Raymond
Feon mě dostával znovu a znovu.
Byl tak neuvěřitelný, až jsem si říkal, proč zrovna já mám takové štěstí, že jsem ho získal.
Přešel jsem do kůlny, kde jsem udělal provizorní umyvadlo a káď, jako vanu, abysme se měli zatím kde umývat, než bude koupelna hotová, a pořádně se opláchl.
Počítal jsem, že když se do toho pustí i Dino nejpozději do týdne bysme měli mít hotovo. Už jsem se těšil, jak koupelnu s Feonem pokřtíme a v duchu si to vybavil.
Myslím, že ten chlípný úsměv mi vydržel až do kuchyně, kde jsem si ještě na moment přitáhl Feona k sobě a pomačkal mu zadeček.
„Už teď se těším na to, až pokřtíme novou koupelnu. Tvoje prdelka si užije," okousal jsem mu krk a pak se vpil do jeho rtů, abych si pohrál z jeho jazykem.
„A teď jíst," postil jsem ho, když jsme se přestali líbat a plácl ho po zadečku. „Jinak bych dostat chuť na něco jiného, a myslím, že tentokrát by mě Dino určitě zabil, kdyby nás načapal v posteli."
Zasmál jsem se, a pak zasedl k obědu, který vypadal moc dobře, a taky tak chutnal.
A co teprve zákusek.
Úplně jsem si chrochtal, dvakrát si i přidal a nešetřil chválou.
Feon
Když se Raymond pustil do jídla, jen jsem se usmíval, jak to do něj padalo, a pak mi to ještě pochválil.
Ale když se pustil do zákusku, už jsem se usmíval o něco méně. Raději jsem si rychle nandal, aby toho na mě zbylo co nejvíc. Nejspíš ale budu muset pro Dina něco připravit, protože ten zákusek zmizel skoro celý.
Byl jsem ale moc rád, že Rayovi chutnalo.
Přesto jsem kromě myšlenek na zákusek, stihl myslet i na to, co Ray říkal.
O pokřtění koupelny, o tom, že by mohl dostat chuť na mě… No, běžné myšlenky se střídaly s těmi hříšnými.
A já se jim prostě neubránil.
Po obědě, když jsme si trochu odpočinuli, Ray se znovu pustil do práce, aby toho bylo co nejvíc, než se Dino vrátí.
Když jsem pouklízel kuchyň, řekl jsem Rayovi, že se na chvilku půjdu projít po vesnici, jestli někdo něco nepotřebuje. Sice se mu to moc nelíbilo, ale já prostě nedokázal jen tak sedět nebo se válet v posteli. Cítil jsem se už dobře.
Obešel jsem pár domů, popovídal si, ale když jsem chtěl vejít do dalšího, zastavila mě jedna ze starších víl. A hned jsem dostal vyhubováno…
Takže jsem se otočil a se sklopenou hlavu zas kráčel zpátky k sobě domů za Rayem.
A znovu jsem seděl na židli, ale nakonec jsem to stejně nevydržel.
A začal jsem aspoň uklízet…
Když se nachýlil večer, Ray měl svou práci skoro hotovou. Zastavil se manžel Cinthie, který mu pomohl s odnášením nepořádku. Nebylo potřeba to někam daleko uklízet. Všechno, i trosky, vybourané zdi, či trámy, všechno se znovu nějakým způsobem zužitkovalo…
A byli právě v polovině odklízení, když se vrátil Dino.
Byla už skoro tma, ale přesto jsem si všiml, že se tváří moc ustaraně. A potvrdil mi to, tím, že se nezastavil ani u mě a Raye, ale zamířil rovnou za staršími vílami…
Raymond
Po dobrém obědě a odpočinku jsem se zase vrátil k práci, ale Feon tentokrát moc dlouho neposeděl.
Sice se mi nelíbilo, že chce pracovat, ale nakonec jsem ho pustil s tím, že jakmile se začne cítit jen o trošku hůř, tak se okamžitě vrátí.
Když odešel, vrátil jsem se zase k práci, abych toho stihl co nejvíc, než se Dino vrátí.
Feon se nakonec vrátil dřív, než jsem čekal, a když mi pověděl, že dostal vyhubované od víly a musel se vrátit, chtě, nechtě jsem se musel zasmát.
Navečer přišel Koran, Cintiin manžel, a pomohl mi pouklízet bordel, prý jako poděkování za to, že jsem zachránil jeho děti.
No, nebyl jsem to jenom já, kdo je zachránil, ale pomoc jsem s vděkem přijal.
Po setmění se pak vrátil Dino a byl jsem připravený, že budeme ještě pokračovat, protože by mi nedělalo problém zůstat vzhůru i přes noc, ale on se u nás ani nezastavil a mířil k sídlu starších, což se mi vůbec nelíbilo.
„Feone," přitáhl jsem si ho do náruče a sledoval Dinovi záda, dokud nám nezmizel za rohem, a pak raději vešel dovnitř.
„Bude to dobré, ano?" pohladil jsem tu svou vílu po tváři, když jsem pocítil, jak se napjal.
Feon
Chtěl jsem jít za Dinem, abych věděl, co se děje. Ale zastavil mě Ray, když si mě přitáhl do náruče.
Přikývl jsem, když řekl, že to bude dobré, ale moc jsem tomu nevěřil.
Na to jsem Dina znal až moc dobře. A taky jsem moc dobře cítil jeho napětí, starosti, když kolem nás procházel.
Než jsem však stihl Rayovi cokoliv říct, jemně mi zazvonilo v uších. Zpozorněl jsem…
Přiložil jsem si dlaně na uši a zaposlouchal se.
„Nevím, jestli to bude dobré. Starší mě volají,“ vymanil jsem se posléze z Rayovy náruče. „Musím jít za nimi hned. A ty… máš přijít taky.“
Zaběhl jsem do domu, vzal jsem jedno triko a donesl ho Rayovi. Počkal jsem, až si ho obleče, a pak jsme se společně vydali do sídla starších.
