Raymond
Měl jsem pocit, jako by mě někdo převálcoval, a pak ještě hodil do drtičky odpadu.
Všechno se vrátilo zpátky.
Všechno.
A já… V první chvíli si přál, aby se tak nestalo.
„Ray! Ray! Zlato!“ uslyšel jsem vzdálený hlas, a když jsem se zasténáním otevřel oči, hleděl jsem do ustarané Calebovi tváře.
Poslední dílek puzzle do sebe zapadl, a já se se zatajeným dechem rozhlédl po pokoji.
Ale…
Nebyl tam. Nebyl. A proč se taky divím?
Ublížil jsem mu. Zapomněl jsem na něj, i přesto, jak jsem tvrdil, že ho miluju. Já zapomněl, on nikoliv. Hledal mě. Přišel až sem. A já…
„Ray! Tak moc-“
„Běž pryč, Calebe, prosím,“ zašeptal jsem a uhnul na stranu, když se mě snažil políbit.
„Ray?“
„Já… je to složitější, ale… nejsi ten, koho bych tu chtěl mít. Omlouvám se. Pochopím, když mě budeš nenávidět. Ublížil jsem… tobě… jemu… Dal jsem ti něco, co patřilo někomu jinému a… prostě…“ povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou, a pak se otočil na zdravý bok, zády ke Calebovi.
Nechtěl jsem vidět slzy v jeho očích.
Nechtěl jsem vidět, jak moc ubližuji dalšímu člověku.
Nenáviděl jsem sám sebe. Za bolest, kterou jsem způsobil znovu a znovu.
Asi se odstěhuju někam na severní pól, kde budu úplně sám, kde nikomu neublížím.
Zaslechl jsem klapnutí dveří a pevně zavřel oči, abych ustál tu bolest, která sevřela mé nitro.
I když jsem zapomněl, i když jsem si našel Caleba, v hloubi duše, někde v koutku jsem nikdy nepřestal Feona milovat. A nikdy nepřestanu, i kdybych znovu zapomněl.
Bylo to zvláštní. Myslel bych si, že můj vztah s Calebem bude mít vliv na to, co cítím k Feonovi, ale nebylo to tak. Bylo to, jako bych prostě sfoukl svíčku a zapálil novou.
Měl jsem Caleba pořád rád, chtěl jsem, aby pořád byl můj přítel. Byl to skvělý kluk, ale teď, když jsem si na všechno vzpomněl, nedokázal jsem se přinutit cítit k němu něco víc.
Mé srdce to prostě odmítalo. Chtělo jen jednoho.
Povzdechl jsem si, převalil se na záda a paží si zakryl oči.
Tak moc to bolelo…
Feon
Dino byl rychlý. Sice to nebylo pár minut, spíš tak půlhodina, nebo hodina, a byl zpátky. A v závěsu za ním se přihnal Calleo s Calebem.
Seděl jsem u Raye sám, než se ukázali. A celou tu dobu ho držel za ruku, hladil jsem ho po vlasech, opíral se čelem o jeho, a přál jsem si, aby se vzbudil, aby se na mě podíval a řekl, co cítí.
Já cítil tu změnu.
Ale teď spí, poddává se vládě svých snů, kde vzpomínky a myšlenky mají volné pole působnosti, kde je neovlivňuje mysl.
Bude to stejné, až se probudí?
Když jsem zaslechl hluk z chodby, okamžitě jsem ho pustil a odsunul se s židlí dál. A když Caleb vešel dovnitř, já z pokoje okamžitě odešel.
Nemohl jsem tu zůstat a dívat se, jak…
Ne, nedokázal jsem to.
Došel jsem k Faileonovi do jeho kanceláře, kde už seděl Dino a Calleo a bavili se o tom, co se mohlo stát. Sice hned zmlkli, když jsem vešel, ale přesto jsem slyšel jejich poslední slova o tom, že ty tři najdou, protože tohle si nesmí k víle dovolit vůbec nikdo. Nikdo z nás jiných. Víla je pro všechny něco posvátného, něco jako Elfové…
Jen lidé to nechápou a teď tihle tři.
Věděl jsem to, ale nikdy jsem to tak nebral. Choval jsem se stejně jako ostatní a nechtěl jsem, aby líbali zem, po které chodím.
Ztěžka jsem dosedl do křesla, a chtěl jsem namítnout, že to mají nechat být. Ale když jsem viděl jejich pohledy, věděl jsem, že jakýkoliv protest by byl marný.
„Měl bych tě prohlédnout,“ zvedl ke mně pohled Faileon a vstal od svého stolu.
„Jsem v pořádku. Jen malé oděrky, nic víc. Když… když mě tenkrát unesli lovci, bylo to daleko horší a přežil jsem to. Díky němu…“ dodal jsem tiše.
„To je mi jedno. Zrovna Ork ti může ublížit i hloupým škrábancem,“ zamračil se Faileon a vykročil ke mně, ale v tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadl uplakaný Caleb.
Sevřelo se mi srdce, když jsem ho viděl.
Nevěděl jsem, jestli mám být šťastný, protože mi hned bylo jasné, co se stalo. Nebo právě z toho důvodu mám být smutný, že jsem rozbil jedno srdce tím, že jsem se tu objevil a vzal mu někoho, koho miluje.
„Co se stalo?“ vyskočil Calleo na nohy a ochranitelsky hned Caleba objal.
Dino na mě jen kývl, abych šel pryč. Věděl, co bude následovat, i když Calebovi ještě nejspíš plně nedocházelo, že já jsem ten, kdo za tohle všechno mohl.
„Vysvětlím vám to,“ ozval se Dino, když Caleb mezi vzlyky neustále opakoval, že neví, co se s Rayem stalo. Že ho vyhodil a řekl, že ho nemiluje a nechce s ním být, a on neví proč, a neví, o kom jiném vlastně mluví…
Vyšel jsem s výčitkami svědomí na chodbu, abych se tam s tím nějak popral. Ale přesto jsem se nezastavil, a mé nohy mě samy nasměrovaly do pokoje, kde ležel Ray.
Otevřel jsem potichu dveře, vešel jsem a zase zavřel. Zůstal jsem stál opřený o stěnu a jen se díval.
Díval jsem se na Raymonda Lionela, z kterého jsem už necítil to, co ho vázalo ke Calebovi.
Jako by se vzduch pročistil, dýchalo se mi lehce, volněji…
Pocítil jsem neskutečné štěstí, ale nedokázal jsem se donutit dojít blíž k posteli, nebo na něho promluvit.
Jen jsem stál, a z očí mi už zase tekly drobné slzy, které zářily jako malinké diamanty.
Raymond
Nikdy jsem si nemyslel, že něco podobného zažiju.
Lásce jsem se vždy vyhýbal, považoval ji za zbytečnou, a teď…
Přemýšlel jsem, jestli bych si na Feona někdy vzpomněl, kdyby se tu neobjevil.
Můj čas strávený s Calebem byl skvělý.
