Často jsem ho vídával chodit kolem našeho krámku. Každé ráno ve stejný čas.
Jeho oblíbená oranžová mikina zářila do okolí a bylo to, jako by na chvíli naší uličku osvítilo slunce. Občas, když procházel, ohlédl se a usmál se.
A ten den byl pro mne vždycky krásnější.
Chodíval jsem spát s tím, že jsem se těšil na ráno, až zas půjde kolem…
Stejně jako dnes.
Otevřel jsem krámek a pohlédl k nebi. Bylo mírně zatažené a vypadalo to, že se spustí déšť.
Ale přesto jsem netrpělivě pohlížel na konec naší ulice, kdy se objeví ta zářivá oranžová, která projasní den.
Minuty ubíhaly a on se stále neobjevil. Začal jsem být po nějaké době nervózní…
Tak moc jsem si na něj zvykl, že jsem si ani nechtěl připustit, že by právě dnes nešel kolem našeho krámku.
„Zase ho vyhlížíš?“ ozval se za mnou mámin hlas.
Otočil jsem se na ní a jen jsem přikývl.
„Třeba jen nemá čas, něco mu do toho přišlo…“ usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
„Nachystej stolek a židle, kdyby přišli hosté, aby se měli kam posadit.
Ještě jednou jsem se ohlédl, ale když jsem ho neviděl, s povzdechem jsem vešel dovnitř a začal vytahovat židličky a stolek před krámek.
Naše zákusky byly v okolí vyhlášené a velice oblíbené. Měli jsme pár zákazníků, kteří chodívali pravidelně na svůj oblíbený zákusek. Všechny je pekla máma a dávala do toho celé své srdce.
Sem tam jsem jí s pečením pomáhal. Čokoládový dortík a malinovou náplní jsem však pekl jen já. Máma vždy říkala, že jen já umím ten nejlepší.
Vytáhl jsem ven poslední židli a chtěl se vrátit zpátky do krámku, připravit zákusky do vitríny, když jsem se zarazil na místě. Jen na poslední chvíli jsem před sebe natáhl ruce a zachytil člověka, do kterého jsem svou nešikovností vrazil, a on se už kácel k zemi.
„Promiňte, nevšiml jsem si vás,“ omlouval jsem se a pomáhal mu vstát.
Kapuce jeho černé mikiny se mu svezla z hlavy, když ke mně pozvedl svůj obličej.
Šokovaně jsem se díval do tak známé tváře. Do té, kterou jsem od rána vyhlížel.
Vůbec se neusmíval. Jeho oči byly smutné, jakoby bez života…
A vzápětí jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Barvu jeho mikiny.
„Nic se nestalo,“ řekl tichým hlasem a odstoupil ode mne. „Já bych se měl omluvit, nedíval jsem se na cestu.“
Obešel mě a celý shrbený, pomalým krokem odcházel.
„Promiňte…“ zaslechl jsem ještě, když se ode mne vzdaloval.
Chvilku jsem šokovaně stál a díval se, jak se vzdaluje.
„Promiňte!“ vzpamatoval jsem se a zavolal na něj. Rychle jsem k němu ušel těch pár kroků a zastavil se před ním. „Nechcete si dát kávu a zákusek?“
Udiveně na mě pohlédl.
„Nechci vás zdržovat a musím do práce. Ale děkuji.“
„Tak odpoledne? Počkám na vás, až půjdete zpátky,“ ukázal jsem rukou ke krámku.
Otočil hlavu a pak se znovu na mě podíval. Jen malinko se pousmál, ale vzápětí jeho úsměv zase zmizel.
Proč jsem se ho na to ptal, když zpátky nikdy nechodí? Vždycky ho vidím jít jen jedním směrem.
Ještě chvilku mlčky stál, ale pak se znovu malinko pousmál.
„Proč ne,“ pokrčil rameny, obešel mě a odcházel. „Děkuji.“
Díval jsem se za ním, jak odchází, a snad bych tam stál do večera, kdyby do mě nedrcla máma.
„Ichiro, vrať se zpátky, nemůžeš tu stát celý den. Možná ani nepřijde. Ještě nikdy jsem ho neviděla tudy jít jindy, než ráno,“ potlačila mě, abych se konečně pohnul.
„Věřím, že přijde,“ odpověděl jsem a konečně se pohnul z místa.
Celý den jsem byl jak na trní. Neustále jsem vyhlížel jeho oranžovou mikinu, ale vždy jsem si hned na to uvědomil, že dneska je oblečený v černém.
Proč?
Měl jsem strach, že ho přehlédnu a každou chvíli jsem vyšel před krámek a rozhlížel se po celé ulici.
Máma jen kroutila hlavou, jak jsem nedočkavý.