Už cestou se k nám přidala Lea, udiveně pohlédla na Raye, že jde taky, ale na její otázku, co se děje, jsem jen pokrčil rameny, že nevím.
Možná si myslela, že se to týká právě jeho, ale to jsem teď vážně nevěděl.
Když jsme vešli do největší místnosti, kde jsme se scházeli, když jsme něco potřebovali prodiskutovat nebo se poradit, byly tam všechny víly, a k tomu i nejstarší z ostatních druhů, co ve vesnici žijí.
„Nepanikařte a utište se,“ promluvil právě Tarien. „Zatím víme jen to, co nám řekl Dino.“
Pak se otočil na mě, Leu a Raymonda. Jeho pohled na Raymondovi spočinul o něco déle, jako by uvažoval, co má říct.
„Zavolali jsme vás, protože jsou nutné vaše síly,“ ukázal na mě a Leu. „Vím, že se teprve učíte obranná kouzla na ochranu vesnice. Ale spoustu toho už umíte, a my teď musíme nutně posílit kouzla. A musíme všichni, aby byly co nejsilnější. Nevím, kdy půjdete spát, musíme začít hned. Omlouvám se, Feone, vím, že se ještě zotavuješ, ale je to nutné.“
Zastavil se před námi, položil ruku mě i Lee na rameno, a se slovy, že na naši pomoc spoléhá, se pak přesunul před Raye.
„Raymonde Lioneli, máš dvě možnosti. Odejdeš, abys nemusel čelit nebezpečí, které nás může každým dnem potkat, nebo zůstaneš i přes toto riziko. Pokud však zůstaneš, nebudeš se do ničeho plést. Mohl bys přijít o život, a to my nechceme. To nechce nikdo, i přesto, že jsi člověk a zřejmě i lovec. Ale tohle… Tohle je nad tvé síly, věř mi.“
„Co… Co se děje? Co nás čeká?“ vložil jsem se do toho.
Nebál jsem se, ale slova, které řekl Rayovi ve mně vyvolala nepříjemný pocit a strach, že by se jemu mohlo něco stát.
„Dino přinesl zprávy, že se asi sto dvacet mil odsud pohybuje Levi. A dobře víme, že překonat tuhle vzdálenost je pro něj otázka maximálně pár hodin, pokud se bude loudat. Pokud bude spěchat, může se tu ukázat třeba teď, zatímco tady spolu mluvíme… A vzhledem k tomu, jak odsud odešel naposledy, musíme počítat s tím, že se sem bude chtít vrátit. Všechny děti musí okamžitě do úkrytu. Pokud sem přijde, budou první na jeho jídelním lístku…“
Raymond
To utěšování mi nějak moc nešlo.
Zvláště ve chvíli, kdy Feon řekl, že ho volají starší a mě taky.
V ten moment mi došlo, že je nejspíš zle, a na chvilku jsem se zalekl, jestli se mě nebudou chtít zbavit.
Bylo to poprvé, co jsem vstupoval na jejich nejposvátnější místo ve vesnici a poprvé, co jsem viděl některé z nejstarších jiných ras.
To, jak se všichni tvářili mě utvrdilo v dojmu, že nejspíš nepůjde o mě, ale o něco horšího, a to mi vzápětí potvrdil starší víl svými slovy.
To, co řekl, se mi ale vůbec nelíbilo.
Utéct?
Schovat se?
To jako myslí vážně?
I když si nepamatuju, co jsem dělal předtím, teď bych se k někomu neobrátil zády.
A přesto, že jsem všechny ve vesnici ještě pořádně neznal, bral jsem je jako svoji rodinu. Ano, možná jim nebudu k ničemu, ale to se nedozvím, pokud to nezkusím.
„Nebudu sedět v koutě!" ozval jsem se rázně a přerušil jejich debatu o tom, kdo bude co dělat, kde bude, kdo půjde s dětmi, a kdo zůstane v hlavním sídle.
„Raymonde, ne…" zavrčel na mě Dino a zavrtěl hlavou, aby mi naznačil, že mám být zticha.
„Nebudu zticha, Dino! A nebudu sedět v koutě! Ani utíkat! Chci bojovat! Sice jsem obyčejný člověk a nemám schopnosti ani sílu jako vy, ale stejně dobře jako já, i vy víte, že něco dokážu! Možná jsem dokonce lovec a toho můžeme využít!"
„Raymonde Lioneli, tohle není tvůj boj. Levi je protivník, se kterým jsi se ještě nesetkal, a pokud by se ti něco stalo, co si myslíš, že by se stalo s Feonem, když jste teď spjati pevným poutem? Teď už nedýcháš jen za sebe, ale i za něj. Takže nejlépe všem pomůžeš, pokud se schováš, nebo odejdeš," odpověděl mi klidně Tarien.
Po jeho slovech jsem se ostře nadechl a sevřel ruce v pěst.
Jeho slova o tom, že pokud se mi něco stane, mohlo by to ublížit Feonovi mě zarazila, ale...
„Mýlíš se, Tariene," řekl jsem o něco klidněji, přesto hlasem, který nepřipouštěl námitky. „Tohle je můj boj. Přijali jste mě mezi sebe. Feon se stal mou součástí. Tohle místo je pro mě jako domov, který budu chránit, i kdybych proti němu měl jít sám. Nechci, aby se někomu z vás něco stalo. Nezabráníte mi v tom. Nikdo z vás. Je to moje rozhodnutí. Myslíte si, že to, že jsem člověk je vaše slabina? Tak z toho pojďme udělat opak. Něco, s čím ten Levi počítat nebude. Mám nápad..."
Feon
Při vyslovení jména Levi jsem ztuhnul. Dobře jsem si pamatoval, co se stalo, když tu naposledy byl.
My ho nedokážeme zabít. Je starší než kdokoliv z nás. Byl jeden z těch, kteří stáli u zrodu světa.
