Takehiko
Málem jsem skončil na zemi, když i Tsutomu Rinovi odpověděl, ale po svém.
Jen jsem zavrtěl hlavou, když pak ke mně Tsutomu došel a omluvil se mi.
„Jak to šlo? Myslím vaření," drcnul do mě Rin, když se Nobuo šel přichystat a zašel pro seznam na nákup.
„Myslím, že Tsutomu pro to má skryté vlohy. Ta polévka je jeho," ukázal jsem na hrnec. „A je fakt dobrá."
Nechtěl jsem mu říkat, co tady mezi námi a Naokim proběhlo. To ať jim kdyžtak řekne Tsutomu sám, pokud bude chtít.
Skoro jsem ani nedomluvil a Rin už měl hlavu v hrnci.
S takovou si ani nepřidám.
Když se pak Tsutomu přišel rozloučit, napřed jsem zrudl a trochu na něj zaprskal, když mě zase provokoval, ale pak jsem se nafoukl, a ještě ho doběhl, než se stihl obout.
„Tak to teda ne," šeptl jsem mu do ucha. „Jsou to hlavně tví přátelé, znáš je dlouho, a je to tvůj dům, takže jim to řekneš sám. Navíc, já bych to neuměl vysvětlit tak prakticky a suše jako ty," vyplázl jsem na Tsutoma jazyk, a pak s hekáním, jak mě táhly kolena, odběhl pryč.
Rin, který všechno bedlivě sledoval, se na mě hned nalepil a začal vyzvídat, co máme za tajnosti, ale já ho jen odbyl s tím, že to nic není, a vyšel jsem nahoru do patra, abych se na chvilku natáhnul, protože jsem začínal být trochu unavený.
Uvědomil jsem si, že dřív by mě probdělá noc vůbec nepoložila.
Na střechu nad hlavou si člověk rychle zvykne, a velmi rychle zapomene na to, co bylo.
Svlékl jsem se jen do spodků, protože bylo poměrně teplo, a hlavně jsem nechtěl v peřinách ležet v oblečení, ve kterém jsem vařil, a sotva jsem zalezl pod deku, už jsem byl tuhý jako prkno.
Tsutomu
Uchechtnul jsem se, když mě ještě Takehiko doběhl. A chtěl jsem ho plácnout za to po zadku. Ale když jsem viděl, jak se belhá, stáhl jsem ruku zpátky, obul si konečně boty a vyrazili jsme s Nobuem do obchodu.
V první řadě jsem nakoupil to, co mi Naoki napsal na lístek. To hlavně proto, abych na nic nezapomněl. A teprve pak jsme pokračovali v běžném nákupu. Vzhledem k tomu, že Hideki a Sora ještě nebyli doma, a nemohli připsat, co chtějí, tak jsem jim z obchodu rovnou zavolal, a Nobuo běhal od regálu k regálu podle toho, co si kluci řekli.
Strávili jsme v obchodě prakticky skoro tři hodiny i s cestou. A i když nakupování nemám moc v lásce, tak nějak jsem to zvládl v klidu. A hlavně byl se mnou Nobuo, který mě svou flegmatickou povahou tak nějak uklidňoval. Jeho skoro nic nerozházelo. To by už opravdu muselo být něco velkého, aby se vyrval toho svého věčného klidu.
Když jsme dojeli domů, vytáhli jsme nákup a hned ho odnesli do kuchyně.
Zavolal jsem na Rina, aby nám šel pomoct s vybalováním, ale on z obýváku jen zamrčel, že nemá čas, a zase bylo ticho.
Zvědavě jsem nakouknul, co dělá. A byl jsem překvapený…
Seděl na sedačce, v ruce první svazek kuchařské knihy, co jsem jim koupil, a byl ve čtení už tak nějak asi v polovině.
„Žes mi to připomněl,“ došel jsem k němu, a ještě mávnul na Nobua. „Koupil jsem každému výtisk, takže budu rád, když si to přečtete a zkusíte si to zapamatovat co nejvíc. Tím nemyslím recepty, ale to ostatní. Abyste věděli, co dělat, když vám Naoki třeba řekne, že máte maso nechat zatáhnout.“
Vzal jsem dva svazky a podal je Nobuovi, který se hned taky posadil a zvědavě do nich nakukoval.
Jsou to studenti, pro ně by neměl být problém se to naučit rychleji než nám, co jsem ze školy už delší dobu. A jak jsem je znal, a hlavně Rina, tak i přes to, jaká je velká huba, tak učení bere vážně. A podle mě, nepustí knihu z ruky, dokud ji nebude umět zpaměti.
Nakonec jsem celý nákup uklidil sám. Byl jsem rád, že kluci hned začali studovat knihy a nemusel jsem je k tomu nějak přemlouvat.
Když jsem měl hotovo, konečně jsem mohl jít nahoru. Ještě pod schody jsem mávnul na Soru a Hidekiho, kteří dorazili současně, ukázal jim do obýváku, že tam mají knihy a kluci jim řeknou, co a jak. A pak už jsem mohl konečně jít nahoru.
Umyl jsem se, hodil na sebe domácí oblečení, a pak se zastavil u postele a díval se na Takehika, jak spokojeně spí.
A neodolal jsem, a nakonec jsem si k němu vlezl pod vyhřátou peřinu, objal ho, a zavřel oči.
Aspoň na chvilku si odpočinu…
Takehiko
Spalo se mi opravdu víc než dobře.
Vědomí toho, že nemusím nikam vstávat, že mě nikdo nebude rušit, mě tvrdě uspalo.
Nejspíš za to mohlo ale i to napětí z vaření.
Částečně jsem se probudil ve chvíli, kdy jsem pocítil, jak se postel zhoupla a obalilo mě příjemně voňavé teplo.
Zavzdychal jsem, přitiskl se k tomu víc a znovu tvrdě usnul.
Na takový život bych si opravdu velmi rychle zvykl. Vlastně…
Já už si na něj začínal zvykat. Otázkou bylo, jestli je to dobře nebo špatně.
Ale to uvidím časem.
