Raymond
Jo, taková malá vesnička nebyla zase tak neobvyklá, zvláště v těchto částech Skotska, tak mě to ani nepřekvapilo. Spíše to, že není až tak civilizovaná, ale kupodivu mi to až tak nevadilo.
Zrovna jsme vcházeli dovnitř, když se objevil nějaký kluk a než jsem se stačil nadechnout, byl Feon pryč.
Dlouho jsem se nerozmýšlel. Sice nejsem úplně fit, ale něco takového mě neporazí, a navíc, pokud někdo spadl ze srázu, mohl by mít i Feon problém.
Rozeběhl jsem se jejich směrem a zanedlouho je dohnal. Popadl jsem lano, které Feon držel a zavrtěl hlavou, když chtěl protestovat.
„Pomůžu! Srázy v takových lesích bývají hluboké! Mohl bys mít problém!" řekl jsem rázně a ani nezpomalil.
Za chvíli jsme byli na místě.
Stali tam v hloučku asi čtyři děti ve věku zhruba deseti let, a jakmile uviděli Feona, hned se k němu hnali a překřikovali jeden druhého.
Teprve pak si všimli mě, trochu bázlivě se na mě podívali a schovali se za Feona.
Popošel jsem ke srázu, který byl opravdu hluboký a dole mezi listím a trávou seděla nějaká holčička.
Kromě potrhaného oblečení a odřenin vypadala v pořádku, ale takhle jsem nemohl poznat, jestli nemá něco zlomeného.
Navíc se zdála být v šoku.
„Slezu pro ni. Mluv na ni Feone, ale nepřibližuj se k okraji, mohl by se uvolnit."
Během slov jsem k nejbližšímu stromu uvázal lano, sundal si triko, omluvně se na Feona podíval, a pak ho roztrhal a uvázal jsem si ho kolem dlaní, abych se nepořezal o lano.
Za chvilku už jsem se spouštěl dolů, a díky Feonovi se děvče nebránilo, když jsem si ho vyhodil na záda, a pak i s ní zase šplhal zpátky nahoru.
Rána na boku sice zabolela, ale jako bych byl na tuhle námahu zvyklý, byl jsem jen lehce zadýchaný a zpocený, když jsem se dostal nahoru.
Předal jsem holčičku Feonovi a vrátil se ke stromu, abych odvázal lano.
Feon
Během chvilky nás doběhl Raymond. Překvapil mně, ale nestihl jsem ani zaprotestovat.
Za dalších deset minut jsme byli u srázu, a aniž bych ho o to požádal, hned uvázal lano a spustil se dolů za Lilith. Nejspíš bych pro ni dolů sletěl, ale právě kvůli Raymonda jsem teď nemohl použít vílí podobu nebo kouzla.
Děti naštěstí byly v lidské podobě, jinak bych těžko vysvětloval, proč jsou takoví.
I když jejich pravá podoba je hodně podobná té lidské, tak bych to nejspíš nějak okecal.
Ale přesto jsou divoženky, ať už mužské či ženské, často chybně zaměňovány za víly. A taky proto se tahle parta dětí často potulovala v lesích. Prostě je to jejich nátura a oni se tomu neumí bránit, jako já tomu, co mi doma netknuto leželo na stole.
Děti se za mě hned schovaly, ale když viděly, že Raymond slaňuje dolů pro Lilith, trochu víc se osmělily. Mluvil jsem na ni, zatímco ji Ray pomáhal nahoru.
„Neplakej,“ řekl jsem o něco přísněji, a ona věděla proč. „Víte, že tu nemáte co dělat. Ale… Vaší mámě to nepovím. Jen mi slibte, že sem už nepůjdete, ano? Mohlo se stát větší neštěstí. Buďte rádi, že to dopadlo jen potlučenými koleny a odřenýma rukama.“
Nakonec jsem se ale usmál, když jsem viděl, jak se všichni tváří nešťastně, a dřepl jsem si k Lilith, abych ji mohl ošetřit. Trochu jsem nechal vystoupit mou vílí podstatu, aby se uklidnila.
„Chci vidět tvé kř-“ hned se ji rozjasnila tvář.
„Teď ne, Lilith,“ rychle jsem ji přerušil.
Stačí, že se kolem mne začala mírně rozprostírat moje vůně.
Podle jejího pohledu na Raye, pochopila, a už se jen dívala na to, jak ji ošetřuji potlučené kolena.
„My budeme tam!“ křikl ještě Martin, když pak po chvíli odběhli. „Slibujeme! A děkujeme!“
Opravdu si mohli ublížit víc, než se stalo. Ještě nejsou tak obratní, jako starší divoženky a neznají ještě všechna úskalí, která jim les může přinést.
Neměli tu co dělat. Ne u tohoto srázu. A já jen doufal, že se dneska dost poučili.
„Děkuji za pomoc,“ otočil jsem se na Raymonda, který právě smotával lano, a roztrhané triko leželo vedle něho.
Lehce jsem se dotkl jeho paže a usmál se. I když bych to zvládl, byl jsem nakonec rád, že tu byl a pomohl.
Raymond
Sledoval jsem, jak si Feon poradil s dětmi.
Byl na ně přísný, ale zároveň starostlivý, a vypadalo to, že ony ho mají rádi.
Zarazil jsem se, když do mého nosu pronikla příjemná vůně, povědomá, kterou jsem doteď necítil.
Ale zmizela tak rychle, že jsem to nakonec hodil za hlavu, i když se mi mozek snažil namluvit, že je to důležité.
Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy ke mně Feon přišel a dotkl se mě paže.
