Další jeho odchod ze dveří, které nevedou nikam. Jen zabouchne a nechá klíče v zámku, abych nezapomněl zamknout, až budu odcházet.
Se zacinkáním a mírným trháním kůže, jsem se automaticky natáhl pro malý stříbrný klíček, naschvál pohozený až u prstů u nohy, aby mě to stálo nejednu bolest.
Proč?
Proč mi tohle pořád dělá?
Je to hra, která nebude mít nikdy konec?
Odemkl jsem a nechal ty kovové drtiče kostí spadnout na zem, abych se aspoň trochu zbavil téhle hnusné chvíle. Pokaždé se cítím stejně, jako onuce, kterou odhodí, nebo použitým kondomem, který se tu někde válí v koši.
Promnul jsem si bezděčně zápěstí, které bolelo jako vždy. Snad nikdy neměnil své rituály a vlastně jsem to i vítal, takhle jsem s určitostí věděl, kdy a jakým způsobem to skončí. Nevstal jsem… Jen jsem ležel na té sněhově bílé přikrývce, která jen místy ukazovala známky krve. Ani jsem nechtěl vidět, jak zas vypadám, nebo co mi udělal.
Vím to…
Moc dobře to vím…
Nakonec jsem vstal. Byl to už můj naučený rituál. Osprchoval jsem se. Stáhl povlečení, které jsem vyhodil do koše a pytel dal ke dveřím. Oblékl jsem se a zamkl tenhle pokoj, který vždy jednou za půl roku otevřu s tím, že za dveřmi čeká on.
Je to jiné…
Nechci to… nemohu v tom dál pokračovat.
Znám ho tak dlouho, že ani nedokážu přesně určit, kdy to začalo. Poprvé, když jsem s tímhle souhlasil, to bylo napínavé vzrušující, ale po pár letech, se to stalo mojí noční můrou.
Stejně dlouhá otravná cesta mě čekala domů a potom… Přivítal mě hřejivý byt, plný lásky a teplého jídla, které mi právě dával na stůl můj přítel. Tolik odlišné místo od toho, ze kterého jsem právě vyšel.
Jeho dlouhé blond vlasy, které si jako pokaždé stáhl do culíku, kontrastovaly s tmavší pokožkou. Krásně hnědé oči a svalnatější postava, které práce na stavbě jen prospívá. Už když jsem ho poprvé spatřil, byl jsem jeho vzhledem uchvácen. Ani teď tomu není jinak.
„June?“ jemně na mě promluvil a pohladil mě po ruce.
Podíval jsem se na něj a snad poprvé jsem nedokázal zastavit slzy. Cítil jsem, jak moc mě pálí v očích a jak se mi srdce svírá pod tou jedinou myšlenkou.
Dneska… Dneska to udělám.
Konec…
Skončím to a odejdu. Začnu zcela od začátku a sám. Nebojím se, ale takhle prostě nemůžu dál pokračovat.
Je to jen jednou za půl roku… Nemůžeš mu to dopřát? Ozval se hlas mého svědomí.
„Co?“ řekl jsem bez rozmyslu a utřel si oči, abych v tomhle trapném výstupu nepokračoval.
„Děje se něco? Dnes si celý mimo. Udělal jsem něco špatně?“
Jeho oči… Tolik ho miluji. Tolik se na něj těším, když se má vrátit domů a já přijdu dřív, abych ho překvapil. Nedokážu si představit život bez něj, ale…
„Chci se rozejít!“ suše jsem mu odpověděl do očí.
Zarazil se a jeho pohled se změnil.
Vrátil se…
Pravda, tohle jsem ještě nikdy neudělal, abych mu oponoval. Poprvé jsem se zachoval jako muž a ne jeho hračka.
Všechno se ve mně sevřelo a srdce mi bilo jako splašené. Bál jsem se. Nikdy jsem v jeho očích neviděl tolik hněvu, jako za tuhle vteřinu od mého přiznání.
„To ti nikdy nedovolím a ty to víš. Buď hodný a sněz to jídlo. Sral jsem se s tím půl hodiny, než ses konečně dotáhl z toho bytu,“ zvyšoval hlas.
Děsil mě… Tak jako snad pokaždé, když jsem ho v tomhle stavu viděl.
„Chci odejít!“ pokračoval jsem a bylo mi jedno, jak to skončí.
Chci odejít… Prosím… Nech mě jít, jinak takhle umřu.
Rychle mě vytáhl ze židle, až jsem slyšel tvrdý dopad dřeva na zem. Ihned mě zabolely záda, jak jsem se bolestivě prohnul. Nepozastavil se nad tím a odvlekl mě do ložnice, kde už voněla růžová esence, kterou tolik zbožňuji.
Vhodil mě na postel, jako kus nějakého hadru a sám se na mě vyhoupl, jako kdyby popíral zemskou přitažlivost.
„Znovu! To se nikdy nestane, June!“
Jeho horký dech se otřel o mou tvář a já už dál nekontroloval své emoce.
