Takehiko
Zavrtal jsem se víc k Tsutomovi a zamručel, když mi začal hladit zadek, a ještě mě na sebe potáhl.
Chtěl jsem mu popřát dobrou noc, ale když jsem zvedl hlavu, Tsutomu už odfukoval.
Musel jsem se uchechtnout, když začal zlehka pochrupovat a krčil přitom nos.
Asi mu to zítra řeknu. Že chrápe.
Spokojeně jsem vydechl, jemně ho políbil na tvář, a pak se znovu uvelebil na jeho hrudi.
Dnešek byl opravdu zvláštní. Stihli jsme se dvakrát pohádat a dvakrát se usmířit. Opravdu se mám ještě co učit.
Ale doufal jsem, že to zvládnu a Tsutoma neodradím. Někoho jako on už těžko najdu. Mimoděk jsem si vzpomněl na Naokiho, a že jsem mu tipl hovor. Asi bych mu měl dát vědět, že jsem v pohodě. A taky Akinovi. S těmi myšlenkami jsem nakonec úplně vytuhnul.
A nejspíš po všech těch nervech a stresu jsem spal jako mimino.
Probudil mě až nějaký otravný zvuk, ale ten jsem statečně ignoroval, a ještě víc se přitiskl k tomu voňavému teplu.
Tsutomu
Měl jsem ruku na Takehikově zadečku položenou snad celou noc. Aspoň si to myslím. Ráno, když mi začal zvonit budík, jsem pod rukou cítil něco měkkého, oblého a hřejivého.
Jo, byl to Takeho zadeček.
Ale ten budík byl strašně otravný.
A tak jsem musel pustit zadeček a sáhnout po budíku. A jen, co jsem rozlepil oči, málem jsem sprostě zaklel.
Bylo skoro devět hodin. Špatně jsem si budík nastavil, a já mám jen hodinu na to, abych se připravil.
A tak moc jsem chtěl udělat hezké probuzení i Takehikovi. Ale… kruci… nestihnu to! A naši byli vždy pedanti, co se včasných příchodů týkalo. A nejen toho.
„Take-chan,“ naklonil jsem se a zašeptal do jeho ucha. „Je mi líto, ale musím vstát. Mám jen hodinu na to, abych se najedl a připravil, a budu to stíhat tak, tak. Špatně jsem si nastavil budík. Chtěl jsi, ať tě vzbudím, ale jestli chceš, klidně spi dál, ano?“
Políbil jsem Takeho na tvář, a pak už jsem se opatrně vysoukal z postele.
První cesta vedle ke skříni. Povytahoval jsem si všechno, co jsem si musel obléct. Jediné, do čeho mě nikdy nepřinutili, pokud to nebylo nezbytně nutné, bylo fundoschi.
Zaběhl jsem do koupelny rychle se osprchoval, vyfénoval vlasy, a pak se vrátil zpátky do ložnice.
Trochu smutně jsem se zadíval na Takehikův zadeček vykukující z pod peřiny, ale pak jsem utřel slinu a začal jsem si oblékat kimono.
No, tak dneska si dám jenom kávu na snídani, protože v rodinné sídle mi ji neudělají, bude zaručeně čaj…
Takehiko
Už jsem znovu usínal, když se zaslechl Tsutomova slova a jeho teplo mě po chvilce opustilo.
Jen jsem zamrčel, zavrtěl se, jak mi bylo najednou chladno a vzápětí zaskučel, když jsem se chtěl posadit. Raději jsem to vzdal a žuchnul zpátky do peřin.
Čekal jsem na Tsutoma, než se vrátí z koupelny a znovu při tom málem usnul.
Ale musím vstávat. Řekl jsem, ať mě vzbudí, že s ním aspoň chvilku chci být, než odjede. A taky se ho musím na něco zeptat.
Co jsem to vůbec chtěl?
A jo. Dokumenty nebo domek.
Zazíval jsem, protáhl se, znovu zaskučel a tentokrát už o něco opatrněji si sedl. Díval jsem se na Tsutoma, jak si obléká kimono a vzdychl.
„Jsi nádherný…" zachraptěl jsem, a pak vstal z postele.
Jenže mě tak trochu neposlechly nohy a já zahučel přímo do Tsutomovy náruče.
„Chtěl jsem ti pomoct. No, raději toho asi nechám," povzdechl jsem si a postavil se na roztřesené nohy. „Vážně jsi mě zřídil víc než ten duch."
Zachichotal jsem se jako puberťák a vrátil se zpátky na postel, abych si sednul.
Díval jsem se na Tsutoma, dokud se neoblékl, pak jsem znovu opatrně vstal, přešel k němu, objal ho kolem krku, až se mi triko vyhrnulo k pasu, a pak mu věnoval krátký polibek.
„A jinak dobré ráno," zašeptal jsem do jeho rtů.
Doufal jsem, že dneska se nic zlého nestane. Že včerejší pohromy byly vybrané na delší dobu.
Aspoň, co se týče mě a Tsutoma. Nechci se s ním zase hádat.
Nechci, aby se mračil.
Tsutomu
Nemám problém nosit kimono. Spíš se mi do toho nechce nikdy soukat. Nejlepší by bylo, kdyby někdo vymyslel způsob rychlého oblíkání… Ale to je asi jen zbožné přání.
Na chvíli jsem se v oblíkání zastavil a s úsměvem se díval, jak se Takehiko hrabe z postele.
