Tsutomu
Začal jsem uklízet, abych to měl rychle hotové a mohli jsme začít dělat zahradní domek.
Naházel jsem nádobí do myčky. Velkou pánev a hrnec od nudlí jsem umyl v dřezu a zrovna to chtěl začít utírat, když jsem zahlédl Rina proletět chodbou a křiknul na mě, že Takehiko vypadl z okna.
Málem se mi srdce zastavilo. Ale vzápětí jsem se rozběhl za ním.
Takehiko musel vypadnout z okna svého pokoje, protože ten je nad Rinovým.
Málem jsem to neubrzdil, když jsem zabíhal za roh domu, ani jsem se neobul, jak jsem spěchal.
A když jsem dobíhal, u Takehika už stál Hideki a Rin a starostlivě si ho prohlíželi a kontrolovali, jestli je v pořádku.
„Take… Co se stalo?!“ doběhl jsem k němu a otočil si ho opatrně k sobě. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“
Byl jsem úplně v háji, když jsem si uvědomil, co se mohlo stát. Mohl se zabít, kdyby blbě spadnul, mohl by ochrnout, kdyby blbě spadnul, mohl si rozbít hlavu, něco zlomit, cokoliv, kdyby blbě spadnul.
„Bolí tě něco? Zajedeme raději do nemocnice, aby tě prohlédli, ano? A neodmítej, to prosím. Nebudu mít klid, dokud nebudu mít jistotu, že ti fakt něco není. Můžeš mít něco špatně naražené, nějaké vnitřní krvácení, nebo… nebo… já nevím… Musíme jet do-“
„Tsu-chan! Uklidni se, ano?!“ křikl na mě Hideki. „Zajdi pomalu s Takehikem k autu, já vás odvezu do nemocnice. A ne, Take-chan, žádné protesty! Všichni chceme mít jistotu, že jsi v pořádku a je jedno, že se tváříš jak největší hrdina!“
„Vezmi mi peněženku, mám ji v pracovně na stole!“ křikl jsem ještě na Hidekiho, když rychle mířil do domu, aby vzal klíče od auta.
„Vystrašil jsi nás,“ ozval se konečně i Rin. „Strašně jsem se lekl, když jsem viděl, jak…“
Zmlknul, mírně zbledl a několikrát se musel zhluboka nadechnout.
„Donesu ti boty, Tsu,“ nakonec se podíval na mé nohy, a pak už taky šel do domu.
„Pojď, půjdeme do auta. Pomalu, opři se o mě. Kdyby se ti točila hlava, nebo ti bylo blbě, nebo tě něco bolelo, řekni mi, ano?“ odhrnul jsem Takehikovi vlasy z čela a pak ho na něho políbil.
„Vylekal jsi mě. Myslel jsem… Myslel jsem že… Pojď, půjdeme,“ dodal jsem nakonec.
Takehiko
Než jsem se stihl vzpamatovat, stál jsem na nohou a Tsutomu mě bral k autu, že mě odveze do nemocnice.
Nebyl jsem snad ani tak v šoku z toho pádu, ale z toho, jak se o mě všichni najednou starali. Nebyl jsem na to zvyklý. Pohlédl jsem zpět k domu a zadíval se mimoděk do okna svého pokoje.
A v tu chvíli jsem se konečně probral a vzpamatoval.
„Budu řídit, tady máš peněženku a boty, boty i pro Takehika, měli bysme-"
„Ne," zastavil jsem se na místě a přerušil tak Hidekiho, který nás doběhl a podával Tsutomovi peněženku a boty.
Byl jsem bosky a tráva mě docela studila do nohou, což mě ještě víc probralo.
Vymanil jsem se z Tsutomova sevření, pohladil ho po tváři a jemně políbil na rty.
„Jsem v pořádku, opravdu," udělal jsem krok zpátky k domu. „Ale nemůžu teď nikam jet. Ten duch se na nás dívá, jakkoliv to pro vás může znít bláznivě. To, že tohle udělala znamená, že jen čeká na příležitost, aby se zmocnila domu. A ta může přijít ve chvíli, kdy odjedu. Teď jsem pro ni nejspíš překážkou. Vidí ve mě problém a bude se mě snažit zbavit, aby se dostala k Tsutomovi. A to já nedopustím. Nemůžu to dopustit. Je to moje práce. Moje poslání. Musím se vrátit zpátky do pokoje a pokusit se ji nějak zastavit. Aspoň prozatím, než zjistíme pořádně, kdo to je. Moc si vážím toho, že máte o mě takovou starost. A děkuju, ale…"
S posledními slovy jsem se otočil a trochu kulhavě, jak mě bolely naražené záda na straně, kde jsem měl odřeninu od podlahy, jsem se rozeběhl zpátky k domu.
„Take-chan! Co to…!" vykřikl Rin, kterého jsem skoro srazil mezi dveřma, vzápětí jsem narazil do Sory, ale jen jsem křikl omluvu a spěchal dál do svého pokoje.
Když jsem byl uvnitř, zašoupl jsem za sebou dveře, přešel k oknu, abych ho zavřel, vyhnul se přitom lampě, která proti mně letěla a roztříštila se o zeď, a vzápětí už jsem seděl připravený uprostřed pokoje a odříkával ochranné formule.
Tsutomu
Už jsme byli skoro u auta, když dorazil Hideki, a chtěl dát Takehikovi boty. Ale Takehiko se prostě šprajcnul.
Najednou na nás cosi vyhrkal, a pak se rozběhl do domu, aniž bychom stihli cokoliv udělat.
Teda… Na to, že vypadl z okna, tak byl až moc živej.
Ale stejně může být zraněný, nějak… jakkoliv, co se teprve může projevit.
Rozběhl jsem se za ním, ale než jsem ho dostihl, on už byl nahoře a já se jen díval na to, jak se jeho dveře zavírají.
„Takehiko!“ křiknul jsem a chtěl otevřít.
Ale dveře se ani nehnuly.
