Takehiko
Když si mě Tsutomu vytáhnul nahoru, nestihl jsem se ani nadechnout, abych mu odpověděl, že vůbec jsem nebyl úžasný, a už jsem ho měl plnou pusu.
Trochu jsem se bál, aby se mu neudělalo špatně, nebo něco, přece jen musel cítit ještě sám sebe, ale kupodivu o tom neřekl ani slovo.
Další věc, na co se ho musím zeptat.
„Tsutomu!" vykřikl jsem, až mi přeskočil hlas, když tentokrát převrátil na záda mě, hned se na mě vrhnul a jeho dech měl vzápětí pohladil na mém penisu, který jsem si tentokrát nestačil ani zakrýt.
Zalapal jsem po dechu, vzepjal se v zádech a nehty zaryl Tsutomovi do paží.
Zatočila se mi hlava a na moment jsem viděl pověstné hvězdičky.
No, myslím, že se mám ještě co učit, protože tak, jak to Tsutomu dělal mě, tak jsem mu to já určitě nedělal.
Nestihl jsem se ani stydět, když mě začal Tsutomu zpracovávat pusou, jeho jazyk se činil a jeho ruce jsem cítil snad všude po těle.
Svíjel jsem se pod ním, škrábal ho po ramenou, pažích nebo ho tahal za vlasy, vzdychal, až jsem se sám divil, že to dokážu, a dech mi absolutně nestačil.
Občas jsem se dokázal na Tsutoma podívat, a když se naše oči střetly, měl jsem pocit, že umřu na místě.
„Tsu… ghrr… aghrr… ughrrr…" zafuněl jsem a zachroptěl, když jsem cítil, že už to na mě jde a Tsutomu, snad jako by schválně zvýšil své tempo právě kvůli tomu.
Nedokázal jsem se ovládnout. Prostě to nešlo.
Ve chvíli, kdy to na mě přišlo, jsem dokázal jen zalapat po dechu, zkroutit se, Tsutomovu hlavu jsem si narazil na svůj penis a jeho prsty sevřel ve svých prstech, do který jsem dostal křeč, nohy jsem srazil k sobě a paty zaryl Tsutomovi do zad.
Nevydal jsem ze sebe ani hlásku, krom toho, že jsem se snažil popadnout dech.
Teprve až po chvilce, která trvala nejspíš pár vteřin, ale mě to připadalo jako věčnost, jsem táhle hlasitě zasténal, uvolnil své křečovitě napjaté tělo a zhroutil se zpátky na postel, kde jsem se roztekl jako přejetá žába na asfaltu.
Tsutomu
Kdyby Takehiko věděl, jak je úžasný. Nejspíš by mi tu myšlenku hned vymlátil z hlavy, protože on o sobě tvrdí opak.
To, jak prožíval svůj orgasmus, mě naprosto pohltilo. Udělalo mě to šťastným, když jsem ho tak mohl vidět, vnímat. Byl jsem to já, kdo mu tohle dopřál, a moje mužské ego se o něco víc nafouklo…
Staral jsem se o něho, dokud se jeho tělo neuvolnilo a on doslova splynul s matrací.
Stále ještě rychle oddechoval, když jsem se polibky posouval výš, až jsem skončil u jeho pootevřených rtů.
„Jsi… nádherný… prostě úžasný…“ nakonec jsem mu to stejně řekl a jeho případné protesty vzal z jeho úst polibkem.
Nepřemýšlel jsem nad tím, že může ochutnat svou vlastní chuť. Přišlo mi to normální, a já si to uvědomil až ve chvíli, kdy jsem ho pro nedostatek vzduchu musel přestat líbat.
Sesunul jsem se vedle něho, přitáhl si ho víc k sobě a druhou rukou jsem ho hladil po břiše, po hrudi, několikrát se dlaní otřel o jeho vlhký penis a o jeho pevná stehna.
„Jestli… jestli mi neutečeš… milovat se můžeme později… nebo zítra ráno… nebo večer…“ šeptal jsem u jeho ucha a moje ruka sklouzla k jeho zadečku.
Jo, dám to i třikrát nebo čtyřikrát za den, ale musím si dát přestávku. Nejsem nabíječ, který by to zvládl v kuse několik hodin. Možná i proto to mám rád z obou stran? Když nemůžu já do někoho, tak může někdo jiný do mě?
Ale je to hlavně i kvůli Takehika. Je to jeho poprvé… A já ho nechci hned napoprvé zrušit a odradit.
Nechci, aby mi utekl. I tohle mi bohatě stačí…
Jen doufám, že i jemu, aby nebyl mnou zklamaný.
To by moje mužské ego zase hned pěkně splasklo, a už by to nejspíš nerozchodilo.
Takehiko
Nestačil jsem se ani vzpamatovat a už na mě Tsutomu ležel, zase říkal, jak jsem úžasný, a pak mě políbil.
Kupodivu, i když mi mé semeno nechutnalo, z jeho jazyka a pusy to nebylo tak strašné, takže jsem ho jen objal kolem krku, víc se na něj natiskl a polibek mu opětoval.
„To ne já… to ty jsi… úžasný… musíš mě to… naučit… tak jako ty… abych to uměl," vydoloval jsem ze sebe ochraptěle, když si mě Tsutomu přitáhl víc k sobě.
Pohodlně jsem se na něm uvelebil a prstem kreslil neviditelné obrazce na jeho hrudi a občas jsem zavadil i o bradavku, se kterou jsem si trochu pohrál.
„Nemusíš se bát… že ti uteču…" zamumlal jsem a zívl.
Nebyl jsem unavený nebo ospalý. Ale příjemně utahaný. Nevím, jak to vysvětlit. Bylo to prostě… příjemné.
„Tsutomu?" zvedl jsem po chvilce hlavu, abych se mu zadíval do očí.
Měl jsem na jazyku tolik věcí, chtěl jsem mu toho tolik říct, ale když jsem se zadíval do jeho tváře, byl jsem naprosto ztracen.
Fakt jsem zamilovaný jako nějaký puberťák.
Ta myšlenka mi vehnala horkost do tváří, takže jsem se jen natáhl, krátce Tsutoma políbil, a pak se zase uvelebil zpátky na jeho hrudi.
„Jsi úžasný," vydechl jsem nakonec, natáhl se pro deku a oba nás přikryl.
Nemusíme se milovat hned. Pokud to teda Tsutomu nezavrhl z toho důvodu, že mu se mnou není dobře.
Možná se mu nelíbilo, jak jsem mu to udělal? Tak nechce zajít dál?
Zavrtěl jsem se a snažil se potlačit tyhle negativní myšlenky.