Projelo mnou lehké příjemné brnění, aniž bych věděl proč.
„Není za co děkovat. Stejně ti to dlužím," pokrčil jsem rameny, chytl Feonovu ruku do své a promnul jeho prsty.
Dostal jsem se tak k němu o něco blíže a zadíval se do jeho očí.
„Proč mám pocit, že už jsem tě potkal? Proč mám pocit, že se tu něco děje?" řekl jsem tiše a mírně se k němu naklonil.
Hned vzápětí jsem se ale narovnal, zamračil se a pustil mu ruku.
„Promiň. Nevím, co to do mě vjelo. Kdybych tě potkal, určitě bych si to pamatoval. Na někoho jako jsi ty, se totiž nezapomíná," pousmál jsem se, popadl lano a roztrhané triko.
Když jsem však kousek popošel, rána na boku zabolela a já se mírně zkroutil.
Přesto jsem došel až k Feonovu domku, aniž bych něco řekl a rovnou zašel do kůlny, abych vybral prádlo z pračky a dal tam další.
Feon
Bylo k podivu, jak jemný byl, když vzal mou ruku do své. Díval jsem se, jak promnul mé prsty a na moment jsem se i zachvěl.
Bylo to tak zvláštně příjemné. Úplně jiné než na tom hotelu, kdy byl tvrdý, zlý, vzteklý a plný chtíče.
Teď to byl jiný Raymond. I když mě by se mi víc líbilo ho oslovovat Lioneli.
K tamtomu muži z hotelu se jméno Ray hodí. Tvrdé stejně jako on.
K tomuto muži se spíš hodí jméno Lionel.
Rád bych ho tak oslovil, ale pamatoval jsem na to, co o svém druhém jméně říkal.
Na jeho slova, že má pocit, jako by mě znal, jsem raději ani nereagoval. Nechtěl jsem mu znovu lhát. Nechtěl. Tenhle člověk, který stojí přede mnou, je drsný muž, ale přitom hodný a laskavý…
Nezaslouží si to.
Když jsme se vrátili, šel jsem do domku, zatímco on zamířil ke komůrce s pračkou.
A než se vrátil, já se převlékl do pohodlnějšího oblečení, umyl si ruce, a konečně jsem připravil ten dezert.
I když by dost bohatý na ovoce, sladký jak nektar, přesto jsem uždiboval, než jsem to dokončil. Jen jsem nevěděl, jestli je vůbec na sladké a jestli ovoce jí.
Vyhlédl jsem z okna, kde právě pověsil poslední kus prádla.
Byl opravdu pěkný, když jsem si ho tak znovu prohlížel v klidu. Statný, svalnatý, silný, a přitom moc hezký. Zvlášť, když není jeho tvář stažena zlobou.
Raymond
Dověsil jsem prádlo a vrátil se zpátky do domku, kde už Feon připravil zákusek v podobě ovocných pohárů.
Některé ovoce jsem jedl poprvé, ale neubránil jsem se úsměvu, když jsem uviděl, jak se Feon láduje.
„Ty máš opravdu rád ovoce, viď?" zasmál jsem se a ze svého poháru vyndal jednu jahodu, natáhl se a vložil ji Feonovi do úst.
Úsměv mě přešel ale ve chvíli, kdy jsem palcem přejel po jeho rtech.
Byly tak jemné, horké a hebké.
„Ehm… děti z vesnice tě mají hodně rádi, co?" stáhl jsem ruku a raději navedl řeč jinam.
Nevěděl jsem, jestli si za ty dva dny já něco vzpomenu. Nevěděl jsem, jestli se budu mít kam vrátit, až mě Feon pustí. Nevěděl jsem, co budu dělat, ale jedno jsem věděl.
Že bych chtěl tohoto kluka, kterému by mohlo být sotva dvacet, co miluje ovoce, je laskavý a milý, krásný a nejspíš i upřímný, poznat o něco více.
Jenže…
Stál by vůbec o to?
Nijak to nevypadalo, že by ve mě viděl víc než někoho, komu pomohl. A vlastně proč taky?
Feon
Ani jsem nad tím nepřemýšlel, a otevřel jsem pusu, když mi do ní Ray vložil jahodu. Zatajil se mi dech a olízl jsem si rty, na kterých jsem cítil stále jeho dotek a ulpěla na nich kapka z rozkousnuté jahody.
Raději jsem ji rychle spolknul, a dojedl zbytek poháru tak rychle, jako kdyby mi ho snad měl Ray sníst.
„No, nevím, jestli mě mají rády. Asi ano,“ pokrčil jsem rameny. „Ale… nejspíš jsi na ně zapůsobil i ty, protože normálně se před člověkem schovají.“
Pak jsem si uvědomil, co jsem řekl a rychle se opravil.
„Myslím… no… před cizím člověkem… lidmi… I když na to nevypadají, jsou docela plaší.“
Podíval jsem se do poháru, a ještě jsem do něho strčil prst, abych setřel poslední kapky sladké šťávy, a ten jsem si potom labužnicky olízl.
Ještě že my, víly nemáme předpoklady ztloustnout, protože bych se asi už nevešel do dveří.
Ale zapomněl jsem jednu věc.
A vzpomněl jsem si na ni ve chvíli, kdy mi přepadly vlasy dopředu a já zahlédl, jak mi vlasy od konečků začínají bělat.
Ve chvíli, kdy se cítíme dobře, po tak dobrém jídle, naše vílí podstata přebírá vládu, protože jsme spokojení a klidní. A zapomínáme na to, že bychom se měli hlídat.
