Raymond
Feon byl roztomilý, jak byl úplně mimo.
Když se sehnul pro věci, přišel jsem k němu a pomohl mu se obléknout.
Ještě jsem si ho přitáhl k sobě a pohladil ho po těch jeho úžasných vlasech.
„Odpočiň si. Vím, že to pro tebe bylo něco nového, ale chtěl jsem to udělat, a doufám, že nelituješ,“ pousmál jsem se na něj, a pak ho pustil, abych se vrátil k vaření.
Vytáhl jsem kousek masa a brambory, a protože jsem nechtěl dělat nic složitého, nakrájel jsem všechno na kousky, smíchal to s bylinkami a kořením, co tam Feon měl, a všechno to dal zapéct do trouby.
„Zajdu uklidit koupelnu, a pak si od tebe vezmu ještě deku na spaní, protože tu, co už mám venku musím hodit vyprat. A jestli budeš chtít zítra s něčím pomoct, tak řekni,“ políbil jsem ho na čelo, a pak odešel do koupelny, abych ji po sobě uklidil.
Doufal jsem, že se po tomhle ode mě Feon neodvrátí, a že jsem neudělal chybu.
Třeba je někdo, kdo se mu ve vesnici líbí a chtěl to prožívat spíše s ním?
Přece jen jsem člověk a nepatřím sem. Brzo odejdu, nebo mě sami vyženou, a co potom?
Pochybuju, že by se mnou Feon odešel.
Úplně jsem se do těch myšlenek tak zahrabal, že jsem po chvíli zjistil, že jen sedím a hledím do blba.
Jenže, ať už to bylo, jak chtělo, vrátit zpátky jsem to nemohl, a pokud by mě Feon požádal, udělal bych to znovu a rád.
Feon
Ještě že mi Ray pomohl s oblékáním, jinak bych nejspíš skončil na zemi.
Seděl jsem a připitoměle jsem se díval na to, jak připravuje večeři a myslím, že mi zůstal i ten úsměv, který mám od chvíle, kdy jsem si uvědomil, co se stalo. Kdy mi to naplno došlo.
Nezvedl jsem se ze židle ani v momentě, kdy odešel do koupelny, aby ji uklidil.
Až teprve po chvíli, kdy to z trouby začalo vonět, jsem se postavil. Nohy už jsem měl jistější, tak jsem došel ke sporáku a nahlédl do trouby.
Ještě to nebyl hotové, tak jsem ji zase zavřel a pak šel do ložnice, abych mohl dát Rayovi deku.
Našel jsem ho ještě v té koupelně. Seděl tam a jen tak koukal před sebe.
Snad nelituje toho, co udělal? Protože já rozhodně nelituji toho, že jsem mu to dovolil.
„Ray, tady je ta deka,“ natáhl jsem ruce před sebe, aby si ji vzal, ale vzápětí jsem je zase stáhl k sobě a deku sevřel na hrudi.
„Ale… přál bych si… víš… chtěl bych ležet, usínat vedle tebe. Přál bych si to,“ položil jsem nakonec deku na stoličku.
Pohladil jsem Ray po jeho rozježených vlasech, vtiskl jsem mu do nich polibek, a pak jsem se vrátil do kuchyně, abych vypnul troubu a vytáhnul z ní pekáč.
Ještě jsem otevřel komoru a vytáhl košík s ovocem, abych si mohl oloupat opuncii. Stál jsem u linky, opuncii tiskl v ruce, až se mi do dlaně zarývaly ty malé ostny, a myslel na to, jestli Ray odmítne nebo zůstane se mnou.
Raymond
Málem jsem nadskočil, když se v koupelně najednou objevil Feon a podával mi deku, kterou ale vzápětí zase stáhl pryč.
Seděl jsem tam ještě chvilku potom, co odešel a deku nakonec položil na stoličku.
Byl jsem ještě víc rozhozený než doteď.
Na jednu stranu jsem strašně moc chtěl, ale na stranu druhou jsem se obával toho, abych se udržel a po Feonovi neskočil.
Když jsem se vrátil zpátky do kuchyně, Feon akorát stál u linky, v ruce mačkal opuncii a vypadal jako já před chvilkou, až jsem se tomu musel zasmát.
Stoupl jsem si za něj, vzal ovoce a nůž a začal ho loupat.
Občas jsem líbnul Feona do vlasů nebo na rameno, dokud jsem ovoce neoloupal a nenakrájel, a pak si kousek strčil mezi rty, otočil si Feonovu hlavu k sobě a s polibkem jsem mu předal i kousek ovoce.
„Nevím sice jestli to zvládnu, ale pokud chceš, budu spát s tebou. Víš, abych ti to nějak vysvětlil, pro mě jsi stejně lákavý, jako je pro tebe tohle ovoce. Chtěl bych, abys byl šťastný a prožil víc takových krásných věcí, jako to před chvilkou. A rád bych… no, rád bych byl já ten, kdo tě šťastným udělá,“ znovu jsem ho políbil, a pak mu vložil mezi rty další kousek ovoce. „Zbytek až po jídle.“
Plácnul jsem ho jemně po zadečku, a pak nasměroval k židli, na kterou jsem ho posadil a vrátil se k lince, abych ovoce dal do mísy a na talíř nandal jídlo.
Feon
Když ke mně přistoupil Ray a řekl, že se mnou zůstane…
Byl jsem rád. Moc rád, až mé tělo zaplavilo to příjemné teplo, které pociťuji jen, když jsem s ním.
Vzal jsem si od něj kousek, který mi nabízel tím zvláštním způsobem, ale bylo to milé a příjemné.
A znovu jsem se začal usmívat. A usmíval jsem se, i když jsem si šel sednout ke stolu.
Až teprve, když jsem vzal do ruky příbor, sykl jsem bolestí. Ty malé trny z opuncie se mi zapíchaly do dlaně.
Musel jsem vstát, jít pro pinzetu a opatrně si je vytahat. Namazal jsem si to hojivou mastí, a teprve potom jsem se mohl už pustit do jídla.
