„Ichiro! Vstávej!“
Mámin hlas se nesl naším skromným příbytkem a neomylně došel až k mým uším.
„Ichiro! Za chvíli budeme otvírat!“
„Jo, už jdu!“ ozval jsem se nazpátek, aby věděla, že se ji opravdu podařilo mně vzbudit.
Posadil jsem se na futonu a pořádně se protáhl. V zádech mi zakřupaly snad všechny obratle, a když mi lupnul i ten poslední na krku, svěsil jsem konečně ruce dolů a rozhlédl se kolem sebe.
Můj starý pokoj.
Už tak dlouho ho obývám a pořád jsem v něm sám. Není teď nikdo, kdo by vedle mě ležel a budil mě třeba polibkem.
Pomalu jsem vstal a s povzdechem jsem došel do koupelny, abych se aspoň trochu opláchl a dal do pucu.
Když jsem se vrátil do pokoje a otevřel skříň, abych si vytáhl věci na oblečení, moje ruka se zastavila. Konečky prstů jsem pohladil tu černou látku. Brnělo mě v nich, bylo to, jako kdybych hladil Akenu.
Tak strašně mi chybí. Tak moc bych s ním chtěl být, ale on tu není.
Veden steskem, jsem nakonec popadl rukáv mikiny, která tam na ramínku visela už tři roky, a přitiskl si ji k obličeji.
Byla cítit levandulí, kterou máma dávala do každé skříně. Jeho vůně už dávno vyprchala…
Už ani to mi po něm nezůstalo.
Proč jsem zůstal sám? Copak neví, jak nám tu všem chybí? Jeho úsměv, kterým nás zdravil každé ráno, když procházel naší ulicí. Jeho zářivý pohled, který si ani v nejmenším nezadal s těmi nejjasnějšími hvězdami na nočním nebi.
Copak neví, jak moc chybí… mně?
Znovu jsem si povzdechl a nakonec mikinu pustil a zavřel skříň. Sešel jsem schody dolů, abych pomohl mámě otevřít krámek. Nasnídat se můžu potom.
Vyšel jsem před dům a jako první jsem postavil hned vedle dveří ceduli oznamující, že dnes, kromě jiného, budou čerstvé čokoládové dortíky s malinovou náplní.
Pekl jsem je do noci. A začal jsem je péct častěji, než kdy před tím.
Chutnaly mu. Dobře jsem si to pamatoval, jak i přes svůj smutek dortík snědl a ještě mi ho pochválil.
Ale to nebyl jediný důvod…
Nemohl jsem často spát. Myslel jsem na něj, a když se stesk po něm stupňoval, mohl jsem se zbláznit.
Tak jsem se zaměstnal a dlouho do noci pekl, až jsem padal únavou a usnul okamžitě, jen co se moje hlava dotkla polštáře.
Zůstal jsem na moment stát před krámkem. Rozhlédl jsem se kolem sebe a můj pohled zůstal viset na posledních domcích naší ulice, odkud pravidelně vycházel.
Ale ač jsem si to přál sebevíc, Akeno tam nebyl. Nikdo už skoro tři roky neviděl jeho zářivě oranžovou mikinu.
„Dneska jsou to tři roky, co?“ ozval se vedle mě mámin hlas.
Postavila židle ke stolku, který už stihla vytáhnout, aniž bych si toho všiml, jak jsem byl zamyšlený.
„Jsou,“ přikývl jsem.
„Vím, že ti chybí, ale co se stalo, stalo se. Byla to chyba, ale vrátit čas se nedá. Musíš doufat…“
„V co mám doufat?“ posteskl jsem si. „Myslíš si, že se tu zčistajasna objeví? Kdo ví, kde je mu konec. Nikdo o něm nemá zprávy a ani jeho šéf z práce. Proč se to vlastně tak pokazilo? Jeden jediný papírek, který zůstal ležet na stole. Jeden papírek,“ dořekl jsem skoro naštvaně.
„Stávají se horší věci, Ichi,“ pohladila mě máma po zádech.
„Ale neměly by,“ povzdechl jsem si a raději vešel dovnitř, abych uložil zákusky a pečivo do vitrínky a pak se šel konečně nasnídat.
