Takehiko
Byl jsem zaražený, i když ke mně Tsutomu přišel a políbil mě.
Jednak jsem se trochu styděl, a taky jsem nevěděl, co si o tom myslet.
Nejraději bych teď byl jen s Tsutomem, ale vzápětí jsem se okřikl, protože jsem se choval jako děcko.
Tsutomu je dospělý chlap a nebude mě pořád držet za ručičku.
V kuchyni jsem si víc prohlédl toho kluka, když Tsutomu řekl, že ho málem srazili, a tak ho vzal sem, protože neměl kam jinam jít.
Proč mi to až moc připomínalo mě?
Proto jsem měl obavu, že mě Tsutomu vymění?
Vypadal, že je zhruba ve stejném věku, škaredý bohužel taky nebyl, i když vlastně, ani jsem netušil, jestli je na kluky nebo holky.
Přesto ty pochybnosti uvnitř mě pořád byly.
Teda, nebylo to tak, že bych Tsutomovi nevěřil. Ale bylo to proto, že jsem měl pochybnosti o sobě. Že prostě pro něj nejsem dost dobrý a jednou přijde den, jako je tenhle, jen s tím rozdílem, že mi řekne:
‚Čau, vyměnil jsem tě.‘
No, nakonec jsem to ale musel na chvilku pustit z hlavy, protože když jsem viděl, jak se všichni cpou, měl jsem obavu, aby na mě vůbec něco zůstalo.
„Mhmm…" zachrčel jsem s plnou pusou a oči se mi převrátily, jak moc to bylo dobré, a to jsem si zatím dal jen udon.
Jak může někdo, tak úžasně vařit?!
Doslova jsem chrochtal blahem a cpal se jako neřízený.
Udon, tempura, sushi, dango, yakitori, katsudon, a pak ten koláč! Určitě západní styl, ale neměl chybu! Málem jsem zajel pod stůl a myslím, že jsem i funěl, jak jsem se toho snažil do sebe narvat, co nejvíc.
Tsutomu
Při pohledu na Takehika, jak si doslova chrochtá blahem, jsem se musel usmát. Dělaly se mu až boule za ušima, když se pustil do jídla. A když se jeho pohled stočil ke koláči, měl jsem jasno.
Zeptal jsem se, kdo chce kávu, a tak jsem nakonec dělal tři. Pro sebe, pro Soru a pro Takehika.
Tenhle čas, kdy přijedu z rodinného sídla a přivezu něco k jídlu, je snad jediná chvíle, kdy je u stolu slyšet jen mlaskání a něco podobného jako: Hmm… ummm… ááá… hhmmm…
Po očku jsem se díval i na Shuishiho. Bylo vidět, že má hlad, ale jedl pomalu, a nesnědl všechno, co mu Hideki naložil doslova kopcem.
No, pokud se pořádně nenajedl několik dní, tak by mu stejně bylo špatně, určitě musí mít stažený žaludek. A taky bylo zvláštní, že se nad jídlem nerozplýval jako ostatní.
„To je torta sbrisolona,“ ozval se najednou do ticha jeho hlas.
Až mě překvapilo, jak jemně zněl a nepřekvapilo to jen mě. Na okamžik všichni přestali jíst a zírali na něho s otevřenou pusou.
„Omlouvám se,“ špitnul polohlasně a hned celý červený sklonil hlavu. „Nechtěl jsem rušit při jídle.“
„Jak víš, jak se ten koláč jmenuje?“ otočil jsem se na něho. „Nevypadáš na to, že bys měl kdo ví kolik peněz, aby sis tohle mohl dovolit jíst.“
Kruci, zas moje upřímnost…
„No, já… Já to znám… učil jsem se to… Jsem… jsem kuchař…“
„Kuchař a několik dní nejedl? Vždyť jsem to kručení slyšel až ke mně!“ vytřeštil na něho oči Rin.
„Já… nemám teď práci… Jsem už skoro půl roku na ulici a dneska… dneska jsem měl jít na… nestihl jsem to…“ zadíval se na mě a znovu se rozbrečel. „Už mě nevezmou… je tam… velký zájem…“
„Kam tě nevezmou?“ ozval se znovu Rin.
„Do práce…“ popotáhl Shuishi a já mu přisunul krabičku s kapesníky.
„A máš vůbec nějakou praxi, že ses tam chystal?“ vytřeštil na něho Rin oči, když řekl, kam se vlastně chystal. „To je vyhlášená restaurace, a nevím, jestli by přijali někoho, kdo sotva vyšel ze školy.“
„Je mi… dvacet pět…“ špitnul tak tiše, že jsme mu skoro nerozuměli.
Na moment zavládlo ticho. Snad skoro všichni jsme se na něho dívali, jestli je to vůbec možné, aby kluk, který vypadá sotva na osmnáct měl dvacet pět roků.
„No, Tsu-chan, co kdyby nám tady mladý kuchař Shuishi vařil?“ otočil se na mě Rin.
Zamyslel jsem se.
Najmout kuchaře si nemůžu. Ale ubytovat ho můžu, a kdyby nás učil vařit, tak by si tím mohl zaplatit nájem…
„Pokud se osvědčíš, tak tě zaměstnám, na nějakou dobu určitě. Teď se půjdeš vyspat, a jak si odpočineš, tak ti to vysvětlím, ano?“ podíval jsem se na Shuishiho a pak se otočil na Rina.
„Vezmi ho k sobě a dej mu, prosím, věci na spaní…“
Myslím, že mladý protestoval. Ale požádat o to Rina byla ta nejlepší věc, protože ten se s ničím nesral. A za chvíli byla slyšet voda z koupelny, jak se Shuishi sprchoval, a pak jeho protesty, když ho Rin táhnul k sobě do pokoje a vysvětloval mu, že mu nesmí dělat bordel v jeho věcech.