Ne, určitě ne. Třeba jen na mě nechce spěchat, nebo je unavený. Jo, to bude určitě tím…
Určitě…
Nakonec, pod tíhou všech těchto myšlenek, které se praly jedna s druhou, jsem usnul, přilepený na Tsutomovi, s jednou nohou přehozenou přes jeho břicho, jako bych se bál, že to on uteče mě.
Tsutomu
Zadíval jsem se na Takehika, když promluvil. Ale on se na chvíli odmlčel, a pak jen dodal, že jsem úžasný.
Tohle rád slyší každý chlap, zvlášť po sexu, i když nedošlo k tomu zásadnímu.
Poupravil jsem peřinu, když nás přikryl, a rukou, položenou na jeho zádech, jsem ho dál hladil, dokud jsem nezaregistroval jeho pravidelné oddechování. Moje ruka nakonec skončila na jeho zadečku, který jsem taky pohladil, jemně promnul, a i když jsem cítil, že bych možná i mohl pokračovat, nakonec jsem usnul s představami, jaké to bude, až k tomu opravdu dojde.
„…chan… Tsu… chan… Tsutomu…“
Tichý hlas mě probral až po pár vteřinách, současně s tím, že se někdo dotkl mého ramene.
Zamžoural jsem, a po chvilce mi došlo, že zírám do Rinovy rozesmáté tváře.
„Tak to vypadá, že to spolu myslíte vážně, co?“ zašeptal znovu, když viděl, že ho vnímám.
„A musím říct, že tohle se jen tak nevidí,“ kývl hlavou kousek níž.
Nadzvedl jsem hlavu a zadíval se tam.
Deka se nám při spaní trochu shrnula a Takehiko na nás teď pěkně vystrkoval svůj zadeček.
„Co potřebuješ?“ zašeptal jsem teď já, a na poslední chvíli zachytil Rinovu ruku, která se už k tomu krásnému objektu blížil.
„Myslel jsem, že jsi umřel, tak jsem tě šel zkontrolovat,“ vymanil se Rin z mého sevření. „Přišel už Naoki, a máme začít vařit, tak jen abys věděl…“
Ještě jednou se podíval na Takehikův zadeček, mlsně se olízl, a pak už tiše odkráčel z mé ložnice ven.
„Naoki je tady?“ konečně mi to zaplo.
Otočil jsem hlavu ke stolku a s hrůzou jsem zjistil, že už je něco málo po desáté.
No, tak to si budu muset zapsat do deníčku. Po dlouhé době jsem spal tak dlouho a kupodivu i dobře.
A nejspíš za to může Takehiko…
„Takehiko…“ jemně jsem toho spáče pohladil po tváři. „Takehiko, vstávej, měli bychom jít dolů, Naoki už přišel.“
Takehiko
Spalo se mi opět víc než dobře.
Fakt si na tenhle komfort nejspíš brzo zvyknu, a až budu muset odejít, bude to víc než těžké.
Snad ještě horší, než když jsem odešel ze Svatyně, protože takhle dobře jsem se neměl ani tam.
Zabručel jsem, když mě něco polechtalo po tváři. Jen jsem vzdychl, víc se přitiskl k tomu teploučku, které Tsutomu vydával, otřel se o něj několikrát nosem, zavrtěl se, aby se mi pohodlněji leželo, a dostal se tak úplně na něj.
Pocítil jsem dole něco moc příjemného, tak jsem zavrtěl zadečkem, abych zjistil, co to je, a zároveň se o Tsutoma otíral, jako nějaký kocour.
Až po chvilce mému mozku došlo, že to, o co se otírám je nejspíš Tsutomův penis. Vytáhl jsem se proto výš, ale nevím, jestli to bylo o něco lepší, protože vklouznul mezi mé půlky a teď jsem se o něj zase otíral zadečkem.
Zvedl jsem hlavu a zamžoural na Tsutoma.
„Jaký Naoki?" zeptal jsem se ochraptěle a nechápavě se na něj podíval.
Proč by měl někdo přijít? A proč bychom měli vstávat?
Chvilku mi trvalo, než jsem nastartoval mozek a došlo mi to.
„A jo… Naoki…" povzdechl jsem si, ale znovu si na Tsutoma lehl a otřel se o něj.
Vůbec se mi nechtělo dolů. Nejspíš to bylo způsobené tím včerejškem, ale nejraději bych tu zůstal takhle ležet až zase do večera.
„Musíme vstávat?" zeptal jsem se nakonec, znovu zvedl hlavu a plesknul Tsutomovi rychlou pusu.
„A jinak dobré ráno… takhle dobře jsem se nevyspal už dlouho,“ zazíval jsem a protáhl se.
Tsutomu
Když se o mě Takehiko začal otírat, přivřel jsem oči a zatnul zuby.
A bezděčně jsem si vzpomněl, jak jsem tohle udělal já jemu a on utekl z postele tak rychle, že si narazil i kolena.
„Dobré ráno, Take-chan…“ položil jsem ruku na jeho zadeček a pořádně mu ho prohmátnul. „Měl bys to přestat dělat, nebo tě obrátím pod sebe na břicho a protáhnu tě, že se nepostavíš. A to nemluvím o tom, že by tě slyšeli až dole…“
Na potvrzení svých slov jsem prsty zajel do jeho rýhy, obkroužil jeho dírku a jemně na ní zatlačil.
Jo, kdyby měl už něco za sebou, tak bez problémů. Ale takhle ne…
Ale pomoc by tu byla. A zřejmě ji potřebuje i Takehiko.
„Ale můžeme na to jít jinak…“ posunul jsem ze sebe Takeho dolů, vstal jsem z postele, jeho jsem vzal do náruče a pak s ním přešel přes chodbu do koupelny.
Jen jsem odpověděl Hidekimu, který taky přišel nahoru, že za chvíli budeme dole, a to kafe si určitě dáme.
Nejspíš se chtěl taky podívat. Počítám, že Rin nedržel jazyk za zuby, a hned zčerstva jim dole povykládal, jak má Takehiko hezký zadeček.
Hideki za námi s úsměvem ještě zavřel koupelnu, když jsme vešli dovnitř, a já zamířil rovnou do sprchy.
Postavil jsem Takehika na zem, pustil na nás teplou vodu a vzápětí byl Take přilepený na kachličkách a já na něm, líbal jsem ho, a moje ruce už se staraly o náš ranní problém…
Takehiko
Zalapal jsem po dechu, když na mě Tsutomu promluvil, a pak to, co udělal se svými prsty…
Vyjekl jsem, ale vzápětí už se ho musel pevně chytit a omotat nohy kolem jeho pasu, když mě přenášel do koupelny.