Den utíkal tak jako každý předešlý. Nebyl důvod nechávat otevřeno ani déle, protože nebyl nikdo, kdo by přišel později. Nikdo mi to neslíbil.
I když ze začátku jsem dlouho do večera sedával před krámkem, než jsem nakonec po několikerém domlouvání vstal a uklidil i ty poslední dvě židle a stolek.
„Budeš ještě něco potřebovat? Zajdu se projít,“ zavolal jsem na mámu, která právě vyprovázela posledního zákazníka.
Jen na mě mávla rukou, že je to v pohodě.
I když jsem snad tisíckrát chtěl jít jiným směrem, stejně mě nakonec mé kroky zavedly vždy k jednomu.
Zastavil jsem se před tou vysokou mříží a jen se tak díval. Byl jsem tu často posledním hostem. Majitel zahrady si už na to zvykl a nechával mě tu do té doby, než on sám zavřel.
Čekal jsem.
Po chvíli se ozvalo tiché zavrčení a velká bílá kočka s černými pruhy se vynořila ze stínu, které se už tvořily s přicházejícím večerem.
„Ahoj, Kibō,“ sedl jsem si na trávu.
Tygřice se zastavila. Chvíli na mě s tichým vrčením hleděla, a pak začala chodit kolem mříží a otírat se o ně.
„Taky ti chybí, viď?“ zeptal jsem se jí, jako by mi mohla odpovědět. „Je mi líto, ale já tě nepohladím. Nejsem… nejsem Akeno,“ dodal jsem tiše.
Jako by rozuměla mým slovům, zastavila se. Sedla si na zadek a z jejího hrdla vyšlo silnější zavolání.
Když se za ní ozvalo dvojí knikání, jen pootočila hlavu, jako by se chtěla ujistit, že je vše v pořádku.
„Ani nevíš, jak by byl šťastný, kdyby je viděl,“ usmál jsem se, když přiběhly dvě chlupaté koule a hned se zvědavě přiblížily k mřížím a svým pohledem a kňouráním mě úplně vybízely, abych je pohladil.
Kibō jen seděla opodál a vše pozorovala. Když si po chvilce pohodlně lehla, odvážil jsem se.
Byl to pokyn k tomu, že se můžu přiblížit. Taková tichá dohoda mezi námi.
Posunul jsem se blíž k mřížím a natáhl ruku. Mláďata se hned přitiskla na mříže, aby byla co nejblíže. Nejdříve jsem opatrně podrbal na zádech jedno a pak druhé. Po celou dobu jsem však ale pozoroval Kibō. I když mi tohle dovolila, stále jsem se jí bál.
Jedno mládě mě vyzývavě kouslo do ruky a pak doběhlo.
„Nemůžu jít za tebou,“ usmál jsem se a začal hladit druhé, které bylo o něco klidnější, a řekl bych, že i mazlivější.
První kotě se rozběhlo ke Kibō a začalo po ní lozit. Ta jen položila hlavu do trávy a trpělivě snášela útoky svého potomka.
„Zítra konečně dostanete jména,“ podrbal jsem malého tygříka za uchem. „Určitě přijdu a donesu vám něco dobrého. Bude to velká sláva, tak se na to dobře vyspěte.“
Chtěl jsem si ho ještě pohladit, když se náhle Kibō postavila na všechny čtyři a zahleděla se na mou stranu.
Ztuhnul jsem. Tohle ještě nikdy neudělala. Vždy čekala, až si koťata pohladím a sám se odsunu dál.
Cuknul jsem rukou a rychle se po zadku posunul dozadu.
„Neboj se jí, jen se chce přivítat,“ ozval se za mnou náhle hlas.
Nevím, jestli ze strachu z Kiby, nebo z toho, co jsem teď slyšel, se mi divoce rozbušilo srdce.
Měl jsem problém se nadechnout a strach se otočit, jestli se mi to nezdá. Seděl jsem celý ztuhlý a jen se díval na Kibō.
Pomalým krokem se k nám blížila a celou dobu větřila, jako by se i ona chtěla ujistit, že je to opravdu on.