Nejspíš jsem si právě zadělal na velké problémy…
„Musím… musím se jít osprchovat, z venku… smrdím… z lesa… jsem zpocený…“ rychle jsem vyskočil od stolu, a běžel do koupelny.
Raymond
Stáhl jsem obočí po Feonových slovech.
Už potřetí se podřekl tak zvláštně, že jsem začínal mít pocit, že mi něco tají. Něco důležitého.
Ale když si labužnicky olízl prst jen jsem polkl na prázdno.
Vypadal tak spokojeně, tak krásně, tak… jinak.
Teď už to nešlo přehlédnout. A vrátila se mi vzpomínka.
Jak ležím u potoka, s hlavou v klíně nádherné bytosti.
A teď už jsem si byl jistý.
Feon a ta bytost byla jedna a tatáž osoba.
Ale než jsem stačil něco říct, zmizel za dveřmi a vzápětí jsem zaslechl vodu.
Na jednu stranu jsem to chtěl nechat být. Nebyla to moje věc. Pomohl mi a já neměl právo se vměšovat do jeho života.
Ale na stranu druhou, jsem chtěl o Feonovi něco vědět. Dozvědět se něco víc.
Vstal jsem, přešel do koupelny, a než se Feon vzpamatoval nacpal jsem se k němu do toho malého sprchového koutku.
„Řekni… Feone… řekni mi, kdo jsi. Musím to vědět…" vydechl jsem a zadíval se na jeho vlasy na jeho tvář, do jeho očí a přiblížil se k němu víc, abych se nadechl jeho vůně.
„Feone… prosím… aspoň něco chci vědět… mám v hlavě zmatek… já…" sevřel jsem jeho paže a zadíval se mu do očí. „Ty jsi ten od potoka viď? Ta nádherná bytost? Vzpomněl jsem si…"
Feon
Držel jsem se z posledních sil. Nedokázal jsem to ještě tak dobře, jako starší víly. Já jsem prostě ještě víla, co jí teče mléko po bradě. Jsem pro ně stejně starý jako pro Raymonda děti divoženky.
Vlasy jsem měl už skoro celé bílé, když jsem na sebe pustil vlažnou vodu. Postupně, abych nevypustil duši, jsem ji stahoval na studenou. Ale v tu chvíli se ke mně pod sprchu natlačil Raymond.
Lekl jsem se, že si snad vzpomněl, když mi sevřel paže větší silou.
„Já… já… nevím o čem… mluvíš…“ zamumlal jsem a sklopil jsem pohled.
Bílá barva vlasů postupně ustupovala, a já na sílu tlačil svou vílí podstatu zpátky.
Bolelo to… Bylo to na sílu, zabraňoval jsem své přirozenosti, když k tomu nebyl důvod, když jsem k tomu byl donucen.
Raymond se mi líbil, a proto moje víla chtěla volnost. Byl jsem spokojený po výborném sladkém zákusku a bylo mi v Rayově přítomnosti dobře. Moje víla to jasně dávala najevo, a já ji opravdu na sílu tlačil zpátky.
„Bolí to,“ zašeptal jsem tiše a zvedl k Raymondovi pohled.
Nemyslel jsem však tím to, jak mě držel a já měl jeho prsty ve své jemné kůži vyznačené snad natrvalo. Bolelo to, že jsem se bránil přeměně. Bolelo mě to, že bych mu musel zase lhát.
Jeho oči… Chtěly odpověď. Pravdivou…
Jeho oči byly v tuhle chvíli vábivé stejně jako ten nejsladší nektar, který máme my víly rády.
Opatrně jsem vymanil ruce z jeho sevření a natáhl se ke kohoutku. Přidal jsem teplou vodu a uvolnil se.
Po chvilce jsem před ním stál ve své pravé podobě. Dlouhé bílé vlasy se leskly, moje vůně byla vábivější než moje mýdlo, oči dostaly nádech barvy lesní tůňky, a za zády se mi objevily menší průsvitná křídla, po kterých stékaly kapky vody, a vypadaly, jako by se stříbrně třpytily.
„Mé jméno je opravdu Feon… a tohle… tohle je moje pravá podoba… Lioneli…“ zašeptal jsem tiše do šumění vody.
Raymond
Myslím, že jsem na chvíli přestal i dýchat, když jsem to uviděl.
Když řekl, že to bolí, chtěl jsem ho pustit, ale nedokázal jsem to. Bál jsem se, že když to udělám, uteče, a já už ho neuvidím.
Ale on se pak z mého sevření vymanil sám, a pak…
Několikrát jsem se nadechl a vydechl, jak jsem v první chvíli nevěděl, jak reagovat.
Fascinovaně jsem zvedl ruce a prsty začal přejíždět po jeho tváři, vlasech a zlehka přejel i po nádherných, jemných a průsvitných křídlech.
„To je… já… jsi to ty… ten od potoka…" vydechl jsem konečně a znovu se k Feonovi přiblížil, až se mi zatočila hlava z jeho vůně, a já na svých rtech cítil jeho dech.
Ani mi nevadilo, že mi řekl mým druhým jménem naopak. Jeho hlas byl jako pohlazení, jako jemný vánek.
„Řekni ještě jednou to jméno… Feo… a řekni mi, kdo jsi…"
Feon
Měl jsem strach z toho, jaká bude jeho reakce.
Už jen proto, jaký byl tam ve městě. A když jsem se ukázal ve své pravé podobě, mohl si snadno vzpomenout. Já jsem mohl být ten impuls k tomu, aby si vzpomněl.
