Feon
Celý den byl nádherný. Ať už to dopadne s Rayem jakkoliv, cítil jsem, že jeho slova byla upřímná. Aspoň teď určitě.
Neublížil by mi, nechce ublížit ani vesnici. Sblížil se tu s ostatními, a oni ho vzali mezi sebe. Cinthiiny děti si ho dokonce oblíbily víc než kdokoliv jiný. Jako by byl jejich strejda.
A nezlobil jsem se ani, když řekl, že mě nakonec nepůjde vyprovodit. Cítil jsem jeho obavy, a taky jsem byl rád, že nechce zapomenout. Bál se toho, a pokud tu zůstane ze své dobré vůle, nikdo nebude proti. A já obzvlášť.
Když jsme se na kraji vesnice rozloučili polibkem, slíbil jsem, že se brzy vrátí. Řekl jsem mu, že pokud by se strachoval, ať řekne Dinovi, a ten vyběhne na Dračí kopec, odkud mi může zavolat.
Musel jsem se usmát, když jsem viděl jeho udivený pohled na to, že i my používáme telefony.
Ještě jsem mu zamával, a pak už jsem se změnil, abych mohl odletět a cesta mi netrvala moc dlouho.
Ještě jsem nebyl pořádně z lesa venku a už se mi po něm stýskalo, a já se chtěl brzy vrátit zpátky.
Za další necelou hodinu jsem byl v menším lesíku nedaleko města. Tam už jsem se musel změnit do lidské podoby. Kousek od lesa mě čekalo auto s řidičem. Byl to jeden z nás, Dinův bratr Rony, který žil ve městě a pomáhal nám, když jsme to potřebovali.
Odvezl mě k trhu a tam jsme se rozloučili s tím, že si teď musí něco zařídit, ale za dvě hodiny mě vyzvedne a odveze zpátky do lesa. To mi bohatě stačilo na to, abych nakoupil, co jsme potřebovali, a to, co jsem měl slíbeno od kupce.
Když jsem vešel na tržiště, trochu jsem zaváhal. Bylo tu dneska oproti jiným dnům víc lidí. A i když jsem je neznal, poznal jsem, kdo je místní. A to bylo to, co mě mátlo. Viděl jsem tu několik takových, kteří místní nebyli. Kteří mi svým pachem a vzezřením připomínali ty lovce z lesa. A proto jsem opatrně procházel, a čekal…
Trvalo skoro hodinu, než nakonec z tržiště odešli. Mezitím jsem si aspoň koupil nashi, abych se občerstvil, a navíc… Nedokázal jsem jim odolat. Byly zralé tak akorát a nádherně voněly, že mě doslova lákaly už v momentě, kdy jsem na tržiště vstoupil. Trhovkyně mi dala dobrou cenu a vybrala ty nejlepší. Opravdu jsem si na nich pochutnal.
Raymond
Z přemýšlení mě vytrhl Dino, jehož upřený pohled jsem na sobě cítil.
„Podívej. Ani mě Feon přesně neřekl, za jakých okolností tě našel, a co se vlastně stalo. Myslím, že to neřekl ani starším. A proto v tobě musí něco vidět. Pokud ví, kdo jsi, a přesto tě tu nechal, vidí v tobě víc, než si myslíš, a věří, že se jen tak nevzdáš. Nikdy jsem ho neviděl šťastnějšího jako za poslední dny. Neříkám, že to bude jednoduché, můžeš si vzpomenout za týden nebo taky nikdy, ale nikdo z nás na tebe nezapomene. A pokud napadneš naši vesnici, slibuju, že to nebude bolet a bude to rychlé. A, kdo ví, třeba se v tom dalším životě s Feonem setkáte.“
Dinova slova, pro někoho možná tvrdá, pro mě znamenala opravdu hodně.
„Ať se stane cokoliv, slib mi, že Feona ochráníš a nedovolíš, abych mu ublížil. Slib mi to,“ zadíval jsem se mu do očí a natáhl k němu ruku.
„Slibuju,“ přikývl a když mi stiskl ruku, uviděl jsem v jeho očích podivný záblesk.
„Hej, snad nebrečíš,“ zašklebil jsem se na něj.
„Sklapni, nebo nebudu čekat, až si vzpomeneš a ukončím to hned,“ zavrčel na mě, ale já věděl, že to nemyslí vážně.
„Ty, Dino, u Cinthie je to skoro hotové, stačí jen vymalovat pokoj a nastěhovat do něj nábytek. Feon mi řekl, jak zručný jsi se dřevem a většinu nábytku jsi pro vesnici dělal ty. No, a tak mě napadlo…“ poškrábal jsem se rozpačitě ve vlasech a přešlápl.
Teď jsem si opravdu připadal jako kluk, co žádá o povolení otce svého přítele, aby mohl jít na rande.
„Už pár dní s Feonem spíme. Teda jako v jedné posteli, ne spíme, jako spíme,“ dodal jsem rychle, když jsem uviděl jeho pohled. „Ale jeho postel by byla malá i pro mě samotného, a tak mě napadlo, jestli bys nám neudělal novou. Klidně ti pomůžu, stejně bych neměl už co dělat, když Feon odešel do města.“
Dino si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„No, co mám s vámi dělat. Tak až tady skončíš, přijď za mnou, zatím si nachystám dřevo,“ zabručel, pak kývl na Cinthii a děcka, kteří akorát vykoukli z okna, a odešel pryč.
Já se vrátil zase do domu, abych pomohl dodělat všechno potřebné, a pak šel za Dinem.
Doufal jsem jen, že Feonovi to nebude vadit, a nebude se zlobit, že jsem to rozhodl bez něj.
Feon
„Je ti dobře, Feone?“ zeptal se mě kupec, s kterým jsem měl domluvenou koupi, a který mě znal.
Často s námi obchodoval, byl jedním z mála lidí, kteří o nás věděli, ale kteří by nás nikdy nezradili.