Spálil jsem se v životě nejednou. A tentokrát si za to budu moc sám.
Tsutomu mě možná jako rozptýlení nebral, ale co já vím. Třeba ho za týden nebo dva omrzím.
Co jsem vlastně oproti němu uměl. Nic. On byl chytrý a sečtělý. Sice děsný suchar, puntičkář a chytrolín, ale to byla věc druhá. A taky byl upřímný.
I kvůli tomu, když jsem ho víc poznal, jsem si říkal, že by si ze mě jen tak nestřílel.
Ale ve vztazích jsem se nevyznal a v lidech taky moc ne, tak co já vím.
Pořád mi totiž v hlavě zněla Tsutomova slova o volnosti. A on mi takový přišel už od začátku. Ničím nespoutaný, volný jako pták.
Nakonec mě myšlenky právě na Tsutoma probudily. Nebo mě probudilo to, že jsem byl vyspaný?
Nebo snad trochu větší teplo, protože jsem byl celý zahrabaný pod peřinou, objímal jsem Tsutoma kolem pasu a byl stočený v jeho náruči jako kočka?
Zavrtěl jsem se, zamrčel, vystrčil hlavu na vzduch a zamžoural do šera, které v pokoji panovalo.
Tsutomu
I když jsem si chtěl jen odpočinout, nakonec jsem usnul. Ale nespal jsem dlouho. Probralo mě Takehikovo zavrtění, šustění látky, když se hrabal z pod peřiny.
„Odpočinul sis?“ otevřel jsem oči a zahleděl se na Takehika.
Vypadal roztomile, jak byl rozespalý a rozcuchaný, a vypadal, jako ptáče, které právě vypadlo z hnízda.
Pohlédl jsem k oknu. I přes zatažené závěsy bylo vidět, že se venku pomalu stmívá, a byl nejvyšší čas sejít dolů na večeři, a ještě jsme měli v plánu klukům říct, co se tu v domě vlastně děje.
Ale i přesto jsem se zapřel o loket, abych se mohl nadzvednout a nahnout nad Takehika.
„Počítám s tím, že dneska tu budeš spát. Nechci, aby ti ten duch zase ublížil, ano?“ sklonil jsem se a políbil ho na rty a pak polibek o něco prohloubil.
Klidně bych pokračoval dál, ale hlasy ze zdola, mě upozornily, že je opravdu čas vstát a jít to tam uspořádat, protože se právě dohadovali přes celý barák, co udělají k večeři.
„Musím jít dolů, dokud barák ještě stojí,“ uchechtl jsem se, když jsem slyšel Rinův trucovitý hlas, kterým sděloval, že večeři udělá, protože jako jediný už má obě knihy přečtené, a ví co a jak.
Ještě jednou jsem Takehika políbil, pohladil ho po jeho rozehřáté kůži na břiše, a pak jsem s povzdechem vstal.
„Klidně bych tu zůstal do rána…“ znovu jsem si povzdechl, a šel otevřít okna, aby se nám to tu před spaním vyvětralo.
Takehiko
Schoval jsem se znovu pod peřinu, když Tsutomu připomněl, že spolu dneska budeme spát.
Přemýšlel jsem, jestli je to vůbec dobrý nápad.
Kromě toho, potřebuju zjistit o tom duchovi víc. Ale zase na druhou stranu, když zítra pojede Tsutomu k rodičům, mohl by něco zjistit a já to pak mohl proti duchovi použít.
Když se zespodu ozvalo hulákání, znovu jsem vystrčil hlavu, povzdechl si a posadil se.
Protáhl jsem se, mohutně zívl a trochu nepřítomně se na Tsutoma podíval.
Jo, vždycky mi pár minut trvá, než se mi nastartuje mozek, takže během té chvíle čumím jako péro z gauče.
Ani mi v tu chvíli nedošlo, že jsem nahatý a Tsutomovi se tady vystavuju. A taky jsem si vzpomněl na ten jeho dotek, když mě pohladil letmo po břiše.
Vytáhl jsem si peřinu až pod bradu a díval se na Tsutoma, jak otevírá okno.
Mohl jsem na něm oči nechat, jak mu to v té yukatě a kalhotech slušelo.
Když se otočil, jeho nahá hruď, když se yukata trochu rozhalila, mé oči přitahovala jako magnet.
Nakouknul jsem pod peřinu na svoji hrudičku a povzdechl si.
Jo, jemu se nikdy nevyrovnám.
Konečně jsem se ale dokázal z postele vyhrabat, přešel jsem do koupelny, abych se probral studenou vodou, došel si na záchod, a pak se v pokoji oblékl.
Tsutomu už byl taky oblečený a já dostal chuť ho aspoň letmo políbil, ale v momentě, kdy jsem k němu přistoupil, vletěl do pokoje Rin.
„Já chci dělat večeři! Řekni, že můžu! Tsu-chan!" zaječel skoro na celý barák a já jen zakroutil hlavou.
Je to vážně živel. Ten by snad toho ducha dokázal vyhnat už jen svou přítomností.
Malinko jsem se nad tou myšlenkou pousmál, a pak vyšel z pokoje, abysme mohli sejít dolů a domluvit se, co uděláme.
Tsutomu
Povzdechl jsem si, když nám Rin přerušil soukromou chvilku. Už to vypadalo, že se Takehiko osmělí a políbí mě, a Rin musel vtrhnout do pokoje a přerušit to.
Zatracené děcko!
Snad poprvé jsem na Rina v duchu zanadával a s povzdechem pustil Takehika, když se vymanil z mého držení a šel dolů.
„Než budeme dělat večeři, tak chci, abyste se nejdříve posadili všichni a vyslechli si, co vám potřebuji říct,“ ozval jsem se, jen co jsme vešli do kuchyně.
Kluci se bez problémů usadili kolem stolu a zvědavě na mě hleděli. Vypadalo to jako válečná porada, ale nebylo to poprvé, co jsme takhle něco probírali, takže nikdo nic nenamítal.
Počkal jsem, až si sedne i Takehiko, ale já sám jsem zůstal stát.