Vážně to byl úžasný kluk, ale… Feon je jen jeden.
Povzdechl jsem si a chtěl se obrátit na bok, když jsem uslyšel tiché zavzlyknutí a pocítil přítomnost někoho jiného. Napřed jsem si myslel, že je to Caleb, ale když se mé srdce automaticky samo rozbušilo rychleji, věděl jsem, že to není on.
Prudce jsem se posadil na posteli a syknul, když mě zatahala rána na boku.
Stál tam a…
Plakal.
„Feone…“ zašeptal jsem a pokusil se slézt z postele, ale nakonec skončil na zemi.
Zvedl jsem se aspoň do kleku a zahleděl se na své třesoucí se ruce.
Nehleděl jsem na fyzickou bolest. Momentálně ji dalece přesahovala ta druhá.
„Omlouvám se… strašně moc. Ublížil jsem ti a… Přísahal jsem, že tě budu chránit, a přitom jsem to byl já, kdo ti nejvíc ublížil. Nechtěl jsem… Mrzí mě to.“
Jednou rukou jsem se zapřel o postel, abych se zvedl a mohl na ni dosednout.
Tak moc jsem chtěl Feona zase držet v náruči, tak moc jsem ho chtěl zase políbit, tak moc jsem chtěl vidět znovu jeho úsměv, ale teď… jsem se na něj nedokázal ani podívat.
Feon
Trhnul jsem sebou, když se Ray najednou otočil a posadil se. Měl jsem tendenci k němu přiskočit a pomoct mu, ale měl jsem nohy jak zalité do betonu. Nebyl jsem schopný udělat krok.
Jen jsem stál a díval se na to, jak poraženecky klečí na zemi, dívá se na své ruce a mluví.
A teprve, když se posadil zpátky na postel, udělal jsem první krok. A pak další, a další… A ty poslední jsem doslova proběhl pokojem až k jeho posteli.
Klekl jsem si před ním, abych mu viděl do tváře, kterou jsem vzal do dlaní.
Jeho oči byly pořád stejně krásné, i když teď právě smutné.
„Lioneli,“ promluvil jsem na něho roztřeseným hlasem. „Miluji tě, víc než svůj život. Nechtěl jsem narušit to, co jsi prožíval s Calebem. Ale moje srdce tě neustále hledalo. Neměl jsem stání. Nutilo mě tě najít. Nemohl jsem bez tebe skoro ani dýchat. Pamatuješ, co jsem ti řekl tenkrát, než na nás zaútočili lovci? Když sis tenkrát vzpomněl na všechnu svou minulost? Už tenkrát jsem cítil, že se blíží tvůj odchod, ale nedokázal jsem si to připustit. Stále jsem doufal, že zůstaneš. Ale to, co jsem cítil, jsem ti tenkrát řekl… Pamatuješ na má slova?“
Na moment jsem se odmlčel, polkl naprázdno a otřel si o rameno tvář vlhkou od slz.
„Nic ti nevyčítám a nikdy nebudu. Nic si nevyčítej ani ty sám, protože jsi dělal jen to, co jsi považoval za správné. Věděl jsem, že tě najdu, že se opět setkáme. Už tenkrát jsem ti řekl: ,Miluji tě, a vždycky budu. A dokud budu žít, budu vždy při tobě stát, i kdybys byl třeba na druhém konci světa.´ A já za tebou na ten druhý konec světa přišel, i když jsem se bál, že ta velká věc, to letadlo, s námi spadne do oceánu. Ale musel jsem, ten obrovský kus nekonečně hluboké vody bych ani se svými křídly nezvládl přeletět.“
Po těch slovech jsem se zvedl v kolenou a políbil ho na rty.
Byl to první polibek po dvou letech. Jeho rty byly stále stejně teplé, sladké jako nejchutnější ovoce.
Byl to můj Raymond, můj milovaný Lionel. A já jsem ho našel…
Raymond
Myslel jsem si, že odejde. Že mi něco hodí na hlavu a půjde.
Zasloužil bych si to.
Ale Feon znovu ukázal ten důvod, proč jsem se do něj zamiloval.
Kdyby nebylo téhle situace, zasmál bych se jeho popisu letadla, a taky při té představě, jak v něm sedí. Ale teď…
Jeho dlaně na mých tvářích, jeho hlas, jeho tvář tak blízko mé… Byl to on.
Byl to můj Feon.
Má krásná víla.
A neopustil mě.
Jeho rty byly stejně hebké, jako jsem si je pamatoval, a jeho chuť i vůně stejně opojná.
Objal jsem ho. Pevně ho na sebe přitiskl, a pak ho opatrně položil na postel, jako bych se bál, že ho rozbiju, a ještě opatrněji, ho zalehl svým tělem.
Polibek, který jsem mu věnoval, byl jemný, něžný, předával jsem mu jím všechny své city i omluvu, co jsem nedokázal vyjádřit slovy. Mé prsty hladily jeho tvář i krk, jakoby si chtěly připomenout hebkost jeho kůže, a z jeho vůně se mi točila hlava.
„Feone…“ zašeptal jsem, když jsem se odtrhl od jeho rtů. „Má nejkrásnější vílo. Má laskavá duše a mé čisté srdce… Nikdy si neodpustím, jak jsem ti ublížil. Nikdy. Tehdy… Musel jsem odejít, a věř mi, že to bylo to nejtěžší, co jsem v životě udělal. Ale musel jsem… kvůli sobě, tobě i všem ve vesnici. Nenechali by mě jen tak, a já bych nedokázal žít s vědomím, že tebe a vesnici ohrožuju svou přítomností. Jenže… když bylo po všem… já… bál jsem se vrátit a tak… odešel jsem ze země. Utekl jsem před svými city a… nejspíš proto, že jsem byl tak daleko, zapomněl jsem. Zapomněl jsem, a nikdy si to neodpustím. Jak moc velký hlupák jsem byl? Říkal jsem, že tě miluju, a že tě ochráním před vším, a přitom jsem to byl já, kdo ti nejvíc ublížil.“
Opřel jsem se čelem o to Feonovo a na moment zavřel oči.
Cítil jsem, jak jeho srdce tluče do rytmu toho mého, jako by byly jedno.
Zvedl jsem hlavu, otevřel oči, a pak palci setřel slzy na Feonových tvářích.
„Neplakej, prosím, ale znovu mě polib. Líbej mě, Feone… Potřebuju vědět, že tohle není jen sen…“ zašeptal jsem skoro zoufale, a pak se znovu přitiskl na ty sladké, hebké a jemné rty.
Feon
Nevím proč, ale znovu se mé tělo chvělo jako při horečce. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, ale nebylo to tentokrát ze smutku.
Bylo to štěstím, že se můj Raymond vrátil. Že si vzpomněl.
Líbal jsem ho, objímal ho a tiskl ho na své tělo, jako bych si chtěl vynahradit všechny ty chladné dny bez něho. Všechny ty dny, kdy mi chybělo jeho teplo.
Nechtěl jsem se s ním přestat líbat.
