Ještě chvíli jsem jen stál a hleděl na ty zavřené dveře. Nechápal jsem, jak jsem se do téhle situace dostal. Z toho, že jsem chtěl ukončit náš vztah, protože jsem se cítil ublížený, se stala situace naprosto opačná.
Nevěděl jsem nic… Vážně jsem asi někde během našeho společného života ztratil vzpomínky. Asi se všechno vypařilo jen proto, že jsem si myslel, že mě už tolik nemiluje. Všechno jsem zahodil svou vlastní chybou a ani jsem netušil, kde, nebo jak najít cestu k Aikovi.
Teď mohl dělat cokoliv… Být s kýmkoliv a já bych nesměl nic říct, protože na to měl naprosté právo.
Sesunul jsem se k zemi a jen si dal hlavu do dlaní, jak zničený jsem byl. V hlavě mi stále běžely všechny jeho slova, jak kdybych se na to díval v televizi. Nejhorší den mého života právě začal a já netušil, jak dlouho vůbec bude trvat.
Byl jsem jak omámený… Nevnímal jsem svět kolem sebe, ani to, že někdo zvonil. Chtěl jsem být sám. Zamčen se svým žalem a tupostí nevědomosti bláznů, jako jsem já.
Všechno jsem pokazil… Od první chvíle, kdy jsem asi chtěl být zajímavý, po poslední okamžik, než Aik odešel. Nelitoval jsem se, protože jsem si za to vše mohl sám. Jen sebe jsem mohl proklínat a na sebe křičet… V minutě, která mi měla, podle mě, změnit život… jsem zničil osudy dvou lidí, kteří se nakonec milovali navzájem.
Jak křehký je vztah mezi námi… Jak tvrdě na něm Aik pracoval, aby mi zařídil tohle všechno? Trpělivě podporoval moje trapné pokusy se školou… Vždy mě zvedl ze země, když jsem byl opět na dně z toho, že v životě nic nedosáhnu… A já? Ani jednou jsem mu neřekl… Děkuji…
Kdy se ze mě stal nevděčný spratek, který neuznává hodnotu toho druhého? Bral jsem ho vůbec poslední roky, jako rovnocenného partnera? Byl pro mě jen sluha, který vše udělá… Zahřeje mi postel… Ohřeje jídlo… uvaří… Vyspí se se mnou… Udělá pro mě cokoliv, když si řeknu?
Co pro mě znamená?
Co znamenám sám pro sebe?
Pomalu jsem se prsty pohyboval po stěně, až jsem se konečně postavil na své vratké nohy. Vždy jsem se považoval za drsnou povahu, která snese vše. Ale nebyla to jen maska, která mě měla schovat před světem? Ani na pohřbu mojí mámy jsem nedokázal uronit ani jednu slzu, jak kdyby mi někdo vypnul city. Právě tak jsem se cítil i nyní… Někdo mi vyrval srdce, který se s posledním záchvěvem rozbušilo pro něj a já se ho ani nesnažil zastavit.
Nevyběhl jsem ven a nezatáhl ho zpět. Neobjal… Nechytil za mikinu… Nepolíbil… Nic z toho jsem neudělal, protože jsem po celou dobu jen srab, co neumí mluvit ani s člověkem, který ho jediný chápe a bere takového jaký je.
Stala se ze mě hysterka, která za všechny svoje chyby a selhání obviňuje ostatní. Ale sám se nepodívám do zrcadla a neřeknu: „Můžu za to já.“
Nemyslel jsem si, že někde uvnitř mě je schovaná druhá osoba, která po dobu posledních sedmi let ničila vše, co jsem s Aikem získal.
Srdce se mi chtělo rozskočit, jak bolestivě tlouklo do stěny hrudního koše a říkalo mi jen jediné: „Opustil tě!“
Strašně moc ho miluji… Nikdy jsem nechtěl být s nikým jiným… Nikdy v životě jsem ani nedokázal políbit žádného jiného chlapa. Ani tátu… Byl můj první. Ve všem… A já?
Sevřel jsem tričko v místě, kde jsem nyní cítil jen obrovskou díru a přitlačil ho na hruď. Musel jsem se předklonit, jak se mi nedostával kyslík z hrdla, které bylo tolik sevřené strachem.
Aiku… Aiku… Dej mi šanci… Najdu to… Vážně to zkusím…
Popadl jsem klíče od auta a bundu, která ještě po Aikovi zbyla na věšáku a vyběhl jsem ven. Díky bohu jsme měli auto a motorku. Auto mi zbylo, protože na motorce jsem dobrý nebyl a Aik mi moc nedovoloval jezdit. Taky si jí nejspíš i pro moji bezpečnost vzal.