Překvapil mě, když zareagoval klidně.
„Ano… byl jsem u toho potoku, ošetřoval jsem tě tam, když jsem tě našel.“
Když se znovu přiblížil, měl jsem tendenci couvnout. Ale neměl jsem kam. Tenhle kout byl opravdu malý. Teda malý pro dva lidi, nebo pro Raye samotného, který je dost velký.
I přes tu vodu jsem cítil jeho teplo, i to, jak silně mu buší srdce. Položil jsem dlaň na jeho hruď, aby se trochu uklidnilo.
„Máš krásná jména, obě, ale podle mne se k tobě víc hodí jméno Lionel… Vyjadřuje to, jaký jsi, to, co máš tady,“ trochu víc jsem přitlačil ruku na jeho hruď. „Já… já jsem víla. To je má pravá podstata a proto žiju tady, skrytý v lese v téhle vesnici. Nikdo z nás tu není obyčejný člověk. Jediný, kdo je tu člověkem, jsi ty, Lioneli.“
Celou tu dobu jsem se díval do jeho očí, pohled mi sklouznul i na jeho rty, které byly tak blízko, že se skoro dotýkaly mých. A teprve v tu chvíli jsem si uvědomil jednu podstatnou věc.
Jsem nahý…
Voda se ze mě začala vypařovat, jak mě polilo horko. Ale byl jsem jeho pohledem jak svázaný a taky… Neměl jsem kudy utéct.
„Rád… rád bych se… oblékl…“ špitnul jsem a sklopil stydlivě pohled.
Raymond
Nevím, jestli to bylo tím dotekem nebo dalšími Feonovými slovy, ale najednou jsem se vzpamatoval, jako by někdo roztrhl mlhu před mýma očima.
„Já… omlouvám se. Promiň. Moje vina. Nechtěl jsem. Chápu to. Teď už chápu, proč chceš, abych odešel. Proč nechceš, aby mě někdo viděl. Chápu to. Omlouvám se za problémy a děkuju za pomoc. Muselo to být těžké, vzít sem někoho, jako jsem já. Obyčejného člověka. Neboj se," pousmál jsem se, i když to nebyl veselý úsměv, natáhl jsem ruku a pohladil Feona po tváři. „Odejdu. Nechci ti dělat problémy."
Palcem jsem setřel pár kapek z tváře pod jeho okem, a pak ho pustil a vyšel ze sprchy.
Bylo mi jedno, že jsem mokrý od hlavy k patě. Vyšel jsem ven a přešel ke kůlně, abych vyndal prádlo a pověsil ho.
Chtěl jsem zůstat s Feonem, ale zároveň jsem mu nechtěl přidělávat problémy.
Byl jsem z toho všeho opravdu mimo, a to mě ještě víc rozhodilo.
Feon
Oddychl jsem si, když odešel, ale současně jsem z toho byl takový nijaký.
Jeho pohled… Byl smutný?
Ještě chvilku jsem se díval na otevřené dveře do koupelny, kterými odešel. Zůstaly za ním mokré stopy, a já měl najednou takový tísnivý pocit, jako by už odešel navždy.
Nevím, proč jsem najednou chtěl, aby zůstal déle než jen ty dva tři dny, než se dá do pořádku.
A zase má mokré obvazy a náplasti, když tak bezmyšlenkovitě vešel za mnou pod sprchu.
Znovu mě polilo horko, když jsem si uvědomil, že tu se mnou byl a já na sobě neměl ani kousek oblečení.
Rychle jsem však zastavil vodu, vyšel ze sprchy, popadl jsem ručník a tou krátkou cestou do sednice jsem se utřel. Natáhl jsem na sebe lehké plátěné kalhoty a vyběhl za Raymondem ven.
Už jsem se ani nesnažil přeměnit zpátky v člověka, a taky venku svítilo ještě slunce, než za chvíli zapadne, a já tak mohl nechat proschnout svá mokrá křídla.
„Pomůžu ti,“ dotkl jsem se ho, aby věděl, že jsem za ním.
Byl jsem bosý, tráva byla příjemně měkká, jako bych chodil v tom nejjemnějším koberci, a moje kroky tak nebyly vůbec slyšet.
„Jestli je ti to nepříjemné, vezmu na sebe lidskou podobu. Jen jsem ti ještě chtěl říct. Nemůžu si totiž vzpomenout, jestli jsem ti to už říkal nebo ne. Na večeři, což bude za chvíli,“ pohlédl jsem k nebi, jako bych se chtěl přesvědčit o čase, „přijde Dino. Ten o kterém jsem ti vyprávěl, že se o mě stará. Je to vlkodlak. Ale nemusíš se ho bát. Neublíží ti, pokud… pokud neohrozíš mně nebo naši vesnici. Je starý, má už sedm set dvacet tři let, a chce tu prostě v klidu žít. Ale nemysli si. Je hodně silný. To on mě zachránil, když mě a tátu napadli v lese lovci.“
Vytáhl jsem z koše další kus oblečení a začal to s Raymondem věšet.
Bylo fajn takhle trávit s někým den, mít ho u sebe v domě. Nebyl jsem aspoň tak sám.
Raymond
Znovu jsem ztratil pojem o všem, když ke mně Feon došel ve své pravé podobě, a až po chvíli si uvědomil, že na mě mluví.
„Nevadí mi to. Zůstaň takhle, pokud chceš," řekl jsem po chvíli. „A, pokud mě ten Dino nesežere, tak ho rád poznám. Nechci ti ublížit, Feone, nebo někomu z tvé vesnice. Je to sice šok a nejspíš mi bude trvat, než to vstřebám a pořádně mi to docvakne, ale opravdu nechci, abys měl problémy."