„Tak mě zabij! Zbičuj mě… Zmlať… Ale nikdy mi neublížíš tolik, jako za posledních pár dní. Viděl jsem tě… Viděl jsem tě s ní a nebylo to poprvé. Jsi zasranej šmejd, kterýmu toleruji jeho úlety a zvrácené choutky…“ Nadechl jsem se, ale přes ten knedlík v krku to skoro nešlo.
„Nesnáším tě… Nenávidím… Proč? Proč mi to pořád děláš? Co z toho máš? Proč já? Pokud toužíš neustále někoho ponižovat, tak si najdi jiného vola. Jsem s tebou deset let, není možné, aby mi tenhle styl života dál vyhovoval. Chci odejít.“
Mlátil jsem do jeho hrudníku a snažil se ho odstrčit, ale byl jak skála. Chytil mi ruce a vytáhl mi je za hlavu, aby mi zabránil v pohybu. Díval se na mě, ale nemluvil. Náhle se sehnul k mému uchu a políbil mě na tvář.
Jen velmi tiše, ale za to důrazně zašeptal: „Miluji tě, June. Nechci nikoho jiného. Patříš mi! Když to nejsi ty… jen s tebou se dokážu kontrolovat. June… Odpusť. Změním se!“
„Nezměníš,“ odsekl jsem a konečně se zadíval do jeho očí, když zvedl hlavu.
„Co po mě chceš, June? Proč to děláš ty mě?“
Jeho hlas se změnil. Těch pár slov mi vrazilo tolik dýk do srdce. Tón, kterým to říkal, dával jasně najevo, jak moc ho to bolí. Nechápal jsem, proč se takhle cítím a proč je on tak nešťastný. Byl jsem z toho všeho zmatený, unavený, zklamaný, ale pořád zamilovaný. Možná to bylo to jediné, co mě drželo stále v jeho náruči, i když možností jsem měl, že jsem je nedokázal ani spočítat.
„Aiku?“ nechápavě jsem naklonil hlavu a netušil, na co se mě ptá.
Aik byl můj spolužák už od dětství. Přišel k nám do školy někdy v polovině třetí třídy a já ho jako jediný bral. Bylo mi jedno, že je to poloviční Japonec, pro mě to byl kamarád. Někdy v sedmnácti, jsem si uvědomil, že nejsem na holky, a když se mi Aik přiznal, že mě má celou dobu rád, neváhal jsem. Kdyby věděl celou pravdu, nejspíš by se mi vysmál, ale já si chtěl ponechat nějaká tajemství, která dělala náš vztah zajímavějším. Nikdy jsem mu neřekl, že ho miluji, protože se neumím vyjadřovat. Chci mu to říct, ale vždy, když otevřu pusu, vyjde z ní jen: „Potřebuji peníze!“ nebo „Co je k večeři?“
Vlastně jsem se vždy divil, proč je se mnou. Jako vedoucí stavby a hlavní architekt, si vždy Aik přišel k dost penězům. Byl velmi oblíbený, protože pomáhal dělníkům, i když to nebyla jeho práce. Doma byl na mě vždy hodný a vařil, já to nikdy neuměl. Popravdě jsem to jednou zkusil a potom jsme se nestihli střídat o záchod. Nikdy si na nic nestěžoval a poslouchal moje stesky, ať byly jakékoliv. Proto…
Proč se tak tváří? To já tu chci odejít. Mě to přeci bolí? Nebo ne?
„To byl tvůj nápad. To ty jsi to chtěl. Nikdy jsem s tím nesouhlasil, a pokud si pamatuješ, tak to ty si to po mě vyžadoval. Já nechci chodit jednou za půl roku do tvého bytu a dělat ti ty věci. Nedokážu ti ubližovat June. A potom všem, co jsem i přes ten odpor schopen udělat, mi řekneš, že mě opouštíš? Vážně?“
Pustil mě a posadil se na okraj postele, jako kdybych mu právě zlomil srdce.
Strašně mě to zabolelo. Cítil jsem, jak se nedokážu nadechnout, a moje tělo se svíjí v křeči, kterou vyvolává hysterický pláč. Posadil jsem se a opřel se o jeho záda ramenem. Snažil jsem se udržet v klidu, ale po jeho slovech to nešlo.
„To já ti to řekl?“
Ano… Vůbec jsem si na nic z toho nepamatoval. Bylo to tak zatraceně dlouho, že jsem si myslel opak. Nikdy mě ani na moment nenapadlo, že ten důvod jsem byl já.
„To si děláš srandu, že?“ prudce se otočil a stiskl mě ve své náruči.
Zaklonil jsem hlavu a díval se do jeho očí, abych věděl, že to není lež.
„Já…“ chtěl jsem něco říct, ale on mě předběhl.