„Možná… kdyby ukázal, že umí dobře vařit, mohl by nás učit. Uvidíme, zkusit bychom to mohli. Co vy na to?“ otočil jsem se na ostatní a taky na Takehika, který funěl, jak si nacpal pupek.
Zvedl jsem se, přešel jsem k němu, olízl mu sladké rty, na kterých byly cítit mandle z koláče.
„Nemohl jsem se dočkat, až budu zpátky, u tebe… a navíc, mám něco, co by mohlo pomoct s tím duchem.“
Takehiko
Takže kuchař?
Takhle mladý? No, možná nebylo divu, že nic nemohl najít, zvlášť pokud neměl praxi.
I když teda, spíš jsem ho tipoval, že bude tak o rok mladší než já, a docela mě nakrklo, že jsem v tomhle baráku pořád nejmladší.
S funěním a spokojeným úsměvem jsem se díval na to, jak si Rin nováčka bere do parády a zavrtěl jsem hlavou. Neměl bych mít pochybnosti.
Ale přesto se Tsutoma zeptám.
A to mi taky hned připomnělo ty peníze.
Než jsem však stihl něco říct, Tsutomu už byl u mě, a já jen s rudými tvářemi vzdychl, když mi olízl rty.
„Určitě by nebylo špatné to zkusit. Nevypadá, že by byl takový jako Yatsura. Promiň, Take-chan," ozval se Sora, který uklízel hrnky od kávy. „Což mi připomíná. Byl tady, když jsi odjel, Tsutomu.
Chvilku potom. Byl neodbytný a velice se dožadoval Takehika. Nedal si říct, dokud jsme mu nepohrozili policií. A taky mi Takehiko říkal, že od něj měl přes čtyřicet zpráv a osmdesát nepřijatých hovorů. To už mi nepřijde normální. Ten člověk je Takehikem doslova posedlý."
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou.
„Co? Ty bys to Tsu-chan neřekl. A má právo to vědět," pokrčil rameny Sora, zatímco já jsem brblal a snažil se být co nejmíň viditelný.
„Jo, a taky musím ještě vyřešit, jak vrátit peníze, co mi najednou přišly na účet. Myslel jsem, že je poslal on nebo Akino, ale oba tvrdí, že to neudělali. Někdo se spletl, tak to potřebuju nějak vrátit, ale moc v tomhle chodit neumím, tak jestli bys mi mohl, prosím, pomoct?" podíval jsem se na Tsutomu a snažil se nějak Naokiho zamluvit, a taky jsem na to nechtěl zapomenout a vyřídit to, co nejdřív.
Tsutomu
Zamračil jsem se, když Sora řekl, že tu byl Naoki. A chvilku po tom, co jsem odjel?
Jako by ten člověk čekal právě na to. Jako by byl někde poblíž a sledoval náš dům.
Těžko to byla náhoda, že přišel ve chvíli, kdy jsem já odešel.
„Jestli tě bude otravovat a nedá pokoj, tak se neznám. A jestli mi přijde a oči, tak mu rozbiju hubu. Chci tě Takehiko požádat, aby sis změnil číslo. Dáš vědět jen těm, kterým věříš, že ho Naokimu nedají. Můžeš to pro mě udělat?“
Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám, co Takehikovi nařizovat.
„Promiň, jen… mám starost, aby se to nezvrhlo v něho horšího. Sora má pravdu, to je už na nahlášení na policii. Ale rozhodni se sám. A s těmi penězi… Omlouvám se, ale s tím ti nepomůžu. Vím sice, jak na to, ale neudělám to. Ty peníze… No, pokud nechceš smrtelně urazit mého otce, a věř mi, že to opravdu nechceš, už jen proto, že tvůj kluk je jeho syn, tak si ty peníze necháš. Není to žádný milodar. Poslal ti tolik, kolik si normálně exorcisti účtují za vyhnání ducha. A jediné, o co tě prosí, aby to nikde nešlo ven.“
„No vidíš!“ vstal Hideki, a poplácal Takehika po zádech. „Konečně pořádná výplata! Lepší než platit vejcemi, ne?“
Jo, to si taky myslím. Takehikova práce není jednoduchá a opravdu si ty peníze zaslouží. Může to brát jako začátek svého podnikání.
Počkal jsem, až kluci odejdou, a pak jsem se přisunul blíž k Takehikovi.
„Něco jsem se dozvěděl, co by mohlo pomoct s tím duchem, a opravdu se to týká těch, o kterých jsme si to mysleli. Aspoň z větší části,“ promluvil jsem polohlasně. „Tsubaki byla těžce nemocná a Kuroin se o ni, nezvykle na tu dobu, hodně staral. Prý ji hodně miloval. A když umřela, tak z domu odešel i s dětmi, protože tu prý už nemohl být. Nepřišlo se na to, jestli opravdu ale umřela nemocí, nebo ji k tomu někdo pomohl, protože poslední dny už ani skoro nekomunikovala, a na lůžko byla upoutána několik měsíců. Když odešli, tenhle dům zůstal opuštěný. Kuroin si v novém sídle najal nové služebnictvo. Kromě dětí nechtěl mít nic, co by mu připomínalo tenhle dům, kde umřela jeho žena. Původní sloužící odešli, až na jednu služku, která tu někde spáchala sebevraždu. Prý byla hodně chudá, a neměla kam jít, a bála se, co bude. Ale to je to, co se povídá… Víš, táta to myslel dobře, že ti ty peníze poslal. Přeje si taky, aby ten duch tu nebyl, a podle toho, co říkal, tak ho jako dítě zřejmě taky cítil, nebo jeho přítomnost. Ale nechce, aby to vyšlo na veřejnost. Má strach, aby to neuškodilo jeho obchodům. Takže v tom nejspíš bude něco víc. Možná něco najdeme v těch starých dokumentech.“
Takehiko
Zapřemýšlel jsem nad tím, co řekl Tsutomu. Ne, zatím nechci Naokimu způsobovat problémy, ale nejspíš si to číslo opravdu změním. Ještě chvilku počkám a uvidím.
