Takehiko
Upřímně přiznávám, že se mi vůbec nechtělo.
Nejraději bych se válel celý den.
A zvláště po tak skvělém budíčku. I když jsme nezašli úplně dokonce, přesto to bylo naprosto úžasné.
Doufal jsem jen, že to, že jsme nezašli až do konce, není kvůli mně, že by se to Tsutomovi se mnou nelíbilo, ale proto, že od prvního milování ve sprše, k tomu prostě nebyla příležitost.
A nejspíš nebude ani dneska, protože jsem chtěl jít k duchovi.
To mi připomnělo závažnost problému a já z toho úžasného obláčku sletěl dolů.
Nepatrně jsem si ve sprše povzdechl a zapřemýšlel, jak to co nejlíp udělat.
Jenže bez jména ji můžu akorát konfrontovat s tím, co si myslím, že vím, a doufat, že je to přesně tak, a taky, že se přeřekne a řekne třeba své jméno.
Pokud bych se ale pletl, celé to jen zhorším.
Po sprše a celkové očistě jsme se s Tsutomem oblékli, ještě několikrát pomuchlovali, až jsem se cítil opravdu jako nějaký puberťák, ale bylo mi moc dobře, a teprve pak jsme se vydali dolů.
U dveří do pokoje s duchem jsem se ale ještě zastavil a podíval se na Tsutoma.
„Dneska mě nesmíš nechat zaspat. Cítím, jak každý den sílí. Teď už to není otázka několika měsíců nebo týdnů, kdy posedne celý dům, ale několika dnů. A věř mi, že pak by nezbylo nic jiného než zbourat dům. Obávám se však, že pokud se upnula na tebe, možná by ani to nepomohlo. Neopětovaná láska je vždy nejhorší a slyšel jsem o případech, kdy to došlo tak daleko, že duch, který pronásledoval nějakého člověka, zabíjel všechny, kdo se na něj jen podívali. Nechci, aby to zašlo takhle daleko. A nechci zklamat ani tvého otce. A ani tebe."
Ještě chvilku jsem se díval na zavřené dveře, skrz které ke mně pronikal chlad, až jsem se mimoděk otřásl a přitulil víc k Tsutomovi, než jsem zavrtěl hlavou a otočil se.
Zaposlouchal jsem se do ticha a pozvedl obočí.
„Opravdu je tu nějaké ticho. Ale možná jsou už všichni pryč. I když… Cítíš to taky? Něco sladkého? A voní to moc dobře. Že by se kluci do něčeho pustili?" zapřemýšlel jsem nahlas, a jako by v odpověď mi zakručelo v břiše.
Tsutomu
Bylo by to fajn, hlavně potom ještě v koupelně, kdyby Takehiko nepřipomněl ducha.
Ne, nezlobil jsem se na něho. Zlobil jsem se na toho ducha. Kazí všechno, co může. I když je pravda, že v případě Naokiho, který mi v jednu chvíli začal nadávat a urážet mně, se tenhle duch projevil, jak se mu to zřejmě nelíbilo. Ale to taky znamená, že už je schopný nějakým způsobem ovládnout tenhle dům, pohybovat se v něm, působit na něho. Ale zatím se drží jen v pokoji.
„Možná… víš, asi bych měl duchovi poděkovat, protože díky němu jsem tě mohl poznat,“ naklonil jsem se k Takehikovi a políbil ho do vlasů, když jsme kráčeli dolů do kuchyně.
„A i když z toho mám nepříjemný pocit, tak neboj. Nenechám tě spát. Rád bych už od ducha měl taky klid. A ano… máš pravdu… je tu až nějak moc velké ticho,“ zarazil jsem se kousek před kuchyní.
Když jsme k ní došli, opatrně jsem nakouknul.
Počítal jsem s čímkoliv, ale to, co jsem viděl, mě skoro zbavilo slov.
Kluci seděli kolem stolu, cpali se jak najatí, a bylo slyšet jen občasné klepnutí hůlek a jejich spokojené mlaskání. Shuishi stál u linky a připravoval…
„Bento?“ vydechl jsem překvapeně.
Překvapení byli i kluci. Přišli jsme tak potichu, že se všichni do jednoho lekli. Sorovi vypadly hůlky z ruky, Hideki vyprsknul čaj, který zrovna pil, Rin se zakuckal a Nobuo sebou jen trhnul, ale hned přiskočil k Rinovi a začal ho plácat po zádech. Shuishi poskočil a málem mu z ruky vypadlo víko od boxu benta.
„Já… no… dobré ráno… já… chtěl jsem… poděkovat za včerejšek. A kluci říkali, že… no, tak jsem… tady…“ ukázal na linku, kde byly připraveny čtyři benta, jen je zavřít.
„Pojďte se nasnídat,“ ozval se Hideki od stolu. „Shuishi je skvělý kuchař. Vážně. Mohl by nás opravdu učit.“
Podíval jsem se na stůl, kde byla nachystaná opravdu bohatá snídaně a znovu mi zakručelo v břiše.
„Omlouvám se, že… že jsem to tu… prolezl… nevěděl jsem… kde co je… omlouvám se… nezlobte se…“ znovu Shuishi zamumlal s tím svým rozkošným hlasem.
„Shu-chan! Vždyť to je naprosto boží!“ vyskočil Rin a bezprostředně Shu pomačkal a vlepil mu pusu, než se zase usadil, aby mohl pokračovat v jídle. „Take-chan! Dej mu práci! Bude nás učit! Take-chaaan, prosíííím!“
„Jsi jak malé děcko,“ uchechtl jsem se.
Ale pak jsem přešel ke kávovaru, abych připravil kávu pro sebe a Takehika.
„Udělám ji, jen mi řekněte, jakou máte nejraději,“ ozval se už trochu jistěji Shuishi.
„Dvě latté, pro mě a pro Takehika. My máme prostě rádi kávu,“ pokrčil jsem s úsměvem rameny.
„Nachystal jsem snídani… i pro vás…“ trochu se Shu začervenal a podíval se na Takehika. „Prosím… dejte si…“
Takehiko
Tak už jsem se nedivil, proč jsou všichni zticha.
V kuchyni to vypadalo, jako v nějaké restauraci. Shuishi se opravdu činil, a že mu to šlo od ruky.
Znovu mi zakručelo v břiše, a i když jsem možná na Shuishiho trochu žárlil, protože byl… no, co si budeme povídat, byl hezký, a tím, jak vypadal mladší, i rozkošný, taky uměl očividně perfektně vařit, takže jsem ho nejspíš bral jako svého rivala.
Zamyslel jsem se nad tím a uchechtl se.
Opravdu žárlím?
„Co je?" drcl do mě Sora, když jsem se z jedné strany usazoval vedle něj, aby si pak ke mně z druhé strany mohl přisednout Tsutomu.
„Asi žárlím," zamumlal jsem, začervenal se, a pak se zase zachichotal.
Sora se málem zadusil rýží, ale vzápětí se rozesmál, až spadl ze židle.
„Co je? Co je?" začal hned vyzvídat Rin, pustil Shuishiho a v mžiku byl u nás.
„Take nejspíš žá-"
„Závidím, že umíš vařit!" zaječel jsem nahlas, až se Hideki lekl a málem si hůlkou vypíchl oko.
Zamumlal něco o tom, že příště asi bude snídat na záchodě, kde bude mít větší klid, zatímco já jsem se pokoušel zakrýt Sorovi pusu, který se smál jako šílený a zároveň se snažil nespadnout, když se na nás lepil Rin, který chtěl vědět, co se děje.
Nakonec si Rina odtáhl Nobuo, a Sora vyhlásil příměří, když už nedokázal popadnout dech a hrozilo, že tu ještě zkolabuje.