„Nevíš, proti čemu tady stojíme. Je nejstarší tvor, co kdy po zemi chodil. Nedokážeme ho zabít. Můžeme se pouze bránit kouzly a silou. Vyhnat ho je jediná možnost, jak se ubránit. Nemá jméno. Jen my mu říkáme Levi, ale oslovit ho tak nesmíme. Okamžitě by nás zabil. Na světě jsou již jen tři jeho druhu. Jen oni dokážou zabít toho druhého. Nikomu jinému se to zatím nepodařilo. A proto po tobě chceme, aby ses před ním neukazoval. Byl bys první na jeho jídelníčku. Je to Leviathan, Raymonde. Nemáš proti němu šanci."
Když Tarien mluvil už jsem se třásl. Naposledy když tu Levi byl, zabil a sežral několik z nás. Tenkrát jsem se s Leou staral o děti, a přesto nás našel. Unikli jsme na poslední chvíli, ale za cenu ztrát.
„Lioneli, prosím. Nechci o tebe přijít,“ špitnul jsem roztřeseným hlasem a stiskl mu ruku.
Opravdu jsem se bál. A nebyl jsem v tom jediný.
Raymond
Proč musí být všichni tak tvrdohlaví?
Zadíval jsem se na Feona, stiskl mu ruku, ale pak nehledě na ostatní, si ho přitáhl do náruče a políbil do vlasů.
„Nemůžu… nemůžu jen tak sedět," zašeptal jsem. „Chci tě chránit."
Vzal jsem Feonovu tvář do dlaní, zadíval se mu do očí a políbil ho na rty.
Vyrušilo mě něčí ostré zakašlání, takže jsem si povzdechl, ale Feona z náruče odmítal pustit.
„Feon je zraněný. Nenechám ho jít jen tak. Ne, že bych nevěřil, že si dokážete poradit, ale taky umím bojovat. A kromě toho, jak jsem říkal, dokážu neprospěch změnit v prospěch. A kromě toho, nemám v plánu se nechat zabít. Může to být nejstarší bytost na světě, ale všichni mají nějakou slabinu. Všichni se dají zabít nebo těžce zranit."
Zaslechl jsem, jak si Dino povzdechl.
„Tak teď jsi promluvil, jako skutečný lovec," zabručel a zadíval se na Tariena. „Obávám se, že pokud nechceš, aby se do toho pletl, budeš ho muset zabít, začarovat nebo spoutat. Je to paličák, který si nedá říct. Vím, že je to riziko, ale já ho viděl bojovat. Viděl jsem, jak uvažuje, přemýšlí, vnímá. Jeho pomoc by se nám mohla hodit."
V duchu jsem dal Dinovi palec nahoru a udělal si poznámku, že mu budu muset sehnat ten nejkvalitnější flák masa, co existuje.
Feon
Věděl jsem, že Ray neustoupí. Ale že ho podpoří Dino, to byla pro mne novinka, po které jsem se na Dina zamračil. On jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, že nemá cenu něco namítat.
„Je to na tvoje riziko. Bránit ti nebudu. Ale pokud se ti něco stane, odrazí se to i na Feonovi. Na to pamatuj," ustoupil nakonec Tarien, a hned na to už začal organizovat.
Bylo potřeba na nic nečekat a zařídit se hned.
„Musím se připravit, mám na to půl hodiny," otočil jsem se k Rayovi. "Počkej doma, za chvilku jsem zpátky."
Pak jsem ho políbil a před jeho očima se změnil. Zatřepetal jsem křídly, obletěl ho do kola a pak jsem zmizel v lese.
Myslel jsem si, že k tomu nikdy nedojde. Ale nebylo zbytí. I když je Ray silný, bez svých zbraní je dost zranitelný. A já nechci, aby se mu něco stalo.
Trvalo jen pár minut, než jsem se dostal na místo, kde se střetl s lovci.
Byli stále tady. Nebyl pěkný pohled na jejich rozkládající se mrtvoly, ale musel jsem se k nim přiblížit.
Našel jsem jejich auto. Prohlédl ho, a co jsem si myslel že by se Rayovi mohlo hodit, jsem hned naházel do brašny. Když byla plná, předešel jsem kousek dál, kde byla schovaná Rayova motorka. Sundal jsem brašnu, kterou tam měl. Byla těžká ale nepátral jsem po tom, co v ní má.
Změnil jsem se znovu i s věcmi a vyrazil jsem zpátky do vesnice.
Ray už by doma, tak jsem vletěl rovnou dovnitř do kuchyně. Změnil jsem se do normální velikosti a brašny položil s žuchnutím na stůl.
„Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekl," sklonil jsem hlavu a promnul si nervózně ruce.
„Dělám to jen proto, že se o tebe bojím. Tohle je tvoje," ukázal jsem na jednu brašnu a pak na druhou. „A tahle těch druhých lovců."
Raymond
Feon nebyl nadšený, ale já se prostě nedokázal jen tak dívat a nic nedělat.
Když odletěl, Tarien a ostatní se mě ještě jednou pokusili přemluvit, ale já byl neoblomný. Nakonec jsem odešel, protože už mě nepotřebovali, a navíc jsem měl počkat na Feona doma.
Byl jsem zvědavý, ale zároveň jsem cítil i jakýsi vnitřní neklid.
A čeho se týkal jsem pochopil o chvilku později, když Feon položil tašky na stůl.
Chvilku jsem na ně jen zíral, a pak otevřel a nahlédl do té, o které Feon řekl, že je moje.
Sotva jsem to ale udělal, sežehla mě prudká bolest hlavy, až jsem vykřikl, podlomily se mi kolena, a kdybych se nezachytil stolu, asi bych skončil na zemi.
V uších mi hučelo, připadal jsem si, jako bych se topil a zároveň sledoval zrnitý obraz v televizi, který se snažil zaostřit.
„…tvůj úkol… zabít nepotřebné… chytit… výzkum… jsi nejlepší… máš…"
Mužský neznámý hlas, který zněl jako šumění vodopádu.
Místnost s dalšími osobami, cítím hněv.
„…spolupracuješ… nalákat mě…"
Na někoho křičím, svírám ho, odpovědi nerozumím.
