Takehiko Evangeline Orochi
Vysoký 165 cm, štíhlý, se světlými krátkými vlasy, jemnou tváři a zelenýma očima mandlového tvaru, 23 let.
Svůj vzhled zdědil po svých rodičích. Rysy po otci, který byl strážce posvátného chrámu v Naře, a barvu vlasů i očí zdědil po mámě, obchodnici, která služebně přiletěla do Japonska z Ameriky. Potkala Yoshina, do kterého se zamilovala a zůstala s ním.
Než se Take narodil, byla přesvědčená, že to bude holčička a chtěla ji pojmenovat po své matce, Evangeline. Yoshino souhlasil, aby jejich dcera měla jméno z matčiny strany a příjmení po něm, proto oba zaskočilo, když se jim narodil chlapec. Vyřešili to jednoduše. Ke jménu Evangeline přidali Takehiko.
Dětství Takehiko prožíval trochu jinak než jeho vrstevníci, protože po tátových předcích zdědil schopnost vidět duchy, promlouvat s nimi nebo je vymýtit. Jeho máma se toho zalekla, neměla ani tušení, že by její syn mohl být takhle "divný", a když mu bylo pět, utekla zpátky do Ameriky. Jeho otce to zdrtilo a o deset let později umřel. Takeho vychovávali ve svatyni, jenže nerad byl svázaný pravidly a povinnostmi, a proto ve dvaceti letech odešel. Od té doby se už tři roky protlouká, jak se dá.
Pomáhá, kde je potřeba a většinou za to dostane jídlo nebo nějaký peníz, aby měl kde na pár dnů složit hlavu.
Je trochu divoký, rázný, drzý, a nerad někomu říká celé své jméno. Nemá moc rád ženy, kvůli matce na ně zanevřel. Je na kluky, ale neměl zatím žádný vztah.
Tsutomu Kibou
Vysoký 172 cm, postavou tak akorát, tmavě hnědé oči, rysy ostřejší, ale ne nějak až moc výrazně, 30 let.
Pochází z bohaté rodiny, po prarodičích zdědil velký dům na okraji města Nara.
Vzhledem k tomu, že měli služebnictvo, nenaučil se o sebe moc postarat. Což byl kámen úrazu ve chvíli, kdy se přestěhoval do zděděného domu. Má svůj finanční fond, ke kterému ale bude mít přístup až po pěti letech bydlení ve zděděném domě za podmínky, že ho neprodá, a musí se dobře postarat nejen o něho, ale i o sebe. A to zcela sám.
Má dobré vzdělání, tak pro něj nebyl problém si najít práci. Ale tam vydržel jen dva roky, protože nedokázal snést, že musí někoho poslouchat. Nejraději by dělal sám na sebe. Jenže bez práce měl problém s údržbou velkého domu, i když si nějaké peníze našetřil. A tak se rozhodl, že začne pronajímat pokoje, kterých je v domě docela dost. Pomohlo mu to nejen finančně, ale také se podnájemníci podíleli na úklidu domu a běžné údržbě.
Vzhledem k tomu, že se mu líbí kluci, a taky aby nevznikaly různá nedorozumění, pronajímá pokoje pouze mužům. V současné době má obsazené čtyři pokoje v přízemí. Na patře má na pronajmutí jen jeden pokoj, ale ten zůstává prázdný. Zkoušel ho pronajmout, ale vždycky mu podnájemníci hned druhý den utekli. Od té doby je pokoj prázdný a on v něm odmítá kohokoliv ubytovat.
S ostatními podnájemníky vychází celkem dobře, společně se starají o údržbu domu, ale jediné, co se doposud nenaučil, je vaření…
Podnájemníci
Rin – vysokoškolák, 20 let, seme
Hideki – pracující, 28 let, seme
Nobuo – vysokoškolák 21 let, uke
Sora – pracující, 30 let, Tsutomiho kamarád z vysoké školy, uke
Takehiko
Seděl jsem v kavárně, nepřítomně míchal lžičkou kafe a zíral z okna.
„Posloucháš mě vůbec?" přerušil tok mých bezcenných myšlenek hluboký hlas.
Povzdechl jsem si a zadíval se na muže, sedící ho naproti mně.
„Jo, jasně," zabručel jsem a do kafe hodil šest kostek cukru.
Akino byl o sedm let starší než já, docela šikovný. Měl jsem ale smůlu v tom, že rozhodně nebyl na kluky.
A teď jsme seděli v téhle kavárně, kde mi koupil kafe a něco ke snídani. To jsem s povděkem přijal, protože naposledy jsem měl včerejší oběd.
Měl jsem totiž jeden zásadní problém. Neuměl jsem vařit. Ve svatyni, kde jsem vyrůstal, to nebylo potřeba, a když jsem s tama odešel, nikdy nebyla příležitost. Vždycky jsem si nějak poradil, navíc jsem neměl skutečný domov, takže jsem ani neměl kde vařit. Žil jsem v podstatě z toho, co mi kdo dal za mě služby.
Ne. Nebyl jsem prostitut. A Akino rozhodně nebyl můj pasák.
Byl jsem vymítač. Viděl jsem duchy, dokázal s nimi mluvit, dokázal je vymýtit, nebo jejich zbloudilým duším dopřát klid. Akino to věděl, a když na něco narazil, dohodil mi to, abych si vydělal nějaké peníze.
„Nemyslíš, že je to zvláštní?" zeptal se mě zadumaně a podíval se do svých poznámek, které držel v ruce. „Ten Kibou zdědil dost prachů. Měl práci, ale měl problémy s autoritou, to mi mimochodem někoho připomíná."
Zadíval se na mě a já si odfrkl. Nemám problém s autoritami. Mám problém s tím, jak ty autority jednají. To je rozdíl.