„Je potřeba, abyste něco věděli, a předem upozorňuji, že se to týká nás všech. Hlavně tohoto domu. A prosil bych, hlavně tebe, Rine, abyste potom Takehika nezasypávali zbytečnými otázkami. Pokud bude chtít, řekne si k tomu sám, co bude chtít. Jako, jo, ptát se můžete, ale nevyhrkat seznam sto padesáti otázek, a hlavně ne takových, které by zabíhaly do osobního života Takehika. Jen to, co se bude týkat domu a našeho problému. Takže, chcete delší nebo zkrácenou verzi?“
„Zkrácenou!“ přihlásil se jako první Rin. „Mám hlad a chci uvařit večeři. Už jsem se naučil všechno z té knihy. Z obou!“
„Dobře, byl jsi první. Takže zkrácená verze,“ povzdechl jsem si. „Bohužel tu máme ducha, který prostě nechce odejít. A Takehiko je tady, aby nás ho zbavil, je exorcista. To byl původní účel, proč se tu nastěhoval. Nebudete v tom pokoji teď dělat žádné exkurze, abychom ducha ještě víc nenaštvali. Už teď je na hranici se víc rozčílit a mohl by někomu ublížit. Zatím se drží jen v tom pokoji, ale podle Takehika jeho moc sílí a brzy by se mohl roztáhnout po celém domě a někomu opravdu něco udělat. A to myslím vážně. Tak, když nastane nějaká taková situace, a já řeknu, že odcházíme, okamžitě si sbalíte věci a ubytujete se na pár dní v hotelu, který vám klidně zaplatím. Jasný? Tak, a teď jdeme dělat večeři, a ne, Rine, nebudeš ji dělat sám…“
Domluvil jsem, nechal jsem je sedět a sám jsem se přemístil k lince, abych začal chystat večeři. Nechtěl jsem už vařit. Byl jsem rád, že je kuchyně čistá, a připravená na zítřejší učení pro Rina a Nobua.
„Kdo chce čaj?“ zeptal jsem se do ticha.
Takehiko
Když jsme sešli dolů a Tsutomu oznámil, že všem musí něco před večeří říct, trochu se mi sevřel žaludek. Taky mě mohl varovat, že jim to chce říct hned dneska.
Posadil jsem se a celou dobu, co Tsutomu mluvil, jsem se díval jen na něho.
Neodvážil jsem se podívat na nikoho jiného, a už vůbec ne ve chvíli, kdy skončil a v kuchyni zavládlo hrobové ticho.
Psychicky jsem se připravoval na cokoliv a málem jsem nadskočil, když se najednou Tsutomu zeptal, kdo chce čaj. Ale jeho otázka, jako by prolomila tu zeď, která se tím mlčením v kuchyni vystavila.
Jen jsem zahlédl, jak se Rin nadechl, a pak už jsem sotva stíhal jeho palbu otázek, kterými mě zahrnoval, a ještě se ke mně přibližoval, jako bych snad byl hluchý nebo co.
„A jak ten duch vypa-ugh…"
Zahučel při jedné z otázek, když po něm Nobuo skočil a zakryl mu dlaní pusu.
„Sklapni, aspoň na chvíli," protočil očima Nobuo a mírně se na mě usmál.
„Takže takhle to je…" promnul si Hideki bradu, vytáhl mobil a začal do něj zuřivě ťukat.
„Tak jo. Mám docela hlad. Co uděláme?" zvedl se Sora a já nestačil zírat.
„Po-počkat!" vyhrkl jsem a na všechny se zadíval. „Nechcete se na nic zeptat? Prostě to jen tak přijmete?"
„Má Nobu pustit Rina?" pozvedl obočí Sora a ukázal na ty dva, kteří se teď váleli po zemi.
Prudce jsem zavrtěl hlavou a Sora se ušklíbl.
„Hele, Tsu ti věří, tak já mu věřím taky, a kluci jsou na tom stejně. Někdo tak suchý a praktický jako Tsu by tohle neřekl ani ze srandy. Věř mi, znám ho už dlouho," odfrkl si Sora a přidal se k Tsutomovi, aby mu pomohl vybrat, co bude na večeři.
Po jeho slovech jsem se trochu uvolnil a vzápětí mi došlo, že Tsutomu to opravdu všem sdělil strašně suše a prakticky, jako by jen hlásil, že zítra bude pršet.
Nedokázal jsem se ovládnout.
Vstal jsem, přešel k Tsutomovi, pevně ho objal, a pak ho rychle políbil na rty.
„Jsi děsný suchar," uchechtl jsem se a zadíval se mu do očí.
Až po chvilce mi došlo, že v kuchyni znovu zavládlo naprosto hrobové ticho, a dokonce zmlknul i Rin.
Teda… jen na chvíli.
„Já vám říkal, že spolu chodí!" zařval o vteřinu později, vyskočil na nohy a předvedl nějaký druh oslavného tance, či co to bylo, než mu dal Nobuo loktem do břicha a Rin zase skončil na zemi.
Tsutomu
Tak, jo, věc vyřešena. Aspoň co se kluků týče. Rin sice bude ještě chvíli otravovat, ale pak se uklidní, když dostane odpovědi na některé otázky.
Nakonec jsme v rámci zachování kuchyně spíchli studenou večeři, což znamenalo nějaké pečivo, něco na to, a k tomu čaj. Ale pak jsem vytáhl Castellu, a hned se všichni tvářili nadmíru spokojeně.
Usadili jsme se s tím v obýváku, a já konečně dovolil Rinovi se ptát.
Musel jsem ho sice trochu brzdit, a kočírovat směr jeho otázek, ale nakonec se kluci dozvěděli to podstatné a sami začali přemýšlet nad tím, co se mohlo stát, že tu ten duch je. Protáhlo se to až hodně do noci, a já už začal být celkem unavený.
„Nezapomeňte kluci na zítřejší vaření, Naoki přijde už v deset hodin, aby se stihlo jídlo udělat do oběda. A jedna hodně důležitá věc… Naoki je sice Takeho kamarád, ale neví o tom, že tu máme ducha a ani o tom, že je Takehiko exorcista. Takže před ním ani muk, Ani náznakem. Takehiko, pokud bude chtít, tak mu to řekne sám.