Ale i on musel říct, co ho tížilo. Musel… Muselo to jít ven, jinak by to mezi námi stále viselo jako něco nedořešeného.
Ale nevyčítal jsem mu to.
Byl jsem smutný, zoufalý, tesknil jsem za ním tak moc, že i moje studánka začínala pomalu vysychat. Ale ani tenkrát jsem mu to nevyčítal. Bylo mi je smutno. Stýskalo se mi po něm.
A teď jsem tady a on taky. Objímám ho, on objímá mě.
„Nechci, aby sis něco vyčítal, prosím tě, nedělej to. Nebo nebudeme nikdy úplně šťastní. A já s tebou chci být šťastný, Lioneli,“ znovu jsem si ho přitáhl na své tělo, i přesto že je těžký.
Ale potřeboval jsem ho cítit každou svou buňkou mého těla.
„Ehmm… Nechci rušit, ale Ray potřebuje převázat zranění,“ ozval se Faileonův tichý hlas ode dveří, jako by se bál nás vůbec vyrušit.
Přestal jsem Raye líbat, a naznačil mu, aby se nadzvedl.
Pohlédl jsem na obvaz, a zhrozil jsem se, když jsem viděl, jak skrz něj prosakuje krev.
„Faileon má pravdu. Budeme mít spoustu času jen pro sebe. Ale teď potřebuješ ošetřit,“ usmál jsem se na Raye, věnoval mu ještě jeden polibek, a pak se z pod něj opatrně vysoukal.
Nechal jsem Faileona, aby mu sundal obvaz a zkontroloval ránu. A Rayovu ruku jsem pustil až ve chvíli, kdy jsem sám vzal čisté obvazy, bych mu to znovu zavázal.
Raymond
Tohle byl prostě můj Feon.
A já mu jeho přání nemohl odmítnout, i když jsem věděl, že hned to jen tak za hlavu nehodím.
Úplně jsem zapomněl na okolní svět, do kterého mě vrátil až Faileonův hlas.
Povzdechl jsem si a nechal je, ať mi ránu znovu ovážou.
„Jak… jak je na tom Caleb?“ zeptal jsem se Faileona.
„Dino mu všechno vysvětlil. Je z toho otřesený, ale co bys čekal. Ale zvládne to. Je to silný kluk. A nic ti nevyčítá.“
Jo, tak tohle už jsem dneska slyšel.
„Každopádně byste si vy tři měli promluvit taky,“ ukázal na mě a Feona. „A taky máš zákaz na nějakou dobu jít do práce. Volal jsem Williamovi a všechno mu řekl.“
Jen jsem zabručel, ale zase na druhou stranu… Mám s Feonem co dohánět.
„Zůstaneš tak dva dny tady, pak se uvidí,“ dodal ještě, a pak zase odešel.
Hned jsem si přitáhl znovu Feona k sobě a políbil ho do vlasů.
Jak moc mi chyběli.
Jak moc mi chyběl on.
Až teď jsem si to naplno uvědomil.
Jak moc jsem trpěl, když jsem byl bez něj, než jsem odjel z Anglie a zapomněl.
„Miluju tě…“ zašeptal jsem s pohledem do jeho očí a znovu políbil na rty, jako bych se ho nemohl nabažit.
Feon
Opatrně jsem Rayovi obvázal ránu a posadil se vedle něj na postel.
Nejraději bych mu donesl vodu ze své studánky, ale to by si na ni musel počkat tak dva dny v lepším případě. Ale Ray je silný. Uzdraví se rychle i bez ní, a navíc, jak jsem už měl tu čest poznat, tak Faileon byl vynikající lékař a ošetřovatel. A staral se bez rozdílu o všechny, ať už šlo o jiné, či lidi.
Byl jsem rád, když přikázal Rayovi tady zůstat tak dva dny v posteli.
A věděl jsem, že se od něj už nehnu.
Ale co mě stále přes všechno to štěstí tížilo, bylo to, že jsem způsobil Calebovi bolest tím, že jsem tu přišel a vzal mu Raye.
Chtěl jsem se mu omluvit, vysvětlit mu to, ale věděl jsem, že dneska není ten správný čas.
Musel jsem mu nechat prostor aspoň do druhého dne, kdy to sice stále bude bolet, ale nebude už tak přeplněný emocemi jako je dneska.
I když řekl, podle Faileona, že to chápe, přesto jsem cítil, že by nám dneska nejspíš neodpustil.
Zazvonil jsem na zvonek u postele, a když přišla Elizabeth, poprosil jsem ji, aby zavolala Dina, protože já jaksi nemohl ani vstát z postele, jak si mě Ray majetnicky držel u sebe.
A když Dino přišel, požádal jsem ho, jestli by se o Caleba postarali a zítra s ním přišli sem, abychom si mohli promluvit.
Dino přešel k posteli, a než odpověděl, dal Rayovi pohlavek.
„Máš štěstí, smrade, že jsi zraněný. Jinak bys skončil hůř.“
Ale pak se na něho zadíval, a po další vteřině ho pevně objal.
„Vítej zpátky, pitomče,“ poplácal ho po zádech, a pak zmizel s příslibem, že se o Caleba postarají a zítra přijdou.
Znovu jsem se přitulil k Rayovi, objal jsem ho a zabořil nos do jeho hrudi. Vdechoval jsem jeho vůni, a pobíral jeho teplo, které mi tak moc chybělo. A… byl jsem šťastný. Konečně jsem po strašně dlouhé době usínal s úsměvem na rtech.
Raymond
Odmítal jsem Feona pustit, a tak musel zavolat Elizabethu, aby k nám přivedla Dina.
Ten mě napřed praštil, pak mě objal a vynadal mi.
„Měl by si utřídit priority,“ zabručel jsem, ale hned na to jsem si přitáhl Feona k sobě, když mi zabořil nos do hrudi, a poprvé, za dlouhou dobu jsem se skutečně od srdce zasmál.
Ještě dlouho jsem nedokázal zavřít oči, i když Feon už spokojeně spal.
Možná jsem se bál, že když usnu a znovu se probudím, Feon už tu nebude.
Ale nakonec mě to přemohlo a já usnul, tisknouc Feona k sobě.
Druhý den bylo už mé probuzení klidnější, a o to víc jasnější, když jsem zjistil, že Feon je pořád u mě.
Než jsem ho ale stihl políbit nebo probudit, přišel Faileon, aby mi zkontroloval ránu.
A byl to právě on, kdo nakonec Feona probudil, načež nám Elizabetha přinesla snídani, a já až teď zjistil, jak moc velký mám hlad.
Když Fai odešel a s Feonem jsme byli po snídani, už jsem se na něj chtěl vrhnout, ale znovu mi nebylo přáno.
„Calebe…“ vydechl jsem a ranní štěstí trochu zakalily šedé mraky.
Ty kruhy od očima se nedaly přehlédnout, stejně jako stopy pláče.
Mrzelo mě to. Bylo mi to strašně líto.