„Co? Jo,“ přikývl jsem, ale udiveně jsem se díval na ruku vlhkou od potu, který jsem setřel z čela.
Jako by na mě přišla nějaká nemoc. Ale my nemocní nebýváme.
„Jen je dost teplo,“ rychle jsem schoval věci do vaku.
„Tady, schladí tě. Možná jsi snědl něco, co ti nesedlo. Vypadáš víc bledě, než bys měl být,“ znovu se na mě starostlivě podíval. „Mám zavolat Ronyho?“
„Ne, nemusíš, za patnáct minut pro mě přijede. Posadím se zatím do stínu a počkám na něho.“
Kupec mi ještě nabídl, abych poseděl u něj ve stánku, ale já odmítl, abych ho nezdržoval. Rozloučil jsem se s ním a zamířil za tržiště, do malého parčíku, kde byl příjemný chládek, a kde jsem se usadil na lavičce pod velkým stromem.
Napil jsem se vody, která mě opravdu příjemně zchladila, ale…
Nepomohla. Začínal se mi mlžit zrak, a cítil jsem, jak mi slábne tělo.
Něco je špatně. Něco… Nemohl jsem se přeměnit do pravé podoby, abych na sebe neupozornil. Ale i přesto jsem necítil černou magii.
Snažil jsem se přijít na to, co se stalo. Přehrával jsem si všechno, co jsem dělal, když jsem vstoupil na trh. A pak mi to došlo…
Ještě víc mě polil pot, a mé tělo mě už skoro neposlouchalo. Ale přesto jsem se snažil vytáhnout z vaku telefon, abych mohl zavolat Ronymu. On teď byl moje jediná naděje, abych se z toho dostal. Abych se odsud dostal pryč.
„Hlupáku… Jo, chceš chytit vílu, předhoď ji něco sladkého a je tvoje…“ uslyšel jsem chraplavý hlas, a někdo mě chytil za ruku, ve které jsem už držel telefon.
Vytrhl mi ho a hodil do fontány, a pak se postavil přede mne. Dřepl si, chytl mě za ruce a na obě mi zapnul pouta s řetězem.
Skoro okamžitě jsem ztratil i ty poslední zbytky sil, co jsem ještě měl. Už jsem nemohl ani zabránit tomu, abych se změnil do své pravé podoby.
„Jsi krásný,“ chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu.
Díval jsem se do očí muži, který mi tak moc připomínal ty lovce. A vzpomněl jsem si. Byl to jeden z těch, kteří procházeli tržištěm, když jsem přišel.
„Záříš jako světluška, jen ignoranti to nevidí. Na černém trhu za tebe bude pěkný balík. Ale nejdříve… Nejdříve nám řekneš, kde najdeme zbytek tvojí party.“
Než jsem stihl otevřít pusu, ucítil jsem štípnutí v paži. A pak jsem se už v šoku díval na jehlu, která z ní trčela, než jsem se sesunul bezvládně na lavičku a propadl se do tmy.
Raymond
Byly asi čtyři odpoledne, když jsme byli u Cinthie se vším hotoví.
Nepustila nás ale, dokud jsme si nedali kousek jejího koláče, až jsem brblal, že s takovou se za chvilku nevejdu do dveří, pokud bude tak dobře vařit.
A v tu chvíli jsem zjistil, že i satyři se umějí červenat.
Se smíchem jsem se rozloučil, aby mě Cinthie nenakopala, protože to by určitě bolelo, a pak se vydal za Dinem, abych mu pomohl s tou postelí. Měl ji už napůl hotovou a já nechápal, jak to vůbec dokázal, ale nakonec jsem se až tak nedivil.
Vážně mu to šlo od ruky, a nakonec jsme zhruba za tři hodiny odnášeli postel k Feonovi domů.
Dino mi ji pomohl nastrkat do ložnice, a pak si vzal starou Feonovu postel s tím, že pro ni ještě najde využití. Jediný problém jsem viděl v matraci, ale to vyřídila Lea, která nás viděla a řekla mi, jak to u nich funguje, a pak jsem měl za další půl hodinu i matraci, která byla vyrobena ani nevím z čeho. Stejně jako povlečení a peřiny.
Zrovna jsem je povlékal s tím, že ještě udělám večeři a půjdu Feonovi naproti, když jsem zaslechl nějaký hluk a vzápětí řev.
Vyběhl jsem ven, zrovna, když se Dino prohnal kolem mě a Lea ještě s nějakým mužem, kterého jsem viděl poprvé, se ho snažili zastavit.
Objevila se i jedna starší víla, a dokonce i pár dalších.
„Co se stalo?“ překřičel jsem Dinův řev.
„Feona unesli! Nejspíš lovci!“ vzlykla Lea a ve mně v tu chvíli zatrnulo.
Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu. Vběhl jsem do domu, hodil na sebe bundu, ve které mě Feon našel a vyběhl ven.
„Jdu pro něj!“ křikl jsem a rozeběhl se k lesu.
„Stůj ty idiote! Kam asi tak půjdeš?! Kromě toho, až překročíš hranice, zapomeneš!“ zařval na mě Dino.
„A to mám jako sedět a nic nedělat?! Jdu pro něj, a ani ty mě nezastavíš!“ odpověděl jsem mu stejně hlasitě a nenechal se zastavit. „Je před úplňkem! Ty jít nemůžeš! Já mezi lidi zapadnu!“
„A potom co?!“
„Nevím! Prostě ho zachráním! Nemůžu ho jen tak nechat být!“
Ještě chvilku jsme na sebe s Dinem řvali, než nás roztrhla starší víla.
„Prosím. Chci jít. I kdybych… kdybych zapomněl, chci vědět, že bude v pořádku,“ řekl jsem o něco klidněji a zadíval se Dinovi do očí, který se taky trochu uklidnil a pochopil.