„No, každopádně. Abych to zkrátil. Zdědil barák a ten teď pronajímá. Jen mužům. Jenže podle svědků v tom domě straší. Vyslechl jsem pár bývalých podnájemníků. Všichni bydleli v tom samém pokoji na patře. A všichni popisují chlad, divné zvuky, dokonce tři tvrdí, že se je něco v tom pokoji pokusilo zabít."
Akino se na mě podíval, jako by čekal, že mu z fleku dám odpověď na to, co se tam děje.
Pokrčil jsem nevzrušené rameny, napil se kafe, zašklebil se, a pak do něj přihodil další čtyři kostky cukru.
„Tak co?" zeptal se netrpělivě Akino, když jsem mlčel až moc dlouho.
„Co já vím? Může to být cokoliv," odpověděl jsem znuděně.
„No dobrá. Podívám se na to. Dej mi adresu," řekl jsem nakonec, když jsem viděl jeho pohled.
Dopil jsem kafe, strčil papírek do kapsy a vstal.
„Máš dneska kde spát?" zastavil mě ještě Akino.
„Při troše štěstí ano," poklepal jsem na kapsu s poskládaným papírkem.
„Můžeš zůstat u mě. To víš," vstal Akino a na stůl hodil sto yenů.
“A ty víš, že nezůstanu," zamračil jsem se a hodil na sebe vybledlou mikinu.
Bylo jaro a rána byly ještě trochu chladné. I když já toho teda ani moc neměl, takže jsem si nemohl vybírat.
Akino si povzdechl a nejspíš chtěl ještě něco říct, ale to už jsem vyšel z kavárny a vydal se na druhou stranu ulice.
Akino pracoval jako policejní konzultant, taky vypadal k světu a dost dlouho jsem do něj byl zamilovaný, protože se svým tátou často chodil do naší svatyně, takže jsem ho znal v podstatě od malička. Měl jsem ale smůlu v tom, že rozhodně nebyl na kluky, a co jsem věděl, se svou ženou, která byla učitelka, čekali první dítě.
Vlastně ani nevím, jestli bych ho dokázal nazvat svým nejlepším přítelem. Mimo svatyni, kde jsem jednoho přítele měl, byl ale jediný, kterého jsem tak nějak respektoval a bral ho. On taky byl jediný, kdo věděl, co dokážu. Ani lidé ve svatyni to nevěděli, i když díky mé matce si mysleli, že jsem divný.
Tsutomu
Povzdechl jsem si, když jsem ráno viděl ten binec v kuchyni.
Byla velká a moderně zařízená. Klidně by tu mohli vařit i tři lidi vedle sebe, ale stačí jeden, a pak to tu vypadá, jako po nějakém souboji mezi kuchaři.
Ne, že by se jednalo o jednoho konkrétního člověka. Já, a ani jeden z nájemníků, které tu teď mám ubytované, neumíme vařit. A jakmile se o to někdo z nás pokusí, vždycky to dopadá takhle.
Teda… Já se po sobě aspoň snažím uklidit. A podle toho, jak to tu vypadá, tak je to práce…
„Rine!“ zůstal jsem stát ve dveřích kuchyně a z plných plic jsem zařval do chodby. „Rine! Okamžitě naklusej, a hezky rychle, nebo se stane jedna z věcí. Buď ti zvýším nájem, nebo tě odsud rovnou vyhodím!“
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Z jednoho pokoje se ozvalo hlasitější zachrápání, z dalších dvou brblání, že se člověk nemůže ani ve volný den v klidu vyspat, a u čtvrtého pokoje se po chvilce pomalu otevřely dveře a v nich se objevila rozčepýřená hlava. Rozespalý a nechápavý výraz mi dal jasně najevo, že Rin musel jít spát hodně pozdě. Byl s přáteli venku, a nejspíš, jak se vrátil, rozhodl se něco ukuchtit na jídlo, aby nešel spát s hladovým žaludkem.
„Tsutomu,“ protáhl poslední slabiku a zadíval se na mě pohledem zbitého štěněte. „Co se děje?“
„Tohle se děje!“ prsknul jsem po něm a namířil jsem prstem do kuchyně. „Půjdu nakoupit, a jak se vrátím, tak se kuchyň bude lesknout. Včetně podlahy! A teď! Všichni dobře poslouchejte! Za pět minut zaklepu na vaše dveře a vy mi dáte peníze na jídlo! Kdo to neudělá, bude se týden starat o jídlo sám, a do kuchyně nepáchne ani pro vodu!“
S těmi slovy jsem ještě posunkem Rinovi naznačil, že si má pohnout a začít uklízet, a pak jsem vyšel nahoru, kde jsem měl své dva pokoje. Byl jsem už umytý, a původně jsem si chtěl jít udělat něco k snídani, ale potom, co jsem viděl ten binec, mě přešla chuť. A tak jsem se rozhodl najíst se ve městě a přitom nakoupit.
Měli jsme to tak domluvené. Jednou týdně jsem vybral peníze na jídlo, a za to se nakoupilo na celý týden. A jednou za čtrnáct dní jsem vybíral nájem. A každý měl nějaký úkol, co se týká úklidu a údržby domu, a v tom se střídali, aby někdo nebrblal, že dělá víc než druzí.
Za dalších pět minut jsem už oblečený oběhal pokoje. Všichni měli už peníze nachystané, a jen co mi je dali, hned zase zapadli do postele. Až na Rina, od kterého jsem si peníze přebral v kuchyni, kde už pomalu svým tempem, začal uklízet.
„Budu zpátky tak během dvou hodin, tak se snaž zrychlit,“ ještě jsem upozornil toho vysokoškoláka, kterému byl život celkem ukradený, a v mnohém mi připomínal mě, když jsem ještě žil u rodičů.
Bylo brzy ráno, tak jsem věděl, že nebude v obchodech ještě tolik lidí. A to já měl radši, protože jsem neměl moc rád velký shluk, přeplněné ulice a obchody. Nasedl jsem do auta a hned vyrazil do obchodního centra… Měl jsem už docela hlad a věděl jsem, kde dělají dobré snídaně a skvělou kávu.