Když mi slíbil, že nic neprozradí, konečně jsem se podíval na stůl, abych se nasnídal, i když jsem nevěděl odkud začít.
Pečené tofu, pečená ryba, zeleninový salát, rýže, miso polévka, rýžové koláčky, vaječné placky, nějaké pečené maso, tempura a smažené kousky něčeho, co nejspíš vypadalo jako krevety.
Bylo to opravdu jak v luxusní restauraci, a napadlo mě, že když sníme tohle, tak asi nemusíme celý den nic dalšího jíst.
Vzal jsem si misku a hůlky, nabral si rýži, vzal si tofu, rýžový koláček, shiitake a krevetu z tempury a do druhé misky si nalil trochu miso.
Jakmile jsem okusil první sousto, málem jsem skončil pod stolem, jak jsem se rozplynul.
Ani Naoki takhle dobře neuměl vařit.
Zachrochtal jsem, něco zahuhlal, a pak už jsem to do sebe házel, jako bych se snad bál, že mi to někdo sní.
Tsutomu
Jo, tak tohle jsem měl v plánu, pokud by se Shu osvědčil. A on se osvědčil, aniž by věděl, že to po něm chci. Ten kluk má prostě zlaté ruce.
„Mám pro tebe návrh,“ otočil jsem se na Shuishiho, když začal dělat kávu, a snažil jsem se nevšímat si toho, co se právě dělo u stolu.
I když… malý úsměv to u mě vyvolalo.
„Ani jeden z nás neumí vařit. Jsme v tom prostě marní. Nemůžu si najmout kuchaře. Nejde o peníze, ale je jiný důvod. No, ale můžu zaplatit kurz vaření, které jsou ale bohužel plné tak na rok dopředu.
Ty nemáš kde bydlet, nemáš práci. Pomůžeme si navzájem. Já tě ubytuji, zaplatím ti za to, že nás budeš učit vařit. Tím si zaplatíš i nájem tady. A než to odmítneš, nech si to nejdříve projít hlavou. Já připravím smlouvu, kterou si pak projdeš, a pak mi řekneš své rozhodnutí. Pomůžu ti, pomůžeš ty nám. Je to oboustranně výhodná nabídka. A teď jdu ochutnat tvou snídani, než mi to všechno sežerou. A děkuji za připravené jídlo,“ ještě jsem na moment spojil ruce a mírně sklonil hlavu. „Tvé kuchařské umění je očividné, ještě jsem totiž nezažil, aby u snídaně bylo takové ticho.“
„Já… nemusíte děkovat, Kibou-sama, já… rád vařím… jen… mám problém sehnat práci už kvůli tomu, jak… jak vypadám… Všichni si myslí, že nic neumím, a já… mě… moc mě vaření baví…“ dodal ještě se slzama na krajíčku.
„Tak za prvé, žádný Kibou-sama, ale Tsutomu, za druhé, vypadáš opravdu hodně mladě, takže se nedivím, a za třetí, já předsudky nemám, dokud se nepřesvědčím na vlastní oči, ve tvém případě na vlastní chuť,“ poplácal jsem ho po rameni, a pak už jsem si šel sednout vedle Takehika, který…
„Vypadáš, jako bys měl právě orgasmus, mám začít žárlit?“ otočil jsem se k němu, když měl ten blažený výraz ve tváři.
Nevím, proč, ale Sora znovu vyprsknul smíchy…
Takehiko
Málem jsem spolknul hůlky, když ke mně Tsutomu přišel a řekl, že vypadám, jako bych měl orgasmus, jestli by mě začít žárlit, a Sora vyprskl smíchy.
„Uhumuhem…" zahučel jsem.
Teda jako já se snažil říct – určitě nemusíš – a – Soro, nic neříkej! - ale nějak mi to nevyšlo.
„Joooo, žárlenííííí, to je věc…" protáhl Sora a vzápětí vyhekl, když jsem ho kopl pod stolem do nohy.
„Chtěl jsem říct, že samozřejmě, že nemusíš!" vypískl jsem a jen tak tak chytl misku polévky, když jsem se k Tsutomovi prudce otočil.
Ještě jsem měl v živé paměti, jak to vypadalo, když mě Tsutomu olízl.
„Je to vážně moc dobré..." zamumlal jsem a zadíval se na Shuishiho, který si taky sedl.
„Děkuju," zamumlal a sklopil oči.
Povzdechl jsem si a protočil očima, když jsem viděl Rina, který doslova slintá, ale tentokrát ne nad jídlem. No, Shuishi měl něco do sebe. Koutkem oka jsem se podíval na Tsutoma, ale ten se věnoval jídlu. Naštěstí? Fakt jsem tak žárlivý? Nebo spíš si tolik nevěřím?
To bude asi ono. Bojím se, že všichni jsou lepší než já, a díky tomu mi Tsu jednou uteče.
Raději jsem se pustil zase do jídla, dokud něco zůstalo neoslintané od Rina, kterého se pokoušel zpacifikovat Nobuo, ale po chvilce to vzdal a mávl nad ním rukou, a taky jsem se snažil nevšímat Sorova pokukování. Že já jsem raději nebyl zticha.
Ti čtyři jsou doslova pohroma a nejspíš větší drbny než kdejaká ženská.
Ale přesto jsem se pousmál a uvnitř mě se rozlil hřejivý pocit, až mi vyhrkl slzy.
Něco takového... Myslet si, že mě potká něco takového… V to jsem od tátovy smrti ani nedoufal.
Mít domov, někoho, koho miluju, a v podstatě starší bratry.
Popotáhl jsem a do rukávu si otřel slzy, abych neměl slanou tamagoyaki.
Zbytek snídaně proběhl vesměs mlčky, a pak už byl čas, aby se kluci posbírali a odešli.
„Pomůžu ti s úklidem. Opravdu to bylo-" zvedl jsem se a začal uklízet nádobí, ale v tu chvíli mi začal zvonit mobil.
A když jsem ho vytáhl z kapsy, abych se podíval, kdo mi volá, mírně jsem se zamračil.
Zase Naoki. Asi se s ním budu muset sejít a promluvit si.
Tsutomu
Snídaně byla opravdu vynikající, a já už byl na sto procent rozhodnutý, že Shuishiho přijmu.
Jen doufám, že nabídku neodmítne. Že v té hlavě něco má a pochopí, že lepší tohle, než se zase potloukat na ulici.
„Miluji tě, Shu-chan!“ popadl zase Rin našeho mladého kuchaře, když vstal, aby odnesl nádobí do myčky, a hned dostal do ruky jedno bento.
Shuishi se začervenal, a pak raději odstoupil o krok, aby byl od Rina dál.
„Musíme jít, nebo přijdeme pozdě,“ zabručel Nobuo, a taky si převzal jedno bento.
„Odvezu vás, taky musím být za chvíli v kanceláři,“ zvedl se i Hideki, a ještě se podíval na Soru. „Chceš taky přibrat?“
Sora jen zakýval hlavou a s plnou pusou zabručel něco jako: jo, jedu taky, rychle to požvýkal, spolknul a už si běžel pro bento.
„No, tak… Kibou-san, já bych teda…“ ozval se rozpačitě Shuishi, když jsme zůstali v kuchyni jen tři.
„Tsutomu,“ opravil jsem ho. „A to jídlo je vážně skvělé. Umíš vařit tak dobře jako naše kuchařka.“
„Já bych teda tu nabídku vzal, Tsutomu-san,“ skoro šeptal Shuishi, když to ze sebe konečně vymáčkl.
„Tak fajn, já jdu připravit smlouvu, za chvilku jsem zpátky,“ zvedl jsem se od stolu.
Ještě jsem Shu poděkoval za dobrou snídani, popadl jsem hrnek s kávou a zamířil do své pracovny.
