil jsi ty futony?“ otočil se na mě Hide od sporáku, právě ve chvíli, kdy dovnitř vešel Takehiko.
Jen jsem zavrtěl hlavou, že ne, a přitáhl si Takeho k sobě na klín.
„Dobré ráno, dobré poledne, dobrý večer,“ po každém přání jsem mu věnoval jeden polibek. „Jak ses vyspal? Jak to vlastně dopadlo? Nestihl jsi mi ani nic říct a zase jsi usnul, ve stoje. Ale hezky se ti přitom shrnulo triko…“
Po posledních slovech se Shuishi zakuckal a začervenal, a já se jen pousmál.
No jo, taky to viděl…
Takehiko
Futony? Něco cvičili?
Ale než jsem stačil říct vůbec dobré ráno, vlastně odpoledne, už jsem seděl Tsutomovi na klíně, ošíval se, když mě muckoval a usmíval se jako idiot.
Objal jsem ho kolem krku a hlavu schoval do jeho ramene, aby nebylo vidět, jak se červenám, zvláště potom, co řekl, že jsem usnul ve stoje a shrnulo se mi triko.
A nejspíš, podle reakce viděl Shuishi úplně všechno.
Kdyby na stůl Hideki nepostavil kafe, nejspíš bych se schovával ještě dlouho.
„Mám nápad!" vykřikl najednou Rin a vyskočil na nohy. „Upořádáme soutěž krásných zadečků! Já viděl i Takeho i Shuishiho, tak budu hlavní rozhodčí, pěkně si je pomačkám a-aghuhmg..."
Nobuo se nezdál, ale měl docela sílu. A vypadalo to, že si Rina pěkně hlídá.
„Dobré odpoledne," konečně jsem se vymáčkl i já, hlavně abych taky přerušil Rinovo úpění, jaký je chudák a nikdo mu nic nedopřejeme, načež mu Nobuo rázně řekl, že pokud je to tak, tak si do konce týdne nevrzne, což Rin komentoval útrpným křikem a pověsil se na Nobua.
„Co se týče ducha," otočil jsem se zase na Tsutoma a povzdechl si, „je to určitě ta služka. A jsem si jistý, že způsobila smrt Kuroinovi ženy Tsubaki. A obávám se, že teď půjde po všech, kteří jsou ti nějak blízko. Kdybych kolem sebe neměl bariéru, nejspíš bych byl už mrtvý. Šla po mě vyloženě s cílem zabít. A totéž udělá i ostatním, až se dostane z pokoje. A rovnou říkám, že pokud bys dům zboural, jenom bys to zhoršil. Teď už to není řešení. Teď zbývá jen najít to jméno. Mezitím ale kolem pokoje vystavím bariéru, která by ji mohla ještě na pár dní zdržet. Rozhodně teď do pokoje kromě mě nikdo nesmí. Výhoda je, že přes den teď svítí slunce. Ale pokud některý den bude zataženo a škaredě, mohla by dělat problémy nejen v noci. Je silná. Silnější, než s čím jsem se zatím setkal. Ale takových jako ona je víc. A já nemůžu ustoupit. Nejen kvůli tobě, kvůli vám všem, ale i kvůli sobě. Pokud chci tuhle práci dělat, potřebuju zkušenosti. Potřebuju vědět, čeho se příště vyvarovat. Takže tě prosím, Tsutomu, nech mě dělat to, co považuju za nutné, i když se ti to nelíbí."
„Hrozí nám nějaké nebezpečí?" ozval se Hideki od linky a přitáhl si k sobě Shuishiho, který na mě koukal trochu vyplašeně.
„Ne. Ne, dokud jsem tady. Nedovolím, aby někomu ublížila," zavrtěl jsem hlavou a na Shuishiho se povzbudivě usmál.
„Ste-stejně je to hrozné… tohle všechno udělat… kvůli neopětované lá-lásce… po-pokud toho Kuroina milovala… měla být šťastná, že je… šťastný, a ne mu způsobovat… bo-bolest…" vykoktal ze sebe Shuishi.
Mimoděk jsem si vzpomněl na Naokiho.
„Bohužel, někteří lidé si lásku pletou s majetnictvím a otrokářstvím," pokrčil jsem rameny a stulil se do Tsutomova náručí, abych nabral trochu jeho jistoty, jak mi to všechno najednou přišlo líto.
Tsutomu
Když Rin vyskočil s tím, že bude porovnávat zadečky, jen jsem protočil oči.