Takehiko
Když jsem došel na konec ulice, vytáhl jsem složený papírek z kapsy a mobil.
Ten byl vlastně jedinou vymožeností, kterou jsem měl.
A taky účet v bance, který ale většinou zel prázdnotou, pokud mi tam Akino neposlal nějaké peníze, o které jsem se ale stejně vůbec neprosil. Spíš jsem byl naštvaný, protože jsem mu byl dlužný.
On sice peníze nikdy nechtěl vrátit, ale to jsem zase nechtěl slyšet já.
Zastavil jsem se, naťukal adresu do mobilu, a pak se zamyslel.
Jo. Nedošla mi jedna věc. Většinou v takových podnájmech chtějí jeden nájem dopředu. A pokud tam člověk nestráví celou dobu, peníze pak dostane zpátky.
No, tohle budu muset nějak vymyslet.
Seběhl jsem na stanici metra, abych se dostal k bytovce, ve kterém jsem teď týden skládal hlavu. Za normálních okolností, bych se tomu mýtu vyhýbal obloukem, ale nebylo zbytí.
A sotva jsem vylezl z metra pípla mi zpráva.
Jediný, kdo měl na mě číslo byl Akino a dva lidi ze svatyně.
Vytáhl jsem mobil a zamračil se.
'Zapoměl sis peníze na nájem'.
Zaskřípal jsem zuby a měl jsem chuť Akina poslat někam. Ale nakonec jsem jen zabrblal a mobil strčil zpátky do kapsy.
Popravdě, vymítání byla jediná věc, kterou jsem uměl, a která mému životu dávala nějaký smysl. Říct, že mě to bavilo, by bylo asi divné. Bylo to prostě mou součástí a já to bral, jak to je.
A i když jsem se na to netvářil, když mi to Akino říkal, zaujalo mě to. V domech nikdy nestraší jen tak. Vždy to má nějaký vážný důvod. A pokaždé to může dopadnout mnohem hůř.
Sbalit si věci mi zabralo asi dvě minuty.
Ostatně, měl jsem jen jedno oblečení na výměnu, pár kousků spodního prádla, šampon, gel, holení, kartáček a zubní pastu.
Batoh jsem hodil na záda, vybral si nazpět pár drobných z nájmu, protože ještě nebyl konec měsíce, a vydal se na zastávku, abych mohl odjet na kraj Napy.
Ten barák jsem našel hned. Stál trochu stranou od ostatních a všechny je převyšoval svou velikostí.
Měl pěkně udržovanou rozlehlou zahradu, dvě patra, a podle oken prostorné místnosti.
Zastavil jsem se u větší branky, která mě o pár centimetrů převyšovala a nakoukl dovnitř skrz železné mřížování.
Slyšel jsem mužské hlasy, nějaký smích, pak nadávky a zase smích.
Mírně jsem se zamračil a soustředil se na dům samotný. Zavřel jsem oči a po chvilce s sebou trhl. Jo.
Bylo to tu. Ale bylo to něco, co jsem doposud ještě necítil. A to mě zaujalo.
Přistoupil jsem k jednomu z betonových sloupků držící bránu, na kterém byl zvonek, a zmáčkl tlačítko.
Tsutomu
Konečně jsem si vychutnával dobrou snídani, a hlavně výbornou kávu. Možná jsem málo Japonec, když mám raději kávu než čaj. Teda, jako čaj piju taky, ale nejsem z těch, kteří by podle vůně poznali druh, odkud pochází, i jeho kvalitu. Nejsem z těch, kteří by trpělivě seděli půl hodiny a dívali se na to divadlo, jak se čaj chystá, abych si pak mohl dát dva doušky něčeho, na co jsem čekal tak dlouho.
Ale káva… To je jiná. Klidně bych si otevřel nějakou kavárnu, kde by se prodávaly jen různé druhy kávy, kde by se vařila káva na tisíc způsobů…
S touhle myšlenkou, která se mi najednou usadila v hlavě, jsem dojedl, dopil, zaplatil a pak se konečně vydal na nákup.
Nespěchal jsem, aby měl Rin čas uklidit ten bordel.
Jo, Rin, Hideki, Nobuo a Sora… Tihle čtyři u mě bydlí už víc jak rok. Vlastně od začátku, kdy jsem začínal pronajímat pokoje. Tak nějak jsme si dobře sedli, neměli problém s podmínkami nájmu, a já po nějaké chvíli zjistil, že jsou to vlastně fajn kluci. Dva pracující a dva vysokoškoláci.
Už od začátku jsme si říkali jmény. Chtěl jsem to tak. Sice jim chvilku trvalo, než mi přestali přidávat za jméno přívlastky, jako: -sama, -san, -kun a podobně. V jednu chvíli mi Rin přidával za jméno i zdrobnělinu, a když jsem mu pohrozil, že ho vyhodím, tak raději přestal. Ale i tak, občas ve slabých chvilkách, když je dobrá nálada, nebo třeba máme společné chvíle a něco popijeme, tak to dělá a baví se tím, jak se začnu rozčilovat.
Stejně jako teď, když jsem dorazil s nákupem, společně jsme ho povytahovali z auta a začali třídit do spíže a do lednice, a přemýšleli, co bychom mohli zvládnout udělat na oběd.
Jo, mohli bychom udělat sushi. To bychom mohli zvládnout. A nějakou polívku, vývar ze zeleniny, na tom se nedá nic zkazit. Teda… snad. Prostě jsme všichni shodou okolností, byli antitalenti na vaření, ale vždycky jsme si nějak poradili a hlady zatím neumřeli.
Právě jsem vytáhl rýži, abychom ji dali vařit a mohli udělat to sushi, když se ozval domovní zvonek.
Překvapeně jsem pohlédl na kluky, a když všichni pokrčili rameny, že nikoho nečekají, vyhlédl jsem z okna.