Nebylo to první jídlo, které Ray uvařil, a musel jsem uznat, že chutnalo stejně dobře, jako ty ostatní.
Vážně umí dobře vařit. To se dneska jen tak nevidí.
Stejně jsem ale snědl poloviční porci, než jakou měl on. Nedokážu toho tolik spořádat, ale za to ovoce… Toho bych snědl na tuny. A taky jsem se musel brzdit, když potom přede mne postavil mísu s naloupaným ovocem.
Myslím, že jsem zářil víc než předtím, když jsem se konečně od toho odtrhnul.
Byl ale akorát tak čas, chystat se do postele. Ještě jsem se rychle umyl i já, abych nešel špinavý do postele. Vzal jsem si hřeben, posadil se na kraj postele, začal si rozčesávat vlasy a čekal, až Ray přijde. Moc jsem si přál, aby si to nerozmyslel. Prostě jsem chtěl vedle něj usínat a vedle něj se i probudit.
Raymond
Feon vypadal spokojený a já byl za to moc rád.
Uklidil jsem kuchyň, zatímco Feon se šel umýt, a když jsem přešel do jeho ložnice, seděl zrovna na posteli a rozčesával si ty svoje vlasy.
Vzal jsem od něj hřeben, sedl si za něj a začal mu sám vlasy rozčesávat.
Byly tak jemné a zářily jako tekuté stříbro.
Myslím, že jsem je česal až moc dlouho, ale nedokázal jsem si pomoct.
„Asi bych měl přestat, aby ti na hlavě taky něco zůstalo,“ zasmál jsem se, když jsem odložil hřeben a Feona stáhl na postel.
Měl ji opravdu malou, takže jsem si ho na sebe musel skoro položit, abychom se tam vešli oba, ale vůbec mi to nevadilo. Přikryl jsem nás dekou a zhasnul malou lampičku u postele.
„Dobrou noc, má krásná vílo,“ zašeptal jsem do tmy a políbil Feona do vlasů.
Objímal jsem ho kolem pasu, hladil po zádech, prsty se probíral jeho vlasy, a vlastně ani nevěděl, kdy mě to všechno, spolu s jeho vůní, přítomností a tlukotem srdce uspalo.
Probudil jsem se ve chvíli, kdy se oknem dovnitř prodralo trochu světla, které mě polechtalo na tváři, a já si uvědomil, že to všechno, co se stalo večer nebyl sen, ale skutečnost.
Po další asi půl hodině, kdy jsem Feona probudil polibkem, jsme se oba konečně vyhrabali, a tak nějak už zcela automaticky spolu zamířili do koupelny.
Snídani jsem udělal já, a potom, co se zastavil Dino a prohlásil, že jsem si u ostatních z vesnice šplhnul tím, jak jsem jím pomohl, a by byli rádi, kdybych se připojil i dneska.
Nakonec se z toho stala naprosto běžná věc a po pěti dalších dnech jsem se už s některými sblížil natolik, že mě i zdravili a nevyhýbali se mi.
S Feonem jsme se nikam dál nedostali, kromě společného spaní a líbání jsem už od toho večera na něj nic nezkusil, protože jsem nevěděl, jak by reagoval, a netušil jsem, jestli by vůbec chtěl.
Ale věděl jsem, že dlouho nevydržím, protože už poslední dva dny jsem musel vstávat dříve, abych neudělal Feonovi díru do břicha, jak mi vždycky stál.
Feon
Byl jsem moc rád, že Ray se mnou zůstal. Když mi česal vlasy, bylo to jiné, než když jsem si je česal sám. Byl opatrný a jemný, a hrál si s nimi…
Úplně jsem zapomněl na čas a jen si to užíval do chvíle, kdy sám přestal. Nejspíš se taky zapomněl, ale nevadilo mi to.
Pak jsem se přitulil do jeho náruče, jednou rukou jsem ho objal, a s hlavou na jeho hrudi jsem usnul tak rychle, že jsem nestačil ani mrknout.
Nikdy jsem neusínal tak rychle. Ale tentokrát… Možná proto, že byl se mnou? Nejspíš jo, protože, a to se budu znovu opakovat, mi je v jeho přítomnosti moc dobře, uklidňuje mě to.
Dokonce jsem si už i zapamatoval jeho vůni, a poznal bych ji teď už mezi stovkami jiných úplně bezpečně.
Další dny probíhaly v pracovním ruchu. Já a Lea jsme obcházeli vesnici a okolí, kontrolovali jsme kouzla a magické hranice, které nás chránily. A při jedné takové obchůzce mě najednou přepadl smutek. Vědomí, že jakmile jednou Ray překročí tuhle hranici, zapomene nejen na vesnici, ale i na mě… Ale raději jsem ty myšlenky zaplašil, abych nepřidělával nikomu starosti, a dál s Leou posiloval kouzla až do dne, kdy se vrátili starší.
Bylo to pátý den, a dům, který se stavěl pro Cinthii a její rodinu, byl už skoro hotový. Chybělo už jen doladit pár věcí a připravit ho na to, aby se mohli nastěhovat.
A já s Leou jsme půl dne strávili se staršími vílami, abychom je zpravili o tom, co všechno se stalo, když byli pryč, a co jsme zjistili ohledně černé magie.
Byli znepokojení, že se něco podobného stalo, ale nakonec jsme od nich dostali uznání, že jsme to dobře zvládli, a taky… Už se tak neznepokojovali tím, že tu Ray zůstal, když viděli, co všechno tady pomohl udělat, že zachránil děti, a taky to, že ostatní obyvatelé vesnice ho přijali už skoro jako svého. Zvlášť Dino se v něm nějak moc viděl. Jako by Ray byl jeho syn.
Ten den nás překvapil Dino, který nás pozval na večeři. A tak jsme společně poseděli u něj, pojedli jsme, já dostal velký kus koláče s lesním ovocem, a cpal jsem se, až se mi dělaly boule za ušima.
