Feon
Kopec byl nejbližší místo, odkud jsme mohli telefonovat. Nešlo o žádné špatné pokrytí, ale o bezpečnost naší vesnice.
Mohl jsem jít na noc domů, ale nevadilo mi zůstat venku v lese. Nebál jsem se. Byla to moje druhá přirozenost. Přírodou jsem žil… Chvíli jsem si poletoval na louce, kde jsem věděl, že na mě nic nezaútočí, a když jsem už měl unavená křídla, změnil jsem se zpátky do své pravé podoby a křídla schoval. Ulehl jsem do měkké trávy uprostřed menšího paloučku, založil jsem si ruce pod hlavu a díval se do nebe na jasný měsíc a hvězdy. Kolikrát jsem si říkal, že je zkusím spočítat. Život my víly máme dost dlouhý, a možná se mi to někdy povede.
Ale spíš ne…
I teď jsem to zkusil, a když jsem se dostal k trojcifernému číslo, zavřely se mi oči…
Probral jsem se ráno, když ptáci začali švitořit, nebe zbledlo a za kopci se začínaly ukazovat první sluneční paprsky. Ranní rosa mě zastudila, a mírně mi navlhlo oblečení.
Raději jsem tedy vstal, a vzhledem k tomu, že jsem měl ještě chvíli čas, než zavolám Gladys, zaletěl jsem ke své studánce, která byla ukrytá kousek za vesnicí…
Raymond
A bylo to tady.
Moje snaha nepřišla vniveč, a dokonce jsem dostal za úkol to, o čem snila většina lidí v organizaci.
Jistě, v první chvíli jsem to považoval za vtip a žert, ale nakonec jsem díky důkazům musel přehodnotit svůj názor a hlavně, začínal jsem být zvědavý.
A ta zvědavost mě nakonec dovedla až k nejvyšším v organizaci a jejich rozkaz zněl jasně.
Já se dostal nejblíž, tak mě připadne úkol práci i dokončit.
A proto jsem teď seděl na své motorce s batohem na zádech a mířil k jedné skotské vrchovině, kde v tamějším lese měla být ukrytá vesnice po které všichni pátrají přes čtyřista let.
Měla být plná nadpřirozených bytostí, které lidé znají z pohádek.
Neptal jsem se na důvod, proč tu vesnici tak urputně hledají. Nezajímalo mě to.
Byl to prostě úkol, který jsem musel splnit.
Čekala mě několika hodinová jízda, během které jsem si udělal jednu zastávku v bistru, abych se trochu posilnil, protože, kdo ví, kdy budu mít zase příležitost.
Feon
Aby mi cesta netrvala dlouho, změnil jsem se do mé druhé vílí podoby. Tu znají jen obyvatelé z naší vesnice, ale používám ji málo. Docela mi je stydno, jak se z velkého kluka najednou stane prcek s křidélky.
Naše vílí magie v tu chvíli působí na vše, co je s mým tělem spojeno. I na oblečení a věci, které nosíme. Jediné, co neumíme zmenšit, i když se toho dotýkám, jsou živí tvorové. Pokud ale chci, křídla, která jsou jemná, zářivě bílá s jemně namodralým nádechem, můžu mít jak v normální, tak ve zmenšené podobě.
A protože jsem spěchal, rozletěl jsem se ke studánce právě ve své zmenšené podobě. Při prolétávání mezi stromy a větvemi bylo opravdu lepší být menší.
U studánky jsem na sebe vzal lidskou podobu. Ale vzhledem k tomu, že jsem nemusel skrývat svou vílí podstatu, se kolem mne roznášela příjemná vůně, mé bílé vlasy se leskly ve vycházejícím slunci a mé oči měly stejnou barvu, jako má studánka.
Opravdu byla má… Ne snad proto, že bych ji vlastnil. Ale dokud tahle studánka je čistá, průzračná, dokud kolem kvetou květiny a roste zeleň, znamená to, že i já jsem v pořádku.
Jakmile začnu chřadnout, nebo v horším případě zemřu, takhle studánka začne chřadnout také, anebo úplně vyschne.
Když jsem se opláchl, a chvilku poseděl, slunce bylo už natolik vysoko, abych se vydal zpátky na kopec a já mohl zavolat Gladys.
Podivila se, že ji volám, když věděla, že jsem byl na trhu. Vysvětlil jsem ji, že jsem měl problémy s nějakými lidmi, tak jsem se raději vrátil do lesa. Nadiktoval jsem ji, co bych potřeboval dokoupit a pak se s ním rozloučil.
Ještě chvíli jsem jen tak seděl, nechal jsem venku křídla, aby pochytaly sluneční světlo a teplo, a užíval si to příjemné ráno.
Ale jen do chvíle, kdy jsem pocítil neklid.
Něco se dělo. A to něco bylo spojeno s lidmi, kteří se blížili k naší vesnici.
Neviděl a neslyšel jsem je, ale vycítil jsem jejich přítomnost a oni se pohybovali nedaleko.
Spíš jsem zaslechl motor jejich auto. Sice slabě, ale přesto jsem dokázal určit, kde se právě nachází…
Raymond
Cesta proběhla bez obtíží, a někdy k večeru jsem se konečně dostal na místo.
Motorku jsem ukryl mezi stromy, helmu schoval pod sedadlo, a pak se opatrně vydal do lesa, který by měl ukrývat onu tajemnou vesnici.
Cítil jsem jakési podivné vzrušení, když jsem procházel tím ztichlým místem, které bylo na obyčejný les opravdu moc tiché. Jako by se tady normální zvířata bála žít.
A možná i proto, jaké tu bylo ticho, jsem to zaslechl.
Vzdálený hluk motoru, který se rychle blížil.