Cítil jsem jeho tělo, když si za mnou přidřepnul a díval se na jeho ruku, která se opatrně natahovala k mřížím. Zapomněl jsem dýchat…
„Zlobíš se na mě?“ ozval se tiše vedle mého ucha.
Postavily se mi všechny chloupky na zátylku, a to mě konečně probralo.
Sklonil jsem hlavu a přemlouval slzy, aby se nedraly ven. Nechtěl jsem ukázat svou slabost.
„Tři roky, Akeno,“ zašeptal jsem. „Tři roky…“
Akeno se víc zapřel o má záda, aby dosáhl na mříže. Nestrčil ruku dovnitř, tak jako obvykle. Byl opatrný. Věděl, že tři roky je hodně dlouhá doba na to, aby beze strachu mohl pohladit Kibō tak jak kdysi.
Ta mezitím došla blíž. Střídavě pozorovala nás a střídavě koťata. Ty, jako by pochopily důležitost tohoto okamžiku, zůstala stát dál a vyčkávala, jak se jejich máma zachová.
„Je mi to líto,“ ozval se znovu jeho tichý hlas. „Je mi líto, že jsem ten lístek zapomněl. Víš, tolikrát jsem ti chtěl napsat. Tolikrát… Ale nevěděl jsem, kam to poslat. Tak často jsem chodil vaší ulicí a ani jsem si neuvědomil, že vlastně nevím, jak se jmenuje. Vlastně ani tvé přímení. Hodněkrát jsem ti chtěl poslat dopis, ale nevěděl jsem kam.“
Kibō už došla k nám. Zastavila se a chvíli se na nás upřeně dívala. Najednou, jako by se rozpomněla, tiše zavrčela a postavila se bokem k mřížím.
„Už jsem zpátky, Kibō,“ Akenovy prsty se pohnuly a opatrně pohladily její srst. „Ale musíme si na sebe zase pomalu zvykat. A musíš mě seznámit s tvými koťaty.“
Kibō, jako by tomu rozuměla, jen zavrněla a přitiskla se víc na jeho ruku. Ještě jednou ji pohladil a pak ji stáhnul.
V tu chvíli jsem to už nevydržel a chytl ji. Otočil jsem se a zadíval se do Akenovy tváře.
Je to on. Opravdu je to on a stále stejně krásný.
Přitáhl jsem si ho do náruče a pevně ho objal.
„Strašně jsi mi chyběl,“ tiskl jsem ho k sobě. „Kdybych aspoň věděl, kam přesně jsi vůbec jel. Nevěděl jsem o tobě vůbec nic. Myslel jsem si, že tě už neuvidím.“
Držel jsem ho pevně a stále nemohl uvěřit tomu, že je tady. Chvěl jsem se stejně jako on. Jeho ruce mě objaly a položil hlavu na mé rameno.
„Strašně dlouhá doba. Bál jsem se, že mě už nebudeš chtít vidět.“
Na rameni jsem ucítil vlhko a Akeno se ještě víc roztřásl.
„Byl jsem strašně zmatený, když pro mě přijeli. Bylo to nečekané a já… Nevěděl jsem, co mám dělat a rozhodnutí, že musím odjet, bylo nedokladné a na mně moc rychlé. Mrzí mě, že jsem zapomněl lístek s adresou. Chtěl jsem se vrátit, když jsem si vzpomněl, ale nechtěli kvůli mně otočit letadlo.“
„Myslel jsem, že se vrátíš za pár dní,“ pohladil jsem ho po zádech. „Ale…“ pustil jsem ho a mírně ho od sebe poodstrčil a zadíval se mu do uslzených očí. „Nezlobím se na tebe. Čekal jsem. Doufal jsem, že se vrátíš.“
„I přesto, že jsme spolu byli jen jeden večer a jednu noc?“ otřel si oči a překvapeně na mě hleděl.
„Věřil jsem ti,“ přikývl jsem. „Pamatuješ, co jsem ti tenkrát řekl? Myslel jsem to vážně. Miluji tě.“
Z očí se mu nezadržitelně spustily další slzy. Ale… Usmíval se.
„Taky tě miluji,“ přitiskl své rty na mé.