„Takehiko! Otevři! Proč to děláš!? Víš, jak se o tebe bojím?! Musíš to dělat? Dá se to jinak! Můžeme všichni odejít! Takehiko!“
Vzteky jsem praštil do dveří.
Byl jsem naštvaný, ale hlavně vystrašený.
Naštvaný na to, co teď udělal. Naštvaný proto, že nechápe, jak se teď kvůli tomu cítím. Rozzlobený na toho zatraceného ducha.
Vystrašený, protože se mu může něco stát…
„Poslouchej mě ty zatracený duchu, ať jsi kdokoliv. Chtěl jsem to po dobrém, ale nebrala jsi v úvahu moje varování! Chceš ten dům? Chceš mě? Jestli někomu ještě ublížíš, tak ti přísahám, že odsud odejdu a už se nikdy nevrátím! Nechám ten dům zbourat do základů a pozvu sem ty nejlepší exorcisty!“
Zevnitř bylo slyšet jen jakési Takehikovo mumlání a občasné bouchnutí, rány…
„Slyšíš?! Kuroin je na tebe naštvaný! Hodně naštvaný! Měla bys znát své místo! Jdu si pro sekeru a ty dveře rozmlátím, a ty se do té doby stáhneš a odejdeš odsud pryč! Měla bys vědět, kde je tvoje místo! Kuroin tu pro tebe už dávno není!“
Takehiko
Zuřila. Nejspíš nečekala, že se vrátím, a ještě jí budu vzdorovat.
Křičela, snažila se mě zranit, ale bez úspěchu.
Pot se ze mě doslova řinul, jak jsem se soustředil a zároveň se snažil z ducha něco dostat.
Taky mi to neulehčoval Tsutomu, kterého jsem slyšel zpoza dveří.
Ale nemohl jsem ho pustit dovnitř.
„Kuroine!" zaječel duch, když Tsutomu z druhé strany dveří řekl jméno svého předka, na kterého byl podobný.
Žena přiletěla ke dveřím a začala na ně škrábat, jako by se chtěla dostat skrz.
„Kuroin tě nemiluje a nikdy nemiloval!" stáhl jsem její pozornost zpátky na sebe.
„To je lež!" vykřikla a vzápětí jsem zblízka hleděl do její šedé, mrtvolné tváře a do nosu mě udeřila hniloba a rybí zápach.
„Miloval jen mě! To já pro něj dělala všechno! Ne, ona! To já se o všechno starala! Mě tenhle dům patří, ne jí! Kuroin taky patří jen mě!"
„Na tohle místo už jsi dávno ztratila nárok!" zaječel jsem po ní. „Přestaň se vzpírat a odejdi! A jestli neopustíš tohle místo dobrovolně, vykážu tě odsud, a už nikdy Kuroina neuvidíš! Nikdy!"
Po tomhle na mě znovu zaječela, proletěla pokojem, shodila všechno, co šlo, a pak najednou zmizela.
To ticho bylo skoro ohlušující.
Výrazně se oteplilo, a já, jak jsem seděl, tak jsem se svalil na záda na zem a prudce oddechoval.
Tohle bude moje nejtěžší vymítání.
Na druhou stranu se aspoň můžu přiučit pár věcem.
Tsutomu
Nikdo mě neposlouchal. Ducha jsem neslyšel, jen Takehika něco zaječet o ztrátě nároku a vykázání.
Najednou se prudce ochladilo, šlo to cítit až na chodbu. A vzápětí chlad zmizel a byla zas normální teplota.
Ten zvláštní nápor, tlak, který jsem cítil, najednou zmizel a já udělal krok dopředu, jako bych ztratil najednou neviditelnou oporu.
Sáhl jsem na dveře a zkusil potáhnout.
A za další vteřinu už jsem stál nad Takehikem, a když jsem zjistil, že žije, zamračeně jsem se na něho podíval.
„Už nikdy! Už nikdy tohle nedělej! Jedna věc je, když nás na to připravíš! Ale druhá věc, když takhle vletíš někam, hned potom, co jsi vyletěl z okna, a snažíš se tu, kdo ví o co! Už tohle nikdy nedělej, rozumíš? A teď se zvedni a jedeme do nemocnice. A je mi jedno, co s duchem bude! Klidně ten barák nechám zbourat! Čekám tě v autě!“
Po posledních slovech jsem se otočil a nasraně jsem sešel dolů, obul se a hned jsem vyšel ven.
Kdybych kouřil nejspíš bych teď vytáhl půl krabičky najednou. Takhle jsem to musel nějak rozdýchat.
A dokonce jsem na Takehika i zvýšil hlas, což normálně nedělám.
Ale ten… Ten… Tak mě vyděsil a hned na to naštval a vzápětí zase vyděsil, že to prostě nešlo jinak.
Jemu nejspíš nedochází, jak se člověk cítí, když se něco děje jeho milovanému. Nejspíš mu to pořád nedochází…
Takehiko
Sotva jsem se pořádně nadechl, už nade mnou stál Tsutomu, něco křičel a vzápětí ho zase nebylo.
No, nejspíš jsem tu náladu zase zkazil.
Přehodil jsem si paži přes oči a snažil se uklidnit prudce bušící srdce.
Byl jsem vyčerpaný a unavený. Nejen po boji s duchem, ale i potom, co se tu dělo.
S Naokim, Tsutomem, ostatními.
Na tohle jsem prostě nebyl zvyklý. Lidé na mě občas křičeli, ale byli to cizí lidé, které jsem ignoroval a už je nikdy neviděl. Tady jsem nikoho ignorovat nemohl.
Ztěžka jsem se zvedl do sedu a zapřemýšlel, co to na mě Tsutomu vlastně křičel.
Nejspíš to, jaký jsem idiot a jak mě má už plné zuby.
„Take-chan!" objevil se na chodbě Rin a bázlivě se podíval do pokoje.
„Nechoď sem! Jsem v pořádku!" zarazil jsem ho. „Kde je Tsutomu?"