S tím jsem se zvedl a odnesl talířky do myčky, abych ji mohl zapnout, a jít se konečně umýt a do postele. Ještě jsem se zastavil ve dveřích a podíval se na Takehika, jestli už jde taky, nebo ještě zůstane.
Takehiko
Nakonec se celá situace uklidnila, a i když Rin na chvilku zmlknul, když jsme se přesunuli do obýváku ke hře, ke které jsme měli Castellu, stejně se k tomu vrátil. Stejně jako kluci.
Vzhledem k tomu, že jsem nehrál, protože jsem žádnou hru skoro neznal, cpal jsem se jen výbornou buchtou a odpovídal jsem klukům na všechno, na co jsem odpověď znal. Byl jsem rád, že se skutečně vyhnuly otázkám ohledně mé minulosti, i když na Rinovi bylo vidět, jak ho svrbí jazyk.
Nakonec se to celé protáhlo až dlouho do večera, a jen díky tomu, že jsem prospal skoro půlku dne jsem ještě nebyl tak unavený.
Na okamžik se mi vrátily vzpomínky na poledne, když Tsutomu zmínil Naokiho, a to mi připomnělo, že jsem mu nabídl, ať mi, když tak, zavolá, ale mobil jsem nevytáhl z pokoje.
„Jdu taky. Jen se musím zastavit pro mobil," zvedl jsem se, a za Rinova uculování, jsem odešel za Tsutomem.
U mého pokoje jsme se rozdělili, když Tsutomu řekl, že se půjde vysprchovat a já si zašel pro mobil.
Byl vybitý, a když jsem ho píchnul do nabíječky, hned se mi rozpípal nepřijatými hovory, kterých bylo snad padesát, a deseti textovkami. A jen díky tomu, že se mi vybil mobil, jich nebylo víc.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou, povzdechl si a hned Naokimu napsal, že jsem v pořádku, ale dlouho jsem spal, a pak se mi vybil mobil, a že se uvidíme zítra. Popřál jsem mu ještě dobrou noc a nestihl jsem si pomalu ani vytáhnout z nabíječky, abych ho přenesl, když mi přišla odpověď, že už se sem chystal, aby zjistil, jestli je všechno v pořádku a že se na zítra těší.
V duchu jsem si blahopřál, že mě napadlo pro mobil jít, protože nevím, jak by to dopadlo, kdyby se tu teď Naoki objevil. Sebral jsem si triko a čisté spodky a vyšel z pokoje.
Přešel jsem do Tsutomova, strčil mobil znovu do nabíječky, a sotva se objevil ve dveřích, já zmizel v koupelně, abych se taky umyl a převlekl.
Když jsem se pak vrátil zpátky do pokoje a zavřel za sebou dveře najednou jsem znervózněl a nerozhodně přešlápl.
Tsutomu
Zašel jsem do koupelny, svlékl se, a ještě z nohy sundal tu náplast. Stejně byla sešlapaná, a vypadalo to, že se to už pěkně hojí. Čekal jsem, že Takehiko taky přijde do koupelny, ale nejspíš jsem byl moc rychlý. Když jsem se vrátil do ložnice, on právě šel do koupelny.
Škoda, mohl jsem ještě chvíli počkat…
Nakonec jsem ještě otevřel okno, vyvětral, načechral peřiny, zavřel okno, na chvíli se zastavil u dveří koupelny, a naslouchal a bojoval s touhou jít za ním. Pak jsem si uvědomil, že se chovám jako adolescent na prvním rande, a raději jsem se stáhl zpátky do ložnice.
Jen v kalhotách na spaní jsem zalezl do postele a netrpělivě čekal.
Po další minutě jsem se zvedl, otevřel šuplík, zkontroloval, jestli v něm mám gel, a šuplík zase zavřel. A znovu jsem si lehl a čekal.
Kdyby mě tak někdo viděl… Mě… Suchara… Nejspíš by měl dost a nevěřil by, že jsem to já…
Když se konečně objevil Takehiko, a já viděl, jak se zastavil a nervózně přešlápl, srdce se mi rozbušilo jak bláznivé. Kdyby se tak viděl, jak je roztomilý… rozkošný a nejraději bych ho v tuhle chvíli celého okousal. Je prostě nádherný…
Rozsvítil jsem lampičku na nočním stolku a požádal ho, aby zhasnul velké světlo.
„Takehiko,“ nakonec jsem se posadil a natáhl jsem k němu ruku. „Nekoušu… Teda někdy… A už jsi tu spal… tak tam nestůj, nebo si pro tebe dojdu.“
Takehiko
Nevím proč se mi tak silně rozbušilo srdce.
Už jsme spolu v posteli spali, tak o co jde?
Možná o to, že předtím to nikdy nebylo plánované a byla to jen náhoda?
Poprvé to bylo z hecu, a ještě teď se mi vybavila vzpomínka na to, jak jsem zdrhal.
Důkazem jsou moje dodřená kolena. Pak to bylo proto, že jsem byl jen unavený a nějak nevnímal okolí a to, co se děje.
A taky…
Kdo řekl, že bude něco víc? Prostě jen spolu budeme ležet v jedné posteli.
Polkl jsem, když ke mně Tsutomu natáhl ruku a řekl, že nekouše. Prý někdy. Zachvěl jsem se.
No, nějak už to dopadne.
Udělal jsem váhavý krok směrem k posteli, a pak už se sunul vedle Tsutoma. Měl jsem pořád tendenci hledět na jeho rty a obnaženou hruď.
Opravdu byl tak jiný oproti mně. Hezký. Moc hezký.
A dobře stavěný.
Kruci! Na co to myslím?!
Dřív mě nikdo tak nerozhodil, jako teď Tsutomu.
Vlastně ne. On mi zamotal hlavu už před pár dny.
Jenže...
Měl jsem strach. Byl to. muž, kterému bych se klidně dal. Ale, co když se mu to se mnou nebude líbit?