Myslel jsem si, že se propadnu, když jsme po cestě potkali Hidekiho a Tsutomu se s ním ještě bavil, jako by se nic nedělo.
A objednával… snídani?
Vážně?
Nejraději bych se někde schoval a už nikdy nevylezl.
Vlastně… Měl bych dát najevo, že Tsutomu je můj a nikomu ho nedám.
Jo, to bych měl, jinak mi ho ti čtyři zase vezmou.
A vůbec… Na co to myslím?!
„Tsuto… mu!" vykřikl jsem, když mě ve sprše opřel o kachličky a já sotva stíhal s dechem.
Prohýbal jsem se proti němu, snažil se sladit jeho pohyby s mými, sténal mu do úst, když jsme se líbali, kousal ho do krku, nebo kam jsem zrovna dostal, a zatínal nehty do jeho boků.
Kruci!
Takhle dobře jsem si to nikdy neudělal ani já sám. A vlastně jsem si ani nemyslel, že by to šlo.
Netrvalo dlouho a já s táhlým výkřikem špinil své i Tsutomovo břicho a měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou a neskácel jsem se na zem.
Z posledních sil jsem k Tsutomově ruce přidal i tu svoji, abych ho aspoň takhle cítil a dopomohl mu k vrcholu.
Tsutomu
Moje rychlá akce nezůstala bez odezvy snad ani vteřinu.
Líbilo se mi, jak se Takehiko bez problémů přidal. I to, jak to prožíval, byť to pro něj muselo být náročnější, když neměl moc zkušeností, a ještě teď u toho stál.
Společnými silami jsme si pak přivedli ten nejúžasnější ranní pocit, který je pro nastartování do nového dne ten nejlepší, na jaký může člověk jen pomyslet. Možná ani ta káva člověka neprobere tak dobře, jako tohle.
Rychle jsem sklopil sedátko, když Takehikovi začaly slábnout nohy. Posadil jsem se, jeho jsem si usadil na klín, a když jsme se trochu uklidnili, vzal jsem mýdlo a jemně jsem ho jen rukama omýval.
„Tohle je lepší než snídaně,“ zavrněl jsem spokojeně, když jsme se pak utírali a já si ještě vyžádal polibek.
„A kdybychom k tomu přidali i zákusek…“ pohladil jsem ho po penise, „nebo menší rozcvičku,“ zajel jsem rukama na jeho zadeček a prohnětl ho, „tak by to bylo ještě mnohem lepší.“
Ještě jednou jsem ho políbil, a pak už jsem ho pustil, abychom se mohli konečně doutírat a obléct.
Přešel jsem zpátky do ložnice, hned jsem odhrnul závěsy a otevřel ono dokořán.
Zhluboka a spokojeně jsem se nadechl čerstvého vzduchu, a pak jsem přešel k posteli, abych natřepal peřiny a polštáře, a trochu je rozhodil a nechal vyvětrat.
A teprve potom jsem zamířil ke skříni, abych se konečně oblékl a mohli jsme jít dolů na snídani a podívat se, jak kluci válčí s naším dnešním obědem.
„Tak, můžeme jít?“ otočil jsem se na Takehika, který už byl taky oblečený.
Došel jsem k němu, mezi prsty jsem mu protáhl vlasy, trochu je srovnal, a pak už jsme společně sešli do kuchyně.
A hned ve dveřích jsem se zastavil a s úsměvem se díval, jak se Rin mračí na maso, snad s myšlenkou, že ho znovu zabije. Nobuo zas soustředěně čistil a krájel zeleninu, jako by to byl v pravdě vědecký objev století…
Takehiko
Zákusek takhle po ránu? A cvičit?
Nikdy jsem neviděl, že by kluci po ránu cvičili.
A zákusek bych si asi takhle brzo ráno taky nedal.
Teprve až po chvilce mi došlo, o čem Tsutomu mluví, jak jsem byl ještě furt mimo z toho, co před chvilkou proběhlo.
„Jo… zákusek a cvičit…" zamrmlal jsem úplně mimo mísu.
V ložnici jsem se díval na Tsutoma, jak se obléká a uklízí postel, a došlo mi, že pokud si ho chci udržet, asi bych se měl trochu vzchopit. Nejsem žádný zastydlý puberťák.
To, že nemám zkušenosti ještě neznamená, že se musím chovat jako idiot.
Když jsme sešli dolů, kluci se snažili řídit podle Naokiho instrukcí, a vypadalo to tu úplně jinak, než když jsem vařil já s Tsutomem.
„Rine!" vyrušil mě z přemýšlení Naokiho přísný hlas, „řikal jsi, že už všechno umíš a četl jsi knížky! Tak proč ten nůž držíš jako panna ocas?! Takhle to maso nenakrájíš ani do večera!"
Rin jen něco zabručel, ale pak udělal Naokimu místo, aby mu to mohl znovu ukázat.
Když se pak obracel k Nobuovi, aby se podíval, jak vraždí zeleninu, konečně nás zaregistroval a mírně se zamračil.
„Dobré poledne," řekl jízlivě a když se podíval na mě, zavrtěl hlavou.
„Snídaně je v obýváku. Prosil bych, abyste nezavazeli. Když bude něco důležitého zavolám vás. Krájet už prý všichni umíte, podle tohoto experta, který si přečetl knížky,“ ukázal na Rina a vzápětí už nám nevěnoval pozornost.
Zamrzelo mě to a cítil jsem se jako zpráskaný pes.
Povzdechl jsem si, zatahal Tsutoma za ruku a přešel do obýváku, kde jsem se hned svalil do křesla.
„Co mu zase je?" zabručel jsem a vzal hrnek s kávou.
„V pohodě. Nás taky vyhodil. Myslím, že ho nasralo, když mu Rin hned řekl, že už všechno umí, protože si přečetl ty knížky," pokrčil rameny Sora.
„A taky nejspíš to, když Rin přiběhl do kuchyně a začal se rozplývat nad tvým krásným a dokonalým zadečkem a začal trucovat, že mu Tsu nedovolil si sáhnout," dodal Hideki.
Málem jsem se zadusil kávou, kterou jsem zrovna pil, a hodil po Hidekim s prskáním polštář.
Tsutomu
Myslím, že Rinovi poprvé došla řeč. Nebo spíš… Byl poprvé potichu déle než deset vteřin.
Ale to, jak s ním Naoki mluvil…
A taky, jak nás vykázal z kuchyně…
Takehiko mě potáhl do obýváku. Podíval jsem se na snídani na stolku, na Soru a Hidekiho, kteří nám řekli, co se děje, aspoň zhruba, a pak jsem lehce pohladil Takehika po zádech, když se zakuckal kávou.