Byl roztomilejší snad víc než včera. Na poslední chvíli jsem ho chytil, aby se znovu nesesunul k zemi.
A když zpod trika vykoukl jeho zadeček…
„Takehiko…“ zaúpěl jsem a hned tuhle krásnou část jeho těla pořádně pomačkal. „Kdybych tak měl víc času…“
Sklonil jsem se k němu a popřál mu hezký den pořádným polibkem.
Pak už jsem ho opatrně kousek odsunul, abych se mohl dooblíkat. Zkontroloval jsem se v zrcadle, a pak už jen spokojeně mlasknul, když jsem viděl, že mám čas ještě na kávu.
Chytl jsem Takehika za ruku, a šli jsme spolu dolů, jak dva zamilovaní puberťáci.
V kuchyni jsem mu dal na židli polštářek, a když se usadil, udělal jsem kávu nám oběma.
„Jestli chceš, můžeš uklízet domeček,“ odpověděl jsem Takehikovi na otázku, jestli může jít dělat pořádek, nebo studovat dokumenty.
Bylo to dilema. Je pochroumaný, tak by bylo lepší, kdyby odpočíval. Ale když zas bude studovat dokumenty a deníky a svitky, bude poblíž pokoje s duchem.
„Ale nenos to všechno sám, popros kluky, ať ti pomůžou, Sora nebo Hideki, kluci se musí učit, tak ti ne. Papíry bych rád studoval s tebou, ať to nemusíme procházet dvakrát, taky jsem zvědavý, co tam je, a upřímně, budu klidnější, když budu vědět, že budeš od ducha dál, když tu nebudu. A na oběd si jen tak něco zobněte, jak se vrátím, tak donesu jídlo… Aspoň ochutnáš, jak vaří naše kuchařka.“
Chtěl jsem ještě něco dodat, ale v tu chvíli se zvenku ozvalo zatroubení.
„Tak já jedu,“ povzdechl jsem si, hodil do sebe poslední lok kávy a vstal.
„Vrátím se co nejdříve,“ ještě jsem se nahnul k Takemu a políbil ho.
Takehiko
Zapřemýšlel jsem, co myslel Tsutomu tím, když řekl: 'kdybych tak měl víc času,' a mačkal u toho můj zadek.
Jakože by...
Zafuněl jsem jen při té představě a penis s sebou cuknul. Ještě, že byl Tsutomu právě zaměstnaný zrcadlem, ve kterém se prohlížel, takže si toho nevšiml.
Zašel jsem si na záchod a rychle se opláchnout, natáhl jsem na sebe aspoň spodky, abych nechodil po domě s holým zadkem, a pak už jsme ruku v ruce sešli do kuchyně.
S povděkem jsem přijal polštářek na sezení, protože mě nejen bolel zadek, ale i kolena a v podstatě celý člověk.
Napil jsem se kávy, kterou Tsutomu nachystal a blaženě vydechl. Jo, to jsem potřeboval. Hned po Tsutomově polibku.
Sice nevím, kolik toho v tomhle stavu uklidím, ale lepší, než kdybych se jen válel v posteli. A na poznámku, že Tsutomu chce, abych byl od ducha, co nejdál, jsem raději mlčel, i když jsem chtěl poznamenat, že se s ním stejně musím utkat, abych ho mohl vymítit.
„Šťastnou cestu," popřál jsem mu, když mě políbil na rozloučenou, a pak se jen díval, jak odchází.
Chtěl jsem ho odprovodit aspoň ke dveřím, ale než bych se vůbec zvednul, Tsutomu by se stihl i obout, takže jsem raději zůstal sedět.
Už teď mi bylo smutno. Asi jsem vážně beznadějně zabouchnutý.
No co. Musím si zvykat. Navíc to bude jen chvilka.
„Tak co vy dvě hrdličky?" ozval se ode dveří Sora a se zíváním vešel do kuchyně.
Měl na sobě jenom spodky a já raději sklopil oči.
Nejraději bych si nafackoval. Tsutomu není pryč ani pět minut a já už tu očumuju něčí nahé tělo.
„V pohodě. Klidně se podívej. Nejsem sice tak sexy jako Tsutomu, ale nestydím se. A ty bys taky neměl. Je to normální," zasmál se Sora, přešel ke mně, pocuchal mi vlasy, a pak s protáhlým 'och' a pohledem na polštářek pod mým zadkem, s úšklebkem přešel ke kávovaru.
Jen jsem něco zabručel a raději se věnoval už skoro studenému kafi.
Ještě chvilku posedím, něco zobnu, až se dokopu zvednout ze židle, a pak půjdu pomalu uklízet v domku.
Tsutomu
Vůbec se mi nechtělo. Tentokrát ještě dvakrát tolik, když jsem tu musel nechat Takeho. Prostě zamilovaný blázen.
Ale ctil jsem rodinné tradice, i když se mi některé zdály obtěžující, jako například tahle.
Venku už stálo auto, které pro mě otec poslal. Nevím, klidně jsem mohl jet taxíkem, ale prý se to pro naše postavení nehodí.
No, aspoň ten řidič mohl zůstat v autě a nemusel mi otvírat dveře, jako bych byl samotný císař Japonska.
