Déšť neustával, a i když drobný, přesto byl čím dál víc hustější a já cítil, jak mi oblečení postupně vlhne až na tělo. Akenovi se přilepily vlasy k hlavě a když se konečně přestal dívat k nebi, měl jsem chuť mu je stáhnout z čela. Už mi cuklo v ruce, ale na poslední chvíli jsem se zastavil.
„Můžeš se u nás aspoň usušit,“ ukázal jsem rukou za sebe, směrem k našemu krámku.
„Já nechci obtěžovat,“ udělal krok vzad, jako by chtěl odejít.
„Neobtěžuješ. Kdyby ano, neptal bych se,“ řekl jsem rychle a svěsil jsem ruku k tělu. „Bydlím jen s mámou. Nebude ji to vadit. Je moc hodná.“
Akeno se zastavil a bylo vidět, že se opravdu rozhoduje.
„Když já nevím,“ mírně sklonil hlavu a zadíval se do země.
Pod našimi nohami se začaly tvořit menší kaluže. Dopadající kapky na nich tvořily bubliny, které vzápětí praskly. Jako by naznačovaly, jak je život krátký a pokud se člověk nerozhodne hned, uteče mu něco pod rukama.
„Je škoda tenhle den ukončit sám. Máš narozeniny a já bych byl rád, kdybys byl dneska mým hostem,“ zvedl jsem konečně ruku a prsty se dotkl jeho mokrého zápěstí.
Udělal krok. Ne však zpátky k sobě domů, ale ke mně.
Chytl se mně a naznačil, abych ho vedl, i když věděl, který krámek je ten náš.
Mírně se ochladilo a my byli úplně mokří. Ale jeho ruka, která se mírně chvěla, byla příjemně teplá. Stiskl jsem ji a konečně jsme společně vykročili k nám domů.
Bylo to jen kousek a za celou dobu ani jeden z nás nepromluvil. Otevřel jsem dveře, prošli jsme krámkem a zamířili dozadu, do obytné části. Jen menší pokoj, který sloužil jako obývák kuchyňka, a vedle ložnice pro mámu. Už tři roky ho obývá sama. Od doby co umřel táta. Ze začátku jsem spal s ní, ale později, když to bylo lepší, jsem se odstěhoval zpět na patro do svého pokoje.
„Ichiro?“ ozvala se máma, když jsem zavolal do bytu, že jsem doma.
Objevila se ve dveřích.
„Vidím, že máme hosta,“ usmála se na Akenu. „Vítejte,“ ustoupila, aby mohl vejít.
„Už jsem si říkala, kde jsi, když tam tak prší. Jste oba dva úplně mokří. Osušte se a já zatím připravím večeři.“
Ukázal jsem Akenovi, kde máme koupelnu a zaběhl jsem do svého pokoje pro nějaké věci.
„Dám ti to na šňůru, tak se jen převleč. Jestli chceš, můžeš se osprchovat,“ podal jsem mu náhradní oblečení a čistou osušku.
Chvilku stál, jako by se nemohl rozhodnout, ale pak poděkoval a začal se svlékat. Nejspíš bych tam stál také a díval se na něj, jak je krásný, zvlášť když postupně začal odhalovat své tělo. Ale když se jeho ruce zastavily v momentě, když si chtěl stáhnout kalhoty, vzpamatoval jsem se.
„Já… nebudu rušit,“ mírně jsem se zakoktal.
Myslím, že jsem se i červenal, tak jsem raději rychle zmizel za dveřmi. Opřel jsem se o stěnu vedle nich a musel se vydýchat.
Opravdu… I ten kousek těla, co jsem měl možnost vidět, mi potvrdil, že je opravdu nádherný.
Teprve když jsem uslyšel, jak teče voda, odlepil jsem se od stěny a zamířil do svého pokoje, abych se i já převlékl.
Když jsem sešel dolů, máma už připravovala stůl. Většinu jídla už měla nachystanou, když na mě čekala s večeří, tak jen něco malinko dodělala a přidala jedno prostírání navíc.
Uprostřed stolu byla hromádka čerstvého daifuku a ona se s úsměvem dívala, jak už po něm natahuji ruku.
„Počkej na hosta,“ pokárala mě za moji netrpělivost.
Ale moc dobře věděla, jak právě tohle miluji a jedl bych to snad každý den.