Mrknul jsem na moment do kuchyně, a pak jsem se vrátil s pohledem k Takehikovi. Sklonil jsem se k němu a vlepil jsem mu pořádný polibek.
„Budu vedle,“ narovnal jsem se, popadl svůj hrnek s kávou a svou snídani a zamířil do kuchyně.
Snídani jsem položil na stůl, kávu jsem vylil, hrnek si umyl, a postavil jsem se ke kávovaru na druhé straně linky, a dal jsem si dělat novou.
Opřel jsem se o linku, natočil hlavu a díval se, jak kluci pracují.
„Ehm… hm… ehmm!“ odkašlal jsem si, aby mě Naoki začal registrovat.
I když si myslím, že mě registroval, jen se mě snažil ignorovat.
„Tenhle dům je starý hodně přes dvě stě let,“ rozmáchl jsem rukou kolem sebe. „Naše rodina byla hodně rozvětvená, a měla hodně služebnictva. Časem se to změnilo. Dům se zmenšil na současnou podobu, mí rodiče si postavili nový dům, kde si najali nové služebnictvo. Ale to jsem odbočil. V tomhle domě přímo jsem nevyrůstal. Ale byl jsem tu, kdykoliv to bylo možné. Žili tu mí prarodiče, kteří často mívali návštěvy, a nešlo jen o dobrou kamarádku z parku. Šlo často o významné hosty. Tenhle dům, konkrétně tahle kuchyň, byla přestavěna tak, aby zvládla i nápor velkých oslav. Jsou tu dva sporáky a dvě trouby, linka delší než parkoviště u MC Donalds, velký prostor… V pohodě tu vařili tři kuchaři, a pomáhali jim další. V jednu chvíli se tu v pohodě vměstnalo tak deset lidí určitě. Ať už kuchařů nebo sloužících. Zásadně budu snídat tam, kde chci já. Tahle kuchyň pro tohle byla zařízená. Pokud si něco dám v obýváku, tak maximálně kalíšek saké, kávu, čaj a zákusek po dobrém obědě. Najal jsem si tě Naoki-kun, abys nás naučil vařit. Ne, abys mi přikazoval, v mém vlastním domě, kde můžu nebo nemůžu být.“
Otočil jsem se ke kávovaru, vzal jsem si čerstvou kávu a šel se s ní usadit ke stolu, abych mohl posnídat.
„A stejně tak nebudeš odsud vyhazovat i nájemníky tohoto domu. Já jsem pan domácí, ne ty. A pokud tě něco štve, řekni to, anebo to můžeme pro dnešek odvolat, pokud se na to necítíš. Pokud ti třeba není dobře. Ale vyprosím si, abys s klukama takhle jednal. Jsou mladí, Rin má prořízlou pusu, a řekne, co si myslí, a je to divočák. Ale taky je to hlavně nadšenec pro všechno, co se může naučit, chce zkoušet, vědět co se, jak dělá. Nechá se poučit, nebo si něco vysvětlit, ale nikdy na nikoho nebyl sprostý nebo vulgární. Takže bych prosil, abys stejně tak přistupoval i ty. Pokud tu někdo začne být sprostý, tak to budu já, a to v momentě, kdy mě něco hodně, ale opravdu hodně naštve… Budu rád, když to budeš akceptovat. Víš… Podívej se na Takehika, jak je z toho přešlý a necítí se dobře, protože to on tě vlastně doporučil jako skvělého kuchaře. “
Když jsem domluvil, labužnicky jsem se napil kávy a mrknul na Hidekiho.
„Promiň, že jsem vylil kafe, cos mi udělal, ale potřeboval jsem silnější, aby mě to po té ranní rozcvičce postavilo na nohy.“
S Naokim jsem mluvil tak, jak mě naučili doma. Klidným, zato důrazným a chladným tónem. Možná pro někoho arogantním, ale proč křičet… To je ta poslední možnost, ta hraniční… A jestli Naoki nezmění svůj přístup, tak to možná i pozná…
Takehiko
Asi si budu muset opravdu zvyknout.
Když mě Tsutomu políbil, ani jsem neměl čas se začít stydět.
Jakmile odešel do kuchyně, mrkl jsem na kluky, kteří jen pokrčili rameny, zvedl se a postavil mezi dveře zrovna ve chvíli, kdy Tsutomu promlouval k Naokimu.
Nevím, co mezi těma bylo. Byli ve stejném věku, myslel jsem si, že si sednou a budou si rozumět, ale podle tónu, jaký Tsutomu použil to ani zdaleka na nějaké přátelství nevypadalo a stejné to bylo u Naokiho, který se na Tsutoma celou dobu díval.
Až když Tsutomu zmínil mě, podíval se Naoki na mě, jako by čekal, že něco řeknu.
Povzdechl jsem si, přešel k Naokimu a krátce ho objal.
„Nejsme asi takoví, jaké jsi zvyklý učit, ale kluci jsou vážně šikovní. Nemyslí to zle," usmál jsem se na něj.
„Výborně! Takže zase za to můžu já?!" utrhl se na mě Naoki. „Vy jste si najali kuchaře a čekáte, že s vámi budu jednat jako v rukavičkách?! Abyste se náhodou neurazili?!"
O krok jsem odstoupil a zamračil se. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Tohle nebyl ten Naoki ze svatyně, kterého znám.
„Ale když si myslíte, že jsem ten špatný já, tak fajn! Peníze vám pošlu zpátky na účet pane Kibou! Ale Evangeline jde se mnou!" popadl mě za ruku a potáhl za sebou, až jsem vyhekl.
„Naoki!" zarazil jsem paty do země a donutil ho zastavit. „Co blbneš?"
„Já blbnu?! Já?! A co ty?! Takového tě neznám! Chovat se jako nějaká děvka! Nakrucovat se tady přede všema! Víš, jak mi bylo, když přiběhl dolů a všem tady začal vykládat, jak vypadá tvůj zadeček, a jak by si nejraději sáhnul, a že je škoda, že tě klofnul Kibou?! Vždycky jsem se o tebe staral, vždycky jsem na tebe dohlížel, ale tohle… Tahle společnost ti ničemu neprospěje, proto musíš jít se mnou. Kiboua ani ostatní nepotřebuješ! Ještě, že se toho tvůj otec nedožil. Kdyby viděl jak-"
Nenechal jsem Naokiho domluvit.
To, co říkal, to, jak mluvil, a ještě když zmínil tátu, neudržel jsem se.
Považoval jsem ho za přítele, ale tohle přátelé neříkají.
Vlepil jsem mu takovou facku, až zavrávoral. Nedělalo mi problém, že je skoro o hlavu vyšší, jednoduše ho drapnul za triko a stáhnul si ho níž.