Dostali jsme pár otcovských rad, a pak nás Dino už vyhodil, že nás sice rád vidí, ale potřebuje se vyspat, protože se blížil úplněk, a v těch nocích toho víc nenaspí.
„Projdeme se kousek, ano?“ zvedl jsem hlavu k Rayovi a chytl ho za ruku, když jsme vyšli ven a nad námi svítil měsíc, kterému opravdu chybělo už málo do úplňku. „Za vesnicí, je to kousek v lese, je hezká studánka. Chtěl bych ti ji ukázat. V noci, když je měsíc přímo nad hlavami, tak ta studánka krásně září, jako by ten měsíc byl v ní.“
Raymond
Sevřel jsem Feovu ruku, jako by to bylo zcela normální, a ještě se sklonil a líbnul ho do vlasů.
Pamatoval jsem na Dinova slova, ale ve vesnici už stejně kolovaly klepy, až jsem se divil, že mi tu starší povolili zůstat.
Prostě jsem už nedokázal tajit to, že Feo je pro mě víc než zachránce. Nevěděl jsem, jak to nazvat.
Prostě mě dostal jako nikdo jiný, a já v něm neviděl jen potřebu ukojit svou sexuální touhu, ale něco víc.
Na moment mě napadla myšlenka, jestli jsem se nezamiloval, ale vzhledem k tomu, že jsem zamilovaný nikdy nebyl, a navíc jsem na věčnou lásku moc nevěřil, hned jsem to zavrhl.
Kromě toho, Feon nebyl pro někoho jako jsem já.
Zasloužil si něco víc, a někoho, kdo není zahalen tajemstvím kvůli tomu, že si některé věci nepamatuju.
Stiskl jsem víc Feonovu ruku a usmál se na něj.
„Půjdu, kam budeš chtít."
Opravdu bych kvůli němu udělal snad cokoliv. Za tu dobu, co jsem byl tady, jsem si připadal, jako bych tu vyrůstal s nima. Jako bych sem patřil.
A bál jsem se dne, kdy budu muset odejít.
Feon
Byl jsem rád, že Raymond souhlasil. Když mou ruku o něco víc stiskl, začal jsem se i já víc usmívat.
Bylo to milé takhle s ním jít a držet ho za ruku.
Většina obyvatel vesnice už byla ve svých domech. Jen pár jich bylo ještě venku, a ti se na nás jen usmáli a pár jich zamávalo, když jsme kolem procházeli.
„Dneska je krásná noc,“ ozval se hejkal, když kolem nás procházel s bludičkami.
„Studánku dneska necháme být, půjdeme k vodopádům,“ plácnul jednu z bludiček po zadku.
Začervenal jsem se, když to s tím svým výmluvným pohledem na nás řekl, a když to udělal a bludička se zachichotala a hned popoběhla dopředu.
Ani jsme nic neříkali, a on stejně věděl, kam máme namířeno. A jako by i věděl něco, co já nevím…
Víc jsem stiskl Rayovu ruku a společně jsme potom prošli kolem posledních domů, a za chvíli jsme byli schovaní v lese.
Obklopila nás na moment tma, než se stromy trochu rozestoupily, a my se vydali po lesní cestičce dál.
Byla skrytá, podél ní rostly nízké keře, místy tráva nebo lesní kvítí, z nichž některé otevřely své květy právě teď, když se má noha dotkla cesty. Třpytily se rosou a měsíčním svitem, jako by nám ukazovaly cestu ke studánce.
„Tady občas chodím, nejraději když je úplněk. Ale Dino je teď trochu víc nervózní, než obvykle před úplňkem bývá. Takže si sem raději tentokrát cestu za úplňku odpustím. Neublížil by mi. Nikomu neublíží, ale někdy mívá chuť být prostě sám, nebo mívá někdy předtuchy, že se něco stane. Ale není vědma, takže nikdy neví co. Řekl bych, že je to spíš takový ten zvířecí instinkt, který ho upozorňuje na to, že má být opatrnější.“
Pomalu jsme došli do místa, kde cestička zmizela, stromy se zcela rozestoupily a před námi se objevil malý palouček, který uprostřed schovával krásnou studánku.
Měsíc už byl skoro nad hlavami, tak začínala krásně zářit, stejně jako noční kvítí, které rostlo i tady.
Byla to lesní studánka, zelená barva se v ní odrážela od okolních stromů, a teď vypadala, jako by v ní zářil ten nejkrásnější zelený smaragd.
„Mám to tu moc rád,“ došli jsme ke studánce a já se posadil na trávu.
Smočil jsem ve vodě prsty a rozčeřil její hladinu.
„Líbí se ti tu?“ zvedl jsem pohled k Rayovi.
Raymond
Nenápadně jsem se usmál, když se Feon po hejkalových slovech začervenal, ale pak mu opětoval stisk a nechal se jím vést.
Musím říct, že nejsem žádný romantik, a hvězdičky, srdíčka, kytičky a růžová barva na jednorožcích mi absolutně nic neříká, ale když jsme procházeli lesní pěšinou, tajil se mi dech, nad vší tou krásou, co kolem nás byla.
Připadal jsem si jako v nějakém pohádkovém lese, jen jsem netušil, jestli jsem princ nebo zlý čaroděj.
Už delší domu mi totiž vrtalo hlavou, na co vlastně jsem to zapomněl.
Na co si nemůžu vzpomenout, i přesto, že to nejspíš bylo moc důležité.
Taky mě napadlo, že v tom má prsty Feon, že udělal něco, abych zapomněl a nevzpomněl si, ale nechtěl jsem se ho ptát. Bál jsem se, že by se tím zničilo to krásné a křehké, co mezi námi bylo.
Navíc jsem Dinovi slíbil, že Feonovi neublížím, a to jsem hodlal dodržet.
Když Feon vzpomněl Dina na okamžik se mi stočily myšlenky i na něj.
