Raymond
Prudce jsem se posadil na posteli a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
„Ray! Ray! To nic! Jsem tady! Jsem s tebou. To nic. Už je to dobré,“ uslyšel jsem známý hlas a vzápětí se na mě Caleb vrhnul.
Cítil jsem, jak se mírně chvěje, jak mě k sobě tiskne, a srdce mu buší jako o závod.
„Co se… stalo?“ zachrčel jsem.
„Nevíme. Potkal jsem na trhu tu vílu, ale všimli si mě gnómové a… tys najednou vykřikl a zhroutil se na zem. Držel ses za hlavu, a pak jsi omdlel. Byl tam ještě jeden vlkodlak, který nám pomohl, a pak ti dva odjeli spolu, a já tě odvezl domů. Už tu byl i Faileon, volal jsem mu. Říkal, že je to něco z tvé minulosti, a že on s tím nedokáže nic dělat a měl bys zůstat chvilku mimo službu. Volal jsem i Alexanderovi, William chtěl přijít taky, ale mají teď nějakou práci. Prozatím máš zůstat doma, dokud ti nebude lépe.“
Pohladil jsem Caleba po vlasech, políbil ho a povzdechl si.
Nechápal jsem, co se to se mnou děje. Nikdy se mi nic podobného nestalo.
Podíval jsem se z okna a zjistil, že už je nejspíš odpoledne.
„Už je skoro šest večer. Prospal si celou noc a půlku dne,“ podíval se stejným směrem Caleb, a pak se otočil na mě. „Ale jsem moc rád, že jsi v pořádku, víš?“
Přijal jsem jeho polibek a nechal se znovu stáhnout na postel.
„Klidně jdi do práce. Nemusíš se mnou zůstávat doma. Ostatně, počítám, že víc jak dva dny to stejně nevydržím. Navíc se cítím mnohem líp,“ usmál jsem se na Caleba.
„V žádném případě tě nenechám samotného, ale víš co? Chtěl bych poděkovat tomu vlkodlakovi. Faileon se přiznal, že pracuje u něj, tak až ti bude líp, zajdeme tam?“
Calebovu štěněčímu pohledu se prostě nedalo odolat. Navíc, jak šlo o vlkodlaky, Caleb byl k nezastavení.
„Zajdeme tam hned, ano? Potřebuju trochu vzduchu.“
I přes jeho protesty jsme nakonec za půl hodiny vcházeli k Faileonovi na kliniku.
Feon
Když jsme odjížděli, ještě jsem se ohlédl.
„Proč se tak mučíš? Neměl by ses tam dívat,“ zabručel Dino, když jsme vyjížděli do zatáčky.
Než se mi zcela ztratili ze zorného pole, viděl jsem, jak se Caleb sklání na Rayem, nalévá mu do pusy to, co jsem mu dal, a pak se ho snaží naložit do auta.
Věděl jsem, že se o něho postará. Miloval ho, a to bylo pro Raye to nejlepší, co ho mohlo potkat.
I když jsem mu to přál, přesto jsem z toho byl smutný, a večer jsem nedokázal usnout, jak jsem na něho stále myslel. Zůstali jsme spát u Faileona, a Dino si lehl ke mně, abych nebyl sám. I přesto jsem usnul až někdy před svítáním.
Když jsme pak ráno vstali, umyli se, oblékli a nasnídali, šli jsme rovnou za Faileonem, abychom mu řekli o všem, co se na tržišti stalo. Ještě jsme od něho nestačili odejít a už měl telefon od vystrašeného Caleba, aby se přišel na Raye podívat.
On tam hned odjel a my si s Dinem šli po své práci. Celou dobu jsem byl nervózní, a oddechl jsem si až teprve ve chvíli, kdy se vrátil a řekl, že Ray bude v pořádku.
Snažil jsem se pak už věnovat jen své práci a co nejméně myslet na Raye, a na to, co právě dělá.
Myslel jsem si, že ho nějakou dobu zas neuvidím, a tak jsem se trochu uklidnil a práce mi už šla lépe od ruky. A začínal jsem přemýšlet nad Faileonovou nabídkou, že bychom se na kliniku přestěhovali natrvalo.
Po obědě jsem pak měl svou pravidelnou obchůzku u pacientů na pokojích. Už jsem chtěl odejít od posledního, když mě zastavil. Podíval jsem se na trpaslíka, který měl obvázanou nohu a špatně se mu chodilo, jestli to myslí vážně, a když řekl, že jo, tak jsem nakonec s úsměvem přikývl, že budu za chvíli zpátky.
Jako víla jsem s tím neměl problém. Najít pár čtyřlístků, které pro trpaslíky byla pochoutka asi jako pro mne sladké ovoce, mi zabere pár minut.
Vyšel jsem na zahradu, postavil se doprostřed trávníku a rozhlédl jsem se kolem sebe.
A hned jsem je viděl.
Sehnul jsem se pro první, a než jsem ho stihl utrhnout ucítil jsem na sobě něčí ruku. Pohladila mě po zádech a skončila na mém zadečku.
Prudce jsem se narovnal, a otočil se po tom, kdo si tohle dovolil.
„Omlouvám se, prostě jsem tomu nedokázal odolat.“
Díval jsem se do krásně hnědých očí, upírovi, který svou krásou hravě strčí do kapsy kde jakého modela. Už podle toho, jak vypadal, jaké měl držení těla, jak mluvil, a co z něj vyzařovalo, mi bylo jasné, že mluvím s jedním ze vznešených.
„Už strašně dlouho jsem neviděl tak nádhernou vílu,“ promluvil vábivým hlasem a přistoupil ke mně blíž. „Rád bych se s tebou seznámil… Jmenuji se Matteo…“
Jeho pohled mi jasně říkal, jak moc by se chtěl se mnou seznámit. Zvlášť, když pak přivřel oči a sklonil se ke mně a přivoněl si k mému krku.
„Nádherně voníš… Tak nádherná esence…“ zašeptal, políbil mě lehce na krk a pak si mě jednou rukou přitáhl blíž.