„Když jsme spolu začali chodit, tak jsi mi tak po roce řekl, že máš tohle rád. A pokud si tě mám udržet, tak jednou za půl roku se sejdeme v tvém bytě. Dal jsi mi nějaká DVD, jak si to představuješ a pokud se ti to bude líbit, tak se mnou zůstaneš. Co jsem měl dělat? Chtěl jsem tě a to na furt. Souhlasil jsem a od té chvíle jsem s tím začal. Nikdy jsem to neměl rád, byl jsem šťastný, když jsem to měl za sebou a mohl se vrátit s tebou do normálu. Nechci, abys odešel… Nechci,“ zabořil si hlavu do mé hrudi a nasával můj pach.
Bože… jsem vážně hroznej idiot. Málem jsem ztratil toho nejlepšího chlapa, co znám. Jen kousek stačilo a přišel jsem o vše, co tak dlouho trvalo vybudovat. Nechci ho opustit. Nikdy.
Ale…
„Ta žena?“ zeptal jsem se a trochu se od něj odtáhl.
„Jaká zase?“
Vypadal překvapeně a bylo vidět, jak mu šrotuje v hlavě, kde jsem s ním nějakou ženu viděl.
„Byla moc krásná. Měla dlouhé černé vlasy a štíhlou vysokou postavu. Viděl jsem hlavně její červené šaty. Aspoň na rande mohla mít jinou barvu, vypadala jak rajda,“ naštvaně jsem protáhl poslední slovo.
„Ty si myslíš, že tě podvádím? Potom, co jsem ti řekl, tě tohle pořád trápí? Po deseti letech mě neznáš? Víš vůbec něco o mne? Co mám rád? Co poslouchám? Moje nejoblíbenější jídlo? June…“
Zarazil se a pustil mě ze sevření. Otočil se směrem do chodby a postavil se. Přísahal bych, že mi v tu chvíli zamrzla krev v žilách a udělalo se mi špatně. Snažil jsem se mu v rychlosti zachytit ruku, ale bylo mi to k ničemu. Jen jsem ho pozoroval, jak ze skříně vytahuje cestovku a hází do ní pár svých věcí.
Když tam skončila i kosmetika, tak jsem to nedal a postavil se, abych ho zastavil, ale on mě od sebe lehce odstrčil.
„Tak víš z toho něco? Pokud mi aspoň na jednu věc dokážeš správně odpovědět, tak nikam nepůjdu, promluvím si s tebou a na nějaké řešení přijdeme. Ale pokud nic nevíš, tak není o čem se bavit.“
Jeho hlas byl tak chladně vyrovnaný, až mě z toho mrazilo v páteři. Stáhlo se mi hrdlo a já jen stěží hledal odpovědi na to, co po mně chtěl.
„Máš… Máš rád koupání ve vaně plné voňavé soli. Posloucháš hlavně rock a nejraději jíš… No…“
„Jo… Jak jsem si myslel. June, tohle máš rád ty, ne já. Dva dny budu spát u Denise. Za tu dobu si to pořádně v sobě urovnej a znovu mi zkus odpovědět. Uvidíme se ve středu v sedm. Budu tě čekat v tom velkým parku u nemocnice. Jídlo máš zamražený na týden a o ty tvoje kytky jsem se postaral, beztak by beze mě už chcíply.“
Použil ten nejtvrdší kalibr, když vyslovil jméno Denis. Byl to jeho kamarád už od chvíle, kdy se s rodinou přistěhoval z Ameriky, protože tu Aikův otec měl práci. Denis byl taky míšenec a oba hráli za naši školu basketbal. Brzo se z nich stali nejlepší přátelé. Když jsem začal s Aikem chodit, tak mě Denis málem zabil. Od té doby mě nesnáší a celkem se mu ani nedivím. Beztak jsem vždy věděl, že chtěl toho stejného muže jako já. Ani po škole se nepřestali vídat a vlastně i nyní spolu pracují. Byla to jak rána pod pás.
Ještě u něj bude spát… U něj.
Zatrnulo ve mně, jako kdyby mi sevřel srdce a začal mi ho drtit.
„Ale… Ale… To přece…“
„Nemůžeš? To jsi chtěl říct? Ale můžu a měl jsem to udělat už dřív. Tohle je jen jedno řešení našich problémů. S tebou se nedá mluvit, jsi tak moc zahleděný do sebe a vidíš jen to, co se ti chce, že jsi zapomněl vnímat mě. Přijď na to, co jsme ztratili a možná to najdeš. Neboj, ještě se nerozcházíme, jen… Musím si to nechat projít hlavou a tady to nejde. Ne s tebou. Měj se. Víš… i přes to všechno… Mám tě rád, June.“
Neměl jsem sílu ani zvednout ruku, natož něco říct.
Má pravdu? Jsem takový? Kde jsem udělal chybu? Ten co odchází, jsem měl být já, nebo ne? Aiku…
„Aiku… Já…“
Zašeptal jsem pár posledních slov do již ztichlého pokoje, který ještě voněl jeho deodorantem. Skříň zůstala otevřená a nádobí neumyté. Všude bylo rozsvíceno, jak kdyby vyhlásili poplach.
Jsem sám. Hrozně sám a nejspíš si za to můžu. Nechápu, co jsem udělal a proč mi neodpověděl na mou otázku? Co ta žena? A co má Aik rád? Co mám dělat?