Na to, jak mě ze začátku odmítal a nejraději by mě od Feona viděl na míle daleko, za poslední dny mi přirostl k srdci a v jednu chvíli mě i napadlo, že takhle nějak bych si představoval svého otce nebo možná staršího bráchu.
Během mých myšlenek, jsme došli až ke studánce, a ve chvíli, kdy si Feon dřepl k vodě a prsty jí rozčeřil, byl jsem v háji.
On, tohle místo, všechno…
Stál tři kroky před ním, neschopen pohybu, neschopen slova a jen jsem se na něj díval.
Jak září, jak je šťastný a spokojený, jak je krásný.
Jeho oči se leskly jako ta studánka, jeho vlasy zářily jako ten měsíc, a já z něj nedokázal spustit oči.
Až po chvíli se mé tělo pohnulo, přešel jsem k Feonovi, dřepl si naproti němu, a své prsty propletl s těmi jeho, které měl ve vodě.
„Jsi šťastný?“ zašeptal jsem otázku místo odpovědi, protože jsem to od něj chtěl slyšet.
Feon
Překvapil mě svou otázkou. Stiskl jsem jeho ruku a zadíval se mu do očí.
Měly stejnou barvu, jako ty moje. Zářily stejně jako tahle studánka. A viděl jsem v nich upřímnost.
Očekávání…
Na moji odpověď.
Jsem šťastný. Ale občas mě trápí otázka, co bude, až si vzpomene.
„Jsem šťastný, Lioneli,“ odpověděl jsem po pravdě. „Jsem šťastný, protože jsem tě poznal, protože jsi tu zůstal. Jsem šťastný, kdykoliv jsi mi nablízku, nebo jen když se na tebe dívám…“
Doklekl jsem na kolena a víc se k němu přiblížil.
Chtěl bych to říct, ale neřeknu. Nechtěl jsem mu lhát, nechtěl jsem však říct ani pravdu, abych ho něčím nezavazoval. Byl člověk, který ztratil paměť a jednou si vzpomene. A pak odejde…
„Jsem šťastný, Lioneli,“ zopakoval jsem svá slova a přitiskl své rty ne jeho.
Polibek chutnal stejně dobře, jako když to bylo poprvé. Tělem se mi rozlilo znovu to štěstí, o kterém jsem mluvil.
Zamiloval jsem se do něho. Vím to, uvědomil jsem si to už před nějakou chvílí.
Ale zůstane to uvnitř mě. Nechci ho tím odehnat, nebo si ho tím zavázat.
Nechci, aby měl pocit, že jsem ho očaroval svými vílími kouzly. Nepoužil bych je na něho. Nikdy jsem to nedělal a neudělám. Všechno má mít svůj přirozený vývoj.
Pustil jsem ruku, abych ho mohl obejmout. Ztratili jsme rovnováhu a já dopadl na něj, a společně potom do trávy.
„Promiň,“ usmál jsem se na něho, když jsem se trochu nadzvedl z jeho hrudi, abych se mohl znovu zadívat do jeho krásných očí.
Raymond
Srdce se mi rozbušilo o něco víc, když mi Feon odpověděl.
Byl jsem...
Šťastný, že je šťastný.
I když to vypadalo, že ho něco trápí, že je něco, o čem nechce mluvit. Ve Feonovi se dalo občas číst jako v otevřené knize, zvláště, když se něco snažil zatajit, protože to on vůbec neuměl, díky svému laskavému a upřímnému srdci, přesto jsem byl rád, že to řekl.
Navíc…
I já se trápil a nejspíš kvůli stejné věci jako Feon, takže jsem mu neměl co vyčítat.
Jistě, na jazyku mě pálila otázka, jestli nemá něco společného s tím, že jsem zapomněl, a jestli o mě náhodou neví víc, než říká, ale všechny pochyby zmizely, když mě Feon sám políbil.
Zasmál jsem se, když mě pak povalil na zem a omluvil se.
Stáhl jsem si ho na sebe, políbil ho, a pak si ho na sebe posadil.
Hladil jsem Feona po stehnech, díval se do jeho očí a přemýšlel, jak dlouho to ještě vydržím. Jak dlouho mu dokážu odolat.
S pohledem zabořeným do toho jeho, jsem prsty vjel pod Feonovu tuniku, a pak ji táhl nahoru, dokud jsem mu ji nepřetáhl přes hlavu a neodhodil bokem.
Mé dlaně a prsty hned začaly mapovat jeho nahou hruď a hlavně bradavky, které byly tak krásně růžové a doslova mě sváděly k tomu, abych si s nimi hrál.
„Jsi překrásný… nádherný… Chtěl bych se tě dotýkat… chtěl bych…“ povzdechl jsem si a dlaně položil na Feonovy stehna. „Poslední dobou je pro mě těžké s tebou spávat. Nejsem ze železa a ty… Nejsi mi lhostejný, nevidím v tobě jen kamaráda nebo někoho, kdo mě zachránil. Vidím v tobě víc, a… chtěl bych víc. A když s tebou usínám, když se vedle tebe probouzím, probouzí se i něco jiného. Něco, co se ti chce ukázat, co chce, aby ses ho dotknul, aby se cítil taky dobře. A když to neuděláš, moc to bolí. Proto musím vstávat dřív než ty, protože jsem slíbil, že ti neublížím.“
Feon nejspíš netušil o čem mluvím, ale musel jsem to ze sebe dostat. Navíc to nejspíš asi sám i pocítil, protože nejen má slova, ale i to, jak na mě Feon seděl a občas zavrtěl tím svým sexy zadečkem, probudilo mého kámoše dole, který si chtěl prostě konečně taky aspoň trochu užít.
Feon
Když se mě Ray začal dotýkat, rázem jsem zapomněl, proč jsme tady vlastně šli. Nechápal, spíš, netušil jsem, že po dotecích na některých částech mého těla dokáže mé tělo reagovat víc, až to ve mně vyvolá znovu to příjemné chvění.