„Vyběhl zase ven! Co blázníš?! Takhle naštvaného jsem ho dlouho neviděl! Teda… Ráno byl možná víc, ale dvakrát za den, to se snad nikomu ještě nepodařilo!"
„Jo, v tomhle jsem očividně mistr," povzdechl jsem si a vstal.
„Kam jdeš?"
„Musím se umýt," popadl jsem čisté spodky a věci na umývání a prošel kolem Rina.
„Měl bys jet do nemocnice se nechat prohlédnout!" pokoušel se mě zastavit Rin, ale já mu přibouchl dveře od koupelny před nosem.
Nemocnice?
Matně si vzpomínám, že o něčem takovém Tsutomu mluvil. Ale jsem v pořádku, nepotřebuju nikam jet. Napustil jsem si vanu, zatímco jsem zaslechl, jak Rin na chodbě huláká, že jde pro Tsutoma, a jestli se prý utopím, tak to jeho vina nebude.
Zavrtěl jsem hlavou a musel se pro sebe usmát.
Svlékl jsem se a věci hned hodil do pračky, protože byly špinavé. I když tričko budu moct nejspíš pak stejně vyhodit.
S úlevným výdechem a trochu syknutím jsem se ponořil do horké vody, hlavu si opřel o hranu a zavřel oči. Tohle bylo lepší než tisíc doktorů. Tomuhle se nic nevyrovná.
Nechápu, jak jsem doteď mohl bez vany přežít.
Tsutomu
Přecházel jsem kolem auta a čekal, až Takehiko dorazí.
Hideki se mě snažil uklidnit, ale moc se mu to nedařilo. Dokonce ani Sorovi, který vyběhl z prádelny, když uslyšel ten kravál. Dokonce se ukázal už i Nobuo.
Hideki jim v krátkosti řekl, co se stalo, a oni hned, stejně jako my, byli toho názoru, že Takehiko musí do nemocnice.
„Nikam nejde,“ ozval se najednou Rin, který už stál ve dveřích. „Řekl, že se musí umýt a zabouchnul mi před nosem dveře do tvé koupelny, Tsu-chan.“
Hranice mé nasranosti dosáhla bodu varu.
Zhluboka jsem se nadechl…
„Mezek jeden tvrdohlavý!“ zařval jsem si z plných plic a vzápětí jsem ztichl.
Teď se mnou nic nehne. Nic… Dokud se neuklidním, a já sám netuším, kdy to bude.
Kluci ustoupili, když mě viděli, a já za naprostého ticha vešel do domu. Vyzul jsem se, a zamířil rovnou do kuchyně. Rozhlédl jsem se kolem sebe, pak jsem si dal vařit kávu a pokračoval jsem v úklidu.
Neřekl jsem už ani slovo. Můj výraz ve tváři ztvrdnul víc, než nejkvalitnější beton…
Klid netrval dlouho. Jen jsem ještě zapnul robota na vysávání a vytírání podlahy, vzal jsem si kávu a přešel do obýváku.
Usadil jsem se pohodlně v křesle, zapnul si televizi, našel hudební program s rokovými písničkami, dal to tak nahlas, že to muselo být slyšet i u sousedů, hodil jsem nohu přes nohu, pohodlně se opřel a začal jsem pomalu upíjet kávu…
Potřebuji se uklidnit… A nevím, vážně nevím, kdy se mi to podaří…
Kluci už tohle dvakrát u mě zažili, tak mě nechali být. Jen přivřeli dveře do kuchyně a do chodby, ale ani jeden za mnou nešel, aby si se mnou promluvil. Věděli, že v tuhle chvíli to vážně nemá cenu.
Takehiko
Myslím, že jsem v té vaně na chvilku nejspíš i usnul, protože mě najednou vzbudil hlasitý zvuk televize. Napřed jsem si myslel, že to je nějaký koncert, než mi to došlo.
Poumýval jsem se, zkontroloval, jestli je všechno tak, jak má, nikde mi netrčí kosti ani nic jiného, a pak jsem vylezl z vany, abych se utřel, zkonstatoval, že odřené záda nejsou tak hrozné a ani bolest zad už není taková, oblekl si spodky, a pak vyšel z koupelny.
Zaběhl jsem do pokoje, abych si oblékl triko a kraťase a zjistil, co se děje.
Hudba šla z obýváku, Rina a Nobua jsem nikde neviděl, Hideki a Sora seděli v kuchyni a o něčem se spolu bavili.
„Kde je Tsutomu?" zeptal jsem se, sotva jsem vešel.
„V obýváku," povzdechl si Sora a zadíval se na mě. „Ale nechodil bych tam. Pěkně jsi ho naštval."
Mírně jsem se zamračil a nechápavě jsem se na Soru podíval.
Čím jsem ho naštval?
Zavrtěl jsem hlavou, a místo pro kávu jsem se obrátil, a nehledě na Sorovy protesty jsem vešel do obýváku.
Sedl jsem si vedle Tsutoma a zadíval se na něj.
Trochu jsem se lekl jeho výrazu a i toho, že mě nejspíš vůbec nebral v potaz.
Co jsem udělal špatně?
Vzal jsem ovladač ze stolu a ztlumil zvuk, protože kraválu jsem měl za dnešek už dost a nechtěl jsem televizi překřikovat.
„Zlobíš se?" zadíval jsem se znovu na Tsutoma a natáhl k němu ruku. „Jsi naštvaný kvůli tomu duchovi? Slíbil jsem ti, že ho vyženu. Nechci, abys tenhle dům ničil. Vím, že mi to trvá, ale v takových případech se to občas stává. Nebo jsi naštvaný kvůli té nemocnici? Proč? Říkal jsem, že jsem v pořádku a nic mi není."
Jednou rukou jsem si zabušil na hruď, až jsem se rozkašlal.
Vážně jsem to nechápal. Občas, když se mi něco stalo a někdo byl poblíž, stačilo jen říct, že jsem v pořádku, a nikdo to dál neřešil. Proto mě to trochu mátlo.