Dino, který šel v závěsu za Calebem ho mírně popostrčil dopředu, a pak mu přisunul židli, aby se mohl posadit naproti nám.
„Calebe, já…“ zašeptal jsem a stiskl víc Feonovu ruku. „Mrzí mě to, vážně a-“
„Jsi šťastný?“ přerušil mě a pořádně se mi zadíval do očí.
„Já…“
„Pokud jsi šťastný, tak mi to stačí. I když… no, je to… divné, víš? Ale… chápu to. Dino mi všechno vysvětlil a chápu to. Jen… bolí to. Ale… když budeš šťastný, tak mi to stačí… jen… byl jsi šťastný i se mnou?“
Opatrně jsem vstal a přistoupil ke Calebovi, kterého jsem pevně objal.
„Jsi úžasný kluk, Calebe. A ano, jsem šťastný. Moc. A byl jsem spokojený i s tebou. Jsi vážně úžasný, a věřím tomu, že brzo najdeš někoho, kdo si tvou lásku skutečně zaslouží. Nikdy bych ti neublížil, a mrzí mě, že to takhle dopadlo, ale Feon,“ pustil jsem ho, dosedl znovu na postel a zadíval se na Feona, kterého jsem chytil za ruku, „je to láska mého života.“
Caleb popotáhl, ale přikývl, a pak natáhl ruku k Feonovi.
Feon
Můžu říct, že jsem se po dvou letech konečně pořádně vyspal.
Bylo to Raymondem, který byl po celou dobu se mnou. A i když spal i on, měl jsem pocit, jako by i tak hlídal můj spánek.
Probuzení bylo nejkrásnější za hodně dlouhou dobu. Byl stále tady… Počkal jsem, až mu Faileon zkontroluje a převáže ránu, a pak jsme se společně pustili do snídaně. Nevím, do koho to padalo rychleji. Ale nejspíš jsme se oba rozhodli, že ten ztracený čas musíme dohnat i v jídle.
Těžší situace nastala, když se v pokoji objevil Caleb s Dinem.
Jen jsem mrknul na Dina, a podle jeho nepatrného gesta jsem pochopil, že s ním byl celou noc. Byl jsem za to moc rád. Ač se to nezdálo, Dino měl v sobě kus dobrého, měl laskavé srdce, i když to byl pruďas a bručoun. Vlastně, co jsem tak pochytil, tak je v tomhle dost podobný i Calleo. Nejspíš to tak vlkodlačí alfové mají.
Když Caleb a Ray domluvili, podíval jsem se na Calebovu ruku, kterou ke mně natáhl.
Třásla se mu, ale přesto se ji snažil držet pevně. A já znovu pocítil ten smutek, který v sobě držel, a znovu jsem pocítil tu úzkost, ty výčitky, že jsem mu vzal Raymonda. Žili spolu podstatně déle, než jsem měl možnost já.
Ale je to silný kluk, divočák, bezprostřední, co na srdci to na jazyku, a přesto hodný.
„Je mi to líto,“ řekl jsem tichým hlasem. „Nechtěl jsem… Nechtěl jsem nikomu ublížit. Když jsem vás dva viděl… Chtěl jsem to vzdát. Chtěl jsem odjet pryč. Ale mé srdce mi to nedovolilo. Omlouvám se, Calebe, že jsem tak zasáhl do tvého života. Je mi to opravdu moc líto…“
I přesto, jak špatně jsem se cítil, jeho nabízenou ruku jsem stiskl. Moje vůně nás dva obalila, jako bych ho tím chtěl utěšit, omluvit se mu, zmírnit jeho bolest.
Raymond
Věděl jsem, že to nebylo vůči Calebovi fér, ale je mladý, dostane se z toho.
Když pak s Dinem odešel a já zůstal s Feonem sám, přitáhl jsem ho do náruče, a ten den už jsme se nehli z postele. Měli jsme si toho tolik co povědět, a taky dohánět.
Polibky a doteky nebraly konce, a když mě přišel Faileon zkontrolovat, musel nás od sebe skoro rozlepovat.
Dino pak za námi ještě přišel bez Caleba, jednak proto, aby mi zase vyčinil, a pak řekl, jak je rád, že už je to konečně za námi, a taky proto, aby nám oznámil, že zůstane s Calebem u nás doma, když já teď budu tady.
Začalo ve mně klíčit jisté podezření, a to se mi po čtyřech dnech, kdy mě konečně Faileon propustil, potvrdilo. Jo, Caleb je mladý a hlavně… má strašnou slabost pro vlkodlaky.
I když je pravda, že Dina bych si teda spíš představil s někým jako je Faileon, ne s takovým divočákem jako je Caleb.
A samozřejmě, že to nepřiznali, ale já to poznal. A myslím i Feon něco tušil.
Každopádně jsme se nakonec dohodli, že současný dům necháme těm dvěma a já se s Feonem přestěhuju do našeho nového, který jsem během pobytu na klinice, v době, kdy se mnou nebyl Feon, nechal vybavit, jako překvapení pro něj.
A tak jsem si pátý den sbalil všechny své věci, zatímco Dino balil svoje a Feonovy, a pak jsme se sešli u nás doma.
Popřál jsem těm dvěma hodně štěstí, a i když bylo na Calebovi vidět, že je z toho ještě trochu přešlý, už se dokázal aspoň usmát, a jeho oči zase měly ty své raráškovské jiskry.
Věděl jsem, že bude v dobrých rukách a moc jsem jim to oběma přál.
Nasedli jsme s Feonem do auta, museli ještě samozřejmě slíbit, že jak se zabydlíme, tak pak všechny pozveme na oběd, a pak už jsme vyrazili.
„Popravdě… nikdy bych si nepomyslel, že Dino skončí s takových rošťákem jako je Caleb. Vlastně… nikdy mě nenapadlo, že by Dino mohl skončit s kýmkoliv,“ zasmál jsem se v autě a lehce stiskl Feonovi stehno.
Když jsme byli u domu, zaparkoval jsem zatím schválně na příjezdové cestě, vystoupil, pomohl ven i Feonovi, a pak jsem ho objal a společně jsme vešli do dvora.
„Tak tohle je náš dům. Teda… Původně měl patřit mě a Calebovi, ale myslím, že jim s Dinem vystačí to, kde jsou teď,“ uchechtl jsem se a zavedl Feona do domu. „Zařízení jsem ale vybíral sám a doufám, že se ti to bude všechno líbit.“
Snažil jsem se, aby bylo všechno v živých, světlých barvách, aby nebylo zbytečně moc nábytku a dům byl vzdušný, a pro Feona byla radost v něm bydlet.
V předsíni byla vestavěná skříň a botník, v krátké chodbě byly květiny a pár obrazů přírody, kuchyni spojenou s jídelnou dominovala velká kuchyňská linka, jídelní stůl a menší gauč, obyváku zase dominovala velká sedačka s křesly a televize, ložnici pak obrovská postel a v koupelně velká vana a sprchový kout. Do každé místnosti jsem se snažil zakomponovat nějaký prvek, který jsem si pamatoval z Feonova domu ve vesnici. Sice mě to stálo nemálo peněz, ale pro mou krásnou vílu cokoliv.