Natáhl jsem ruku, mezi prsty protáhl pár Feonových stříbrných vlasů, a pak se k němu přidal a začal věšet prádlo.
Byla to příjemná změna, aniž bych věděl, oproti čemu, a došlo mi, že bych si na to docela i zvykl.
Vážně to bylo příjemné.
Když jsme se vrátili, uklidili jsme kuchyň a pouklízeli i koupelnu, která byla od nás plná vody.
„Teď mi něco došlo. Kolik ti vlastně vůbec je?"
Otočil jsem se na Feona, zatímco jsme znovu vyšli ven, abychom posbírali prádlo, které bylo už suché.
Feon
Přivřel jsem oči, když protáhl mezi prsty mé vlasy. Přes páteř mi projelo zvláštně příjemné mrazení, až se mi křídla zatřepetala a posledních pár kapek odletělo do trávy.
Raději jsem se otočil, abychom mohli dověsit prádlo. Když se Ray nedíval, ještě jsem mávnul rukou směrem nad šňůry prádla, aby se nad tím vytvořila bariéra a prádlo nezmoklo v nočním dešti, který měl přijít.
Všichni tady cítíme změnu počasí, jsme vůči přírodě velmi vnímaví. A taky na tom často závisí náš život. Ne, že bychom v dešti zemřeli, nebo tak, ale například divoženky v dešti zůstávají doma, vlkodlaci a kočkodlaci se pak neradi proměňují, protože jim pak navlhnou kožichy a smrdí, jak mokří psi.
„Kolik je mi let?“ zarazil jsem se nad Raymondovou otázkou.
Otočil jsem se k lednici a vytáhl pořádný kus masa, které jsem chtěl připravit na večeři, aby se Dino mohl dobře najíst. A teď vlastně i Ray. Snědl skoro tolik, co Dino. Ani bych se nedivil, kdyby měl vlkodlačí geny, které se ještě neprobudily.
Přemýšlel jsem, jestli mu to mám říct. Měl jsem strach, že když to bude vědět, že se mně už ani nedotkne, a mě byly jeho doteky moc příjemné.
Ale… Bylo to tu zas. Nechtěl jsem mu lhát. Nemohl jsem.
„Víš,“ otočil jsem se na něho s nožem, který jsem vytáhl ze stojanu, abych mohl maso nakrájet na hrubší plátky a udělat jen mírně propečené steaky.
„Z vašeho lidského hlediska, je mi přibližně dvacet let. My víly stárneme v poměru o pět, šest let pomaleji než lidé…“ na moment jsem se odmlčel a pokračoval v krájení masa.
Čekal jsem, jestli si to sám přepočítá, ale propočet by nebyl úplně přesný.
„Mezi námi vílami jsem něco jako pro vás lidi teenager. Je mi sto dva let,“ dodal jsem o poznání tišeji a napjatě čekal na jeho reakci.
Raymond
Feon s tím nožem vypadal trochu děsivě, zvláště, když se ke mně otočil a zatvářil se tak vážně.
Ani jsem netušil, kdy jsem zadržel dech, jak jsem čekal na odpověď.
„Sto dva let," vydechl jsem nevěřícně po chvíli, kdy jsem si uvědomil, že je až moc velké ticho.
Zavrtěl jsem hlavou a zasmál se.
„Páni. To je neuvěřitelné. To je… nemám slov…"
Znovu jsem zavrtěl hlavou.
Ale na druhou stranu, potom, co jsem viděl pravou Feonovu podobu, mě to ani moc nepřekvapilo.
Vstal jsem a přešel k Feonovi.
Připadal mi trochu nervózní a napjatý.
„Neboj se. Ukaž, pomůžu ti," postavil jsem se vedle něj a nechal se navigovat, jak osmažit maso. „Víš, je to svým způsobem sexy, že je ti tolik. Je to takové… nevím. připadám si najednou jako malý kluk. Máš tolik zkušeností a viděl jsi toho tolik. Prostě… je to zvláštní."
Natáhl jsem ruku a pohladil Feona po hlavě, aby se uklidnil a uvolnil, a ještě si neuřízl prst.
Feon
Oddychl jsem si, když to Ray vzal tak nějak normálně. Aspoň vím, že mě nebude brát za starce.
Ale pak jsem si uvědomil ještě jednu věc.
Byl překvapený, to jo. Ať už mojí podobou, mým stářím, nebo tím, co jsem mu řekl o naší vesnici a těch, co tu žijí. Sice toho byl jen malinký střípek, ale byl.
A on… Opravdu to bral docela v klidu.
Většina lidí si začne myslet, že si z nich děláme blázny, nebo že mají halucinace či divné sny. Někteří to pak vezmou až moc vážně a snaží se nás vymazat ze světa, abychom je nestrašili, když patříme do pohádek a bájí.
Ale on to prostě vzal v klidu.
Je možné, že je taky jeden z lovců, jen prostě nepatřil do té skupiny, kterou porazil v lese? Třeba lovec samotář, kterých je na světě docela dost? Třeba měl v plánu se sem dostat…
Podíval jsem se mu do očí...
Nebyl jsem si jistý. Jeho oči nevyzařovaly žádnou touhu někoho z nás zabít, nebo ulovit, aby nás prodal na černém trhu.
Ale co se skrývá za nimi tam dál?
Proč vlastně do toho lesa šel? Možná, že až si vzpomene, tak jeho oči budou mluvit jinak, ale nebude už pozdě?