Znovu jsem zapřemýšlel, jestli jsem neudělal ještě něco špatně, ale nic mě nenapadlo.
Tsutomu
Seděl jsem tak asi patnáct minut, podle toho, kolik písniček už odehrálo, když dovnitř vešel Takehiko.
Posadil se vedle mě a něco mi říkal.
Nedíval jsem se na něho. Ještě jsem dopil zbytek kávy, a teprve potom jsem se na něho otočil.
Vzal jsem mu ovladač z ruky a televizi jsem vypnul.
„Mám důvod být naštvaný. A tak odpověď zní: Ano, zlobím se,“ zamračil jsem se.
„A ty nevíš kvůli čemu? Mluvil jsem nahoře moc potichu, že jsi to neslyšel?“
Postavil jsem se, odnesl jsem hrnek do kuchyně, kde jsem ho hned dal do dřezu, a pak jsem se vrátil do obýváku. Zavřel jsem za sebou dveře a pak přešel k Takehikovi a zastavil se před ním.
„Tak ti to teda znovu zopakuji,“ nadechl jsem se a pokračoval slovo od slova toho, co jsem mu řekl tam nahoře. „Už nikdy tohle nedělej. Jedna věc je, když nás na to připravíš. Ale druhá věc, když takhle vletíš někam, hned potom, co jsi vyletěl z okna, a snažíš se tu o kdo ví co. Už tohle nikdy nedělej, rozumíš? A teď se zvedni a jedeme do nemocnice. A je mi jedno, co s duchem bude! Klidně ten barák nechám zbourat! Čekám tě v autě.“
Odstoupil jsem o krok, ještě jednou se na Takehika podíval, a pak jsem dodal:
„Nemyslel jsi vůbec na to, jak jsem se cítil, když jsi tohle udělal. A věř, klidně ten barák nechám zbourat. Jsem sice z bohaté rodiny, ale nejsem materiálně založený, takže mi to problém dělat nebude. A teď tě prosím, dej mi čas, abych se uklidnil. A znovu tě prosím: To, co jsi udělal, už nikdy nedělej.“
Po těch slovech jsem vyšel z obýváku, v chodbě se obul a zamířil jsem do zahradního domku, abych se uklidnil prací, když už to hudbou nešlo. Kdyby mi tu hudbu ztlumil kdokoliv jiný, nejspíš bych mu už jednu vpálil. Ale Takehika miluji a nikdy bych si nedovolil mu dát ránu…
Takehiko
Tak jo. Tohle jsem posral na celé čáře.
Několikrát jsem otevřel pusu a zase ji zavřel, a pak se jen díval na to, jak Tsutomu odchází.
Měl jsem dojem, jako by…
Povzdechl jsem si, zarazil se do sedačky, čelo si opřel o kolena a snažil se nemyslet na to, že by mi mohl dát Tsutomu košem.
Jenže, když mě vážně nic nebylo! Cítil jsem se v pořádku, tak proč bych měl jet do nemocnice?
V domě bylo najednou ticho, jako by tam ani nikdo nebyl.
No, dneska nejspíš spím sám a úklid zahradního domku se nekoná. Jestli se vůbec někdy bude konat.
Spustil jsem zase nohy dolů z gauče, vstal a pomalu se vydal k sobě do pokoje.
Doufám, že dnes v noci dá aspoň duch klid. Nemám na něj moc náladu.
„Hej, bude to dobré," zastavil mě na chodbě Sora a jemně si sevřel rameno.
„Nebude," zavrtěl jsem hlavou. „Pokazil jsem to a nevím, jak to napravit. Vlastně ani nevím, jak jsem to pokazil. Nikdy se o mě nikdo nestaral a všechno jsem si musel zařídit sám. Vždycky jsem to byl jen já a musel se se vším poprat."
Jemně jsem se vyprostil ze Sorova sevření, nechal ho stát na chodbě, vyšel schody a vešel do pokoje.
Jen jsem přivřel dveře, abych když tak viděl na Tsutoma, a pokusil se mu ještě jednou omluvit. Lehl jsem si na futon, obrátil se čelem ke zdi a schoulil se do klubíčka.
Mohl jsem ležet tak hodinku, když mi začal zvonit mobil
„Evangeline!" zaslechl jsem v uchu, jen co jsem to zvedl.
„Naoki…" povzdechl jsem si.
Na něj jsem nějak neměl náladu.
„Děje se něco? Jsi v pořádku? Já to věděl! Věděl jsem, že to takhle dopadne! Okamžitě jedu pro tebe!"
„Ne! Nic mi není! Jsem jen unavený!" křikl jsem na Naokiho.
Vzápětí jsem si uvědomil, že mi po tvářích tečou slzy, a aniž bych se z Naokim rozloučil, prostě jsem mu to típnul, lehl si zpátky na futon a rozbrečel se jako malé děcko.
Bylo mi to strašně líto. Chtěl jsem být s Tsutomem, ale nejspíš jsem mu ublížil, a nevěděl jsem, jak to napravit, aby se na mě už nezlobil.
Tsutomu
Šel jsem rovnou do zahradního domku. Byl jsem pořád naštvaný, a vážně jsem se potřeboval uklidnit. Chtěl jsem se uklidnit už kvůli Takehika.
Nerad bych, aby mi utekl hned, co jsem mu řekl, že ho miluji.
Otevřel jsem dveře a zadíval se dovnitř.
„Odkud začít,“ povzdechl jsem si nahlas.
No, nejlepší bude odshora.
Vystoupal jsem po schodech nahoru.
To by šlo, tady je ještě dost místa, a to jenom proto, že jsme vždycky všechno hodili rovnou dolů za dveře, abychom se s tím nemuseli tahat nahoru.
Tak se jde na to.
V podkroví, které bylo dost prostorné, jsem pootvíral okna, aby se vyvětralo. Vymetl jsem podlahu, setřel prach, a pak jsem pošoupal krabice a nábytek tak, aby se tu v pohodě vešly další věci.