Vrátil jsem se kousek zpátky, abych zjistil, kdo to je, a pak naštvaně zavrčel.
Z džípu vyskákalo pět po zuby ozbrojených chlapů z rádoby lovecké společnosti, která nám byla trnem v oku, a často nám lezla do cesty a způsobovala problémy.
Pokud byli tady, znamenalo to jen dvě věci. Buď mě sledovali nebo tu byli úplnou náhodou.
I kdyby to bylo, jak chtělo, jejich přítomnost tady mi kazila všechny plány.
Dlouho jsem se nerozmýšlel.
Pokud chci vesnici vypátrat, musím se napřed vypořádat s nimi.
Byli sice v přesile, měli pistole, zatímco já měl u sebe jen dýku, ale já byl mnohem líp vycvičený než oni. Zatím ze žádné potyčky nevyšli jako vítězové, což mi samozřejmě hrálo do karet.
Vyšel jsem ze svého úkrytu a potichu se proplížil křovím k jednomu z těch pěti, který stál kousek dál.
Myslím, že ve chvíli, kdy jsem mu skočil na záda a plynulým pohybem podřízl krk neměl čas si ani vzpomenout na své jméno, stejně jako ti ostatní. Než se kdokoliv z nich stihl pohnout, už jsem zlikvidovat dalšího. Pak jsem ale musel uskočit mezi stromy, protože začali naslepo pálit snad ve snaze mě zasáhnout. Jenže v takových případech je větší šance že netrefí, než kdyby pořádně zamířili a vypálili jen jednou nebo dvakrát.
Dalšího se mi podařilo zlikvidovat ve chvíli, kdy se pokoušeli v rychlosti přebít své zbraně.
Bohužel, ti dva nejspíš pochopili, že tímhle způsobem se nikam nedostanou a začali na mě útočit přímo. Utržil jsem pár řezných ran na rukou a jednu hlubší na boku, ale nebylo to nic, na co bych umřel. Ale nakonec byly ty rány to nejmenší, co mě trápilo. Možná to byla náhoda, možná jsem je podcenil, možná jen měli štěstí, ale když už jsem si myslel, že jsem je oba dostal, ten pátý, nejspíš jejich vůdce, který dokonce něco uměl, sebral poslední zbytky sil a zaútočil na mě ve chvíli, kdy jsem znovu vcházel do lesa.
Po té ráně jsem opravdu viděl pověstné hvězdičky a stačil jsem akorát zachroptěl a z posledních sil švihnout rukou s dýkou, která našla svůj cíl.
V ten moment jsem ale padl k zemi i já, a než se mě pohltila temnota, hlavou mi probleskla myšlenka, že tohle jsem pěkně posral.
Feon
Ti lidé přijížděli v jednom z těch svých velkých aut.
Cítil jsem to. Cítil jsem i to, proč přijeli. Úmysl najít nás a zabít nás nedokázali skrýt. Možná proto, že se cítili tak sebejistě a mysleli si, že o nich nevíme? Někteří obyvatelé vesnice možná ještě ne. Ale já ano. nebyl jsem daleko od nich…
Naše vesnice byla v ohrožení, i když pořád byli daleko. Věděl jsem, že nejstarší z víl je silný v kouzlech a cítí to ohrožení, byť je zatím několik desítek mil daleko. Ale pro nás to bylo blízko, a on teď určitě posiluje kouzla na ochranu vesnice, a vyslal varování všem, kdo se chystali z vesnice odejít nebo se do ní vrátit.
A pak tu byl ještě jeden. Samotář… Taky jsem z něj cítil touhu najít naší vesnici. Ale nedokázal jsem určit, proč ji hledá. Neměl žádný z těch důvodů, co ti ostatní lovci, kteří nás chtěli najít, ty, co jsou pro ně nebezpeční zabít, a ostatní chytit a prodat.
Necítil jsem to z něho. On jen prostě chtěl najít vesnici. Možná ze zvědavosti, možná dostal příkaz…
Ale pak se najednou všechny ty pocity ztratily.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, když ten hluk náhle ustal.
Vyšel jsem ze skrýše a vydal se jejich směrem. Byli dvě míle ode mne, ale já tam byl za minutu, možná dvě…
A když jsem dorazil na místo… Moje krycí kouzlo zmizelo, když jsem to uviděl.
Byli mrtví. Všichni…
Veden svojí náturou, tím, co jsem, tím, jak jsem byl vychován, jsem pomalu obešel všechny muže, kteří leželi na různých místech. Myslel jsem, že bych mohl někoho z nich zachránit. Ale mohl jsem jim už jen zatlačit oči.
Přesto, že měli cíl, který nás ohrožoval, cítil jsem smutek nad jejich smrtí.
Ale najednou mé srdce dvakrát silně udeřilo. Rychle jsem vstal a přelétl jsem o několik desítek metrů dál. Tam kde se vcházelo do lesa. A tam jsem je uviděl. Ještě dva. Jeden, co patřil k těm mrtvým, už nežil. A druhý, samotář, který nás hledal…
Položil jsem dlaň na jeho hruď, a jeho srdce mi odpovědělo silnými údery.
Oddychl jsem si. Žil… Ale byl zraněný a potřeboval ošetřit. Ale byl velký, obrovský, a nevěděl jsem, jak ho mám odsud odnést.
Vždyť jsem přece víla… málem jsem se klepl do hlavy, když jsem si to uvědomil.
Podebral jsem ho kouzlem do náruče, a rozletěl jsem se s ním k nedalekému k menšímu jezírku, schovaném mezi stromy. Uložil jsem ho do trávy na břehu a pak sešel k vodě, utrhl jsem kousek svého sukna, a to jsem pak namočil v ledové vodě.