„Pomůžeš prosím Shuishimu pouklízet kuchyň?“ naklonil jsem se ještě k Takehikovi. „Prosím…“ políbil jsem ho a protáhl mezi prsty jeho jemné vlasy.
Na odpověď jsem nečekal, a šel rovnou do pracovny. Po cestě jsem ještě houknul na kluky, aby dávali po cestě pozor, a za dalších pár minut už jsem připravoval smlouvu pro Shu.
Netrvalo to dlouho, jen jsem pozměnil pár věcí podle Naokiho smlouvy, a za dalších deset minut jsem už byl zpátky v kuchyni, kde jsem pokládal na stůl vypracovanou smlouvu o pronájmu pokoje a smlouvu o našem učení.
„No, já půjdu odvézt ten bordel ze zahrady, vypadá to, že bude pršet, tak abych to stihl,“ podíval jsem se ještě z okna, když si Shu pročítal smlouvu a něco si špital o tom, že tolik peněz nemůže přijmout.
Přitáhl jsem si Takehika k sobě, jednou rukou ho objal a společně jsme se zadívali ven na zahradu.
„Už to vidím, umím si to úplně představit, až tam budeš mít svou kancelář,“ usmál jsem se a věnoval mu další polibek.
Klidně bych ho líbal celý den, ale to bychom pak nejspíš umřeli z nedostatku vzduchu nebo hlady…
Takehiko
Opřel jsem si hlavu o Tsutomovo rameno, když jsme spolu stáli v kuchyni a dívali se ven na zahradu.
Nepřítomně jsem se usmíval a opravdu se cítil skvěle.
Koho by to napadlo, že já takhle jednou dopadnu.
Vzpomněl jsem si i na tátu a na to, že bych ho měl jít navštívit. Moc často jsem k němu nechodil, a popravdě se za to styděl, jenže vždycky, když jsem u něj byl, rozbulel jsem se jak malé děcko.
Připomnělo mi to totiž nejen to hezké, co jsme spolu prožili, ale i tu samotu a bolest, kterou táta cítil po matčině odchodu. Napadlo mě, že bych poprosil Tsutoma, aby šel se mnou, ale zatím jsem se k tomu ještě neodhodlal.
Nejspíš bychom tam vystáli důlek, kdyby nás nepřerušil Shuishi, který sice byl proti tolika penězům, ale Tsutomu byl nekompromisní, tak jsme během chvilky měli nového instruktora vaření.
Byl jsem zvědavý, jak nás se svou povahou bude učit, ale možná to bude lepší než Naoki.
Zamračil jsem se při vzpomínce na něj, a vytáhl z kapsy mobil, u kterého jsem vypnul vyzvánění, když mi poprvé volal. Dalších pět nepřijatých volání a tři zprávy.
Povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou, a pak už šel Tsutomovi pomoct na zahradu, aby naložil bordel a mohl ho odvést.
„Buď opatrný," políbil jsem ho krátce na rty, když jsem ho vyprovázel a vrátil se do domu až teprve tehdy, kdy jeho auto vyjelo z brány a zahnulo za roh.
„Tak jo, půjdu na zahradu, ještě musím uklidit prádlo a vytřít v domečku. A hmmm… asi můžeš vymyslet, co nás naučíš? Fakt nic neumíme," pokrčil jsem rameny, když jsem se vrátil do kuchyně a najednou nějak nevěděl, co dělat, když jsem se Shuishim v domě osaměl.
„Ne-nepotřebuješ pomoc?" špitnul a sklopil pohled.
Zavrtěl jsem hlavou, nalil si do sklenice džus a vyšel z kuchyně.
„Takehiko?" zastavil mě na chodbě Suichiho hlas. „Já… udělal jsem něco špatně?"
Překvapeně jsem se na něj podíval a pozvedl obočí.
„Proč?"
„No… mám pocit, že… že mě nemáš rád… že ti tu vadím… prostě…" ošil se a doloval to ze sebe, že jsem mu sotva rozuměl.
Zrudl jsem jak rajče a najednou jsem nevěděl, jak z této trapné situace vycouvat. Říct mu, že žárlím, by to celé nejspíš jen zhoršilo.
„No… to ne… samozřejmě, že ne…" koktal jsem tentokrát já, ale z dalšího vysvětlení mě vytrhl domovní zvonek.
Chvilku jsem přemýšlel, jestli jít otevřít, ale nakonec jsem usoudil, že by to mohlo být něco důležitého.
Nebylo.
„Naoki," řekl jsem docela chladně a zamračil se.
Tsutomu
Sice mě to stálo trochu dohadování, ale nakonec Shu přijal ty peníze, které jsem mu ve smlouvě nabídl. No, dohadování… Spíš jsem mu řekl, že si za tím stojím, a hotovo.
A tak, jen co jsem odnesl podepsanou smlouvu do pracovny, zatímco si on nechal svoji kopii, oblékl jsem se a šel s Takehikem naložit věci do auta. Museli jsme to přenést před dům k autu, protože jsem odmítal zrýt kolama udržovaný trávník.
„A ty taky dávej pozor, kdyby něco, zavolej, ano?“ opětoval jsem mu polibek, a pak už jsem nasedl a zamířil do sběrného dvora, kde se o tyhle věci postarají.
Tušil jsem, že ne všechno skončí na skládce. Oni to přeberou, a něco se z těch věcí ještě zužitkuje.
Ale já byl rád, že mi to už nezavazí doma a Takehiko si může nachystat domeček pro své podnikání.
Sběrný dvůr nebyl daleko. Byl jsem tam za deset minut, a společně jsme pak povytahovali věci a hned je třídili na tři různé hromady…
A při tom řízení mě napadlo, že bych mohl zavolat domů, jestli se mám zastavit po cestě do obchodu.
Už jsem měl skoro telefon v ruce, když mě majitel sběrného dvora zavolal, abychom vypsali předání věcí a zaplacení recyklačního poplatku.
Takehiko
V jednu chvíli jsem měl chuť Naokimu zabouchnout před nosem. Ale zarazilo mě to, jak vypadal.
Ještě hůř, než když se tu ukázal předevčírem. Snad se celou dobu ani nemyl, a pach alkoholu se mísil s něčím, co jsem ani nechtěl raději vědět.
„Evangeline..." zaúpěl, klesl na kolena a pevně mě objal kolem pasu.
„Můj Evangeline! Musíš se mnou odejít! Jsem bez tebe úplně ztracený! Miluju tě! Strašně moc! Už hrozně dlouho, a mrzí mě, že jsem ti to nedokázal říct! Ale vím, že mě taky miluješ a chceš se mnou být, ale ten… ten… ten… děvkař Kibou ti brání! Vím, co je zač! Odporné prase! Viděl jsem ho, jak si vede domů dalšího mladého kluka! Nemusíš se bát! Ochráním tě! Šílím strachy, když se mnou nejsi!"
Byl jsem tak v šoku, že jsem se nezmohl na žádný odpor.
Nejen, že Naoki v podstatě potvrdil to, že tenhle dům sleduje, a nejspíš proto vypadá takhle, ale i to, když prohlásil, že mě miluje. Netušil jsem to. Nikdy. Vždycky jsem si myslel, že je to prostě jen kamarád. A nikdy jsem k němu ani necítil víc.
„Pojď! Musíme pryč! Než se vrátí! Honem!" vyskočil na nohy, a než jsem se vzpamatoval, bolestivě mi sevřel paži a táhl za sebou.
„Naoki! Přestaň! Co blbneš?!" pokoušel jsem se mu vyškubnout, ale on byl jak nepříčetný.
„Pa-pane! O-okamžitě ho pusťte! Nebo volám po-policii!" ozvalo se najednou za námi, až mě to překvapilo.