Raymond
Faileon na klinice nebyl.
Jak jsme se dozvěděli od Elizabethy, odjel za svým kuřátkem.
Jo, Andrew už dávno nebyl žádné kuřátko, ale Faileon mu odmítal říkat jinak.
Elizabetha nás pak zavedla k místu, kde měl vlkodlak svůj pokoj, a kupodivu byl i uvnitř, když jsme zaklepali a vstoupili.
„Víte, chtěl jsem vám strašně moc poděkovat za záchranu. Opravdu jste nám pomohl,“ vrhl se hned se svým zářivým úsměvem Caleb na toho muže a stiskl mu ruku.
Jak jsme zjistili, jmenoval se Dino, a já měl pocit, že už jsem ho někde viděl.
„Nemusíte děkovat. Chránil jsem někoho, na kom mi záleží,“ zabručel a mírně se zamračil, když na mě pohlédl.
„Kdybyste chtěl, mohl byste k nám přijít na večeři. Klidně i s tou vílou. Kde vůbec je? I jemu bych chtěl poděkovat. Opravdu-“
„Není tady a vy byste tu taky neměli být. Díky za pozvání, ale není nutné, abychom někam chodili. Zvláště ne k lovcům. Držte se od nás dál.“
Myslím, že mužova slova i jeho tón, překvapily nejen mě, ale i Caleba.
„Ale já...“
„Jděte. Mám moc práce.“
„Podívejte se. Nemusíte být na mého přítele tak hnusný. Snaží se vám jen poděkovat!“ zavrčel jsem a přitáhl si Caleba k sobě.
Nevím, o co tady šlo. Ten Dino, vypadal, jakoby se nás chtěl zbavit, ale zároveň… Cítil jsem z něj smutek?
„Omlouvám se, ale-“
„Hele, Ray, není to ta víla?“ přerušil najednou Caleb Dina a ukázal z okna ven.
Ano, byl to on.
S Matteem, který…
Nevím, co to do mě vjelo. Nevím, proč se to stalo.
Ale najednou jsem vyletěl z pokoje a doslova se vřítil na zahradu.
„Matteo! Kurva! Dej ty své pracky z mé víly pryč!“ zařval jsem a odtrhl ho od kluka, kterého jsem pak zaštítil svým tělem.
Prudce jsem oddechoval, svíral ruce v pěst, viděl rudě a mírně se chvěl.
Vědomí, že by mu někdo ublížil, že by na něj někdo sáhl, na mou vílu...
Překvapeně jsem zamrkal, když jsem si uvědomil na co myslím, a nejspíš jsem překvapený nebyl sám.
„Ray? Ty ho znáš?“
„Ray? Děje se něco?“ vyhrkl Matteo a zároveň s ním i Caleb, který se s Dinem taky vyřítil ven.
„Ano! Ne! Nevím! Kurva! Dejte mi všichni svátek!“ rozeřval jsem se znovu, a pak je nechal stát a nasraně rázným krokem odcházel pryč.
Feon
„Ty nejsi odsud, co? Ještě jsem tě nikdy neviděl. Odkud jsi sem přilétla, krásná vílo?“ znovu se mi nosem otřel o krk, a já se mírně zachvěl.
Bylo to tak zvláštní… Líbilo se mi to a zároveň ne. Moje vílí podstata se tomu bránila.
„Pocházím ze… Skotska…“ odpověděl jsem tiše.
„Jsi nádherný, máš krásné vlasy, oči… a ty jemná křídla… Jak se jmenuješ, moje krásná voňavá vílo?“ sjel rukou níž a znovu mě pohladil po zadečku.
„Fe… Feon…“ špitnul jsem.
Ani jsem nevěděl, proč mu odpovídám. Ale nejspíš proto, jak na mě působil. Demetrius to na mě taky kdysi zkoušel… Vlastně… Je to upír, umím se jim bránit.
Zhluboka jsem se nadechl a chtěl stáhnout svou vůni a nahradit ji jinou, která upíry odpuzuje. Než jsem se však k tomu dostal, vyběhl ven Ray a toho Mattea ode mne odtrhl.
V šoku jsem hleděl na jeho záda, když se přede mne postavil. To, co řekl…
Řekl: Má víla?
Srdce se mi mohlo zbláznit, když jsem to slyšel. A Ray z toho byl zřejmě taky zmatený, když mu to došlo. A nejen on. Na další otázky jen něco prsknul, a rychle odkráčel pryč. Díval jsem se na něho, dokud mi nezmizel z očí.
„Zajímavé,“ vrátil se pohledem ke mně Matteo. „Čichám, čichám, něco velmi, velmi zají-“
„Měl bys odejít,“ rychle ho Dino přerušil a kradmo pohlédl na Caleba.
Ten byl snad nejzmatenější z nás všech. Ještě jednou Dinovi poděkoval za záchranu, a pak odběhl za Rayem.
„No, abych to zkrátil. Doneslo se mému ušatému příteli, že tu je nový vlkodlačí vetřelec. Ale nemyslím si, že bys byl vetřelec. Vypadá to, že nemáš jen píseček, kde by sis mohl zahrabat kostičku.“
Musel jsem Dina popadnout za ruku a stáhnout ho zpátky, aby na Mattea nevystartoval. Tohle bychom vážně nepotřebovali.
„Omlouvám se,“ mírně se Matteo pousmál. „Jen… Calleo Orson, pokud ti to něco říká, tě zve k nám na večeři, za tři dny. Neboj se, nesežere tě. A ani by si to k vůdci jiné smečky nedovolil, pokud ho nevyprovokuje. Ale rád by věděl, s kým má tu čest.“
„Uvidím,“ zabručel docela klidně Dino, až mě tím překvapil. „Je mi jasné, že jsi šlechtic, a proto ti odpustím tohle chování. Ale už nikdy nesahej na Feona. A už nikdy se mnou nemluv tímhle tónem. V kolik hodin mám přijít?“
„Přijď za tři dny v osm večer, a vezmi s sebou tuhle krásnou vílu. Neboj se, nic se mu nestane… Možná… No, Faileon by nás nejspíš zabil, a já naštvaného elfa vážně nechci vidět. Nestojí to za to, věř mi,“ pohladil mě Matteo po tváři a vzápětí ho nebylo.