V první chvíli jsem si myslel, že mluví o tom, že je moje postel malá. Stejně jsem už dva dny uvažoval nad tím, že bych si nechal udělat větší postel, abychom se tam lépe vešli.
Ale když jsem se opřel dlaněmi o jeho hruď, víc jsem se k němu naklonil, pochopil jsem.
Viděl jsem to v jeho očích, cítil jsem to. Procházelo to skrz mé dlaně. Jeho touha…
Bylo to jiné než v tom hotelu. Teď to bylo opravdu jiné.
„A… omlouvám se, neměl jsem chtít, abys se mnou spal. Nechtěl jsem ti ublížit,“ zvedl jsem ruce, svezl jsem se z něho dolů a usadil se vedle něj do trávy.
„Netušil jsem, že tě to bolí… Vážně…“ sklonil jsem se a políbil ho na čelo, jako bych chtěl utišit jeho bolest.
Ale tu touhu polibkem neutiším. Nebo nějakým zaříkáním nebo mastičkou.
„Co mám udělat, aby tě to nebolelo,“ zašeptal jsem těsně u jeho rtů.
Raymond
Nespokojeně jsem zabrblal, když ze mě Feon slezl a usadil se vedle mě.
Chtěl jsem mu říct, že jsem to nemyslel nijak zle, že s ním chci spát dál, jen se prostě bojím, abych mu neublížil, aby nepřišel den, kdy se na něj vrhnu a nenechám ho jen tak odejít. Ale když mě políbil na čelo, a pak do mých rtů zašeptal svou otázku, všechno se mi vykouřilo z hlavy.
Chytl jsem Feona kolem pasu, stáhl ho do trávy na záda a sám jsem zaklekl mezi jeho nohy.
„Chci se tě dotýkat, má krásná vílo. Chci, aby ses dotýkal ty mě. Chci s tebou dál spát, ale potřebuju… aspoň trochu se uvolnit, potřebuju ti ukázat, jak se s tebou cítím. Chci, aby ses na mě díval, chci, aby ses mě dotýkal,“ zašeptal jsem a s těmi slovy opatrně přejel dlaněmi až k jeho pasu, na moment se zastavil, a pak s pohledem upřeným na Feona mu pomalu sundal kalhoty.
Znovu jsem prsty zmapoval celé jeho tělo, nezapomněl se dotknout jeho penisu, a pak jsem si sám stoupl.
Přes hlavu jsem si přetáhl triko, rozepl si kalhoty, a ty pak, i se spodkama, stáhl dolů.
Penis mi sice ještě úplně nestál, ale nechybělo k tomu moc, a uvědomil jsem si, že takhle mě vlastně Feon vidí poprvé.
Znovu jsem si klekl mezi jeho nohy, a pak se nad ním nahnul. Naše penisy se o sebe zlehka otřely a já to komentoval výdechem a přivřením očí.
Věnoval jsem Feonovi vášnivější polibek, a pak se zase narovnal.
„Dotýkej se mě, Feo…“ zachraptěl jsem, jeho dlaně si položil na svou hruď, a pak je táhl dolů přes bradavky a břicho, dokud jeho prsty nezavadily o můj penis.
Feon
Bude to stejné, jako tenkrát v kuchyni?
To bylo první, co mi problesklo hlavou, když mě Ray svlékl a začal se mě dotýkat.
Do zad mě chladila tráva vlhká od rosy, a přitom mě Rayovy doteky a polibky zahřívaly, rozpalovaly. Bylo to zvláštně mrazivé, a přitom tak uspokojující…
Kdybych měl nějaké chlupy, nejspíš by mi stály v pozoru, jak jsem to cítil až v kostech.
Olízl jsem si bezděčně rty, rychle jsem oddechoval, a z pod přivřených víček se díval na Raye, jak vstává a svléká se.
Viděl jsem ho už nahého, a ne jednou, Ale teď to bylo jiné. Teď jsem se na něho díval jinýma očima.
Byla v tom ta touha, kterou jsem předtím cítil u něj.
Přenesla se na mě, a já rád splnil jeho požadavek, abych se ho dotýkal.
Byl pevných svalů, to už jsem věděl, ale jemně se chvěl, a ta touha přecházela ve vzrušení. Sálala z něj doslova z každé části jeho těla, kterého jsem se dotkl přesně tak, jak chtěl.
Když mé prsty zavadily o jeho penis, zatajil se mi dech.
Viděl jsem ho už, ale dotýkat se ho…
Byl tak jemný, horký a přitom pevný. A byl velký… Větší, než byl před chvílí, větší než můj.
Objel jsem prsty celou jeho délku a polilo mě horko, když jsem si uvědomil, že se mi to líbí.
„Líbí se mi… dotýkat se tě…“ zašeptal jsem.
A stejně jako u něj, i moje touha začínala přecházet v něco víc.
Chtěl jsem znovu pocítit tu slast, kterou jsem už jednou okusil…
Raymond
Kdyby mi doteď nestál, tak ve chvíli, kdy se mě Feon dotkl a já mu na očích viděl, že se mu to líbí a nedělá to jen z donucení, vystřelil by mi nejspíš až do nebe.
Táhle jsem zasténal, sevřel Feonovu ruku, přidržel jsem ji na své penisu, a pak se proti němu párkrát pohnul.
Teprve pak jsem naše ruce oddělal, Feona zalehl svým tělem a vpil se do jeho rtů, zatímco jsem se svým tělem otíral o to jeho.
„Feo…“ zasténal jsem do jeho rtů, a pak se polibky sunul po jeho krku dolů, dokud jsem nenarazil na bradavky, které jsem potrápil svým jazykem a zuby.
Pak jsem se znovu vytáhl nahoru, jednu svou ruku vsunul mezi naše těla a sevřel v ní oba penisy.
„Chci ti to udělat… Chci, abys zase prožil to krásné, ale chci dneska něco víc,“ zachraptěl jsem, políbil ho a zvedl se znovu do kleku.
Vážně už jsem se nedokázal zastavit.