Stál tam, nakukoval přes branku, a vypadal, jako by někoho hledal, nebo potřebuje pomoct.
„Jdu tam,“ odložil jsem pytlík s rýží a vyšel ven.
Ani jsem si neuvědomil, že jsem si nesundal zástěru.
„Dobrý den,“ ozval jsem se, když jsem vyšel z domu a po chodníčku zamířil k brance. „Hledáte někoho? Nebo potřebujete s něčím pomoct?“
Takehiko
Nemusel jsem čekat moc dlouho. Po chvilce vyšel ven nějaký muž v zástěře a zamířil ke mně.
Vypadal starší než já, docela hezký, udržovaný, nouzí rozhodně netrpěl.
A měl příjemný hlas.
Mírně jsem se nad svými myšlenkami zamračil a skoro zapomněl odpovědět.
„Ehm," odkašlal jsem si. „Jste Kibou-san? Majitel tohoto domu?"
Moc se mi nelíbilo, že s ním musím mluvit přes branku, protože on, narozdíl ode mně, viděl přes okraj.
„Prý pronajímáte pokoje," nečekal jsem na jeho odpověď a šel rovnou k věci. „Chtěl bych si jeden pronajmout. Zaplatím dopředu."
Rozhodně se do toho domu musím nějak dostat.
Nepříjemný pocit sílil a vůbec se mi to nelíbilo. Ten dům byl něčím poskvrněný. Něco se tam stalo.
Kromě toho mě zaujalo, že se zvláštní věci děly jen v jednom pokoji, a ne v celém domě.
Určitě to mělo nějaký důvod, a taky tomu tak nemuselo být napořád.
Navíc, doposud se nestalo nikomu nic vážného. Ale to by se mohlo taky změnit. A já jsem tu od toho, abych tomu zabránil. Nebyl jsem žádná naivka. Takových příhod se dělo mnoho a já nemohl zachránit všechny, ale když se to dělo přede mnou, to bylo něco jiného.
Netrpělivě jsem se na muže zadíval a čekal na jeho odpověď.
Tsutomu
Když na mě mluvil, pořádně jsem si ho prohlédl.
Mladý kluk, možná jak Rin nebo Nobuo. Možná vysokoškolák, nebo právě vyšel školu a začal pracovat. Hezký, jemný hlas, ale oči měl takové… divočejší. Jako zvíře, které nechce žít v zajetí.
Rozhodně je to míšenec. A hezký míšenec.
Když domluvil, automaticky jsem se otočil ke svému domu, kde z okna kuchyně vykukovaly čtyři hlavy.
Zvědaví jak opice, to se jim musí nechat. A je jedno, který z nich to je a kolik má roků. Jsou stejní. Možná proto jsme si tak dobře sedli a nevzniká mezi nimi žádná nevraživost.
Vrátil jsem se pohledem k mladíkovi.
„Pokoje pronajímám, ale je mi líto, teď nemám volný žádný. A nejspíš se tak brzy ani neuvolní. Ale můžu vám pomoct. Dám vám adresu jednoho většího domu, kde se taky pronajímají byty. Je tam sice daleko víc lidí, je to třípatrový dům, ale na čas se tam dá bydlet.“
Znovu jsem se na něho zadíval, a v duchu jsem si povzdechl, když jsem viděl, s jakým zaujetím si dům prohlíží. Možná, kdybych měl volný pokoj, kdyby v tom jednom nestrašilo, nejspíš by na jeho žádost hned kývnul. A co si budeme povídat. Je hezký… Hezký míšenec.
A vypadá, jako by opravdu potřeboval střechu nad hlavou.
Ale bohužel… Nebudu riskovat, že by se mu něco stalo.
Takehiko
V duchu jsem zaskřípal zuby.
Bezva. Nejspíš to nepůjde tak snadno.
Že by si byl vědom toho, že je s jedním jeho pokojem něco v nepořádku?
No, pokud to, co nosí na krku, nemá jen na ozdobu a má i něco uvnitř, pak mu to zákonitě dojít muselo. A i když jsou Japonci hodně pověrčivý národ, žijeme v jednadvacátém století, a ne všechny hned napadnou duchové. Taky ne vždy v tom mají prsty. Hodně domů je starých, mají dřevěné obložení, původně dělané fasády a všechno časem pracuje. Kov skřípe, dřevo praská, beton puká.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se vyloudit něco jako smutný úsměv.
Nerad lžu. Ale občas je to v mé práci potřeba.
„No, víte, řekl mi o vás jeden váš bývalý podnájemník. Sice tu prý nebyl moc dlouho, ale líbilo se mu tady. Víte, už tři dny jsem pořádně nespal. Mám… poměrně těžkou práci, a větší počet lidí mi docela vadí. Ruší mě to. Už jsem obešel skoro všechno, co šlo. Nechci být neuctivý, Kasuo-san mi řekl, že máte pět pokojů a tamhle vidím jen čtyři hlavy. Jestli ho přestavujete, nebo tam nemáte nábytek nebo máte rozbité okno, nevadí mi to. Rád pomůžu i s opravami. Jsem zvyklý na domácí práce. Jen mě, prosím, už nenuťte jít jinam."
Na mou obranu musím říct, že ne ve všem jsem lhal.
Skutečně jsem byl zvyklý na domácí práce, tři dny jsem se pořádně nevyspal, nemusel jsem větší davy lidí, a ke své práci jsem potřeboval klid. A Kasuo byl jeho bývalý podnájemník, který o strašidelném pokoji řekl právě Akinovi, takže v tom jsem lhal jen napůl.
Doufal jsem jen, že se k němu nebudu muset vloupat nebo tak něco.
Tsutomu
Mírně jsem stáhl obočí, když začal žadonit o to, aby tu mohl přespat. A taky zmínil bývalého podnájemníka. Zapřemýšlel jsem, jestli to byl jeden z těch, co odsud utekli. Ale vzpomněl jsem si, že to byl vysokoškolák, kterého pak nahradil Rin, když dokončil školu a odstěhoval se.
