Feon
Musel jsem hodně zapojit své síly, abych se aspoň na chvíli oprostil od toho, co ke mně od Raye přicházelo. Měl jsem pocit, jako by se mi někde ztrácel.
Strašně moc jsem chtěl jít za ním. Ale nemohl jsem. Nejen na ostatní starší, ale i na mě teď spoléhali obyvatelé vesnice. Musel jsem udělat všechno proto, abych je ochránil.
Venku zuřil boj, slyšel jsem to. Ten křik, i ten výsměch Leviho.
Ve chvíli, kdy ke mně dolehla jeho slova o lidském červovi, nahrnuly se mi slzy do očí, jak mě přepadl silný strach o Raye.
Ale přesto jsem nepolevil, nemohl jsem dovolit, aby kvůli mé slabosti spadla naše magická obrana. Když pomůžu, můžu o to dříve zjistit, co je s Rayem.
Zhluboka jsem se nadechl, a soustředil se jen na jediný bod na stromě. Vypustil jsem všechny okolní zvuky…
Cítil jsem, jak mnou prochází energie posvátného stromu snad víc než před chvílí… Chtěl jsem, aby předal svými kořeny zprávu do okolí, že je všechny ochráníme, že na všechny myslím… A… že miluji Ramonda víc než svůj život.
Myslel jsem na to všechno tak moc, že jsem se skoro ztratil. Jako bych byl najednou na tomhle místě úplně sám.
Probral mě až dotek na rameni…
„Feone… Feone…“ jako ve snách jsem otočil hlavu a překvapeně zamrkal, když se přede mnou objevil Tarienův obličej.
„Feone, to stačí, ať se nevyčerpáš úplně. Podívej…“ mávl rukou a já s ještě větším překvapením pohlédl na bariéru, která se o něco málo rozšířila a ochranná magie z ní dělala doslova nedobytnou pevnost.
„Můžeš jít za Ramyondem. Leviho tlak slábne… Ale buď opatrný a nepleť se do boje. Můžeš ošetřit zraněné. Ale pokud by-“
„Vrátím se,“ dořekl jsem za Tariena, pevně ho i Leu objal, změnil jsem se, a rychle se rozletěl směrem, odkud jsem cítil Raymondovu přítomnost.
Raymond
V téhle chvíli jsem tak trochu děkoval tomu, že jsem lovec. Snažit se uniknout děsivému, několik desítek tisíc let starému stvoření, i přesto, že mělo pořád podobu člověka, dokázalo jednoho pěkně unavit.
Přišel jsem už i o pistoli a jeden granát, na plicích mě pálilo, stejně jako svaly na nohou, protože jsem dlouho nevykazoval větší námahu a teď jsem se snažil různě kličkovat a proplétat mezi stromy, aby mě Leviathan nedostal dřív, než jsem potřeboval.
Naštěstí, nejspíš díky tomu, že to pořád nebral dost vážně, jsem kromě škrábanců, které jsem získal od větví stromů a keřů, nebyl nijak zraněn.
I přesto, že se mi v hlavě ozýval pořád ten posměšný hlas, neobtěžoval jsem se s odpovědí. Musel jsem šetřit dech a udržet si čistou hlavu, jinak bych se z toho už nejspíš zbláznil.
V duchu jsem zajásal, když jsem se dostal na pěšinu, kterou jsem si pamatoval.
Už stačilo jen pár metrů.
Netušil jsem, co ta lahvička z tekutinou dokáže, ale potřeboval jsem se dostat, co nejdál od ostatních, abych, když tak, nadělal co nejmenší škody.
A ten sráz, odkud jsem vytáhl malou, byl ideální.
„Pojď si pro mě, ty stará ještěrko!" zařval jsem, když jsem stál těsně u srázu a snažil se nevyplivnout plíce.
A přesně jak jsem počítal. Leviathan ve své zuřivosti a zaslepenosti vůbec nepočítal s tím, že by to mohla být past.
Když mi jeho drápy projely kůží a zabodly se mi do boku ve snaze vyrvat mi střeva, málem jsem vypustil duši.
„Mám tě, ty červe!" zachechtal se mi jeho hlas v hlavě.
„Ne. To já tě mám!" zachrčel jsem, zvedl ruku, ve které jsem držel lahvičku, a i přesto, že mi jeho zuby sedřeli kůži na prstech skoro až na kost, vrazil jsem mu ji do huby.
Ani jsem nezaregistroval, kdy jsme začali padat ze srázu dolů.
Až teprve Leviathanovo zařvání a jeho agónie, kdy ze mě vytáhl drápy, mě znovu přitáhlo zpátky do reality.
Dopad na zem jsem se snažil utlumit, přesto jsem ho cítil snad v každé sebemenší kosti v těle.
„Zabiju tě!" ozvalo se mi v hlavě, až jsem se zkroutil, ale účinek červené tekutiny přišel vzápětí.