Ale když mě pohladil, přivřel jsem oči a zase ty myšlenky zahnal. Měl na mě zvláštní vliv. Takový, že jsem zapomínal na zásady, a víc a víc jsem se mu otevíral.
Možná se ženu do záhuby…
„Já… ano… je to dlouhá doba na to, aby člověk něco prožil. Přežil jsem i války, obě dvě. Všechen ten rychlý vývoj civilizace, a kdo ví, co bude, až budu jednou starý. Ale pořád jsem vlastně mladý. Pořád jsou věci, které jsem ještě nezažil…“
Raymond
Když Feon řekl, že jsou věci, které ještě nezažil na moment jsem se na něj zadíval, a v tu chvíli ke napadla jedna věc, ale raději jsem se zase otočil k pánvi a věnoval se smažení masa. Během toho mi došla ještě jedna věc.
„Víš, poznal jsem, že jsi napjatý a nervózní a nejspíš za to můžu já. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo, ale asi jsem na to přišel. Nevím, jak bych to řekl, ale... nevzpomínám si sice na to, proč jsem do toho lesa šel, ani co jsem dělal, ale vím, že jsem prakticky člověk. Poznám, když mi někdo lže, ale nesměju se a neodsuzuju nikoho za pravdu, i když zní sebešíleněji. Naopak. Moc si toho vážím. Vím, že to pro tebe není jednoduché. Vím, že tím nejspíš ohrožuješ sám sebe. Ale já ti nechci přidělávat problémy. Proto tu nebudu dělat scény, křičet, mlátit tě pánvičkou nebo odsuzovat. Prostě to beru, jak to je. Věřím ti. Tvé oči nedokážou lhát. A pokud řekneš, odejdu," pousmál jsem se a bezděčně se naklonil, abych Feona políbil do vlasů.
Když jsem si uvědomil, co jsem udělal, mírně jsem se zamračil a hned se odtáhl.
V jeho přítomnosti jsem se choval fakt divně.
Ale nejspíš za to mohla jeho podstata, nebo prostě to, jaký byl.
Feon
Na tváři se mi usadil úsměv po Rayových slovech a jeho polibku do mých vlasů.
Cítil jsem se vážně divně. Jako bych snědl kilo vílího štěstí…
„Děkuji,“ jen jsem špitl, a pak jsme se už věnovali jen večeři, abychom to konečně dodělali.
Steaky byly skoro hotové, když jsem zpozorněl, natočil hlavu k oknu a kývnul směrem ven bradou.
„Dino už jde. No jo, on ví přesně, kdy dorazit. Má skvělý čich, lepší čich než psi, co jsou cvičení na drogy. Dokáže podle pachu i odhadnout člověka. Jen, prosím, neříkej mu, že jsem ti o něm řekl. I když… nejspíš to pozná…“
Rychle jsem dodělal poslední steak, a právě jsme pokládali talíře na stůl, když se ozvalo zaklepání a Dino vešel dovnitř.
„Koukám, že jdu akorát na čas,“ ozval se svým silným hlasem.
Ale vzápětí ztuhnul, když mě uviděl v mé pravé podobě.
„Feone?“
„Já… víš… prostě k tomu nějak došlo. Byla to nehoda, ale Lionel… on… tušil to a slíbil, že to nevyzradí. Věřím mu.“
„Tak nehoda?“ stáhl Dino obočí a zvedl ze země koš na odpadky, který byl plný slupek z ovoce.
Jen jsem se začervenal a on si povzdechl.
„Jsem Dino,“ přistoupil k Raymondovi a podal mu ruku. „A pokud se někdy něco Feonovi stane, budeš první, komu půjdu vyrvat střeva. S tím počítej.“
Viděl jsem, jak se oběma napjaly svaly na pažích a chvíli se přeměřovali pohledem.
„Máš silný stisk,“ uznale Dino pokýval hlavou. „No, mám hlad, tak jdeme jíst.“
Netrvalo dlouho, a steaky pomalu mizely z talíře. Jen jsem se nestíhal dívat, kdo z nich toho snědl víc.
A přesto, že se Dino občas Raye na něco zeptal, nakonec to byl poklidný a příjemný večer.
Raymond
Dino byl...
Opravdu jako otec.
Bylo vidět, že mu na Feonovi moc záleží, a že nad ním drží ochrannou ruku.
Ujistil jsem ho, že není v mém zájmu Feonovi nějak ublížit. Naopak.
A že i když tady budu jen dva dny, tak se postarám o to, aby si nemusel o nic dělat starosti.
Vypadalo to, že ho to aspoň trochu uklidnilo a zbytek večeře už proběhl v klidu a pohodě.
Bylo to fajn, a taky jsem to řekl i Feonovi, který zase krásné zčervenal.
Po menší rozepři jsem si nakonec ustlal venku na zemi pod prádlem, které bylo chráněné před deštěm.
Sledoval jsem nebe, díval se, jak kapky mizí před neviditelnou kopulí a přemýšlel, co všechno mi dnešek přinesl, a čeho se ještě dočkám. Jedno bylo ale jisté, věděl jsem, že se mi po Feonovi bude stýskat.
Druhý den jsem udělal snídani, Feon mi povyprávěl něco o vesnici, ukázal mi své mastičky, posbírali jsme prádlo, večer zase přišel Dino, nejspíš na kontrolu, a večer jsem si zase ustlal venku, tentokrát už bez deště.
Další den proběhl skoro ve stejném duchu, jen s tím rozdílem, že Feon zkontroloval mě zranění, aby usoudil, jestli další den budu moc odejít.