Zkoušel jsem dálkové ovládání, protože jako poslední s ním jel on a ne já. Zaparkoval ho až dvě patra v podzemí. Nejspíš mi nechtěl dát nic zadarmo, podle toho, kolik tu bylo prázdných míst. Nějak jsem začínal mít pocit, že tohle celou dobu plánoval.
Konečně jsem nasedl a vyjel ven z garáží, které byly šroubovitě vedeny nahoru na denní světlo. Ve chvíli, kdy mě místo slunečního jasu přivítala krutě ledová tma, jsem si uvědomil, že jsem v tom pokoji musel být sám pěkně dlouho. Na telefonu ani jedno zmeškané volání… Žádná zpráva… Jen jedno zvonění na byt, ale to bylo spíš jednou a víc ne, jakoby někdo zkoušel, jestli žiju.
Vážně byl Aik jediný, komu na mě záleželo? Nikoho jiného nemám?
Smutně jsem si povzdechl a ulicemi ztichlého a spícího města uháněl za jedinou osobou, co mi mohla dát první vodítko. Jinak mě nikdo nenapadal. Byl jsem rád, že v mé chabé a chatrné paměti, se objevilo aspoň její jméno.
Suky… Byla to naše spolužačka a hodná holka. Nějak nás neodsuzovala, snad proto, že sama chodila s holkou. Ale byla to má kamarádka už od školky, ještě než jsem se vůbec s Aikem potkal.
Dorazil jsem před její dům a vytáhl mobil. Doufal jsem, že v tuhle hodinu ještě nebude spát, protože jsem moc času neměl. Už tak jsem ztratil skoro celý den.
Asi po půl hodině ustavičného vyzvánění, to konečně zvedla a otráveně začala mluvit.
„Co? Kdo to je? June? Zbláznil ses? Normální lidi ještě spí… Jo… Otevřu ti. Dojdi do třetího patra,“ ještě rozespalým hlasem mi odpověděla na pár otázek a potom zaklapla telefon, jak kdyby chtěla jít dál spát.
Během chvíle se rozdrnčel zvonek u dveří a já mohl dojít za ní.
Stála ve dveřích a čekala na mě. Roztomilá jako vždy. Jak malá porcelánová panenka, kterou halila jen krátká košilka a lehký župan. S postavou bohyně a hlasem tak medovým, že by si snad i gay jako já dal říct.
„Proč mě budíš? Zítra mám dvanáctku a víš, že mě ta práce zmáhá. Musím být vyspaná, jinak se nesoustředím. Pojď ale dál, dáme si kávu. Aspoň mi v klidu řekneš, co tě trápí, když už jsi tady.“
Usmála se a mě se aspoň na chvíli dostalo srdce z toho drtivého svěráku, ve kterém bylo. Vešel jsem k ní a zul se, abych ji v tom přepychově uklizeném bytě nenašlapal. Vždy byla taková, opak mě… Bordeláře. Ona byla pečivá a klidná.
Posadil jsem se a díval se, jak připravuje krásně vonící a čerstvě umletou kávu, od které se až ke mně linula ta krásná vůně. Postavila přede mne hrnek, ze kterého se ještě vznášela pára. Dal jsem si hned cukr a pozoroval, jak se pomalu dostává přes tu hustou pěnu až na dno.
„Tak mluv!“ nařídila mi už vyrovnaným hlasem a posadila se hned naproti mně.
„Opustil mě,“ řekl jsem hned první větu, která mě trápila.
„Ale hovno… To by nikdy neudělal. Teda jinak… Co jsi udělal ty a co on ti řekl? Chci slyšet vše hezky od začátku, abych se v tom mohla zorientovat.“
Zarazil jsem se. Nepamatoval jsem si, že by někdy byla Suky sprostá, ale tady se nejspíš naprosto trefila. Ani já nevěřil tomu, že by to někdy Aik udělal.
Všechno jsem ji vyprávěl. I to, jak jsem prý vymyslel tu věc s tím pokojem, na což jsem si prostě nepamatoval. Jen mě trpělivě poslouchala a nenechala si ujít ani jedno slovo, i když bylo vidět, jak potřebuje na záchod. Místy zkřivila obličej, jak se jí moje vyprávění nelíbilo, ale mlčela. Nejspíš si vše nechávala na konec, jako takové shrnutí.