V domě byla ještě pracovna, knihovna a pokoj pro hosty, vedle garáže, do které se šlo přímo z domu, pak prádelna, a v jídelně byly velké francouzské, prosklené dveře vedoucí na terasu, kde byl už nachystán zahradní nábytek a samozřejmě na prostornou zahradu.
Začínal jsem uvažovat, že bych si udělal zahrádku jako Calleo, který se s ní nezapomněl pochlubit pokaždé, když jsem u něj byl, abych se pak na stará kolena aspoň nějak zabavil.
„Tak co? Líbí se ti to?“ otočil jsem se na Feona, když jsme se zastavili uprostřed zahrady.
Chytl jsem ho za ruce, políbil na klouby, a pak se mu s očekáváním zadíval do očí.
Feon
Litoval jsem Caleba. Věděl jsem, cítil jsem, jak ho to bolí. Byl do Raye opravdu zamilovaný.
Ani mi nemusel podávat ruku, viděl jsem to v jeho očích. A tak jsem byl moc rád, když přišel Dino s tím, že se o něho postará.
A když jsme se pak viděli o pár dní později, pořád byl Caleb smutný, ale už z něj nebyla tolik cítit ta bolest jako první den, když ho Raymond od sebe odehnal.
A vypadalo to, že se zalíbil i Dinovi. Jen jsem ještě netušil, jestli ho bude ochraňovat jako mně, jako otec, nebo jestli v tom je něco jiného. Ale to ukáže čas.
Raymondovo zranění se díky Faileonovu léčitelskému umění rychle hojilo, a už čtvrtý den mu dovolil odejít domů. A když jsme jeli k Raymondovi domů, znovu jsem pocítil ten nepříjemný tlak na hrudi, když jsem do toho domu vstupoval.
Bylo to Rayovo a Calebovo štěstí, které jsem narušil svým příchodem. Bál jsem se toho, jak Caleb zareaguje. Ale nakonec jsem odcházel s dobrým pocitem, a vědomím, že už vím, jak to s ním a Dinem bude dál.
Jo, tohle přede mnou neskryje.
Byl jsem napjatý, když jsme pak jeli do domu, který Ray koupil. Byl sice původně pro něj a Caleba, ale nakonec ho nechal pro nás, a ujistil mě, že v něm Caleb opravdu nebydlel. Takže je prostě náš. Jeho a můj.
Při vstupu do domu jsem se jen užasle rozhlížel kolem sebe. Ray ho celý zařizoval sám, a ve všem co tu bylo, jsem cítil jeho lásku ke mně, s jakou dům zařizoval. Místy jsem měl pocit, jako bych se vrátil domů do Skotska. Opravdu si dal na tom záležet, a já ho v tu chvíli miloval ještě víc.
Nemohl jsem na jeho otázku jinak odpovědět… Nešlo to. Lhal bych jemu i sám sobě.
„Je to krása,“ došel jsem k těm velikým oknům vedoucím na zahradu a otevřel je do kořán.
Vyšel jsem ven na zahradu, rozpažil jsem ruce, zamával křídly a zhluboka se nadechl.
„Je to nádhera, Lioneli. Opravdu krása a moc se mi tu líbí. Děkuji… Děkuji, že jsi to pro nás udělal. Děkuji, že ses vrátil. Děkuji, že jsi na mě nezapomněl.“
Po posledních slovech jsem se vrátil k němu a pevně ho objal. Políbil jsem ho na hrudi v místě, kde mu bilo srdce, a pak jsem si stoupl na špičky.
„Nikdy nebudu litovat toho, že jsem se vydal tak daleko. Ani nevíš, jak jsem šťastný, že jsem tě našel,“ políbil jsem ho na rty, ale vzápětí jsem si vyžádal pořádný polibek, abych mu ukázal, jak moc ho miluji.
Raymond
Skutečně jsem si pořádně oddechl, když Feon řekl, že se mu tady líbí.
„Neděkuj. Ty si to všechno zasloužíš. A no… zapomněl jsem," pokrčil jsem rozpačitě rameny, když jsme se přestali líbat. „A já nebudu nikdy litovat toho, že jsem tě potkal. Jsi moje krásná víla."
Zašeptal jsem ještě a přitáhl si Feona znovu těsně do náruče a políbil.
Jeho přítomnost, to, že to nakonec všechno dopadlo vcelku dobře, se na mě začalo podepisovat ještě jiným způsobem.
„Víš," zadíval jsem se na Feona, když jsem ho přestal líbat, „chyběl jsi mi. I když to zní divně, v hloubi duše jsi mi chyběl. Teď se konečně cítím šťastný. Nebo spíš bych řekl úplný. Každopádně, moc mi chybělo i tohle."
Usmál jsem se a jednou rukou zajel pod Feonovy kalhoty, prsty přejel po jeho rýze, a pak zlehka podráždil jeho dírku.
Měl jsem na Feona strašnou chuť už asi dva dny, ale držel jsem se pořád zpátky hlavně kvůli jeho pocitu vůči Calebovi. Ale teď, když se zdálo, že to bude směřovat jen k lepšímu, už jsem se prostě nedokázal držet zpátky.
A navíc, jak líp pokřtít nás nový dům?
Znovu jsem se přitiskl na Feonovy rty a něžný polibek se změnil ve vášnivý. Mačkal jsem jeho půlky, tiskl ho proti sobě, aby věděl, že mě nenechává chladným, a pomalu ho tlačil zase zpátky do domu.
Feon
Tiše jsem vydechl, když Ray řekl, jak se cítil neúplný.
Že jsem mu vlastně celou dobu chyběl, že to tak cítil, i když zapomněl.
„Taky jsem se cítil neúplný. Pořád mi něco chybělo. Já věděl, že jsi to byl ty, a proto jsem tě hledal. Dívat se do tvých očí takhle zblízka je to nejhezčí, co znám. A víš… Mě bylo tak moc smutno, tak moc se mi stýskalo, že jsem na tohle neměl ani pomyšlení,“ víc jsem se natiskl na Raye a otřel se o něho, aby věděl, o čem mluvím.
Jeho doteky, slova, polibky i jeho blízkost, mě rozhodně nenechávaly chladným.
Ve chvíli, kdy se vše definitivně vyjasnilo, kdy Caleb zůstal s Dinem, a já už neměl tolik výčitky, v té chvíli jsem rozvázal ty provazy, které mě držely spoutaného.
Dovolil jsem, aby má láska, a touha po Rayově pozornosti vyšla na povrch.
„Chci… spojit naše těla, Lioneli,“ zašeptal jsem a políbil jsem ho na krk, kde mu tak pulsovala tepna, jak se mu zrychlil krevní oběh. „Chci vyzkoušet naší novou postel. Chci, abychom byli zase kompletní. Úplně kompletní…“
Raymond
Chraptivě jsem zasténal, když Feon řekl ta slova, a v tu chvíli mi vypnul mozek a zaplo něco jiného.