Pozdravil jsem se s ním, nastoupil, a pak už se jen s povzdechem otočil k domu, k oknu, za kterým seděl Takehiko. Kdybych ho tak mohl vzít s sebou. Ale nejspíš by to nedal, a rodiče taky asi ne.
No, nevím, vlastně jsem si domů ještě nikdy nikoho nepřivedl. A dal jsem jim jasně najevo, že se ženit nehodlám. Jsem stejně nejmladší ze tří synů, takže o společnost a o vnoučata mají postaráno.
A možná i proto ke mně přistupovali v některých věcech volněji než k mým bratrům.
První, co jsem musel udělat, když jsem vstoupil do našeho rodinného sídla, tak jít se přivítat s rodiči, a pak s bráchy a jejich manželkami.
Nejstarší bratr Tomio se na mě pátravě zadíval, a pak se se smíchem zeptal, co jsem dělal v noci, že vypadám, jako bych skoro vůbec nespal. Jen jsem se zašklebil, on povytáhl obočí, a pak se chápavě usmál.
Absolvoval jsem povinné pití čaje, a když i tohle bylo za námi, a v klidu jsme si „popovídali“, přesunuli jsme se do jídelny, kde už byla připravená hostina, jako kdybychom oslavovali, kdo ví co.
Ale to tak bylo vždycky…
A i když bych byl nejraději už zpátky u Takehika, přesto jsem tohle všechno trpěl s úsměvem.
Měl jsem plán.
Vlastně dva plány.
Jen co jsme poobědvali, na moment jsem zmiznul nenápadně do kuchyně, pozdravil se s naší kuchařkou. Ani jsem nemusel nic říkat, a ona už přikyvovala, že mi nachystá.
„Je nás o jednoho víc,“ rychle jsem se ještě k ní přitočil, aby věděla, kolik mi toho má nachystat.
Věděl jsem, že nikdy nezklame. Tuhle ženu jsem měl nejraději ze všech, kteří v naší rodině sloužili.
A teď druhý plán…
Musel jsem si však dobře promyslet, co a kolik toho řeknu, a s kým o tom budu mluvit. Jasné bylo, že s tátou určitě, je to jeho rodová linie…
Takehiko
Netrvalo ani půl hodiny, když se do kuchyně narvali i ostatní, aby zjistili, co se mezi mnou a Tsutomem večer stalo. Myslím, že budu rudý ještě zítra ráno, ale... Tak nějak mi bylo dobře po těle, i přesto, že jsem se styděl. Bylo vidět, že kluci to prostě berou, že mě neberou jako vetřelce, co jim ukradl jejich pana domácího. A já, kdybych mohl, nesu se jako páv, že právě já můžu Tsutoma nazývat svým přítelem a milencem.
Po lehké snídani a úklidu se Rin s Nobuem vrátili do pokojů, aby se mohli učit, a já se odbelhal k Tsutomovi do ložnice. Vlastně naší ložnice.
Sora si šel k sobě pouklízet a Hideki musel na chvíli do města, ale oba říkali, že mi pak s úklidem domku pomůžou.
Když jsem se převlékl, spolkl prášek a potřel se mastičkou, první cesta vedla do prádelny, abych zjistil, jak je na tom prádlo, které jsem včera zapomněl pověsit.
No, nakonec jsem ho musel ještě jednou prohnat pračkou, a mezitím jsem uklidil aspoň ložnici, horní koupelnu, chodbu a setřel prach v Tsutomově pracovně.
Na moment jsem zapřemýšlel, že se podívám i do svého pokoje, ale pak jsem si vzpomněl na slib, co jsem dal Tsutomovi. Vydal jsem se proto zpátky dolů a někde uprostřed schodiště jsem zaslechl domovní zvonek. Vzhledem k tomu, že tu byli kluci, neřešil jsem to a pokračoval do prádelny.
Vytáhl jsem prádlo a zadním vchodem vyšel na zahradu, abych ho pověsil.
„…a já ti říkám, že tu nemáš, co dělat! Takehiko je v pořádku!" zaslechl jsem Sorův rozčilený hlas a zastavil se, protože zmínil mé jméno.
„A já ti říkám, že ho chci vidět! Když je v pořádku, proč mi nebere mobil a neodpovídá na zprávy?!"
Co tady, kruci, dělá Naoki?
Zamračil jsem se, položil koš s prádlem na zem a vyšel z poza rohu.
„Co blbneš? Jsem v pořádku. Jen jsem neměl včera čas," mračil jsem se na Naokiho, když jsem ho konečně uviděl.
„Evangeline! U Buddhy! Ani nevíš, jaký jsem měl strach! Pojď sem, pojď, pojedeme domů! Neboj, bude to v pořádku!" natáhl ke mně ruce Naoki, ale já couvnul.
Vůbec jsem ho nepoznával. Nejen proto, že to z něj trochu táhlo a co vím, nikdy nepil, ale byl neupravený, smrděl potem, vlasy měl rozcuchané a kruhy pod očima svědčily o tom, že nejspíš celou noc nespal.
Ale, hlavně mě taky šokovalo to, co říkal a jeho skoro šílený lesk v očích.
„Nikam nejdu, Naoki. Běž domů. Vyspi se. Já jsem doma tady," zavrtěl jsem hlavou.
Naoki překvapeně zamrkal, ale pak se jeho tvář stáhla zlostí, sevřel branku a zatřásl s ní.