A teď spodek…
Postupně jsem začal nosit nahoru krabice od největších, na které jsem potom postupně skládal menší. Některé věci jsem naskládal do prázdných skříní, a některé jsem rovnou vyhodil před domek s tím, že se odvezou na skládku.
Nechápu, proč to všechno skladuji…
Ale pod tím vším bincem jsem našel dokonce starou pohovku, snad sto let starou… Byla hezká, a už jsem i začal uvažovat, že ji nechám zrestaurovat a dám ji do domu, nebo ji nechám tady Takehikovi, aby měl i pohodlné sezení.
V jedné z podlouhlých krabic jsem dokonce našel velkou a kompletní sadu příborů. Vynesl jsem to nahoru a otevřel šuplík jedné komody, kde by mělo být ještě místo.
Jenže jsem zůstal hledět do šuplíku, místo toho, abych tam ty příbory strčil.
Šuplík byl plný nějakých starých dokumentů a deníků a svitků…
Nikdy jsem si toho nevšiml. I když… Nikdy jsem neměl důvod tyhle skříně prohlížet.
Otevřel jsem další šuplík, který byl prázdný, příborový servis do něho nasypal nehledě na to, že byl nejspíš stříbrný, a pak jsem opatrně povytahoval všechny dokumenty deníky i svitky a naskládal je do krabice místo příboru.
Na tohle se rozhodně podívám blíže…
Vrátil jsem se s tím dolů, krabici odložil a pokračoval ve vynášení dalších krabic nahoru, když jsem se zarazil, a nechápavě jsem na jednu, co jsem právě držel v ruce, zůstal hledět.
A po dalších deseti vteřinách jsem na ni hodil krabici s dokumenty a oba poklady rychle nesl do hlavního domu.
„Dívejte, co jsem našel!“ zahulákal jsem hned, co jsem vešel dovnitř.
Zamířil jsem rovnou do kuchyně a položil obě krabice na stůl. Dokumenty jsem dal bokem, a pak s velkým úsměvem ukázal na tu druhou.
„Rýžovar!“ vyhrkl ze sebe Hideki, vyskočil na nohy a hned začal krabici rozbalovat. „Vážně je to rýžovar! Můžeme si konečně uvařit rýži! A je tu i návod!“
Jo, byl stejně nadšený jako já. A během chvilky přiběhli i kluci, aby se podívali, z čeho jsme tak nadšení.
Kdysi jsem ho koupil a pak na něj úplně zapomněl…
Takehiko
Když jsem se dost vybulel, vysmrkal se a poválel se na futonu, přemýšlel jsem, co budu dělat.
Tsutomu řekl, že ho mám nechat být. Že mu mám dát čas.
Jak dlouho, to neřekl. Povzdechl jsem si, zvedl se a dveře od pokoje zavřel.
Asi bude lepší, když mu teď nepůjdu na oči, a až se na to bude cítit, přijde sám.
Jestli vůbec přijde.
Znovu jsem se svalil na futon a zadíval se na strop.
Vybavila se mi vzpomínka z večera, až jsem se začervenal a chtě nechtě se musel usmát nad tím, jak jsme s Tsutomem řešili malování stropu.
Ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si na tátu. Myslím, že by se mu Tsutomu líbil, a nejspíš by mě teď seřval za to, jak se chovám.
Určitě by řekl něco jako 'seber se a vzchop se, jsi přece chlap'!
Jo, to mi často říkal, když jsem po odchodu matky často brečel a schovával se před ostatníma, aby mě taky nenazývali zrůdou. Jenže táta byl vždycky na mě hrdý a nikdy se za mě nestyděl.
Jen odchod mámy ho natolik sebral, že později umřel nejspíš žalem.
Nikdy jsem to moc nechápal, až do teď. Asi bych taky dlouho nevydržel, kdybych musel Tsutoma opustit.
Položil jsem si dlaň na hruď, v místě, kde mi tlouklo srdce, a jakmile jsem si vybavil Tsutomovu tvář, začalo bušit rychleji a silněji.
Jo, fakt ho miluju. Zasněně jsem si povzdechl, ale pak zatřepal hlavou a posadil se.
Měl jsem hrozné dilema.
Chtěl jsem jít za Tsutomem, ale zároveň jsem se bál toho, co udělá, když mi jasně řekl, že mě teď nechce vidět.
Zatraceně! Kdo se v tom má vyznat?!
Ztěžka jsem znovu dopadl na záda a dál se pokoušel vymyslet něco kloudného.
Tsutomu
Během chvilky jsme prohlíželi rýžovar a studovali, jak asi funguje.
Hideki četl nahlas návod a my studovali jednotlivé čudlíky.
Museli jsme Rinovi doslova ten návod vyrvat z ruky, když ho vzal Hidekimu a chtěl ho začít číst s tím, že se to naučí a bude nám vařit rýži.
„Už vím, co budeme mít na večeři!“ vyhrkl Sora. „Uděláme si prostě jen rýži, se sojovkou a vejcem!“
„No jo, musíme ale vypočítat, kolik rýže máme uvařit, abychom se všichni najedli. A taky aby se nám to do toho rýžovaru vešlo,“ vytáhl Hideki odněkud papír a tužku a začal vypočítávat porce pro šest lidí.
Já se konečně odlepil od stolu a šel si nalít vodu. Měl jsem žízeň jak blázen, a taky jsem si chtěl odpočinout. Přeci jen, tahat sám všechny ty krabice… Ale udělal jsem asi polovinu a byl jsem sám se sebou spokojený.
„Takehiko! Take-chan! Pojď se podívat, co jsem našel! Určitě se ti to bude líbit!“ zavolal jsem nahoru ke schodům a vrátil se zpátky do kuchyně.
Akorát tak včas, abych zabránil katastrofě, když chtěl Rin rýžovar hned zapnout do elektriky.