Raymond
Ten den jsme poprvé po dvou letech spolu, spali s Calebem odděleně.
Věděl jsem, jak ho to trápí, ale já nechtěl říct nebo udělat něco, čeho bych pak litoval.
Ráno mě k mému překvapení, skoro skopl z gauče Calleo.
„Mám to já, kurva, zapotřebí! Chápu, že svého ptáka nedokáže udržet v kalhotách Matteo, ale že ani ty?!“ zavrčel na mě, a já jen zmateně zamrkal.
„Za dva dny u mě na večeři! A zkus odmítnout!“ prskl ještě a stejně jako přišel, tak i odešel.
Oknem.
Měl jediné štěstí, že bylo otevřené a nevysklil ho.
„Co se-“ vletěl vzápětí do obýváku Caleb a hned se zarazil, když mě uviděl.
Chvilku jsem se na něj díval, ale pak mu kývl rukou a vzápětí vyhekl, když mě doslova přišpendlil ke gauči.
Omluva za to všechno mě stála zhruba tři hodiny.
Cítil jsem se ale už mnohem lépe, i když…
Jako by se uvnitř mě něco změnilo.
Řekl jsem Calebovi o Calleově návštěvě, a protože to byl právě Calleo, nemohli jsme takovou nabídku odmítnout.
Druhý den jsem ještě zašel za Faileonem, který řekl, že jsem v pořádku, ale měl bych ještě odpočívat.
„Děje se něco?“ zeptal se mě Caleb, když jsme procházeli chodbou a já se rozhlížel kolem sebe.
„Ne… ne, to nic…“ zavrtěl jsem hlavou a zamračil se.
Proč tu vílu hledám?
O dva dny později, které jsme s Calebem většinou strávili doma, jsme s koláčem, který Calleo miloval, mířili k němu domů na večeři.
„No konečně! Už jsem myslel, že pro vás budu muset jít!“ uvítalo nás mezi dveřma typické Calleovo vrčení a přísahal bych, že náš koláč ho zajímal víc než my.
Jaké však bylo mé překvapení, když v kuchyni u stolu seděli i ti dva od Faileona…
Feon
Šlechtic. Jo, Matteo byl opravdu šlechtic. Jakmile se ukázal Faileon, hned jsme se na něho zeptali. Vostra Gracia Matteo Zapatero di Conti. Už jsem se nedivil, že s námi Matteo takhle mluvil.
A taky jsme vyzvěděli všechno o Calleovi. Byli jsme překvapení, když jsme se dozvěděli, že jeho bratr je poloviční vlkodlak, a dokonce je jeden z nejlepších lovců. A prý bydlí s Calleovou smečkou hned ve vedlejším domě. A pokud tam půjdeme na večeři, nemáme si je proti sobě poštvat.
Jako bychom o to stáli…
Ale nepřijít jsme si nedovolili. Calleo Orson byl vůdce smečky. Dino taky, i když už žádnou neměl. Ale i proto věděl, co se patří.
Já se snažil dělat všechno, jako obvykle. Dokonce jsem si přibral i nějakou práci navíc jen proto, abych neměl čas myslet na Raye.
Ale pořád mi v hlavě zněla jeho slova. Pořád jsem to slyšel. A kdykoliv jsem se na chvíli zastavil, okamžitě se mi vybavovaly vzpomínky na naší vesnici a na to, jak jsme tam spolu prožili několik nádherných týdnů.
Bylo mi stále teskno, protože jsem ho neměl vedle sebe, nemohl jsem s ním být, i přesto jsem se cítil zas o něco lépe. Byla to známka toho, že se s tím vším srovnávám. A možná to i jednou překonám. Stále budu Raye milovat, ale nebudu už tak strádat. Nesmím. Musím se dát do pořádku…
Když jsem ho pak další den zahlédl, jak vchází k Faileonovi na kliniku, okamžitě jsem se schoval, abychom na sebe nenarazili, a neudělal mu v hlavě ještě větší nepořádek. A udělal jsem to i kvůli sobě, abych se zbytečně netrápil.
„Zvládneš to,“ pochválil mě Dino, a pohladil po vlasech, když jsem zpoza záclony sledoval, jak Ray a Caleb odchází a nastupují do auta.
Jen jsem přikývl, ale nic na to neřekl.
A pak přišel ten den, kdy jsme měli jít na tu večeři. Dino upekl ten nejlepší koláč, který uměl. Doslechl se, že Calleo miluje sladké, skoro stejně jako já. A tak jsme jim jeden donesli.
Bylo v nich mé oblíbené ovoce, a když viděl můj pohled, když ho předával Calleovi, musel se usmát.
„Hele, hlavně ho nesněz celý sám, ano? A neslintej nad ním tolik,“ zašeptal mi do ucha, když jsme se usadili ke stolu.
„Ještě přijdou hosté,“ vstal Matteo a začal chystat na stůl.
„Už jsou na cestě,“ zavětřil a spokojeně se zatvářil.
Chtěl jsem utéct, když vzápětí zazvonil zvonek, a za další dvě vteřiny se ve dveřích ukázal Caleb s Rayem. Chtěl jsem opravdu utéct. Dino jen tiše zavrčel, a nevraživě se podíval na Mattea a Callea.
Měli v tom prsty. Určitě to spunktovali oni dva. A nevěděli ani pořádně, do čeho jdou.
Já byl na rozervání, třásl jsem se, schoval jsem ruce pod stůl, aby to nebylo vidět. Snažil jsem se svou vílí podstatu udržet na uzdě, ale přesto se má vůně lehce roznesla po kuchyni. Nedokázal jsem se v Rayově přítomnosti ovládat. Ale musel jsem se tvářit, jako že je to normální návštěva u nových přátel.
„Dal bych si ten koláč!“ vyhrkl jsem a podíval se na ten, co upekl Dino.