„To všechno on! Omámil tě! Využívá tě! Pohraje si s tebou, a pak tě odkopne! Vůbec tě nezná a nemůže tě pochopit! Nemůže tě milovat! Nemůže-"
„Tohle nebudu poslouchat!" přerušil jsem Naokiho ostře. „Jeď domů, Naoki! Já zůstávám tady!"
Po těchto slovech jsem se otočil a odkráčel zpátky za roh, i když Naoki ještě něco křičel.
Když jsem věšel prádlo, trochu se mi třásly ruce.
Tsutomu
Kdykoliv jindy se po obědě snažím vždycky co nejdříve odejít domů. Ale tentokrát ne. Sice jsem se nechtěl extra zdržovat, ale potřeboval jsem se zeptat.
„Ještě ti chybí rok a půl, zvládneš to?“ zeptala se máma na to, jak to s domem zvládám.
Ostatně, ptá se tak každý měsíc, a dalo se čekat, že tomu bude i teď.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Bráchové s manželkami ještě zůstali v jídelně, a tak jsem se rozhodl využít situace.
„Zvládám to, ale… mám tam jednoho nevítaného nájemníka. Možná si budete myslet, že jsem blázen, ale sám jsem to viděl na vlastní oči. Je to duch…“
Nejspíš si rodiče opravdu mysleli, že blázním, podle pohledu, kterým se na mě dívali.
„Je to žena, teda, duch ženy, který tvrdí, že jí ten dům patří. Jeden exorcista, kterého jsem si pozval, říkal, že ten duch spal do chvíle, než jsem v domě začal bydlet. Ten duch si totiž myslí, že jsem Kuroin. A neustále jmenuje nějakou ženu… Tsubaki…“
Máma se po mých slovech podívala na tátu. Po chvilce vstala a odešla za bráchy a zavřela za sebou dveře, aby nás nikdo nerušil.
„Tsutomu,“ spojil si táta ruce na klíně, zadíval se na ně, a pak znovu na mě. „Myslel jsem si, že už je to vyřešeno. Jen, abych to upřesnil, tím Kuroinem nemyslela mně. Je to stará věc. Ještě z éry Edo, a naše rodina na to není moc hrdá. A proto se o tom moc nemluví. Já sám mám jen kusé informace a navíc… Nikdy se bohužel nepovedlo dokázat, že smrt Tsubaki, nebyla přirozená. Jsou to jen dohady, že ji někdo pomohl. Byla nemocná, později, když už nemoc pokročila, nemohla už ani z postele. Ale Kuroin ji velmi miloval. Neopustil ji do poslední chvíle. Na tu dobu bylo i nezvyklé, že se o ni staral. Jen dvě služky, lékař a děti k ní mohli. Byla opravdu hodně vážně nemocná, podle lékařských zpráv, které se dochovaly. Později se potom Kuroin z domu odstěhoval, aniž by řekl důvod. Mělo se za to, že je to proto, že nemůže v tom domě zůstat kvůli smrti své ženy. Ale jen pár dní po jeho odchodu se stala ještě jedna věc. Jedna ze služek spáchala sebevraždu. Prý kvůli tomu, že měla strach, co s ní bude, když paní domu umřela a pán domu odešel. Byla z velmi chudých poměrů a v tom domě i žila. Ale ve stejné situaci bylo víc sloužících. Ostatní po nějaké době odešli a dům zůstal na chvíli prázdný… To je asi tak všechno, co k tomu vím. A prosím, je to historie. Není potřeba o tom dělat záznamy nebo to někomu vykládat. Víš, nevím, jestli ti to, o tom duchovi mám věřit. Ale kdo ví, sem tam se mi zdálo, když jsem byl ještě malý, že na patře, kde jsme měli pokoje, se občas ozývají nějaké zvuky, nebo je tam chladno, ale většinou nám to vysvětlili tím, že je dům hodně starý a že to tak ve starých domech bývá…“
Takehiko
Bylo mi z toho zle. Vypjaté situace jsem snášel pouze v případech, kdy to byli cizí a neznámí lidé. I proto jsem nevěděl, jak včera reagovat na Tsutoma. To samé bylo s Naokim.
Odešel jsem, protože jsem netušil, co mám dělat. Nechápal jsem, proč to dělá.
Vždycky mi říkal, že by mi nikdy neublížil, ale tímhle mi naopak ubližuje víc než dost.
Zaslechl jsem Rinův hlas, a potom i Hidekiho, kteří se nejspíš přišli podívat, co se děje.
Stiskl jsem rty k sobě a zamračil se.
Zhluboka jsem se nadechl, a pak se rázným krokem vydal zpátky k brance, odhodlaný Naokiho vyhodit, aby se uklidnil a vyspal.
Tohle byl můj problém. Nechci, aby to kluci řešili za mě. Kromě toho jsem se cítil dost trapně.
„Take-chan?" zastavil mě ale Nobuův hlas, když jsem procházel kolem zadních dveří.
„Hmm?" zamrčel jsem se staženým obočím.
„Nech to na klucích. Poradí si," přišel ke mně, mírně se pousmál a pohladil mě po vlasech.
Civěl jsem na něj jak z jara, protože tohle byla asi nejdelší věta, co jsem od něj slyšel, a hlavně, když jsem viděl, že projevil nějaký zájem.
Nobuo byl flegmouš hadra, a většinou ho nic nezajímalo a o nic se nestaral. A taky byl povětšinou zticha, pokud ho Rin k něčemu nedonutil.