„Je pravda, že mám jeden pokoj volný, ale ten nepronajímám. Mám v něm teď skoro skladiště, neměl byste si ani kde lehnout. Není tam ani postel, jen plno krabic a něco málo nábytku,“ zkusil jsem to z jiné strany.
V tom jsem nelhal. Opravdu tam bylo teď skladiště, když jsem ho nemohl pronajímat. Ale já mu to nechtěl dát z jiného důvodu.
„Víte co?“ nakonec se mi ho zželelo, když jsem viděl ten jeho ztrápený pohled. „Můžu vás na chvíli ubytovat s někým v pokoji. Rin má největší pokoj, tak na přespání se tam vlezete v pohodě. Zatím, než si něco najdete.“
Věděl jsem, že se to Rinovi moc zamlouvat nebude, ale nebylo to poprvé, co jsem takhle vyřešil něčí přespání, a stávalo se občas, sice ne často, ale sem tam jo, že u někoho z nich přespal někdo z jejich kamarádů. A Rin je přizpůsobivý, nejmladší, a nemá problém se s každým skamarádit.
„Tak, prosím,“ otevřel jsem nakonec branku a ukázal mu, aby šel dál. „Ale vážně jen dočasně, a taky… rád bych viděl nějaké vaše doporučení a znal vaše jméno.“
Takehiko
Hmmm…
No, aspoň něco. Zkusím nějak nahlodat toho Rina. Taky mě překvapilo, že ho rovnou oslovuje jménem. Dobří přátelé? Spolužáci? Nebo snad něco víc?
Akino mi řekl, že pokoje pronajímá jen mužům. No, vlastně mi to může být jedno. Až to vyřeším, stejně odejdu.
Nahlas jsem si ale zhluboka oddechl, a dokonce ze sebe vyloudil něco jako úsměv.
„Nebudu dělat problémy. Mockrát děkuju," mírně jsem se uklonil, když otevřel branku, ale jakmile zmínil doporučení a jméno, trochu jsem se zarazil a ošil.
Nakonec jsem sundal ze zad batoh a vytáhl peněženku, kde jsem měl složený papír od Akina, který jsem v takových případech používal, a trochu váhavě svůj doklad.
Ne, že bych na ní měl tři rohy nebo tak něco, ale bylo tam samozřejmě celé mé jméno, se kterým jsem se nikdy moc nechlubil.
Zvláště se svým prostředním jménem, které mi dala máti.
„Klidně bych se vyspal i na zemi, hlavně když budu mít klid," okecával jsem to a snažil se odvést pozornost od jména na občance.
Zahlédl jsem, jak se ty čtyři hlavy stáhly z okna, a pak zaslechl nějaký randál, jako když padá nádobí nebo někdo o něco zakopl.
A taky…
„Ehmmm… Nepálí se vám tu něco?" pozdvihl jsem obočí a ukázal k oknu, ze kterého se vyvalilo trochu dýmu, a ozvalo se klení po kterém by zrudlo i rajče.
Tsutomu
Přeletěl jsem očima jeho nacionále na průkazu, a jen jsem v údivu pozvedl obočí nad tím jménem.
Zvláštní kombinace.
A ve chvíli, kdy jsem začal číst doporučení, ozval se on, a na to i rachot z kuchyně.
Otočil jsem hlavu a s povzdechem se podíval, jak Sora rychle otvírá všechny okna, a vzápětí z jednoho letí ven hrnec se spálenou rýží.
No, nejspíš si budeme muset něco objednat. Už zase…
„Tak pojďte,“ podal jsem mu papíry, aniž bych si dočetl doporučení.
Ale to, že mi ho ukázal bez problémů, mi úplně stačilo.
Zavedl jsem ho do domu, kde bylo trochu dusno. Ale stihli pootvírat dveře i okna na všechny strany, tak to ten průvan brzy vyvětrá.
Počkal jsem, až se zuje, a pak jsem ho zavedl rovnou k Rinovi do pokoje. Ukázal jsem mu, kam si má odložit tašku, a kde je futon a peřiny na spaní.
„Klidně se tu porozhlédněte, jen Rinovy věci nechte tak, jak jsou. To si potom mezi sebou nějak srovnáte. Víte, on studuje vysokou, je tak trochu bordelář, ale vždycky říká, že v tom bordelu má systém. Upřímně… Nikdy jsem ten jeho systém nepochopil,“ podrbal jsem se ve vlasech. „Já to jdu srovnat do kuchyně, tak potom přijďte za námi, ano? Představím vám vaše spolubydlící a provedu vás po domě, abyste věděl, kde, co je.“
Nechal jsem ho tam stát, a už jsem se hrnul do kuchyně, abych to tam všechno srovnal na jednu hromadu.
Takehiko
No, bordelář ten Rin opravdu byl.
V pokoji měl tolik věcí, kolik jsem neměl ani já ve svatyni, všechno naskládané bez ladu a skladu.
Na druhou stranu, vzhledem k tomu, kde jsem přespával, jsem viděl i mnohem horší.
Přišlo mi ale docela roztomilé, když ho Kibou bránil a tvářil se u toho mírně rozpačitě.
Kibou… No, taky má zvláštní jméno. Nebo spíš, zvláštní, že jsem ho potkal.
Podíval jsem se na futon a ze skříně vytáhl čisté a voňavé peřiny.
Nejraději bych se do nich hned zabořil a spal až do večera. A taky bych si dal sprchu. A něco k jídlu.
Ale musel jsem si nechat zajít chuť. Svlékl jsem si mikinu, protože tričko pod ní vypadalo mnohem líp, batoh hodil do kouta, a vytáhl akorát hygienické věci, které jsem zabalil do ručníku a položil na stoleček, který nejspíš bude patřit mě.