Pár kapek jsem mu nechal stéct do úst, a pak jsem mu opatrně začal otíral tvář…
Raymond
Probraly mě dvě věci.
Tupá bolest hlavy a něco vlhkého na tváři.
Pokoušel jsem se otevřít oči, ale podařilo se mi to asi až na desátý pokus.
Zasténal jsem a pokoušel se zaostřit. Pokoušel jsem si vzpomenout, kde jsem a co se stalo, ale měl jsem to v hlavě úplně popletené.
Zvedl jsem ruku, jak jsem se snažil něčeho zachytit, najít nějaký opěrný bod, a mé prsty narazily na něco měkkého a příjemně hřejivého.
Když se mi konečně podařilo zaostřit, na moment mě přešla i ta bolest hlavy.
Nic krásnějšího jsem neviděl, a v ten moment mě napadlo, že jsem nejspíš v Nebi.
„Já… umřel?“ zachrčel jsem a palcem přejel po tváři té nádherné bytosti, abych se ujistil, že to není jen přelud.
Snažil jsem se si vzpomenout, co se stalo a kde jsem, ale všechno jsem měl jako v mlze.
Pamatoval jsem si, jak se jmenuju, odkud jsem, co jsem studoval, ale zbytek byl ztracený, aniž bych věděl proč.
„Co se… stalo? Kde to… jsem?“ zachrčel jsem znovu, tentokrát trochu panicky, a pokoušel se rozhlédnout, ale bolest hlavy se ozvala takovou silou, až jsem vykřikl a v prstech sevřel rameno té bytosti.
Poslední, co jsem spatřil, než mě znovu obestřela tma, byly ty krásné oči.
„Nádher… ný…“ vydechl jsem z posledních sil, než jsem zase omdlel.
Feon
Viděl jsem, že se pohnul, ale nestihl jsem se změnit do lidské podoby, natož utéct. Jeho prsty se mi bolestivě zabořily do paže, a já jen tiše syknul.
Druhou ruku jsem položil na jeho a jemně stiskl. Když povolil své sevření, jeho prsty se přesunuly na mou tvář.
„Ne… neumřel jsi. Ještě není tvůj čas,“ velmi tiše jsem zašeptal.
Cítil jsem, že tenhle člověk bude žít velmi dlouho. Kolik let, nevím. Ale dlouhý život bude mít určitě.
Chtěl jsem mu odpovědět, že je uprostřed lesa, že zřejmě zabloudil, ale v tu samou chvíli ho přepadly silné bolesti hlavy a sevřel mé rameno. Znovu jsem položil ruku na jeho, druhou pak na jeho hlavu, a tiše jsem pronesl několik slov a pradávné vílí řeči.
Podíval se na mě…
Jeho oči byly tak krásné. I přesto, co se tu stalo, přes všechen ten krvavý masakr, on měl oči čisté…
Průzračné, mluvící pravdu.
Nelhaly, ale teď…
Byly zmatené.
Usmál jsem se na něho, když řekl to poslední slovo a pak se uložil do mého klína.
Sundal jsem ruku z jeho hlavy, přejel jsem dlaní po jeho rozježených vlasech, a znovu se pousmál, když mě zašimraly do dlaně.
Je zmatený, neví, co se děje. Je zraněný a potřebuje ošetřit.
Nemůžu ho tady nechat.
Můj domek byl na kraji vesnice. Vezmu ho tam, ošetřím, a až mu bude lépe, odnesu ho daleko odsud.
Znovu jsem použil kouzlo, abych ho mohl vzít do náruče, a po chvíli jsem s ním opatrně mířil do svého domku na kraji vesnice.
Nikdo si ani nevšiml, že jsem se vrátil. A doufal jsem, že kouzlo, které jsem použil, skrylo lidskou přítomnost mého návštěvníka i před vílami, které chrání tuhle vesnici.
Pokud ne, stejně se to brzy dozvím.
Ale teď… Uložil jsem ho do své postele. Svlékl jsem ho, omyl ho mokrým plátnem, ošetřil, a pak zabalil do teplé deky.
Bude chvíli spát, ale vzbudí se… Potřebuje pít a jíst.
Nechal jsem otevřené dveře do mé malé ložnice, a šel vedle připravovat bylinkový čaj, který zažene žízeň a pomůže mu se vyléčit. Pro jistotu jsem se však změnil do lidské podoby, i když to bylo dost riskantní, vzhledem k tomu, že jsme se už potkali a já ho nechal v hotelu a utekl…
Raymond
Probral mě nějaký šramot.
Pak tiché kroky, vůně bylin, lehký dotek.
Zareagoval jsem automaticky.
Vymrštil jsem ruce, popadl toho vetřelce stáhl ho pod sebe na postel a chytil pod krkem. O pár vteřin později mi došlo, co jsem udělal a hleděl do očí nějakého mladého kluka. Okamžitě jsem ho pustil, vyskočil na nohy a zacouval, jenže jsem se praštil do dveří, které byly za mnou a klesl na kolena.
Chytil jsem se za hlavu a zaúpěl.
„Omlouvám se… já… nechtěl jsem…" zvedl jsem hlavu a zadíval se na toho kluka.
Nechápal jsem, jak jsem se tu ocitl, kde jsem, a hlavně, co jsem dělal.
Byl jsem zmatený a měl mezery v paměti.
„Kde… kde to jsem… co se stalo?" zachrčel jsem znovu a zvedl se na nohy. „A… jste v pořádku? Já nechtěl jsem..."
Přešel jsem k posteli a natáhl ke klukovi ruku. Snažil jsem se si vzpomenout, ale opravdu jsem měl jak vymeteno. Jediné, čím jsem si byl jistý, že to není z chlastu.
Nepil jsem a… jo, už vím, měl jsem slabost pro mladé kluky, ale... Nevzpomínám si!