Když hlasy u branky zesílily, Nobuo mi sevřel rameno a zavrtěl hlavou.
„Dobře. Jen se vrátím pro koš a půjdu do domu, ano?" povzdechl jsem si nakonec.
Za Nobuova dohledu jsem se vrátil pro koš na prádlo a kolíky, které jsem nechal pod sušákem, a pak vešel do domu. Uklidil jsem prádelnu a snažil se nějak zaměstnat, abych na to, co se teď stalo, nemyslel.
A abych neměl tendenci jít ven, vyběhl jsem do ložnice a nadechl se Tsutomovy vůně, která se rozlévala celým pokojem.
Pohled mi padl na noční stolek, kde jsem měl mobil a vzpomněl si na Naokiho slova.
Sedl jsem si na postel, mobil vrazil do nabíječky, protože byl zase vybitý, a když naskočil, jen jsem zalapal po dechu a málem mobil pustil na zem.
Osmdesát nepřijatých hovorů a přes čtyřicet zpráv?!
Pár jsem jich rozklikl, ale pak už jsem na to neměl nervy, všechno jsem zmazal a mobil odložil na stolek. Vzpamatovával jsem se několik minut, dokud Rin nevtrhl do ložnice, až jsem sebou škubnul.
„Úchyl jeden! Je to vážně blbec! Ale neboj, už je pryč. Jsi v pohodě?" skočil Rin na postel a hned mě objal.
Zachrčel jsem, když mě trochu přidusil, ale Rin to nejspíš vzal, jakože snad brečím, protože stisk ještě zesílil.
Tsutomu
Hleděl jsem na tátu celou dobu, co mluvil. Rodiče vždycky měli nadhled, jen tak se ničeho nezalekli, a jeden by si myslel, že jde všechno tak nějak kolem nich.
Ale málokdy jsem viděl u táty takový vážný pohled.
Pochopil jsem.
„Budu na sebe dávat pozor. A neboj, nikdo se nedozví, že jsem si zavolal exorcistu. A děkuji za to, že jsi mi to řekl. Jak budu vědět něco blíž, určitě ti dám vědět,“ mírně jsem se poklonil. „Ten dům si chci nechat. Mám ho rád. A nedovolím, aby mi v něm nějaký zatr- …aby mi v něm nějaký šílený duch otravoval život.“
„Zaplatím tomu exorcistovi. Ale… můžeš mu věřit?“ pátravě se na mě táta podíval, protože nechtěl, a já to chápal, aby se naše rodina spojovala s něčím takovým.
Mohlo by to ublížit nejen rodině ale i našim obchodům.
„Věřím mu stejně, jako věřím tobě,“ přikývl jsem. „A platit nemusíš, zařídím to.“
„Ne, tohle není jen tvoje záležitost, je to rodinná záležitost, takže…“
Ještě chvíli jsem se dohadoval s tátou, ale on neustoupil. A v rámci zachování pohody jsem nakonec vyhledal Takehikovo číslo účtu, z kterého mi posílal peníze na nájem, a táta mu vzápětí poslal částku, kterou si běžně účtují ti nejlepší exorcisté.
Jo, v tomhle byl fakt dobrý. Než jsem Takehikovo číslo vyhledal, on si stihl projít internet a zjistit, kolik si kdo za podobné věci bere.
„Pokud spěcháš, můžeš jít,“ nakonec táta vstal a otevřel dveře. „Vidím, že stejně poposedáváš a hledíš na hodinky co minutu. A mimochodem… Ameli-san ti dneska upekla skvělý koláč,“ ještě rychle zašeptal, když jsem kolem něj procházel.
No, jemu nic neunikne. Určitě to ví i máma. Ale byl by div, kdyby to nevěděli.
Rozloučil jsem se s ostatními, kuchařka mi mezitím nanosila všechno jídlo do auta, a že toho bylo požehnaně, poděkoval jsem ji, a pak už spěchal domů.
No, já neřídil, ale popoháněl jsem řidiče, ať se neplouží jako slimák. Chtěl jsem být už u Takehika.
A taky jsem se těšil na to, až kluci zase nebudou vědět, co mají sníst dříve…
Takehiko
Musel jsem se skoro násilím vytrhnout s Rinova objetí.
„No tak, za slzy se nemusíš stydět," snažil se mě zase udusit Rin, ale já se nedal.
„Nebrečím, ty pitomče!" zachrčel jsem. „Dusil si mě!"
Jako bych ale mluvil do zdi, a nejspíš kdyby nepřišel Sora a nechytl Rina za límec, skončil bych s jazykem na vestě.
„V pořádku?" zeptal se Sora, když Rina vyhnal, ať se jde učit.
„Jo… já… Jo…" povzdechl jsem si. „A díky. Je to moje záležitost, a přesto jste se za mě postavili."
Zavrtěl jsem hlavou a znovu se sedl na postel.
„Hele, v pohodě. Jsi jako náš malý bráška, a navíc jsi Tsutomův kluk. A to už mluví za všechno," pocuchal mi vlasy Sora.
Jen jsem se zašklebil, ale uvnitř mě to potěšilo.
Známe se chvíli, nechoval jsem se k nim zrovna nejlíp, a přesto mě berou, jak mě berou.