No, za dvě minuty jsem měl hotovo, a tak jsem se pomalu vydal zpátky.
Nespěchal jsem.
Vnímal jsem auru domu. Vnímal jsem to, co obyčejný člověk nevidí, necítí a neslyší.
Prošel jsem chodbou, zastavil se u schodů do druhého patra, chvilku jsem jen tak stál, a pak zahnul doprava, kde byla další krátká chodba, a pak velká a dobře zařízená kuchyně, která teď vypadala, jako by tam vybuchla bomba.
Kibou se právě bavil s mužem, o něco vyšším a trochu širším v ramenou než on, se strništěm na bradě a delšími černými vlasy stáhnutými v culíku. Vypadal zhruba v Kibouově věku, a právě se mu snažil vysvětlit něco, co znělo, že se ta pitomá rýže nacucala moc rychle vody.
Víc jsem nezaslechl, protože v tu chvíli kolem mě proletělo něco rozježeného, co se smálo na celé kolo. Vypadal mladě. Možná v mém věku, s o něco delšími vlasy, než jsem měl já, které nejspíš za celý život neviděly hřeben, s úsměvem na rtech a živýma očima.
Povzdechl jsem si a doufal, že tohle zrovna nebude ten Rin, protože to by mě asi zničilo.
Nemám rád energické a usměvavé lidi. Pořád do všeho šťourají a všechno chtějí vědět.
Další muž držel v ruce knížku, nejspíš kuchařku, a něco si pro sebe mumlal. Měl hnědé vlasy po ramena, hnědé oči, vyšší něco mezi Kibouem a mužem se kterým se bavil, s brýlemi na nose a zadumaným výrazem.
Intelektuál. To mi ještě chybělo.
Poslední muž seděl na stole, všechno nezúčastněně pozoroval a žvýkal housku.
Taky měl tmavé vlasy a oči, vlasy dlouhé skoro do pasu, výškou zhruba jako já, a i postavou zhruba stejně. Nevypadalo to, že by ho dění okolo nějak vzrušovalo. Takže nejspíš těžký flegmatik.
Když jsem se tak nad tím zamyslel, nejspíš tohle byla ta nejhorší možná kombinace. Intelektuál, cholerik, flegmatik, sangvinik a Kiboua jsem zatím zařadit nedokázal.
Odkašlal jsem si, abych na sebe upoutal pozornost a měl tohle konečně za sebou.
Tsutomu
Tak takový bordel, když jsem šel ven k brance, tu rozhodně nebyl.
„Říkal jsem, že to máte hlídat!“ zaprskal jsem, když jsem viděl ten zahnojený sporák.
„Ale vy ne! Vy musíte pořád hledět z okna, aby vám náhodou něco neuteklo,“ brblal jsem dál.
„No, Rine, máš na starosti kuchyň, takže je ti jasné, co ti chci říct? A taky… Běž pro ten hrnec, na zahradě nemá co dělat,“ ukázal jsem prstem z okna.
Rin něco zabrblal, ale hned vyběhl ven pro hrnec.
„Neměli jsme náhodou ztlumit teplo pod hrncem?“ ozval se Hideki, který studoval kuchařku. „Tady píšou, že se to má vařit…“
Raději jsem ho neposlouchal. S povzdechem jsem se pustil do mytí sporáku, aby to nezaschlo, protože pak by to šlo mnohem hůř a na nerez plochu jsem nechtěl brát drátěnku.
Ještě jsem ani pořádně nezačal, když na sebe upozornil ten nový.
„Jo, kluci,“ odložil jsem houbičku a otočil se na ostatní.
„Tady, Takehiko, je na chvilku váš nový spolubydlící. Bude s tebou Rine, v pokoji,“ otočil jsem se k oknu, kde se objevil Rin s hrncem v ruce.
„Takehiko, tohle je Rin, tvůj spolubydlící v pokoji. Tady je Hideki a tady Sora. Tady Nobua, který jako Rin studuje, Sora a Hideki pracují,“ postupně jsem je Takehikovi představil.
Řekl jim, co který dělá nebo co studuje, pak jsem jim aspoň jmenovitě představil Takehika celým jménem. Ani mi nepřišlo, že jsem mu začal říkat stejně jako klukům jen jménem. Ale zasekl jsem se, když jsem chtěl říct, co dělá… To jsem nevěděl.
„Taky studuješ?“ vlezl Rin do kuchyně oknem a hodil hrnec do dřezu. „Kolik máš roků? Odkud pocházíš? A proč máš tak divné jméno?“
„Rine!“ okřikl jsem ho. „Přestaň a pusť se do úklidu. Já potom něco objednám.“
Budu muset. Ta zelenina, co jsme dali vařit na polévku, byla úplně rozvařená, a vypadalo to spíšexxxx jak nechutná kaše.
„Pojďte, ukážu vám dům, ať víte, kde, co je,“ sundal jsem si zástěru a pak už vyšel na chodbu a čekal, až Takehiko dorazí.
Takehiko
Bezva. Takže to střelené pako je můj spolubydlící.
No, naštěstí to nejspíš nebude trvat dlouho. Aspoň jsem v to doufal. A možná se mi nějak Kiboua podaří přesvědčit, aby mě poslal spát do toho strašidelného pokoje.
Postupně mi všechny představil a já si ani nestíhal zapamatovat jména. Jen vím, že dva jsou v mém věku a studují, a ti zbylí dva ve věku Kiboua, a pracují.
Taky to vypadalo, že jsou si všichni blízcí a nejspíš se znají už delší dobu.
Nevadilo mi, když mě pak Kibou oslovil křestním jménem, už více nelibě jsem nesl, když mě představil celým jménem těm ostatním.
Fajn. Nejspíš nepřežiju ani jednu noc. Budu muset něco vymyslet, aby mě ten Rin nechal na pokoji.
I když… Já zase od něj potřebuju nějaké informace!
Dilema!
