„Jaká to je teda otázka?“ po chvíli jsem se ho zeptal, když jsem od něj přijímal hrneček s ještě horkou kávou.
„Otázka? Nooo… Co takhle…“ ukázal mi na koženkový gauč, abych se posadil a sám si sedl vedle mě.
Snad poprvé byl tak blízko, že jsem cítil jeho vůni. Nejspíš se před chvílí koupal, protože měl ještě vlhké vlasy, po kterých místy steklo pár kapek vody.
Najednou mě bodl do srdce ten osten žárlivosti, když se mi v hlavě vyrojila představa o tom, jak se mohl sprchovat s mým Aikem a…
Skousl jsem si ret a naštvaně se na něj podíval, jak kdybych ho chtěl tím pohledem probodnout skrz naskrz.
Upil jsem ze šálku a bolestivě sykl, když mi káva popálila jazyk, jak byla teplá. Odložil jsem hrneček na stůl a radši jej nechal stydnout, aby se o nestalo znovu, už tak mě to dost pálilo. I Denis odložil hrnek na stůl a pohodlněji se posadil. Jediné, co mi opravdu vadilo, bylo, že se posunul ještě blíž ke mně.
Nikdy jsem ho neměl rád a nehodlal jsem s tím začínat. Už tak mě pořád zkoušel a nikdy o mě neřekl nic hezkého.
Proč by to taky dělal? Pokud jsem si dobře pamatoval, tak jsem mu někdy na začátku prváku přebral jeho první holku a taky se s ní hned rozešel, protože to byla šílená hysterka. Popravdě jsem ani nevěděl, že s ní někdo chodí a už vůbec ne, že on. Nejspíš by mě to ani v té době nezastavilo, protože mi tyhle věci byly ukradené. Prostě se na mě nalepila a já se jí chtěl zbavit. Až potom si mě Aik získal.
„Jak to máš s Aikem? Co pro tebe znamená a dobře si rozmysli, co mi řekneš. Tou otázkou je totiž… Pamatuješ si vaše první setkání?“ opřel si hlavu do dlaní a pozoroval mě.
Připadal jsem si divně a všechno se ve mně svíralo. Pomalu jsem zjišťoval, že jsem vážně vše zapomněl. Jako kdyby to nebylo důležité, ale podle všeho, to znamenalo pro nás dva celý život.
Proč jsem zapomněl takové věci? Proč nevím, jaký byl náš první polibek… Pohlazení… Milování… Ani si nepamatuji, jaký den to byl. Ano… To je ono… Ten den…
„Ten den… Ano… Bylo to před třemi dny. Před třemi dny to bylo deset let, že? Kurva… Jak jsem… Jak se to mohlo stát. O to tu jde. Pověz, že mám pravdu. Proto se tak zlobí. Sakra… Jsem vážně idiot,“ promnul jsem si kořen nosu, jak mě rozbolela hlava.
Jsem debil… Debil… Jak mi tohle mohlo ujít? Deset let jsem s Aikem a já na to zapomněl. Nejspíš to pro mě nikdy nebylo důležité, protože na to myslel on, ale… když jsem mu v ten den řekl, že se rozejdeme… Sakra…
„Hmmm… Tak to sis vzpomněl docela brzo na to, že se s oslavou výročí Aik tak snažil. Jsi vůl. No… Ale protože jsem tohle nečekal a svým způsobem jsi dobře odpověděl, tak ti řeknu, jak je to s tvým „bohem“,“ usmál se a narovnal se.
„Aik je génius. Všechny jeho tahy jsou přesně mířené a dobře promyšlené. Není jediná věc, která by naprosto dokonale nezapadala do jeho plánu. Když jsem ho poznal, byl jsem ještě dítě, ale od první chvíle mě uchvátilo, jak logicky a chladně uvažoval. Nikdy si k tělu nepustil hloupost, nebo nenávist okolí. Prostě nenápadně žil s ostatními, i když je již měl rozložené jako figurky na šachovnici. O to víc mě překvapilo, když ukázal svou slabost. A to víc, že to nebyla jeho sestra, ale ty. Opravdu si myslíš, že to bylo jen tak náhlé? Že od začátku nešel po tobě? Proč se s tebou poté rozcházely holky už po dvou dnech, a nikdy tě už nechtěly vidět? Věříš v náhody? Osud? Nevěř!“
Nahlas se zasmál a natáhl se pro hrneček, aby se napil. Jeho sportovně tvarované tělo se propnulo s ním a já si místo něho na chvíli představil Aika.