Vidím nebe, snad auta, další osoby na zemi, cítím bolest.
„…dostanu… nebude to… užiješ si…"
Mluvím zastřeně, na někom ležím, svírám, cítím strach.
„…nedostaneš… tohle je… nikdy se…"
Někdo křičí, cítím krev, touhu po boji, hněv, bolest, strach, vztek.
Bojuju… asi… slyším zpěv ptáků? Šumění lesa?
Nevím… všechno je tak zmatené a rozostřené.
A pak uvidím tu krásnou tvář a nádherné oči.
Zhluboka se nadechnu, zamrkám a uvědomím si, že stojím v kuchyni a zírám na Feona.
Zatřepal jsem hlavou a snažil se pochopit, co se právě stalo.
Nejspíš se moje mysl snaží probrat, ale nějak jí to pořád nejde.
Promnul jsem si kořen nosu a přitáhl si Feona do náruče.
„To nic… jsem v pořádku," zašeptal jsem do jeho vlasů a políbil na čelo.
Feon
S obavami jsem se díval na to, jak Ray otvírá brašnu. Měl jsem strach, že se bude zlobit. Ale ve chvíli, kdy ji otevřel, se stalo něco, na co jsem v tom spěchu vůbec nepomyslel.
Trhnul jsem sebou, když se náhle Ray zkroutil a chytl se stolu. Cítil jsem z něj, co se děje. Obával jsem se toho, co bude, když si na všechno vzpomene.
Opravdu se mi hlavou honilo všechno možné, co se může stát, na co všechno si mohl vzpomenout a jestli se nevrátí ten původní lovec Raymond. Chladný a plný zloby...
Málem jsem se rozplakal, když si mě pak přitáhl do náruče.
„Opravdu se moc omlouvám... nechtěl jsem ti to tajit... ale bál jsem se toho, co by se mohlo stát, kdybys to měl u sebe od začátku... Miluji tě... nechci te ztratit. Musíš být opatrný."
Ještě jsem ho pevně objal a políbil.
„Musím jít. Musím se připravit. Čekají na mě."
Vymanil jsem se z jeho objetí a hned šel do ložnice, kde jsem si oblékl obřadní roucho a vzal ještě věci, které budu potřebovat.
„Tak já jdu. Buď na sebe opatrný prosím" ještě jsem k Rayovi přistoupil a objal ho.
Raymond
I přesto, že se mi zdálo, že Feon o mě možná ví víc než já sám, přesto jsem se na něj nedokázal zlobit.
Chápal jsem to. Našel mě, úplného cizince a člověka k tomu, přivedl do vesnice, aniž by to s někým probral, a ošetřil mě.
Zbraně schoval, abych o nich nevěděl, protože samozřejmě netušil, jak zareaguju, až se probudím.
Myslím, že to od něj bylo velice chytré, a já si znovu uvědomil, že je nejen krásný, ale také chytrý.
Díval jsem se na něj, jak odchází a v duchu si říkal, že by měl být spíš opatrný on.
Netušil jsem, proti čemu budeme stát, ale očividně z toho měli všichni ve vesnici strach, což nebylo moc dobré.
Ale vzdát jsem to rozhodně nehodlal.
Pomůžu, i kdybych měl udělat jen maličkost. Opravdu jsou pro mě všichni jako rodina, a když teď vím, že nezapomenu, ani když překročím hranice, rozhodl jsem se, že tu zůstanu, i přesto, až zjistím, co jsem přesně zač.
Ale podle toho, co jsem vytahoval z brašny, mi už na devadesát procent bylo jasné, že jsem lovec.
Otázkou ale zůstávalo, co jsem měl lovit.
Byl jsem na té straně dobrých a byl v lese jen proto, abych zabránil jiným lovcům se do něj dostat, nebo jsem byl já sám ten, kdo chtěl překročit hranice a všechno zničit?
Protože podle toho vybavení to vypadalo, jako bych šel do války.
Prohlédl jsem si i zbraně druhých lovců, a nakonec vybral pět, které jsem usoudil, že by se mi mohly nejvíc hodit.
Nevím, nejspíš nějaký instinkt nebo něco takového.
Oblekl jsem se do tmavých věcí, samozřejmě zase od Dina, k boku připásal opasek se dvěma granáty, mačetou se stříbrnou čepelí, na které byly vyryté nějaké znaky, které jsem teď nepoznával, a pistolí, přes rameno přehodil pušku a do kapsy strčil lahvičku s nějakou červenou tekutinou, kterou jsem měl v kabeli, bez chuti a zápachu, která mi přišla neškodná, ale protože jsem ji měl u sebe, nejspíš k něčemu hodně důležitá.
Takhle vyzbrojený jsem vyšel ven a s překvapením zjistil, že je všude ticho.
Čekal bych křik, hluk a zmatek, ale zdejší obyvatelé mě zase překvapili svou klidnou povahou, rozvážností a disciplínou.
Feon
Nechtělo se mi Raymonda opouštět. Nejraději bych zůstal s ním. Ale bezpečí vesnice bylo prioritou.
Když jsem se vrátil ke starším, Lea už tam byla. I ona byla nervózní, viděl jsem na ní, že má strach.
Tenkrát i ona Levimu unikla o vlásek. Kdyby nebylo Dina a Ronyho, kteří se do Leviho i za cenu zranění pustili společně s Demetriem nejstarším upírem, zatímco všichni, co ovládali magii, na něho útočili kouzly, nejspíš by už nebyla na živu. Stiskl jsem ji ruku, aby se nebála a usmál se na ní.
„Dino," zavolal jsem ještě, když prošel kolem nás. „Vrátil jsem Rayovi jeho zbraně, aby nebyl úplně bezbranný. Upozorni na to ostatní, aby se nelekli. A ještě něco..."
Pustil jsem Leu, a přistoupil k Dinovi tak těsně, aby nás nikdo neslyšel.
„Začínají se mu postupně vracet vzpomínky. Nemám strach, že by někomu ublížil, ale vrací se mu ve formě menších záchvatů. Může se stát, že ho to chytne v tu nejméně vhodnou dobu. Můžeš na něho prosím, dohlédnout?"