Zatímco jsem si ohryzával spodní ret, jak jsem uvažoval nad tím, jak z toho ven, šel jsem za Kibouem, aby mi ukázal barák.
Byl vážně velký, ale hezky zařízený a hlavně čistý.
Dole byl ještě obyvák a ve stejné chodbě jako měl pokoj Rin, tak byly pokoje i ostatních.
Vedle Nobuova pokoje, naproti Rinova, Hidekiho a Sory, byla koupelna a k ní přilehlá malá prádelna. Kibou mi všechny jména znovu zopakoval, i když jsem pochyboval, že si je do rána budu pamatovat. Dlouhá chodba pak končila východem buď do zadní části zahrady nebo na přední dvorek směrem k brance.
Když jsme vystoupali po schodech nahoru, maličko se mi zježily chloupky na rukou.
V druhém patře měl Kibou dva pokoje naproti sobě, velká koupelna s prostornou vanou a na konci chodby prosklené dveře na terasu pod střechou.
Na protilehlém konci chodby, za schody, pak byl další pokoj.
Zdálo se mi, jako by mi ho nechtěl ani ukázat, ale nakonec dveře otevřel a já zalapal po dechu.
Ne, že by tam měl takový bordel nebo byl tak úžasný.
Byl zhruba stejně velký jako ten Rinův a v jedné části byly krabice a nejspíš nepotřebné věci, ale nic, co by se nedalo seskládat a člověk by měl pro sebe ještě dost prostoru.
Ale bylo to tou přítomností, co jsem z pokoje cítil. Ten pokoj žil. Dýchal. Měl silnou, těžkou auru.
Jako byste se pokoušeli nadechnout pod vodou. Jako by vám někdo skočil na hruď a vymáčkl z vás všechen vzduch. Bylo s podivem, že tenhle barák ještě stojí, a že těch pět ještě nic necítí.
Zatočila se mi hlava a mírně jsem zavrávoral. Zakopl jsem tak o nízký práh a zahučel na Kiboua.
Poznatek první – krásně voněl.
Poznatek druhý – měl pevné tělo, nikde žádný tuk.
„Omlouvám se," zachrčel jsem a snažil se posbírat.
Naštěstí mi v tu chvíli dost hlasitě zakručelo v břiše, proto jsem svou náhlou slabost mohl aspoň na něco svést.
Tsutomu
„Tohle celé patro je moje,“ vystoupali jsme nakonec nahoru a já máchnul rukou do prostoru.
Sice ty dva pokoje je moje soukromí, ale ukázal jsem mu je. A kluci sem normálně taky chodí, když něco chtějí.
Měl jsem rád tu terasu. Byla nezvyklá na Japonský styl, ale prarodiče dost cestovali po světě a tohle se jim líbilo. Tak si to tak nechali předělat z jednoho pokoje. Jinak by i tady byly čtyři pokoje jako dole.
Celkem neochotně jsem otevřel dveře do prázdného pokoje. Jen jsem to chtěl ukázat a hned zase zavřít, když Takehiko zapackal o své vlastní nohy a přepadl na mě. Stihl jsem ho zachytit, aby neskončil na zemi.
Nepotřeboval jsem problémy hned první den, co se tu nastěhoval.
Pomohl jsem mu vstát a rychle jsem dveře raději zavřel.
Já jsem měl pokoje na druhé straně chodby, tak jsem s tímhle pokojem nějak neměl problémy. Kdysi jsem tu i občas spával, ale neměl jsem pocit, že by se tu něco dělo zvláštního. Ale potom, co odsud uteklo pět nájemníků, jsem se rozhodl, že ho pronajímat raději nebudu.
„No, myslel jsem, že bychom si udělali sushi, ale sám jsi viděl, jak dopadala rýže,“ povzdechl jsem si a pozval jsem Takehika do své pracovny, která byla naproti mé ložnice.
Ukázal jsem mu, ať si sedne, a šel jsem ze stolu vytáhnout papír, kde byly sepsány pravidla tohoto domu, včetně placení, a druhý papír, který byl něco jako nájemní smlouva pro lidi, co se tu ubytují jen na krátkou dobu, a kde bylo jasně dané, že nejsem hotel, takže bych nerad, aby mi sem začali chodit lidi a dožadovat se ubytování na pár dní. Takže podpisem podnájemník potvrdil, že nebude nikde vykládat, že tu byl ubytovaný třeba jen na dvě noci.
Posadil jsem se na menší pohovku vedle něho, položil jsem před něj papíry, aby si je mohl pročíst, a propisku, aby je mohl podepsat.
„Pročtěte si to a já zatím objednám jídlo. Bohužel ani jeden z nás neumí vařit, a z osmdesáti procent to končí katastrofou,“ vytáhl jsem telefon a už jsem chtěl vytočit číslo na dovážkovou službu, když jsem se zarazil. „Nebo, vlastně, umíte vařit?“
Takehiko
Nejspíš tomu chlapovi denně chlapi padají do náruče, protože ani nemrkl.
Pak mě odvedl k sobě do pracovny a dal mi přečíst smlouvu, pravidla a podmínky.
Ani z jedním jsem neměl problém. Všechno jsem podepsal a byl připravený mu přeposlat peníze na účet, když na mě vyrukoval se svou otázkou.
Stisknul jsem rty a zamračil se.
Kdybych uměl vařit, asi bych nebyl hlady.
„Ne, to bohužel neumím," řekl jsem místo toho nahlas a raději zase strčil hlavu do mobilu.
Vážně jsem si chtěl už jít lehnout. Zahrabat se, aby mi dali všichni pokoj. Večer se sem podívat, zjistit, co, nebo kdo tu straší, vyřešit to, a pak tradá, nazdar.
Pravda ale byla, že jsem začínal mít i hlad.