Netrvalo dlouho a Akeno vyšel z koupelny. V ruce měl své věci a nevěděl, kam si je může dát, aby proschly. Hned jsem vyskočil na nohy a vzal mu je. A než jsem se vrátil, už seděl u stolu a živě se bavil s mou mámou.
Seděli jsme tam společně něco přes hodinu. Jídlo ze stolu pomalu mizelo a já se musel hodně krotit, abych všechno daifuku nesnědl sám. Popíjeli jsme saké a zábava bylo opravdu příjemná a nenucená. Máma nějakým zázrakem, tak jak to umí jen ona, vyzvěděla na Akenovi snad vše od jeho narození.
Ale když se malá hodinová ručička posunula blíž k dvanáctce, omluvila se, že je unavená a šla spát.
„Děkuji za pěkný večer,“ otočil se na mě Akeno, když jsme zůstali sami. „Opravdu jsem ještě nikdy neměl tak hezké narozeniny.“
Z toho, co na sebe mámě prozradil, jsem zjistil, že vyrůstal v sirotčinci, kde na své narozeniny dostal k jídlu jen jeden rýžový koláček navíc.
Pomalu jsem pouklízel stůl, a když jsem viděl, jak Akeno nerozhodně stojí a neví co dál, ukázal jsem mu rukou ke schodům.
Vyšli jsme nahoru.
„Jen nachystám spaní,“ omluvně jsem se na něj podíval a začal vytahovat i náhradní futon a přikrývky.
„Nerad bych opravdu rušil,“ postával Akeno u dveří a díval se na mě, jak chystám spaní. „Domů to nemám daleko, to bych nějak zvládl.“
Podíval jsem se k oknu. Stále pršelo a nevypadalo to, že by mělo přestat.
„Věci máš ještě mokré, nachladil by ses,“ zamítl jsem. „A mně to vážně nevadí.“
Přešel jsem k vypínači a zhasl. Chytl jsem Akenu za ruku a potmě ho dovedl k futonům.
„Vážně mi to nevadí,“ potáhl jsem ho dolů, až dosedl na zadek.
Já se pak bez řečí uložil na druhý, ruce si založil za hlavu a pozoroval jeho siluetu.
„Vážně jsem neměl nikdy tak hezké narozeniny,“ lehl si po chvilce vedle mě.
Otočil se na bok a taky mě pozoroval.
„Opravdu děkuji.“
I v té tmě jsem viděl, jak se usmál. Taky jsem se otočil na bok, abych na něj lépe viděl.
„Každé ráno chodíš naší uličkou a víš… Musím se ti k něčemu přiznat.“
„Hm? K čemu?“
„Vždycky se těším, až zas půjdeš kolem. Dneska jsem měl vážně strach, že nepřijdeš. Úplně jsem tě v té černé mikině přehlídnul.“
Jeho oči se i v té tmě zaleskly, když je otevřel do široka, jak byl překvapený.
„Vážně?“
„Vážně,“ přikývl jsem.
Podepřel jsem si rukou hlavu a trochu se k němu naklonil.
On se na mě ještě chvilku mlčky díval, ale pak zvedl ruku a já ucítil lehký dotek na své tváři.
Chytl jsem ho za ní.
„Promiň, já… Jen jsem chtěl vědět, jestli se mi nezdáš,“ cukl mírně s rukou.
Chtěl ji stáhnout, ale já ji pevněji sevřel. Promnul jsem jeho prsty a pak si ji přitiskl ke rtům.
„Líbíš se mi už strašně dlouho. Jen… Neměl jsem nikdy odvahu k tobě promluvit,“ konečně jsem ruku pustil a položil zpět hlavu na polštář.
„A proč?“
„Co proč?“
„Proč jsi neměl odvahu?“
Chvilku jsem přemýšlel a vybavoval si zpětně snad všechna ta rána, kdy procházel naší uličkou. Na jeho oranžovou mikinu, která vždy zaujala jako první. Na jeho úsměv, který ho doprovázel a věnoval ho každému, kdo ho pozdravil, či se na něj jen podíval.
„Připadal jsi mi nedosažitelný. Jako někdo, koho lidi uctívají… Jako bys patřil všem. Já vím, je to asi hloupost, ale tady tě skoro každý vyhlíží, jestli zas půjdeš kolem,“ povzdechl jsem si. „Tak možná proto jsi mi připadal nedosažitelný.“
„Ale nikdo na mě dneska ráno nepromluvil. Jenom ty,“ znovu zvedl Akeno ruku a celou dlaní mi ji přitiskl na tvář.