O pár vteřin později jsem ale na celého Naokiho zapomněl, když mi Tsu řekl, od koho ty peníze jsou.
„Tak za prvé," promluvil jsem konečně, když Tsutomu domluvil, "je to strašně moc peněz! Tolik si účtují jen ti nejlepší, a to já ani zdaleka nejsem!"
Zafuněl jsem a naklonil se ještě víc k Tsutomovi, že jsem na něj málem přepadl.
„Je to vážně hodně!" zavrtěl jsem hlavou. „Ale zase bych nerad urazil tvého otce. Vůbec nevím, co s tolika penězi budu dělat."
Nemohl jsem se zlobit. I když to bylo pro mě trochu nepříjemné, nebo spíš, cítil jsem se víc svázanější, opravdu bych ty peníze nejraději vrátil, ale zase jsem nechtěl Tsutomovi způsobit nějaké potíže. Kdo ví, jak to doma má. Sice je dospělý, ale není jednoduché žít v zámožné rodině dodržující ještě staré tradice a s tak bohatou historií.
Musel jsem to chvilku rozdýchat, než jsem se vrátil k souvisejícímu tématu.
„Jinak můžeš otce ujistit, že to nikde vykládat nebudu. Jednak nemám komu, a taky jsem to nikdy nedělal. Jediný, kdo o tom ví, je Akino, ale ten ví jen základ, řekl mi o tvém domě, ale víc se o to nestaral. Je na něj spoleh. A Naokimu jsem nic neřekl. A nikoho jiného neznám. A teď k duchovi. Dneska v noci půjdu do pokoje. I kdybysme ve svitcích a dokumentech nic nenašli, stejně tam půjdu a vyrukuju na ní aspoň s tímhle. Ale určitě je to posun dopředu. Můj názor je ten, že ta služka, co spáchala sebevraždu, milovala Kuroina. A jeho ženu brala jako překážku, tak ať už úmyslně či neúmyslně, zapříčinila její smrt a myslela si, že tak Kuroina získá konečně pro sebe, jenže ten se místo toho odstěhoval i s dětmi pryč a na služku si ani nevzpomněl. A proto, že se ani po smrti nedokázala od domu odpoutat, zůstala v pokoji, který je nejspíš příčinou všeho a rozhodla se počkat, dokud se Kuroin zase nevrátí, aby ho získala. A Kuroin se vrátil. A to jsi ty. Proto to všechno začalo. Všechny bere jako hrozbu, ale doposud byla poutaná pokojem, tak nemohla mimo něj nikomu nic udělat, dokonce, i když se její milovaný dům mnohokrát předělával. O tom, jak je silná, ale svědčí i to, že i přesto všechno tu dokázala vydržet. Její láska ke Kuroinovi opravdu musela být obrovská. Bohužel, to Kuroinova k jeho ženě nejspíš taky. A to bohužel ta služka nedokázala pochopit. Snad se nám podaří všechno zjistit dřív, než posedne celý dům. To nejhlavnější nám totiž pořád uniká. Potřebuju znát její jméno. Potřebuju vědět, jak se jmenovala, abych ji s příběhem mohl ztotožnit a uvolnit ji odsud," vysvětlil jsem Tsutomovi, jak málo v podstatě chybí k tomu, aby už byl klid, ale přesto je to to nejzákladnější, bez čeho se nepohnu dál.
Tsutomu
Byl jsem rád, že Takehiko přijal peníze bez větších problémů, i když bylo vidět, že se mu to moc nelíbí.
„Shu-chan spí jak dřevo. Bože, ten je tak krásný… nejraději bych ho celého okousal,“ přerušilo nás povzdechnutí Rina, který právě vešel zpátky do kuchyně.
„Tak ho prosím tě, nechej žít, ano?“ hned jsem se na něho otočil. „Rád bych, aby hned neutekl. Pokud je dobrý ve vaření, tak by nás mohl učit. Vypadá to, že by s ním nemusely být problémy. Ale kdyby se vzbudil a chtěl odejít, přijď mi říct, ano?“
Pak jsem chytl Takehika kolem pasu, přitáhl si ho blíž, a druhou rukou si ho stáhl pro polibek.
„Půjdeme se podívat do domečku,“ ještě jednou jsem ho políbil, a pak už jsem vstal.
Rozhlédl jsem se po kuchyni, mírně jsem stáhl obočí a zavrtěl hlavou.
„Kuchyň uklidím potom. Stejně, jak to tu chodí, tak tu bude zase za chvilku bordel.“
Přesto jsem však Takehika pustil, abych aspoň pouklízel jídlo, co zůstalo ležet na lince a na stole, a nádobí hodil do myčky, aby to tu nevypadalo, jako když vybuchne bomba. Ještě jsem se zaběhl nahoru převléct, protože jsem byl pořád v kimonu, a za další chvíli už jsme s Takehikem mířili do domečku.