Ve dveřích stál Shuishi, a i když se nejspíš bál, přesto vypadal odhodlaně, a ještě bojovně vystrčil bradu.
„Myslíš si, že si můžeš otvírat hubu, ty cucáku?! Jsi jen nová Kibouova děvka! Tak táhni!" zaječel na něj Naoki, až sebou Shuishi trhnul, a i když vypadal na to, že by nejraději utekl, zůstal stát mezi dveřmi.
„Takhle s ním nemluv! A o Tsutomovi taky ne!" zařval jsem na Naokiho, protože mě to opravdu dopálilo, a podařilo se mi vyškubnout.
„Shuishi je mnohem lepší kuchař než ty, a Tsutomu je jediný, koho miluju a milovat budu! Přestaň blbnout, Naoki, a vzpamatuj se nebo tě nahlásím na policii!"
Naoki na mě chvilku civěl a už jsem si myslel, že to konečně pochopil, ale nejspíš nemám odhad na lidi. Vzápětí mi totiž přiletěla taková facka, až jsem o krok couvnul.
„Ty jeden nevděčný malý zmetku!" zasyčel a znovu mě popadl za paži.
„Půjdeš se mnou! Já tě napravím a vytluču ti z hlavy ty nesmysly!" zatřepal se mnou, až mi cvakly zuby.
„Ne-nechte toho!" zakřičel znovu Shuishi, a viděl jsem, jak skutečně vytahuje mobil z kapsy.
„Běž domů, Shuishi! Schovej se! Běž!" křikl jsem na něj a pokusil se Naokiho praštit, kopnout, kousnout, cokoliv, aby mě pustil, ale měl až překvapivou sílu.
Tsutomu
Právě jsem zaplatil poplatek převodem, chtěl nasednout do auta a schovat telefon, když mi začal zvonit.
Překvapeně jsem hleděl na číslo, které jsem neměl zařazené a nedokázal si hned vybavit, komu by mohlo patřit. Ale vždy hovory přijmu, stejně jako teď.
Sotva jsem stihl říct své jméno a už jsem slyšel v telefonu Shuishiho rozčílený hlas…
„Kibou-sama… Kibou-sama… Takehiko-kun… on… nějaký chlap… je sprostý… nadává mu… chce ho odvézt… on… je zlý… říkal, že jsem vaše… děvka… není… to pra-vda…“
Byl rozčílený a skoro v tom hovoru brečel, než to ze sebe vychrlil.
A já okamžitě pochopil. Jediný, kdo by mohl zaútočit na Takehika je Naoki.
„Shu! Uklidni se!“ rychle jsem zabouchnul dveře auta a strčil klíče do zapalování. „Hlavně buďte opatrní, zkus zavolat policii. Za žádnou cenu nesmí Takehika odvézt!“
Už při tom jsem nastartoval a plným plynem jsem se rozjel zpátky.
Hodil jsem telefon na přední sedadlo, a bez ohledu na to, že riskuji tučnou pokutu, jsem frčel ulicemi, jako by patřily jen mě.
Slyšel jsem něco v telefonu, ale neměl jsem čas se soustředit. Nevěděl jsem, jestli Shu pořád mluví na mě, nebo se dohaduje s někým jiným.
Já spěchal. Já… zuřil. A já proklínal den, kdy jsem Naokimu dovolil vstoupit do mého domu.
V rekordním čase pěti minut jsem zryl trávník před domem, jak jsem se na poslední chvíli vyhnul cizímu autu, které blokovalo moji příjezdovou cestu.
A to, co jsem viděl, mě doslova vystřelilo z auta…
Tak rychle jsem venku nikdy ještě nebyl.
Takehiko, i když se bránil, byl už z poloviny nacpaný v Naokiho autě. Naoki cosi nadával, a nehledě na to, že Takehikovi ubližuje, ho rval do auta násilím a byl úplně nepříčetný.
Tak tady skončila veškerá sranda.
Stačily mi tři rychlé kroky, doslova skoky, a visel jsem Naokimu na krku. Chytl jsem ho do kravaty, a když se mi ho podařilo odervat od Takehika, potáhl jsem ho dál.
„Take! Vystup a schovej se v domě! Hned!“ křikl jsem.
Ale vzápětí jsem se musel starat o Naokiho, který se vzpamatoval, a nějak se mu z kravaty podařilo uvolnit. Jeho ráně jsem se stihl skoro vyhnout. Jen mě jeho pěst lízla přes ucho, ale to já ho už nakopl do břicha. Zkroutil se, ale ani to mu nezabránilo hned na to vyběhnout proti mně a nabrat mě v pase. Bohužel moje cesta skončila na zídce plotu, kde jsem se praštil do hlavy...
A nebyl jsem schopný se hned zvednout… A jen jsem sledoval, jak Naoki skočil do svého auta a zařadil zpátečku…
Takehiko
Bránil jsem se, jak nejvíc to šlo. Vzpouzel jsem se, chvíli Naokimu nadával, chvíli ho prosil, a mimoděk si vzpomněl na Tsutoma. Jestli mě Naoki odveze, bude mě hledat? Najde mě?
Chtěl jsem na Shuishiho křiknout, ať něco vzkáže Tsutomovi, ale ten už venku nebyl. Nejspíš se šel schovat, jak jsem mu řekl. No, aspoň, že jemu Naoki neublíží.
Nevěděl jsem, jestli být víc naštvaný nebo toho litovat. Naoki pro mě znamenal hodně. Ale vypadalo to, že o něj teď přijdu. Netuším, co se s ním během těch tří let stalo, ale došlo mi, že nejspíš potřebuje pomoc. Praštil jsem se do ruky, až jsem uviděl všechny svaté, když mě začal rvát do auta.
Několikrát se mi povedlo ho kopnout a škrábnout, ale on, jako by to ani nevnímal.
A pak najednou jeho sevření zmizelo, a já setrvačností zahučel čumákem do auta.
Překvapeně jsem vyhekl, vysoukal se ven, zaslechl Tsutomův křik, až se mi rozbušilo srdce ještě víc než doposud, a pak jsem se jen díval, jak ti dva proti sobě stojí.
„Naoki!" zakřičel jsem, když odhodil Tsutoma na zídku a chtěl mu skočit po krku, ale v tu chvíli vyběhl z domu Shuishi s mobilem v ruce, že volal policii.
Naokimu nejspíš došlo, že to pro dnešek stačí, a vzápětí zmizel v oblaku prachu, až jsem se rozkašlal.
„Tsutomu! Tsu! Mluv se mnou! No tak! Řekni, kde to bolí! Idiote! Mohl ti něco udělat! No tak, mluv se mnou!" křičel jsem na Tsutoma, když jsem k němu přiběhl, klekl si před něj a začal ho osahávat, abych zjistil, kde je zraněný.
„Omlouvám se! Mrzí mě to! Je to moje chyba! Kdybych… kdybych ti o něm neřekl…" vzlykl jsem, a pak Tsutoma pevně objal a zaryl mu obličej do ramene. „Strašně mě to mrzí. Omlouvám se. Nevím, co to do něj vjelo. Nikdy se takhle nechoval."
Utřel jsem si nos do Tsutomova trika a zvedl hlavu. Chytl jsem jeho obličej do dlaní a celou jeho tvář obsypal jemnými polibky.
„Jak ti je? Pojedeme k doktorovi? Ne, nenechám tě řídit. Mám zavolat záchranku? Nebo něco? No tak, Tsu… Mluv se mnou!"
Tsutomu
Ještě že měl Naoki tolik rozumu a utekl. Nevím, jak by to jinak dopadlo, kdyby tu zůstal. Nejspíš bychom se servali jako koně, a jeden z nás by asi dopadl hodně špatně.