„Vážně si myslíš, že přijde?“ zeptala se mně, když se blížilo k páté hodině. „Tobě se líbí, co?“
Jen jsem přikývl a začal jsem uklízet věci zpět do krámku. Nechal jsem venku jen jeden kulatý stolek a dvě židličky.
„Jen by mě zajímalo, proč je dneska tak smutně oblečený,“ pokrčila nos, když se nad tím zamyslela.
Tak nejsem jediný, kdo si toho všiml. A ani se není čemu divit.
Každý den, když prochází, se na všechny usmívá.
Jenže čas se nezastavil. Minutová ručička se nemilosrdně posouvala dopředu, jako by říkala: Den za chvíli končí a on nepřijde. Počkej si do rána.
Unaveně jsem se posadil k prázdnému stolku a zvedl hlavu. Zadíval jsem se do nebe, které začínalo pomalu tmavnout. I přesto, že bylo mírně zataženo, nespadla za celý den ani kapka.
Zvláštní den.
Byl pochmurný stejně jako on. Jako by měla jeho nálada vliv i na to počasí.
„Nebude pršet,“ ozval se náhle vedle mě tichý hlas.
Vyskočil jsem ze židle a díval se na něj, jak stojí vedle mě, s rukama svěšenýma podél těla, a stejně jako já před chvíli, teď i on hleděl do nebe.
„Myslel jsem, že už nepřijdete,“ pousmál jsem se na něj.
Opravdu jsem se toho bál. Ale on teď stojí přede mnou. Ve své černé mikině z rána a se stále stejně smutným výrazem.
„Slíbil jsem to, i když nevím, jestli budu správný společník,“ usadil se na prázdnou židličku. „Udělal byste mi kávu?“
„Hned jsem zpátky, jen chvilinku. Nikam mi neutečte,“ vyhrkl jsem ze sebe a zaběhl jsem dovnitř, abych připravil kávu.
Uvařil jsem hned i pro sebe, na tác jsem položil i čokoládový dortík, který jsem pro něj schovával.
Tak nějak jsem měl pocit, že by si ho dal. Ani nevím proč. A stejně… Pozval jsem ho.
„Nebude vám vadit, když si k vám přisednu?“ postavil jsem po chvíli před něj hrnek s kávou a talířek s dortíkem.
Jen zavrtěl hlavou. Zašmátral v kapse a vytáhl peněženku.
„Pozval jsem vás, nechci, abyste platil,“ chtěl jsem ho zastavit.
On ale zakroutil hlavou v nesouhlasu a začal vytahovat drobné.
„Nechte to tak, opravdu. Uděláte mi tím radost. Berte to jako dárek,“ chytl jsem ho za ruku, ve které už držel pár mincí.
Po mých slovech se zastavil. Jeho ruka se pod mou zachvěla a on mince upustil zpátky. Jedna spadla na stůl a kutálela se až k okraji a pak dopadla s cinknutím na zem, aniž by ji někdo zastavil.
Když jsem se shýbal, abych ji zvedl, zavadil jsem pohledem o jeho tvář.
„Dárek…“ zašeptal a po tváři mu začaly stékat slzy.
V šoku jsem se na něj díval.
„Urazil jsem vás nějak? Omlouvám se,“ koktal jsem ze sebe.
Vytáhl jsem z kapsy kapesník a podával mu ho. On však stále křečovitě držel peněženku oběma rukama a jen na ní nepřítomně hleděl.
„Ne,“ odpověděl nakonec po chvíli. „Jen… řekl jste dárek…“ konečně zavřel peněženku a nechal ji ležet na stole. Podíval se na hrnek s kávou a na čokoládový dortík.
„A to jsem neměl? Je to špatně? Nechtěl jsem se vás nějak dotknout.“
Nechal jsem ležet kapesník na stole vedle jeho peněženky a raději vzal do ruky svůj hrnek a začal nervózně usrkovat kávu.
„Ne, to spíš…“ rozhlédl se kolem sebe, jako by měl strach, že nás někdo poslouchá.
Ale ulice v tuhle dobu byla již skoro prázdná, jen sousedi pomalu zavírali své obchody a krámky, stejně jako jsme to měli udělat my. Ale já na to teď nemyslel a máma se s úsměvem zavřela vevnitř, aby nás nechala o samotě.
„Ještě nikdo mi nedal dárek,“ dopověděl. Vzal do ruky kapesník a otřel si oči. „A zrovna dneska…“ odmlčel se.
Přitáhl si talířek s dortíkem a než do něj zabořil vidličku, ještě chvíli si ho prohlížel.
„Dneska co?“ nedalo mi to.
„Nechci nikoho obtěžovat,“ zavrtěl hlavou s náznakem, že na to nechce odpovídat.
Díval jsem se, jak vkládá první sousto do úst a mohl jsem na něm oči nechat.
„Neobtěžujete, kdyby ano, neptal bych se,“ mírně jsem stáhl obočí.