Tlukot Feonova srdce, vidět, že mu to není lhostejné, cítit, jak se chvěje, to všechno způsobilo, že si můj mozek vzal dovolenou a vládu převzal ten dole.
„Takhle… chytni je… pevně…“ chytl jsem Feonovy ruce a přesunul je na naše penisy, aby je spolu pevně sevřel.
Jeho nohy jsem si omotal kolem svých boků, jeho boky jsem pevně sevřel, až jsem mu zaryl nehty do kůže, a pak jsem se začal pohybovat.
Přirážel jsem do jeho rukou, jako bych byl v jeho zadečku, otíral se o jeho penis, cítil jeho tvrdost i jemnost, cítil to občasné zacuknutí, a to mě nutilo přirážet víc a víc a zrychlovat tempo.
„Feo… ukaž mi… jak jsi nádherný… ukaž se mi…“ zasténal jsem hlasitě a bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší, protože stejně jako u sebe, jsem i u Feona cítil, jak se blíží ke svému vrcholu.
Feon
Nevěděl jsem, co dělat. Jen jsem se ho dotýkal. I to bylo příjemné. Ale ve chvíli, kdy se pohnul a já ucítil, jak se tře o mou ruku, bylo to tak jiné, zvláštní, že jsem ze sebe vydal hluboký překvapený výdech.
Moje jméno na jeho rtech, když ho vyslovil, pak tomu ještě přidaly pocit navíc.
Nebylo to poprvé, co mě oslovil jménem. Ale teď v tom bylo něco víc. Bylo to jiné, prosycené tou touhou a chtíčem.
Ano, byl to chtíč, bylo to vzrušení, stejné jako sílilo i v mém těle, v mé hlavě.
Byl jsem z toho mimo, když se mě znovu začal dotýkat, když laskal mé tělo. A když se dotkl mých bradavek, když je začal líbat, okusovat, dráždit, tak ten pocit vzrušení ještě víc sílil, že jsem v sobě už nedokázal zadržet tiché vzdechy…
Sevřel jsem ho svýma nohama ještě víc, když jsem rukou objal naše penisy současně. Ještě víc jsem je sevřel, když se začal pohybovat.
Mé zasténání, když jsem ucítil to tření mé ruky i jeho penisu na mém, bylo tak hlasité, že muselo být slyšet snad až ve vesnici. Bezděčně jsem ruku povolil, když mým tělem projela vlna toho nejlepšího, co mi to mohlo dát.
Byl jsem úplně mimo, tentokrát už opravdu, a nedokázal jsem dělat nic jiného než to, co po mně Ray chtěl, a to, co mi přišlo přirozené, normální, v takové situaci udělat.
Střídavě jsem zesiloval stisk a povoloval. Líbal jsem se s Rayem, kdykoliv to šlo, a sám jsem se, snad bezděčně, začal pohybovat proti ruce společně s ním ve chvíli, kdy jsem cítil znovu ten zvláštní tlak.
Ale teď jsem se ho nebál. Už jsem věděl, že mi to přinese pocit uspokojení, kterého jinak ničím jiným nedosáhnu.
Roztřásl jsem se a jednou rukou jsem chytil pevně Raye kolem krku.
„Lio… neli… já… je to… krása…“ zasténal jsem do jeho rtů, a další zasténání jsem mu věnoval v okamžiku, kdy mým tělem proudilo to zvláštní uvolnění přinášející onu slast, po které se mé tělo roztřáslo a má ruka vlhla tím, co jsem ze sebe právě vydával s každým dalším vzdechem a zasténáním.
Raymond
Vůbec by mě v tuhle chvíli nenapadlo, že je Feon ještě panic.
To, jak se proti mně sám propínal, to, jak držel naše penisy, bylo něco neuvěřitelného.
A ve chvíli, kdy řekl mé jméno, kdy si mě stáhl dolů, aby mě políbil, aby mým ústům věnoval své zasténání v okamžiku, kdy vyvrcholil, jsem to ani já nevydržel.
Vymanil jsem se z jeho sevření, znovu se zvedl do kleku. S posledními tvrdými přírazy jsem se celý stáhl, zaklonil hlavu, křečovitě zaryl nehty do Feonových boků, hlasitě zasténal, a pak i já vypustil své uvolnění.
Kropil jsem Feonovy ruce, jeho penis i dokonalé bříško, pořád mírně přirážel, a s každým uvolněním zasténal, jak příjemně mi bylo.
Až po chvíli, jsem Feona dokázal pustit, chytnout jeho ruce do svých, celého ho zalehnout a vrhnout se na jeho rty v dechberoucím hlubokém polibku.
„Tohle bylo naprosto neuvěřitelné…“ vydechl jsem, a pak z Feonových prstů očistil svou i jeho nadílku.
Hladil jsem ho po vlasech, díval se do jeho tváře, jeho očí, a mimoděk mě napadlo, že tohle bude něco, na co nikdy nezapomenu.
Nikdy nezapomenu na krásnou a jemnou vílu, která mi zachránila život.
Ještě jednou jsem Feona políbil, a pak se převrátil na záda, a jeho si stáhl na hruď, abych ho svou vahou nezalehl, ale přitom ho hned nemusel pouštět.
„Nechci odejít, Feo. Chtěl bych tu zůstat,“ povzdechl jsem si po chvíli, zatímco jsem prsty zlehka přejížděl po jeho zádech, nebo vískal jeho vlasy.
Feon
Jen pomalu se mi vracela mysl zpátky do mé hlavy, a mé tělo se velmi pomalu uklidňovalo po tom nádherném prožitku.
To, že jsme to teď udělali společně, mi přineslo ještě větší uspokojení a příjemné pocity než předtím v kuchyni, kdy jsem to prožíval jen já sám.
Položil jsem hlavu na Rayovu hruď, když si mě stáhl na sebe, a naslouchal nejen jeho srdci, ale i jeho slovům.
Taky bych si přál, aby zůstal. Ale jednou si vzpomene… A možná tam venku má někoho, na kom mu záleží a bude se chtít k němu nebo k ní vrátit.