„Nejdříve se musí utřít a nádoba umýt,“ upozornil jsem ho. „A jen nádoba se umývá, ne celý přístroj, na to vezmi jen vlhký hadřík a otři to od prachu.“
Posadil jsem se, napil se vody a pak, zatímco co kluci hledali v návodu, jaká rýže se nejvíc hodí pro naši večeři, já si přitáhl krabici se starými dokumenty a postupně je začal vytahovat a pročítat…
Takehiko
Válel jsem se na futonu ještě nějakou chvilku a stejně nevymyslel nic kloudného.
V jednu chvíli se mi zazdálo, že slyším zespodu hlasy, ale asi jsem si to jen namlouval.
Nebo ne?
Když jsem uslyšel Tsutomův hlas, abych přišel dolů, byl jsem zmatený.
Neříkal, že potřebuje klid? Že mu nemám chodit na oči? Nepřijde teda sám? Mám jít za ním?
Co z toho si mám vybrat?
Na okamžik jsem zapochyboval, jestli jsem pro Tsutoma dost dobrý. Jestli to mezi námi má vůbec cenu. Já se v něm nevyznám, a on se podle mě určitě nebude řídit.
Ani bych to nechtěl. Ať je takový, jaký je. Jenže to byl právě ten problém.
Byli jsme úplně jiní. Nejen, že byl starší, ale pocházel i z jiných poměrů, a já si občas vedle něj připadal, jako bych právě vylezl z nory.
Zvedl jsem se z futonu, vyšel z pokoje a pomalu se šoural dolů.
Už od schodů jsem zaslechl, že je v kuchyni nějak živo.
A když jsem si stoupl mezi dveře a viděl jsem je, jak se spolu baví, jak se smějí, jak se handrkují, došlo mi, že jsem si něco jen vysnil, že jsem si něco jen namlouval, a vůbec mezi ně nepatřím.
Vůbec sem nezapadám.
„Take-chan!" všiml si mě Rin a skoro po mě skočil.
„Podívej, co Tsu-chan přinesl!" ukázal na zbrusu nový rýžovar.
"Hm…" zamručel jsem a pokrčil rameny.
To jsem to dopracoval. Vyměnit mě za rýžovar.
I když… I ten rýžovar je možná lepší než já.
„Hej! Co ti zase přeletělo přes nos! Tsu-chan už je v pohodě!" plácl mě do zad Rin a zašklebil se na Tsutoma.
„Ale já nejsem," zabručel jsem. „Všechno pokazím. Nic neumím a připadám si jako poleno. Někoho jako je Tsutomu si ani nezasloužím."
Zavrtěl jsem hlavou a obrátil se k odchodu.
„Ale hezký rýžovar. Nebudu vás rušit. Raději půjdu popřemýšlet, jak vyhnat toho zatraceného ducha. Bavte se," mávl jsem rukou a vyšel zase na chodbu.
Tsutomu
Myslel jsem si, že bude mít Takehiko radost.
Všichni jsme byli v pohodě, ale on…
Mám chuť mu už jednu praštit mezi oči, aby se vzpamatoval.
Mám chuť mu říct, že se chová jak malé děcko. Nejen že je tvrdohlavý jak mezek, ale ještě se tváří, jako bych mu, kdo ví, jak ublížil.
Takhle jsem si naše chování nepředstavoval.
Měl jsem chuť mu znovu říct, co vlastně udělal, jak špatně jsem se cítil, když jsem měl o něho strach.
Že chci, aby se nechal prohlédnout, protože může mít nějaké zranění, které se třeba může projevit později. Nejsem lékař a on taky ne.
A budu rád, když mi doktor jen potvrdí, že je opravdu v pořádku. On nechápe tu nejistotu, kterou teď kvůli tomu cítím…
Smotal jsem svitek, který jsem právě četl a sklonil jsem hlavu. Zadíval jsem se na své ruce, a v duchu jsem si říkal proč…
Moje nálada, která se zlepšila, teď zase vzala za své.
Já už nevím, co s ním mám dělat. Nevím… A opakovat mu něco, co jsem mu už řekl dvakrát, vysvětlovat mu každou věc jako malému dítěti taky nechci. Neumím to.
„Asi půjdu spát. Potřebuji být na zítra fit,“ odložil jsem svitek do krabice.
„Hideki, pohlídej to tu, prosím tě, aby ten rýžovar byl zítra funkční.“
Vstal jsem od stolu, vzal krabici a zamířil nahoru do své pracovny.
Na chodbě jsem minul Takehika, na moment jsem se zastavil, chtěl jsem mu říct, že jsem v pohodě… vlastně jsem byl…
„Dej na sebe pozor, ano? Nechci, aby se ti něco stalo. A kdyby tě něco bolelo, tak hned zavolej třeba pohotovost. Víš, jestli se ti tu nelíbí, jestli se ti něco nelíbí, klidně to řekni. Promiň, že budu tak upřímný a možná se ti to nebude líbit, ale... Unavuje mě ti něco stokrát vysvětlovat a přesvědčovat tě o tom, že to není tak, jak si myslíš. Evidentně se ti něco totiž nelíbí. Dobrou noc, Takehiko,“ nakonec jsem jen řekl, a pak už jsem zalezl do pracovny, abych ty dokumenty a deníky někam uložil.
Takehiko
Aha, super.
Sotva jsem otevřel pusu, zase jsem to zkazil.
Takže co teď? Rozchod? Jak dlouho nám to vydrželo?
Teď jsem začínal být ale i naštvaný. Takhle to vypadalo, že za všechno můžu jen já.
Ale Tsutomu jasně řekl, že ho mám nechat být!
Nejraději bych se vážně sebral a odešel. Nebo zavolal Naokimu.
Zaťal jsem ruce v pěst, zhluboka se nadechl, a pak vyběhl schody.
Vrazil jsem do Tsutomovi pracovny, odkud jsem ho slyšel a prudce za sebou zašoupnul dveře.