Zaúpěl jsem a znovu klesl na kolena, jak se mi zatmělo před očima a měl jsem pocit, že mi rupne hlava.
„Řekněte mi… co se stalo!" sevřel jsem jeho paži a trochu zoufale se na něj podíval.
Feon
Měl jsem čaj už připravený, položil jsem ho na tác a chtěl mu ho zanést, ale přes dveře jsem si všiml, že se ten muž pohnul. Odložil jsem tác na stůl a šel se za ním podívat.
Ale jakmile jsem se dotkl jeho čela, jestli nemá horečku, najednou se vzepjal a já v momentě ležel pod ním.
Málem se mi srdce zastavilo, protože tohle tu už jednou bylo.
Napjatě jsem čekal, co bude, jestli si na tu noc v hotelu vzpomene. Teda na to, jak jsem se přeměnil do své pravé podoby. Pokud by tomu tak bylo, musel bych ho znovu uspat a odnést odsud pryč, i když je zraněný.
Všichni, co tu žijeme, jsme pro člověka na první pohled jako normální lidé. Je to naše přirozená obrana. Jenže já to neumím takhle ještě používat a musím se měnit, pokud chci vypadat jako člověk.
Proto mě moc nechtějí pouštět z vesnice, jen výjimečně, jako včera.
Když mě ten muž ale najednou pustil, vyskočil z postele a začal zmateně couvat, najednou mi ho bylo líto. Pochopil jsem, že si zřejmě nepamatuje nic nejen z hotelu, ale ani z toho, co se stalo v lese.
Nechtěl jsem lhát, ale nemohl jsem mu ani říct pravdu.
„Pane,“ vstal jsem a opatrně přešel k němu a dřepl si před ním.
„Pane, našel jsem vás v lese. Narazil jste na pytláky, ale zahnal jste je. Jenže oni vás docela zřídili. Našel jsem vás, potřeboval jste ošetřit. Jen se uklidněte a pojďte si lehnout. Bude to v pořádku,“ promluvil jsem na něj a dotkl se jeho paže a druhou ruku jsem mu položil na hlavu, aby se uklidnil.
Jenže jsem nemohl použít své vílí síly.
Ale doufal jsem, že aspoň trochu ho ten dotek uklidní.
„Uvařil jsem vám bylinkový čaj, který vám pomůže. Jen…“ otočil jsem se k jeho špinavým věcem, které ležely na hromádce vedle postele. „Nemám bohužel nic tak velkého, co byste si mohl obléct.“
Raymond
Měl vážně příjemný a uklidňující hlas.
Stejně jako jeho dotek.
Zahnal jsem pytláky? Byl jsem v lese? Ale proč? Co jsem tam dělal? Měl jsem plno otázek, ale nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a sednul si na postel.
„Děkuju. Opravdu… nechci dělat potíže. Nemusíte si dělat starosti. Hned odejdu," zvedl jsem k němu zase oči, a pak se podíval na ty věci, které ležely na zemi.
Podle toho, co tam leželo mě napadlo, že jsem možná lovec? Ale kde byla zbraň?
A co ti pytláci?
Možná jsem byl nějaký ochránce a oni vlezli do mého revíru?
Znovu jsem sykl, jak mě zabolela hlava a povzdechl si.
„Jak se jmenujete?" zeptal jsem se, abych myslel na něco jiného.
Feon
Zaváhal jsem.
Počítal jsem se vším možným, ale s takovou změnou, oproti tomu, co jsem s ním zažil ve městě, to teda ne. Byl jsem tak překvapený změnou v jeho chování, že jsem ani hned neodpověděl na jeho otázku.
Až teprve po chvíli jsem se vzpamatoval.
„Neděkujte, a starosti budu mít spíš, pokud v tomhle stavu odejdete,“ vzdálil jsem se na moment do obýváku, abych vzal tác s čajem a vrátil se s tím za ním.
Položil jsem to na stolek vedle postele, a koutkem oka mrknul na něho, jak tam sedí, jako uzlík neštěstí. A hlavně… Pořád nahý.
„Nechci být nezdvořilý, ale…“ natáhl jsem se opatrně přes něj pro deku, jak jsem i přesto stále čekal útok. „Znervózňuje mě, že jste tu nahý, vemte si přes sebe aspoň zatím tohle.“
Rozdělal jsem deku a přehodil jsem mu ji přes ramena, aby se mohl do ní zabalit a schovat tak své nahé tělo.
„A jmenuji se Feon,“ odpověděl jsem mu popravdě aspoň na jednu otázku.
„Budu rád, když tu zůstanete aspoň dva tři dny, než se dáte trochu do pořádku. A mezitím vám vyperu věci. Pak můžete odejít. Zatím vám seženu něco na oblečení. Bude to obyčejné, pokud vám to nebude vadit.“
Během řeči jsem se otočil ke stolku, z tácu vzal ten velký hrnek s čajem a podal mu ho do ruky.
„Než přijdu, prosím vás, zůstaňte tady, ano? Tohle je malá vesnice, nejsem komunita, nebo sekta, nebo tak něco. Žijeme tu klidný život, ale většina z nás je nejistá a nedokáže se moc srovnat s normálním životem, jaký se žije ve městě. Proto jsme tady. Byli by z vás nervózní, tak prosím, zatím zůstaňte tady, ano? Já se hned vrátím. A vypijte si prosím, ten čaj. Opravdu vám pomůže. A jak se vrátím, tak vám potom nachystám něco k snědku.“
Pořád jsem byl nervózní z toho, že je nahý, i když byl zabalený v dece. A tak jsem raději rychle vypadl, abych mu sehnal větší oblečení. Buď jsem mohl jít za vlkodlakem nebo za kentaurem.