A v tu chvíli jsem byl vděčný za myšlenku, držet se od ostatních dál.
Leviathan totiž vzplál. Oheň byl nepřirozeně rudý, mě nepálil, ale očividně všechno, co nebylo lidského původu, tak ano.
Leviathanovo řvaní mi připadalo nekonečné, než nakonec oheň sám vyhasl, aniž by se nějak rozšířil dál, a přede mnou zůstala jen rozteklá břečka toho, co dřív bývalo monstrem.
„Nikdy… nepodceňuj lidi…" zachrčel jsem, než jsem se i já zhroutil do listí a snažil se držet ruku na ráně, abych neztratil moc krve.
Feon
Letěl jsem přímo do lesa, odkud jsem cítil Raymonda, ale i největší nápor energie od Leviho.
Byl rozzuřený, chtěl někoho zabít, a já se bál, že má spadeno na Raye.
A mé podezření se potvrdilo, když jsem po cestě málem narazil na Demetriovo upírovo tělo.
Byl celý od krve, pěkně zřízený, ale stejně jako ostatní i on běžel stejným směrem jak já.
„Vrať se, Feone!“ zakřičel na mě Rony, a stejně pak i Dino.
„Vrať se! Zabije tě!“
Ale já je neposlouchal. Strach o Raye mě poháněl dál, aniž bych myslel na svou vlastní bezpečnost.
Cítil jsem ten tlak na hrudi i v hlavě. Byla to bolest, která se blížila k bolesti ze ztráty milovaného. A já si to nepřipouštěl. Nechtěl jsem si to připustit.
Ray nesmí umřít.
Nejspíš ještě nikdy nikdo neviděl vílu v malé podobě plakat.
Zářil jsem, jako bych si chtěl posvítit na cestu, i když byl jasný den. Za mnou padaly malinké zářící kapky, podobné malým perlám. A tam, kde dopadly, se hned vpily do země a poválená tráva se začínala zvedat.
„Raymonde!“ vykřikl jsem, ale v téhle podobě mohl slyšet jen kdyby byl opravdu hodně blízko.
Doletěl jsem ke srázu a změnil jsem se zpátky.
Už jsem chtěl zakřičet, když jsem najednou polekaně uskočil, a dokonce i kousek odletěl, když jsem poplašeně zamával svými křídly.
Vyděšeně jsem se díval na ten rudý plamen, který ze dna srázu vyšlehl skoro do nebes.
Byl prudký, červený jako krev, a strašně moc pálil.
Museli jsme se všichni odsunout opravdu o hodně velký kus dál, aby někomu neublížil.
„Co to je?“ snažil se popadnout dech jeden z kentaurů.
„Raymonde! Ty idiote!“ zařval vedle mě z druhé strany Dino.
Já jen stál a díval se. Třásl jsem se, nedokázal jsem se uklidnit, nemohl jsem popadnout dech.
Tak velký strach jsem ještě nikdy nezažil. Ani jsem nevnímal ten řev Leviathana, který tam zřejmě v agónii na dně srázu umíral.
„Raymonde!“ zařval znovu Dino a přiblížil se ke srázu, když plamen začínal mizet, zatímco já dopadl na kolena a prosil všechny vílí předky, aby byl můj milovaný muž v pořádku.
Raymond
Z části mě probral křik mého jména odněkud z vrchu.
Chtěl jsem se zvednout a podívat se, kdo to tak huláká, jestli tu není další nepřítel, ale sotva jsem se zvedl na kolena, hned jsem zase padl na zem.
Rána na boku pálila jako čert a hrozilo, že vykrvácím dřív, než plameny zcela uhasnou a ke mně se dostane někdo z vesničanů.
Hned se mi ale vybavila Tarienova slova o tom, že pokud zemřu, bude to mít dopad i na Feona.
A to jsem nemohl připustit.
Převrátil jsem se na záda, víc si přitlačil na ránu a snažil se nechat oči otevřené a neusnout.
Nemohl jsem zemřít. Ne teď, když jsem našel pravé štěstí.
Ne, když jsem nevěděl, co jsem vlastně zač.
Ne, pokud by to ublížilo mému milovanému.
Zajímalo by mě, jestli je Dino naštvaný, že jsem neposlechl?
Jo, nejspíš se to brzo dozvím.
Uchechtl jsem se sám sobě a vzápětí sykl, když mnou projela ostrá bolest.
Feon
Leviho řev po chvíli zcela utichl. Všichni, kdo mohli, se už přiblížili k okraji srázu, aby se podívali, jak to tam vypadá. Chtěl jsem sletět dolů, ale nemohl jsem.
Po čtyřech jsem se doplazil k okraji, ale sotva jsem nahlédl a uviděl jsem ten plamen, roztřásl jsem se ještě víc a vzpomínka na to, jak jsem málem přišel o křídla, mě doslova paralyzovala na místě.
„Zůstaň tady a ani se nehni!“ rozkázal mi Rony.