Bude zklamaný? Vyhodí mě?
Nemám žádné zkušenosti narozdíl od něj.
Mírně jsem si povzdechl, vlezl pod peřinu vedle Tsutoma, a pak se přikryl až po nos.
No, přinejhorším znovu uteču. V tom už mám praxi.
Tsutomu
Když Takehiko lezl do postele, podíval jsem se na svou dlaň, jestli náhodou není ruka špinavá, že se ji ani nechytl. Ani na hrudi nic nemám, že si mě tak prohlížel…
No, musím se uklidnit. Nejspíš jsem víc nervózní než on. A on je nervózní úplně zbytečně Pokud teda je.
Pootočil jsem se, a zůstal jsem hledět, jak se celý schoval pod peřinu, že mu koukala jen hlava.
Na moment jsem zapřemýšlel, jestli třeba nebude lepší, když si přeci jen půjdu lehnout vedle, nebo dolů do obýváku. Ale nakonec… tohle je moje postel.
Lehl jsem si na svou polovinu, přitáhl jsem si taky peřinu až pod krk, a hleděl jsem do stropu jako Takehiko.
Po dvou minutách zírání jsem se pootočil, zhasnul lampičku, a znovu si lehl na záda, přikryl se jako Take a znovu jako on jsem hleděl do stropu.
V ložnici bylo naprosté ticho, bylo slyšet jen naše dýchání…
„Budu muset nechat vymalovat pokoje,“ promluvil jsem zničehonic do ticha a jasně cítil, jak sebou Takehiko škubnul.
„Jo, celkově by to chtělo, hlavně ten strop. Zdá se mi to, nebo jsou na něm šmouhy? Nebo to dělají stíny? Co myslíš?“
Pak jsem se zase odmlčel a zíral dál do stropu.
„Jo, určitě vymaluji, a to co nejdřív,“ promluvil jsem znovu po pěti minutách naprostého ticha a Takehiko s sebou znovu škubnul.
Pak jsem se ale zhluboka nadechl, vydechl, jako bych chtěl znovu něco říct, ale místo toho jsem se začal smát. Jo, fakt smát… A nahlas…
„Přip-připadám si… jako… po dvaceti… let-tech manž… manželství…“ hýkal jsem smíchy, až jsem se málem zakuckal, ale prostě to nešlo zastavit.
Takehiko
Díval jsem se, jak si Tsutomu beze slova lehá vedle mě, zhasíná lampičku, a pak je ticho.
No, nejspíš asi opravdu pro něj nejsem dost přitažlivý. Něco jiného je se líbat, a něco jiného je, zajít někam dál.
Vlastně ani nevím, co mi vadilo. Prostě jsem byl nerozhodný a pořád jsem měl něco.
Chjo. Musím se vážně vzpamatovat. S duchama to umím, ale s lidma už ne to horší.
Myslel jsem si, že teda budeme jen spát, ale já pořád nedokázal zabrat. Nedokázal jsem se nějak uvolnit. Možná to bylo i tím, že jsem prospal půl dne a byl jsem teď dost nervózní.
Když pak najednou Tsutomu do ticha promluvil, lekl jsem se a chvilku nějak nechápal, o čem vlastně mluví.
Tohle se řeší v posteli?
Malování?
No, moc tomu nerozumím, takže jsem raději mlčel a dělal, jakože nic, abych se ještě neztrapnil nějakou blbou větou.
Zase bylo ticho, nebo spíš, měl jsem dojem, že můj tlukot srdce musí slyšet i kluci dole, jak rychle bilo.
A pak Tsutomu znovu promluvil a já myslel, že už vyletím z kůže.
Znovu jsem zapřemýšlel, jestli třeba nečeká na nějakou moji odpověď nebo něco.
Neodvážil jsem se ani pohnout, skoro jsem ani nedýchal, přemýšlel jsem, co řeknu, ale nic kloudného mě furt nenapadlo.
„Krucinál!" vykřikl jsem už, posadil se na posteli a natáhl se automaticky k lampičce, abych ji rozsvítil, když se Tsutomu po chvilce začal nahlas smát.
„Víš, jak jsem se lekl?" zaprskal jsem na něj, ale když jsem viděl, jak se směje, slyšel ho, a došly mi jeho slova, nemohl jsem jinak, než že jsem začal smát s ním.
„Ty jsi fakt trdlo!" prohýbal jsem se smíchy, až jsem skončil hlavou opřený o Tsutomovu hruď.
Jo, je to trdlo. A suchar. A chytrolín. Ale strašně sexy a moc mu to sluší.
„Jo, chtělo by to vymalovat," zvedl jsem hlavu a zadíval se na Tsutoma, když jsem se konečně trochu uklidnil.
Tsutomu
Jo, tohle jsem chtěl slyšet.
Takehikův smích byl prostě nakažlivý. Smál jsem se s ním, později už se ztišoval, a pak už jsem jen se širokým úsměvem na něho díval.
Když se o mě opřel, položil jsem ruku na jeho záda a jemně si ho přivinul víc k sobě.
Byl jsem rád, že se uvolnil a nebyl už tak napjatý. A co povídat. Já taky.
Kdyby to byl Sora nebo Hideki, nad ničím bych nepřemýšlel, ale u něj…
U Takehika to bylo jiné.
„Moc ti sluší, když se směješ. Máš moc hezký úsměv,“ sklonil jsem hlavu a zadíval se mu do očí.
„A taky máš moc hezké oči…“ dodal jsem.
Co na tom, že tu vesměs většina populace má stejnou barvu očí. On je má prostě krásné, hřejivé…
A ty rty… Měkké, teplé…
Jo, to vím stoprocentně, když už jsem měl tu čest ho políbit.
Ruku z jeho zad jsem posunul a omotal ji kolem jeho pasu.
„Pomůžeš mi s malováním? Chci, aby se ti tu líbilo,“ přitáhl jsem si ho ještě víc a trochu ho vyrovnal, aby byl blíže.