Polibek… Hřejivý polibek, kterým jsme oba vyslovili to, co jsme měli uvnitř sebe.
„Bál jsem se, že se už z toho Mexika nevrátíš,“ promluvil jsem konečně, když se naše ústa rozpojila.
„Myslel jsem, že jen vyřídíš to dědictví a vrátíš se. Stejně se mi tomu pořád nechce věřit. Říkal jsi, že jsi sirotek,“ řekl jsem mírně vyčítavě.
„Víš, ani jsem netušil, že máma měla sestru. Byl jsem hodně malý, když umřela, a nikdo jiný z rodiny už nezbyl, aby mi to řekl.“ sklonil hlavu a zadíval se na svou ruku, která mě hladila po noze. „Teta zas nevěděla, že jsem se narodil. Prý to zjistila až chvíli před tím, než umřela. Věděla, že se to stane a nechtěla svůj majetek nechat úřadům. Měla strach, že by se to stejně dostalo do nesprávných rukou. Proto mámu začala hledat a místo toho našla už jen mě.“
„Stávají se různé věci,“ chytl jsem ho za tu ruku a jemně ji stiskl. Stále se mírně chvěla. Jako by měl pořád strach, co bude dál.
„Chtěl jsem se vrátit hned, jak by bylo všechno vyřízeno, ale dostal jsem nabídku. Dlouho jsem se rozmýšlel. Věděl jsem, že když to přijmu, že se tu neukážu tři roky. Ale nakonec jsem to přijal. Chápu, že se asi zlobíš, že jsem si vybral místo tebe tohle. Ale splnil se mi sen.“
Pustil jsem Akenu a vstal jsem. Srovnal jsem si oblečení a pak se zadíval na něj, jak stále sedí zkroušeně na trávě a bojí se na mě podívat.
„Nezlobím se. Jen… Stýskalo se mi. Bál jsem se, že se ti tam něco stalo a už tě neuvidím.“
„Promiň, Ichiro. Opravdu jsem nechtěl. Kdybych jen nezapomněl ten lístek s adresou, všechno bys věděl. I to, že jsem před měsícem dodělal konečně tu školu a mohl se vrátit domů. Už nejsem obyčejný ošetřovatel jen podle knížek, vystudoval jsem to.“
Náhle se postavil tak rychle, až jsem překvapením couvnul. Došel k lavičce, vedle které stály dva velké kufry. Jeden otevřel, chvilku se v něm přehraboval a vrátil se ke mně.
„Tady… Tohle všechno jsem ti chtěl poslat,“ podával úhledně převázaný štos dopisů.
Překvapeně jsem to převzal. Rozvázal jsem mašli a jednu obálku po druhé jsem si prohlédl. Všechny měly známku a v místě adresy bylo napsáno pouze – Ichiro – Yokohama - Japonsko. Nic víc…
Hleděl jsem na ty dopisy a chvíli nevěděl co říct.
Tohle všechno… tohle jsem si mohl už snad stokrát přečíst. Jen kdyby nezapomněl ten lístek u nás na stole, když tak spěšně ráno odcházel.
Ale… On nezapomněl jen ten lístek.
Vzpamatoval jsem se po chvíli. Rychle jsem se sehnul k jeho kufrům. Strčil do něho dopisy a zavřel ho. Popadl jsem ten větší a chytl jsem Akenu za ruku.
„Pojď,“ potáhl jsem ho za sebou.
Jen se ohlédl po Kibě a koťatech, kteří už pomalu mizeli někde ve svém výběhu. Rychle vzal druhý kufr a už se nechal táhnout ven.
U brány jsme jen mávli rukou na usměvavého majitele, který byl očividně rád, že se Akeno vrátil, a za chvíli jsme už rychlým krokem mířili k nám domů.
Celou cestu jsme mlčeli, ale naše ruce se ani na chvíli nerozpojily. Šli jsme tou známou cestou k našemu domu, kterou osvětlovaly lampy, co se postupně rozsvěcovaly, jako by nám ukazovaly směr. Jen hrkot koleček obou kufrů přerušovalo to ticho, které tu teď navečer panovalo.
Vysmeknutí Akenovy ruky mě však zastavilo.