Jo, i když jsem nechtěl, stejně jsem poslechl. Moje tělo, můj strach z ohně, to rozhodnutí udělalo za mě. Ještě chvíli všichni čekali, až se plamen zmenší natolik, aby mohli sejít dolů. Jediní, kdo to dokázali, aniž by si ublížili, nebo museli použít lana, byli právě vlkodlaci a upír. Ten druhý jmenovaný se mohl přenést, a v momentě, kdy to už šlo, jsem zaslechl tiché zašustění a Demetrius mi zmizel z očí. Hned za ním seskočili dolů dva obrovští vlkodlaci, i přesto, jak zřízení byli.
Viděl jsem i na ostatních, že by rádi pomohli, ale jen by se tam navzájem pozabíjeli. Nemohli jít dolů všichni. A tak jen netrpělivě přecházeli sem a tam a nakukovali přes okraj.
Já jen klečel a čekal…
Nic jiného jsem teď nedokázal udělat. Mohlo uběhnout jen pár minut, ale mě se to zdálo jako věčnost, než se ze spodu ozvalo zavolání.
„Udělejte místo! Demetrius ho přenese ho nahoru!“ zařval ze spodu Dino svým silným hlasem.
Zavřel jsem oči. Tak moc jsem měl strach z toho, co uvidím, až se tu Demetrius objeví s Raymondem v náruči.
Raymond
Zíral jsem na nebe, snažil se rozvinout nějakou myšlenku, která by mě udržela při vědomí a doufal, že mě tu nenechají vykrvácet.
Napadlo mě, jestli se nerozhodli vyřešit dva problémy najednou. Jsem lovec, o tom nejspíš není pochyb. Mám u sebe nebezpečné zbraně. Nedivil bych se, kdyby se rozhodli se mě zbavit a neměl bych jim to ani za zlé.
Sotva jsem to však domyslel, výhled mi zastínila nějaká postava a až po chvíli mi došlo, že je to Demetrius.
„Jsi neuvěřitelný kretén, víš to?! Kdybys nebyl tak zřízeny, sám bych ti jednu pleskl!" ozvalo se vzápětí z druhé strany.
Uchechtl jsem se a vzápětí čelil dalšímu přívalu nadávek.
Mé obavy z toho, že mě tu nechají a zbaví se mě, se rázem rozplynuly.
„Přenesu tě nahoru. Kdybysme tě vynášeli, mohli bysme ti zhoršit zranění. Zhluboka se nadechni a zavři oči. Možná pocítíš nevolnost, ale hlavně nepanikař," přerušil Dinův proud nadávek Demetrius, a pak mě vzal do náruče jako malé dítě.
Rony mezitím obhlížel zbytky Leviathana, a když Dino zařval, že mě přenáší, nadechl jsem se a zavřel oči, jak mi bylo nakázáno.
Feon
Bál jsem se ty oči otevřít. Měl jsem strach, že Ray bude tak moc zraněný, že mu už nebude pomoci.
Vždyť bojoval s Leviathanem, spadl z velkého srázu…
Co když…
Ne! Nesmím si to připouštět.
„Polož ho sem…“
Teprve tahle slova mě probrala, a i když jsem se strašně bál toho, co uvidím, pomalu jsem otevřel oči.
Ležel kus přede mnou a nad ním se skláněl Demetrius a pár dalších, kteří tu byli.
Viděl jsem jejich zamračené pohledy, krev, kterou kromě své měl Demetrius na sobě, když Raymonda nesl.
„Feone! Potřebuje ošetřit! Feone! Raymond žije, ale musíš mu pomoct!“ ozvalo se vedle mě, a já pohlédl na Dina, který už i s Ronym vyskákali z propasti.
Moje srdce se najednou rozběhlo, trhaně jsem se nadechl, jako by mě vytáhli právě z vody, ale začal jsem konečně vnímat. Začal jsem fungovat.
Vyskočil jsem na nohy a rychle přeběhl ty tři kroky. Rozrazil jsem všechny, kdo tam stáli a doklekl na kolena vedle Raye.
„Bál jsem se o tebe!“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem, když jsem se nad ním sklonil.
„Opravdu moc jsem se bál!“ na jeho tvář dopadlo pár mých slz, a rozmazaly krev, která mu na ní pomalu zasychala.
I přesto, že bych ho měl hned ošetřit, sklonil jsem se ještě víc, pohladil ho roztřesenou rukou a pak ho políbil na rty.
„Miluji tě!“ rychle jsem šeptnul do jeho rtů. „Ošetřím tě, vydrž, prosím.“
Narovnal jsem se a opatrně jsem mu oddělal ruku z jeho boku. Rozerval jsem zbytky haleny, co na sobě měl. Opravdu to nevypadalo dobře, a já navíc u sebe nic neměl. Přesto jsem ze sebe rychle sundal tuniku, natrhal ji a aspoň provizorně mu to zavázal. Ze zbytků jeho haleny, které se daly použít, jsem mu opatrně obvázal zraněnou ruku, a v duchu se modlil, aby mu zůstaly všechny prsty, a rána v boku, aby se zahojila bez větších následků.