Jeho slova… Pomalu mi docvakávalo. Nebyl jsem vždy tak pomalý a myslel jsem si, že jsem celkem chytrý, ale po těchto pár dnech se z mého života stala jedna veliká skládka bordelu, kde nebyl ani jeden východ. Jak kdyby si mě někdo držel v krabici a jen vykrmoval jako prase na porážku. Nikdy jsem netušil, v jaké pavučině jsem to žil, a že každý můj krok Aik promýšlel a plánoval. Copak by mě napadlo, že zrovna já, naprosto obyčejný člověk, můžu někoho takového zajímat? Vlastně pro mě byl Aik něco jako princ a já jen obyčejný dělník.
Byl jsem ještě víc zmatený, ale zase mi ta skládačka začínala dávat smysl. Ať jsem chtěl, nebo ne, tak se Aik stal pro mě nedosažitelným. Nějak jsem přicházel na pravdu, že je mnohem chytřejší, než jsem si kdy myslel, a od začátku řídil celý můj život s ním.
Pohltil mě jakýsi pocit strachu, že jsem nikdy nežil svůj vlastní osud, ale ten, který mi už předem Aik naplánoval. Bál jsem se.
Možná jsem nikdy nemyslel sám za sebe? Třeba i ten pokoj, kde jsme si tvrdě hráli, nebyla moje myšlenka. Třeba…
Zmatek, který ve mně vládl, najednou byl přímo chaos. Šílenství…
Kdy jsem se do tohohle dostal? Proč se cítím zrazený… Ublížený… Vedený do pasti, ze které není úniku…
Něčí silné ruce mě stiskly a prudce stáhly na gauč. Vykuleně jsem zíral na Denisovo tělo, které se tyčilo nade mnou, a nechápal, co se to tu děje. Byl jsem naprosto v šoku z toho, jak mi silně stiskl ruce a otřel se svým tělem o mé.
I přesto, že jsem cítil, jak z něj čpí mužství a něčím mě přitahuje, nedovolil jsem si ani trochu připustit, že by mě v tu chvíli sváděl.
„No tak, už si nehraj! Však vím, že mě chceš. Co kdybych tě teď ojel a Aikovi jsme nic neříkali? Aspoň bys zkusil někoho jiného, ne? Není možný, abys ho nikdy nepodvedl. Pochybuji o tom. Tak se tady nepřetvařuj a roztáhni nohy!“
Nemohl jsem uvěřit tomu, že tyhle slova z něj vůbec vyšla, a to jakým způsobem to říkal…
Není mi to příjemné… Proč se mě dotýká? To nesmí! Ne! Ne! Ne!
Všechno ve mně se sevřelo a řvalo, že tohle není správně. Měl jsem pocit, jako kdyby se po mě převaloval slizký had a obmotával moje tělo, jak kdyby ze mě chtěl vymačkat poslední zbytky síly, která mě dělá živým. Bylo mi z toho špatně… Prostě to nebylo správné a už vůbec ne s ním.
Ať jsem se na Aika zlobil sebevíc… Řval na něj… Vztekal se… Nenáviděl ho… Nikdy jsem na něj nebyl hodný… Neopustil mě.
Teprve v tu chvíli mi došlo, že on byl opravdu tím nejlepším, co mě mohlo v životě potkat a nehodlal jsem to nechat odejít.
Musel jsem mu natolik ublížit, že to nemohl snést ani on. Chyby dělá každý, ale já? Nejspíš to už muselo být nesnesitelné.
Vybuchla ve mně přímo sopka síly. Jak kdybych najednou mohl lámat skály a bořit jednou ránou domy. Zapřel jsem se Denisovi o hruď a vší silou ho od sebe odhodil, jak kdyby najednou nic nevážil. Cítil jsem, jak mi adrenalin proudí žílami.
Denis ztratil balanc a svalil se z gauče jak bluma. Přistál na zadku a naprosto šokovaný se na mě díval. Popravdě jsem ani já nechápal, kde se ve mně ten vzdor vzal.
„Co?“ naštvaně po mě křikl Denis, ale já se té scéně hned začal smát.
„Ty… Haha… Ty jsi spadnul?“
Nemohl jsem se přestat usmívat, ale uvnitř mě se to neradovalo. Spíš to hrozně bolelo.
Chci… Aiku… Tohle mi máš dělat ty, ne nikdo jiný… Jen ty… Aiku…
„Vážně tě roztrhnu…“
Denis prudce vstal ze země a chytil mne za vlasy, aby mi surově zaklonil hlavu.
„Pře… Bolí… Au…“ sykl jsem, když ještě víc zatáhl a mě křuplo za krkem.
„Tak jak? Proč mě nenecháš,“ naštvaně mi vrčel do obličeje.
„Protože… Jen… Jen Aik mi tohle může dělat! Nikdo jiný,“ vrátil jsem mu vztekle zpátky a pevně stiskl jeho ruku, kterou mě tahal za vlasy.