Dino se zamračil, když jsem mu řekl o vracejících vzpomínkách, ale přislíbil, že dá na Raye pozor a vzápětí odcházel s tím, že jde zkontrolovat okolí vesnice a vezme ho s sebou.
My se pak už přidali ke starším, všem, kteří ovládali magii, protože byla potřebná každá ruka, každé kouzlo, špetka magické energie, které posílí obranu proti Levimu natolik, abychom ho vyhnali, v lepším případě zabili. Nejvíc by nám pomohlo, kdyby se tu objevil aspoň jeden ze zbývajících Leviathanů.
Raymond
Udělal jsem sotva pár kroků, když jsem potkal Dina.
Zadíval se na mě, zamračil se, ale pak mi kývl ať jdu za ním.
„Dino," nevydržel jsem to po chvíli napjatého mlčení, kdy se mi zdálo, že by po mě nejraději skočil a utrhnul mi hlavu. „Co-"
„Nemysli si, že jsem souhlasil, protože jsem chtěl," zastavil se tak prudce, až jsem do něj málem vrazil a vzápětí čelil jeho rozčilenému pohledu. „Souhlasil jsem, protože vím, jaký jsi idiot, a i kdyby tě svázali, stejně bys utekl a snažil se jednat na vlastní pěst. Takhle tě budu mít aspoň pod kontrolou, takže uděláš všechno, co ti řeknu. Teď už to není jen tvůj život, ale i Feonův, a já tě varoval, co se stane, pokud mu ublížíš."
Chvilku jsem na něj zíral a přemýšlel, co mu odpovědět, než jsem si povzdechl a zakroutil hlavou.
„Už jsem to říkal několikrát. Nemám v úmyslu někomu ublížit," zabručel jsem, trochu rozladěn tím, že mi tu v tomhle nikdo nevěří, a obešel Dina, abych mohl pokračovat v cestě.
Obešli jsme celou vesnici, občas spolu prohodili pár slov, ale k tématu jsme se už více nevraceli, za což jsem byl vděčný.
Asi bych Dina něčím přetáhl, pokud by pokračoval, a to jsem nechtěl.
Ráno jsem se pár minut viděl s Feonem, ale oba jsme měli svou práci, a já ho nechtěl rozptylovat ani zdržovat, zvláště, když chvilku na to přiběhl udýchaný Rony, že se Leviathan objevil na tržnici, a nejen, že ji skoro celou zničil, ale už stihl zabít nejspíše dva jiné a desítku zranit.
A sotva to dořekl, někde v dálce zazněl řev podobný hromobití. Zadunělo to, a přísahal bych, že se zachvěla i zem.
„Je to tady," zavrčel Dino a stejně jako jeho bratr, i on se změnil do své vlkodlačí podoby.
Feon
Dům, kde se scházejí starší, stojí přibližně uprostřed vesnice. Vedle něj roste posvátný strom, jehož kořeny se táhnou hluboko a roztahují se pod vesnicí různými směry.
V domě, kde jsme se sešli, je místnost, někdo by tomu řekl modlitebna, někdo svatostánek, někdo doupě čarodějů, spoustu názvů to může mít. Ale pro nás je to střed.
Střed všeho, základ všeho, pevný bod, díky kterému je naše vesnice a její obyvatelé chráněni.
A díky posvátnému stromu, který tu roste už několik stovek let, a je větší a mohutnější, než cokoliv jsem doposud mohl vidět, jsou naše kouzla posílena tak, aby vydržela každý nápor, pokus o narušení. Pokaždé nás varuje, když se něco děje.
Jenže Levi je velká hrozba.
On dokáže překročit chráněné území, aniž bychom o tom věděli. Kdyby byl zcela potichu, připlížil se nepozorovaně, klidně by za jednu noc zabil a sežral všechny obyvatele vesnice a my bychom proti němu nic nezmohli.
Tenhle Leviathan, na rozdíl od zbývajících dvou, je jiná kapitola.
Je tak sebestředný, má pocit, že je pán všeho na zemi, a jeho arogance mu dodává pocit, že si může dovolit naprosto vše. Díky jeho neskutečně velkému a nezdravému egu, dává všem najevo, že se blíží, a my se mu máme klanět a milostivě čekat, koho si vybere na svůj jídelní stůl.
Byl jsem unavený, když jsem se konečně dostal domů. Mohl jsem spát tak hodinu, a to jen proto, že jsem nebyl ještě v plné síle, tak mě poslali si odpočinout. Když se vrátil Raymond, už jsem byl zase na nohách a odcházel pryč.
Jen jsem ho pevně objal a políbil ho. Chtěl jsem mu toho tolik říct, jako bych se s ním chtěl rozloučit, kdyby se mi něco stalo. Ale nakonec jsem mlčky odešel.
Když se pak později objevil Rony, věděli jsme, že je zle. Nepřišel by jen tak…
A svými slovy nám to potom potvrdil.
Se smutkem v srdci jsem si pomyslel, že možná už ani nedokončíme přestavbu našeho domu, protože teď, když o sobě dal Levi vědět svým hromovým řevem, který si normální lidé zaměňují za hřmění bouřky, jsme nevěděli, kdo z nás jeho řádění přežije.
Děti už byly schované v tajné podzemní jeskyni, kde je chránili někteří ze silnějších a pár těch, co ovládali magii. My ostatní jsme se sešli u posvátného stromu, abychom si ještě připomněli, co a jak, a připravili se na Leviho příchod, který byl otázkou už jen pár minut nebo sekund…
Raymond
A bylo to tady.
Viděl jsem na všech, jak jsou z toho přešlí, dokonce i Dino a ostatní starší, což mi na náladě zrovna nepřidalo, ale o to víc jsem jim chtěl pomoct.
Chtěl jsem Feonovi říct, že to bude dobré, ale vím, že by to byly jen plané řeči.
Než se nám podaří zvítězit, někdo možná zemře, budou zranění.