„Promiň, ale taky budu upřímný. Promiň, že jsem idiot, co některé věci nechápe! Promiň, že se chovám jako pitomec, protože některé věci jsem neřešil! Promiň, že nevím, co chceš vlastně říct, když mi to neřekneš!" zvýšil jsem trochu hlas. „Řekl jsi, že tě mám nechat být, že chceš být sám, a pak jsi mě zavolal kvůli rýžovaru! Jak jsem to měl asi brát?! Myslel jsem, že třeba přijdeš rovnou za mnou, ale co já vím, jak to chodí, že jo?! Když jsem ten pitomec, co nic nechápe! A taky promiň, že jsem se nenechal odvést k doktorovi! Prostě jsem to nepovažoval za nutné! A mrzí mě, že jsem tě tím naštval! A taky… Zatraceně, Tsutomu!"
Vykřikl jsem a dupl nohou, jak jsem nevěděl, co říct, a přitom jsem měl na jazyku tolik slov.
Povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou a popošel k němu blíž.
„Když mi jednu vrazíš, pochopím to. Když mi řekneš, že už mě nechceš, pochopím to," pokračoval jsem už o něco klidněji. „Ano, jsem zabedněný a některé věci mi nedochází, ale nepotřebuju všechno opakovat několikrát. Stačí je říct jednou, ale jasně. Teda kromě té nemocnice. Prostě… Nikdo se o mě před tím tak nestaral. Byl jsem na tom mnohem hůř a přežil jsem to. Nikomu na mě nezáleželo a nikdo to neřešil. Promiň, že ti způsobuju jen potíže. Ale jestli chceš, můžeme do té nemocnice zajet teď. A ten rýžovar je skutečně hezký."
Přistoupil jsem ještě o něco blíž a hlavu si opřel o Tsutomovu hruď.
„Opravdu mě to moc mrzí. Nechci, aby ses zlobil. Já… já mám pocit, že všechno, co udělám a řeknu, je špatně. Že od chvíle, co jsem tě poznal, a snažím se žít jako vy, dělám všechno špatně," zvedl jsem k Tsutomovi oči a dlaněmi se zapřel o jeho hruď.
„Jsi první muž, který vstoupil do mého života a úplně ho převrátil vzhůru nohama. Jsi první muž, do kterého jsem se zamiloval, a vím, že budeš i jediný. Můj táta… myslím, že by ses mu líbil. Nejspíš nejsem takový, jakého bys mě chtěl, a nemůžu slíbit, že se ze dne na den změním a budu chytřejší a poslušnější, a nevím, co ještě. Ale nechci se hádat. Nechci, aby ses mračil. Nesluší ti to, víš? Dělají se ti tady takové nepěkné vrásky,“ zvedl jsem ruku a prsty přejel po Tsutomově čele.
„A protože už zase určitě melu kraviny, tak raději zmlknu a budu čekat na to, jestli mi jednu vrazíš, nebo mě vyhodíš, nebo nevím co."
Tsutomu
Povzdechl jsem si, když Takehiko domluvil.
Odsunul jsem ho kousek od sebe, abych mu viděl do očí a nemluvil na něho, když se na mě nedívá.
„Víš, že si strašně protiřečíš? Na jednu stranu říkáš, že jsi zabedněný a některé věci ti nedochází, na druhou stranu říkáš, že ti nemusím věci opakovat, že to stačí říct jednou a jasně. Víš, vzpomeň si, na zahradě jsem říkal, že pojedeš do nemocnice, protože bys mohl mít nějaké vnitřní zranění, o kterém ani nemusíš vědět. Říkal jsem ti, jak jsi mě konečně pustil do pokoje, že už to takhle víckrát nemáš dělat, když mě na to neupozorníš, zvlášť, pokud ti ten duch ublížil. Vypnul jsi mi hudbu, kterou jsem se uklidňoval, to jsi neměl dělat. Musel jsem se nějak uklidnit, tak jsem šel uklízet zahradní domek, pro tebe, Takehiko. A říkal jsem ti, dej mi čas, abych se uklidnil. Neříkal jsem, že mi nemáš chodit na oči, nebo že za tebou přijdu a řeknu ti, jo už jsem v pohodě. Takhle to prostě neumím. Myslel jsem, že ti bude jasné, že jsem v pohodě, když jsme nadšeně studovali rýžovar, a ne, opravdu jsem ho za tebe nevyměnil. Já nevím, jak jasněji ti ještě mám věci říkat. Vážně to nevím,“ znovu jsem si povzdechl.
„Nejsem člověk, který ti na požádání bude vykládat, jak mu je, nebo jak se cítí. To vážně ne. Snažím se to dávat najevo tím, jak se chovám a tím co dělám. I teď, když ti to říkám, je mi to nepříjemné. Tak mě k tomu, prosím tě, nenuť. Chtěl jsem ti udělat radost tím, že jsem ten rýžovar donesl, aspoň jsem si to myslel. A víš…. Nikdy bych neuhodil někoho, na kom mi opravdu záleží,“ políbil jsem Takehika na čelo, krátce ho objal, a pak pustil.
„Víš, mrzí mě, že vůbec tahleta situace vůbec nastala. Je mi z toho smutno. A ne, nevyhazuji tě, a ne, nevrazím ti. Chci si projít tyhle dokumenty, co jsem našel. Jestli chceš, můžeš se na to se mnou podívat. A ne, nenahradil jsem tě ani tímhle.“
Ukázal jsem Takehikovi ke stolu, pak mu dal polibek na rty a zadíval se mu do očí.
„Nemám vrásky, nejsem ještě tak starý…“ zašklebil jsem se, a pak už ho pustil, abych se mohl vrátit ke čtení.
Takehiko
Poslouchal jsem Tsutoma a musel se několikrát v duchu ušklíbnout.
Jak jsem to měl s tím rýžovarem asi vědět? A s tou hudbou?
Zavrtěl jsem hlavou, když se vrátil zpátky ke čtení, a ještě si ho na chvilku přitáhl k sobě.
Vzal jsem jeho tvář do dlaní a zadíval se mu do očí.
„Sstejně zabedněný tvrdohlavec jako já. A ano, máš vrásky. Protože už narozdíl ode mě stárneš. A pokud se budeš zlobit, bude to ještě horší," vypláznul jsem na něj jazyk, ale pak se zapřel svým čelem o to jeho a políbil ho.