Byli jsme právě na začátku naší uličky.
„Nic se tu nezměnilo,“ vydechl Akeno, když se zadíval mezi domky.
Otočil jsem se na něj a teprve teď, ve světle pouličních lamp jsem si uvědomil, že se vlastně o něco změnil. Dospěl… Bylo to vidět v jeho očích.
„Pojď, chci ti něco ukázat,“ znovu jsem ho potáhl za ruku k našemu krámku.
Když jsme k němu došli, znovu se zastavil a váhavě se podíval na dveře.
„Nejsem si jistý…“
„Neboj, je to v pohodě,“ otevřel jsem dveře.
„Jsme doma!“ zavolal jsem.
„Jsme?“ ozvala se máma se smíchem a už byly slyšet její kroky mířící k nám. „Ichiro, ty jsi pil?“
Objevila se před námi a v tu chvíli se zarazila.
Překvapeně hleděla na Akenu.
„Dobrý večer,“ řekl opatrně.
„Vítej doma,“ konečně se máma usmála.
Jeho ruka, kterou jsem stále držel, se znovu začala třást. Otočil jsem se na něj. Jeho oči, které teď visely na mámě, byly zase plné slz.
„Co se…“
„Omlouvám se,“ přerušil Akeno šokovanou mámu. „Já… nečekal jsem, že tu budu vítaný. Jsem rád, že vás vidím. Často jsem na vás vzpomínal.“
Nečekaně se mi vytrhnul a došel k ní. Ještě jednou se na ni podíval a pak ji objal.
„Vítej doma,“ řekla mu ještě jednou a pohladila ho po zádech.
„Jsem zpátky,“ odpověděl tiše.
Tohle přivítání bylo i pro mne nečekané. S úsměvem jsem se na ně díval. Nebyl jsem jediný, komu Akeno chyběl, i když jsme spolu strávili jen jeden večer. I máma si ho za tu chvilku oblíbila a ve chvílích, kdy mi bylo smutno, seděla se mnou a povídali jsme si o něm.
Tenhle člověk se nám oběma zaryl hluboko do našich srdcí. Ale… mně víc.
„Připravím večeři,“ pustila ho máma po chvilce z objetí a odstoupila. „Odnes si zatím věci nahoru do pokoje.“
Akeno na ní a pak na mě překvapeně pohlédl.
„Kam bys asi takhle šel? Počítám, že ve tvém bytě už stejně bydlí někdo jiný,“ popadl jsem oba kufry a zamířil rovnou nahoru.
Do mého pokoje.
Už v něm nebudu sám. Aspoň ne dnes večer…
Celou dobu, od první chvíle, kdy se Akeno přede mnou objevil, jsem uvnitř sebe cítil nervozitu. Byl to pocit, který jsem těžko zvládal. Tak moc jsem byl šťastný, že se vrátil. Bylo to jako sen. Všechno kolem plynulo nezávisle na mně, jako by se mně to ani netýkalo. Ani nevím, jak jsem vyšel ty schody, ale najednou jsem stál uprostřed svého pokoje a díval se na Akenu.
Na toho, kdo mi tak strašně moc chyběl.
Může člověk věřit na lásku na celý život? Na lásku na první pohled?
Jak moc silný cit tohle musí být, že ani po třech letech nevyprchá a člověk stále doufá, že se milovaná osoba vrátí?
Doufal jsem… Po celou tu dobu. A on se vrátil. Je tady.
Snad mi to teprve teď všechno došlo. Nejspíš jsem nebyl schopen to všechno v klidu pobrat. Třásl jsem se jako osika, ale byl jsem šťastný. Jak v mátohách jsem došel ke skříni a otevřel ji. Vytáhl jsem jeho mikinu a ukázal mu ji.
„Zapomněl jsi tu tohle. Vlastně… Nechal jsi tu kousek sebe.“
Akeno došel ke mně a vzal mikinu do ruky. Stejně jako já ráno, teď on ji přitiskl ke tváři a přivoněl si.
„Voní stejně jako ty. Tahle vůně mi tě vždycky připomínala,“ odložil ji nakonec na židli a pak se na mě nečekaně přitiskl. „Strašně moc jsi mi chyběl,“ pevně se mě držel. „Je možné někomu po první noci říct, že ho miluje?“ zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.