Jeho výraz se změnil. Děsil mě. Najednou se usmál a povolil sevření.
„Slyšels?“ zasmál se nahlas a zvedl se z gauče, aby odešel ke dveřím.
Začal jsem zrychleně dýchat a okamžitě se podíval k východu, na koho to Denis mluví. Srdce mi snad vyskočilo z hrudi, jak jsem byl šťastný, když jsem uviděl jeho tvář. Za ty tři dny, mi připadal jak ten nejkrásnější chlap, který chodí po zemi. Nějak se všechno změnilo. Nebyl jsem na něj naštvaný, protože mi došlo, že tohle všechno byl nejspíš jeho plán, ale byl jsem… Štěstím bez sebe.
Stál tu… Byl tu…
„Půjdu. Musím si něco zařídit a promluvit si se Sarah. Takže… Uvidíme se tak za tři dny. Do tý doby je to tu celý volný. Tak čau… Jo a beru Sue,“ poplácal Denis Aika po rameni a vzal mu tašku, která nejspíš byla jeho.
Potom si to bez dalších slov odkráčel ven ke svému autu. Jen jsem slyšel, jak píská na svého psa a potom zvuk motoru, když odjížděl od domu.
Po celou dobu jsme nic neřekli. Jen jsme se na sebe dívali, jak kdybychom to chtěli jeden vyčíst z druhého. Bez pohybu… Zvuku… Jen hodiny, někde v kuchyni, právě odbíjely celou.
„Aiku… Já… Chci ti něco říct,“ promluvil jsem jako první a rozbil tím to nesnesitelné ticho, které mě drtilo.
„Co? Našel jsi to?“ odpověděl mi okamžitě a došel ke mně, aby se posadil na křeslo vedle mě.
Na dosah… Tak blízko… A přesto z něj cítím, jak moc se zlobí. Nesměje se… Nevzteká. Poprvé ve svém životě v něm nedokáži číst. Je chladný… Odměřený… Celý jsem to pokazil.
Setřel jsem slzy, které ani netuším, jak opustily moje oči. Jak zloději se z nich vykradly a po mé tváři se svezly na kožený gauč.
„Ty… Brečíš?“ zeptal se Aik a pozoroval mě, jak nějaký jeho experiment.
„Ne… Já jen… Ano… Jsem pitomec. Aiku… Odpusť mi to. Vážně se omlouvám. Víš… Všechno nejlepší k výročí. Já vím, tohle jsem si měl pamatovat. Ale vážně… Vážně o tebe nechci přijít a… Opravdu tě mám… rád. Aiku. Jsem hlupák. Nevím, jak jinak se omluvit, nebo co jsem měl ještě najít. Ale… rozhodně vím, že nemůžu přijít o tebe.“
Podíval jsem se konečně do jeho tváře, která konečně získala nějaký výraz.
Zvedl se a přesedl si ke mně. Jen lehce si mě k sobě přitáhl a jednu ruku ledabyle přehodil přes má ramena.
Okamžitě jsem se přitulil na jeho širokou hruď a přijímal teplo, které z něj vycházelo. Necítil jsem se jako troska, ale jako někdo, kdo je v bezpečí. Vždy to tak bylo, jen jsem si to nechtěl přiznat. Byl jsem zbabělec, který utíká před pravdou.
„Už jsi se mnou. Ale… Končím s tím pokojem a s nějakými hry na sado-maso. Chci mít svůj vlastní byt, kde bychom mohli mít aspoň dva pokoje a začít znova. Jeden jsem si už vyhlídl a složil první zálohu. Chci, abys tam žil se mnou, ty blbečku,“ konečně se usmál a já se k němu otočil, abych na něj viděl.
„Ano… Děkuji,“ odpověděl jsem, než jsem se natiskl na jeho rty.
Tak sladké… Jiné než kohokoliv jiného. Jeho… Jen jeho.
„Byl… Byl jsi můj první. To je moje tajemství. Takže už bez lží a ty mi hezky potom povíš, jak to bylo s těmi holkami, co jsem s nimi chodil.“
Začal jsem ho líbat a pomalu si obkročmo sedal na jeho klín.
Tolik mi chyběl… Tolik…
Jeho prsty se mi pohybovaly po zádech a jemně mi masírovaly obratle. Mrazení se mi roznášelo po celém tělo a rozechvívalo každý můj orgán. Se zatajeným dechem jsem se díval, jak si svléká tričko a následně i to mé. Přitulil jsem se k němu a nechal se unášet tím, jak hezky se o sebe naše těla třela. Minuty střídaly vteřiny, a neuvěřitelný chtíč námi přímo proudil.