„Dobře. Ale půjdu s tebou. Můžu tě tam dostat rychleji, a když zapomeneš, vezmu Feona s sebou.“
„Ray…“ zaslechl jsem Leino vzlyknutí, která stála se Cinthií a pár dalšími ženami v hloučku.
„Kdybych se nevrátil… moc rád jsem vás všechny poznal. Stali… stali jste se mou rodinou, kterou jsem nikdy neměl, a za to vám moc děkuju. Všem vám moc děkuju, že jste mě přijali i přesto, že jsem jen člověk,“ otočil jsem se na ostatní.
Pak už mě Dino popadl, proměnil se, vyhodil si mě na záda, a s posledním ohlédnutím na vesnici jsme vběhli do lesa.
Feon
Slyšel jsem hlasy. Pousmál jsem se… Nejspíš jsem usnul u Dina na gauči, a on si teď tiše povídal s Raymondem. Krásně to tu vonělo sladce, stejně jako Dinův ovocný koláč.
Věděl, že budu unavený, až přijdu z města, a proto jeden upekl, abych nabral zpátky síly.
Ale než jsem stihl otevřít oči, přestal jsem se usmívat.
To mluvení bylo hlasitější, a já si najednou uvědomil, že ty hlasy neznám.
Trhnul jsem sebou, otevřel jsem oči a rychle a povrchně jsem začal dýchat, když jsem konečně uviděl to, co bylo kolem mne.
Ležel jsem na zemi, nohy i ruce jsem měl spoutány řetězy, ale tak, abych mohl vstát a dělat aspoň malé kroky. Z mého oblečení mi nezůstalo nic. Měl jsem na sobě jen lehké kalhoty, které ani nebyly moje, a jen stažená šňůrka kolem pasu je držela, aby mi nespadly.
„Dobré ráno, Šípková Růženko,“ ozval se znovu ten chraplavý hlas, a vzápětí na to smích.
S obtížemi jsem se postavil. Pomalu jsem se otáčel, co mi řetězy dovolily, a rozhlížel se kolem sebe.
Byli jsme v nějaké velké místnosti. Vypadalo to jako nějaká tovární dílna. Měla vysoký strop, kolem byly různé věci, a moje klec stála uprostřed toho všeho. Byla velká akorát tak na délku mých roztažených paží, kdybych to mohl udělat.
Byl jsem malátný, ještě se mi trochu mlžil zrak, a měl jsem žízeň.
Ale nedokázal jsem použít ani trochu mé vílí magie, nedokázal jsem se ani proměnit zpět v člověka.
Kolem klece stáli čtyři muži a jedna žena. Všichni do jednoho mi svým vzezřením, výrazy, svými pohledy i gesty připomínali lovce.
Přestal jsem se na ně dívat a pozorně jsem si začal prohlížet klec.
„Marná snaha,“ ozvala se ta jediná žena, co tu byla. „Z toho se nedostaneš. Pojistili jsme se. Je skoro nemožné dostat vílu a zadržet ji, aby neunikla. Ale ne, úplně nemožné. A abychom to zbytečně neprotahovali… Za pár hodin tě odvezeme. Kupec už dostal zprávu, že je zboží pro něj připraveno. A abychom nemuseli jezdit tam a zpátky, to víš, benzín taky něco stojí, tak nám teď hezky řekneš, kde je vesnice.“
„Nic vám neřeknu,“ řekl jsem tiše a pevně semknul rty k sobě.
„Proč si myslíš, že máš na sobě jen ty kalhoty?“ přistoupila žena blíž ke kleci a zlomyslně se na mě usmála. „Jsi nádherný, je na tebe krásný pohled, Ale mě takoví cukrouši nezajímají, a kluky taky ne.“
Pak jen ukázala prstem ke stropu a sama se tam podívala.
„Jak dlouho vydržíš?“ zeptala se, a pak rozkázala: „Pusťte vodu!“
Raymond
Nevzal jsem si žádné zbraně.
To mi došlo asi v polovině cesty, ale stejně bych ve vesnici asi žádné nesehnal.
Celou cestu jsem uvažoval, jestli ti, co unesli Feona, mají něco společného s mojí minulostí.
A taky…
„Jsme tady,“ vyrušil mě z myšlenek Dino a postavil mě na zem. „Tady končí hranice. O kus dál je trh, kam měl Feon jít. Ale… necítím ho. Ani trochu. Každopádně… jsi si jistý?“
Otočil se na mě a pátravě se mi zahleděl do očí.
„Jo. Jo, jsem… kdybych… No, rád jsem tě poznal chlape, a Feonovi vyřiď, že…“ zavrtěl jsem hlavou, jak jsem byl z toho všeho najednou nějak naměkko, ale neměli jsme čas.
Poplácal jsem Dina po zádech, pousmál se na něj, zhluboka se nadechl, zavřel oči a vykročil vpřed.
Jakoby mnou projel slabý elektrický proud, dokonce bych přísahal, že jsem zaslechl i zapraskání, na chvíli se mi zdálo, jako bych vkročil do hustého sirupu, ale všechno to hned zase ustalo.
Slyšel jsem šumění lesa, vzdálené slabé hlasy z tržiště, auta ze silnice a…
„Raymonde…“ ozvalo se vedle mě, a když jsem otevřel oči a otočil se za hlasem, spatřil jsem tam stát vysokého, statného, staršího muže.
Chvilku jsem na něj zíral, dokázal v jeho očích přečíst smutek, snad bolest, možná i strach, než jsem natáhl ruku a stiskl mu rameno.
„Jdeme pro Feona, chlape!“
Myslím, že větší překvapení v jeho tváři už neuvidím. Ani já nevím, co se stalo, ale na nic jsem nezapomněl.