Ani nevím, kdy jsem tomu začal říkat domeček. Možná od chvíle, kdy tomu tak začal říkat Takehiko?
„Slib mi, že až půjdeš do pokoje, že budeš opatrný. Nechci tě zase sbírat dole pod oknem. A nejspíš zatluču ono velkými prkny a velkými hřebíky. Stejně budu nervózní. Ale věřím tomu, že když jsi připravený, tak se ti nic nestane. Snad…“ úkosem jsem se podíval na Takeho.
„No, a ty peníze, táta to vzal podle toho, kolik si exorcisti za tuhle práci berou. Takže je to v pohodě. A můžeš je třeba použít do začátku svého podnikání. A to s tou služkou… Mohlo by to být tak nějak. V té době jich bylo víc s problémy a chudobou, ale nikdo další nedělal žádné problémy a šli si najít novou práci. Jen ta jedna… Možná ten dům bere za svůj, protože to byla jedna z těch hlavních, které se staraly o pány domu a děti? Ale jsou to jen spekulace… A sakra… Kdo to tu všechno uklidil? Doufám, že jsi to netahal všechno sám?“ zastavil jsem se v přízemí domku a hleděl jsem na ten uklizený prostor.
Takehiko
Musel jsem se pousmát nad tím, jak Rin přiletěl do kuchyně a hned se nad Shuishim rozplýval.
Tak nějak jsem tajně doufal, že je taky na kluky. Protože jinak by to Rin asi nepřežil a Shuishi nejspíš taky ne, protože by tu s námi musel vydržet.
Pravda je, že když mě Tsutomu políbil na chodbě, nezatvářil se znechuceně nebo neodvrátil pohled, spíš se mi zdálo, že se trochu začervenal a zastyděl. Ale mohl jsem si to jen namlouvat.
Když Tsutomu trochu pouklízel kuchyň, počkal jsem, až se převleče, a pak jsme spolu šli k domečku.
„Neboj se. Teď už budu připravený. Předtím mě zaskočila. Navíc jsem byl ještě mimo z Naokiho, takže jsem polevil v ostražitosti a měl nervy v háji. Ale teď už si dám pozor. A stejně si myslím, že těch peněz je hodně. Ale i tak moc děkuju. Sice teď cítím větší zodpovědnost, ale děkuju," usmál jsem se na Tsutomu, když jsme šli spolu k domečku.
Bylo fakt krásně, zdálo se, že léto tentokrát přijde o něco dříve, o důvod víc ducha vyhnat, co nejdříve. A taky, když teď máme nového podnájemníka.
Teda… Když má Tsutomu nového podnájemníka. Nemůžu dovolit, aby se někomu něco stalo.
Během přemýšlení jsme došli až k domku, a když Tsutomu zaklel, mírně jsem zrudl a rozpačitě se poškrabal ve vlasech.
„No… ono to šlo nějak samo. Kluci mi chtěli pomoct, ale pak se zdrželi, když pomáhali Rinovi a Nobuovi s nějakým učením, a já tak nějak ztratil pojem o čase a najednou to bylo," pokrčil jsem rameny. „Chtěl jsem vytáhnout ven i sedačku, aby se vyvětrala, ale s ní jsem opravdu nehnul."
Tsutomu
Otočil jsem se na Takehika a měl jsem náběh k tomu, že mu vyhubuji.
Ale nakonec jsem ho chytil, pořádně objal, pomačkal, a pak mu dal pořádný polibek.
„To je odměna,“ usmál jsem se, když jsem ho konečně pustil. „Jdeme se podívat nahoru. Ale nejdříve vytáhneme tu sedačku, zvládneš to se mnou?“
Ještě jsem vlepil Takehikovi rychlou pusu, a pak už jsme popadli pohovku každý z jedné strany a vytáhli jsme ji ven před domeček.
„Vypadá to tu dobře, už si umím představit, jak tu budeš úřadovat,“ ještě jednou jsem se kolem sebe rozhlédl.
Nakonec jsme vylezli do patra, kde jsme pokračovali v úklidu. I když jsem se to už při stěhování snažil urovnat, tak potom, co tu Takehiko nanosil další věci, bylo to potřeba přerovnat a udělat prostor. Ale stejně jsem počítal s tím, že některé věci půjdou pryč. Něco si nechám, něco ne. Nebo možná nechám přistavit menší přístěnek, kde bych ty věci mohl odložit. Tady tenhle domek je totiž úplně ideální k tomu, aby tu Takehiko opravdu mohl mít svou kancelář. Kousek od domu, a dá se tu dojít i z druhé strany zahrady, kde je taky ulice a kde by se udělala branka a klienti by nemuseli přecházet přes celou zahradu. Už jsem měl jasné plány na několik dalších dní…
A pořád jsem i myslel na to, že bych se snad mohl pustit do psaní.
Jo, možná na to nevypadám, ale v hlavě mám spoustu nápadů… Třeba bych si mohl udělat svůj pisatelský koutek nahoře na patře? Take by byl dole a já nahoře. Jo, ten přístěnek bude nutnost.
Podíval jsem se z okna a rozhlédl se po pozemku. A už jsem v duchu plánoval, kde ho postavíme…
Nakonec jsme v domečku strávili čas až do večera.
Netahali jsme se nějak moc s těžkými věcmi nebo tak. Spíš jsme ještě třídili a přerovnávali to, co tam už bylo. A, i z toho jsme nakonec tak čtvrtinu věcí dali pryč, a před domkem už toho bylo docela dost, co bylo potřeba odvézt.
A když jsme pak skončili, spokojeně jsem se rozhlédl, a pak už zamkli domeček, věci před ním jsme přikryli velkou plachtou, kdyby náhodou začalo pršet, a pak už jsme zamířili dovnitř.