„Díky," usmál jsem se na Soru, a pak nadskočil, když mi zapípal mobil.
Zamračil jsem se na noční stolek, a když jsem po chvilce naléhání řekl Sorovi, co jsem v mobilu našel, zamračil se.
„To už by možná chtělo nahlásit na policii. Tohle je regulérní stalkování."
„Nechci do toho nikoho zaplétat. Pokusím se to urovnat sám. Naokiho znám dlouho. Nechci mu způsobit problémy," zavrtěl jsem hlavou.
Sora si jen povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Každopádně mohl by to být třeba Tsu-chan," ukázal na mobil.
Pravda. Kvůli Naokimu nemůžu zůstat bez spojení. Dřív by mi to nevadilo, ale teď, když jsem měl Tsutoma, to bylo jiné.
Nebyla to však zpráva ani od něj, ani od Tsutoma, ale z banky.
Zapřemýšlel jsem, jestli jsem na něco nezapomněl, a pak zprávu rozklikl. V ten moment mě omylo a já se zhroutil na postel, sotva popadaje dech.
„Take-chan!" vykřikl Sora, který mě viděl a hned se nade mnou sklonil. „Co se děje?! Jsi v pohodě?!"
„Nejsem," zachrčel jsem a zprávu mu ukázal.
Na mé konto přibyla částka, kterou jsem v životě neměl ani šanci vidět, natož, abych ji já sám měl.
Pár minut jsem to rozdýchával, než jsem se prudce posadil a zaskřípal zuby.
„Tak tohle fakt posral! Si myslí, že si mě může koupit?!" zavrčel jsem a okamžitě vytáčel Naokiho číslo, připravený mu to pěkně vytmavit.
Tsutomu
Už jsem nervózně poklepával nohou, když se mi zdálo, že jedeme až nějak moc pomalu.
Ale řidič se striktně držel předpisů.
Už jsem ho chtěl podplatit, aby trochu šlápnul na plyn, trochu jsem se k němu nahnul, ale vzápětí jsem málem skončil vepředu. Jen díky sedačce se tak nestalo.
„Jste v pořádku?“ rychle se na mě řidič otočil.
Jen jsem sprostě zaklel a vzápětí prsknul otázku, co to mělo být.
Ale odpověď přišla sama.
Z boku auta se ze země zvedal mladý kluk. Odhadoval bych tak kolem dvaceti let. Opíral se o auto a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
Řidič hned vyběhl z auta. Všiml jsem si jeho letmého pohledu k blatníku, ale zřejmě to bylo v pohodě, protože se vzápětí věnoval mladému.
Otevřel jsem okénko a vyhlédl ven.
„Promiňte! Spěchám! Ne! Nic mi není! Já… spěchám… prosím… ne… nepotřeb…“ po posledním nedopovězeném slově mladík zavrávoral a na poslední chvíli se chytil řidiče, aby nespadl.
„Co se děje?“
„Pane, tenhle mladý muž narazil do auta. Ne, nesrazil jsem ho, spíš se nedíval na cestu a naletěl, ale je potřeba zkontrolovat, jestli je v pořádku.“
Chvilku jsme se s mladíkem dohadovali, ale když znovu zavrávoral, měl jsem toho dost. Vystoupil jsem, nacpal ho do auta, a pak jsem nastoupil zpátky.
„Jedeme do nemocnice,“ přikázal jsem.
A to jsem si myslel, že budu dneska doma dřív, než obvykle bývám.
No, pořád mám časový náskok, tak snad…
Takehiko
Zvedl mi to hned snad na druhé zazvonění.
"Naoki! Myslel jsem, že jsme přátelé! Ale nejenže mě bombarduješ telefonáty a zprávami, ale ještě se objevíš u dveří tohoto domu a děláš ostudu! To bych všechno ale překousl! Co však nepřekousnu je to, co jsi udělal teď! Opravdu si myslíš, že si mě můžeš koupit?! To mě tak málo znáš?!" vyjel jsem po něm hned, co mi to zvedl.
„Evangeline…"
„A neříkej mi Evangeline! Víš, že to nemám rád! Tvrdíš, jak bys neudělal nic, co by mi ublížilo, ale přitom to děláš pořád. A myslet si, že si mě koupíš?! To jsem od tebe nečekal!" prskal jsem naštvaně dál.
„Eve-chan… prosím… o žádných penězích nevím. Já nic neposílal. I kdybych rád, vím, že bys-"
„Eve-chan je ještě snad horší než Evangeline! A nezamlouvej to! Ty peníze si vezm- …cože?!" došlo mi až po pár slovech, co Naoki řekl.
I když byl, jaký byl, nikdy by nelhal. To jsem věděl. A zvláště ne mě.
Naopak. To, že mi poslal peníze, by určitě považoval za, kdo ví, jakou pomoc.
„Já ti nic neposlal, ale pokud chceš, rád ti něco-"
„Ne, díky. Čau."
Možná to ode mě nebylo hezké a na moment mě přepadl nepříjemný pocit a touha se Naokimu omluvit, ale pohled na Soru a připomínka toho, co se před chvilkou stalo u domu, mě nakonec donutila si to rozmyslet.
„Byl jsem moc hnusný?" zeptal jsem se přesto Sory.
„Nemyslím. Je to dospělý chlap. Musí znát své hranice," pokrčil rameny a já si povzdechl.