Teda…
Vzpomínky na to, jak jsem se dostal do vesnice, a co jsem vlastně zač, byly pořád zahalené v mlze. Ale od chvíle, kdy jsem se probral u Feona, až po chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že ho unesli a vydal se ho s Dinem hledat, tak to jsem si všechno pamatoval.
Během chvilky jsme se dostali až k lavičce, do které jsem vztekle praštil, až jsem si sedřel klouby.
„Museli si trh obhlížet už dlouho, a nejspíš se Feon nějak prozradil. Nalákali ho na oblíbené ovoce,“ zavrčel Dino, který zvedl vak s Feonovými věcmi, kde byly i dvě sladce vonící hrušky.
„Nejspíš budou ještě ve městě. Nesmí nám utéct. Pokud se dostanou moc daleko, už je nedostihneme. Cítíš něco?“ otočil jsem se na Dina, který začal větřit.
„Možná, ale je to moc slabé a nejsem si jistý,“ přikývl a ukázal někam na druhou stranu.
Feon
Nevydržel jsem dlouho stát. Z protipožárního rozprašovače na mě dopadala mlžná sprcha ledové vody. Byl jsem během chvilky celý ztuhlý, nohy mě neudržely a já dopadl na kolena.
Zuby mi drkotaly, křídla mi těžkly, a já věděl, že dlouho nebude trvat, a pod tíhou té vody se mi začnou trhat na cáry.
Křídla se časem spraví, uzdraví se, ale tu bolest si nikdo neumí představit. Jako by člověku někdo trhal prsty. Jako by ptákům utrhli křídla.
Zuby mi drkotaly, jak mi byla zima, a jen stěží jsem zadržoval slzy.
Při vědomí a při síle nic neříct, mě udržovaly jen myšlenky na všechny z vesnice, kteří by mohli být ohroženi. A nejvíc myšlenky na Raymonda. Nevěděl jsem, jestli se za ním někdy vrátím, ale jedině myšlenky na něho nutily mé srdce stále tlouct, i když mi tuhla v žilách má vílí krev.
Vykřikl jsem, když jsem ucítil tu bolest.
„Tak to řekni!“ zařvala mi najednou do ucha ta žena.
Ani jsem nepostřehl, kdy vešla do klece. Najednou byla u mě a surově mě popadla za bradu a zvedla mi hlavu. Zavřel jsem oči, když další kapky ledové vody dopadaly na mou tvář.
„Řekni to!“ zařvala mi do obličeje, ale já místo odpovědi vykřikl bolestí, když se mi další kousek křídla odtrhl pod tíhou vody.
„Normo! To stačí! Kupec za něho nezaplatí, když bude mít poškozené zboží!“ ozval se jeden z mužů.
„To je mi jedno! Křídla mu dorostou! Když budeme vědět, kde je vesnice, budeme mít tolik peněz, že nebudeš vědět, co s nimi!“ zařvala na něho a pak se vrátila zpátky pohledem ke mně. „Tak kde je vesnice!“
„Nic… nic ti neřeknu…“ tiše jsem odvětil a vzápětí jsem se neubránil dalšímu bolestnému výkřiku.
„Tak dost! Vypni tu vodu!“ křiknul ten muž a vstoupil do klece.
Oderval ode mne tu ženu a vyhodil ji z klece, že málem dopadla na stůl, který stál opodál. Sklonil se ke mně, popadl mě surově za vlasy a vytáhl na nohy.
„Seru na to, kolik stojí benzín. Já jsem trpělivý, a věř mi, že než tě prodáme, ty sám rád řekneš, kde jsou ty zrůdy!“ udeřil mě do břicha, a pak pustil.
Zhroutil jsem se k zemi. Stočil jsem se do klubíčka a jen se snažil popadnout dech.
Jen hloupá voda. Jen voda a kolik bolestí dokáže způsobit.
A mé tělo nebylo stavěné ani na takové silné údery, kterým mi málem zlomil žebra. My víly jsme křehké, ale přesto vydržíme hodně. Jenže v tomhle úderu byla zuřivost, vztek, nenávist. A to už je nad naše síly, pokud se nechráníme našimi kouzly.
„Naložte ho, jedeme! Kupec už čeká!“
Nehleděli na to, jak moc mě to bolí. Nebrali ohledy ani na má poničená křídla, která jsem nemohl schovat, protože mi zamezili použití kouzel a přeměny. Vytáhli mě z klece, dva mě museli táhnout, protože jsem nebyl schopen jít, jak jsem byl ztuhlý, a nacpali mě do velkého auta.
Strčili mě do malé klece, kde jsem musel sedět s hlavou mezi koleny, abych se tam vůbec vešel. Křídla se mi tlačila na klec, a ještě víc jsem tak pociťoval tu bolest.
Za dalších pár minut jejich pobíhání, uklízení a nakládání věcí na auto, mě obklopila tma, když zabouchli dveře. Bylo mi zle. Všechno mě bolelo, a vzali mi prostor. Zavřeli mě do malé klece, kde jsem se sotva pohnul. Potřebuji prostor, potřebuji volnost, svobodu… A to mi všechno vzali.
Jako když vezou odchyceného toulavého psa do útulku…
Objímal jsem kolena, oči jsem měl zavřené, ale i přesto mi z nich stékaly slzy na mé holé nohy.
Uslyšel jsem motor, když nastartovali, a za chvíli se už jen mírně natřásalo, když jsme vyjeli na cestu.
Raymond
Během cesty, co jsme hledali stopy po okolí, jsem se čím dál víc utvrzoval v tom, že patřím nejspíše taky k lovcům.
Mé tělo reagovalo samo, automaticky, aniž bych to napřed promyslel, jako by bylo zvyklé, a uvnitř sebe jsem cítil strašnou touhu ublížit těm, co mi vzali mého Feona.
Trvalo asi hodinu, než jsme se dostali ke starému skladišti, ale…
„Kurva!“ zařval jsem nahlas, a Dino neměl daleko k tomu, aby se přeměnil.
Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se aspoň trochu uklidnil a neztratil rozvahu.
Věděl jsem, že pokud se dostanou daleko od města, už Feona nejspíš nikdy neuvidíme.
„Projdi to tady, já prohlédnu okolí,“ houknul jsem na Dina, a pak vyběhl ven.
Netrvalo dlouho a z boční strany skladiště jsem v hlíně jasně rozeznal několik stop.
„Není to dlouho, co odjeli! Když si pospíšíme, dostihneme je! Jednou ve větší dodávce, podle stop tři muži a nejspíš jedna žena! Rychle!“ křikl jsem na Dina, když jsem se vrátil zpátky dovnitř.
Ale on jen stál uprostřed místnosti a na něco hleděl.
„Dino,“ došel jsem až k němu a otočil ho k sobě.
Myslím, že mi na moment srdce vynechalo jeden úder, když jsem konečně viděl, na co se Dino dívá.
V rukou držel kousek blankytného křídla, zničeného, pošlapaného, roztrhaného.
Můj vztek, který nastoupil vzápětí, by se mohl klidně rovnat s tím Dinovým.
„Najdeme je. A až je najdeme, budu je zabíjet tak pomalu, jak to jen půjde. A pak jim vyrvu srdce z těla a narvu jim ho do prdele,“ cedil jsem mezi zuby, zatímco jsem Dina táhl ven.
„Jak se chceš-“ zavrčel Dino, který se už vzpamatoval, ale přerušilo ho silné troubení, a pak nás oba málem srazilo auto.
„Rony, ty debile!“ zařval Dino, až se po nás otočilo pár kolemjdoucích.
Ale možná, aniž by to Rony tušil, právě odpověděl na Dinovu otázku.
„Nechcete pomo-“
Teď jsem ho přerušil já a nacpal Dina do auta.
„Rychle! Znáš to tady dobře? Feona odsud odvezli. Nejspíš budou spěchat do města, ale tam se nesmí dostat, jinak se nám ztratí. Tohle by měla být jediná cesta, ne?“ spustil jsem hned, co jsem vletěl na sedadlo spolujezdce.
Feon
Nevím, jak dlouho jsme jeli. Nepoužíval jsem hodinky, telefon si plaval ve fontáně, a na nebe jsem neviděl. A i kdyby. Stejně jsem ani nemohl zvednout hlavu.
Celé tělo mi teď už kompletně ztuhlo nejen zimou, protože jsem byl stále mokrý, ale i tím, že jsem se nemohl pohnout, a taky strachem.
Nevěděl jsem, co se mnou udělají. Teda, věděl jsem, že mě chtějí prodat. Ale co potom? Co se mnou udělá ten kupec?
Zemřeli stejně máma s tátou? Nevím, jak mámu, ale tátu chytli lovci, a on to nepřežil. A já byl moc malý, a skoro nic si z toho nepamatuji. Jen to, jak mě Dino nesl v náruči do vesnice a já plakal.
Už jednou jsem zažil tu bolest potrhaných křídel, ale myslel jsem si, že mě to už nikdy nepotká.
Jak jsem se mýlil…
Skoro jsem vyčerpáním usnul, nebo jsem začínal ztrácet vědomí, co já vím. Ale probralo mě cuknutí auta a já bolestivě narazil na mříže.
„Pauza!“ otevřely se dveře a mě oslnilo zacházející slunce. „Dámy napravo, muži nalevo, a víly doprostřed!“
Ta žena, Norma, se zachechtala svému vlastnímu vtipu, a mě to znělo, jako by skřípala rezavá houpačka, i přesto, že to byla hezká žena. Ale byla zlá… Nenáviděla svět, nenáviděla nás. Cítil jsem to z ní.
Odemkla klec, popadla mě za ruku a smýkla se mnou ven. Řetězy zachrastily a já vykřikl bolestí, když jsem z té výšky dopadl na zem. Na tělo i na mokrá křídla se hned nalepil prach, a křídla ještě víc ztěžkla. Cítil jsem ten tlak, kdy nechybí moc k tomu, aby se mi odtrhl další kousek.
Ale neměl jsem ani čas zasténat bolestí.
„Takže, pokračujeme… Potřebuješ osušit, co? Určitě ano, jinak ti z těch křídel za chvíli nic nezůstane,“ nechala mě ležet na zemi a na chvilku mi zmizela z dohledu.
Kolem mne stáli ti muži a jen se dívali…
„Moc bych ji nedráždil, raději řekni, co chceme vědět, a pojedeš pak první třídou. Nemusíš se tlačit v kleci jako prase vezené na jatka,“ na moment se ke mně sklonil jeden z mužů.
„Tak jo,“ ozval se znovu nade mnou hlas Normy a já ucítil až nepříjemně silné teplo.
Zděšeně jsem se na ni podíval a trhnul jsem sebou ve snaze se dostat od ní dál. V ruce držela zapálenou letlampu, jejíž prudký plamen se blížil k mým křídlům.
„Prosím!“ zakřičel jsem zoufale.
Tohle jsem nechtěl. Tohle nevydržím!
„Prosím! Pusťte mě! Nic nevím! Žiju sám v lese, nevím nic o žádné vesnici!“ můj vzlyk přešel do výkřiku, když se mi konec jednoho křídla mírně sežehnul…
Nevím, jestli mi ještě potom něco udělali. Na moment jsem ztratil přítomnost, a probralo mě znovu to, když mě zvedli ze země, a znovu mě nacpali do té klece.
„Nejraději bych tě zabila! Stejně nejsi k užitku a řveš i při pitomé vodě!“ vztekla vrčela Norma, když zamykala mé vězení.
Raymond
Byl jsem netrpělivý a nervózně sledoval každé auto, které se kolem nás mihlo, stálo, nebo jelo před námi. Cítil jsem napětí i z Dina a Ronyho, ze kterého se vyklubal Dinův bratr.