Měl jsem hlad, ale jako první jsme stejně skončili v koupelně, protože jsme byli umorousaní a od prachu. A s ohledem na to, že Takehiko ještě není úplně fit a čeká ho rozmluva s duchem, jsme se pod sprchou jen pomazlili a… No nakonec jsme si vypomohli aspoň ručně.
A tak jsme oba pak usedali k večeři se spokojeným úsměvem…
Takehiko
Už jsem se bál, že mi Tsutomu vynadá, ale nakonec jsem sotva stíhal s dechem, když mě popadl a celého pomačkal.
Vážně jsem zamilovaný, jak nejvíc to asi jde.
Během práce a úklidu jsem celou dobu po Tsutomovi pokukoval. Byl prostě krásný ve všech ohledech.
Vážně by mě zajímalo, čím jsem ho zrovna já oslovil.
Byl už večer, když jsme více méně skončili a defacto už zbývalo probrat jen pár krabic.
Zašli jsme se umýt, což se trochu protáhlo, vzhledem k tomu, co Tsutomu zase udělal.
Matně jsem si taky vzpomněl na prádlo a doufal jsem, že v noci nebude pršet, aby nezmoklo.
A když jsme zasedali k večeři, bylo to snad poprvé, co se mi moc nechtělo do pokoje s duchem, ale raději bych se zavrtal k Tsutomovi pod peřinu.
„Shu-chan ještě spí, tak ho budit nebudu. Ale je vážně rozkošný. A jakou má hezkou prdelku," zasnil se Rin a málem se pocintal džusem, který zrovna pil.
Vzápětí zachrčel, když ho Nobuo kousl do ruky, a pak už se ti dva muckovali jako o život.
„Je krásný, ale tobě se samozřejmě nevyrovná," zachraptěl Rin, když přestal Nobua líbal, ale ze svého klína ho nepustil.
"Nechte si to do pokoje," zabručel Hideo, který se očividně snažil něco číst na mobilu, ale moc se mu to nedařilo, protože měl oči přilepené na těch dvou a vypadalo to, jako snad chtěl taky.
„Tsu-chan a Take-chan můžou taky, tak my taky," zašklebil se Rin na Hidea.
„Jo, jenže to dva nevypadají, jako by si to každou chvilku chtěli rozdat tady na stole," vrátil jim pro změnu Sora.
Ještě chvilku se popichovali, než pak Sora s Tsutomem nachystali na stůl jídlo, které jsme měli ještě od Tsutomovy kuchařky a stačilo ho jen ohřát.
Dostal jsem k tomu ještě plný hrnek kafe a vzápětí už si pořádně chrochtal.
Jo, umět takhle vařit… No, o tom se mi může jen zdát.
Snažil jsem se moc nenacpat, abych se ještě dokázal hýbat, ale nakonec jsem si stejně ještě přidal a zbouchal i kus koláče, co ještě zbyl. Bylo mi moc dobře, byl jsem spokojený a šťastný, že dnešek, kromě rána, proběhl naprosto v poklidu, a možná trochu i unavený, po tom dnešním veškerém tělocviku. Ale bylo mi prostě fajn.
Popíjel jsem kafe, odpočíval, každou chvilku měl oči jen pro Tsutoma a najednou ani nevím jak, přistihl jsem se, že mám hlavu opřenou o opěradlo židle a hlasitě jsem zachrápal, což mě samozřejmě probudilo. Zamrkal jsem a zmateně se rozhlédl kolem. Chtěl jsem udržet pozornost, co kluci říkají, ale vzápětí se mi oči zase začaly zavírat a hlava padat dopředu…
Tsutomu
„Nejspíš jsme to s tím úklidem trochu přehnali,“ pomyslel jsem si ve chvíli, kdy Takehikovi přepadla hlava dopředu a on vzápětí nevěděl o světě.
Ani ta káva ho neudržela v bdělém stavu.
Jen jsem ho na poslední chvíli zachytil, aby si nerozbil čelo o hrnek. Podebral jsem ho do náruče, a za Rinova pobaveného úsměvu jsem ho odnášel nahoru do ložnice. Hideki mi ještě šel otevřít dveře, a za chvilku jsem Takehika ukládal do postele, kde jsem ho hezky zachumlal do peřiny.
Zatáhl jsem závěsy, ještě se zastavil u postele, abych mu mohl dát pusu na dobrou noc, aspoň na čelo, přejel jsem jemně prstem po jeho nose, který hned nakrčil, a pak už jsem ho nechal spát.
Jo, chci se ducha zbavit, ale jsem tak nějak rád, že tam Take dneska nejde.
Vrátil jsem se dolů do kuchyně, kde už bylo prázdno a konečně se pustil do pořádného úklidu.
Od zítřka má kuchyň na starosti Hideki, a to bude muset být všechno skoro podle pravítka. Už se „těším“ na celý ten týden brblání, jak má být cukřenka tam, a misky zase tam, a proč je drobek na zemi a podobně. Na druhou stranu vím, že celý ten týden bude v kuchyni vzorný pořádek.
Já měl na starosti obývák a chodbu a samozřejmě své patro. To jsem si vždycky dělal sám. Rin tentokrát prádlo, Sora koupelny a Nobuo zahradu.
No, má se na co těšit, bude muset vyklidit tu hromadu, co je venku pod plachtou. Ale vzhledem k tomu, že se chystají na zkoušky, tak to nejspíš odvezu já nebo Sora.