Chtěl jsem se zvednout, ale v tu samou chvíli mě k zemi přibil Takehiko, až jsem znovu ťuknul hlavou o zídku.
„Jsem v pohodě,“ chytl jsem Takeho, aby se uklidnil. „V pohodě, spíš mi prasknou ušní bubínky, když budeš tak křičet.“
Pousmál jsem se na něho, ale na to jsem syknul bolestí.
Jo, teče mi krev. Cítím to teplo vzadu na krku. Ale nejspíš to bude jen odřenina, jak jsem se svezl po zídce.
Chtěl jsem říct, že to nic vážného není, ale pak jsem si vzpomněl na sebe, jak jsem reagoval, když Takehiko vyletěl z okna, a raději jsem to spolknul.
„Zajdeme do koupelny, a podíváš se mi na to, a když tak bychom potom zajeli do nemocnice, dozadu na hlavu si bohužel nevidím, tak nevím, jak to vypadá,“ políbil jsem Takehika a odsunul ho, abych mohl vstát.
„A nic si nevyčítej, nebo mě naštveš, a to určitě nechceš. Musíme poděkovat Shuishimu, který mi zavolal, jinak bych ani nevěděl, že se něco děje. Ale ten zmetek… Tak ten mě už dlouho srát nebude,“ zavrčel jsem ještě, a pak už konečně vstal.
Přitáhl jsem si Takehika a pevně ho ještě objal.
„Jsem rád, vážně rád, že jsem to stihl. Nevím, co bych potom dělal, kdyby se mu povedlo tě odvézt nebo ti ublížit,“ políbil jsem ho, a ještě chvilku ho podržel v objetí, než jsem ho konečně pustil. „Pojď, ať se Shu uklidní. Je celý vystrašený. Podle všeho mu Naoki taky něco hnusného řekl.“
Takehiko
Oddychl jsem si, a pak se mírně nafoukl, když Tsutomu řekl, že spíš ohluchne ze mě než cokoliv jiného. Přesto jsem z něj nespouštěl oči, zvláště, když syknul bolestí.
„Naoki… On… Řekl, že mě miluje, že mě vždycky miloval. Že ty jsi děvkař, odporné prase, co si vydržuje mladé kluky a Shuishi je další, kterého sis přivedl domů. Řekl, že mě musí odvést, aby mě ochránil. Řekl Shuishimu, že je tvoje děvka a ať táhne," povzdechl jsem si a posmutněl, když jsem vedl Tsutoma do domu.
A hned, co jsme se přiblížili, Shu otevřel dveře a bylo vidět, že nejspíš brečel.
Pustil jsem na moment Tsutoma a pevně Shuishiho objal.
„Děkuju, že ses mě zastal. A mrzí mě, co o tobě řekl. Není to pravda. Jsi vážně lepší kuchař než on, jsi a fajn kluk. Zajdu s Tsutomem do koupelny, a pak jestli budeš chtít, můžeme spolu něco uvařit," zamumlal jsem, a pak už ho pustil, abychom vyšli do patra a rovnou do koupelny, kde jsem Tsu posadil na stoličku zády k zrcadlu a jedno malé mu strčil do ruky.
„Musíš mi říct, jestli tě to někde bude bolet. Okamžitě bych zavolal záchranku, ano?"
Odkryl jsem Tsutomovi vlasy a málem sebou švihl, když jsem viděl tu hromadu krve.
Opatrně jsem ránu očistil a obával se nejhoršího, ale zdálo se, že to nebude tak hrozné. Jen odřenina, nikde žádný mozek venku a ani kost, za což jsem byl rád.
Ránu jsem vydezinfikoval, ale díky vlasům ji nemohl zalepit, jak jsem Tsutomovi nekompromisně ovázal hlavu obvazem.
„Jsem moc rád, že jsi přijel. Bál jsem se, že tě nikdy neuvidím. Shuishi se mě zastal a Naoki k němu nebyl zrovna příjemný, a taky… Musím se přiznat, že jsem žárlil. Na Shuishiho. Je moc hezký, hezčí než já, umí vařit a ví, jak na někoho udělat dojem," zamumlal jsem Tsutomovi do ramene, když jsem ho zezadu objal a natiskl se na něj.
Tsutomu
Když jsem viděl, jak je Shushi uplakaný, přešla mě zlost a víc mi ho bylo líto. Nejspíš na takové věci není zvyklý, je to hodný a jemný kluk, dobrosrdečný, řekl bych, a tohle ho musel úplně vyřadit z provozu.
Než jsem mu stihl něco říct, Takehiko mě odtáhl do koupelny.
Jo, bolelo to, ale byl jsem rád, že je to podle něj, a podle toho, co jsem zahlédl v zrcadle jen odřenina.
Jen jsem musel trefit cévku, když to tolik krvácelo.
Nechal jsem si bez řečí i obvázat hlavu, i když mi to přišlo úsměvné. Ale bylo to fajn, jak se o mně Takehiko staral.
„Naoki je blbec, a nejspíš opravdu potřebuje pomoc. Nevím, co s ním. Budeme muset něco vymyslet, jinak s ním budou pořád problémy, a obávám se, že čím dál větší. Teď nevím, co je větší hrozba, jestli duch nebo on,“ konečně jsem se dostal ke slovu.
Chytl jsem Takehika a přitáhl jsem ho dopředu. Objal jsem ho a opřel si čelo o jeho břicho.
„Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo. A žárlit nemusíš. Mám oči jen pro tebe,“ konečně jsem zvedl hlavu a usmál se na něj.
Jo, Naoki má štěstí, že tu nebyl Rin, nebo Nobuo. Ti dva se nezdají, ale mají větší páru než my všichni dohromady, a Naoki by nejspíš neodešel po svých. I přesto, jaký je Rin poděs a Nobuo flegmoš. Tohle by nenechali jen tak. Už tak bude problém je ukočírovat, aby si Naokiho nešli najít, až se tohle dozví.
„Půjdeme za Shu, je celý vynervovaný, a možná mu pomůže se uklidnit, když bude vařit,“ konečně jsem vstal, a ještě Takehika políbil, než jsme vyšli z koupelny.
Když jsme přišli do kuchyně, Shu seděl na židli, třel si ruce mezi stehny a poplašeně se rozhlížel kolem sebe.
„Shuishi, všechno už je v pohodě, a děkuji, žes mi zavolal. Zareagoval jsi perfektně, ani mě nenapadlo, že máš moje číslo, zapomněl jsem ti ho dát,“ došel jsem k němu, a jako díky jsem mu jemně stiskl rameno.
„Já… já ho našel… ve smlouvě…“ breptnul opatrně Shu a pokusil se o něco jako úsměv. „A volal jsem… policii… ale nikdo nepřijel… tak nevím… jestli jsem nespletl číslo… Strašně jsem se… bál…“ znovu mu zvlhly oči, a on si je rychle začal utírat do rukávu, stejně jako usoplený nos.
„Už je to v pohodě,“ ještě jednou jsem mu stiskl rameno, ale pak jsem se otočil na Takehika.
„A co ty? Ani jsem se nepodíval, jak na tom jsi. Udělal ti něco? Nejsi někde zraněný?“ došel jsem k Takemu a vytáhl mu triko až skoro pod krk, abych ho mohl prohlédnout.
Takehiko
Pousmál jsem se, když Tsutomu řekl, že má oči jen pro mě.
Jo, taky nevím, co bych dělal, kdyby se mu něco stalo.
Sešli jsme dolů do kuchyně, a když jsem tak Shuishiho viděl, vážně mi ho bylo líto.
Ale nestihl jsem k němu ani dojít a už mě Tsutomu div nesvlékal.