„Demetrie, potřebuji, abys ho přenesl rovnou do vesnice, zvládneš to ještě?“ vstal jsem a otočil se na upíra. „Je potřeba co nejrychleji a ty to zvládneš. Odnes ho prosím rovnou s Meon do pokoje, kde ošetřuje zraněné.“
Když Demetrius přikývl, hned jsem ustoupil. Přiložil jsem si ruce na uši a spojil se s Tarienem. Sdělil jsem mu, že je Levi mrtvý, a aby hned zrušil bariéru, aby mohl Demetrius přenést zraněného Raye. A ať k Rayovi hned pošle někoho, kdo ho začne ošetřovat.
Když mi to zpětně potvrdil, kývl jsem na Demetria.
Vzal Raye do náruče, a než s ním zmizel, ještě jsem Rayovi stiskl nezraněnou ruku.
„Hned budu u tebe, vydrž, prosím,“ ještě jednou jsem ho políbil, a pak už jsem ustoupil, aby se s ním Demetrius mohl přenést.
Raymond
Kdybych byl víc při smyslech, nejspíš bych se pozvracel přesně, jak Demetrius říkal.
Bylo to, jako byste se zhoupli na obrovské houpačce, a ty jsem zrovna nikdy neměl moc rád.
Naštěstí jsem byl ale už trochu mimo, takže jsem to udržel v sobě.
Co jsem však docela v klidu neustál, byly Feonovy slzy, které mi dopadly na tvář, když se nade mnou sklonil.
Chtěl jsem mu je setřít, chtěl jsem mu říct, že jsem v pohodě, chtěl jsem mu říct, že si nemá dělat hlavu, že tohle mě rozhodně nepoloží, chtěl jsem mu toho tolik říct, ale dokázal jsem jen zachrčet, když mi začal ránu provizorně převazovat svou halenou.
Když mě Demetrius znovu vzal do náruče, opětoval jsem Feonův stisk a sotva jsem si stačil uvědomit, že mě políbil, zmizel mi z očí.
Než jsem znovu rozdýchal houpačku, ležel jsem už na posteli a kolem mě pobíhala Meona. Aspoň to jsem stačil zaregistrovat.
Vzápětí se objevil i Tarien a o něčem se s Meonou dohadoval.
„Jak jsou… ostatní…?" zachrčel jsem. „Feon… kde je…?" pokusil jsem se zvednout na loktech, ale byl jsem hned zatlačen zpátky.
„Lež, ty hlupáku. Máš štěstí, že jsi ve stavu, v jakém jsi, protože bych tě jinak s chutí přetáhla," uslyšel jsem Meonin hlas a vzápětí polykal nějakou břečku, kterou mi nalila do krku.
„Feon…" přesto jsem zachrčel znovu a pokusil se zvednout.
„Hned tu bude, tak lež! A ostatní jsou v pořádku. Nikdo nezemřel, ale máme pár zraněných. Všichni se z toho dostanou!" znovu mě zatlačila zpátky do peřin, a pak se otočila na Tariena.
Nepochytil jsem všechno, ale tak nějak jsem pochopil, že jako člověka mě nemůže ošetřit magií, protože bych na ni nijak nereagoval, takže na to musí jít postaru a bude to hodně bolet.
Ale to mě pramálo zajímalo. Chtěl jsem jen vědět, jak je na tom Feon.
Jestli je v pořádku a neublížil si, když plakal.
„Feon…" zachrčel jsem znovu, ale tentokrát stěží dokázal pohnout prstem.
Feon
Ještě chvíli jsem se díval do místa, z kterého zmizel Demetrius i s Raymondem.
„Feone,“ položil mi Dino ruku na rameno.
„Jsem v pořádku,“ otřel jsem si slzy a rozhlédl se kolem sebe.
Kentaur Chairon už kontroloval ostatní a co mohl hned na místě ošetřoval.
„Podívám se na vás,“ vrátil jsem se pohledem k Dinovi.
„Na nás kašli, dáme se do pořádku sami. Ošetři ostatní. Kdo může chodit a není moc zraněný, vrátí se do vesnice a nechá se ošetřit tam. Teď se podívej jen na ta největší zranění. My půjdeme dolů a posbíráme to, co z Leviho zůstalo. Bude potřeba zjistit, co ho vlastně zabilo, protože to samé může zabít i nás, a my se proti tomu musíme nějak umět bránit,“ pohlédl Dino na moment k vesnici, jako by chtěl vědět, co právě dělá Ray.
Neměl jsem na to co říct. Věděl jsem, že nám Ray neublíží, že by to proti nám nepoužil. Ale ten starý lovec Raymond by to udělal. A jemu se vrací vzpomínky.