I já cítil ten tlak, co svíral mé tělo z té hrůzy.
Cítil jsem tu vážnost, strach i bolest nejspíš z toho, jak si někteří pamatovali poslední Leviathanovo řádění. Netušil jsem, jestli tu něco zmůžu, ale rozhodně jsem nehodlal sedět s rukama v klíně.
A kromě toho, měl jsem v hlavě jistý plán.
Rozběhl jsem se směrem k místu, kde zmizel Dino a část těch nejsilnějších.
Chtěli Leviathana zastavit ještě v lese, aby se pokud možno nedostal k vesnici, kde by mohl všechno zničit.
Někde v polovině cesty jsem uslyšel zase ten hromový řev, tentokrát doprovázený silným poryvem větru a zachvěním země.
A stačilo jen pár vteřin a oblohu zastínil velký stín.
Někde zepředu jsem slyšel Dinův řev a hlasy ostatních, které ale znovu přerušilo zařvání toho tvora nade mnou.
Tentokrát už jsem to ale v klidu nedokázal ustát. Měl jsem dojem, jakoby mé tělo někdo hodil do lisu na výrobu šťávy a já dopadl na kolena na zem, pokoušeje se popadnout dech. Měl jsem pocit, že zmizel všechen vzduch.
Pocit, jakoby všechno zešedlo a už nemělo nikdy přijít ráno.
Pocit, jako bych přišel o všechno štěstí a v hlavě jsem viděl jen smrt a zkázu.
Můj mozek řval, ať to vzdám. Svíjel se v agónii a snažil se přesvědčit mé tělo, ať se pohnu, vezmu nohy na ramena a uteču, protože nemám šanci vyhrát.
Jenže mé tělo mělo jiný názor.
Ve všech těch představách smrti a hrůzy, ničení a zkázy, plamenů a potoků krve, ke mně přistoupil anděl s očima barvy lesní tůňky, usmál se a natáhl ke mně ruku.
V tu chvíli jako bych procitl, mohl jsem se nadechnout, mohl jsem vstát a poslat mozek ke všem čertům. I přesto, že jsem cítil ještě strach, už jsem se dokázal pohnout a rozeběhnout k místu, kde Leviathan přistál a zničil téměř polovinu lesa.
Feon
Zůstal jsem ve vesnici, která se během chvíle skoro celá vyprázdnila.
Bylo tu takové tíživé ticho, které přerušovalo jen řvaní Leviho. Všichni jsme cítili ten tlak, strach z toho, co bude. Nebyl tu jediný tvor, který by se nebál.
Nebyli jsme ustrašení jen tak. Nebáli jsme se všeho, co by nás trochu ohrožovalo. Ale Levi… To bylo něco jiného. Nemáme spojení na poslední dva Leviathany, kteří by nám mohli pomoci, takže to bylo jen na nás a na tom, co zmůžeme.
Levi se nikdy nezdržel déle než jeden den. Ne, že by nechtěl, ale vždy ten den přibližně trvalo, než se nám ho podařilo vyhnat, a on se zase přemístil dál, kde na něho nebyli připraveni.
Ale vždy za ním zůstala spoušť.
Já, Lea a Tarien jsme byli venku u stromu, kde jsme nabírali síly, a skrz něj a jeho kořeny posilovali obranná kouzla všude, kam jeho kořeny dosáhly. Ostatní, kteří ovládali magii, zůstali vevnitř a ve velkém magickém kruhu posilovali kouzla tam, kde náš posvátný strom nedosáhl. Bylo jich tam potřeba víc a silnějších. Nám pomáhal strom, jako by i on tušil, že tu jde o všechno.
Když se Levi přiblížil, měl jsem okamžitě pocit, že se blíží konec světa. Slyšel jsem jeho řev, slyšel jsem řev ostatních, co šli bojovat do lesa, a já si v tu chvíli vzpomněl na Raye.
Cítil jsem ten tlak blížícího se monstra, a já si moc přál, opravdu moc, aby všechno dobře dopadlo.
Pocítil jsem tu slabost, která Raye postihla, chtěl jsem mu říct, že bude všechno dobré, ale stihl jsem jen vyslat myšlenku, že ho miluji, protože jsem se musel věnovat svému úkolu.
Lea se roztřásla, když Levi znovu zařval o poznání blíž. Klesla na kolena a schovala si hlavu v dlaních.
„Leo,“ rychle jsem si k ní dřepl a položil své ruce na její. „Leo, dobře to dopadne. Věř mi. Vyhrajeme a Levi už se nikdy nevrátí. Vím to, máme na své straně sílu. Sílu přežít…“
Políbil jsem ji do vlasů, jemně ji oddělal ruce od hlavy a pak ji na moment objal. Taky se třásla, ale snad ji můj hlas trochu ukonejšil. Pohlédla na mě, opětovala mi objetí, otřela si slzy a pak už s větší odvahou vstala.
„Nesmíme ho pustit do vesnice,“ řekla rozhodně.
Podívala se na jemně nazelenalou bariéru, která se rozprostřela kolem vesnice, a s každou další vteřinou a vysloveným magickým slovem od nás všech nabírala sytější barvu a sílila. Pohlédli jsme na sebe, chytli se za ruce a znovu jsme se připojili k Tarienovi v posilování kouzel.
Raymond
Netušil jsem, jestli Feon v mé hlavě byl jen představivost, nebo skutečně nějak vycítil moji slabost a dokázal mi vlézt do hlavy.
Pokud ano, znamenalo by to, že naše spojení je silnější, než jsem si myslel, a hlavně, než jsem dokázal uvěřit.
Během svých myšlenek jsem doběhl až na konec neponičeného lesa, a když jsem vyhlédl zpoza stromu na moment jsem zůstal jen nevěřícně zírat.
Už jsem se nedivil, že z něj mají všichni takovou hrůzu. Nebýt toho, že jsem pravděpodobně lovec, načural bych si teď do spodků.
I když bych to nejraději už ukončil, nemohl jsem tam jen tak vběhnout.