Neodpověděl jsem mu. Sklonil jsem se a políbil ho.
Na jeho měkké a teplé rty. Líbal jsem ho a dával mu tím svoji odpověď.
Miluji tě, Akeno…
Už jsem se nedokázal držet zpátky. Ruce jsem zasunul pod jeho triko, abych se mohl dotknout jeho pokožky. Jeho tělo si mé prsty stále dobře pamatovaly. Začaly mě brnět stejně jako ráno, když jsem pohladil látku jeho mikiny.
Je to opravdu on.
„Jsi tady…“ zašeptal jsem, když jsem ho pokládal na futon. „Už tě nikam nepustím.“
Odhalil jsem jeho tělo. Jeho pokožka už nebyla tak bílá. Byl jemně opálený, a to mu ještě víc přidávalo na kráse.
„Jsem tady,“ odpověděl mi také šeptem.
Nedokázali jsme ani jeden zastavit naše ruce. Jako bychom potřebovali připomenout vše, co nám bylo celé ty tři roky odpíráno.
Líbal jsem ho po celém těle a nedokázal se ho nabažit. Poslouchal jsem jeho jemné vzdechy, které lahodily mému uchu, jako ta nejkrásnější hudba na světě. Jeho tělo, které se mi po chvilce ukázalo v celé své přirozené kráse, bylo stále tak nádherné, jak jsem si ho pamatoval.
Jen stěží jsem se držel, abych nebyl příliš hrubý. Ale ani on se nedokázal držet zpátky.
Toužili jsme po sobě. Strašně moc. Všechno to odříkání za celou tu dobu nás uvrhlo do naprostého pobláznění.
Ano, jsem blázen… Jsem blázen do něj.
Z jeho úst se vydralo tlumené zasténání, když jsme se spojili v jedno tělo. Milovali jsme se s vášní, kterou jsme v sobě tak dlouho drželi.
Byli jsme tu jeden pro druhého a všechno ostatní bylo teď mimo nás.
Jeho roztřesené tělo se dostalo do mírné křeče, když prožíval svou chvíli naprostého opojení. Mezi prsty mi procházelo jeho sperma, které se v jednotlivých dávkách usazovalo na jeho snědém břiše.
Nedokázal jsem se pořádně nadechnout, když mě jeho zadeček svíral v intervalech jeho uspokojení a mně se s posledními přírazy málem zatmělo před očima.
„Čekal jsem na tebe,“ rychle jsem oddechoval, když jsem dolehl na jeho tělo. „Jen na tebe.“
Zvedl jsem hlavu a díval se do jeho očí, které teď zářily ještě víc.
Usmíval se a s jemně pootevřenými rty také rychle oddechoval.
„Bál jsem se, už mě nebudeš chtít,“ nadzvedl hlavu a přitiskl se na má ústa.
Jeho sametový jazyk hladil ten můj. Jako by mě chtěl tím polibkem umlčet. Jako by měl strach, že uslyší něco, co by jeho srdce neuneslo.
Ale nic takového nebylo. Neodehnal jsem ho.
Zamiloval jsem se do něj už dávno. Strašně dávno… A i když jsme byli tak dlouho a tak daleko od sebe, stále jsem doufal, že se vrátí.
„Chci tě. Pořád. Nejspíš by se ze mě stal starý mládenec nebo poustevník, kdyby ses nevrátil.“
Akeno se zasmál. Nahlas a upřímně.
Byl jsem rád. Usmíval jsem se i já.
Ležel bych a objímal se s ním snad celou noc. Ale mámino volání k večeři nás probralo.
„Musíme jít dolů,“ políbil jsem Akenu ještě jednou, než jsem se zvedl. „Zajdeme se ještě rychle opláchnout.“
Je opravdu zpátky. Mé přání se splnilo a já byl opravdu šťastný.
Chytl jsem ho za ruku a pomohl mu vstát.
Zítra svým úsměvem opět rozzáří naši ulici. A já půjdu po jeho boku.
Už nikdy tu ruku nepustím...