Nejen jeho úsměv, ale i jeho dotek byl hřejivý. Jako by do mě proudilo štěstí…
„Moc ti za dnešek děkuji, Ichi,“ sklonil se ke mně a jeho rty se jemně dotkly mých.
„Nemáš za co děkovat,“ zašeptal jsem. „Rád jsem to pro tebe udělal. Bylo mi smutno z toho, jak jsem tě ráno viděl.“
Chytl jsem ho znovu za ruku a stáhl ji na polštář. Náhle jsem pocítil potřebu se ho také dotýkat. Pohladit ho…
Zvedl jsem se a nečekaně, leč opatrně ho položil na záda a lehl si na něj.
„Bylo by hloupé hned první den někomu říct, že ho miluji?“
Měl jsem hlavu skloněnou až k němu a jeho dech hladil mou tvář.
Akeno zvedl ruce a pohladil mě po pažích, táhl je na ramena, a pak jen bříšky prstů zkopíroval linii mého krku a následně je zabořil do mých vlasů.
„Myslím, že to není hloupost,“ zašeptal i on a vzápětí si mne přitáhl blíž.
Jeho měkké rty se dotkly mých.
Přivřel jsem oči, když mnou projel ten hřejivý pocit, který se mi začal rozlévat tělem.
Jako by mě samotné slunce zahřívalo svými paprsky…
V tu chvíli jsem nad vším přestal uvažovat.
Ten člověk mě naprosto pohltil svým nádherným JÁ.
Měl jsem najednou pocit, jako bych ho znal věky.
Opětoval jsem mu polibek… Pohladil jsem svým jazykem jeho a mé ruce ho snad samovolně začaly hladit, aniž bych jim k tomu dal přímý rozkaz.
Když jsem zasunul jednu ruku pod triko a pohladil ho po břiše, jeho svaly se mírně stáhly a pak s jemným třasem povolily, když tiše vydechl do mých úst.
„Je hloupé někomu první den říct, že se s ním chce milovat?“ zeptal se tiše Akeno, když jsem přerušil polibek.
Mírně jsem se nadzvedl, zasunul ruku ještě víc pod triko a pak ho potáhl nahoru.
„Myslím, že to není hloupost, když to chtějí oba,“ poslední slova jsem už věnoval jeho roztřeseným svalům na břiše.
Líbal jsem ho snad na každém kousku kůže. Krátce jsem se pozdravil s jeho bradavkami, a ještě cestou níž po jeho těle jsem cítil jejich tvrdost na jazyku.
Krátce jsem zaváhal, když jsem se zastavil těsně u lemu volných kraťasů, které skrývaly ten největší poklad. Ale jeho nadzvednutí v bocích, mi dalo jasný souhlas.
Odhalil jsem tu poslední část jeho těla…
Tiše jsem vydechl, když jsem viděl tu krásu, které jsem již nedokázal odolat.
Promnul jsem ho jednou rukou a opatrně přitiskl rty na jeho špičku. Jemně jsem mu stáhl předkožku a pak už ochutnával první kapky na jeho erekci. Během chvilky, kdy jsem opakovaně schovával jeho pevný úd ve svých ústech a dráždil ho jazykem, začal rychleji a hlasitěji oddechovat.
Pro mé uši to byla rajská hudba, když slabě zasténal.
Jeho ruce se přestaly zapírat o má ramena, volně sklouzly na futon a pevně sevřely prostěradlo.
Má touha po něm vzrůstala každou vteřinou. Cítit jeho chuť, to, jak se chvěje a sem tam mu cuknou ruce, cítit, jak mě svírá nohama, když se jeho vzrušení stávalo silnější…. Tohle mi už rozhodně nestačilo…
„Akeno,“ pustil jsem ho a posunul se po jeho těle výš, abych mu viděl do očí.
„Můžu?“ zašeptal jsem a dvěma prsty naznačil průnik do jeho zadečku.
Strašně moc jsem ho chtěl. Opravdu… Už od chvíle, kdy se naše ústa poprvé spojila v horkém polibku, jsem toužil spojit se s ním v jedno tělo.
S krátkými nádechy a výdechy, s pohledem upřeným do jeho očí, se vzrušením, které naprosto ovládlo mé tělo, jsem očekával jeho odpověď.