„Jsem v pohodě," zafuněl jsem a snažil se sundat triko zase dolů.
Styděl jsem se před Shuishim, protože on nejspíš vypadal mnohem líp než já.
„Nic mi neudělal, vážně, teda aspoň po téhle stránce."
„Ne-nebudeš mít mo-modřinu?" vykoktal Shuishi a zadíval se na mě. „Dal ti po-pořádnou facku."
„Nééé, to nic nebylo," mávl jsem rukou a hned přešel ke kávovaru. „Udělám kafe, jo? A nechceš mě něco naučit vařit? A Tsutomu by se díval? Aspoň přijdeš na jiné myšlenky."
Začal jsem příhodu s Naokim zamlouvat, protože jsem nechtěl, aby si Tsutomu dělal ještě větší starosti. A taky Shuishi vypadal, že potřebuje povzbudit a přestat na to myslet.
No, koho by napadalo, že někdy budu já někoho utěšovat.
Uchechtl jsem se tomu a zavrtěl hlavou.
„Chceš preso, latté nebo spíš čaj, nebo-" otočil jsem se na Shuishiho, ale v tu chvíli se rozezněl zvonek, až jsem s sebou škubnul a málem mi vypadl hrnek z ruky.
V domnění, že je to zase Naoki jsem popadl Tsutoma za paži a prosebně se na něj zadíval.
„Prosím, Tsu, nechoď tam. Nechci, aby se ti něco stalo."
Tsutomu
Kdyby tu nebyl Shuishi, nejspíš bych se nic nedozvěděl. Proč má Takehiko snahu všechno zamluvit, a odvést pozornost jinam?
Otočil jsem se k němu a už ho skoro držel za bradu, abych si prohlédl jeho tvář, když se ozval domovní zvonek.
Takehiko mě chytl za ruku, aby mě zastavil, Shuishi úplně nadskočil, jak měl nervy v háji.
Nejspíš mu budu muset nalít kalíšek saké, aby se uklidnil.
To jsem to dopracoval. Ještě se začnu bát i já…
„Neboj, nic se mi nestane. To nejhorší mám za sebou,“ ukázal jsem Takehikovi na obvaz na hlavě.
A nechal jsem ho, ať si to přebere podle sebe.
Vyprostil jsem z jeho sevření můj rukáv, a pak odhodlaně šel ke dveřím, když se znovu ozvalo zazvonění.
„Třeba je to policie, co jsi volal, Shuishi!“ zavolal jsem ještě z předsíně, když jsem otvíral dveře.
„No, policie tak úplně ne, ale něco podobného,“ ozval se mužský hlas.
Rychle jsem se otočil zpátky a hleděl na vyššího muže, který se tvářil dost vážně a… Ustaraně?
„Co si přejete?“ podezíravě jsem se na něho podíval.
V uniformě nebyl, průkaz mi neukázal…
„Zavolal mi Shuishi Hashimoto. Byl docela vyděšený, a nebyl schopný mi pořádně říct, co se děje. Jen něco vyhrkl o napadení, policii a adresu a zavěsil. To je vše… Rád bych věděl, že je v pořádku,“ zamračil se na můj obvaz na hlavě.
„Je v kuchyni, a kromě toho, že je ještě vyplašený, tak se mu fyzicky nic nestalo. Aspoň myslím… Nebo… doufám… ještě jsem ho nestihl prohlédnout… Prosím, pojďte dál,“ víc jsem otevřel dveře a pozval jsem toho člověka dál.
„Jsem Tsutomu Kibou, majitel tohoto domu, a vy jste?“ zeptal jsem se ještě, když si zouval boty.
Za dnešek tolik překvapení a šoků, že jsem se ho zapomněl na jméno zeptat hned…
Takehiko
Tsutomu se nenechal přemluvit.
Když odešel, nevěděl jsem, jestli vyběhnout za ním, nebo utěšovat Shuishiho, který vypadal, že se každou chvilku vyvrátí.
Nakonec jsem přešel k Shuishimu a trochu neohrabaně ho objal.
Nemám tušení, jak někoho utěšit.
„Bude to dobré, uvidíš," křečovitě jsem se na Shuishiho usmál a zaposlouchal se, jestli neuslyším křik.
Místo toho jsem ale zaslechl blížící se… hlasy? Že by nakonec opravdu ta policie?
Nebyla to policie.
„Ach, omlouvám se, že jsem se hned nepředstavil-" zaslechl jsem mezi dveřma do kuchyně známý hlas.
„Akino!"
„Fukuzawo-san?"
„Takehiko?!"
Všichni tři jsme to snad vykřikli zároveň a koukali po sobě jako kdybychom spadli ze sakury.
Než Shuishi vyprskl a začal se potichu smát.
„Takehiko!" přišel ke mně Akino, který se taky už vzpamatoval a pevně mě objal.
„Shuishi! Jsi v pořádku?! Co se tu dělo?" otočil se pak na Shuishiho a začal si ho prohlížet.
„Jsem… jsem v po-pořádku… ale… co tu děláte?" zeptal se Shuishi, který už se trochu uklidnil.
„No, volal jsi mi, ale nejspíš sis spletl číslo a já ti nestihl ani nic říct. A tak jsem přijel. Zdá se, že mi máte oba dva co povídat. Ale napřed…" otočil se Akino k Tsutomovi a mírně se uklonil. „Omlouvám se za vyrušení. Jsem Fukuzawa Akino, policejní konzultant a Takehiko je něco jako můj chráněnec. V jistém ohledu. A Shuishiho učila moje žena a snažila se mu pomoct. Vždycky měl problém s tím se prosadit, i když je velice chytrý a šikovný."
Akino vypadal, jako by ohledně mě opatrně volil slova, snad aby neprozradil víc, než možná musí, a tak jsem ho zatahal za rukáv, aby se ke mně otočil.
„Tsutomu to ví. Ví všechno," zašeptal jsem a mírně zrudnul pod Akinovým pátravým pohledem.
Tsutomu
Tak jo, Shuishi zavolal policii, ale jinou, než si původně myslel. Pořád lepší, než kdyby sem naběhl, kdo ví kdo. Vedl jsem ho do kuchyně, ale nakonec jsem překvapeně zůstal stát mezi dveřmi a hleděl na ně.
„Vy se všichni-“ nestihl jsem se ani zeptat a ten Fukuzawa mi dal vysvětlení sám.
Takže Takehiko je jeho chráněnec? Už jsem si chtěl Takeho přitáhnout k sobě, ale když Fukuzawa řekl, že má ženu, v duchu jsem si oddechl.
Bylo vidět ale jeho zaváhání, co se týká Takehika, ale ten ho ujistil, že o všem vím. Teda já jo, ale Shuishi to neví. A tak jsem se rozhodl raději o duchovi pomlčet. Teda pokud Takehiko myslel tohle.
„Co se stalo?“ otočil se Fukuzawa na Shu. „Jsi celý ubrečený.“
„On… já volal policii… omlouvám se, Fukuzava-san. On… ten chlap… nadával mi. Říkal, že jsem děvka pana Kiboua, udeřil Takehika, chtěl ho odvézt, byl hrubý na pana Kibou, já… bál jsem se…“ fňukl znovu Shuishi.
„Abych to vyjasnil,“ konečně jsem se rozmluvil i já. „Nechal jsem tady kluky samotné, protože jsem šel odvézt věci do sběrného dvoru, a toho využil Naoki, který tu zřejmě obcházel a hlídal, a v momentě, jak s Takehikem nikdo nebyl, tak sem prostě vtrhnul. A nebylo to poprvé.“
„Naoki? Ten Naoki ze Svatyně? Ten klidný Naoki? Kuchař?“ šokovaně se Fukuzawa podíval na Takehika, když jsem ještě dodal celé Naokiho jméno.