A zvolil jsem tu první variantu. I když vlkodlak, přesto starý, a už unavený životem. Nevybuchnul jen tak snadno, a já věděl, že jemu můžu říct pravdu.
A taky… Držel nade mnou ochrannou ruku.
Raymond
Feon...
Několikrát jsem si to jméno zopakoval.
Zvláštní. Takové, jaké jsem snad ještě neslyšel.
Nebo ano?
Zatřepal jsem hlavou a přitáhl si deku, kterou mi přehodil přes ramena.
Až teprve, když to řekl, jsem si uvědomil, že jsem opravdu nahý.
Ošetřil mě, postaral se o mě, ale nevypadalo to, že by mě znal. Spíš se zdálo, že mě opravdu našel v lese nebo někde, a postaral se o mě.
Laskavý a hodný. To mi k němu sedělo.
Ale pak mi došla další věc.
Jak mě odnesl až sem, když říkal, že lidé v jeho vesnici by byli nervózní, kdyby mě viděli?
A kde vůbec jsem?
Vypil jsem čaj, který chutnal divně, ale opravdu se mi po něm udělalo mnohem líp.
Zvedl jsem se a jen ze zvědavosti si prošel ten malý domeček.
Nebylo to moc velké, ale docela útulné, i když já byl zvyklý na větší prostory.
Když jsem vešel do malé koupelničky uvědomil jsem si, že nevoním nijak vábně, a tak jsem vlezl do té malé vaničky a opláchl se. Použil jsem mýdlo, které vonělo jako Feon, a když jsem vylezl, omotal jsem si kolem boků malý ručník, co tam měl.
A protože jsem pořád nevěděl co dělat, a jen tak sedět se mi nechtělo, vzpomněl jsem si, jak Feon mluvil o jídle.
Zjistil jsem, že mám docela i hlad, a tak jsem začal prohledávat spíž, abych aspoň nějak poděkoval za to, že mi nejspíš zachránil život.
Feon
„Zbláznil ses?“ spráskl rukama Dino. „Přitáhnout sem člověka? No jo, ty a ta tvoje povaha… Musíš pořád někoho zachraňovat. Ale to je člověk, ne toulavé kotě!“
Stál jsem se sklopenou hlavou a neměl jsem ani moc odvahu se na něho podívat. Zlobil se, a já se mu nedivil.
„Víš… On, zachránil mě dole ve městě. Přepadli mě a on mi pomohl. A tady… Byli tu lovci. Asi deset mil odsud. Podle toho, kam směřovali a jak se chovali, nejspíš měli namířeno sem.“
V tu chvíli, ač jsem se díval spíš k zemi, jsem zahlédl, jak se Dino okamžitě změnil. Poznal jsem to podle jeho pachu a podle nohou, na které jsem viděl.
„Dino! Prosím! On… Nepatří k nim! Zastavil je!“ zvedl jsem hlavu a napřáhl proti němu ruce. „Viděl jsem to! Šel jsem právě dolů z Dračího kopce, protože jsem telefonoval Gladys, a narazil jsem na ně. Oni mě neviděli, ani on, ale narazili na sebe, a on je zastavil.“
Dino dvěma kroky byl u mě a sevřel mi ramena.
„Jak můžeš být tak lehkomyslný? Víš, co tím můžeš způsobit?“
„To bolí,“ špitnul jsem. „A vím, co se může stát. Pokud nás ohrozí, postarám se o to. A víš dobře, že jakmile odsud odejde, zapomene. Nejen na vesnici, ale i na nás. Kouzla působí na každého člověka bez rozdílu.“
„Promiň,“ pustil mě Dino a povzdechl si nad tím, jak křehký jsem.
Byl jsem ve své pravé podobě, a on se na mě nakonec usmál a pohladil mě po mých bílých vlasech.
„Když lovci zabili tvého tátu, řekl jsem, že se o tebe postarám. Budu ho hlídat jako nikoho jiného. Pokud vesnici nebo tebe ohrozí, okamžitě ho zabiju. Běž za ním,“ poodešel ke skříni, vytáhl dvoje kalhoty a dvě košile a hodil mi je do náruče. „Ať se raději moc neukazuje venku, a jakmile mu bude lépe, ať hned odejde. Slib mi to!“
„Slibuji a děkuji,“ usmál jsem se i já a změnil se zpátky do lidské podoby.
„Večer přijdu na večeři, chci ho vidět. A… promluvím si s ochránci vesnice. Drž se od něho dál. Jsi čistý a nedotčený, a chci, aby to tak ještě nějakou dobu zůstalo. Víš, co tím myslím?
Ještě mi dal do ruky ručně šité topánky, které by podle mne mohl ten muž obout, a pak už mě vystrčil ven ze svého domu, abych se hned vrátil za tím mužem.
Raymond
Netušil jsem, kdy se Feon vrátí, ale podle toho, co jsem u něj našel, mi došlo, že ji nejspíš střídmě, hlavně zeleninu, a taky jsem našel spoustu bylinek.
A podle toho čaje jsem usoudil, že je možná nějaký léčitel nebo tak něco?
Vytáhl jsem zeleninu, brambory a sušenou rybu, kterou jsem našel.
Když jsem vzal do ruky nůž, hlavou mi projela silná bolest, až jsem znovu vykřikl.
Nůž jsem v ruce držel… A ne jen kvůli krájení.
Ale pořád jsem nedokázal najít odpovědi, které jsem hledal. Mezi věcmi nebyly žádné doklady, mobil, účtenka, něco, co by prozradilo odkud jsem přišel a proč. Možná, kdybych se šel podívat ven, vzpomněl bych si. Ale Feon říkal, že mám zůstat vevnitř.