„Zastav!“ zařval jsem najednou, a pak políbil přední sklo, kterým jsem málem proletěl, když Rony dupl prudce na brzdu.
Ale ani jsem neměl myšlenky na to, abych ho seřval.
Vystoupili jsme u krajnice a schovaní za stromy se přiblížili k odpočivadlu zastrčenému dál v poli, kam nebylo pořádně ze silnice vidět.
„Můžu se plést, ale dodávka, tři muži a žena,“ zašeptal jsem.
„Rony, vrať se k autu a hlídej, kdyby nám někdo utekl,“ poslal Dino svého bratra pryč.
Žena právě něco dělala uvnitř nákladového prostoru, zatímco jeden muž nasedal, druhý chcal na kolo a třetí kouřil opodál.
„Ty dva, já dva. Ta ženská a ten s tím ptákem venku, je můj,“ zavrčel jsem na Dina, a najednou z něj pocítil jakési vzrušení z lovu, které se přeneslo i na mě.
Přikývl, a před jeho úsměvem bych vzal nohy na ramena i já.
Schovaný za stromy jsem potichu obešel celé auto, abych se nepozorovaně dostal za tu ženu.
A jakmile jsem za ní napřímil a viděl, co v autě je, můj vztek vybublal napovrch.
Chytl jsem jí za krk, a než se stačila vzpamatovat, třískl jsem jí s hlavou do dveří auta, až to zadunělo.
Ženská, neženská, teď jsem neznal bratra.
„Kdo…“ zachrčela a snažila se na mně zaútočit, ale já byl tak plný adrenalinu, že neměla šanci.
„To tě nemusí zajímat, čubko! Ty a tví kumpáni jste udělali největší chybu svého života, protože jste si vzali něco, na co nemáte právo! A já ti garantuju, že budeš trpět víc než ten, koho jsi zavřela do klece!“ zařval jsem na ni, pak ji popadl za vlasy, a i když se snažila kopat a mlátit mě, nic jí to nepomohlo.
Dino se taky činil. A nejspíš mu to nedělalo žádný problém, protože jeden už ležel opodál s rozervaným hrudníkem, uškrcený na vlastních vnitřnostech.
Ani já se s tím nemazlil, a za chvíli z těch dvou, co jsem si vzal do parády, zůstala jen hromádka masa a kostí.
A zatímco Dino uklízel stopy, teda aspoň v rámci možností, já se znovu rozeběhl k autu s klíčky v ruce.
„Už jsem u tebe… už jsem tady… už se nemusíš bát… už je to všechno v pořádku… jsem tady…“ mumlal jsem jedno přes druhé, zatímco jsem odemykal klec, a pak i pouta.
„Jsem tady, jsem u tebe. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Bože… omlouvám se…“ šeptal jsem, když jsem opatrně Feona vytáhl ven, doklekl na kolena, jeho sevřel v náruči, a i když jsem byl skoro celý od krve, objímal jsem ho, hladil a konejšil, i když jsem věděl, že tu velkou bolest nejspíš nezaženu.
Feon
Nedíval jsem se na ni. Nechtěl jsem ji ani poslouchat. Ale nedokázal jsem si zacpat uši, a tak jsem slyšel každé její slovo pronesené tím zlomyslným tónem. Každé slovo o tom, co se mnou bude, na co se mám připravit.
A já věděl, že už je konec. Z toho se už nedostanu, protože mě už nikdy nikdo nenajde. Není, kdo by mě zachránil. Jsem moc daleko od vesnice. Viděl jsem v dálce ty kopce, za kterými ležela naše vesnice, a ty se teď nořily do nastupující tmy. A stejná nepropustná a studená tma teď zachvacovala mé srdce.
Ta žena se právě chystala zavřít dveře auta, a já už se pomalu loučil s denním světlem, když ji náhle zastínilo velké tělo a ona vykřikla.
Zavřel jsem oči, bál jsem se podívat, co se děje. Myslel jsem si, že se mezi sebou nepohodli, cítil jsem totiž mezi nimi určitou rivalitu. Ale pak jsem ho uslyšel.
Hlas, dva hlasy, které jsem tak dobře znal.
Srdce se mi rychle rozbušilo, skoro jsem se nemohl nadechnout. Chtěl jsem na ně zakřičet, že to jsou lovci, ale nemohl jsem zvednout ani hlavu, natož ze sebe dostat jediné slovo.
Jen jsem se díval do podlahy mé klece a celý roztřesený čekal.
A pak všechno utichlo. Nevěděl jsem, kdo vyhrál. Netušil jsem, kdo přežil až do chvíle, kdy se najednou otevřela klec, moje pouta spadly na zem a silné ruce mě vytáhly ven.
Schoulil jsem se v jeho náruči. Rozplakal jsem se úlevou, když mě objal, a já se konečně cítil bezpečně. Držel jsem jeho košili ve svých zkřehlých prstech, byl jsem celý ztuhlý, a přitom jsem se třásl.
Ale byl jsem šťastný, že přišel. Že mě zachránil. Před chvilkou jsem se s ním v duchu loužil na vždy, a teď… Teď byl tady…
„Musíme jít,“ zavrčel další známý hlas nad námi a vzápětí jsem ucítil jeho velkou a teplou ruku na své hlavě. „Okamžitě, než sem někdo, třeba i blbou náhodou, zajede. Feon musí okamžitě do tepla, dej ale pozor na jeho křídla Raymonde. Rony má v autě nějaké náhradní oblečení. Svlékni mu ty kalhoty, a nechej je tady. Zajedeme k Ronymu, tam se umyjeme, převlečeme, ošetříme Feona, a hned se vypravíme do vesnice. Tak se zvedni, konečně! Nemáme čas!“
Raymond
Teď když bylo po všem, cítil jsem se, jako bych byl z gumy.