„Hm, tak ho nejspíš znáte. A už tak klidný není. Je vyloženě posedlý Takehikem. Už dvakrát tu byl a chtěl ho odvézt. Byl agresivní. A řekl bych, že je teď vzhledem k Takehikovi nebezpečný. A nejen vůči němu. A mám obavy, aby se někomu něco nestalo, pokud jeho vyšilování přesáhne pomyslnou hranici,“ došel jsem k Takemu, přitáhl jsem si ho majetnicky k sobě a políbil ho do vlasů.
„Já bych nerad, aby se komukoliv něco stalo, a hlavně ne Takemu,“ znovu jsem mu věnoval polibek.
„A myslím si, že tenhle člověk… potřebuje pomoc, jinak to bude horší a hroší…“
Takehiko
Začervenal jsem se, když si mě Tsutomu přitáhl k sobě do náruče a políbil.
Akino se jen pousmál, pátravě se na mě zadíval a kývl hlavou.
Pak ale zvážněl, a zatímco já jsem šel dodělat kafe a Akinovi čaj, ti tři si sedli ke stolu.
„Tak co se stalo," vybídl mě Akino, když jsem si sedl k nim.
„Naoki…" odmlčel jsem se a stiskl rty.
Nějak mi to najednou nešlo přes pusu, říct, jak moc se změnil.
„No tak. V klidu, víš, že ti hlavu neutrhnu," povzbudil mě Akino a natáhl se, aby mi pocuchal vlasy.
„Abych vám to vysvětlil," otočil se na Tsutoma.
„S otcem jsme chodili do Svatyně a pamatuju si Takehika ještě jako malého prcka. Zvlášť po smrti otce to neměl jednoduché, ve Svatyni se na rodiny a přátelství nehraje. Dost často jsem otce prosil, abychom si Takeho vzali k sobě, ale neuspěl jsem. A proto, když jsem dospěl a osamostatnil se, slíbil jsem Takehikovi, že mu se vším pomůžu. Ale to jsem trochu odbočil. Chtěl jsem říct, že znám i Naokiho. Byl jediný, kdo se k Takehikovi choval slušně a pomáhal mu. Proto je těžké tomu uvěřit. Ale Takehikovi věřím. Ten nikdy neuměl lhát. V tomhle je asi stejný jako Shuishi. Vlastně, ti dva jsou si dost podobní v určitých věcech. Jen by Shuishi potřeboval trochu Takehikovi odvahy a rozhodnosti. A Takehiko by zas občas potřeboval trochu Shuishiho pokory. Oběma jsme se snažili pomoct, ale i v tomhle jsou naprosto stejní tvrdohlavci. Shuishiho matka pila, na synovi jí moc nezáleželo a jednou prostě odešla pryč s milencem. O Shuishiho se tak starala teta, která měla dost svých problémů, což se na něm podepsalo, a díky tomu byl ve škole dost šikanovaný, než se na to přišlo a zarazilo. O Takehikovi nejspíš víte i to druhé, takže oba potřebovali pomoct. Ale ani jeden nechtěl naše peníze, a už vůbec ne se k nám nastěhovat, což jsem si chvilku bral docela osobně. To, že se jednou potkají, by mě ani ve snu nenapadlo,“ zasmál se nakonec Akino krátce a tentokrát pocuchal vlasy Shuishimu.
„A teď ty… řekni, co se stalo," vybídl mě.
A já mu pověděl o všem, od chvíle, co jsme se s Naokim potkali v kavárně, přes to, jak mu Tsutomu nabídl práci, jak vznikly první problémy, jak to vygradovalo ten den, kdy Tsutomu Naokiho vyhodil, až po jeho dvě návštěvy, z nichž ta dnešní málem skončila tím, že mě odvezl pryč.
Akino se zadíval na Tsutomův obvaz na hlavě, pak na mou tvář, a nakonec na Shuishiho.
„No, poprosím někoho z kluků, aby Naokiho hlídali, a šéfa, aby postavil hlídku před váš dům. Nenápadně. Bude na tobě, jestli to nahlásíš. Nutit tě nebudu, i když jak tě znám, nebudeš chtít. Každopádně, tohle už je dost závažné a Naokimu může hrozit až vězení. Doporučil bych ti změnit si číslo, jak ti navrhl tady Kibou-san. A pokud by se něco stalo, okamžitě mi dáš vědět," promluvil po chvilce Naoki, a pak z peněženky vytáhl vizitku a podal ji Tsutomovi. „Tady máte i vy na mě číslo. Kdyby náhodou, volejte klidně i uprostřed noci. Dost mi na těch dvou neřádech záleží, a nerad bych, aby se jim něco stalo.“
Tsutomu
Nevím, jak Shuishi je moc velký tvrdohlavec, ale celkem rychle se mi ho povedlo přesvědčit, že zůstane a přijme ty finance, které jsem mu nabídl za jeho práci. Ostatně… Já mu vlastně ani nedal na výběr.
Ale co se týče Takehika, tak to je jiná…
„S tím tvrdohlavcem máte pravdu, sám jsem to poznal, když nechtěl jít Takehiko do nemocnice, když… No, když měl menší úraz. Pravda, nakonec z toho nic vážného nebylo, ale i tak. Jistota je jistota. No,“ převzal jsem si od Fukuzawy vizitku a sám jsem mu předal svoji. „Takže vás vlastně můžu brát jako takového toce tady těch dvou zlatíček? No, jo, vy jste teda něco jako bráchové… A řekl bych, že opravdu jste si v hodně věcech podobní.“
Vážně mě to pobavilo, a dokonce jsem se začal i smát. Jo, mám pod střechou dva bratry, kteří o sobě zatím nevěděli, jejich něco jako tátu, a už chybí jen maminka.
„Pane Fukuzawa, budu rád, když ohledně Naokiho zjistíte, co půjde a nějak se to dá do pořádku. On navíc neví, jak je to s tímhle domem,“ podíval jsem se na moment ke stropu a doufal, že pochopí. „A mohlo by se stát, že sem přijde a zrovna v tu nejnevhodnější dobu… Chápu, že vy víte, o co jde, i vzhledem k tomu, že Takehiko měl od vás doporučení.“
Jo, paměť mám dobrou, a po tom, co se několikrát zopakovalo jméno Fukuzawa, vzpomněl jsem si i na ten doporučující dopis.
Bylo fajn ale slyšet zase něco víc o Takehikovi, a já pochopil, že Fukuzawa mi toho může povyprávět i více, když se Takehiko k tomu moc nemá. Z něho to člověk musí doslova páčit.
„Zůstanete na oběd? Shuishi bude vařit, teda… Bude učit Takehika, a taky… Přijďte někdy na návštěvu i s vaší paní. Vypadá to, že tu kluci už zůstanou. Teda… Take-chan určitě, a Shuishi, tak to záleží na něm. Ale budeme rádi, když nám neuteče, když už se naše cesty osudu zkřížily takhle podivným způsobem.“
Jo, nejspíš opravdu začnu psát, už teď mluvím skoro jako spisovatel. A vlastně bych klidně mohl začít, námět mám. Protivného ducha, protivného kuchaře a nečekané setkání.
Jo, to půjde…
Takehiko
Napučil jsem se, když se ti dva o mě bavili, jako bych tam ani nebyl.
Prý tvrdohlavec! A zlatíčka! A jsem si se Shuishim podobný?
Oba jsme se na sebe podívali, a pak vyprskli smíchy.
Jo, nejspíš proto jsem na něj možná žárlil? Kdo ví.
A to s tím, že Akino je něco jako náš otec...
„To s tím otcem," naklonil jsem se k Tsutomovi, když se Akino pustil do řeči se Shuishim. „Popravdě, Akina jsem jako otce neviděl. Spíš jsem byl do něj hodně dlouho tajně zamilovaný. Asi."