„Můžu tě políbit?“
Proč se ptám? Chodíme spolu. Je to můj kluk…
Teď už oběma rukama jsem ho objal a přitiskl své rty na jeho. Začal jsem ho líbat a pomalu ho ukládal na postel, dokud neležel a já dolehl na něj.
„Chci se s tebou milovat,“ zašeptal jsem do jeho rtů.
Jo, vím, prostě jsem mu to oznámil. Velice romantické…
Snad mi neuteče z postele.
Takehiko
Usmíval jsem se ještě chvilku potom, co jsme se už přestali oba naplno smát, ale pak se zašklebil, když Tsutomu řekl, že mám hezký úsměv.
Slyšel se někdy on?
Asi ne. Oproti němu jsem břídil ve všem.
Když však řekl, že mám i hezké oči, znovu se mi prudce rozbušilo srdce a zamotala hlava.
Cítil jsem Tsutomův dotek, když mě pevně objal, a pak jen přikývl, když se zeptal, jestli mu pomůžu s malováním.
Netušil jsem, co na to odpovědět, protože to znělo, jako by chtěl, abych tu zůstal. Zůstal na dlouho ne, jen na pár dní nebo než vyženu ducha.
Chtěl bych to?
Nevím…
Stejně jsem po chvilce nedokázal myslet už na nic, zvláště, když se zeptal, jestli mě může políbit, a než jsem stihl odpovědět, už to udělal.
Vydechl jsem do jeho úst a velmi ochotně ho pustil dovnitř. Přivřel jsem oči, jak se mi z jeho chuti zamotala hlava ještě víc a srdce hrozilo, že se z mé hrudi odstěhuje někam pryč.
„Já…" zaskřehotal jsem, když řekl, že se chce se mnou milovat, a zaryl mu nehty do paží.
Byl jsem rád, že svítí jen lampička, protože tak aspoň nebylo moc vidět, jak jsem rudý až za ušima.
„Já… no… totiž… to… jako… to… no…" koktal jsem jako idiot, neschopný kloudného slova.
Ale bylo to proto, že na mě Tsutomu tak upřeně zíral, a já z něj byl úplně mimo.
„Ničíš mě," zabručel jsem nakonec a trochu se nafoukl, když jsem konečně našel řeč. „Nikdy mě nikdo nerozhodil tak jako ty."
Super! Řekl jsem celou větu!
Zvedl jsem hlavu a nos zabořil do Tsutomovy hrudi. Natáhl jsem jeho vůni, a pak se o něj otřel.
„Taky…" zašeptal jsem, „taky bych… Jako chtěl… Jako mi-mi-mi-milovat se s tebou…"
Nevím, jestli mě vůbec bylo slušet, jak jsem to hučel do jeho hrudi.
No, buď mě vyhodí za to, že jsem takový mamlas nebo...
Tsutomu
Čekal jsem jeho odpověď. Byl jsem připravený i na to, že odmítne.
Ale ve chvíli, kdy něco zamumlal a já si z toho vyvodil jeho souhlas, rozbušilo se mi srdce jak bláznivé, že to Takemu musel doslova mlátit do čela, který se opíral o mou hruď.
„Vážně?“ narovnal jsem se a s úsměvem se na něho díval.
„Promiň, nechtěl jsem se ti nějak smát nebo tak, ale… jsem šťastný…“ políbil jsem ho rychle na rty.
Posadil jsem se na paty a Takeho taky vytáhl do sedu.
„Tohle nepotřebuješ,“ dal jsem ruce dolů, zasunul je pod jeho triko a hlazením po jeho břiše jsem mu ho vyhrnoval nahoru, a nakonec přetáhl přes hlavu.
Odhodil jsem ho bokem a jemným tlakem jsem Takeho znovu položil na záda. Díval jsem se, jak je krásný, a nejraději bych rozsvítil velké světlo, abych na něj viděl ještě lépe. Ale to by mi mezitím mohl utéct z postele.
„Ani netušíš, jak jsi krásný,“ sklonil jsem se nad ním a znovu si vyžádal polibek.
A dalšími polibky jsem navštívil jeho krk, ramena i hruď. Opatrně jsem polaskal i jeho bradavky. Pohrál jsem si s nimi, dokud zcela neztvrdly a teď se hrdě ukazovaly a šimraly mě na jazyku…
Ani jeho bříško jsem o nic neochudil. Dvakrát jsem se vytáhl nahoru, abych mu mohl znovu dát polibek, a pak se vždy vrátil zpátky, dokud jsem neskončil u jeho spodků.
„Kdyby… kdyby se ti to nelíbilo, řekni mi,“ na moment jsem zvedl hlavu a zadíval se na něho. „Přestal bych, a určitě se nebudu zlobit. Neboj se říct, co chceš, nebo nechceš, ano?“
S těmi slovy jsem chytil gumu a pak mu trenky pomalu stahoval dolů. Jejich cestu přes stehna jsem doprovázel dalšími polibky, dokud i ony neskončily na zemi, a já vytáhl se šuplíku gel a vrátil se k jeho klínu, který jsem teď hodlal ochutnat, a připravit Takehika na další…
Takehiko
Trochu jsem se napučil, když se mě Tsutomu znovu zeptal, a pak se ještě zasmál, ale dál jsem se nedostal, protože vzápětí jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole.
„Nejsem krásný," zamrčel jsem, když mi Tsutomu sundal triko, znovu mě položil na záda a vzápětí políbil.
Ale nezůstalo jen u rtů, a já ani netušil, jak příjemné to na některých místech těla může být.
Slyšel jsem o erotogenních zónách, ale vždycky jsem si myslel, že lidi přehání.
Jak může být vzrušující políbit někoho na krk, ucho, hruď, pupík nebo koleno?
Blbost…
No, že to není blbost jsem se dozvěděl právě v tuhle chvíli, kdy Tsutomu mapoval polibky mé tělo.
Nestíhal jsem s dechem, přivíral jsem nebo třeštil oči podle toho, kde mě Tsutomu zrovna líbal a hrozilo, že brzo dostanu infarkt.