Raymond
Stiskl jsem k sobě rty a nasraně se na Callea podíval.
Ten jen pokrčil rameny a koutkem oka jsem zahlédl, jak se Matteo blbě kření.
O co tady, sakra, šlo?
Z dalšího přemýšlení nebo jakékoliv otázky mě vyrušil ten kluk, Feon, jak jsem se dozvěděl, který si žádal kus koláče.
Popravdě, musel jsem si chtě, nechtě přiznat, že je vážně roztomilý, když je nervózní a musel se usmát, když jsem ho viděl, jak do sebe láduje koláč, div se nezadusil.
Zatímco Calleo vyzpovídal Dina, Matteo se začal zajímat o Feona a o chvilku později se k nim připojil i Caleb.
Já jen seděl, poslouchal, občas odpověděl na otázku, a přistihl se, že se dost často na Feona dívám.
Ale nebylo to způsobeno jen jeho krásou, ale jako by mě něco nutilo.
Měl jsem dojem, že jsem ho už někde viděl.
Že mi něco uniká, a taky…
I když se usmíval, připadal mi strašně smutný, a z nějakého důvodu mi z toho bylo těžko.
Chtěl jsem vidět jeho úsměv, chtěl jsem vidět jeho radost, chtěl jsem…
Mé myšlenky mě zase polekaly a já se vrátil zpátky na zem.
„Půjdeme Calebe,“ zvedl jsem se a dotkl se Calebova ramene.
„Už? Proč? Jsou vážně fajn. Víš o tom, že Feon je taky z Anglie? Jeho vesnice je ve Skotsku! Dokonce nedaleko od tebe! Můžete-“
Co můžeme, jsem se už nedozvěděl, protože mou hlavou znovu projela ta šílená zuřivá bolest, až jsem vykřikl, a kdybych se jednou rukou nezapřel o stůl, skončil bych na zemi.
„Ray! Ray!“ uslyšel jsem Caleba a zahlédl, jak se zvedá i Matteo, Calleo a ten Dino.
A pohled na něj a na toho Feona ve mně vzbudil hněv.
„Jsem v pohodě!“ odstrčil jsem Caleba.
„Nevím, kdo jste, a co tu chcete. Nevím, jaké máte úmysly, ale od chvíle, co jsem vás potkal, jde všechno do hajzlu! Můžete klidně všechny oblbnout svými řečičkami a svým vzhledem, ale já přijdu na to, co tu chcete, a pak si vás podám!“ zasyčel jsem na ty dva vztekle, popadl Caleba za paži a nasraně odkráčel.
„Hej! Ray! Večeře ještě-“ zastavil mě Calleo, ale ani jeho jsem se tentokrát nezalekl.
„Ty jdi taky do hajzlu! A příště už nic podobného nedělej!“ vyjel jsem po něm, a než za námi zapadly hlavní dveře, zaslechl jsem, jak nejspíš Matteovi říká, že to bude těžší, než čekali.
Po menší hádce, kdy mi Caleb doslova vyrval klíče v ruce, jsem ho nakonec nechal řídit, a až po příjezdu domů jsem se uklidnil.
A z nějakého důvodu mě přepadl smutek z toho, že jsem na ně křičel.
Feon
Snažil jsem se tvářit, jako bych byl nad věcí a jen jsem se potkal s novými známými.
Ale přesto jsem nervozitu nedokázal skrýt. Tak jsem se aspoň cpal koláčem, abych se něčím zabavil a nemyslel na to, že přede mnou sedí láska mého života.
Ani nevím, co všechno se mě Matteo a Caleb ptali. Vím jen, že jsem odpovídal tak nějak automaticky, až do chvíle, kdy Ray zakřičel.
Věděl jsem, co se s ním děje. Už jsem to zažil, když se mu vracely vzpomínky u nás ve vesnici.
Ale to, co udělal potom… Na to jsem rozhodně připravený nebyl.
Jen jsem seděl a díval se na něho. Až do poslední chvíle jsem bránil slzám. Ale ve chvíli, kdy se za ním zabouchly dveře, jsem to nevydržel.
Tak moc to bolelo. Tak hodně, že jsem se postavil a chtěl jít pryč. Nechtěl jsem tu být. Chtěl jsem odejít, schovat se, vrátit se do Skotska. Cokoliv, jen ne to, dívat se na rozzlobeného Raye, na jeho zlost vůči mně... Věděl jsem, že si nevzpomíná, že je zmatený, přesto mě jeho slova zasáhla hodně hluboko a hodně bolestivě. Ve chvíli, kdy jsem udělal první krok, chytl jsem se stolu, začal překotně dýchat. Na její desku dopadaly slzy skoro proudem, a nebyl jsem schopen nic pořádně říct.
„Feone!“ chytl mě Dino a chtěl mě posadit.
Ale já jen zalapal po dechu a vzápětí se zhroutil do jeho náruče, s Rayovým jménem na rtech.
Raymond
Ten večer jsem ani neměl chuť na sex.
Naštěstí to Caleb chápal a nechal mě být, i když jsem viděl, že si dělá starosti.
Druhý den musel ale k jednomu případu, a já tak zůstal doma sám, protože mě Alexander, který se o všem nějakým způsobem dozvěděl – vlkodlaci jsou neuvěřitelné drbny – odmítal kamkoliv pustit.
Neměl jsem co na práci, a tak nějak mi začalo být i dost líto toho, co jsem včera udělal.
Když jsem odjížděl z Anglie, přísahal jsem, že už se nenechám pohltit zlobou. Že už nebudu ten hajzl jako dřív.
Odpoledne jsem proto nasedl do auta a vydal se na kliniku.
Doufal jsem, že tam na Feona narazím, a taky na Faileona, protože se mi zdálo, že on ví víc, než mi doposud tvrdil.
Jenže tam ani jeden nebyl, nebo se mi jednoduše vyhýbali. Teda Faileon tam nebyl, tomu jsem věřil, ale Feon se mi nejspíš vyhýbal.