Kdybychom neměli rozpis pověšený na stěně v kuchyni, nejspíš bych se za chvíli ztratil v tom, kdo má co dělat…
Když jsem měl kuchyň hotovou, vzal jsem si vodu, a ještě na chvíli se zavřel v pracovně.
Ale nevydržel jsem dlouho. I když… Po nějaké chvíli jsem měl trochu představu, jak to tu kdysi, ze začátku chodilo.
A musel jsem se usmát, když mi došlo, že podobně, jak to děláme my teď. Akorát že se nestřídali, ale každá služka nebo sluha měli svůj daný úkol. A dvě služky se staraly o úklid, dvě se staraly o pány domu, včetně dohlížení nad vzděláním jejich dětí. Takže vlastně… i na tu dobu, a vzhledem k tomu, že to byla žena, tak ta služka, tedy obě služky, vlastně uměly psát…
Moje rodina byla vždycky zvláštní, a řekl bych, že se i občas vymykala normálu, nehledě na to, ve které době to bylo.
Když čas pokročil, ještě jsem si umyl zuby, pozhasínal, a pak už s úsměvem, když jsem zespodu slyšel výmluvné zvuky, zalezl do ložnice a hned k Takehikovi do vyhřáté postele.
Přitáhl jsem si ho k sobě blíž, a než jsem stihl věnovat mu polibek do vlasů, usnul jsem, jak když mě odstřelí.
Takehiko
Probudil jsem se s pocitem, že jsem se dobře vyspal.
Znáte to. Prostě jdete spát a spíte tak dlouho, až vás tělo samo probudí, že už stačí.
Já sice nešel sám spát, a chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jsem nejspíš vytuhnul v kuchyni a do postele mě pravděpodobně dostal Tsutomu.
A k tomu jsem se právě teď tisknul, díval se do jeho tváře a vzdychal nad tím, jaké mám prostě štěstí.
Podle hodin bylo něco málo po osmé hodině a nedalo mi to, abych se nenatáhl a Tsutoma nepolíbil na rty. Měl je horké a měkké, příjemné, až jsem neodolal a ťukl do nich jazykem.
Hned jsem se ale stáhl a zachichotal se pod peřinou jako pitomeček.
Měl bych se trochu víc osmělit, abych pak nezačal časem Tsutoma nudit.
Ale zatím jsem se na to ještě necítil. Byli jsme spolu pár dní, už jsem párkrát šlápl vedle a nerad bych si to takhle něčím pokazil.
Víc jsem se na Tsutoma přitiskl, spokojeně zabručel, a pak si hlavu opřel o jeho rameno.
Bylo mi fajn a nechtělo se mi ho budit. I když jsem věděl, že budeme muset vstávat.
Tsutomu
Zdálo se mi, že něco slyším. A to bylo to, co mě nejspíš probudilo. A taky pohyb vedle mě.
Smích? Bručení? Spíš to vypadalo jako když kočka vrní…
A když se pak na mě přilepilo to teplo, byl jsem doma.
Aniž bych otevřel oči, posunul jsem ruku a začal Takehika hladit. Po rameni, po paži… Hezky po jeho těle až na jeho bok. Obtáhl jsem ty jeho ladné křivky a pak má ruka spočinula na jeho zadečku, stehně a pak zpátky na zadečku.
Teprve potom jsem se k Takehikovi otočil, až jeho hlava sklouzla z mého ramene a já mohl zpod něj vytáhnout ruku.
Ale to jsem musel pustit jeho zadeček… Za to jsem ho ale celého zalehl.
Bylo to, jako ležet na topení. Krásně hřál, měl načervenalé tváře, byl rozcuchaný, pomačkaný ze spaní, a vůbec vypadal roztomile…
„Dobré ráno, Takehiko,“ usmál jsem se na něho a políbil ho na rty. „Myslím, že jsi zaspal ducha, ale to nevadí. Aspoň ses dobře vyspal a nabral síly. A taky síly nejen na práci, ale i na…“
Nedokončil jsem to, ale zato jsem se o něj výmluvně otřel svým rozkrokem.
Ze spodu jsem slyšel zvuky, jak se kluci postupně budí a chystají se do školy a do práce. Ale my nikam nespěchali…
A tak jsem si to probuzení hodlal zpříjemnit. A nejen sobě, ale i Takehikovi…
„Mám návrh… Teď si dáme malou rozcvičku, a potom se půjdeme nasnídat, a pak se pustíme do čtení, ke kterému jsme se včera večer ani nedostali, protože jeden nejmenovaný nájemník usnul s hlavou v hrnku.“
Nečekal jsem, co Takehiko na to, a rovnou jsem ho začal líbat a obírat jeho rozehřáté tělo…
Takehiko
Netrvalo dlouho a Tsutomu se probudil. Neměl jsem šanci se ani vzpamatovat a už jsem ležel na zádech, Tsutomu na mě, a hned jsem pocítil jeho…
Zafuněl jsem, a ještě se zavrtěl.
„Po-počkej… Počkej," vydoloval jsem ze sebe, když jsem se konečně dokázal nadechnout, a neubránil se smíchu, když mě Tsutomu začal hned obírat a nenechal mě ani nic říct.
Pevně jsem ho objal, a pak ho přetočil na záda a zalehl ho.
Olízl jsem mu bradu, zavrtěl se na jeho klíně, a zadíval se do jeho oči.
„Dobré ráno. Síly jsem nabral víc než dost, ale mohl jsi mě klidně vzbudit. A určitě jsem neusnul s hlavou v hrnku, protože by se do něj moje hlava nevlezla," zašklebil jsem se na Tsutoma a znovu se na něm zavrtěl.
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, jen jsem doufal, že ho tím neodradím nebo něco.