Přestal jsem mačkat Feonův zadeček, vyhoupl si ho do klína a odnášel rychle dovnitř.
Teda…
Aspoň jsem se o to snažil.
Každou chvilku jsem ho o něco opřel, skoro až zuřivě líbal, myslím, že jsem natrhl i to triko, co měl na sobě, když jsem ho z něj strhával, abych mohl okousat jeho ladný krček a hlavně bradavky.
Když se mi konečně podařilo dostat nás do ložnice, povalil jsem Feona na naši novou velkou postel a okamžitě z něj serval i zbytek oblečení.
Přejel jsem dlaněmi po jeho nohách a hned ruce vystřídal za rty, když jsem postupoval pěkně od spodu až nahoru a zanechával za sebou vlhkou, občas narudlou stopu.
„Nevím… jestli se dokážu… držet zpátky…“ zachrčel jsem, když jsem se dostal až k Feonovým rtům.
S Calebem jsem si sice občas přál mírnější sex, ale teď… Prostě jsem to nemohl zastavil.
Potáhl jsem Feonovu ruku dolů a zastrčil si ji za kalhoty, aby cítil, jak moc mě vzrušuje.
„Za tohle můžeš ty,“ kousl jsem ho jemně do brady, a pak se narovnal do kleku, abych ze sebe stáhl triko.
Jen jsem si Feona prohlížel, přejížděl dlaněmi po jeho hrudi, prsty a nehty dráždil jeho bradavky nebo žalud, a spokojeně se usmál, když jsem viděl, že na něj mám stejný vliv, jako on na mě.
„Řekni má krásná vílo,“ zachraptěl jsem Feonovi do ucha, když jsem se nad ním zase sklonil a vtáhl mezi rty kůži na krku, abych na něm zanechal značku. „Chceš, abych ti naplnil ten tvůj krásný zadeček, nebo se ti mám udělat do pusinky? Nebo chceš obojí? Och, obojí bude skvělé. A myslím, že tě naplním tak, že ti to poteče i ušima, jak moc tě chci.“
Stáhl jsem si kalhoty jen tak, abych uvolnil svůj naběhlý penis, chytl Feona za boky a silně si jeho klín natiskl na ten můj, aby pochopil, že to myslím opravdu vážně, a dneska ho jen tak z postele nepustím.
Feon
Ryamond byl jak vyměněný. A nebylo se čemu divit, když jsme od sebe byli tak dlouho.
Už poslední dva dny jsem cítil jeho napětí, i to, jak se držel z posledních sil. Ale teď, s příchodem do nového domova, se prolomila hráz…
Když jsme procházeli domem k ložnici, spíš, když mě k ní tlačil, chvíli nesl, a pak ze mě serval triko, na moment jsem si vzpomněl na Caleba.
Na to, jestli spolu byli taky takoví divocí, jak to s ním Ray prožíval.
Ale vzápětí mi ty myšlenky vyhnal z hlavy, když mi začal chraptivě šeptat do ucha, co by chtěl…
„Já… já nevím, co…“ zrudnul jsem, když jsem tak ležel nahý, a on sice zůstal v kalhotách, ale rozhodně ukázal, jak moc po mně touží.
„Já nevím…“ zaskučel jsem.
Chtěl jsem se milovat, s ním. Chtěl jsem se ho dotýkat. Chtěl jsem se s ním cítit dobře, lépe než teď.
„Já… chci tě v sobě… chci, abychom byli zase kompletní… abychom se spojili…“ nakonec jsem ze sebe vydoloval a pohladil ho po jeho mužné hrudi.
Raymond
Přivřel jsem oči, když mě Feon pohladil a řekl ta slova.
Usmál jsem se a znovu se nad ním sklonil.
„Jsi strašně sexy, když se červenáš a stydíš. Hrozně mě to rajcuje," zavrčel jsem mu do ucha, které jsem olízl, a pak okousal, než jsem se přesunul na jeho krk.
Postupoval jsem níž, mapoval každý kousek jeho těla, jako by jsme se viděli poprvé, zvláště podráždil jeho citlivá místečka, dokud jsem se nedostal až ke klínu.
Feonův penis už byl krásné tvrdý a jasně ukazoval, co se mu líbí. A já mu hodlal dopřát ještě větší rozkoš.
Olízl jsem ho po celé délce, špičkou jazyka podráždil žalud, a pak se zase narovnal.
„Vydrž chvilku," zašeptal jsem, a pak rychle slezl z postele, abych mohl zaběhnout pro gel, který jsem měl v tašce.
Pochopil jsem, že Feon nikoho neměl od doby, co jsem odešel, a jen sliny by nemusely na jeho roztažení stačit. A já už mu nechtěl způsobovat bolest.
Včera jsem proto nakoupil nové gely, protože jsem nechtěl používat ty, co na Caleba, a teď si v duchu gratuloval, že jsem na to nezapomněl.
Cestou jsem si svlékl i ten zbytek oblečení, co jsem na sobě měl, a vrátil se do ložnice.
„To, aby tě to nebolelo," ukázal jsem na tubu, aby věděl, kde jsem byl, a hned, jako omluvu za to, že jsem ho pár vteřin nechal samotného, jsem mu věnoval hluboký polibek a vzápětí se hned vrátil k jeho klínu, kde jsem vzal Feonův penis do úst a mé nagelované prsty neomylně zamířily do jeho dírky.
Protahoval jsem ho chvilku jemně, chvilku tvrdě, jeden prst nahradily dva, pak tři, než jsem se znovu narovnal do kleku a prsty se rozhodl vyměnit za něco jiného.
„Už to nevydržím," zachraptěl jsem.
Hodil jsem si Feonovy nohy na ramena, pevně si ho přidržel za boky, opatrně do něj najel, ale jakmile jsem ucítil to horko a těsno, neovládl jsem se a zajel dovnitř až po kořen.
„Feone!" zařval jsem na celý barák, nehty zarazil do jeho kůže na bocích, a o další vteřinu později vzal jeho zadeček útokem.
Feon
Trochu jsem se toho bál, i když jsem po tom moc toužil. Pamatoval jsem si, jak skvělý pocit to byl, když jsme se spolu milovali. Nechtěl jsem to však protahovat tím, že bychom šli na to stejně jako ze začátku. Já prostě chtěl Raye cítit v sobě. Pamatoval jsem si, že to byl nejlepší okamžik, a chtěl jsem si to znovu připomenout.
Nestačil jsem se ani vzpamatovat z jeho doteků a polibků, když odběhl a vzápětí se vrátil zpátky celý nahý. Nemohl jsem se vynadívat. Vidět ho takhle po tak strašně dlouhé době…
Je to prostě nádherný muž a je můj.
Jeho prsty ve mně mi přiváděly to příjemné chvění v břiše, ten mrazivě příjemný pocit po celém těle.