Zrovna jsem si to mířil ven, kdy jsem v chodbě zahlédl toho Dina.
„Hej! Počkej!“ křikl jsem a rychle ho doběhl, než zmizel za dveřmi jednoho pokoje.
Zamračil se na mě a vypadalo to, že není moc rád, že mě vidí, i když měl v očích pořád ten smutek.
„Hledám… hledám toho kluka. Feona. Rád bych… se mu omluvil,“ zamumlal jsem.
„Není tady. Má práci s Faileonem,“ odpověděl trochu odměřeně a chystal se odejít.
„Počkej! Vím, že něco skrýváte!“ zastavil jsem ho rychle. „Vím to. Cítím to. Ale… z nějakého důvodu vím, že nejste zlí. Jen prostě… rád bych, kdyby mi někdo konečně vysvětlil, co se tu děje.“
„Na to se budeš muset zeptat Feona, pokud ti bude chtít odpovědět. A teď… mám práci,“ odsekl Dino, a než jsem se vzpamatoval, zabouchl mi dveře před nosem.
Odcházel jsem domů trochu rozladěný a veškerá frustrace a nemožnost pochopit celou situaci se večer odrazila na sexu s Calebem, který druhý den ráno vstával celý rozlámaný.
Feon
Když jsem se probral, byl jsem v posteli, kterou jsem neznal. A byla cítit vlkodlakem i upírem.
Jakmile mi to došlo, hned jsem si vzpomněl na to, co se stalo, a kde nejspíš jsem.
Tady se to všechno pokazilo. Oni to možná nemysleli zle, nemohli tušit, jak Ray zareaguje. A tak jsem se na ně ani nemohl zlobit.
I přesto, že mě přemlouvali, abych zůstal, chtěl jsem odejít.
A tak jsme odešli, avšak ne domů, ale rovnou na kliniku, kde jsem se cítil lépe.
Ráno mi ale dobře moc nebylo. To, co se stalo den předtím, mě zasáhlo daleko víc, než jsem si myslel, a tak jsem na doporučení Faileona a Elizabeth zůstal raději v posteli.
Trápil jsem se, plakal jsem, ale mohl jsem si za to sám.
Měl jsem zůstat v rodné vesnici. Neměl jsem tu vůbec jezdit.
Ale když mě mé srdce za ním stále tak táhne…
A později, když jsem ho slyšel mluvit na chodbě s Dinem…
Zlatý Dino kvůli mně lhal. Vážně se o mě stará jako otec. Věděl, jak na tom jsem, a že setkání s Rayem by nejspíš nepřineslo úlevu, ale další dávku trápení.
Budu muset pouvažovat, jestli tu zůstat, nebo odjet.
Vážně tohle nedokážu dlouho snášet. Musím dojet.
Jenže…
Nechci. Chci zůstat, blízko něj…
Raymond
Dalších pár dní uteklo ani nevím jak.
Feona ani Dina jsem už nepotkal, Faileonovu kliniku znovu nenavštívil, vrátil jsem se do práce a začal fungovat jako dřív. Teda aspoň navenek.
Uvnitř mě pořád něco užíralo, začal jsem vyhledávat samotu, vyhýbal se Calebovi i ostatním, a kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem ty stříbrné vlasy, rty, šeptající mé jméno, oči jako lesní tůňky.
Z nějakého důvodu mě trápilo to, že jsem mu ublížil, a cítil jsem smutek, aniž bych věděl proč.
A tak, abych na to myslel co nejmíň, řešil jsem to jediným možným způsobem.
Prací.
Bral jsem i zakázky navíc, i když se to některým nelíbilo.
„Ray, počkej!“ zastavil mě jednoho dne Alexander, který se vrátil z Kanady, kde spolu s Loganem a Jaelem prověřovali údajné stopy Yettiho.
„Alexi, chvátám. Mám práci,“ odbyl jsem ho mávnutím ruky a skoro se ani nezastavil.
„Právě proto chci s tebou mluvit,“ chytl mě za paži a natočil k sobě.
Čekal jsem, že bude mít soucitný pohled, jako všichni ostatní, ale on byl… naštvaný.
„Jestli se chceš nechat zabít, fajn! Vím, že jsi na tvrdou práci zvyklý, ale nejsi robot! Nevím, co se tu přesně děje, ještě jsem neměl možnost si s Willem pořádně promluvit, ale to, co vím, je, že všem přiděláváš starosti! A hlavně Calebovi! A neříkej, že je to tvoje starost a máme tě nechat být! Kruci, Ray, viděl jsem za svůj život hodně bolesti a trápení, a nechci, aby to znovu potkalo někoho, koho považuji za přítele. Uber, prosím, trochu, ano? Pokusím se od Willa zjistit všechno a promluvíme si o tom, ano?“ poslední slova už pronesl trochu klidněji a poplácal mě po rameni.
Když jsem se díval do jeho očí, trochu jsem se zastyděl.
On a William… Nikdo netrpěl víc, jako oni, a já tu řeším takovou hloupost.
„Dobře. Pokusím se zvolnit. Ale už jsem vzal jednu práci. Jak ji dodělám, pokusím se dát dohromady,“ zabručel jsem a povzdechl si.
Alexander mi pocuchal vlasy jako malému klukovi, zazubil se, a pak po rozloučení odešel.
Já chvilku ještě zůstal stát a přemýšlel, co udělám dál.
Práci jsem přijal, a tu dodělám. Ale potom…
Sejdu se s Faileonem, Feonem a Dinem, a donutím je, říct mi pravdu, protože oni vědí víc, než říkají, a já prostě chci vědět, na čem jsem, jinak se z toho zblázním. A musel jsem uznat, že Alex měl pravdu.
Teď už jsem nebyl sám. A nechtěl jsem, aby si o mě ostatní dělali starost.
Feon
Začínal jsem vážně uvažovat, že bych odjel. I když jsem nechtěl. I když mě tu drželo to neviditelné pouto.