Sklonil jsem se, abych mu mohl dát polibek, a pak už jsem ho nechal, ať převezme vedení.
Tsutomovo tělo bylo pěkně vyhřáté, tak jsem se osmělil a po polibku se začal věnovat jeho krku a hrudi. Když jsem se dostal k bradavkám lehce jsem je zkousnul, a pak použil i jazyk.
Líbilo se mi, jak reagovaly, jak tvrdly, až jsem cítil každou nerovnost a hrbolek.
Ještě jsem je trochu pocumlal, a tak jsem se do toho zažral, že mi došlo, že vůbec nevím, jestli se to Tsutomovi líbí nebo ne.
Zvedl jsem proto hlavu, olízl mu krk a zavrtěl se, jak už se můj penis začal zvětšovat.
„Mám pokračovat?" zachraptěl jsem, znovu se zavrtěl a vzdychl.
Tsutomu
Myslel jsem, že se na Takehika vrhnu, ale místo toho se on vrhnul na mě.
Jen jsem překvapeně povytáhl obočí, když mě překulil na záda a začal pečovat o mé tělo.
Nejdříve mi to přišlo překvapující, pak roztomilé, a pak vzrušující…
Na moment jsem zavřel i oči a zahrábnul prsty do jeho vlasů. Jo, prostě mám spoustu míst, kde mám erotogenní zóny. A možná i proto mám rád sex na obě strany.
Ale teď jsem s Takehikem, a jde mu to víc než dobře, aniž by si to uvědomoval.
Když se usadil znovu na mém klíně, zadíval jsem se na něho…
Zvedl jsem se i já do sedu, chytl jeho triko a přetáhl mu ho přes hlavu.
„Takhle se mi líbíš víc,“ usmál jsem se na něho a tentokrát já potrápil jeho bradavky, dokud jsem neuslyšel jeho sladké vzdychání.
„No, můžeš pokračovat,“ natáhl jsem se pro gel a vložil mu ho do ruky.
„Ale víš…“ znovu jsem se k němu naklonil a zašeptal mu do ucha. „Jsem… strašně… nadržený… nevím… jak… dlouho… to… vydržím…“
Takehiko
Odpověď přišla trochu jiná, než jsem čekal. Místo Tsutomu jsem vzdychal já, když mi svlékl triko, a pak se vrhnul na mé bradavky. Nikdy bych neřekl, že to může být tak vzrušující.
Až jsem se skoro zastyděl za to, jak na Tsutomu reaguju.
Ale vzápětí jsem se rychle vzpamatoval, když mi Tsutomu vložil do ruky gel a řekl, že můžu pokračovat, a ty poslední slova jsem raději ani neslyšel.
„Děláš si ze mě srandu," zabrblal jsem a tubu s gelem žmoulal v ruce.
Najednou mě veškerá odvaha opustila a nějak jsem netušil, jak pokračovat.
Přesto jsem se sklonil, Tsutomu políbil, a pak se sunul dolů, až k jeho kalhotám na spaní, které jsem trochu neobratně sundal, a jen vydechl, když jsem zase zblízka mohl vidět jeho penis.
Něco jiného je na něj sahat a něco jiného je takhle ho vidět.
Neodolal sem, a špičkou jazyka přejel po jeho žaludu a připomněl si tak jeho chuť i hladkost a jemnost.
Zasténal jsem a jazyk pak táhl po celé jeho délce.
Už chápu ty řeči, že když se to člověku zalíbí, chtěl by to pořád.
Znovu jsem zakmital jazykem po jeho hladké špičce, bez jsem si s upřeným pohledem do jeho oči a zabručením, nasunul Tsutomův penis pomalu do pusy, a pak nasál.
Tsutomu
Líbilo se mi, jak Takehiko reagoval. A krásně se u toho červenal… A hlavně, když jsem mu zašeptal ta slova a strčil mu do ruky gel.
Možná je to na něho hrr, ale nejlépe se člověk naučí plavat, když ho někdo hodí do vody.
No, vím že je to blbost, ale lepší přirovnání mě právě nenapadlo.
Dolehl jsem zpátky na záda a nechal to na Takehikovi. Usmál jsem se, když si při mém svlékání málem vyrazil zuby, a trochu mě poškrábal na noze.
Ale smích mě přešel ve chvíli, kdy si mě vzal do pusy. Trhaně jsem zavzdychal, když se můj penis schoval v jeho teple, a zahrábnul jsem mu prsty do vlasů, které jsem sevřel, aniž bych si to uvědomoval. Takhle po ránu bývám nadrženější než normálně, a tak jsem se obával toho, že skončím dřív, než se Takehiko k něčemu vůbec dostane.
A bylo to, jak jsem si myslel.
Po těle se mi velmi rychle začal rozprostírat ten skvělý pocit blížícího se orgasmu. Mírně jsem se chvěl a dech se mi povážlivě zkrátil. Na moment jsem si pomyslel, že jsem mu zbytečně podával ten gel, a že jsem spíš…
Víc jsem to nedomyslel.
Přišlo to tak náhle, až jsem sám byl překvapený.
Pod tíhou toho, co mi doslova vzalo dech snad až z plic, jsem Takehikovy vlasy sevřel ještě víc. Znehybnil jsem ho a s hlasitými vzdechy jsem se proti jeho puse i párkrát prohnul, aby to bylo ještě dokonalejší, a vzápětí jsem jeho pusinku plnil svým poděkováním za ranní potěšení.
Myslím, že jsem ze sebe dostal i pár nadávek, pár hlasitých stenů a vzdechů, a měl jsem problém Takehika pustit. Až teprve jeho:
„Hmm… mmm…“ mě probralo a já uvolnil sevření jeho vlasů.