Teď to byl Dino, kdo na mě křičel a musel mě popohánět.
Nedokázal jsem Feona pustit z náruče ani ve chvíli, kdy nás Rony zavezl k sobě, abychom se mohli umýt, a aspoň trochu ošetřit Feona.
Když jsem ho viděl a mohl si ho pořádně prohlédnout, musel mě Dino odtáhnout bokem, abych nezavazel a nechal Ronyho, ať udělá aspoň to nejnutnější, protože já nebyl schopný ničeho.
„Bude v pořádku. Ve vesnici se o něj postarají, ale musíš se vzchopit! Musíš se vzpamatovat! Feon tě teď potřebuje víc, než kdy před tím!“ zatřásl se mnou Dino, a pak mi skoro nalil do krku nějaký Ronyho utrejch.
Jen jsem kýval hlavou jako idiot a pořád otáčel hlavu, abych viděl na Feona.
Byl bledší než obvykle, jeho vlasy i oči ztratily svůj lesk a jeho křídla…
Musel jsem na moment zavřít oči, jak se mi udělalo zle z toho, čím si musel Feon projít.
„Můžeme jít. Udělal jsem, co jsem mohl, zbytek musí ve vesnici, nejsem lékař,“ zavolal na nás Rony, a já se hned hnal k Feonovi, abych ho mohl vzít do náruče.
„Už tě nikam samotného nepustím. Už budu jen s tebou. Vidíš? Jsem z vesnice venku a nezapomněl jsem na tebe, na nikoho, nezapomněl jsem…“ šeptal jsem do jeho vlasů a tiskl ho k sobě, když jsme jeli zpátky k hranicím, kde nás Rony vysadil, a pak už jsme s Dinem běželi po svých.
Do vesnice jsme se dostali za úplné tmy, ale nikdo v ní očividně nespal.
Hned jak nás uviděli, a já položil Feona na naši novou postel, seběhly se ostatní víly, mě vyhodili ven a začali Feona léčit.
Feon
Držel jsem se Raye do té doby, než mě položil u Rona na postel, a ten mě začal ošetřovat. Byl opatrný, věděl, jaké to pro mne je. Ale přesto mě další bolesti nemohl ušetřit.
Byl to vlkodlak, nebyl to mág a ani víla nebo kentaur, kteří věděli přesně, co s tím.
Ale i přesto se snažil.
Myslím, že jsem se i na chvíli ztratil, když mě umyl a pak mi čistil křídla. Mohl mi nanést hojivou mast jen na tělo, na oděrky, které jsem utržil. Ale křídla mi musely ošetřit víly speciálním mazáním, které je velmi jemné a šetrné k naším křídlům, ale přitom účinné.
Bude trvat pár dní, než se zcela zahojí.
Tiskl jsem se k Rayovi i potom, když nás Rony odvážel k hranicím, odkud už jsme museli pěšky.
Bolest, kterou jsem stále pociťoval, ale tlumil ten pocit, že je tu Ray se mnou. Nezapomněl. Odešel z vesnice a stejně nezapomněl.
Miluji ho. Řeknu mu to hned, jak to půjde. Opravdu ho miluji a nejsou v tom žádná kouzla.
Víly mi daly vypít utišující lektvar, a pak mi mohly už lépe ošetřit křídla. Tak dvě tři noci budu spát na břiše na boku nebo v sedě. Nemůžu je ani schovat, dokud se zcela nezhojí.
Byl jsem strašně moc unavený, když jsem konečně osaměl. Vedle postele, na malém stolečku, stál hrnek, z kterého se kouřilo. Dostal jsem příkaz to vypít než půjdu spát. Ráno zas někdo přijde, zkontroluje mě a nanese mi novou vrstvu léčivé masti.
Opatrně, i když jsem sotva ovládal končetiny, jsem se posadil a natáhl se po hrnku. Obemknul jsem ho svými prsty, do kterých se pomalu vracelo teplo a cit. Trochu jsem usrknul, a pak se rozhlédl kolem sebe.
Jak rád jsem byl zpátky…
A až teprve teď jsem si všiml té změny. Nový stolek, nová postel…
„Lioneli?“ ozval jsem se, když jsem zaslechl šramot ode dveří. „Lioneli?!“
Raymond
Připadalo mi to jako celá věčnost, než víly Feona ošetřily a vyšly ven.
Celou tu dobu u mě někdo byl, říkal, jak to všechno bude dobré, jak jsou rádi, že jsem se vrátil s Feonem, ale já to všechno vnímal jen napůl.
Dokonce i Dino to po chvilce vzdal a raději pak odešel domů s tím, že mu má přijít dát hned někdo vědět, jak to vypadá.
Blížil se úplněk, a na něj bylo tohle moc, takže se sám potřeboval dát dohromady.
Když jsem si vyslechl kázání o tom, co musím a nesmím, přikyvoval jsem na všechno jako idiot, jen abych už byl u Feona.
A ten mě sám vysvobodil tím, že si mě zavolal.
Se všemi jsem se rozloučil, poděkoval jsem jim, a pak už jsem spěchal dovnitř.
„Jsem tady. Jsem u tebe a už nikam neodejdu. Jsem s tebou,“ zašeptal jsem, a hned skočil do postele, abych si k sobě mohl Feona přitisknout.
„S Dinem jsem nám nechal udělat novou postel. Doufám, že ti to nevadí. Ale ty na něco takového asi nemáš ani náladu. Když jsem se to dozvěděl… myslel jsem, že zešílím. Ale i když mě všichni varovali, že zapomenu, až překročím hranice, musel jsem… musel jsem pro tebe jít… Musel jsem tě zachránit, i kdybych zapomněl… musel jsem…“ šeptal jsem do Feonových vlasů, a pak ho kousek od sebe odtáhl, vzal do ruky kartáč a začal mu je opatrně pročesávat, jako bych ho chtěl aspoň trochu uklidnit.