„Tak se rozhodni, Feone,“ zamračil se na mě Dino. „Kdykoliv se můžeme vrátit. Faileon si někoho najde, o to se bát nemusíš. Ale jednou řekneš, že chceš odjet, a za další hodinu zas že ne. Tak jak to bude?“
Odevzdaně jsem se posadil na postel, a složil ruce na klíně.
Vážně jsem nevěděl. Opravdu jsem byl v koncích.
„Proč mu to neřekneš? Když mu to řekneš, může si vzpomenout. Aspoň rychleji než teď.“
„Nemůžu, Dino,“ povzdechl jsem si. „Nemůžu a ani nechci. Pokud si má vzpomenout, tak sám. A navíc… Má přítele a nejspíš ho i miluje.“
„A co když ne? Co když je to jen něco, co nahradilo tebe? Co když si to ani neuvědomuje a pořád miluje tebe?“ nedal se odbít Dino.
„Pokud to tak je, pak je mi líto Caleba,“ posmutněl jsem. „A pokud to tak je, pak to znamená, že někde uvnitř svého srdce mě stále má a vzpomene si. Dino, prosím, dost… Já… já nechci se o tom už bavit. Potřebuji jít ven. Někam do lesa, pročistit si hlavu.“
Podíval jsem se přes okno ven. Bylo chvíli po poledni, a slunce příjemně ještě hřálo. Chtěl jsem jít do přírody. Tady, i když je tu na klinice hezky a jiné než ve městě, tady to přeci jen je pořád město…
„Vrátím se do večera, nemusíš se bát. Pokud bys měl strach, Faileon mě může najít pomocí kouzla. Nebo ten čaroděj, o kterém mluvili. Myslím, že se jmenuje William nebo tak nějak.“
Svoji práci jsem měl hotovou a další mě čekala až večer, a do té doby jsem chtěl být stejně zpátky. Tak i přes Dinovy protesty jsem vyšel ven na zahradu, změnil se ve světlušku a odletěl jsem ke vzdáleným horám, abych aspoň na chvíli mohl být sám, v přírodě, a mohl si pročistit hlavu.
Raymond
Hned potom, co jsem se vrátil domů, jsem se Calebovi řádně omluvil.
Byl ještě v posteli, když jsem odjížděl, protože na tuhle práci jsem stačil sám a on si potřeboval odpočinout.
Rozloučil jsem se s ním polibkem, a už se docela těšil i na to, až se vrátím zase zpátky.
Musím na to prostě přestat myslet. A hlavně si s těmi třemi promluvit.
Ať mi to pořádně vysvětlí, protože jinak asi zešílím.
Vyhánění skřítků ze zahrady jednoho velmi bohatého páru by byla spíš práce pro Caleba.
Ti malí smradi se prostě nejspíš rozhodli, že mi pěkně zahrají na nervy, a tak, než se mi je podařilo zcela pochytat a poslat do agentury, kde už si s nimi poradí, uběhlo pár hodin a já si zlikvidoval skoro všechny zásoby, co jsem měl u sebe.
Napsal jsem Calebovi rychlou zprávu, že se práce protáhla, a ještě musím zajet na trh, tak ať zatím udělá večeři.
Jako odpověď mi přišla jeho fotka, jak leží nahý na posteli a v ruce svírá svůj penis, prý, že si to bude muset udělat sám, jestli rychle nedorazím.
Jen jsem se uchechtl a zakroutil hlavou.
Rozloučil jsem se s majiteli domu, kteří víc než štědře zaplatili, a pak už jsem nasedl do auta a rozjel se k trhu.
Dorazil jsem tam už za tmy, a doufal, že se to tentokrát obejde bez potíží.
Raději jsem si přes hlavu přetáhl kapuci od mikiny, kdyby si mě náhodou někdo pamatoval, abych zbytečně neprovokoval.
Nezdržoval jsem se a rovnou zamířil tam, kam jsem potřeboval.
Feon
Během pár minut jsem byl v lese. Podle vůně jsem našel studánku uschovanou mezi stromy, kam chodily jen zvířata pít vodu. Posadil jsem se a taky se trochu napil. Voda byla čistá, a velmi dobrá. Chutnala trošku jinak než ta, co je v mé studánce, ale i přesto mě osvěžila.
Už jsem věděl, kam se budu chodit schovávat, a vylívat si své srdce, když mi bude smutno.
Seděl jsem tam docela dlouho. Chvíli seděl, chvíli ležel, pozoroval jsem těch pár malých zvířat, které se přišly napít, a po celou dobu jsem se oddával svým myšlenkám. Opravdu jsem to potřeboval v té hlavě nějak srovnat.
A nakonec, když se slunce sklánělo k západu, jsem vstal, a změněný ve světlušku jsem se vracel zpátky.
Měl jsem jasno. Použiju kouzlo. Ne, na někoho, ale na sebe. A pokud mi to neumožní Faileon, nebo ten druhý čaroděj William, o kterém mluvili, tak to udělám sám. Zbavím se vzpomínek na Raye, a už ho nebudu ničím svazovat.
Tak nějak jsem tušil, že ti dva budou proti, tak jsem se rozhodl si hned opatřit přísady ke svému kouzlu. Nedokážu čarovat jako Elf nebo čaroděj. U mě je to trochu složitější, zvlášť pokud to ještě dobře neumím. A proto jsem ty přísady potřeboval, a já věděl, že je seženu na tržišti.
Cestu tam jsem už znal, a vzhledem k tomu, že jsem byl teď světluška, byl jsem tam ještě, než stihlo slunce zapadnout. Vletěl jsem dovnitř ve chvíli, kdy někdo otevřel vchod, a hned jsem se vevnitř přeměnil do své vílí podoby.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, kývl jsem na ty, co mě poznávali z mé minulé návštěvy, a pak jsem se zaměřil na druhý konec, kde byl ten druid, co měl věci, které se velmi špatně shání.
Musel jsem projít celou halou, v jednu chvíli se mi do cesty připletly nějaké věci a hlouček jiných, a já se musel proplížit kolem stěny.
A to byla chyba. Od teď si už budu pamatovat, že kolem stěny zásadně nemám chodit.