Cítil jsem pod sebou, jak mu v kalhotách tvrdne rozkrok a začíná se tlačit na můj zadek. Jen jsem slastně vydechl a otřel se o něj ještě víc.
„Chci tě,“ zašeptal mi svým podmanivým hlasem do ucha a já se zachvěl.
Přitáhl si mě víc do náruče a i se mnou se zvedl z gauče, aby mě odnesl do nejbližšího pokoje pro hosty, ve kterém nejspíš podle jeho věcí spal.
Položil mě na postel a bez nějakých průtahů mi okamžitě stáhl kalhoty i s trenkami. Díval jsem se na něj a nemohl se nabažit toho pohledu, který se přede mnou naskytl. Svlékal se… Jeho nádherné tělo a svaly mu na těle hrály tu nejhezčí skladbu. Jak kdybych se díval na boha, kterého na svůj obraz vykreslil ten nejlepší malíř.
Po letech, co jsem s ním, jsem ucítil zase ty pověstné motýly v břiše, a i to, jak se roztahují celým mým tělem.
Jeho leopardí tělo se pomalu sunulo po matraci, dokud se netyčilo nade mnou. Okamžitě jsem si ho k sobě přitáhl a nemohl přestat líbat jeho rty.
Tak dlouho jsem byl opuštěný s vědomím, že se třeba nikdy nevrátí. Nesnesitelná prázdnota… Bolest po tak blízké osobě, že se nemůžu nadechnout.
Jeho ruce hladily mé tělo a vzrušovaly mne každým dotekem, který udělaly. Dráždil mé bradavky, které jak na povel poslechly jeho polštářky a vycházely jim vstříc. Zpracovával v dlani mou chloubu tak dokonale, až jsem si myslel, že rozkoší roztrhám prostěradlo.
Přivíral jsem oči, když si naslinil prsty a zkušeně dráždil mou dírku, která se stahovala a uvolňovala jen pod jeho laskáním. Povoloval jsem sevření kolem jeho prstu, když postupně přidával další a tím si mě roztahoval pro průnik, dokud jsem necítil, že to dál nesnesu.
„Prosím… Aiku,“ zašeptal jsem, protože hlas mi již nesloužil.
Jen se usmál a protáhl si v dlani párkrát penis, než s ním zajel do mého nitra.
Mrazení projelo po mé pokožce a neslo sebou neskutečnou vlnu vzrušení, která napadla každou buňku v mém těle. Jedním silným přírazem, se otřel o mou prostatu a uvěznil se v mém sevření.
Jemně zasténal, což mě jen víc podráždilo. Propnul jsem se proti jeho tělu a tím mu dal svolení, ať si mě bere podle svého.
Postel pod námi kvílela, jak se skoro pohybovala po místnosti a pelest narážela o stěnu za našimi hlavami. Pevně jsem ho objímal a přijímal vše, co mi v ten okamžik dával. Každé otření o mé stěny mě přivádělo k šílenství.
Cítil jsem, jak jeho úd ve mně nabývá na velikosti a i mě to nenechalo chladným. Vše ve mně explodovalo rozkoší v jeden nejsilnější okamžik, když se mi naprosto zatemnila mysl. Orgasmus mě pohltil ve stejný moment jako jeho, a tím ještě víc prohloubil naše společné uspokojení.
Otíral jsem se tváří o tu jeho a nosem se mazlil s tím jeho. Byl jsem omámen… ztracen, ale byl jsem spokojený.
„Miluji tě,“ dostal ze sebe jako první Aik a znovu mě políbil.
Možná jsem se někde v tom všem ztratil a jen poslouchal slova a hlas, který jsem kdysi tolik miloval i bez toho, abych ho znal. Třeba to vše nebylo jen Aikovou strategií, ale i tím, že jsem to chtěl já. Jak pravdivá jsou slova, která jako jediná mě napadají, a přesto jsem je nikdy nevyslovil nahlas. Byl jsem tak hloupý… Tak naivní… Neviděl jsem člověka, který mě tolik miloval, a proto pro mě obětoval vše. Tak nádherná osoba mě svírá v náručí a dává mi to hřejivé vnímání světa. Bláhovost…
„Miluji tě… Moc a omlouvám se. Aiku… Miluji tě,“ tahle slova se rozléhala pokojem, který ani nepatřil nám a přitom, jak kdybychom byli doma.
Není vše tak, jak si myslíme, a já to pochopil. Dlouhá cesta, která mě přivedla k pravdě. Děkoval jsem osudu, že mi dal někoho, kdo měl takovou trpělivost a zůstal i přes to vše se mnou.
Už ho nepustím… Ochráním si ho, protože on je ten, s kým jdu svým životem naplněn láskou.