„Tohle jsi přehnal," zasyčel jsem na něj. „Mě si urážej, jak chceš, ale už nikdy nemluv o mém klukovi a jeho přátelích jako bys je znal, a už si nikdy neber do huby mého tátu!"
Prudce jsem Naokiho odstrčil od sebe, až narazil na futra.
„Evangeline, já…" vypadalo to, že až teď Naokimu došlo, že to přehnal, ale já už jsem byl v ráži.
„Vypadni odsud! A abys věděl, Tsutomu je ten nejlepší milenec a nikdy se ho nevzdám, protože ho miluju!" zaječel jsem ještě na něj, pak popadl sklenici, která byla na stole a mrsknul s ní proti němu.
V dalším házení nádobí mi zabránil Hideki, který mě jednoduše popadl do náruče.
„A pro vás to platí taky!" zaprskal jsem na ty čtyři. „Jestli mi na Tsutoma sáhnete, ukousnu vám hlavy! A nechoďte do naší ložnice, kdy se vám zachce!"
Tsutomu
To, co se strhlo potom, jsem nečekal.
Tušil jsem, že se Naoki naštve, že nejspíš řekne něco, čím urazí nás všechny a přednostně mě. Ale tohle bylo už přes tu pomyslnou čáru.
Postavil jsem se a narovnal se. Zamračeně jsem se podíval na Naokiho a pak na Takehika.
Krev ve mně doslova vařila. Nejen proto, že Naoki urazil mě, a mé přátele. Ale i to, co řekl o Takehikovi. A ten se neudržel a dal tomu korunu svým posledním vyjádřením…
Znovu jsem se po všech rozhlédl. Všichni do jednoho se na Naokiho dívali tak, že já, kdybych byl slabší nátura, bych už dávno utekl se staženým ocasem.
„Pokazil jsi nám hezký den,“ zasyčel jsem na Naokiho skrz zatnuté zuby.
„A nikdo z nás si už nadále nepřeje, abys tu zůstal. Najal jsem si někoho, kdo nás bude učit vařit, ne někoho, kdo neví, jak se chovat k druhým lidem. Je mi jasné, že jsi do Takehika zamilovaný, ale on evidentně tvé city neopětuje. Ale to ti nedává právo s ním takhle mluvit. S nikým z nás. Okamžitě odejdi. A ještě jednou na Takehika takhle sáhneš, nebo mu něco takhle řekneš, tak se už potom neznám, rozuměl jsi?!“
„Ty ho vůbec neznáš! Ty mi nebudeš říkat, jak mám s kým mluvit! Namyšlený arogantní… povýšenecký smrad, kter-“
Co chtěl ještě říct, jsem se už nedozvěděl. Rin byl tentokrát rychlejší než já.
Už jsem udělal krok, že Naokimu zavřu pusu pěstí, protože mě opravdu nasral, ale v tu chvíli se staly dvě věci.
Rin se prudce otočil, přiskočil k němu a jednu mu vrazil místo mě. V tu samou chvíli se v celém přízemí rozletěly okna, až to silně bouchlo, a pár věcí, co leželo na stolku v obýváku, sletělo na zem, jako by to někdo smetl.
Hm, tak Naokimu se nejspíš povedlo naštvat i ducha.
A to jsem zrovna nepotřeboval. Stejně jako jsem nepotřeboval mít tady naštvané kluky. Evidentně se to povedlo jak Naokimu, tak Takehikovi, podle toho, jak se nakonec Rin na Takeho podíval, a bez svého typického úsměvu odešel z kuchyně a vzápětí jsme slyšeli jen prudké zašoupnutí dveří jeho pokoje.
„Soro, zavři prosím tady okna,“ poprosil jsem, a zamířil do obýváku, jako by se vlastně ani nic nestalo.
Ale kluci věděli své… A já věděl taky…
A toho, kdo to celé způsobil jsem od té chvíle ignoroval, stejně jako kluci. Jako by tu vůbec nebyl…
Takehiko
Sotva ten den začal, už jsem se cítil mizerně.
Vyškubl jsem se z Hidekiho sevření a jen sledoval, jak Rin, ten Rin, který je vždycky nad věcí, jednu ubalil Naokimu, podíval se zle i na mě, nejspíš za to, co jsem řekl, a pak odešel.
A to nemluvím o duchovi, který se naštval, když Naokiho zaslechl, což znamenalo, že je zase o něco silnější, pokud udělala tohle.
Vůbec jsem nečekal, že se tohle stane. Naokimu jsem vždycky věřil a teď…
Všichni jsou naštvaní nejen na něj, ale i na mě a já… Nejspíš to opravdu byla chyba. Všechno.
„Evangeline," zkusil to ještě Naoki, ale já jen kolem něj prošel a zamířil nahoru do svého pokoje.
O chvilku později jsem zaslechl prásknutí dveří a odjezd auta.
Vyndal jsem ze skříně batoh a začal si tam házet všechny svoje věci.
Všechno bylo na nic. Zavolám někomu, kdo si bude umět poradit.
Úhledně jsem všechno poskládal, zašel si pro věci do koupelny, a pak i s batohem na zádech sešel zase dolů.
„Omlouvám se, Rine," zaklepal jsem na jeho dveře. „Tohle jsem nechtěl."
Pak jsem přešel ke kuchyni, kde kluci akorát všechno douklízeli.
„Tohle jsem nechtěl. Naoki… Nevím, proč tohle udělal. Nikdy se takhle nechoval a já… Naštval mě. Můj táta…" zavrtěl jsem hlavou a zhluboka se nadechl. „Mrzí mě, co jsem řekl. Nechtěl jsem vám rozkazovat nebo něco zakazovat. Tohle je váš dům. Moc rád jsem vás poznal. Nikdy bych nečekal, že něco takového zažiju, ale evidentně se sem nehodím. Nehodím se k vám. Nic neumím, cítím se jako pitomec pokaždé, když něco řeknu, protože vy máte víc zkušeností ve všem a…"
Rychle jsem zamrkal a otočil se, aby neviděli, jak mi do očí stouply slzy.
Poprvé v životě jsem se zamiloval, ale asi mi to není souzeno.
„Pošlu sem někoho, kdo si s duchem poradí. Nikoho tam neubytovávejte a pokud možno se tomu pokoji vyhýbejte," dodal jsem ještě, když se mi podařilo zahnat slzy.
Celou dobu jsem se díval někam do prostoru. Nějak jsem neměl odvahu se podívat hlavně Tsutomovi do očí.
Co bych tam viděl? To, co u Rina? Něco horšího?
„Tak… a-ahoj…" zakuckal jsem se, a pak se otočil a rychle odcházel ke dveřím, abych se obul.