„Moc rád, jsem tě poznal, Feone, opravdu. Jsi moc hodný a milý kluk," ozval jsem se po večeři, a na moment si ho přitáhl do náruče a pohladil ho po tváři, "slibuju, že-"
„Feone! Feone! Feone!"
Přerušil mé další slova křik z venku a vzápětí dovnitř vrazil nějaký mladý muž.
„Feone! Dům Cintie hoří! A Sion s Poli a Kali zůstali uvnitř! Pojď honem! Všichni starší jsou pryč, a ti co tu zůstali, se ohně bojí! Dino mě pro tebe poslal!"
Než jsem se nadechl, byli oba pryč.
A já se, stejně jako u prvního dne, nemusel rozhodovat dlouho.
Feon
Dva dny, vlastně tři, od chvíle, kdy jsem Raymonda zachránil, utekly nakonec strašně rychle.
Možná jsem i přivítal, že další den ráno odejde, protože jsem k němu začínal pociťovat čím dál větší náklonnost, a to nebylo dobré. To by se nemělo stát.
On odejde a já bych tu smutnil.
Jsem víla. On je člověk…
Zapomene, ale já ne…
Ale přesto jsem při každém jeho letmém doteku pocítil štěstí, usmíval jsem se, nevyhýbal se jeho společnosti. Ale na jednom jsme se neshodli.
Spal venku…
A možná to tak nakonec i bylo lepší.
Ale aspoň jsem před ním už nemusel skrývat svou pravou podobu. A přesto, že jsem měl co vysvětlovat před staršími, nakonec svolili, že tu může zůstat, než se dá do pořádku, už jen proto, že zabránil lovcům najít naši vesnici.
Ale stále nevíme důvod, proč vlastně v tom lese byl.
Večer před jeho odchodem jsem pocítil náhlý smutek, když ke mně přistoupil a promluvil na mě.
Přitiskl jsem se na něj, když si mě přitáhl do náruče. Byl to mezi námi nejbližší kontakt za uplynulé dny.
A bylo to tady.
Byl jsem smutný, když jsem si uvědomil, že zítra odejde a zapomene jen co překročí magickou hranici.
Jenže nestihl doříct to, co měl na jazyku. Přerušilo nás volání o pomoc.
Během vteřiny jsem se vymanil z Rayova držení a vyběhl rychle ven.
„Leo! Spoj se s vodním drakem! Ať přiletí a uhasí ten oheň. A ať si pospíší!“ křikl jsem na Leu, která už také běžela k hořícímu domu.
Proběhl jsem hloučkem těch, co tam stáli nebo pobíhali, a křik se ozýval nejen od nich, ale i zevnitř.
„Dino!“ zakřičel jsem, když právě změněný vyběhl ze svého domu a rozběhl se k nám. S jeho rychlostí jsem ho ani nestačil zastavit, a on už běžel k oknům, kde byly plameny nejmenší a vyrval kus zdi, aby se mohl dostat dovnitř. Jenže hrozilo, že se to na něho zboří. Byl moc velký a pokud by takhle vpadl do domu, celé by to mohlo opravdu spadnout.
„Dino stůj! Jsou tam děti! Spadne to!“ rychle jsem napřáhl ruce před sebe a snažil se kouzlem oheň aspoň udusit co nejvíc to šlo, aby děti mohly vyběhnout ven, a aby se oheň nerozšířil, než dorazí vodní drak.
Raymond
Na rozhodnutí mi stačily dvě vteřiny.
Jako by mé tělo zase převzal někdo jiný.
Popadl jsem deku, co tam Feon měl, namočil ji celou do studené vody, a přehodil si ji přes ramena.
Vyběhl jsem ven a nemusel se ani moc rozhlížet. Viděl jsem to už z dálky.
Chvátal jsem, jak to jen šlo.
Představa, že by se Feonovi něco stalo, mi stáhla žaludek víc, než jsem možná chtěl.
Za ty tři dny jsem si ho vážně hodně oblíbil, a jak jsem slíbil Dinovi, nedopustím, aby se mu něco stalo.
„Všichni se držte stranou! Může se to zhroutit!" zakřičel jsem.
Plameny už šlehaly do výšky a Dino právě vyběhl ven, celý očouzený.
A zatímco on vyběhl, já si hodil přes hlavu deku a vběhl dovnitř.
Na chvíli mě oslepil žár a dým, ale pak jsem odněkud nad sebou zaslechl vzlykot.
Schody pode mnou povážlivě zapraskaly, někde nejspíš spadl kus trámu nebo něčeho, což ještě víc rozvířilo plameny a dým.
„Pojďte sem! Ke mně! Dostanu vás odsud!" křikl jsem na tři vyděšená děcka, které se krčily v koutku v jediném místě, ke kterému se plameny ještě nedostaly.
Musel jsem je uklidnit, protože ke mně napřed nechtěly jít, ale nakonec poslechly, zvláště, když se plameny zase rozšířily.
Kluka jsem si hodil na záda a přes něj pak hodil deku.
Holky jsem vzal z každé strany do ruky a vydal se zpátky.
Při cestě zpátky poslední schod povolil a doskok s váhou navíc jsem pocítil snad i v konečcích vlasů.
Myslel jsem, že mi prasknou plíce a poslední metry ven mi připadaly jako nekonečné, ale nakonec se mi podařilo vyběhnout ve chvíli, kdy se zadní část domu zřítila.
Feon
Lekl jsem se, když kolem mě najednou proběhl Ray a vběhl rovnou přímo do hořícího domu.