Ale moje srdce mi říkalo, že to bude v pořádku. Že se proti nám nikdy už nepostaví.
Ale co ti ostatní, kteří mu dali tyhle zbraně, co dokážou zabít i někoho takového, jako byl Levi? Někoho tak mocného, že i my jsme na něj nestačili? Co když se tu ukážou a budou mít stejnou zbraň, jako měl Ray? Jak se proti tomu ubráníme?
Dino a Rony seskočili dolů do propasti, aby do speciálního vaku, který jim dal Chairon, posbírali zbytky Leviho. Někteří z těch, co tu bojovali, odcházeli do vesnice, a ty tři, co tu zůstali jsem postupně ošetřil, aby se mohli také vrátit.
A když potom ti dva vylezli nahoru, společně jsme se pak vrátili do vesnice.
Ani jeden z nás nepromluvil ani slovo. Šli jsme mlčky a každý z nás měl své vlastní myšlenky.
Já celou dobu myslel jen na Raye. Ještě jsem se zastavil u studánky, nabral vodu do měchu, a pak už moje cesta nevedla ke mně domů, ale rovnou k Meoně.
Právě mu obvazovala ruku, jinak byl už ošetřený. Podal jsem Lee vodu z mé studánky, aby ho s ní mohla omýt. Je se mnou spojený, mohlo by mu to dodat sílu a on by se mohl rychleji vyléčit.
„Jsem rád, že jsi na živu. Strašně jsem se o tebe bál. A… děkuji, Lioneli. Za všechny děkuji. Zachránil jsi nás. Miluji tě,“ sehnul jsem se k němu a políbil ho na čelo. „Opravdu tě miluji.“
Raymond
Celou dobu jsem byl při vědomí, a Meona měla pravdu.
Bolelo to jako čert.
Myslím, že jsem několikrát vykřikl Feonovo jméno, jednou mě museli i držet, jak jsem se rozhodl odejít pryč, taky jsem dost peprně nadával, a nejspíš v jednu chvíli i odpadl.
Meona mě přesvědčovala, ať si odpočinu, ale já to tvrdohlavě odmítal. Nechtěl jsem, dokud neuvidím Feona.
Připadalo mi to jako věčnost. Říkal jsem si, že přece tak zraněný být nemůžu, aby mě dávali dohromady hodiny.
Taky, s nastupující horečkou, jsem začínal blouznit a představoval si jen ty nejhorší scénáře, co se mnou vesničané udělají, až zjistí, že jsem zabil Leviathana.
Budou mít ze mě strach? Přijmou mě mezi sebe?
A co Feon?
Proč tu není?
A sotva jsem tu myšlenku domyslel, vstoupil do mého zorného pole a políbil mě na čelo. Bylo mi jedno, jestli je to sen nebo skutečnost, ale měl jsem ho u sebe.
„Jsem… rád… že… v pořádku… milu-"
Myslím, že jsem to ani nedořekl, protože s úlevou, že se mnou Feon je, mé tělo konečně řeklo dost a já odpadl.
Feon
Lekl jsem se, když najednou Ray odpadl. Meona hned přiskočila a zkontrolovala ho, i když jsem to mohl udělat i já. Ale byl jsem za to rád, protože já byl pořád nervózní, a nedokázal jsem se soustředit.
Byl jsem rád, že jsem ošetřil všechny venku.
Když Meona odstoupila s tím, že jen omdlel, ještě jsem k němu na moment přisedl a opřel se svým čelem o jeho.
Tak rád bych se podíval do jeho očí, ale nechtěl jsem ho nutit k tomu, aby se probral. Jeho dech se stával pravidelnějším, a jeho stav přecházel pomalu ve spánek, kdy se jeho tělo bude léčit.
Viděl jsem, co mu Meona dala, tak jsem si byl jistý, že horečka nebude dlouho Raye sužovat. Počítal jsem, že tak do večera druhého dne, by měla jeho horečka klesnout na únosnou míru, a pak už se bude jen tělo zotavovat.
Přesto se mi ještě svezlo pár slz na jeho tvář. Bylo to úlevou, že se mu nestalo nic horšího a z tohoto by se měl dostat. Sice bude mít po Levithanových drápech jizvy, ale lepší to než přijít o život.
A taky jsem cítil to, čeho se Ray obával. Jeho horečnaté sny vystupovaly na povrch jako nějaký film, a já to dost jasně cítil.
„Musím jít ošetřit ostatní,“ konečně jsem se narovnal a setřel si slzy. „Děti se už vrací.“
Když jsem pohlédl do okna, viděl jsem je, jak se vrací do svých domů a vítají se se svými. Všichni byli šťastní, že tentokrát jsme přežili tu nejhorší bouři bez zbytečného zabití někoho z nás.
A věděli jsme, že už můžeme být v klidu, protože ta nejhorší hrozba, kterou si nikdo ani neumí představit, pokud to nezažije, už pominula.