Střídavě jsem svíral Tsutomovy vlasy mezi prsty, nebo ho škrábal na ramenou a zádech, ale když se dostal až k mým spodkům, svlékl je, a pak se nad mým klínem sklonil, zpanikařil jsem, dlaněmi si přikryl rozkrok, který už si dávno o Tsutomově laskání myslel svoje a pokrčil jsem nohy, abych se trochu dostal z jeho dosahu.
„Já… To je!" vyjekl jsem a snažil se popadnout dech.
Díval jsem se na Tsutoma, do jeho očí, na to, jak krásný byl, a že právě já mám takové štěstí.
Jo… Mám štěstí. Má plný barák pěkných kluků a vybral si mě. A i když jsem byl ve vztazích úplný břídil a Tsutoma jsem neznal nijak dlouho, nemyslel jsem si, že by tohle dělal jen pro zábavu, i když jsem měl občas pochybnosti, jestli to myslí vážně a za pár týdnů ho neomrzím.
A proto bych se měl přestat bát a chovat se jako zastydlý panic. Teda… Já se jako nebál. Spíš jsem si byl jistý, že pro Tsutoma nejsem dost dobrý, i když furt tvrdil, že jsem krásný.
Ale! Když má člověk krizi a neví si rady, dělá šílené věci a o mě to platilo dvojnásob.
Vysunul jsem se do sedu, zapřel se dlaněmi o Tsutoma a povalil ho na záda.
„Chci to!" vyhrkl jsem ze sebe, než mi došlo, jak to asi muselo vyznít.
„Teda jako... to... no... udělat ti to... pusou..." koktal jsem o poznání méně sebejistěji a začal zase rudnou. „Prostě já první… chci… chci vidět, co to s tebou udělá… a taky to není fér… když máš na sobě ještě kalhoty… a já nic!"
Našpulil jsem rty, a tak nějak doufal, že mi po tomhle mém výlevu, který byl naprosto příšerný, Tsutomu neuteče pryč.
Tsutomu
Cvakly mi zuby o sebe, když mě Takehiko nabral koleny, jak rychle si schoval penis pod rukou a pokrčil nohy. Promnul jsem si bradu, a chtěl se posunout a ujistit ho, že se nemá proč stydět.
Ale ve chvíli, kdy jsem se zvedal, mě on sám přepadl a já jen vyhekl, když mě povalil na záda.
Když na mě vyhrknul svou žádost, zůstal jsem na něho hledět s obočím vytaženým málem až do vlasů.
„No, jsi docela odvážný si takhle na mě sednout,“ pousmál jsem se.
Pohladil jsem ho po stehnech, rukama se zastavil na jeho bocích a pak ho kousek poposunul, aby pod zadečkem cítil, jak na mě působí.
A že působil…
Byl rudý jak vařený rak. Styděl se, a přesto si na mě takhle odvážně sedl. A nahý…
A hlavně jak špulil ty své rozkošné rty… Byl prostě k sežrání.
Přesto jsem ho chytil a sesunul ho ze sebe na postel. Zvedl jsem se, stáhl jsem si kalhoty a odhodil je na zem.
„Tak, a jsme na tom stejně,“ uložil jsem se tak, abych se mohl opírat o pelest.
Chytl jsem Takehika a znovu si ho usadil na klíně.
„Víš, nabídka je lákavá. Pokud mi ho neukousneš… proč ne...“ usmál jsem se na něj, a pak jeho ruku navedl na můj penis, aby si ho ohmatal.
Takehiko
V první chvíli jsem se lekl, když mě Tsutomu odsunul stranou, ale moc jsem toho stejně nevymyslel, protože ještě teď jsem cítil na zadku jeho…
Teď už chápu, proč chlapi tolik řeší velikost.
Já to nikdy neřešil. Nebylo proč. A taky...
Nějak jsem v tom neviděl rozdíl. Nikdy jsem nikomu pindíky neočumoval, neměl jsem to zapotřebí, a tak jsem ty chlapské řeči vždycky jen považoval za přehánění.
Hmmm… Další omyl.
Zajímalo by mě, kde jsem posledních pár let žil.
Polkl jsem, když si mě Tsutomu vysadil znovu na sebe a stáhl mi ruku na svůj penis.
Asi brzo omdlím, protože tohle neudýchám.
Olízl jsem si rty, které jsem měl suché z horkého dechu, když jsem nedokázal dýchat pouze nosem, a pak se sklonil, takže se můj nos dotýkal toho Tsutomova.
„Jsem odvážný nejen v sedání," zašeptal jsem.
Super! Zvládl jsem celou větu, i když nemá hlavu ani patu!
Trochu neohrabaně jsem políbil Tsutoma na rty, a stejně jako předtím on, nasázel jsem polibky i na jeho krk, hruď, ožužlal bradavky a pomalu sjížděl dolů.
Během cesty jsem posbíral už trochu jistoty, takže to snad nebylo tak neohrabané, a když jsem dorazil až k Tsutomově klínu, zvedl jsem hlavu, zadíval se mu do očí a jeho penis vzal do ruky.
Umím to rukou, snad dobře, tak pusou to prostě nemůže být o nic těžší.
Napřed jsem si jeho špičku naťuknul jazykem, abych zjistil, jakou to má chuť, a když to nebylo nejhorší, a navíc ten jemný dotek byl i příjemný, otevřel jsem pusu a nasunul si penis do skoro až do krku.
První poznatek, musím na to jít příště o něco pomaleji. Trochu jsem se přecenil a Tsutomovu velikost podcenil, ale vzdát jsem to rozhodně nehodlal.
Potlačil jsem dávivý reflex, penis kousek povytáhl, chvilku počkal, a pak to zkusil znovu, jen o pár milimetrů.
Šlo to. Nebyla v tom žádná věda.
Prostě jen pohybovat hlavou nahoru a dolů.
Počkat…
Někde jsem četl něco o jazyku. Sice mi chvilku trvalo sladit dohromady pohyby jazyka a pohyby hlavou, ale dalo se to.
A taky jsem četl o...