„Taky se mi to líbilo,“ nakonec jsem zašeptal a políbil ho v místě, kde mu tlouklo srdce. „A taky bych si přál, abys tu mohl zůstat. Ale… Jednou si vzpomeneš, kdo jsi, co tě čeká tam venku, a budeš chtít odejít. A já… Já ti v tom nebudu moct bránit, protože to je tvůj život. Tohle… Tohle je jen do chvíle, náhrada, než si vzpomeneš na své pravé já…“
Už jsem mu nedokázal více lhát. Prostě jsem mu to musel říct i za cenu, že se ode mne odtáhne, a že bude chtít hned odejít pryč.
Konečky prstů jsem ho hladil po ruce, po hrudi, pohrával jsem si s jeho jemnými chloupky, sem tam jsem mu věnoval malý polibek na jeho horkou kůži.
„Podívej,“ natáhl jsem ruku a ukázal ke studánce.
Měsíc byl přesně nad našimi hlavami, a studánka…
Opravdu to vypadalo, jako by země vydala ten největší smaragd, který se v ní kdy zrodil.
V každé takové studánce se ukrývá tajemství. A v této bylo právě to mé. Dokud bude tahle studánka čistá, nedotčená, budu já tady na tomto světě… A pokud by se mi něco stalo, tahle studánka začne vysychat a pohasne stejně jako mé oči.
Ale nikdo o tom neví. Ani u nás ve vesnici. Stejně jako já nevím o tajemství života ostatních víl.
Každá z nás má někde svůj život ukrytý…
Raymond
Natočil jsem hlavu ke studánce, na kterou Feon ukázal, a na dlouhé minuty se znovu ztratil ve svých myšlenkách na to, co bude. Začínalo mě to trápit čím dál víc, a čím dál víc mi docházelo, že Feon o mě ví nejspíš víc než já sám.
„Takže… takže to znamená, že až si vzpomenu budu muset odejít i kdybych tu chtěl zůstat? Nechci, abys mi říkal pravdu, pokud nechceš, vidím, že tě to trápí, a to já nechci. Chci být s tebou, dokud to půjde, a až přijde čas, kdy si vzpomenu, udělám všechno proto, abych mohl zůstat s tebou. Jen mi musíš slíbit, že nedovolíš, abych na tebe zapomněl. Nesmíš mě nechat zapomenout. Prosím.“
Promluvil jsem konečně a zvedl Feonovu hlavu, aby se mi podíval do očí a věděl, že to myslím vážně.
Možná jsem byl opravdu padouch, co se snažil Feonovu vesnici najít a možná i zničit, ale teď, když jsem viděl, jak žijí, když jsem poznal Feona, Dina, Leu, Cinthii a ty její malé prcky, když jsem poznal i některé další, věděl jsem, že bych jim vědomě nedokázal ublížit.
Feon
Zvedl jsem se do sedu, a taky se zadíval na studánku. Přemýšlel jsem o tom, co Ray právě řekl.
Bylo v těch slovech víc, než by si možná chtěl připustit.
„Nejde o to, že když si vzpomeneš, tak budeš muset odejít. Spíš jde o to, že když si vzpomeneš, tak nejspíš budeš chtít odejít. Já sám nevím, jak jsi předtím žil, co všechno jsi dělal, jestli na tebe někdo někde nečeká. Ale všechno to bude záležet na tom, jestli sám budeš chtít zůstat, nebo budeš chtít odejít.“
Ještě jsem se sklonil, věnoval Rayovi polibek, a pak už jsem se zvedl a začal se oblékat. Po celou dobu jsem si přitom prohlížel Raymondovo krásné tělo, jak leží v té trávě a měsíc na něj svítí. S tím, jak se posouval po nebi, začal Raymonda zakrývat stín stromů. Na moment mi to připomnělo ten stín, který jsem v něm viděl, když jsme se setkali ve městě.
„Chceš, abych nedovolil, abys na mě zapomněl. Ale to já ti slíbit nemůžu. Nemůžu použít na tebe taková kouzla, a ani bych nechtěl. Stejně jako s tvým odchodem, i v tomhle je to všechno na tobě.
Nechtěl bych, abys zapomněl. Přeji si moc, abys na mě nikdy nezapomněl. Ale, je to všechno o tom, co máš tady, a tady,“ dřepl jsem si a položil mu prsty na čelo, a pak na hruď.
„Půjdeme, ano? Měsíc za chvíli zajde, vrátíme se. Měli bychom se aspoň trochu vyspat. Čeká nás náročný den. Zařídit dům Cinthie a nastěhovat je zpátky. A odpoledne musím do města. Mám domluvenou koupi věcí, na které čekám už dlouho, a zítra má kupec po obědě přijet. Jsme domluveni.“
Podal jsem Rayovi ruku, aby mohl vstát a na moment se k němu ještě přitiskl.
„Víš… ať už to bude, jak chce, tak věř tomu, že já na tebe nikdy nezapomenu.“
Raymond
Na chvilku mi připadlo, že jsem celé to kouzlo, nejen tohoto místa, ale i tím, co mezi námi proběhlo, svou řečí pokazil.
Povzdechl jsem si, nechal se vytáhnout na nohy, objal jsem Feona, pohladil ho po vlasech, a pak ho pustil, abych se mohl taky obléknout.
„Necháme to zatím být a nebudeme se o tom bavit, ano? A omlouvám se, že jsem zkazil náladu,“ s těmi slovy jsem Feona políbil na čelo, pak propletl své prsty s těmi jeho, a vracel se zpátky k vesnici.
Zpáteční cestu ani jeden z nás nepromluvil, nesjpíš kvůli tomu, že oba jsme byli ponořeni ve svých vzpomínkách.
Já jen doufal, že se nestane to, co Feon předpovídal, protože bych s ním chtěl opravdu zůstat.
Líbilo se mi tu, líbilo se mi být s ním.