Meona přikývla, že se o Raye postará a já konečně vyšel ven.
Přesto však moje první kroky vedly do sídla starších… Byla tu věc, kterou jsem nemohl odkládat.
Raymond
Přišlo to tak náhle, že jsem zpočátku nevěděl, jestli je to sen nebo skutečnost.
Bylo to jako pozorovat nějaký film. Děsivý a zvrácený film.
„…musíme se se všemi vypořádat. Je to naše povinnost. Musíme chránit naši rasu. Tenhle úkol bych nesvěřil jen tak někomu, ale ty jsi ten nejlepší, a proto věřím, že to zvládneš."
Zase jsem stál v té místnosti a znovu poslouchal ten mužský hlas.
Ozval se šum, když řekl něco dalšího, a pak se změnil obraz. Ozývalo se sténání a vzdychání, když jsem zezadu nabíral nějakého kluka.
Znovu se obraz změnil, ten kluk něco křičel o kreténech a idiotech, než jsem mu zabouchl před nosem.
Znovu změna. Jedu na motorce, pak obraz zase přeskočí, a já se krčím v křoví u jednoho rodinného domku.
Je rozsvíceno a díky otevřeným oknům slyším dětský smích a cinkot nádobí.
Znovu skok. Jsem uvnitř domu, smích se změnil v pláč. Nejspíš otec rodiny, leží na zemi v kaluži krve, obě ruce má useknuté, a nejspíš je po smrti. Matka drží dvě děti, prosí, ale já jí je před očima popravím, jako prasata na porážce. A tak useknu hlavu i ji, potom, co mě prokleje do, kdo ví, čeho.
Otočím se a v zrcadle zahlednu svůj zvrácený úsměv.
Ti lidé byli satyrové…
S výkřikem jsem se posadil na posteli a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem. Netušil jsem, co je za den, jestli ráno, poledne nebo večer. Netušil jsem, kde je Feon a co dělají ostatní.
Jediné, co jsem chtěl, bylo jít pryč. Byl jsem zrůda. Bestie, co si libovala v zabíjení jiných a přinášelo jí to zvrácené potěšení. Tohle bylo mé pravé já. A představa, že se to dozví Feon…
Svezl jsem se z postele a vykřikl bolestí, když mě nohy neudržely a já spadl na zem.
Ale ani to mě nezastavilo a já se s hekáním plazil ke dveřím. Někdo se mě snažil zastavit, ale já na to nedbal.
Nemohl jsem dopustit, aby tak čistá a laskavá duše žila se zrůdou…
Feon
Nebyl jsem dlouho v sídle starších.
Jen jsem jim řekl o Rayových obavách. Ujistil jsem se, že i oni už tuší, kdo on přesně je, a že ví o tom, že se mu vrací vzpomínky. Řekli mi o svých obavách, vzhledem k smrti Leviho.
Nicméně jsem odcházel s ujištěním, že tu Ray může zůstat. Pomohl, a ne jednou. Jako první překročil hranice a nezapomněl. On zabil doposud neporazitelného Leviathana.
Ale pokud ucítí jen malý náznak nepřátelství, okamžitě se ho zbaví, bez ohledu na to, že jsem s ním spojený.
Odcházel jsem s těžkým srdcem. Byl jsem smutný z toho, co řekli, ale současně jsem je chápal.
Smrt jednoho člověka a jedné víly je nic proti tomu, kdyby měla umřít celá vesnice.
Když jsem vyšel před sídlo, pohlédl jsem k nebi. Slunce stále svítilo, ale pomalu se blížil večer.
Musím jít ošetřit ty, co to ještě potřebují. Proto tady jsem…
Pro nic jiného…
Proč vlastně my víly máme právě tento osud? Proč nemůžeme dělat něco jiného? Proč se najednou cítím tak svázaný?
Mám všechny rád. Položil bych za ně svůj život…
Ale pro jednou… Pro jednou bych si přál, aby se někdo staral o to, co chci já. Aby mi nezabili Raymonda, protože ho moc miluji a nedokázal bych bez něj žít.
My víly neumíme jinak žít. Jsme takoví, hodní, laskaví, i když nám člověk ublížil, my nedokážeme ublížit jemu.
A tak jsem šel a dělal to, co se ode mne očekávalo, aniž bych nad tím víc přemýšlel.
A když jsem odcházel od posledního zraněného, nebylo daleko od svítání…
Musel jsem jít domů i přesto, že jsem chtěl jít za Raymondem. Dino na mě dohlížel. Doslova mě dovlekl do postele a stál nade mnou, dokud jsem nezavřel oči.
Přesto, hned co jsem si trochu odpočinul, jsem byl už na nohách. Rychle jsem se opláchl, snědl to, co mi Dino připravil, a vyrazil jsem za Rayem.
Musel jsem jít za ním… Musel. Dokonce jsem nechal na stole stát netknutý sladký pohár, který mi Dino nachystal.