Ani jsem si neuvědomil, kolik času uběhlo, když jsem večeři vytáhl z té malé trouby, kterou nejspíš Feon moc nepoužíval, a zaslechl cvaknutí dveří.
Feon
Už když jsem přicházel k domu, cítil jsem vůni.
Jídlo…
Přidal jsem do kroku, jak jsem byl zvědavý. A vůně zesílila, když jsem otevřel dveře do svého domu.
„Jsem zpátky,“ ozval jsem se hned ze své malé předsíňky. Zavřel jsem hlavní dveře a jen jsem vešel do sednice, uviděl jsem toho muže stát v kuchyňském koutu u mé malé linky, a právě pokládal něco na ní.
Tak z toho šla ta příjemná vlně. On vařil…
„Dobře to voní, nevěděl jsem, že umíte vařit. Měl jste ještě odpočívat,“ přistoupil jsem blíž a nahlédl mu přes rameno. „Udělám ještě zákusek. A tady máte nějaké věci na oblečení, než budete mít ty své čisté.“
Strčil jsem mu do ruky věci od Dina a raději jsem ustoupil. Byl pořád nahý, měl kolem pasu omotaný jen ručník, což jsem ale v duchu přivítal s povděkem.
„Posaďte se, já to nachystám. A děkuji, že jste udělal oběd.“
Odběhl jsem do koupelny umýt si ruce a až teprve tam, když jsem viděl vlhkou podlahu mi došlo, že ta vůně, co od něho šla, byla z koupele. Rychle jsem si umyl ruce a pak se vrátil za ním. Přistoupil jsem k němu a s mírně staženým obočím se zadíval na ty mokré obvazy.
„Oblečte si zatím jen kalhoty, převážu vám to, aby se to nezanítilo. Sedněte si,“ ukázal jsem mu na židli a šel jsem pro své věci na ošetřování, které jsem měl v malé komůrce.
Vrátil jsem se k němu, položil věci na stůl a čekal, až si oblékne aspoň ty kalhoty. Pořád jsem byl celý nesvůj z toho, že je nahý, a jediné, co ho kryje je ten malý ručník kolem pasu.
Viděl jsem ho už celého nahého, tak jsem dobře věděl, co pod ním má, a o to víc jsem byl nervózní.
Raymond
Když se Feon vrátil a přišel ke mně, neunikla mi jeho mírná nervozita z toho, že jsem pořád skoro nahý. Ale nijak jsem nad tím víc nepřemýšlel. Ostatně, dlouho už tady nebudu.
Převzal jsem si od něj věci a pustil ho k lince, když řekl, že udělá ještě zákusek.
A z nějakého důvodu mě potěšilo, když zmínil, že to dobře voní.
Oblékl jsem si kalhoty, které mi sedly akorát, a pak se posadil.
Nějak mi při tom všem nedošlo, že mám obvazy.
Necítil jsem nějakou bolest, takže mě trochu překvapilo, kolik jich mám na sobě.
Sledoval jsem Feona a na moment se mi zazdálo, že je mi nějak povědomý.
„Neviděli jsme se už někde?" zamračil jsem se, jak jsem se pokusil si vzpomenout.
Pak jsem ale zavrtěl hlavou.
„Děkuju za oblečení a jídlo…" pokrčil jsem rameny. „Udělal jsi mi čaj a zachránil mě. Aspoň něco jsem chtěl udělat."
Podíval jsem se na Feona a znovu mi přišlo, že jsem ho nejspíš někde už viděl.
Feon
Když si konečně oblékl kalhoty, v duchu jsem si oddechl. Už jsem nebyl tolik nervózní. Jako kdyby ty kalhoty měly účinek pásu cudnosti, nebo tak něco. Prostě to bylo lepší…
„Rozpažte ruce,“ požádal jsem ho.
Když to udělal, začal jsem mu sundávat obvaz kolem břicha, pod kterým byla větší gáza a ta kryla zranění od nože, co měl v boku.
Když jsem to sundal, trochu jsem pokrčil nos. Tahle mast zrovna vábně nevoněla, ale pomáhala. A navíc, moje mýdlo, které ten muž použil, dokonale tento pach zakryl.
Prohlédl jsem si to zranění a spokojeně jsem se pousmál. Rána se hezky zatáhla, a vypadalo to, že se brzy zahojí.
Znovu jsem mu na to nanesl mast, překryl gázou a pak už jen přelepil širokou náplastí. Už nekrvácel, a nebylo potřeba obvazů. Stejně tak jsem to udělal i s jeho rukama, a ošetřil mu ránu i na hlavě.
„Tak do dvou dnů by to mělo být o dost lepší. Už byste pak mohl odejít i po svých, pane… pane…“ zarazil jsem se, protože jsem pořád nevěděl jeho jméno, ale neměl jsem odvahu se ho zeptat.
„Udělám ten zákusek,“ raději jsem od něho rychle odstoupil a zaběhl si umýt ruce od masti.
Po celou dobu, co jsem ho ošetřoval, jsem měl možnost se ho dotýkat, dívat se na jeho tělo, jeho svaly, které byly tak pevné…
A trochu mě to rozhodilo. Netušil jsem, že se mi to tak bude líbit.
Raději jsem si opláchl i tvář studenou vodou, a pak se konečně vrátil zpátky.
Zatím se najezte,“ nachystal jsem mu na talíř to, co upekl, a dal to před něho na stůl.
„Zákusek bude rychlý, udělám jen poháry z…“ otevřel jsem komoru a vytáhl jsem košík s tím nejlepším ovocem.
„Je to moc dobré. Uvidíte,“ dodal jsem s ruměncem ve tváři a musel se moc držet, abych to ovoce nesnědl hned na místě.