„Nemusíte se ale obtěžovat. Kousek dál jsem zahlédl pekárnu. Zajdu si pro něco tam. Nechci přidělávat ještě větší problémy. Jsem rád za čistou postel, teplou vodu a střechu nad hlavou. Peníze jsem poslal na váš účet, s pravidly a podmínkami souhlasím, máte to podepsané," zvedl jsem se z křesla a zamířil ke dveřím. „Cestu ven si pamatuju."
Po těch slovech jsem za sebou zabouchl dveře a zamířil dolů.
Na schodech jsem se ale ještě zastavil a zadíval se k onomu tajemnému pokoji.
Jo, pokud to půjde dobře, zítra ráno mě tu už nikdo neuvidí. I když je to na jednu stranu škoda. Vypadalo to tu vážně fajn a útulně.
Sešel jsem dolů a zaběhl do pokoje pro peněženku, kde jsem měl ještě nějaké drobáky.
Peníze z účtu, které mi poslal Akino navíc, využiju jen v případě nouze.
„Kde je Tsu-chan? A kam jdeš?" ozvalo se mi za zády, až jsem skoro nadskočil.
Jo, s duchy to umím, ale s lidmi moc ne.
A vůbec, Tsu-chan?
Pozvedl jsem obočí a otočil se na Rina.
„A čeho jsi vůbec kříženec? A kolik ti je? A kde pracuješ? A co jsi vystudoval? A víc oblečení nemáš? A jak dlouho tu budeš? A-"
„Rine! Zavři zobák a nechej ho dýchat," nakopl ho do zadku ten... Sora se asi jmenoval?
„A neříká se kříženec, ale míšenec. Kříženec je výraz pro-"
Dál už jsem neposlouchal, když se přidal ještě i ten Hideki nebo jak, proklouzl jsem mezi nimi a zamířil chodbou k hlavním dveřím.
Tsutomu
Hmm, takže další, kdo neumí vařit. A to jsem si už dělal naděje, že by tu konečně mohl být nějaký aspoň trochu schopný kuchař. Nevím, ale nejspíš kuchařské nemehla přitahuji už jen proto, že já sám vařit neumím. Sice mi naše kuchařka říkala, že mě to naučí, že klidně za ní můžu chodit, ale já to odmítl s tím, že mám nějakou podmínku, kterou musím splnit, a já jsem zásadový člověk.
Ve chvíli, kdy se však Take zvedl a trochu, řekl bych odměřeněji, řekl, že se nemusíme starat, že si něco koupí, nakrabatil jsem čelo a stáhnul obočí.
Vyběhl jsem na chodbu a hned dolů ve chvíli, kdy mířil ke dveřím.
„Nechci být neuctivý, Takehiko, ale četl jsi dobře smlouvu?“ zastavil jsem se vedle schodů a jednou rukou zastrčil Rina, s kterým jsem se málem srazil, když šel právě do kuchyně. „Je v ní jasně psáno, že týdně vybírám peníze na jídlo, a dnes je právě ten den. Peníze jsi mi poslal, takže nikam chodit nemusíš. Ale pokud půjdeš, zakazovat ti to nebudu, ale peníze ti taky vracet nebudu. Já jen, aby bylo mezi námi jasno.“
Domluvil jsem, znovu jsem zastrčil Rinovu hlavu zpátky, a pak už jsem zamířil do kuchyně.
„Tak co si objednáme, kluci? A proč to ještě není, Rine, uklizené? Pořád bys jen nakukoval, ale nic není hotovo…“
Tak trochu mě Takehiko svým nečekaným chováním zarazil. Nejspíš tu asi nebude s takovou dlouho.
Všichni jsme tu v pohodě, a bručouny, kteří by to kazili, tu nepotřebujeme.
Takehiko
Došel jsem sotva ke schodům, následován těmi třemi, kteří hned zapadli zpátky do kuchyně, když mě zastavil Kibou.
Jo, matně si vzpomínám, že něco takového ve smlouvě bylo. Jenže já měl své důvody, proč se nevázat.
Zamračil jsem se na něj a stiskl rty k sobě.
Musím být opatrný. Mohl by mě klidně vyhodit zase na ulici. I když jsem podepsal smlouvu, nebyl jsem zapsán jako skutečný nájemník.
Pak jsem se zhluboka nadechl a pokusil se o něco jako úsměv.
„Jsem tu pár minut. Nechci vás zatěžovat svými potřebami. Stačí mi málo. Navíc jsem docela unavený, takže kdyby vám to nevadilo, něco bych snědl, umyl se a šel spát."
Nečekal jsem na odpověď a rovnou vyšel ven. Teprve za brankou jsem si skutečně oddechl.
Dal bych si pořádné teplé jídlo. To už jsem neměl ani nepamatuju.
Ale…
Byl tu důvod, proč jsem s nimi nechtěl nic mít. Klidně ať mě nenávidí. Stejně už budu zítra pryč.
Hlavní pro mě je, když očistím tenhle dům a zabráním případným budoucím katastrofám.
K pekařství jsem to vzal oklikou.
Obešel jsem zahradu a ze zadní strany se zadíval na dům. Měl jsem dojem, jako by mě sledoval.
Jakoby něco, co v tomhle domě žilo, vycítilo nebezpečí. Jako by vycítilo, že jsem jiný než ostatní.
No, nejspíš to bude velmi zábavná a plodná noc.
I proto jsem se chtěl pořádně vyspat. V tomhle jsem nekecal.
Stál jsem tam asi pět minut, než mi zase zakručelo v břiše na znamení, že bych měl pohnout zadkem.
Po cestě jsem Akinovi napsal, že jsem v domě a peníze mu rozhodně vrátím.
Jeho odpověď zněla lakonicky jako vždy, prý je nepotřebuje, a když budu potřebovat, pošle mi další.
Bez odpovědi jsem mobil schoval do kapsy a vešel do pekařství.
Koupil jsem si dva bochánky plněné fazolovou pastou, šest skořicových pletenců a jednu plněnou bagetu. Měli tam spoustu jiných dobrot, ale musel jsem šetřit.