Jasně že i můj zadek zná a divil jsem se, že mě nejmenoval. Ale vypadá to, že se to tady nakonec s Takehikovým příchodem víc spárovalo. Teď záleží, ke komu se přidá Shuishi, nebo jestli si najde někoho sám. Ale nedivil bych se, kdyby ho mezi sebe přijali Sora s Hidekim, ale i Rin a Nobuo.
Já mám svého Takehika, a to mi bohatě stačí. Nemám potřebu už chodit za nikým jiným. Už i proto, že Takeho miluji, a když někoho miluji, tak patřím jen jemu.
Pak jsem ale pozorně poslouchal Takehika. Nelíbilo se mi to. Opravdu ne. Ale na jednu stranu měl pravdu. Musí získat praxi, zvlášť, když bude takhle oficiálně pracovat, a nečekat, až mu něco přihodí Akino, který se mi při své návštěvě svěřil, že to tak zatím fungovalo. Jo, Takehiko by se měl postavit na vlastní nohy.
Hm, já mám co říkat, když jsem v žádné práci sám pořádně nevydržel.
Na moment jsem zvedl pohled ke stropu, kde jsem měl pracovnu, a znovu mi přišlo na mysl psaní.
Ale… Pořád o tom jen uvažuji a k ničemu se zatím nemám…
„Milovat ho mohla,“ ozval jsem se, když kluci domluvili. „Ale nic ji nedává právo kvůli tomu ničit život komukoliv dalšímu. Ať už byla živá, nebo teď jako duch. To už není láska, ale posedlost.“
Na moment zavládlo ticho, jako by si to chtěl každý přebrat ve své hlavě.
Ale pak zasyčel hrnec, když vykypělo trochu na sporák, a Shuishi se hned s tichým zaklením otočil, aby to zachránil.
„Necháme je dodělat večeři, a my půjdeme nahoru,“ políbil jsem Takehika a pak ho donutil vstát. „Chci to co nejdříve ukončit, a už nám toho na pročtení moc nezbývá. Jen doufám, že v tom to její jméno najdeme.“
A abychom se nezdržovali, tak jsem nabral Takehikovi jídlo na tác, přidal kávu a vodu na pití, a pak už jsme s Takehikem zamířili do pracovny.
„Vážně se už těším, až to bude za námi,“ povzdychl jsem si a mohutně zazíval, jak na mě zase padala únava.
Takehiko
Tsutomu měl pravdu. Nebyla to láska, ale posedlost. Zajímalo by mě, kdy se i u Naokiho z lásky ke mně stala posedlost. A nedokázal jsem pochopit, jak někdo, kdo druhému tvrdí, že ho miluje, mu vzápětí dokáže strašně ublížit.
Já bych tohle nikdy neudělal. A nikdy bych to nedopustil.
Už po cestě do pracovny jsem uždiboval z jídla na tácku a pozorně si Tsutoma prohlížel.
Mírně jsem se zamračil, ale zatím jsem nic neříkal.
Když jsme byli v pracovně a pustili se do pročítání dokumentů a svitků, napadlo mě, že jsem se vlastně vůbec Tsutoma nezeptal, co by chtěl dělat on. Pořád se bavíme jen o mě, pořád se stará o to, abych se měl já dobře, ale co on? Jistě, peněz má asi dost, trpět nouzí nebude, ale určitě je něco, co by rád dělal a jen třeba potřebuje tu správnou motivaci?
No, já mám co povídat, ale...
Chvilku jsem Tsutoma pozoroval, a když už se mu asi po paté svezla brada na prsa, aniž by si to nejspíš uvědomil, vstal jsem, a deník, který zrovna četl, jsem mu vzal z ruky.
„Jde se do postele," zavelel jsem přísně a pomohl mu vstát. „A nechci nic slyšet! Potřebuješ se pořádně vyspat a v tomhle stavu těžko něco najdeš, když se nemůžeš ani soustředit. Pořád poslouchám já tebe, tak tentokrát poslechneš ty mě!"
Rozkázal jsem, plácl Tsutoma po zadku, a už ho tlačil ven z pracovny.
Jo, sice jsem prcek, ale když potřebuju, síly mám dost.
„A než usneš, budu s tebou a můžeš mi říct, co bys chtěl dělat. Bavíme se pořád o mě, ale přitom já o tobě skoro nic nevím. Myslím jako, co bys chtěl dělat, nebo co bys rád dělal," mlel jsem jedno přes druhé, když jsem Tsutoma dostrkal do koupelny, svlékl ho, opláchl, navlékl mu kraťasy, a pak ho zase táhl do ložnice.