„Nebudeš mít sílu, krucinál! Sněz to!“ křičel ještě za mnou, ale já ho neposlouchal.
Když jsem přicházel k Meonině domu, pocítil jsem to. Doslova jsem proletěl zbytek cesty.
„Raymonde!“ vykřikl jsem, když jsem ho viděl, jak se snaží dostat ven, i přesto, že mu se mu v tom Meona snažila zabránit. „Lioneli, prosím!“
Dopadl jsem před ním na kolena a vzal jeho hlavu do svých dlaní.
„Lioneli, prosím, zůstaň. Je mi jedno, co jsi dělal předtím, nebo čím jsi byl. Teď je to jiné. Ty jsi jiný,“ zašeptal jsem hlasem roztřeseným od pláče. „Nedokázal bych bez tebe žít. Neodcházej, prosím…“
Raymond
Dostal jsem se asi do poloviny, když se do mého zorného pole dostal Feon.
Zpočátku jsem to považoval za další blud, ale když promluvil, jen jsem zaúpěl.
Zvedl jsem se na kolena a doslova na sebe Feona přimáčkl.
Líbal jsem ho na rty, tváře, do vlasů, hladil ho všude, kam jsem dosáhl, jako bych se chtěl ujistit, že je to skutečně on, a zároveň u toho vyrážel podivné zvuky.
„Feone… Feone, prosím… neodcházej… neopouštěj mě… zůstaň…" chrčel jsem.
Byl jsem úplně mimo a ani nezaregistroval, kdy a jak jsem se dostal zpátky do postele. Jediné, co si pamatuju, než jsem znovu odpadl, byl pohled do Feonových krásných očí.
A tentokrát sny nepřišly. Nezdálo se mi nic, a když jsem se znovu probudil, měl jsem klidnější hlavu a cítil se o něco líp. Teda v rámci možností. Když nebyly sny, byly myšlenky, a já netušil, co z toho bylo vlastně horší.
Feon seděl pořád u mě a držel mě za ruku, možná proto nepřišly žádné noční můry.
Pokusil jsem se usmát, když se můj pohled střetl s tím jeho, natáhl ruku, pohladil ho po tváři, a pak ho stáhl k sobě na postel.
Položil jsem si Feonovu hlavu na hruď a hladil ho po zádech, zatímco v hlavě na mě dotírala neodbytná myšlenka.
„Budu muset odejít. Z vesnice," zachraptěl jsem po chvíli ticha. „Musím odejít. I když mě tví lidé teď přijmou, nikde není psané, že to bude napořád. A nerad bych, abys do toho byl zatažený i ty. Musím se napřed vypořádat se svou minulostí, ale tím bych mohl ohrozit vás všechny, pokud si nadělám mocné nepřátele, a to nechci. Nechci už nikomu ublížit, Feone. Nevím, proč jsem ty věci předtím dělal, proč jsem z toho měl takovou radost a potěšení, proč jsem se změnil, ale už asi nechci být takový jako dřív. Nechci nikomu ubližovat jen proto, že je jiný. Nikdy ze mě nebude svatoušek, to neříkám, ale nechci bezdůvodně zabíjet, víš?"
Feon
Bylo mi do pláče ještě víc, když jsem Raye viděl v tomhle stavu. Možná bylo lepší, když byl potom znovu mimo sebe. Jeho tělo se lépe vyléčí, když se nebude stresovat. Potřebuje být v klidu. Tak jsem jen mohl u něj sedět a hlídat jeho klidný spánek.
Jen občas jsem odběhl, když potřebovali pomoct s ošetřením někoho ze zraněných, ale jinak jsem se snažil být u Raye, jak nejvíc to šlo.
Lea do mě pak nacpala jídlo, Dino mi donesl ten pohár, který mi připravil a stál nade mnou, dokud jsem ho nesnědl.
Když to vypadalo, že se Ray nějakou chvíli nevzbudí, odběhl jsem ke své studánce pro vodu, abych mu s ní mohl omývat rány.
„Vím, že ses změnil. Už jsi jiný a já věřím, že to tak i zůstane,“ promluvil jsem, když jsem pak později ležel na Rayově hrudi a poslouchal jeho srdce.
On mluvil pravdu, stejně jako jeho srdce.
Ale taky to, že se musí vypořádat s minulostí. To opravdu musí.
Nevím, jestli ho někdo tam venku náhodou nečeká, možná má nějaké povinnosti. Teď, když víme, že je lovec, nejspíš ho sem někdo poslal. Co když ho budou hledat, pátrat po něm?