Ne, tak kvůli sobě, ale kvůli tomu, že bych mohl ohrozit ostatní.
Bylo mi jasné, že mě to monstrum dřív nebo později stejně zaregistruje, ale pro teď jsem jen schovaný za posledními stromy široko daleko pozoroval.
Dino a Rony byli sehraní, stejně jako zbytek, kteří se rozdělili do dvojic nebo trojic, aby střídavě a systematicky na Leviathana útočili.
Zatím to nevypadalo, že by byl někdo vážně zraněn, ale já měl takový dojem, že si bestie pouze hraje, jakoby se jim vysmívala.
Feon
Když bariéra zesílila na maximum, co jsme dokázali, Tarien se od nás odpojil.
My s Leou zůstali i stromu a udržovali bariéru, aby byla stabilní, a nezeslábla.
„Jdu jim pomoct,“ zavolal na nás a hned zmizel v domě.
Ještě víc jsme se soustředili na bariéru, ale v myšlenkách jsem byl i u ostatních, co byli za vesnicí v lese. A podle toho, jak se tvářila Lea a občas pohlédla k lesu, tak ona taky.
V myšlenkách jsem stejně nejvíc byl u Raye. Věděl jsem, že je zatím v pořádku, že je z toho sice trochu otřesený, překvapený, ale v rámci možností, zvlášť, když proti nim stojí takové monstrum, se držel docela dobře.
Ucítil jsem o něco silnější stisk mé ruky, když jsem se víc zamyslel. Lea kývla hlavou k nebi…
Taky jsem se tam zadíval.
Nebe se najednou zatáhlo těžkými černými mraky, které se soustředily v jednom místě. Vypadaly, jako by se točily ve víru, a kupily se čím dál víc. Byly tak nízko, že vypadaly, jako by měly každou chvíli spadnout. Malé blesky se střídaly, blýskaly se od kraje ke středu a přibývalo jich čím dál víc.
Naskočila mi husí kůže, a skoro se mi rozletěly vlasy tou sílou elektřiny, kterou vydávaly. A taky tím, co mělo přijít.
Netrvalo dlouho, a v jeden moment se všechny blesky seběhly ve středu, odkud jeden obrovský silný udeřil do předem určeného místa. Bylo to na ochromení Leviho, spojené s kouzlem spoutání. Nezastaví ho to, ale zpomalí natolik, aby ostatní mohli lépe zaútočit.
Všichni to znali a věděli, co bude, a já jen doufal, že včas upozorní Raymonda, aby nevběhl přímo do kouzla, aby ho to nezabilo…
Raymond
V momentě, kdy už jsem viděl dost a chtěl se pohnout, se znovu zatmělo a zahřmělo.
Podle Leviathanova řevu a toho, jak se chovali ostatní, šlo tentokrát o kouzlo vesničanů. Nejspíš to tu bestii nezabije, ale doufal jsem, že aspoň ochromí.
O vteřinu později jsem ležel v prachu, polykal listí a hlínu, jak mě tlaková vlna nárazu připlácla k zemi.
Zalehlo mi v uších, ale nevěděl jsem, jestli z rány nebo z toho řevu.
Zahlédl jsem, jak se stáhli i ostatní, aby je kouzlo nesmetlo, ale zároveň byli připravení kdykoliv vystartovat znovu.
Kolem Leviathana se utvořil neprostupný vír, který se po pár vteřinách roztrhl a já překvapeně zamrkal.
„Mysleli jste si, že tohle na mě stačí?" zaduněl mi v hlavě hlas, který mi doslova zamrazil krev v těle.
Pohlédl jsem na tu bytost, která teď vypadala jako člověk, až na kožnaté křídla, černé oči a bílou, téměř průsvitnou pleť.
Někdo zařval, a to byl nejspíš pokyn pro ostatní, aby se vrhli vpřed.
Jenže Leviathanova síla jakoby se touhle změnou ještě víc zvýšila.
Nestačil jsem ani mrknout a jeden ze starších kentaurů se válel v prachu s hlubokou ránou na boku.
Dino něco křičel na ostatní, ale já měl pořád zalehlé uši, takže jsem slyšel pouze polovinu. Pochopil jsem ale, že se snaží vytvořit nějakou formaci, aby nebyli všichni roztroušení, ale co nejvíc u sebe, protože jen tak se mohli aspoň bránit.
Než jsem se zvedl a snažil se přemoct nevolnost z toho chechotu, co se mi ozýval v hlavě, leželi v prachu další dva vesničané, i přesto, že se Dino, Rony a Demetrius snažili Leviathana aspoň trochu zaměstnat.
Vyrazil jsem. A nejspíš akorát včas, protože při jednom útoku zůstal Rony odkrytý a nevšiml jsem si toho jen já.
Bohužel pro tu bestii, já měl na své straně výhodu překvapení.
Byl jsem až překvapený, jak snadno se mačeta zakousla do jeho paže a hladce odsekla ruku těsně nad loktem.
Na chvilku se mi zdálo, jakoby se utišil i vítr. Ale byl to jen klid před bouří, a to doslova.
Rony a všichni ostatní, stejně jako já jsme se stáhli, když Leviathan ustoupil o krok a nevěřícně zíral na svou useknutou ruku.
„Ty!" ozval se mi v hlavě jeho zasyčení. „Lidský červe! Myslíš, že mě dokážeš porazit! Nikdo to nedokáže!"
„Raymonde! Ty idiote! Měl jsi zůstat-"
Zaslechl jsem Dina, ale v tu chvíli, jakoby mě někdo praštil něčím po hlavě.
Klesl jsem na kolena a všechno kolem mě se ztlumilo, jako bych se jen díval na obraz v televizi…
Feon
Zem se otřásla, když kouzlo dopadlo na Leviho. Na vteřinu se rozhostilo úplné ticho, ale vzápětí se ozval řev. Kouzlo neminulo cíl, ale k našemu zděšení to Leviho ani na moment nezpomalilo. Jako by za těch třicet let, kdy se tu objevil naposledy, o hodně zesílil.