A když je pak vyměnil za svého krasavce…
Nemohl jsem jinak reagovat.
Prostě jsem vykřikl nahlas jeho jméno a oči se mi protočily blahem.
Křečovitě jsem sevřel jeho lokty a mírně se prohnul v zádech. Nedokázal jsem se ani pořádně nadechnout. Každý můj nádech doprovázelo zasténání, hlasité vzdechy doprovázely třes v mém těle, když se blížil ten nejlepší okamžik z toho všeho.
Neměl jsem daleko k tomu, abych vydal důkaz své lásky a spokojenosti.
Sám jsem se na Raye začal nasunovat, vycházel vstříc jeho nájezdům, a skoro křičel jeho druhé jméno, když přišel ten kýžený okamžik.
Úplně jsem se v tom ztratil, přestal jsem vnímat vše, kromě Lionela a toho, co jsem s ním teď právě mohl prožívat.
Raymond
Na Feona byl opravdu nádherný pohled.
Vůbec jsem nedokázal pochopit, jak jsem na něj mohl zapomenout.
A i když to nebylo možná vůči Calebovi fér, při pohledu na mou krásnou vílu, vzpomínka na něj začínala blednout jako stará fotografie.
Feonovy steny jsem začal brzy doprovázet svými nadávkami, víc si ho na sebe narážel, když se mi sám začal vybízet, a důrazněji masíroval jeho místečko rozkoše, aby z toho měl co největší požitek.
A odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
Musel jsem na chvilku ustat v pohybech, a místo toho sevřel v ruce Feonův penis a začal jej protahovat, když důkaz jeho uvolnění začal dopadat na jeho břicho.
Byl v ten moment tak nádherný, a ta jeho vůně...
Moje jméno vycházející přes jeho rty bylo jako to nejjemnější pohlazení, a já si znovu zanadával do idiotů, jak jen jsem mohl Feonovi tak ublížit.
Když ze sebe vydal poslední kapku a já si labužnicky olízl prsty abych si vychutnal jeho chuť, sklonil jsem se níž a lehce kousl Feona do brady.
„Teď jsem na řadě já,“ zachrčel jsem.
A hned, na důkaz svých slov, jsem začal brát Feonův zadeček znovu útokem.
Netrvalo dlouho a i já ztuhl v té blažené křeči, mé steny se mísily s Feonovým jménem a nadávkami, když jsem ho začal plnit svou nadílkou a měl co dělat, abych to ustál se zdravým rozumem.
Trvalo mi chvilku, než jsem byl schopen zase trochu normálně vnímat, a ta největší křeč povolila.
Sundal jsem Feonovy nohy ze svých ramen, omotal si je kolem boků, a pak ho zalehl svým tělem, abych ho mohl políbit, a abych mohl vnímat tlukot jeho srdce, stejně jako on to moje.
„Miluju tě…“ zachrčel jsem a přitiskl se mu na rty v polibku, který bral dech.
Feon
Tohle byl ten nejhezčí okamžik za poslední dny. Vlastně za poslední dva roky.
To, co jsem cítil, bylo tak intenzivní, že jsem se z toho nedokázal pořádně ani vzpamatovat. Ještě jsem se stále třásl po celém těle po svém vrcholném okamžiku, když se po polibku do toho opřel Raymond.
Měl jsem problém nechat oči otevřené, ale ten pohled rozhodně za to stál.
Lionel byl tak nádherný, když nechal za sebe mluvit své tělo. I jeho výraz ve tváři, kdy dával najevo svou spokojenost, byl prostě nádherný.
Viděl jsem to, cítil jsem z něj vše, co právě prožíval, na co myslel, i to, že já jsem ten, s kým se teď cítí tak moc dobře.
A to všechno mě dělalo nejšťastnější vílou na celém světě. Jako by tímhle okamžikem bylo všechno rázem zapomenuto. Každý ten den, kdy jsem proléval slzy smutky, každá ta chvíle, kdy jsem se cítil tak strašně sám, tak neúplný… To všechno bylo pryč.
Moje vůně nás obklopovala jako nejjemnější přikrývka a bylo mi opravdu moc, moc dobře.
„Taky tě miluji, Lioneli,“ usmál jsem se a vrátil mu polibek, který byl snad ještě chutnější než před samotným aktem.
I když mi to dalo práci, a ochudil jsem se o tu plnost, potlačil jsem Raye, aby se ze mě sesunul na druhou polovinu postele. Dolehl na záda, a já se hned překulil na něj. Mé křídla se objevila a já s nimi spokojeně zatřepetal. Leskly se stejně jako mé i jeho oči, jejich lesk se vrátil, stejně tak jako do mých vlasů.
„Nejen studánka ve Skotsku, ale i ty jsi zdroj mého života. Vážně tě moc miluji,“ sklonil jsem se k němu a opět jsem spojil naše rty v hlubokém polibku.
Raymond
Zabručel jsem, když mě Feon odvalil stranou, ale pak se mi zatajil dech nad tou krásou.
Opravdu. Teď když jsem si to zpětně vybavil, tak do doby, než jsem si před pár dny vzpomněl, byl Feon sice krásný, ale takový nevýrazný, zešedlý, matný.
Teď byl přesně takový, jakého jsem ho viděl poprvé, a doufal jsem, že to tak i zůstane.
Zálibně jsem na svou vílu hleděl, hladil ho po stehnech, než jsem to nakonec nevydržel a přikázal mu, aby mi zatančil.
To, co mi předvedl teď, byl slabý odvar toho, co mi ukázal tehdy ve vesnici, a tentokrát jsem byl já ten první, kdo prožíval orgasmus.
A hned jsem toho i vyžil. Teď jsem to byl já, kdo Feona povalil zpátky na záda na postel, svůj penis vyměnil za tři prsty, a s dorážením na jeho prostatu a jeho penisem ve své puse jsem i mou vílu dovedl k vrcholu. A nebylo to naposledy, kdy jsme ten den a večer prožívali svou krásnou chvilku.
Jako bychom se jeden druhého nemohli nabažit.
Ráno pak přišlo probuzení, jak jinak než s mým penisem ve Feonově prdelce.
Když jsme se dost vymazlili a já se konečně dokopal k tomu, abych vylezl z postele, zaběhl jsem se opláchnout a udělat snídani, než se vyhrabe i Feon, kterému to trvalo podstatně déle.
Odpoledne nás pak přišel navštívit Calleo s Matteem, a já se tak trochu začal obávat, že před nimi budu muset Feona někde zamykat, podle toho, jak se na něj dívali.
Večer pak proběhl ve stejném duchu jako ten před tím, stejně jako ráno.
Rozdíl byl jen v tom, že jsme zajeli za Calebem a Dinem, kteří nám oznámili, že se z nich stali milenci.
Caleb se mi omlouval, prý si nemám myslet, že mě hned vyměnil, ale já byl za to jen rád. Zasloužil si někoho, a věděl jsem, že Dino se o něj postará víc než dobře.