Raymond
Zadíval jsem se na Feona, když se zase začervenal, a musel se pousmát nad tím jeho hladovým výrazem, který měl, když se zadíval na ovoce.
Znovu mi to něco připomnělo, ale nedokázal jsem si vybavit co.
Když jsem se díval na jeho ruce, vybavilo se mi, jak mě před chvílí ošetřoval.
Počínal si opatrně, přesto bylo vidět, že ví, co dělá, takže je nejspíš opravdu něco jako léčitel.
„Neboj, jakmile to půjde, odejdu odsud. Nechci dělat problémy," ozval jsem se po chvilce a došlo mi, že jsem se ještě nepředstavil. „Raymond Lionel Shaw. Říkej mi klidně Ray. Druhé jméno nepoužívám. Ženská, co mě porodila, mě pokřtila, a pak vyhodila na ulici."
Pokrčil jsem rameny, jako by o nic nešlo, přesto jsem v sobě pocítil jakýsi potlačovaný vztek.
Na tohle jsem si vzpomínal. I na to, že jsem svou "rodinu" už nechtěl nikdy vidět. Vzpomínal jsem i na to, jak jsem vyrůstal v děcáku a prošel si peklem, než jsem si dokázal dupnout a ukázal, že nejsem žádný otloukánek.
Zatřepal jsem hlavou, vstal, natáhl si triko a přešel k Feonovi, vedle kterého jsem se opřel o linku.
„A ty? Máš rodinu? Sestru? Bratra? Žiješ tu úplně sám? Máš nějakou… milenku?" při posledním slově jsem zaváhal.
Ani nevím, proč mě to zajímalo. A hlavně, proč jsem hlavně chtěl vědět, jestli má rád ženy nebo dává přednost mužům. Přesto mi hned vzápětí došlo, jak moc osobní ta otázka byla.
„Promiň. Nemusíš odpovídat. Ale," zadíval jsem se na stůl a snažil se převést řeč jinam, „raději bych pojedl s tebou, pokud ti to nevadí a nebojíš se, že bych tě otrávil."
Pousmál jsem se a zadíval se do jeho očí.
Feon
Zastavil jsem se v loupání ovoce, a pohlédl na Raymonda, když docela chladně promluvil o tom, jak byl vyhozený na ulici.
Zadíval jsem se mu do očí.
Byly smutné, aniž by si to sám uvědomoval. Svým vztekem, který projevoval tam ve městě a potom v lese, tohle skrýval. Byly unavené, přesto, že byl mladý.
Ale stále v nich byla jakási naděje…
„Dino…“ otočil jsem se zpátky ke své práci. „Dino je člověk, který je pro mne něco jako otec. Stará se o mě od chvíle, kdy můj vlastní táta zemřel. Mámu jsem nepoznal. Zmizela, když jsem byl ještě batole.“
Odložil jsem věci, které jsem držel v ruce, opláchl si ruce a pak se otočil ke stolu.
„Jestli nevadí, budu ti tykat, když už znám tvé jméno. Bude to tak lepší.“
Nechtěl jsem mu říct, že jsem vlastně o skoro stovku let starší než on. Nejspíš by mi neuvěřil.
Nabral jsem na talíř i sobě, a pak jsem se posadil ke stolu.
Nejraději bych si hned dal to, co leželo na lince, ale slušnost tu byla na místě. A taky jsem nechtěl, aby se cítil nepříjemně, kdybych ho odmítl.
„Nebojím se, že bys mě otrávil,“ pousmál jsem se, když jsme začali jíst.
Poznám to. Cítím to. I kdyby mi někdo chtěl dát nějaký jed do pití nebo do jídla, ucítil bych to.
Je jen pár věcí, které by mi mohly ublížit. A z jedů jeden, možná tak dva, ale ty tu nejsou dostupné. Musel by se hodně snažit, aby je sehnal, a musel by mi je dát do jídla, které bych nedokázal odmítnout. Jako třeba…
Bezděčně jsem pootočil hlavu k lince, ale když jsem si to uvědomil, vrátil jsem se pohledem zpět k jídlu.
„A… milenku ani milence nemám. Jsem sám,“ špitnul jsem s mírným ruměncem ve tváři.
Nemám a neměl jsem…
Raymond
Takže byl na tom podobně jako já? Ale přesto vypadal, že se s tím vyrovnal a postavil se na vlastní nohy.
Když si nabral jídlo a sedl si za stůl, znovu jsem viděl ten jeho pohled na ovoce.
„Máš rád ovoce, viď?" otočil jsem hlavu tím směrem.
Taky jsem si znovu všiml jeho ruměnce, když mi odpověděl na mou poslední otázku ohledně partnera a zmínil i milence. Ani nevím, proč mě to potěšilo. Za dva dny odejdu a už se neuvidíme, tak by mi to mělo být jedno. Co se týkalo jeho rodiny, neměl jsem k tomu co říct. Nevím, jaké to je přijít o rodiče, takže jsem ho nemohl ani politovat, nebo mu vyjádřit nějakou soustrast.
Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil nepříjemných myšlenek a raději se zaměřil na talíř před sebou.
Jídlo proběhlo v klidu, zjistil jsem, že mám i docela hlad, a doufal jsem, že Feonovi chutná.
Celou dobu jsem z něj nedokázal spustit oči.
Nevím proč, ale něco mě prostě nutilo se na něj dívat.
„Než uděláš ten zákusek, vypral bych si prádlo, když mi řekneš jak. Nebo, co používáš."
Zvedl jsem se od stolu, když jsem měl dojezeno, a odnesl talířek, abych si po sobě uklidil.
Feon
No, všiml si toho. Zeptal se mě, jestli mám rád ovoce.