A v tu chvíli mě pohltila zlá předtucha, jestli nezaútočil na jednoho ze zbývajících Leviathanů. Pokud ano, a zabil jednoho z nich, velká část jeho sil by přešla na Leviho.
Kdybychom nebyli pod ochrannou bariérou, nejspíš bychom šli teď k zemi všichni. Na moment jsem se přikrčil. Byl to spíš reflex, protože bariéra nás zatím chránila, byť se začínaly objevovat malinké trhliny a sytě zelená barva mírně pobledla.
„Tariene! Tariene!“ zavolala Lea na staršího, aby nám přišel pomoct.
Během chvilky se objevil venku a připojil se k nám. Já jsem začínal slábnout, protože jsem ještě nebyl zcela v pořádku. A nejspíš tohle kouzlení nevydržím celý den. Ale přesto jsem se snažil. Pomyslel jsem na děti, které se schovávají v jeskyni, na starší, kteří se snaží ubránit vesnici, i na ty, kteří bojují v lese. Část lesa dokonce už byla i zničena, některé stromy hořely, ale boj s Levim neustával.
Zdálo se mi to jako věčnost… Chtěl jsem, aby to už skončilo. Slyšel jsem jeho řev, jeho hlas, i jeho výsměch…
A pak se něco stalo… Něco, co podle jeho reakce, překvapilo samotného Leviho. Nebyla v tom žádná kouzla… Byla to hrubá síla.
A já to v tu chvíli pocítil.
Cuknul jsem sebou a prudce se otočil k lesu čelem. Začal jsem rychle dýchat a síla mého kouzla polevila. Chytl jsem se za tuniku na hrudi…
Něco se děje, něco je s Raymondem. Ale v té směsici strachu, adrenalinu, zuřivosti, všech dalších pocitů od ostatních, toho, jak se Levi vysmíval a postupoval dál k vesnici, jsem nedokázal přesně určit, co s Rayem přesně je.
Rozběhl jsem se. Všechno se ve mně svíralo strachem a na moment mě to i ochromilo. Bál jsem se, co se s ním děje. Měl jsem strach, že ho Levi zabije…
„Feone, stůj! Nesmíš teď odejít!“ zakřičel na mě Tarien a ukázal na bariéru. „Vím, že máš strach, ale teď jsi potřebný tady! Závisí na tobě životy celé vesnice!“
Zarazil jsem se uprostřed dalšího kroku. Podíval jsem se na něho, pak zpátky k lesu…
Bolelo to, měl jsem strach, bralo mi to sílu, ale…
„Feone, prosím!“ zavolala na mě Lea.
S těžkým srdcem jsem se musel vrátit. Měli pravdu. Ať už se stane cokoliv, musím se sebrat. Posbírat své síly, zůstat tady a posílit kouzla svou mocí, jak jen to jde. Přesto můj pohled stále utíkal směrem k lesu, odkud jsem cítil přítomnost Raymonda.
Raymond
Nedokázal jsem rozeznat postavy ani místnost ve které jsem se ocitl.
Slyšel jsem hlas, který nabýval na intenzitě, a já začal rozumnět jednotlivým slovům.
„…nebezpečí. Tihle tvorové," ukázala mužská ruka, tím jsem si byl jistý, na tabuli, kde bylo pět obrazů neuvěřitelných tvorů a já v jednom z nich poznal Leviathana, „jsou už nesmírně vzácní. Myslíme si, že dva z těch pěti už zanikli, ale i přesto jsou tu ti zbývající z nichž síla jednoho by stačil na vyhlazení půlku lidské populace. Přesto je pro nás nesmírně důležité je zkoumat a pozorovat, abysme se něčemu přiučili a našli jejich slabiny."
Šel jsem po dlouhé chodbě, kterou jsem nepoznával, za mužem, ze kterého jsem viděl jen záda.
Došli jsme do místnosti a mě se opět ještě víc rozmlžil zrak a v uších mi zněl jen šum, když muž promluvil znovu.
„…a vzhledem k tomu, že nevíme na co narazíš a potřebujeme odzkoušet nový prototyp zbraně, který vyvinuli naši vědci právě pro boj z těmi největšími monstry, jako je například Leviathan."
Muž odemkl trezor za pracovním stolem a vytáhl malou lahvičku s červenou tekutinou.
Slyšel jsem sám sebe, jak něco říkám, ale v tu chvíli se mnou něco škublo a já tvrdě přistál na zemi, což mě probralo.
„Ty idiote! Hodláš se nechat zabít?!" zařval mi do obličeje Dino. „Jasně jsem ti říkal-"
„Vím, jak ho porazit," vydechl jsem, přerušil Dina, odstrčil ho kousek stranou a vstal.
„Co? Raymonde-"
„Vyřiď Feonovi, že ho mám rád a postarej se mi o něj," usmál jsem se na překvapeného Dina, který už toho měl taky dost, ale musel jsem uznat, že všichni s Leviathanem bojovali statečně a drželi se, i přesto, že byli zranění a otočil se k Leviathanovi, který právě Demetriem mrskl o strom.
„Hej! Ty přerostlá, hnusná, stará ještěrko! Pojď si pro mě, pokud se nebojíš!" zařval jsem, strhl z ramene samopal, a aniž bych na něco čekal, začal jsem pálit.
Leviathan zařval, a jak jsem předpokládal, jeho pozornost se upřela zcela na mě. Zdálo se mi, že jeho tlak na okolí značně zeslábl, jako by rázem zapomněl na to, kde je a co chtěl vlastně udělat.
„Lidský červe!" zařval, až mi zazvonilo v uších a vrhl se vpřed.
Ale to já už na nic nečekal a tryskem za neustálého pálení to vzal mezi stromy.
Pamatoval jsem si ten sráz, a to bylo místo, kam jsem se chtěl dostat.
„Miluju tě, Feone,“ řekl jsem konečně v hlavě ta dvě slova, zahodil samopal, který už mi byl k ničemu a tasil zbraň.