Pohnul jsem se a několikrát se o něj otřel. Jeho tvrdý penis se otiskl do mého břicha a zanechával na něm vlhkou cestičku.
„Neptej se,“ odpověděl stejně tiše.
I v jeho hlase byla cítit touha a vzrušení. Také on se nedočkavě několikrát pohnul.
Málem jsem vypustil duši, když se jeho ruce přesunuly z futonu mezi naše těla. Potáhl mi kalhoty níž a pak stiskl mou erekci v dlani.
„Nemám tu nic, co by… Nepočítal jsem s…“
„Nevadí,“ přerušil mě a na potvrzení svých slov víc roztáhl nohy.
Ještě jednou promnul můj penis a pak ruku posunul níž. Chytl mě pevně za zápěstí a tlakem donutil mé prsty zajet do jeho tepla.
Druhou rukou si mě přitáhl a své zasténání utišil polibkem.
Víc nebylo potřeba váhat.
Vložil jsem do polibku vše, co jsem k němu cítil. Snažil jsem se být jemný, i přesto jak moc mě chtíč ovládal. Dlouho jsem byl sám, stejně jako on a já nechtěl nic pokazit.
Opravdu jsem ta slova myslel vážně.
Jsem do něj zamilovaný už dávno. A teď…
Zatajil jsem dech, stejně jako on, když jsem se do něj po chvíli nasunul. Zůstal jsem pár vteřin nehybně, a vstřebával ten nádherný pocit, který mě donutil zavřít oči.
Jeho horko ke mně sálalo z každého kousku jeho těla.
Nedokázal jsem ho líbat, když jsem se v něm začal pohybovat. Musel jsem opustit jeho ústa, abych popadl dech, který mi začal docházet s tím, jak se na mě hrnula vlna přicházejícího orgasmu.
Zachvátila celé mé tělo… Celé mé JÁ tomu naprosto propadlo.
Pevně zapřený o ruce, přes které měl zaháknuté své nohy, jsem do posledních přírazů dal vše.
Opřený o jeho čelo jsem se mu zblízka díval do očí a jen jazykem přejel jeho rty, když jsem prožíval své blaho.
Nedokázal jsem se ani včas vysunout, když to na mě přišlo.
Plnil jsem jeho zadeček a moji nehybnost, která mě v ten moment naprosto paralyzovala, doplňoval on pohyby svých boků.
Když největší nápor polevil, vsunnul jsem ruku mezi naše těla. Několika naučenými pohyby jsem Akenu donutil sténat nahlas, když se jeho bílé poděkování přilnulo k rozpálené pokožce na jeho břiše.
Nezvládal jsem se už držet na rukách. Dolehl jsem na něj celým svým tělem.
Objal mě rukama i nohama. Pevně mě sevřel a já neměl ani šanci se z něj vysunout.
Jako bychom byli srostlí a měli tak zůstat navždy.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se znovu do jeho očí, kterým vzrušení dávalo zvláštní lesk.
Miluji tě, problesklo mi hlavou, ale nahlas jsem to nevyslovil.
Strach, že bych ho tím odradil, že bych ho tím odehnal jen chvilku potom, co jsme se milovali, mi to nedovolil.
Nemůžu ho hned první den, co jsem na něj promluvil, zahltit svými city. Budu doufat, budu si přát, že snad i on ke mně jednou bude cítit to samé.
Ale…
Nemůžu to po něm chtít hned teď.
Co když je tu jen proto, aby nebyl dneska sám? Aby nebyly jeho narozeniny tentokrát smutné, tak jako každý rok?
Co když se sebere, odejde a zas to bude jen někdo, kdo každé ráno prochází ulicí a na všechny se usmívá?
Nepatří jen mě… Patří i ostatním. Všem těm, kteří ho vyhlíží a těší se na to, až zas půjde kolem.
Sevřelo se to ve mně smutkem nad tím, že se opravdu může stát něco takového.
Rozpojil jsem jeho nohy, abych se z něj mohl vysunout.
Ale on je zas hned kolem mne omotal a ještě víc si mě na sebe přitáhl.
„Děkuji za krásné narozeniny,“ zašeptal a jeho rty se dotkly mých.
Líbal jsem se s ním…
Aspoň pro teď, než ráno odejde a já zas budu sám…
Aspoň pro teď nechám v sobě plynout ten pocit, že jsem milován.
Aspoň na těch pár okamžiků, než se můj sen rozplyne s prvními slunečními paprsky…