Tsutomu
„Ukaž, udělám to,“ došel ke mně Sora, a nepatrně kývnul hlavou k Naokimu, který si nasraně sbíral věci.
Popadl svou tašku a vyšel z kuchyně ven. Na moment se zastavil pod schody a zadíval se nahoru.
Ale pak se otočil, zašel se obout a za chvíli ho nebylo.
Taky jsem se zadíval nahoru na schody. Přemýšlel jsem, jestli tohle byl opravdu jen momentální výbuch, neuhlídaná reakce, která se po nás svezla, protože ho naštval Naoki.
Ale i přesto…
Jo, vím. Řekl jsem, že budeme spolu chodit a že vlastně spolu chodíme. Měl jsem ho v posteli a nějaké intimnosti už proběhly. Ano, je mi v jeho společnosti dobře. Moc dobře. A jsem ochoten si přiznat, že jsem se nejspíš zamiloval.
Ale to, jak se rozkřikl, ne, na Naokiho, ale na kluky, tuhle stoprocentní zamilovanost zastavilo na devadesáti osmi procentech.
Díval jsem se na něho, jak se omlouvá Rinovi…
Devadesát osm a půl
Poslouchal jsem ho, jak se omlouvá mě…
devadesát devět…
„Víš, že se nějakému nájemníkovi poprvé podařilo Rina naštvat tak, že odešel? Vyhrál jsi první cenu,“ uchechtl jsem se.
Sice mi do smíchu ještě moc nebylo, ale tohle se mu vážně povedlo.
„Takehiko,“ popošel jsem k němu blíž. „Nechci, abys odcházel. A, už vůbec ne, abys mi tu posílal někoho cizího. To tu toho ducha raději nechám a odstěhuji se. A neříkej, že se sem nehodíš. Každý, kdo sem přijde poprvé, se sem nehodí. Tohle přátelství, které mezi sebou máme nevzniklo okamžitě po prvním pohledu. Budovalo se nějakou chvíli, teda kromě Sory, protože toho znám už ze studií. Ale víš… Chápu, že jsi byl vytočený, to i my ostatní, a poprvé jsem viděl Rina, že dal někomu přes hubu. V tom zas vyhrál první cenu Naoki… No, Rina naštvalo nejen to, jak mluvil Naoki o mě, ale i to, jak mluvil o tobě. Kdyby tě kluci nebrali, kdyby tě neměli rádi, poznal bys to. Ani by s tebou neztráceli čas. A já… Pokud odejdeš… jak mám potom věřit tomu, že jsi do mě zamilovaný? Já nechci, abys odešel, Takehiko, nechci, ale násilím te tu držet nebudu, i když mě to bude mrzet. Hodně mrzet.“
„Tak už, sakra, řekni, že jsi na devadesát devět procent zamilovaný,“ prsknul na mě ode dveří Hideki a protočil oči.
„Jo, asi jsem,“ pokrčil jsem rameny, aniž bych z Takehika spustil oči. „Jsem… Ale jak jsem řekl… násilím u sebe nikoho držet nechci…“
Takehiko
Když mě Tsutomu zastavil, díval jsem se někam na jeho bradu.
Pořád jsem se bál se mu podívat do očí, a kdybych se mu díval na rty, asi bych byl ztracen.
Když promluvil i Hideki, mírně jsem s sebou škubnul a zapřemýšlel o jeho slovech.
Možná, že ani nejsem zamilovaný. Co já vím, jak se to pozná?
Možná prostě jen…
„Nechtěl jsem na nikoho křičet," promluvil jsem nakonec po chvíli tiše. „Naoki… Nikdy se takhle nechoval. Vždycky mi pomáhal a ke všem byl milý. Zmátlo mě to. Zarazilo. I když, ani to mě neomlouvá. Neumím jednat s lidmi. A taky se před nimi stydím. Vy všichni jste tak spontánní, a tak jiní. Vždyť já, i když jdu na veřejné záchodky, musím jít do kabinky, aby mě nikdo neočumoval! Občas bych chtěl být jako Rin…"
Zavrtěl jsem hlavou a teprve teď se odvážil podívat do těch Tsutomových krásných očí.
„A taky bych chtěl být jako ty. Máte mezi sebou úžasné pouto, a já si opravdu připadám jako vetřelec. Jen se podívej. Stačilo pár slov a co jsem způsobil. Jen proto, že se chovám jako slon. Vždyť já ani nevím, jaké to je být zamilovaný! Nepoznám to! Tak, jak by se mohl někdo, tak skvělý a úžasný jako ty, do mě zamilovat. Když jsem křičel na Rina, bylo to proto, že si nepřipadám hezký a už vůbec nejsem zvyklý, aby se na mě někdo díval. Když jsem křičel na kluky, bylo to proto, že mám strach, že kdokoliv z nich se na tebe podívá a projeví ti city, vykopneš mě na ulici. Možná mě všechno tohle jen rozmazlilo a teď se bojím zůstat sám. Na pohodlí si člověk rychle zvykne, a o to horší je návrat do reality. Možná, že toho života na ulici už mám prostě plné zuby, chci se usadit, chci něco vybudovat a vytvořit, chci se postavit na vlastní nohy a bojím se, že když odsud odejdu, už toho nebudu schopný. Možná, že se bojím toho, co přinesou další dny, až se rozmyslíš a zjistíš, že ti za to nestojím. Možná, že nevím, jestli ti za to být vděčný, nebo tě naopak nenávidět. A možná…" poslední slova jsem už zašeptal těsně u Tsutoma a jeho ruku si položil na hruď v místě, kde mi silně a rychle bušilo srdce.
„A možná jsi to právě ty jediný, komu bych chtěl tohle dát."
Tsutomu
Takehiko toho řekl tolik, že mi z toho šla hlava kolem. Jo, s dlouhými přednáškami jsem měl problém i na škole.
A tak jsem se musel pekelně soustředit na to, co Take říkal, aby mi neuniklo jediné slovo.
A bylo v tom prakticky všechno, co měl na srdci.
Když skončil, zadíval jsem se na svou ruku na jeho hrudi a pak jemu do očí.
„A pak kdo je tu suchar…“ usmál jsem se na něho.
Sto procent! Jo! Sto procent!
„Zamiloval jsem se do tebe, víš,“ naklonil jsem se k němu. „A když už, tak ty do mě taky, podle toho, co jsi říkal…“
Stáhl jsem ruku z jeho hrudi a pevně jsem ho objal. Sevřel jsem ho tak pevně, že by mi neutekl, ani kdyby měl obuté obě boty, jako že teď má jen jednu, a ještě rozvázané tkaničky.