„Lioneli! Ne!“ stihl jsem jen vykřiknout, ale to on už byl vevnitř.
„Leo, pomoz mi!“ zavolal jsem na Leu, která už přibíhala s tím, že drak tu bude za chvíli.
„Musíme to udržet, aby to nespadlo, než… než… Pomoz mi!“
Znovu jsem napřáhl ruce před sebe a snažil se udržet dům v celku. Bylo to těžké i s pomocí Ley. Trámy domu i zdi už byly dost prohořelé, a držely už opravdu jen silou našeho kouzla.
Kdybych se nemusel soustředit, nejspíš bych se teď třásl. Nevěděl jsem, o koho mám větší strach. Jestli o děti nebo o Raye.
Ale pak… Objevil se venku. Všichni se objevili venku.
Jen co vyběhli ven, uvolnili jsme své kouzlo a dům se začal hroutit. Žhavé trosky, jiskry, popel létaly kolem a hrozilo, že chytnou nejbližší domy.
A v té chvíli se ozvalo zařvání, pleskot křídel, a nebe nám zakrylo obrovské tělo vodního draka.
Ne všichni draci chrlí oheň. Tenhle… Spustila se na nás nejdříve sprška a pak silnější proud vody směřoval na dům, z kterého šlehaly plameny už opravdu hodně vysoko.
Teď už jsme se s Leou mohli věnovat dětem a Rayovi. Přiběhli jsme k nim, a začali je prohlížet. Děti, i Ray byli nadýchaní kouře, očmouzení, jejich vlasy byly plné popela a měly ohořelé konečky.
Ale až na ten dusivý kašel, nějaké odřeniny a menší spáleninu, byli naštěstí jinak v pořádku…
„Vyděsili jste mě,“ konečně jsem promluvil a Lea přikývla, že souhlasí. „Vyděsili jste mě všichni…“
Otočil jsem se k Rayovi a položil mu ruce na hruď, kde jsem cítil jeho srdce.
„Připravím odvar, který vám pomůže vyčistit plíce…“ hlesl jsem tiše, a pak se najednou roztřásl, když mi došlo, co všechno se mohlo stát.
Raymond
Měl jsem dojem, že si vykašlu plíce, a ani si nevšiml, kdy ze mě sundali děti, aby se o ně postarali, dokud se mě nedotkl Feon a nepromluvil.
Stáhl jsem si ho do náruče, nehledě na to, jak jsem byl špinavý, a navíc mokrý od vody, a pohladil ho po vlasech.
„Už je to pryč. Je to v pořádku. Nic se nestalo. Je to pryč," konejšil jsem ho a hladil, dokud se trochu neuklidnil.
Teprve pak jsem ho od sebe odtáhl a mrkl na děcka, které vypadaly, že budou taky v pořádku.
„Zajdu se k tobě umýt a vyprat si oblečení, aby mi do zítra uschlo, než odejdu pryč," pohladil jsem Feona po tváři, otočil se k domu, který už byl uhašen a trčely z něj jen ohořelé trosky.
Bude potřeba celou budovu shodit a postavit novou, přijít na to, proč začala hořet, ale nepochyboval jsem o tom, že si zdejší lidé poradí.
Určitě to nebylo poprvé, co tady hořelo.
„Budete v pohodě," usmál jsem se na ta tři děcka s kopýtky místo nohou, špičatýma ušima a rozcuchal jim ještě víc ty jejich rozježené a špinavé vlasy.
Kývl jsem na Dina, který akorát s pár muži přešli k domu, a pak se pomalu vydal k Feonovu domku.
Feon
Zase to řekl…
Snažil se mě uklidnit, ale jeho slova…
Odejde. Zítra…
Vykročil jsem za ním, snad abych ho zastavil, nebo nevím… Prostě jsem najednou potřeboval být s ním.
„Feone,“ místo toho zastavil Dino mě.
Chytl mě za paži a otočil mě k sobě. Přejel mi prsty po mokré tváři, stáhl mi vlhké prameny vlasů z obličeje a zastrčil mi je za ucho.
„Měl by ses první postarat o děti a o tohle,“ mávl rukou k ohořelým zbytkům. „Ray se o sebe dokáže postarat.“
„Zítra odejde,“ špitnul jsem tiše. „Já… já nechci, aby odešel. Nepamatuje si nic. Co bude dělat, až odsud odejde, ví, vůbec, kam se má vrátit? Ví, vůbec, co ho čeká? Bude ztracený…“
„To není ten pravý důvod, Feone, proč nechceš, aby odešel. Čím déle tady bude, tím to pro tebe bude horší,“ zamračil se Dino. „Musíš ho nechat odejít.“
„Já… nemůžu…“ sklopil jsem zrak.
Jemná mlžná sprška vody se na nás naposledy snesla, drak zamával křídly a pak se otočil e letěl ke svému domovu.
Všichni mu zamávali, děti na něho zavolaly své: Děkuji, a on za chvíli zmizel v noční tmě.
„Postarej se nejprve o děti, a pak běž za Rayem. Musíte je uložit, domluvit se s ostatními, kde budou spát, potřebují pomoc. Ty a Lea… teď je to na vás. Já zajdu za Rayem. Ta běž, Feone!“ dodal o něco přísněji Dino.
Věděl jsem, že je to teď na nás dvou, ale přesto jsem chtěl být s Rayem. Tohle, než se všechno uklidní, a zajistí, bude možná tak půlnoc. Ztracený čas, který bych s ním mohl trávit.
Ale přesto jsem mlčky přikývl a vydal se za Leou a ostatními obyvateli vesnice…