Po poslední větě se jen omluvila a rychlým krokem zamířila do koupelny, kde se asi na deset minut zavřela.
„Co tu takhle pozdě děláš? A kde je Suky?“ ozval se další známý ženský hlas od dveří do kuchyně.
„Ahoj… Promiň, že ruším, ale něco důležitého potřebuji. A jen Suky mi může pomoct, nebo napovědět,“ odpověděl jsem záhy, protože vypadala jako vždy dost nabroušeně.
„Ahoj zlato, už jsi doma?“
„Jo a tenhle tu dělá co? Rychle to ukonči a já jdu do sprchy, čekám tě v pokoji. Jo a ty… Doufám, že to bude ok, vypadáš děsně,“ usmála se ještě Sukyna přítelkyně a zmizela v koupelně.
„Takže… Co se týče toho, proč se Aik naštval a odešel, to vážně chápu. Opravdu to s tebou potom všem není jednoduché. Ale moc ti nepomůžu. Snad jen v tom, co jsem viděla tehdy já. Byli jste dost tajnůstkáři a Aik si tě na každém kroku hlídal tak dobře, že ani jedna holka neměla šanci se k tobě přiblížit víc jak na pět set metrů,“ pohodlněji se usadila na židli a upila z kávy.
„Na to si ani nepamatuji,“ povzdechl jsem si, protože to byla další věc, která mi nějak unikla.
„Ty jsi vážně sklerotik. Je to jen deset let, jak můžeš na všechno zapomenout?“ pokárala mě a znova si upila z hrnku.
„Často nevím, ani co dělám den předtím. Tak je jasný, že nevím, co bylo před takovou dobou.“
„Vážně jsi blbec. No… Tak jinak. Aik byl naštvaný i na mě a dost si mě prověřoval, než jsem se k tobě mohla pořádně přiblížit. I když jsem tě znala skoro od plenky, byla jsem mezi podezřelými. Nedej bože, kdybych se tě dotkla, asi by mi tu ruku rval,“ nahlas se zasmála a plácla mě po rameni, jak kdyby potřebovala odlehčit situaci.
Popravdě jsem to potřeboval, protože tohle bylo vážně silný i na mě… Tolik informací, které jsem nemohl ani vědět, protože se děly za mými zády… Nevěděl jsem, že byl Aik až tak majetnický.
„Jakoukoliv holku, co se na tebe přišla zeptat, Aik odvedl stranou a odehnal. Ani jeden dopis s vyznáním ti nepředal. A co se týká kluků, co měli taky zájem, tak těm ukázal, kdo má u tebe jako jediný šanci. Potají za tebe předělával úkoly, který mimochodem byly děsný. Tobě nikdy nedošlo, že máš nejhorší známku za tři? Ty? Proč ti asi nešla vejška? Nebyl tam on, aby ti stál za zadkem. Spoustu tvých průšvihů vyžehlil a nikdy nezapomněl na žádný z vašich výročí. Na narozeniny sezval komplet partu… Organizoval oslavy… Naplánoval do posledního detailu den, kdy tě donutí, aby si s ním chodil. Ty si udělal vždy to, co on chtěl… Aik je zvláštní člověk, ale tebe miluje víc, než jsem kdy někoho viděla vůbec milovat.“
„Já vím… Je to dost moje chyba, ale… Ale proč z toho všeho nevím nic? Proč si mi nikdy neřekla, jak to bylo?“ ptal jsem se, protože jsem potřeboval vědět vše.
I nepatrná informace mohla dát do kupy to, co po mně Aik chtěl.
„Protože jsem nemohla. I on je můj kamarád. Vždy, když jsem byla v úzkých a to i ve vztahu, tak mi pomohl. Nikdy tě do ničeho netahal, tak si o tom nevěděl. A pomáhá mi dodnes. I to, co ti tu říkám, je vlastně takovej malej podraz, co se jeho týká. Ale zase… Myslím si, že to tak chce. Musíš v tom všem hledat nějaké souvislosti, protože i to že jsi tady, je už předem naplánované. Ty jen jdeš cestou, kterou ti on nakreslil. Možná se to všechno máš dozvědět.“
„Jsem vážně z tohohle zmatený. Moc času mi nedal. Jen dva dny a kam mám dál jít? Kdo ho ještě zná tak dobře jako ty… Sakra…“
Pročísl jsem si vlasy a povzdechl, až mi snad i srdce vypadlo z hrudi. Horší to už být nemohlo.