„Taky je mi z toho smutno. Nechci se hádat s někým, na kom mi tak moc záleží. A s tím rýžovarem jsem to fakt nepochopil. Ale pokusím se být příště míň tvrdohlavý a pokusím se pochopit z tvého chování, jak se cítíš. Taky nejsem zvyklý nikomu říkat, jak mi je. No, každopádně, asi se nudit nejspíš nikdy nebudeme. Teda, pokud to se mnou vydržíš a já s tebou,“ zasmál jsem se krátce, a pak Tsutoma políbil.
Snažil jsem se do toho polibku dát úplně všechno, co jsem nedokázal říct slovy.
Všechno, co jsem k Tsutomovi cítil, aby o mě nepochyboval. Aby nepochyboval o mých citech k němu. Aby nepochyboval, že i když si sedím někdy na vedení, všechno mi trvá dlouho a jsem zabedněný, on je muž, na kterém mi moc záleží.
„Tohle jsi našel v domku? I ten rýžovar? To tam skladuješ i takové věci? Škoda, že jsem u toho nebyl. A chceš jet do té nemocnice, než si to rozmyslím, nebo na to kašleme? A uděláme si večeři v rýžovaru nebo chceš jít opravdu už spát? A můžu dneska spát s tebou, nebo mám raději zůstat v pokoji?" zavalil jsem Tsutoma spoustou otázek, když jsem ho konečně přestal líbat.
Tsutomu
Taky není zvyklý říkat, jak mu je, tak nechápu, co se mu teda nelíbilo.
Když na mě vyplázl jazyk, měl jsem chuť mu ho skřípnout. Ale i když jsem ještě nebyl ve stoprocentní dobré náladě, bylo mi už o něco lépe.
Nejspíš mu budu muset ze začátku říkat, co a jak. Jen nevím, jak na to, aby se necítil špatně, nebo si to špatně nevyložil, že z něj třeba dělám idiota.
Budu si muset prostudovat nějaké knihy, jestli na to není někde návod.
„Jo, to všechno jsem našel v tom domku,“ zadíval jsem se na stůl, když mi konečně Takehiko dovolil se nadechnout. „A neboj, je tam toho ještě dost na uklízení. Našel jsem tam jednu starožitnou pohovku, nechám ji zrestaurovat, bude se tam hodit, a budeš tam mít i pohodlí. Je fakt hezká. A do nemocnice zajedeme. I kdyby ti doktor řekl, že jsi v pořádku. Potřebuji to proto, abych se o tebe nebál, a nebyl, kdo ví kolik dní nervózní a pořád tě nekontroloval, jestli jsi v pohodě. Udělej to pro mě, Takehiko, ano?“ chytl jsem Takeho za ruce a políbil ho na ně. „Klidně mi pak můžeš říkat: Já ti to říkal. Ale budeš muset počítat s tím, že by mě to naštvalo, kdybys to řekl.“
Nakonec jsem vstal, a popostrčil Takehika ven z pracovny.
„Pojedeme, a jak se vrátíme, tak se spolu můžeme podívat na tyhle věci. Některé z nich se zdají být hodně staré. A některé, co jsem tak zběžně prohlédl, jsou něco jako smlouvy, nebo něco jako seznam obyvatel tohoto domu. Ale nevím, z které doby, k tomu jsem se ještě nedostal. Ale jsem strašně zvědavý, co v tom bude. A možná bude něco patřit našemu duchovi?“ povytáhl jsem obočí.
Mohlo by. Třeba nějaký deník, nebo svitek, nebo něco… já nevím co. Ale chytám se už všeho.
Když jsme scházeli schody dolů, ještě jsem Takehika zastavil a otočil si ho k sobě.
„V tom pokoji ti nedovolím spát. Slib mi, že když tam půjdeš řešit ducha, že mi o tom řekneš, a hlavně budeš opatrný, ano? Nechci se o tebe bát. Nechci tě jednou najít pod oknem se zlomeným vazem. Jen se štěstím jsi dneska nedopadl hůř.“
Takehiko
U Buddhy! To je ale suchar!
Měl jsem co dělat, abych neprotočil očima, když mi znovu udělal kázání, ale ve skutečnosti jsem byl hrozně rád, že se situace aspoň trochu uklidnila.
A doufal jsem, že to tak zůstane dýl než pět minut.
Na ty svitky a dokumenty jsem byl ale zvědavý. Docela mě zajímalo, jestli tam něco nenajdeme o našem duchovi, ale nemocnice byla přednější.
Musel jsem Tsutomovi slíbit, že mu o všem, co se týká ducha, řeknu, a ještě dneska se přestěhuju k němu do pokoje. Z nějakého důvodu mě to moc potěšilo.
Kluci, kteří ještě pořád studovali rýžovar, měli docela radost, když nás viděli spolu, a najednou nikdo z nich neměl chuť s námi do té nemocnice jet.
Takže jsme nakonec vyrazili sami dva, ale už po cestě jsem měl chuť několikrát vyskočit Tsutomovi z auta.
A nejen z něj. Ale i z čekárny, a pak z ordinace, když mě doktor prohlížel, jako bych snad spadl z mrakodrapu.
„Kromě odřeniny na zádech a pár modřinám vám nic není. Nemáte žádné zlomeniny ani nehrozí vnitřní krvácení. Předepíšeme vám akorát léky na bolest. Do týdne by ale měla přejít i ta," uzavřel doktor svůj výklad, a když jsme o tři hodiny později i s léky nasedali zpátky do auta, otočil jsem se na Tsutoma a pousmál se na něj.
„Děkuju," naklonil jsem se k němu a políbil ho na tvář, „že máš o mě starost, a žes to pro mě udělal."
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak se narovnal, abychom mohli vyrazit domů. Měl jsem chuť mu říct, já ti to říkal, ale nechtěl jsem, aby mezi námi zase vzniklo nějaké dusno. To už bych asi nepřežil.