Jo, my víly máme rádi sladké. Máme to v genech. A nejvíc ovoce, protože to bylo první sladké, co jsme kdy od našeho zrození mohli jíst. Až v pozdější době se začaly péct a vařit sladká jídla, vyrábět cukr a jiné pochutiny.
„Mám rád, ovoce,“ přikývl jsem.
Když jsme dojedli, potěšilo mě, že si po sobě ze stolu uklidil, i když nemusel. Hned jsem po nás nádobí umyl a uklidil.
Zamyslel jsem se však, když se zeptal na to, jak peru prádlo.
„No, víš, mám tady takovou starší pračku,“ ohlédl jsem se do ložnice, kde měl své věci. „Většinu si peru v ruce, ale to tvoje bude potřeba dát do pračky, aby se dobře vypralo. Ukážu ti, kde a jak. Dám ti tam první várku prádla, a pak už si to můžeš nastavit sám, pokud budeš chtít. Pro mne není problém ti to vyprat.“
Odcházel jsem od linky, a ještě jsem se cestou natáhl po jahodě a strčil si ji do pusy tak rychle, že jsem se málem zakuckal.
Počkal jsem, až si Raymond posbírá prádlo, vzal jsem něco i ze svého a vyšli jsme ven z domku. Zašli jsme dozadu, kde už ani nebylo vidět z vesnice, kde jsem měl malou komůrku a v té pračku.
„Peru tady,“ položil jsem prádlo na menší stůl a začal ho přebírat. „Používám jen tyto prostředky, které neničí přírodu. A věším to venku tam na šňůře.“
Všechno jsem Raymondovi vysvětlil a ukázal. A taky jak nastavit pračku. Zapnul jsem hlavní vypínač elektriky, který byl napojený na tuhle komůrku.
„A ty? Žiješ sám, nebo s někým… teda… jestli máš někoho, kdo na tebe doma čeká…“ zeptal jsem se a po očku se na něho podíval.
Přistihl jsem se, že se na něho dívám víc, než je zdrávo. Nevím proč, ale přesto, jaký jsme měli start, tak mě zaujal. A hlavně… On si nic nepamatuje.
Raymond
Docela mě překvapilo, když jsme vyšli z domu a zamířili na malou zahradu, kde byla kůlna a v ní pračka.
Skutečně to tu vypadalo, jak v nějaké středověké vesnici, ale nějak mi to kupodivu nevadilo.
Poslouchal jsem Feona, jak mi všechno vysvětluje a přistihl se, že na něj hledím asi víc, než je zdrávo.
Znovu mě přepadla silná bolest hlavy, když se mi zdálo, že jsem Feona už někde viděl.
Ale hned jsem to zavrhl.
Kluka jako on, bych si pamatoval.
Nebyl to někdo, na koho by se dalo jen tak zapomenout.
Možná jsem to měl v hlavě popletené a měl jsem zmatek, možná jsem si nepamatoval některé věci, možná i důležité, ale na někoho jako je Feon bych určitě nezapomněl.
Dali jsme spolu prát první várku, a pak jsem se na Feona po jeho otázce otočil.
„No, nijak se tím netajím, tak ti to řeknu na rovinu. Mám rád muže. Ženy mě nepřitahují. Ale…" pokrčil jsem rameny a na moment se zadíval někam za jeho hlavu, „moc si toho sice nepamatuju z poslední doby, ale vím, že stálého přítele nemám. Nejspíš asi nejsem dobrý partner."
Zasmál jsem se nad svým vlastním vtipem a rozhlédl se kolem.
„Pověz mi něco. O vaší vesnici nebo jen tak něco. Je tady příjemný klid a vypadá to, že jsi něco jako zdejší léčitel? Ale nechci vyzvídat. Pokud nechceš, nemusíš nic říkat. Jen… máš příjemný hlas," otočil jsem hlavu zpátky k Feonovi a usmál se na něj.
Feon
Zamyslel jsem se nad tím, co mi Raymond odpověděl. Jo, to, že někoho miluji, mám stálého partnera, by člověk nejspíš nezapomněl.
A tak jsem byl nakonec za něho rád. Ne, proto, že bych mu to nepřál, ale proto, že se o něho nikdo teď nestrachuje, když se nějakou chvíli neozval.
A… Co si budeme povídat, i když jsem stále ostražitý, tahle jeho stránka není špatná, a já mám aspoň příjemnou společnost.
„Naše vesnice… No, jak jsem říkal, jsme tu takoví, co mají raději klid. I proto to tady tak chodí. Civilizaci se nebráníme,“ pousmál jsem se a ukázal na pračku. „Ale není to priorita našeho života. Moc nás tu není, a noví obyvatelé… Jen málokdy sem přijde někdo nový. Chráníme si naše soukromí.“
Vyšli jsme z komůrky a zamířili znovu do domku, abych mohl konečně dodělat ten dezert. Už jsem skoro vcházel dovnitř, když se ozvalo zoufalé volání přicházející z lesa.
Můj domek je poslední, a tak jsem i první, kdo něco takového slyší.
„Feone! Feone, prosím pomoc! Feone, Lilith spadla ze srázu! Prosím pomoz! Nemůže vylézt nahoru!“
Z lesa právě vyběhl malý Martin, celý špinavý, potrhaný a uplakaný.
„Kde jste zase byli?!“ zděsil jsem se. „Počkej! Vezmu si věci!“
Vběhl jsem rychle do domu, popadl svoji pohotovostní brašnu, z věšáku jsem serval lano, a vyběhl ven.
„Prosím, počkej vevnitř, za chvíli se vrátím,“ poprosil jsem ještě rychle Raymonda.
Možná bych ho vzal s sebou, ale nebyl ještě úplně fit, a navíc, nevěděl jsem, v jaké podobě Lilith najdu.