„Sarah,“ řekli jsme oba najednou a přitom nám skoro vypadly hrnky z ruky.
„Víš, jak mě nesnáší? Ani jednou nebyla v našem bytě a nebaví se se mnou od chvíle, kdy jsem začal s Aikem chodit.“
„S tímhle ti nepomůžu, ale pokud chceš vědět všechno, tak jen ona ti může dát info. Hele… Vyspi se na gauči v obyváku a ráno za ní vyraž. Já jsem už vážně hotová. A dej mi vědět ty blbečku. Mám vás oba ráda a tohle by mě vážně naštvalo.“
Ještě mi rozcuchala vlasy, jak to obvykle dělala a dala pusu na tvář.
„Dobrou,“ usmála se, až mě trochu zahřálo u srdce a pomalu se vytratila do svého pokoje.
Stihla mi však dát na gauč deku a polštář. S chutí jsem to přijal a natáhl se na té pohodlné sedačce, která ještě voněla novotou.
Jenže… Nemohl jsem usnout… Když už, tak jsem se každých deset minut budit a pustil si televizi, aby tu nebylo takové ticho. Když konečně vyšlo slunce, tak jsem na stůl napsal papírek, že jsem odjel a potichu se vyplížil z bytu, abych nikomu nepřekážel. Přeci jen cesta za Sarah byla daleká a nechtěl jsem je vzbudit.
Nasedl jsem do auta a vydal se do pekla.
Sarah byla Aikova sestra. Byly to dvojčata, proto o sobě častokrát věděli víc, než kdokoliv jiný. Jenže Sarah byla génius už od narození a tak se dostala na prestižní školy už jako malé dítě. Nikdy nechodila mezi normální děti, to jen Aik. Ale taky podle toho měla v žilách místo krve jed. Byla tak nechutně otravná, že i deset minut s ní v místnosti znamenal hodinu bolesti hlavy.
Jediný, kdo s ní dokázal mluvit, byl právě Aik. Byla tak strohá, že rozhovor s ní byl většinou o dvou větách: Ahoj… Kdy už jdeš?
Připadal jsem si jak tuňák mezi delfíny.
Neměl jsem ji rád a ona mě ještě víc. Pokud jsem s někým nechtěl mluvit, tak to byla právě ona. To bych si radši provrtal koleno a týden s ním tak chodil. Pochyboval jsem o tom, že mi něco řekne, ale pokud to bylo další vodítko, musel jsem se pokořit.
Ego šlo stranou a srdce převládlo, protože to stále patřilo jen Aikovi.
Ať jsem v životě udělal cokoliv, rozhodně to nebylo nic hezkého, čím bych mu jen trochu naznačil, jak moc ho mám rád.
Ta cesta najednou trvala snad den… Všechno se vleklo. I když jsem jel jen hodinu, bylo to jak rok. S každým kilometrem, co jsem se blížil, jsem opět cítil, jak moc se mi svírá žaludek a srce mi víc a víc bije, jak o závod. Zrychlil se mi dech a studený pot mi rosil čelo.
Možná jsem jen doufal, že tam bude i on… Že se otevřou dveře a v nich místo té saně bude Aik. Doufal jsem v to.
Dojel jsem na místo a ještě dlouho se přemlouval, abych vypnul motor a otevřel dveře u auta. Bylo to, jak kdyby mě tělo neposlouchalo a samo zachovávalo jakýsi odstup.
Nakonec jsem se vysoukal z místa a došel až ke dveřím luxusního domu v té nejlepší čtvrti. Se vším přemáháním jsem zazvonil a čekal.
Už z dálky jsem slyšel, jak dupe po schodech a nebezpečně se blíží. Snad i ta síra šla s ní.
Klika klapla a červenovlasá démonka se objevila ve dveřích.
„Hmmm… Copak tu chceš, June?“
Naklonila mírně hlavu a z jejího falešného úsměvu se mi dělalo špatně. Snad mě chtěla tím pohledem uhranout, jak upřeně mě pozorovala a já se toužil vypařit jak pára, abych už nebyl v její přítomnosti.
„Neumíš pozdravit?“ zvýšila hlas a trochu ustoupila od dveří.
„A… Ahoj, Sarah,“ konečně jsem ze sebe vykoktal pár vět a jen doufal, že mě hned nevykopne.
„Mohl bych jít dál a promluvit si?“
„A když řeknu ne? Co uděláš, skřete?“