Než jsem se nadál, někdo mě popadl za krk, zacpal mi pusu a táhl mě pryč z haly.
„Nemáš na sobě ochranné kouzlo Elfského prince,“ zaskřehotal mi do ucha nějaký tvor, kterého jsem v tom strachu ani nepoznával. „A to byla chyba.“
Chtěl jsem se vytrhnout, chtěl jsem křičet a skoro se mi to povedlo, ale v tu chvíli mě někdo další udeřil do hlavy a já byl mimo sebe. Jen na malinkou chvilku jsem se ztratil, ale když jsem znovu otevřel oči, ležel jsem na nějakých pytlech, které strašně smrděly, a nade mnou se spokojeně chechtal trpaslík, a hned za ním se objevil kentaur a ork.
A to, co říkali, mi vyrazilo dech.
Dostal jsem takový strach, že jsem nebyl schopen žádné obrany. A i kdybych chtěl použít útočná kouzla, Meona je po mém výstupu ve vesnici uspala na několik let. Byl jsem bezbranný, a nedokázal jsem nikoho zastavit ani ve chvíli, kdy ze mě začali strhávat oblečení…
Raymond
Už jsem měl skoro nakoupeno, když jsem to zaslechl.
„Šukal jsi někdy vílu? Prý je to doslova exploze orgasmu. A on je navíc tak sexy! Určitě má těsnou dírku a já už se nemůžu dočkat, až mu ho tam vrazím!“
Vyhlédl jsem zpoza stánku a zahlédl jednoho orka a kentaura, jak spěchají někam za roh, kde bylo spíš skladiště, než aby se tam dalo něco kupovat.
Okamžitě se mi sevřelo srdce strašlivou představou, a aniž bych nad tím nějak uvažoval, rozeběhl jsem se za nimi.
Dorazil jsem tam právě v okamžiku, kdy jeden trpaslík, povalil Feona na pytle a snažil se z něj strhat oblečení.
A to jsem si myslel, že už budu mít klid.
„Hej!“ křikl jsem a v běhu vytáhl dýku.
„Dej ty pracky pryč!“ Zařval jsem a vrazil do trpaslíka, až odletěl někam ke zdi.
„To je naše kořist! Vypadni, člověče!“ zavrčel na mě ork a natáhl se po mě svou hnusnou prackou.
Boj netrval moc dlouho. Byl jsem lovec a většina z těch, co chodila na trh, měla jen plnou hubu keců, než aby uměli pořádně bojovat.
„Už je to dobré. Už jsem u tebe. Jsem u tebe, moje krásná vílo,“ zašeptal jsem, klekl si před Feonem a vzal ho do náruče.
Okamžitě se mi tělem rozlilo tak příjemné teplo, a moje srdce jako by...
Vykřikl jsem, když mnou znovu projela šílená bolest hlavy a na chvilku se přestal soustředit.
A to se mi stalo osudným.
„To máš za to, ty lidský červe!“ uslyšel jsem za zády zasyčení a nevěřícně se podíval na bok ze kterého trčel kus šípu.
Mrsknul jsem po tom kentaurovi tím, co mi přišlo pod ruku, a pak se zvedl i s Feonem v náruči.
„Musíme pryč…“ zachrčel jsem.
Ani si nepamatuju, jak jsem se dostal z trhu ven. Až teprve za branou mé tělo řeklo dost a já i s Feonem klesl do trávy.
„Slíbil jsem… že tě ochráním…“ zachrčel jsem, aniž bych přemýšlel nad svými slovy.
Natáhl jsem ruku, pohladil Feona po tváři, a pak se naklonil a krátce ho políbil na rty, jako by to byla naprostá samozřejmost.
Moje mysl bojovala stejně jako tělo. Měl jsem tolik otázek. Chtěl jsem vědět, proč dělám, co dělám, ale nakonec mi jen hlava klesla na Feonovu hruď a všechno potemnělo…
Feon
Do očí mi hrkly slzy, jak jsem se cítil bezmocně. Představa toho, co se mnou chtějí udělat, mě doslova rvala na kusy. Já nemůžu… nemůžu… Já patřím jen mému Lionelovi!
Snažil jsem se křičet, šermoval jsem rukama, ale nepomohlo nic. Až v jednu chvíli mi najednou trpaslík zmizel z očí a vzápětí jsem zaslechl jeho výkřik. A došlo mi, že ten hlas před momentem, ten, který zakřičel, aby dali ze mě pracky pryč, patřil Raymondovi.
Jen, co jsem se trochu vzpamatoval, vyhrabal jsem se aspoň do sedu, ale v tu samou chvíli už u mě byl Ray a vzal mě do náruče.
Nevím, co jsem cítil víc. Jestli stále ten strach, úlevu, nebo štěstí, když na mě promluvil. Bylo mi v tu chvíli jedno, jestli to je jen záblesk, nebo se mu vzpomínky zcela vrátily. Teď mě držel v náruči…
Zahleděl jsem se do jeho krásných očí, chtěl jsem ho obejmout, ale vykřikl bolestí a vzápětí znovu.
Kentaur, který na něj vystřelil z luku, nedopadl nejlépe. Ale konečně jim došlo, že by raději měli zmizet.
„Ray! Lioneli!“ vykřikl jsem, když mě vynesl ven a pak klesl do trávy.
„Raymonde! Prosím!“
Nevěděl jsem, jestli ten šíp není třeba otrávený. Netušil jsem, jak moc ho to zranilo, a neodvažoval jsem se ho vytáhnout. Byl jsem daleko od kliniky a nedokázal bych ho odnést takový kus ani s kouzlem.
Strašně jsem se o Raye bál. Úplně jsem už zapomněl na svůj vlastní strach, teď jsem měl jen před očima jeho.
Bezradně jsem se rozhlédl kolem sebe. Nikoho jsem neznal a každý se nám vyhýbal obloukem…
„Lioneli, vydrž, prosím,“ na moment jsem se k němu sklonil a opřel se čelem o jeho.