Jen jsem je varoval před Calleem a Matteem, ale při pohledu na Dina mi došlo, že už nejspíš měl tu čest zjistit, jak to mezi nimi všemi je. A stejně jako u mě, i u něj jsem pochyboval, že se bude chtít s Calebem dělit.
Večer jsme s Feonem znovu skončili v posteli, ale jen co usnul, tentokrát jsem se tiše vytratil, abych si něco zařídil. Napadlo mě to hned první naši noc, mluvil jsem o tom i s Dinem, takže bylo načase to realizovat.
A tak ráno tentokrát nebylo vášnivé probuzení, ale tiché vytracení.
Doufal jsem, že se to vyřídí rychle a vrátím se dřív, než Feon vstane.
Will mě trochu sice zdržel, nebo spíš Alex, kterému jsem musel všechno vypovědět, ale nakonec jsem se i s tím, pro co jsem přišel, vracel asi po hodině domů.
„Dobré ráno, má krásná vílo,“ zašeptal jsem Feonovi do vlasů, když jsem si v ložnici přisedl na postel k němu.
Počkal jsem, dokud nebude plně vnímat, a pak si ho přitáhl do náruče.
„Víš, uvažoval jsem nad tím nějakou chvíli. Ty jsi víla a já člověk. Stárnul bych, a nakonec umřel mnohem dřív než ty. A možná je to ode mě sobecké, ale já tě nechci tak brzo opouštět a nechávat tě tu. Na to tě prostě moc miluju a chci být s tebou. Mluvil jsem o tom s Willem a ten nakonec přišel s řešením. Dal mi tohle,“ zvedl jsem ruku a ukázal na prsten. „Nějak ho očaroval, nebo co, v tomhle se moc nevyznám, říkal něco v tom smyslu, že s pomocí tvé krve utvořil nějaké zaklínadlo, svázané s tebou, a to pak vložil do tohoto prstenu. Budu stárnout pomaleji, a až zemřeš, zemřu s tebou. Pokud prsten sundám, zaklínadlo se zruší, a už ho znovu nepůjde aktivovat. Pokud zemřu já, tebe se to nedotkne. Omlouvám se, že jsem to s tebou neprobral, ale tohle jsem prostě chtěl udělat. Ale samozřejmě, pokud nebudeš chtít, tak prsten sundám, a jako bych nic neřekl.“
Zadíval jsem se na Feona a s napětím očekával jeho odpověď. Ale i když bude jakákoliv, můj postoj k němu to nezmění.
Takhle krásná víla, kterou jsem potkal jen díky náhodě, mi změnila život a udělala ze mě zase člověka.
Budu ho milovat, až do konce svých nebo našich dnů, a tentokrát už na něj nezapomenu.
Ublížilo by mu to, a to já už nedopustím.
Nikdy už nedopustím, aby mé krásné víle někdo ublížil.
Nikdy…
Feon
Byl to nádherný den. Skoro vůbec jsme se nehnuli z postele. A málem jsme zapomněli i na večeři.
Jako bychom si potřebovali vynahradit všechen ten ztracený čas, kdy jsme nemohli být spolu.
A miloval jsem Raymonda čím dál víc.
Druhý den mě Ray probudil tím nejlepším možným způsobem. Vůbec jsem se nezlobil, i když jsem byl ještě unavený, a jakmile jsem se trochu probral, hned jsem se k němu přidal.
A snídani, kterou potom nachystal, jsem spořádal tak rychle, že kdybych byl člověk, nejspíš bych se pozvracel.
Když se za námi přišel podívat Matteo a Calleo, musel jsem dát jasně najevo, že nejsem k mání. My víly prostě neumíme být promiskuitní. I když… Z doslechu jsem znal pár případů, kdy se takhle víla dokázala utrhnout z řetězu.
Ale u mě si hlavně Matteo bude muset dávat pozor, protože nejen já to nechci, ale i Ray. A ten by zřejmě brzy vytáhl své zbraně, a přítel nebo ne, dělal by pořádky.
Dino mě velice překvapil. Znám ho už tak dlouho a myslel jsem si, že už zůstane napořád sám. Ale Caleb mu prostě něčím učaroval, a navíc Caleba nějak moc táhnou právě vlkodlaci. Možná proto, že jsou tak velcí a kvůli jejich povahám? Možné to je, a já byl rád, že nebude už tolik tesknit za Raymondem, a já už nebudu mít tolik výčitky svědomí.
Ten den jsem si už trochu víc prohlédl náš nový dům. Byl opravdu nádherný, moc se mi líbil, a věděl jsem, že tu budu rád bydlet. A navíc… Velké lesy nejsou tak daleko, kdykoliv se budu moct vydat do přírody načerpat energii, pokud budu unavený z toho městského života.
Když mě pak ráno Raymond probudil, překvapeně jsem se na něho podíval.
Voněl venkem, takže byl pryč a já o tom ani nevěděl. A vzápětí mi to i potvrdil svými slovy.
Pozorně jsem poslouchal, co mi říká, a s každým jeho dalším slovem se mé srdce tlouklo silněji a rychleji.
Opravdu to udělal?
Podíval jsem se na jeho ruku, kde měl prsten. Chytl jsem ho za ní a políbil ho na prsty.
„Opravdu si tím jsi jistý?“ zvedl jsem k němu oči.
Při polibku jsem cítil tu energii, která šla z mé krve, a taky tu magii čaroděje, od které mě pak chvilku brněly rty. Nečekal jsem, že by Ray udělal něco tak zásadního. Nezlobil jsem se na něho, naopak jsem byl moc rád.
„Budu rád, když si ten prsten necháš, a nejraději bych ti ho na ten prst přilepil,“ pousmál jsem se, když mi potvrdil, že to tak opravdu chce. „Překvapil jsi mě, ale jsem opravdu rád. Chci s tebou prožít spoustu let. U tvého boku. Ale i tak bych se rád s tím čarodějem seznámil a zeptal se ho na to kouzlo. Nejde o to, že bych mu nevěřil, necítím z toho nic špatného. Ale chci mít jistotu ve všem, hlavně, aby ti to neublížilo. Nechci, aby ti cokoliv ublížilo z kouzel, protože tě moc miluji a do smrti bych si to vyčítal.“
Měl jsem v tom naprosto jasno. I když si chci s tím čarodějem promluvit, i tak jsem věděl, že bych nedokázal Raye přinutit, aby si ten prsten sundal. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli němu.
Nechci, aby prožíval to, co já, kdyby se něco se mnou stalo. Vím, jaké to je, když se milovaný člověk ztratí, a je jedno, jestli odejde nebo zemře. Bolí to. Strašně moc to bolí a já to už nechci znovu zažívat. A nechci, aby to prožíval Ray.
Zamiloval jsem se do něj bezhlavě, napořád, a mám dvě velké přání.
Chci s ním prožít spoustu let, a chci, abychom tento svět opustili současně.
Jsme tak provázaní, máme tak silné pouto, že jsme se našli i přes to, co se stalo. Společně budeme žít, a společně pak i odejdeme…