„Budeš chtít zítra doprovodit? Aspoň kousek?“ prolomil jsem konečně ticho, když jsme si lehli do postele, a ještě před tím, jsem Feonovi vykartáčoval vlasy, jako jsem to za poslední dny dělal pravidelně.
Ne, že by se neuměl učesat, ale já se ho prostě rád dotýkal, kdykoliv jsem měl příležitost.
Feon
Zjistil jsem, že se poslední dny těším na večer, kdy si Ray ke mně sedne, nebo stoupne, a začne mi pročesávat vlasy. Stal se z toho takový večerní rituál, a já to měl moc rád. Líbilo se mi to.
A když jsme pak později ulehli, a já se k němu přitulil, hladil jsem ho po hrudi, naslouchal jeho srdci, rozhodl jsem se mu říct další kousek pravdy.
Miluji ho, a tíží mě, že jsem mu neřekl všechno. Ale to, že on sám je nejspíš lovec, podle toho, jak se choval ve městě a v lese, když bojoval s lovci, to mu neřeknu. Na to musí přijít sám.
Stejně jsou to jen mé domněnky…
„Budu rád, když mě zítra kousek doprovodíš. Nebudu pryč dlouho, do večera budu zpátky. Je to sice daleko, ale my máme své způsoby, jak se rychle dostat do města. Ale budu rád, když mě aspoň kousek doprovodíš. Jen… Pokud tu chceš zůstat, nesmíš překročit ochrannou magickou hranici. Když se tak stane, zapomeneš na nás, na vesnici, na mě… Je to naše ochrana. Nezapomeneš na nic z toho, kdo jsi, a nemůžu ti říct, jestli si vzpomeneš na to, čím jsi, a co jsi dělal předtím, než jsme se potkali v lese. To magická hranice neovlivňuje. I teď si kdykoliv můžeš vzpomenout na svou minulost, nebo aspoň na to, kde máš mezery. Ale vážně myslím to, že bys mohl zapomenout na mě a na vesnici. Je to o tom, co jsem říkal. Záleží to na tom, co máš v sobě.“
Nechal jsem Raye ať se s tím popere sám. Musí to tak být. A já opravdu už nechtěl lhát a nechtěl jsem, aby u něj, byť jen na okamžik, vyvstala pochybnost, jestli jsem ho vážně neočaroval.
Ještě jsem ho políbil, popřál mu dobrou noc, i když skoro svítalo, a brzy na to jsem zavřel oči a usnul.
Když jsem se ráno probudil, byl jsem v posteli už sám. Na moment jsem se lekl, že nakonec po tom všem, co jsem řekl, Ray odešel. Ale v kuchyni byla připravená snídaně a vedle ní lísteček, že šel už pomáhat s domem Cinthie, aby se mohli dneska už všichni nastěhovat.
Oddechl jsem si a domluvil svému srdci, aby se uklidnilo a přestalo tak divoce tlouct.
Zůstal tady i přesto, co jsem mu řekl. A já…
Byl jsem šťastný.
Raymond
Nakonec jsem Feona nešel doprovodit ani ten kousek.
Potom, co mi řekl, že kdybych vyšel z lesa a zapomněl na něj, trochu jsem se zalekl.
A tak jsem ráno vstal dříve než on a udělal snídani, po které jsem raději šel dodělat Cinthiin domek, aby byl hotový, a oni měli konečně zase střechu nad hlavou.
„Potkal jsem Feona a zářil jako sluníčko. Stalo se něco, o čem bych měl vědět?“ zastavil se u mě odpoledne Dino, když jsem seděl na zápraží domu a jedl z misky polévku od Cinthie, kterou mi přinesla Poli.
„Jsi náš výchovný poradce?“ zabručel jsem na něj a hodil si do pusy kousek domácího chleba na kterém jsem se stával závislým.
„To ne, ale…“ sedl si Dino vedle mě a pátravě se na mě zadíval.
„Bojíš se, že bude zklamaný, až si vzpomenu a odejdu odsud,“ dodal jsem za něj a povzdechl si.
„Myslíš, že mě to netrápí? Včera jsme o tom s Feonem mluvili, a já… Víš, mám takový neblahý dojem, že nejsem jen tak obyčejný pocestný, co sem zabloudil.“
Věděl jsem, že Dinovi se můžu svěřit, i když šlo o tak choulostivou věc, ale potřeboval jsem někomu nestrannému sdělit všechno to, co se ve mně pralo.
„Co tím myslíš?“ zamračil se na mě a podíval se mi do očí.
„Co když,“ naklonil jsem se k němu blíž, aby mě náhodou nezaslechl ještě někdo další, „co když jsem taky lovec? Co když jsem přišel najít vaši vesnici a zničit ji? Co když jsem chtěl z cesty jen odstranit konkurenci?“
Dino se zamračil ještě víc a všiml jsem si, že se i napjal.
„A když to tak bude, co uděláš?“ zeptal se mě a zadíval se mi do očí.
„Nic,“ povzdechl jsem si a odtáhl se od Dina.
Zadíval jsem se někam před sebe, a pak na kentauří rodinku, jak dovádí na zahradě protějšího domu.
„Nic neudělám. Teda… ne to, co si myslíš. Chci tu zůstat. Teda… chtěl bych. S Feonem, s tebou s ostatními. Jste moc fajn a jste jako moje rodina, kterou jsem nikdy neměl. Nechci vás lovit, zničit vaši vesnici, váš život, jenže… bojím se toho, že dojde na Feonova slova a budu muset odejít. Ne proto, že bych chtěl, ale proto, abych se postavil těm, kteří mě na vás poslali a vypořádal se s tou hrozbou jednou provždy.“
„Máš ale strach, že až překročíš hranice lesa a zapomeneš na nás, nic z toho, co jsi teď řekl neuděláš, nebo uděláš přesný opak,“ dodal za mě Dino.
Jen jsem přikývl a na okamžik se vrátil k noci, kdy jsem po Feonových slovech nezamhouřil oka.