„Chápu, že potřebuješ dořešit své věci, nevím, co všechno tam venku na tebe čeká. Pokud odejdeš… Pokud… Budu si přát, aby ses mi vrátil, Lioneli,“ řekl jsem tichým hlasem, protože už jen pomyšlení na to, že odejde, mě svíralo na hrudi. „Ale teď se musíš dát nejprve do pořádku. A nechci, abys odešel tajně. Překvapil jsi nás, jak jsi zaútočil Leviho, to není samo sebou, takže jim musíš prominout jejich opatrnost. Ale… Nikdo tě odsud nevyhazuje, všichni tě přijali, mají tě rádi. A o tvém odchodu si promluvíme, až ti bude lépe.“
Raymond
Znovu jsem se ptal sám sebe, jak mohl Feon skončit s někým, jako jsem já.
Jeho laskavost a dobrosrdečnost byla prostě neuvěřitelná a bylo to právě tohle, co jsem si na něm zamiloval.
A právě proto jsem nechtěl, aby na mou minulost doplatil.
Nechtěl jsem ho stáhnout s sebou a zatáhnout do problémů, protože jsem začínal tušit, že ty dříve, či později přijdou.
Povzdechl jsem si, přitáhl si Feona blíž a políbil ho do vlasů.
I já měl rád ostatní. Za tu dobu jsem je opravdu bral jako rodinu a bojoval bych pro ně znovu.
I kdyby mi to mělo přinést problémy. Ostatně…
Už jen tím, že mě u sebe nechávají, tak riskují.
„Chci s tebou zůstat," zašeptal jsem Feonovi do vlasů a vytáhl si ho kousek výš.
Vnímal jsem tlukot jeho srdce i mírnou napjatost, ale než jsem zformuloval nějakou myšlenku, znovu jsem odpadl.
Když jsem se probral po třetí, Feon byl už pryč a Meona mi oznámila, že jsem prospal celý den. Cítil jsem se ale mnohem lépe, horečka ustoupila, a dokonce jsem byl schopný i slézt z postele.
A tak, i přes Meoniny protesty, jsem se rozhodl odejít k Feonovi. Potřeboval jsem pořádnou sprchu, i když se nejspíš budu muset spokojit jen vodou ze sudu, a taky jsem měl už docela hlad.
Blížil se večer a téměř všichni byli už ve svých domech.
Těch pár, co jsem potkal, na mě mávalo, a i přesto, že jsem měl trochu obavu, jestli nebudou mít ze mě strach, vypadali zcela v pohodě. Někteří ještě v šoku z nedávného útoku, ale jinak v pohodě.
Když jsem otevíral dveře Feonova domu, na moment se mi stáhl žaludek, aniž bych věděl proč.
Možná proto, že představa, že bych musel odejít, byla tak děsivá?
„Feone?" ozval jsem se hned za dveřmi a doufal, že bude doma.
Feon
Nestihl jsem Rayovi nic říct a on znovu usnul.
Ale už to nebylo bezvědomí, nebo horečnaté sny s nočními můrami. Byl to spánek hluboký, při kterém se jeho tělo léčilo.
I když jsem s ním chtěl zůstat, nemohl jsem. Musel jsem se postarat o vesnici, zkontrolovat ochranná kouzla, a ty které byly Leviathanem poničena, pak napravit. Pracovali jsme s Leou každou možnou chvíli, a snažili jsme se to dát co nejdříve do pořádku.
Ale díky Rayovi, kterému se podařilo Leviho zabít, ty škody nebyly tak velké, jako když nás Levi navštívil naposledy. A teď od něj už máme navždy pokoj.
Ten den, kdy usnul, držíc si mě ve svém objetí, jsem počkal, až bude tvrdě spát, a teprve potom jsem se zvedl.
Měli jsme s Leou už všechno hotové, a tak jsem zamířil domů, kde jsem také měl plno práce.
Rayovu výzbroj a výstroj jsem uložil do zvláštní komody v obýváku. Nebyla začarovaná, nebyla nedobytná jako trezor. Pouze zabraňovala tomu, aby věci uschované vevnitř, byly vystopovatelné jakýmkoliv způsobem.
Dino se kolem mě občas mihnul, pak zase zmizel za Ronym, a mě nezbylo nic jiného, než jen pouklízet a aspoň ji udělat oběd a večeři.
Když po jídle odešli pryč, uklidil jsem kuchyň, zkontroloval všechno ostatní, a pak jsem spokojeně, že je všechno hotovo, chtěl jít za Raymondem, abych se podíval, jak na tom je.
Ale než jsem stihl vyjít z ložnice, ozvalo se jeho zavolání ode dveří.
Srdce mi začalo štěstím přímo poskakovat. Rázem jsem zapomněl na veškeré pochyby ohledně jeho odchodu, a běžel jsem hned za ním.
Nejraději bych mu skočil do náruče, ale jeho velké zranění v boku ještě nebylo úplně zhojené a mohl bych mu tím ublížit.
Tak jsem ho jen objal, opatrně se na něho přitiskl.
„Vítej doma,“ zašeptal jsem roztřeseným hlasem.
Byl jsem šťastný, i ty slzy, co mi tekly z očí, byly slzy štěstí.
Bylo to prostě tak krásné, když přišel domů, a já ho mohl přivítat.