Zapřemýšlel jsem. Když to nebyl on, pak to mohl být jen jeden člověk.
Znovu jsem vzal mobil a vytočil druhé známé číslo.
Tentokrát to chvilku trvalo, než to osoba na druhém konci vzala.
„Ahoj, Akino. Promiň, jestli ruším a omlouvám se, že jsem o sobě nedal dřív vědět, ale jsem v pořádku. Vlastně víc než v pořádku. Všechno ti to určitě povím, ale prosím tě, ty peníze nebyly potřeba. Co tě to napadlo? A ještě tolik? Vezmi si je zpátky, opravdu je nepotřebuju. Mám v plánu začít pracovat, a nechci zase žádné dluhy. Ještě ti dlužím to, co jsi mi půjčil, abych mohl splatit nájem za pokoj v domě s tím duchem. Mimochodem, v tom domě pořád bydlím," vyvalil jsem to na Akina jedním dechem.
Ale po pár minutách mi řekl to samé, co Naoki. On mi žádné peníze neposlal.
Zajímalo ho, co je u mě nového, ale já teď neměl čas mu všechno vyprávět, tak jsem mu jen musel slíbit, že se brzo ozvu a zajdeme třeba na kávu, kde mu všechno povím.
Když jsem zavěsil, trochu bezradně jsem se na Soru podíval.
„No, určitě se to nějak vysvětlí. Ještě můžeš zavolat do banky a zjistit, odkud peníze přišly. Mohl to být klidně i omyl. Anebo někdo zpětně usoudil, že tvé služby byly nedoceněné a zaplatil ti se zpožděním," pokrčil rameny Sora a vstal.
„To si nemyslím," zabručel jsem a málem se mi kouřilo z hlavy, jak jsem nad tím přemýšlel.
„Jdu udělat kafe, a pak bychom mohli jít mrknout na domek, co myslíš?"
Přikývl jsem, a pak si v duchu zanadával. Chtěl jsem Tsutoma překvapit, než se vrátí, ale s takovou toho moc nestihneme.
Tsutomu
Vůbec jsem se s ním nebavil. Prostě jsme ho naložili do auta i s jeho věcma, a už jsme frčeli do nemocnice. Tam, vzhledem k tomu, v čem jsem přijel, a v čem jsem byl oblečený, nás zřejmě i proto vzali přednostně. No, možná i proto, že jsem dal jasně najevo, že to vyšetření zaplatím.
Mladej se neustále cukal, že musí jít, že spěchá, že mu nic není, a kde si cosi. Ale to jeho omdlívání nebylo normální. A já si na moment vzpomněl na dalšího tvrdohlavce, který na mě čekal u mě doma.
„Měl by být v pořádku, spíš to vypadá tak, že pánovi klesl cukr, řekl bych, že pár dní se asi dobře nenajedl, a proto mu to dělá problémy. Víceméně podle toho, co jste vy i on říkali, tak na vaše auto spíš spadl. Bylo by dobré, kdyby se pořádně najedl, a pár dní si odpočinul…“
Ještě pár informací jsme si vyslechli, a pak už jsme vyrazili konečně k autu.
„Kam vás máme odvézt?“ otočil jsem se na mladíka.
„Teď už nikam,“ roztekly se mu slzy z očí. „Já… já jsem měl mít brigádu… ale už mě nevezmou, protože jsem tam nedošel…“
Rozbulel se jak malé děcko, a já jen protočil očima.
„A kde bydlíte?“
„Já… teď… nebydlím…“ rozbrečel se ještě víc a znovu zavrávoral.
„No, výslech bude později. Jedeme ke mně. Mám pokoj na pronajmutí, pokud ti nevadí, že budeš mít spolubydlícího, co chrápe, a o placení se budeme bavit jindy. Teď na to ani nemysli. Nebudeš první ani poslední, kdo u mě pár dní zůstane jen tak…“
Znovu jsem ho narval do auta a hned si sedl k němu. Vypadal, jako by se mu zhroutil celý svět, a já nechtěl žádné divadlo před nemocnicí.
Když řidič nastoupil, abychom mohli jet, zaslechl jsem jeho šeptanou poznámku, že mladý pán znovu zachraňuje opuštěná štěňata…
No, naštěstí to ten mladej neslyšel, protože zrovna smrkal do mého drahého kapesníku.
Když jsme dojeli k domu, ještě chvilku se cukal a ani nechtěl vystoupit.
„Hele, v autě tě bydlet nenechám, a navíc je mých rodičů,“ popadl jsem ho za loket a vytáhl z auta ven.
Zatímco řidič otevřel kufr, aby vytáhl všechno jídlo, já mladýho potáhl k domu.
„Jsem doma!“ ozval jsem se jen, co jsem se ukázal u dveří.
Takehiko
Když jsem sešel dolů za klukama, protože ani Rin ani Nobuo se už učit nešli, vypadalo to, že si docela oddechli, že jsem v pohodě.
No, moc jsem nebyl. Byl jsem naštvaný na Naokiho, a taky mi starost dělaly ty peníze. Nechtěl jsem mít kvůli tomu problémy.
Ale nechtěl jsem ostatním přidělávat starosti, tak jsem nic neříkal a byl jsem docela i rád, že se kluci už k tomu nevraceli. Jen jsem netušil, jestli to říct Tsutomovi nebo ne.