Celou dobu jsem na něj mluvil, ani nevím, co všechno jsem mu vykládal, dokud jsem ho nepovalil na postel a nezalehl.
„Už tak toho pro mě děláš víc než dost. Tak jednou nechej mě, ať pro tebe udělám něco já. O mě říkáš, že jsem tvrdohlavý, ale ty jsi snad ještě horší," vyplázl jsem na Tsutoma jazyk, a pak se nad ním naklonil, abych ho mohl políbit.
Tsutomu
Opravdu na mě padla únava plnou palbou, a tak jsem ani neprotestoval, že to Takehiko zatrhnul.
Nechal jsem se odtáhnout do koupelny, umýt i obléct, a jen jsem se přitom, mezi občasným zívnutím, usmíval jak blbeček.
Takehiko je prostě můj miláček. Tvrdohlavý, umíněný, občas roztržitý, sem tam stydlivý, ale krásný a hlavně můj.
Když jsem dopadl na postel a on mě zalehl, objal jsem ho a opětoval mu polibek, který si vyžádal.
Dokonce se mi povedlo ten jeho jazyk na moment stisknout mezi zuby. Ale pak jsem ho se smíchem pustil.
„Když ho na mě budeš vyplazovat, tak ti ho ukousnu,“ zazubil jsem se na něho, a pak jsem ho převrátil na záda a tentokrát ho zalehl já.
„A když já musím spát, tak ty budeš taky,“ řekl jsem trucovitě a taky jsem na moment vyplázl jazyk.
Ale vzápětí jsem ho políbil, aby se nezlobil, nebo tak… A taky jsem ho pohladil. Na tváři, na rameni, políbil jsem ho na krku, i na hrudi. Pohladil jsem ho na břiše, po stehnech, a dál už nevím…
Myslím, že jsem chtěl potrápit i jeho bradavky, ale jestli jsem se k tomu dostal, to vážně netuším. Prostě jsem si na Takehikovi ustlal a usnul, jak když mě odstřelí.
Takehiko
Já toho chlapa jednou zastřelím. Fakt.
Takhle mě týrat.
Přesto jsem se musel pousmát, když Tsutomu usnul tak rychle, že snad ani sám nevěděl jak.
Jen jsem vzdychl, když mě stačil podráždit, a opatrně ho ze sebe stáhl.
Přikryl jsem ho peřinou, potichu vstal, abych mohl zavřít okno a odnést dolů nádobí z pracovny. A při té příležitosti říct, že Tsutomu večeřet nebude. A já nejspíš taky.
Zatím mi stačilo tohle. A nejspíš si půjdu taky lehnout. Ale napřed...
Jak jsem řekl v kuchyni, bylo potřeba učinit nějaké přípravy.
V Tsutomově pracovně jsem si už dávno všiml věcí na kaligrafii a prázdné svitky, které poslouží víc než dobře. Jen jsem doufal, že je k ničemu nemá.
Abych nikoho nerušil, vyšel jsem se všema věcma ven a zamířil do domku. Trvalo mi skoro tři hodiny, než jsem svitky očistil rituálem a dodal jim potřebný účinek a štětcem na ně namaloval symboly, které znamenaly ochranu.
Když jsem byl spokojený s výsledkem, pobral jsem svitky a vydal se zpátky do domu.
„Co to děláš?" vyrušil mě za zády Hidekiho hlas, až jsem nadskočil, když jsem na hlavní dveře přidělával jeden ze svitků.
„Ochrana. Aby se duch zatím držel jen v pokoji."
„Hmmm, nešlo to udělat hned? Nebo to použít natrvalo?" vyptával se Hideki dál, zatímco já jsem se přesunul na chodbu, abych po svitku dal i klukům na dveře od pokojů.
„No, řekněme, že tohle je taková poslední záchrana. Pokud bych to použil hned od začátku, teď už by to pravděpodobně nepůsobilo. Je to jen chvilková záležitost, a navíc to docela zabere čas, takže ve chvíli, kdy už by byl duch venku, bylo by to k ničemu."
Ještě chvilku jsem vysvětloval Hidekimu pár věcí, než jsem byl konečně hotový a mohl se taky odebrat do postele. Dům pomalu tichnul, dokonce i v pokoji s duchem byl klid, jen jsem netušil, jestli je to dobré nebo špatné znamení.
Opatrně jsem vešel do Tsutomovy ložnice, sundal ze sebe jen věci, nechal si pouze spodky, a pak se k němu zavrtal pod peřinu. Se spokojeným povzdechem jsem se natiskl na jeho velké a teplé tělo, a netrvalo dlouho a byl jsem tuhý jako prkno.