Zvedl jsem oči, abych na Tsutoma viděl, zasunul jsem si jeho penis do pusy co nejvíc to šlo, a při pohybu hlavou nahoru jsem prudce nasál, jako když cucám džus brčkem.
Tsutomu
Nemyslel bych si, že se k tomu Takehiko odváží. A cítil jsem to jeho první zaváhání, když si mě osahal.
Ale pak se do toho pustil s vervou sobě vlastní.
Sledoval jsem ho z pod přivřených víček, a i když to zpočátku bylo takové nic neříkající a já měl tendenci mu říkat, jak to má udělat… Přesto jsem si nakonec řekl, že bude lepší ho nepoučovat, aby se necítil trapně a neutekl mi.
Ještě víc pohodlněji jsem se opřel, zahrábl jsem prsty jedné ruky do jeho vlasů, a mírně podsadil pánev, aby se mi lépe sedělo.
Ale s tím posledním pohybem…
Z mých úst vyšel hlasitý povzdech, a v prstech jsem na moment sevřel jeho vlasy, když jsem tak zajel víc do jeho pusinky.
„Pro-promiň…“ zachraptěl jsem a rychle ho pustil.
Opravdu jsem mu vjel až skoro do krku, a ještě jsem ho uvěznil, tím, jak jsem ho držel.
„Děláš… děláš to… dobře…“ vydechl jsem znovu. „Jen… opatrně se zubama…“
Znovu jsem zavzdychal, když mě nasál a jeho jazyk se opravdu činil. A když k tomu přidal i ruku, a sem tam si pohrál s mými kuličkami a občas ke mně hodil ten svůj nádherný kukuč…
„Bu-bud…“ znovu jsem zachrčel, když se mým tělem začal roztahovat ten známý pocit.
Ten pocit se spíš nejvíce roztahoval v jednom místě. Napjal jsem se, dech se mi notně krátil a znovu jsem zahrábnul prsty Takehikovi do vlasů.
Občas bylo slyšet mé zasténání, a i když to nebylo úplně ideální, přesto mě svou snahou dovedl ke konci. Pytlík se mi stáhnul, v penise zacukalo, a já s hlasitými výdechy, propnutýma nohama a prstama sevřenýma křečovitě v jeho vlasech propouštěl první známky své spokojenosti…
Takehiko
Netušil jsem, jestli to dělám dobře, ale když jsem ucítil Tsutomovi prsty ve vlasech, uslyšel jeho sténání a vzdechy a v jednu chvíli se mi nacpal skoro až do krku, pokračoval jsem dál a snažil se ho co nejvíce potěšit.
Musím říct, že se mi to i zalíbilo. I když to asi nebylo ono. Ale na to se pak Tsutoma zeptám a nechám si od něj poradit, co zlepšit.
Když jsem ucítil zacukání, které jsem znal už od sebe, na moment jsem se zarazil.
Mám uhnout? Nebo zůstat?
Kdysi jsem si olízl své sperma z prstů, když jsem si to sám udělal.
Jako, nic moc. Že by to byla nějaká pochoutka, jak všichni říkali nebo jsem to někde vyčetl, to se říct nedalo.
Ale Tsutomu mi moc příležitostí k rozmyšlení nedal.
Sotva jsem ho znovu nasál a svým jazykem přejel po jeho hladkém žaludu, měl jsem ho až v krku, jak mě na sebe narazil a v momentě plnou pusu jeho sperma.
Pokud jsem ho nechtěl pustit a neudusit se, nezbylo mi nic jiného než to spolknout.
Ještěže Tsutomu nemohl vidět, jak se u toho tvářím.
Ale…
Překvapeně jsem zamrkal, zvedl oči, abych se na Tsutoma nakonec podíval, ale ještě ho nasál, abych z něj dostal víc a víc.
Bylo to kupodivu dobré!
Fakt v tom je takový rozdíl? Že by to bylo od velikosti? Nebo něčím jiným? A chutná každý jinak?
Všechny tyhle myšlenky se mi honily hlavou, když jsem zuřivě Tsutoma nasával do poslední kapky a nechtěl ho pustit.
Tsutomu
Kdybych někomu řekl, jak skvěle mi bylo po tom, co mě vykouřil kluk, který to v životě nedělal, a který v tom tak trochu plaval, nejspíš by mi nikdo nevěřil.
Ale bylo to tak.
Vážně jsem si to užíval, a docela i zapomněl, že je Takehiko nezkušený. Nebo jsem si to užíval právě proto? Možná má skrytý talent, o kterém ani on sám neví?
Ať to bylo, jak chtělo, s třesem v těle, zkráceným roztřeseným dechem a steny, s jeho vlasy sevřenými mezi prsty, jsem si užíval jeden z těch skvělých orgasmů, a měl jsem co dělat, abych jeho hlavu nesevřel mezi svými stehny, jak jsem nevěděl, co s nohama. Tak jsem je jen propínal a povoloval, mírně párkrát proti Takehikově pusince i přirazil v tom nejlepším momentě.
Potěšilo mě, že se na poprvé odvážil to nechat do konce a neplivnul na mě moje sperma hned, co se mu dostalo do pusy.
Na moment jsem i zaklonil hlavu a se zavřenýma očima vyslal pár hlasitých vzdechů.
Ono to jinak ani nešlo, zvlášť, když Take tak krásně přitom všem špulil svoji prdelku do vzduchu, a být tu ještě někdo další, například Rin nebo Hideki, už by ho stoprocentně zezadu nabrali, ani by nestačil pípnout.
„Byl… byl jsi… úžasný…“ konečně jsem ze sebe vydoloval pár slov, když jsem po chvilce Takehika chytil a vytáhnul si ho nahoru. „Jsi skrytý talent, vážně. Děkuji…“
Po svých slovech jsem ho pevně sevřel v objetí, slízl jsem mu těch pár bílých kapek, které mu zůstaly na bradě a rtech, a pak jsem se vrhl na jeho ústa.
„Teď je řada na mě,“ zašeptal jsem mu do ucha, které jsem následně olízl, když jsem ho přetáčel na záda, abych mu já mohl dopřát to samé, co udělal on mě.