„Nevím, proč bych tě měl vyhazovat. No… To by se muselo stát něco opravdu vážného. Opravdu něco tak hodně zlého, že bych to prostě nedokázal překousnout. Nemyslím si, že by se to někdy stalo. To spíš já můžu mít obavy, že tě jednou začnu nudit a odejdeš.“
Ten polibek, který jsem na pak dal, vypověděl prakticky vše, co jsem nestihl říct, co k němu cítím.
Chtěl jsem, aby věděl, aby nějak pochopil, že to myslím opravdu vážně.
„Kruci! Zapomněl jsem na maso!“ ozval se najednou Rinův křik, když proletěl skrz chodbu do kuchyně. „Musím to dodělat!“
„Neboj, to zvíře už je mrtvé, nikam neuteče,“ zabručel Nobuo. „Hele, tady zůstal ten recept, nějak to dáme dohromady…“
„Vidíš, Rin bude v pohodě, ale kuchyň ne. Myslím, že bychom tam měli jít. Nejen uklidit ten binec, co nám ta ženská tady udělala, ale i dohlédnout na kluky. No, my za sebou už máme první lekci, tak to zvládneme, ne?“ povytáhl jsem obočí a usmál se, když jsem koutkem oka zahlédl, jak do kuchyně spěchal i Sora.
„A víš… Zbytečně si s některými věcmi děláš těžkou hlavu. Jak už jsem říkal… Nauč se to přijímat, nech to plynout. Ono to přijde tak nějak samo,“ ještě jednou jsem Takehika políbil a pak ho plácl po zadku. „Tak si sundej tu botu a pojď zpátky.“
Takehiko
Nejsem suchar!
Vrazil jsem hlavu do Tsutomovi hrudi a srdce mi začalo úplně šílet.
Ani jsem netušil, že jsem schopný takového proslovu. Ale nejspíš jsem jen všechno doteď dusil v sobě, protože jsem neměl potřebu se nikomu zpovídat.
Ale s Tsutomem to bylo jiné.
Popotáhl jsem, trochu mu zasoplil triko, a pak mu opětoval dlouhý polibek, který byl tak jiný než doposud. Nebo jsem si to jen namlouval.
To, že řekl, že mě miluje a já jeho, mi nejspíš plně dojde až později.
Jen jsem si povzdechl, když kolem proletěl Rin, už očividně v pohodě, a Tsutomu zase pronesl jednu svoji moudrost, nad kterou jsem jen zakroutil očima.
No, myslím, že s ním se rozhodně nudit nebudu. I když je to strašný suchar, ale úžasný suchar.
„Jsi opravdu úžasný suchar," řekl jsem nahlas a pousmál se.
Natáhl jsem se a tentokrát já věnoval mu dlouhý polibek.
Pak jsem si poslušně sundal botu a spolu s Tsutomem jsme přešli do kuchyně.
„Pomůžu ti," přistoupil jsem k Rinovi a rozpačitě se na něj podíval.
Rin mi pohled opětoval, už jsem dostal strach, že mě přetáhne tím nožem, ale vzápětí nůž letěl na linku a já hlasitě vyjekl, když mě Rin popadl a celého mě omačkal, ochmatal a pomačkal.
„Kdyby tě náhodou někdy Tsu-chan začal nudit, tak přijď za mnou," zašeptal Rin tak, že to slyšeli všichni, znovu mě pomačkal, a pak už pustil a zadíval se na maso.
„No, už víme, jak čistit zeleninu a připravovat maso. Víme, co je zatáhnout maso nebo orestovat. Co takhle něco se zeleninou, kterou Nobuo nakrájel a s nudlema, které nemusíme ani vařit? Nějakou čínu, nebo tak něco? Máme nějaký recept na to?" zamyslel jsem se nahlas, když jsem viděl, s jakou vervou se Rin pustil do masa, až jsem se obával, jestli z něj něco zůstane a nebude to spíš masová kaše.
Tsutomu
Jo, nebezpečí zažehnáno…
Přijal jsem Takehikův polibek velice rád. Dával mi tím najevo, že zůstane. A já byl moc rád.
Batoh, který zůstal nakonec ležet v chodbě na zemi, jak ho Take ze sebe shodil, jsem vzal a šel ho odnést nahoru do jeho pokoje.
Položil jsem ho ke stěně, zastavil jsem se uprostřed pokoje a rozhlédl se kolem sebe.
„Jestli mi budeš dělat problémy… Jestli nějak ublížíš Takehikovi, budu tě nenávidět. To si zapamatuj… Ten dům je můj a můj zůstane.“
Ještě jednou jsem se rozhlédl, a pak už spokojeně sešel dolů do kuchyně za klukama.
Takehiko už bral Rinovi z ruky nůž, aby z masa nenadělal sekanou, a společně jsme pak přemýšleli, jak to teda udělat.
A nakonec vyhrály ty nudle. Jo, maso opravdu umíme zatáhnout a snad i osmažit. To by nemělo být tak těžké.
„Maso osmažíme a jen osolíme a opepříme. Raději tak. Dochutíme si to když tak na talíři. A zeleninu… No, tu bych tam dal až nakonec, jen na chvilinku…. Uděláte někdo nudle? Mám docela hlad, ani snídani jsem nesnědl a kafe…“ otočil jsem se ke stolu. „No, kafe mám už studené. Dneska mi zřejmě není přáno si nějaké dát.“
Nakonec jsem přešel k lednici a vytáhl si jeden energetický nápoj, co tam kluci měli, abych nějak dodal tu energii, kterou jsem musel vydat tím, co tu kvůli Naokiho proběhlo.
„Takehiko,“ zastavil jsem se u něj, když se snažil zapnout sporák. „Co kdybychom začali dělat pořádek v zahradním domku, a ty by sis to tam mohl pomalu zařizovat. Něco uděláme dneska, něco zítra. Jen… Zítra musím na chvíli odejít.“
„Aha, to už je první víkend v měsíci?“ ozval se Hideki. „Ani mi nepřišlo, jak ten měsíc rychle utekl. Přivezeš něco dobrého? Musíš, Tsu… Vaše kuchařka je naprosto nejlepší.“
„Jen abys věděl,“ políbil jsem Takehika na tvář. „Každý první víkend, vlastně neděli, jezdím do rodinného sídla na oběd. Prostě musím. Je to naše tradice, i kdybych ji nejraději zrušil. Ale… Nesmím to odmítnout už kvůli tomuhle domu. Přijedou pro mě v deset a vrátím se nejpozději tak do tří hodin.“
Takehiko
Podíval jsem se na Tsutoma, když se zastavil vedle mě a začal mluvit o předělání domku.
A taky o tom, že musí zítra pryč.