Ještě dvakrát si nabral menší kousky na vidličku a bylo vidět, že si to vychutnává. Měl jsem radost. Podle jeho výrazu mu to opravdu chutnalo.
„Mám dneska narozeniny,“ řekl nakonec, když na talířku zůstala už jen třetina zákusku. „Tak proto…“
„Ale to byste měl spíš slavit a usmívat, se, ne?“ podivil jsem se.
„Nikdy jsem neslavil. Ani jako dítě ani teď. Jsem sám. Nikdy jsem od nikoho nedostal dárek. Až teprve vy…“ znovu pohlédl na nedojezený dortík a oči se mu opět zalily slzami.
„Vždycky?“ vypadlo ze mě, aniž bych se stihl zastavit.
Jen přikývl, a otřel si oči do rukávu.
Opřel jsem se a začal jsem si ho prohlížet.
Každý den chodí kolem. Už několik měsíců. Vždycky s dobrou náladou, kterou rozdává kolem sebe. Usmívá se na všechny a jeho oči vždy září. Nosí oblečení, které vždy vyjadřuje jeho náladu…
V tu chvíli jsem se zarazil.
Tak proto ta černá mikina.
„Opravdu jste sám?“ zeptal jsem se trochu neomaleně.
„Nikdo mě nikdy nechtěl. Ale nevadí mi to. Jen dneska mi to prostě přišlo nějak líto. Dívat se do zrcadla a sám sobě říct: Všechno nejlepší, Akeno… Dělám to tak každý rok, jen dneska mi to přišlo… líto. Chtěl jsem zůstat v práci i přes noc, ale když jste mě pozval…“ dodal tiše.
Smutně se pousmál a pak se pustil do zbytku zákusku, dokud na talířku nezbyl ani drobeček.
Akeno… I jeho jméno o něm mluví to, co z něj vyzařuje. Světlé místa, krásný východ a západ slunce…
„Jestli to dobře chápu, tak vás nikdo nečeká,“ ozval jsem se najednou hlasitěji.
Podíval se na mě trochu ublíženě, jako by měl pocit, že se mu vysmívám.
„Promiňte, nechtěl jsem se vás dotknout, jen mě napadlo… No… Budu vám dneska dělat společnost. Jen se obleču a hned jsem tu. Nikam neutíkejte!“ zvedl jsem se tak rychle, že se židlička převrátila a já se o ní málem přerazil.
„Co se děje?“ vyhrkla máma, kterou jsem svým vpádem do krámku vylekal.
„Nic, mami. Promiň, ale zvládneš to zavřít dneska sama? Půjdu ven,“ pootočil jsem hlavu, abych se přesvědčil, že Akeno tam stále sedí.
Máma jen mávla rukou a pokračovala dál ve své práci.
Rychle jsem ze sebe shodil věci, proletěl sprchou, oblékl se do čistého. Vlhké vlasy jsem jen prohrábnul rukou a už jsem vybíhal ven. Srdce mi vyvádělo psí kusy, jak jsem měl strach, že si to nakonec rozmyslel a odešel.
Ale on jen tiše seděl, prohlížel si náš krámek a dopíjel svou, už skoro studenou kávu.
Zastavil jsem se vedle něj a snažil se uklidnit.
Ani nevím, jestli na mě je vidět, jak jsem nervózní. A co si od toho vlastně slibuji?
„Nebude vadit, když se půjdeme projít?“
„Nevadí, budu rád,“ rozhlédl se kolem sebe, jako by chtěl zjistit, kterým směrem půjdeme.
„Znám tu jedno moc hezké místo. Kdysi jsem tam chodíval často, ale teď nemám tolik času, protože musím mámě pomáhat s obchodem,“ ukázal jsem rukou na druhou stranu ulice.
Vykročili jsme. Bok po boku, klidným krokem…
Mířil jsem směrem, kde to opravdu mám rád a chtěl jsem tam s ním jít.
Jen občas jsem na něj úkosem pohlédl. Výraz v jeho tváři se o něco změnil.
Už nebyl tak smutný, jako ráno, když jsem do něj vrazil, nebo teď navečer, když jsem před něj položil dortík se slovy: Je to dárek.
Čím víc jsme se blížili k místu, tím víc byl jeho pohled klidnější. A když jsme zastavili před vysokou bránou, usmíval se.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
VĚNOVÁNÍ : Tuhle povídku věnuji mé spolupachatelce na těchto stránkách - Bee Dee - k jejím krásným narozeninám. Nemá je sice dnes a už jsem ji jednou popřála, ale i tak:
Všechno nejlepší, zlatí. Ať se ti splní vše, co si přeješ a hlavně jsi šťastná ve svém životě. A jedno moje soukromé sobecké přání - přeji ti hodně trpělivosti se mnou. :)
Ještě jednou- VŠECHNO NEEEEEJ :) Mám tě ráda. :)