Uchechtl jsem se, a pak vyplázl na Tsutoma jazyk, než jsem vstal od stolu.
„No, vzhledem k tomu, že teď nic nemám a žena je v práci, pořád učí, i když už by mohla být jen doma, tak se klidně zdržet můžu. Aspoň uvidím Takehika vařit. Jednou jsem mu u nás řekl, ať si ohřeje vodu na nudle. Málem jsme vyhořeli," uchechtl se Akino a já se na něj zašklebil.
„Tak pojď, Shuishi, ať se můžu předvést," vypjal jsem hruď a přešel k lince.
„A… a co chceš dělat?" podíval se na mě trochu nervózně.
„To je jedno, hlavně, abych to zvládl," pokrčil jsem rameny.
Shuishi chvilku přemýšlel, zatímco Akino se dal do hovoru s Tsutomem.
V tuhle chvíli jsem byl víc než rád, že jsem Akinovi o své "práci" řekl a Naokimu naopak ne.
„Tak… co udělat rá-rámen a yakisobu?" otočil se na mě Shuishi a bylo vidět, jak je z toho celý nervózní.
Teď jsem zapřemýšlel já. Jo, to by nejspíš šlo.
Když jsem souhlasil, Shuishi se hned vrhl k lednici téměř ve stejné chvíli jako já, takže jsme si dali hlavičku, jen to zadunělo. Po asi třech dalších karambolech, když jsem Shuishimu málem vypíchl oko hůlkami, on mě sejmul pánvičkou, já jemu pustil vejce na nohu, jsme se sladili, teda spíš ze Shuishiho spadla nervozita, a já pak nestačil zírat.
„Ne. Takhle ne. Na kolečka," rozkázal mi přísně, kdy jsem se pokoušel nasekat jarní cibulku.
„A není to jedno?" pokrčil jsem rameny.
„Ne! Musí být na kolečka!" dal si ruce v bok a zamračil se.
Ještě chvilku jsme se dohadovali, než jsem nakonec ustoupil.
Jo, Shuishi se nezdál, ale jakmile se pustil do vaření, byl z něj úplně někdo jiný.
Ale pravda byla, že mi to s ním šlo mnohem líp než s Naokim, a tak za chvilku na sporáku bublal hrnec se základem na rámen a všechna zelenina byla už očištěná a nakrájená.
Tsutomu
Nejspíš Takehikovi ten jazyk ukousnu, pokud ho na mě ještě jednou vyplázne. Ale víc mě zaujalo to, co říkal o Akinovi. Nenápadně jsem se na Fukuzawu podíval, jestli by přece jen…
Né, nevidím u něho nic, co by ho řadilo mezi nás. Jo, na tohle my máme radar.
Co se týká spolupráce u vaření, zpočátku jsem si myslel, že Shuishi bude stejné nemehlo jako my ostatní. Ale pak jsem si vzpomněl na tu skvělou snídani, a už jen čekal, kdy se do toho vaření pustí doopravdy a nezlikviduje přitom půlku kuchyně nebo Takehika.
Ale nakonec se uklidnil, a myslel opravdu už jen na vaření. Dokonce si dokázal dupnout.
A Takehiko ho kupodivu poslouchal.
„Říkal jsem, že je to lepší, než jak nás učil Naoki,“ pokýval jsem hlavou. „Jo, když jsem ho znovu vzpomněl, můžete se mnou do mé pracovny? Mám tam smlouvu, a v ní je Naokiho adresa, tak jestli ji budete potřebovat. Nevím, jestli se třeba nestěhoval nebo tak. Anebo se natrvalo nenastěhoval do auta, aby byl poblíž. Ale raději vám tu adresu dám.“
Nakonec jsme vstali a společně s Fukuzawou jsme vyšli nahoru do mé pracovny, kde jsem mu vytáhl Naokiho smlouvu a on si hned opsal adresu do svého detektivního deníčku.
„Jsem rád, že jste Takehika přijal,“ vstal, schoval si zápisník do kapsy, a podíval se na mě.
„Určitě už víte, proč je tady…“
„Vím, ale Shuishi to neví. Nemá ponětí. A navíc… S tím duchem je to trochu komplikovanější. Myslí si, že já jsem náš pra předek, který v tomhle domě žil. A proto ten duch prostě nechce odejít, protože jsem tomu prapředkovi hodně podobný. A, divil byste se, ale ten duch žárlí. Pochopíte to? Opravdu žárlí, a díky tomu Takehiko letěl z okna. Ale nebojte, je v pořádku. Spíš mi dělá starosti Naoki, má od něho tunu zpráv a zmeškaných hovorů, stále ho sleduje a číhá na moment, kdy bude aspoň chvíli sám. To je teď momentálně větší problém.“
„Něco s tím uděláme, nebojte,“ ujistil mě Fukuzawa. „Raději půjdeme dolů, aby se tam kluci nepřizabili navzájem,“ zasmál se ještě, a pak už jsme sešli do kuchyně, abychom pokračovali ve sledování kuchařského umění obou.
Takehiko
Ani jsem nepostřehl, kdy Tsutomu s Akinem odešli.
Shuishi mi dával pořádně zabrat, až se ze mě pot doslova řinul. Opravdu byl k nepoznání. Ale bylo na tom i vidět, jak vaření opravdu miluje a dokázal jsem si ho představit v nějaké luxusní restauraci. Měl cit pro detaily, nic neponechával náhodě, byl trpělivý, a když mluvil o vaření, mluvil s láskou a vůbec se nezadrhával ani nekoktal.
Opravdu jako úplně jiný člověk.
I když… Když se to tak vezme, já taky s duchy jednal jinak.
Tušil jsem, že se Shuishim se nejspíš opravdu naučím i vařit, a nejen já, ale když zavelel přestávku, byl jsem i docela rád.
A v tu chvíli se kluci vrátili a já jen přemýšlel, kdy vůbec odešli.
„Myslím, že to půjde," zazubil jsem se na Tsutoma, ale pak už mě hnal Shuishi znovu do práce.
Šla mi z toho hlava kolem, když jsem zjistil, co všechno rámen obnáší, a to to Shuishi považoval za jednoduché. Myslím, že miso nebo udon byl mnohem jednodušší.
Když bylo hotovo, nedalo mi to, abych na sebe nebyl pyšný. Tohle vypadalo mnohem líp než to, co nás učil Naoki. A dokonce jsem poprosil Tsutoma, aby to vyfotil a poslal klukům.
Jo, jen ať závidí.
Přistihl jsem se, že se už těším, až budeme pokračovat a dělat yakisobu. A až si jednoho dne uvaříme sami bez něčí pomoci. Teda...
Pokud tady ještě zůstanu a Tsutomu mě nevyhodí.
„No páni, je to opravdu moc dobré! Vážně jsi skvělý učitel, Shuishi!" pochválil ho Akino a Shuishi málem spolkl hůlky.
Jakmile přestal vařit, už to byl zase ten uťápnutý kluk, co by se nejraději schoval někde do koutku a dělal, že neexistuje.
Měl jsem ale takové tušení, že pokud tu zůstane, brzo ho někdo jako poděs Rin předělá k obrazu svému. Uchechtl jsem se a na okamžik zahleděl z okna.
Kdo by to byl řekl, že dopadnu takhle.
Myslím, že to byl možná osud. Odchod ze svatyně, Akino, to, že vidím duchy. Jedině díky tomu všemu jsem se seznámil s Tsutomem. Jedno bez druhého by nešlo, a i když cesta sem nebyla zrovna dlážděná zlatem, jak někdo kdysi řekl, všechno zlé, je k něčemu dobré.