Chvilku trvalo, než jsem mu dal i poslední kapku, a klidně bych tak ležel dál a blbě se tlemil do stropu, protože to bylo prostě úžasné.
Ale nechtěl jsem Takehika ošidit.
Když jsem se trošku uklidnil, trochu s námahou jsem se posadil, a hned jsem převrátil Takehika na záda. Stáhl jsem mu spodky, vylovil jsem z pod jeho těla gel, a pak jsem ho zalehl.
„Byl jsi naprosto nejlepší…“ dlouze jsem ho políbil. „A teď je řada na mě…“
Z jeho úst jsem postupoval níže, a stejně jako před chvílí on, teď jsem já skončil s hlavou mezi jeho nohama, abych si pohrál s jeho penisem, pytlíkem i dírkou, než jsem do ní postupně zasouval nagelované prsty a jeho chloubu si vzala do parády moje pusa…
Takehiko
Nečekal jsem, že to dopadne takhle. Ale o to víc mě to potěšilo. To vědomí, že za tohle můžu právě já…
Snažil jsem se, jak nejvíc jsem mohl, a tak mě vzápětí překvapilo, když mi Tsutomu pevné sevřel vlasy a jeho chuť mi stekla do krku. Tentokrát jsem nezaváhal ani na vteřinu. Naopak. Vychutnával jsem si to, jak nejvíc to šlo a snažil se z Tsutoma dostat co nejvíc. Ale nejspíš jsem to ještě neodhadl, protože i přesto, že jsem chtěl vydržet dlouho a líbilo se mi, jak se proti mně Tsutomu tlačil, po chvíli mi došel dech.
A Tsutomu, který mě pustil, ale vzápětí mě zase zalehl a políbil, mi to taky moc neusnadnil.
A co teprve, když se začal věnovat mému tělu.
Myslel jsem, že v pustím duši.
„Tsutomu!" vykřikl jsem, když si mě vzal do parády, a já nejen ucítil jeho prsty v sobě ale i to, jak pohltil můj penis.
Bylo to něco neuvěřitelného.
Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být takové.
Brzo jsem svíral Tsutomovy vlasy ve svých prstech propínal se proti němu, roztahoval nohy, co to šlo a vydával ze sebe divné zvuky.
A nejspíš proto, co dělal. nebo i kvůli tomu, že to byl právě Tsutomu, netrvalo dlouho, vlastně stačilo, aby přidal další prst, zasunul je všechny až nadoraz, a já viděl všechny svaté.
Myslím, že jsem Tsutoma i skalpoval, jak jsem se sevřel v křečí a nedokázal povolit, protože ten slastný a opojný pocit, který se rozléval mým tělem byl jako tornádo.
Možná jsem i nadával, každopádně asi jsem křičel tak, že mě muselo být slyšet až ven.
Ale za to já nemůžu.
Až po chvilce, kdy to nejhorší povolilo jsem Tsutoma pustil, rozpliznul se na matraci, prudce oddechoval a občas s sebou ještě škubnul, když mnou projelo dodatečné vzrušení.
„Jsi naprosto… Neuvěřitelný a… Fakt tě miluju," vydoloval jsem že sebe po chvilce a vytáhl si Tsutoma na sebe, abych kolem něj mohl omotat své nohy a pořádně se k němu přicucnout.
Tsutomu
Tak jsem se do toho vžil, že jsem zcela zapomněl na okolní svět.
Cítil jsem se po Takehikově „práci“ moc dobře, a ještě lépe, když jsem mohl udělat dobře i jemu.
A hlavně když se tak krásně projevoval. Bylo to upřímné, žádné hrané vzdechy a podobně.
Prostě… Takehiko byl přirozený, dokonce i s těmi svými nadávkami, i s tím, jak mi skoro škubal vlasy…
A takový se mi líbil.
Nepustil jsem ho až do chvíle, kdy jsem měl jistotu, že si to užil až do konce, a doslova splynul s matrací. Ještě trochu jsem potrápil jeho dírku, kde svíral dokonce čtyři mé prsty, pak jsem ji jemně pomasíroval a pohladil, a nakonec se spokojeně vysunul nahoru, abych se mohl podívat do jeho nádherných očí.
„Taky tě miluji,“ usmál jsem se na něho. „A ty jsi neuvěřitelnější víc než já…“
Sklonil jsem se, abych ho mohl pořádně políbit. Hladil jsem ho, hrál si s jeho vlasy, zanechal na jeho krku nové dvě značky, aby bylo jasné, že někomu patří, a ten někdo jsem já.
„Půjdeme se nasnídat?“ pohladil jsem ho prsty po tváři a skončil s nimi na jeho rtech.
„Myslím, že po tom chutném aperitivu jsem dostal hlad,“ otřel jsem se dlaní o jeho penis, aby bylo jasné, o jakém aperitivu mluvím.
Ještě chvilku jsem se s ním však mazlil, než jsme se nakonec z té postele vyhrabali.
Podle zvuků, co šly zespodu, se kluci opravdu chystali odejít, a nejspíš budou teď v kuchyni. Ale divil jsem se, že jsou docela ticho. Teda Hideki. Ten, když má službu v kuchyni, tak jde každou chvíli slyšet nějaké napomínání…
„Raději si pospíšíme, nějak se mi to nezdá,“ když jsem vysvětlil Takemu, jak to vypadá, když má Hideki službu v kuchyni, a už jsem ho raději vytáhl z postele a táhl za sebou do koupelny, abychom se osprchovali.