Feon
Raději jsem postavil hrnek na stolek a právě včas. Ray přišel a přitáhl si mě do náruče.
Objal jsem ho, přitiskl se na něj o něco víc, abych pobral aspoň trochu toho tepla z jeho těla.
Krásně hřál, a i když jsem se stále ještě trochu třásl, pomalu jsem se uklidňoval.
„Nevadí mi to. Je krásná,“ pohladil jsem dlaní matraci, když mi pak začal pročesávat vlasy.
Na chvilku jsem se odmlčel, ale pak jsem se otočil, vzal mu kartáč z ruky a odložil ho na stolek.
Sedl jsem si mu na klín a opřel se o něj.
Poslouchal jsem jeho srdce, a teď jsem si tím už byl jistý, i kdyby to neřekl. Tohle srdce tlouklo pro mne…
„Myslel jsem na tebe. Přál jsem si tě ještě aspoň jednou vidět, a přání se mi splnilo. Děkuji, že jsi pro mě přišel. To, že jsi nezapomněl… To je proto, co máš tady,“ na moment jsem se oddálil a položil mu dlaň na hruď, kde mu tlouklo srdce.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se mu do očí.
„Jsem rád, že sis pro mne přišel. Jsem šťastný, že ses se mnou vrátil. Já… Miluji tě, Lioneli. Strašně moc tě miluji a věř, že v tom nejsou žádná kouzla. Je to opravdu to, co k tobě cítím,“ nadzvedl jsem se a políbil ho na rty.
Raymond
Myslím, že po Feonových slovech jsem byl víc překvapený, než když se mi ukázal ve své pravé podobě a řekl, že je víla.
Chvilku jsem na něj hleděl, jakoby spadl z Měsíce, pak mu dokonce položil dlaň na čelo, jestli nemá horečku, ale vypadal v pořádku, a pohled do jeho očí mě utvrzoval, že to myslí vážně.
„To je…“ vydechl jsem konečně, „teda… jako… já vůbec nevím…“
Zavrtěl jsem hlavou a několikrát se zhluboka nadechl, než jsem si Feona na sebe přitiskl a políbil ho do vlasů.
„Já… nevím, co na to říct. Nečekal jsem to. To je… někdo takový jako ty, tak dokonalý, se zamiloval do mě? Vždyť… co když jsem taky lovec? Co když byl můj úkol najít tvoji vesnici a zabít vás? Já… důvod, proč si nechci vzpomenout, je kvůli tomuhle. Nechci ti ublížit, ne, když… tě asi taky miluju. Teda jako opravdu tě asi miluju, protože tohle jsem k nikomu ještě necítil. Nejspíš jsem v tom až po uši, nevím, nikdy jsem zamilovaný nebyl, a tak trochu se toho bojím. Ne, kvůli sobě, ale kvůli tobě. Vědomí, že bych ti mohl ublížit… Prostě jsem z toho tak trochu mimo…“
Povzdechl jsem si, kousek Feona od sebe odtáhl, zadíval se mu do očí, a pak se přitiskl na jeho rty v jemném polibku plném citů.
Feon
Kdyby mě nemiloval, zapomněl by okamžitě, jakmile by opustil vesnici.
Nemusel to říkat. Věděl jsem to hned, jak si pro mě přišel. Ale slyšet to od něj…
Ani netuší, jak moc to teď rozehřálo mé tělo. Byl jsem šťastný, moc šťastný.
Není romantik, ale tohle bylo to nejhezčí vyznání lásky, které jsem mohl slyšet. I když bylo první, co jsem slyšel, a já doufal, že i poslední.
Chvěl jsem se, když mě políbil. I v tom polibku jsem to cítil. Věděl jsem, že mluví pravdu, tohle my víly prostě vycítíme… Každou pravdu, každou lež… Musel by být opravdu mistr lží, musel by použít nějaké silné kouzlo, abych to nerozpoznal.
A o to víc jsem byl šťastný, když to řekl svým vlastním způsobem.
„Víš, že se červenáš?“ usmál jsem se a pohladil ho po tváři, když jsme se přestali líbat.
Vážně měl přitom, jak to říkal, tváře načervenalé, a ta barva se jen pomalu ztrácela.
Ale líbilo se mi to. Ten pocit štěstí po tom pocitu beznaděje.
„Rád bych si s tebou povídal, o čemkoliv, ale jsem unavený, omlouvám se,“ odsunul jsem se kousek dál a natáhl se po hrnku, kde už odvar pomalu chladl. „A dostal jsem příkaz tohle vypít.“
Přesto, než jsem čaj dopil, jsem se o něj opřel bokem, abych mu byl co nejblíž. A později, když už hrnek stál na stolku prázdný, jsem si opatrně lehl, abych si nepřilehl křídla, a hlavu položil na jeho hruď.
„Moc… Moc tě miluji…“ zašeptal jsem ještě, než se mi zavřely oči a já konečně usnul.
To, co mi víly uvařily, bylinky, které mi daly, mi přivodily tvrdý spánek. A nejen to. I ta únava, ten stres z toho, co se stalo, ale i to štěstí, které za mnou přišlo…
Až teprve k ránu, před rozbřeskem jsem se vzbudil, když už mě bolest nenechala spát.
Hrkly mi slzy do očí, když ta bolest byla skoro nesnesitelná, a hned jsem budil Raye a poprosil ho, aby šel pro někoho z víl, aby mi ošetřily křídla. Trvalo to opravdu tři dny, než se zahojila aspoň do té míry, že už jsem tolik netrpěl bolestmi.
Ray se o mě trpělivě staral, Dino mě kontroloval několikrát denně, přišli se za mnou podívat i ostatní z vesnice.
A já se i přes bolesti cítil dobře, byl jsem šťastný za muže, který teď spal po mém boku, a za všechny, kteří žili v téhle vesnici.