„No, asi půjdu něco uklidit, aby se Tsutomu nezlobil, že jsem nic neudělal," zvedl jsem se asi po půl hodině, kdy jsem vesměs jen kluky poslouchal, když se bavili o učení a práci.
„Dojdeme tam za tebou, tak nechvátej a netahej těžké věci, ano?" ozval se Sora, který Rinovi právě vysvětloval něco do učení.
Nechtěl jsem je rušit, tak jsem jen přikývl, zašel si obléknout jedno horší triko, co jsem měl s sebou, a pak seběhl dolů a vydal se na zahradu.
Prádlo krásně schlo a mě došlo, že si nejspíš budu muset najít aspoň nějakou brigádu a začít šetřit na oblečení. Doteď mi nějak nevadilo, že mám pár spodků a ponožek, tři trika a dvoje kalhoty. Ale teď, nechtěl jsem, aby se za mě Tsutomu musel stydět.
V domku jsem hned otevřel okno a začal pomalu odklízet drobnější věci, stírat prach, zametat, podle pokynu rozbité a staré věci nosit ven a zbytek do patra, aby si to. když tak, Tsutomu přebral.
Chtěl jsem vytáhnout ven i sedačku, aby trochu na sluníčku proschla, ale potom, co mi dost hlasitě křuplo v zádech, jsem to raději nechal být.
Byl jsem do toho tak zažraný, že jsem zapomněl i na čas, až teprve Rinovo hulákání, že je Tsutomu zpátky a mám si pohnout nebo mi sní všechen oběd, mě probralo.
Otřel jsem si zpocené čelo a zadíval se na domeček. Spodní patro už bylo celé uklizené. Zbývalo jen udělat něco s pohovkou, vyhodit staré věci, umýt okno a možná vymalovat.
S lepší náladou, že jsem toho tolik zvládl sám, protože kluci nakonec nepřišli, jsem se vydal k domu.
Moc jsem se na Tsutoma těšil, a čím víc jsem se blížil, tím víc mi bušilo srdce.
A co teprve, když jsem ho uslyšel.
„Vítej do-" začal jsem zvesela, ale pak se zarazil a zíral na toho kluka.
Jako... Vím, že jsem to včera přehnal, ale to mě musel tak rychle vyměnit? Nelíbilo se mu to se mnou v té sprše? Na bratra nebo kamaráda nevypadal.
„Úžasné! Tsu-chan! Miluju tě, jsi nejlepší! Teda tvoje kuchařka! Boží!!!" probral mě Rinův řev z kuchyně a vzápětí byl slyšet randál, jak se nejspíš pokoušel rychle vyndat nádobí, a pak hádka o to, kdo toho bude mít víc.
Tsutomu
I kdybych domů dovedl třeba ďábla, klukům by to bylo jedno v momentě, kdy se na stůl vyloží jídlo.
Jen se na mladýho otočili, zabrblali něco jako: ‚Ahoj,‘ a pak už se napojili na řidiče, který nesl boxy s jídlem do kuchyně.
Než jsem se vyzul a mladej taky, řidič už šel zpátky, rozloučil se a odjel.
„Tak pojď, a nestyď se,“ potáhl jsem mladého, který pořád mačkal tu svoji tašku v ruce.
Zakručení v jeho břiše jsem slyšel dost zřetelně.
„Tady se umej, a pak přijď do kuchyně se najíst. A nechci nic slyšet. Raději počkám, aby tě nenapadlo utéct,“ postrčil jsem ho do spodní koupelny a zůstal stát u dveří, dokud si neumyl ruce a ubrečený obličej.
No, ruce měl čisté, ale ten obličej… Voda ten jeho výraz moc teda nesmyla.
Musel jsem ale uznat, že i když se zdál být na první pohled obyčejný, tak přesto byl hezký.
„Tak pojď, jdeme se najíst, dokud tam něco zůstane,“ ukázal jsem mu do kuchyně.
Než jsme tam však stihli dojít, objevil se Takehiko.
Už jsem k němu chtěl s úsměvem vykročit, když jsem se zarazil nad tím, jak se tváří, a jak si prohlíží mladýho.
„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ nakonec jsem se na Takehika usmál a popošel k němu.
Stáhl jsem si ho do náruče a pořádně políbil.
„Už jsem se nemohl dočkat, až budu zpátky. No, trošku jsem se po cestě zdržel, ale všechno ti vysvětlím. Tak se pojď najíst, dokud tam ještě něco je,“ ještě jednou jsem Takehika políbil.
Chytl jsem ho za ruku a táhl za sebou do kuchyně. Po cestě jsem pošťouchnul mladýho, aby nestál jak tvrdý Y, a dostrkal jsem ho do kuchyně za klukama.
„Na nějakou dobu budeš mít Rine spolubydlícího,“ zarazil jsem mladýho do židle a požádal Hidekiho, aby mu nabral porci. „Trochu se nám připletl pod auto, a on bohužel nemá kam jít. Takže teď bude…“
V tu chvíli jsem se zarazil, protože jsem vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje.
Otočil jsem se na něho, a on nejspíš pochopil, protože hned vstal.
„Hashimoto Shuishi,“ mírně se poklonil, ale vzápětí dal málem hlavičku o stůl, jak se mu hlava zatočila.
„Takže, najíš se, a pak nám povíš, co se vlastně stalo, ano?“ posunul jsem k němu talíř s jídlem, co mu nabral Hideki.