Měl jsem ale plné ruce práce, než abych mu hned odpověděl.
Tahle kuchyň sice možná byla postavena tak, aby se sem vlezlo několik lidí a v pohodě uvařilo, ale nebyla postavená pro nekuchaře, a ještě šest k tomu.
Málem mi skončilo maso na hlavě, když se ho Rin pokoušel hodit do pánve, Soru jsem přetáhl vařečkou po hlavě, když jsem uskakoval před prskajícím olejem, Nobuo skončil i se zeleninou v koši, když uklouzl na něčem na podlaze, a Hideki se svým vypočítáváním, jak nejlépe zalít nudle, aby je uvařil, pocákal Tsutoma vodou.
Myslím, že z úklidu zahradního domku dneska nic nebude, protože, než dáme dohromady kuchyň, zabere to spoustu času.
Vypadalo to tam, jak po boji, všechno bylo omaštěné nebo ocákané, na zemi a lince se válely kousky nudlí, zeleniny, a dokonce i masa, ale měli jsme uvařeno!
A dokonce to vypadalo i jedle!
Maso jsme jen rychle osmahli na pánvi, podle návodu v kuchařské knize, jak ho nevysušit, aby zůstalo šťavnaté, osolili a opepřili, trochu podlili vodou, jak radila kniha, a nakonec hodili zeleninu, aby se jen oblanšírovala. Ne, nenaučil jsem se za pět minut vařit, všechno jsme to vyčetli z knih, které se válely mezi vším tím bordelem, jak každý z nás do nich hleděl.
Když jsme pak zasedli ke stolu a popřáli si dobrou chuť, ještě, než jsem se pustil do samotného jídla, neudržel jsem se a musel se začít šíleně smát.
„Tsu-tomu… máš… máš… ve vla-sech… nudli!" hýkal jsem smíchy.
Nejen kuchyň, ale i my jsme vypadali, jako bychom vybojovali právě nějakou bitvu.
Tsutomu
Než jsme dovařili oběd, byla to doslova třetí světová válka. Nechápal jsem to. Když jsme vařili s Naokim, nebyl tu takový binec.
Zatímco se kluci snažili něco z toho vytvořit, já se snažil postupně uklízet tu pohromu. Ale vůbec jsem jim nestíhal. To jsem pochopil hned jakmile Nobuo zaparkoval v koši.
Ale přesto všechno jsme se nakonec usadili u stolu a skoro posvátně koukali na náš výtvor.
A jakmile jsme se do toho pustili, byli jsme naprosto spokojení.
Když se Takehiko začal smát, že mám ve vlasech nudli, netrvalo dlouho a začali se smát i ostatní. A byl jsem moc rád. Nejen vaření a poživatelný oběd, ale i tenhle smích úplně odboural to napětí, které tu předtím bylo. Atmosféra se úplně uklidnila.
„A ty máš zase ucho od masa," sklonil jsem se k Takehikovi a ucho mu olízal.
„No nic, jdu to tu uklidit," nakonec jsem vstal, když jsme dojedli.
Na večeři byl ještě čas a věděl jsem, že úklid budu mít do hodiny hotový.
„Půjde nám pak někdo pomoct s úklidem zahradního domku?" otočil jsem se ještě na kluky.
„My se musíme učit, příští týden máme první zkoušky," zatvářil se Rin nešťastně.
„Já dám prát a pak pomůžu," zvedl se Sora. „Doneste mi prádlo, co chcete vyprat."
„Já mám stejně na starosti zahradu, tak se jen převleču a pomůžu," ozval se Hideki.
„Tak jo, uklidím kuchyň a hned jsem venku," posbíral jsem nádobí a začal uklízet kuchyň, zatímco se kluci rozešli každý po své práci.
„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi zůstal," přitáhl jsem si Takehika a políbil ho. „Strašně moc rád. A kdyby ti náhodou Naoki dělal problémy, tak mi řekni, ano?"
Takehiko
Vyjekl jsem, když mi Tsutomu olízl ucho, ale smát jsem se nepřestal.
Všechno tohle nakonec uvolnilo tu napjatou atmosféru a já se na moment cítil, jako bych měl starší bratry. Teda kromě Tsutoma.
Toho jsem bral úplně jinak.
Když Tsutomu pak zavelel k úklidu, kluci se rozutekli a my dva zůstali sami v kuchyni, na moment jsem Tsutoma objal kolem pasu a nosem se otřel o jeho hruď.
„Taky jsem moc rád," zahuhlal jsem, a pak zvedl hlavu a usmál se.
Opravdu. Teď, když jsem věděl, co k Tsutomovi skutečně cítím, když se to všechno vysvětlilo, cítil jsem se mnohem líp. A tak nějak jsem chtěl, aby to takhle zůstalo, aby si to po pár dnech nerozmyslel a já neskončil znovu na ulici.
Nejspíš bych už nebyl schopný se potom začlenit.
Tsutomu je nejspíš první a jediný muž, kterého kdy budu milovat.
Stoupl jsem si na špičky, krátce ho líbnul, a pak pustil.
„Půjdu si teda zase vybalit. A převléknout se," ještě jeden polibek, a pak už jsem raději vypadl, abych se vůbec hnul z místa.
Okno v pokoji bylo dokořán, ale já ho určitě neotevíral, i když možná Tsutomu ho otevřel, když mi sem šel dát batoh, který ležel v rohu pokoje.
Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. Budu s tím duchem muset něco udělat, jinak nebudu mít klid.
Sklonil jsem se, abych si z batohu vybral věci a převlékl se, když jsem ucítil, jak se prudce ochladilo a zvedl se vítr, i když venku vůbec nefoukalo.
„Můj! Je můj!" uslyšel jsem jekot a z puchu rybiny a hniloby se mi obrátil žaludek.
Tvrdá rána do zad mě odhodila na futon a já neměl čas ani vyslovit obrané zaříkadlo, když mě chytla za kotník, potáhla po podlaze směrem k oknu, až jsem si odřel záda, a než jsem se stačil nadechnout, vyhodila mě ven.
Ještě štěstí, že to nebylo vysoko. A ještě štěstí, že těsně pod oknem rostl mechovec, což byl v podstatě koberec zelených listů, který zbrzdil můj pád natolik, že jsem si jen na moment vyrazil dech a trochu se praštil do hlavy.
„Takehiko!" vykřikl Hideki, který akorát vycházel zpoza rohu a v ruce nesl metlu.
„Jsem… v pohodě…" zachrčel jsem a konečně aspoň trochu popadl dech.
Zadíval jsem se do okna, kde stála ta žena a nenávistně se na mě dívala.
Tak to teda ne!
Tsutomu je můj, a já už toho mám tak akorát dost!