Když sebou mírně cuknu, hned jsem se narovnal. Smočil jsem prsty v jeho krvi a namaloval na zem malý symbol, na který jsem přiložil dlaŇ a zavřel oči.
Mé malé přivolávací kouzlo, a doufal jsem, že Faielon vyslyší mé volání.
„Co se děje?“ ozval se za mnou jeho hlas asi po pěti vteřinách mého zoufalého volání.
Prudce jsem se otočil, ale hned jsem ukázal na Raye.
„Zranil ho kentaur, zachraň ho prosím. Já… nedokážu ho odnést tak daleko… nemám s sebou nic na ošetření… Faileone! Nesmí umřít, prosím!“ spustily se mi slzy z očí a celý jsem se roztřásl, když to na mě všechno padlo s jeho příchodem.
Faileon nic neřekl, podebral Raye do náruče a se slovy, že se mám hned vrátit, že bude potřebovat pomoc, zmizel, aniž by se ozval jakýkoliv, třeba i tichý zvuk.
Raymond
Probralo mě mírné cuknutí, a když jsem pootevřel oči, zjistil jsem, že mě Faileon právě pokládá do postele nejspíš na své klinice.
Slyšel jsem, jak někomu něco říká, ale slovům jsem nerozuměl.
„Feo… ne…“ zachraptěl jsem a místo Faileona jsem teď viděl tu moji krásnou vílu.
Natáhl jsem ruku, abych se ho dotkl, ale ta mi hned byla zatlačena zpátky dolů.
„Klid, Raymonde. Dám ti něco na utišení bolesti a Feon je v pořádku,“ uslyšel jsem Faileonův hlas a znovu uviděl jeho tvář.
Proč se mi vybavuje tvář té víly? Proč jsem ho tak moc chtěl zachránit? A proč jsem cítil uvolnění a ten hřejivý pocit, když jsem ho sevřel v náruči?
Ani nevím, jestli jsem znovu odpadl, nebo jsem se ani neprobudil a všechno to byl jen sen, ale najednou jsem byl znovu v Anglii.
Slyšel jsem krásný smích, líbezný hlas volající mé jméno, a pak spatřil toho, pro kterého mé srdce bilo.
Myslel jsem, že mi pukne hlava, a připadal si jako na kolotoči, kterÝ se točí extrémní rychlostí.
Vzpomínky se přelévaly jedna přes druhou, tříštily se a zase ucelovaly. Byly jako rozbouřené moře, které nabíralo na síle a nedovolilo mi odpočinek.
A pak, jako kdyby někdo přestřihl nit, všechno skončilo. Všechno utichlo. Všechno zčernalo.
Má poslední slova, která zakřičel proti tomu vzbouřenému moři byla…
'Miluju tě, Feone…“
Feon
Asi minutu mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a konečně se mohl postavit. Má přeměna do světlušky se mi tentokráte povedla až na podruhé, jak jsem byl celý roztřesený a vystresovaný.
Bál jsem se o Raye, a to mě svazovalo jako neviditelné provazy. Měl jsem pocit, jako bych byl z olova, a ani má křídla mě nedokážou unést.
Nevím, kolik uběhlo času, než jsem se dostal na kliniku. A i když mě se to zdálo dlouho, tak to tak zřejmě nebylo.
Faileon právě vytahoval Rayovi šíp z boku a chystal se ho ošetřit.
Změnil jsem se zpátky ve vílu, rychle si umyl ruce a přiběhl k posteli, na které Ray ležel.
Dělal jsem všechno, co mi Faileon řekl, a celou dobu přitom sledoval mého Lionela, jak trpí.
Jen jsem nevěděl, co ho trápí a bolí víc. Jestli ta rána v boku, kterou musel Faileon očistit nějakým speciálním roztokem, protože ten šíp byl opravdu v něčem namočený, anebo jestli ho víc bolelo to, jak se mu nejspíš vracely vzpomínky.
Stejně jako tenkrát v Anglii, i teď jsem to cítil. Věděl jsem, co se mu v hlavě děje, ale netušil jsem, co všechno si vybaví, a jestli si znovu vzpomene, až se probudí.
„Feone! Feone! No tak!“ drcl do mě Dino, který zaslechl, že se něco děje a rychle přiběhl, aby mě zkontroloval. „Feone! Vzpamatuj se!“
Pohlédl jsem na něho jako na nějaký přízrak, který se tu zčistajasna objevil. A teprve v ten moment, kdy mě klepl prsty po hlavě, jsem se vzpamatoval.
„Napadli mě! Na trhu. Ray… on… zachránil mě…“ znovu jsem se rozvzlykal, a mou pomoc musela nahradit Elizabeth, protože se mi opět roztřásly ruce tak moc, že mi věci padaly na zem.
„Kdo mu to udělal! Kdo se opovážil na tebe sáhnout!“ zařval Dino rozzuřeně, až ho musel Faileon okřiknout.
Popadl jsem ho za loket a vytáhl ho na chodbu. Řekl jsem mu ve zkratce, co se stalo a kdo to byl, dostal jsem seřváno, že jsem tam vůbec šel bez ochrany, ale pak mě Dino sevřel ve svých silných pažích.
„To si s nimi ještě vyřídím!“ řekl už o dost tišeji. „Zajdu za Calleem a Mattem, oni tu skoro všechny znají. Tak by mi mohli je pomoct najít.“
„Dino, prosím… Nech je…“ vymanil jsem se z jeho objetí. „Raději… Chtěl jsem tě poprosit… Požádej Callea, aby sem přivedl Caleba, Rayova přítele. Měl by vědět, co se stalo.“
Dino se na mě nechápavě podíval, ale když jsem si stál na svým, nakonec zavrčel, že teda jo, ale ty tři si stejně podá. A vzápětí zmizel.
Já jsem se vrátil zpátky do pokoje, kde se Elizabeth chystala obvázat Rayovi ošetřenou ránu.
„Udělám to. Jsem už v pohodě,“ vzal jsem ji obvaz z ruky, počkal až ustoupí, a pak jsem si přisedl, a zatímco ho Faileon přidržoval, já mu obvazoval ránu.