O dva roky později
Raymond
Zase přišel.
Ten sen.
Ty oči jako lesní tůňka.
Ta lákavá vůně.
Jemná pokožka.
Stříbrné vlasy.
Poslední týden za mnou ve snu chodil často. Nevím, kdo to byl, ale cítil jsem, že bych ho měl znát.
Pokaždé se objevil, natáhl ruku, řekl něco, čemu jsem nerozuměl a sen skončil. I když jsem se snažil ho dozdát, nikdy jsem se nedostal dál.
Se zabručením jsem se probudil a zamrkal. Otočil jsem hlavu k oknu a skrz žaluzie viděl, že začíná svítat.
„Hej,“ ozvalo se vedle mě zašeptání, „zdá se mi to nebo se ti poslední dobou zdá o někom jiném, i když máš vedle sebe někoho tak sexy, jako jsem já?“
Otočil jsem hlavu a střetl se s pohledem hnědých očí.
Vzápětí jsem byl bez pokrývky, a můj milenec, přítel a partner v jednom si mě bez skrupulí osedlal.
„Calebe!“ zachraptěl jsem táhle a užíval si jeho sexy tanec, který mi vždy rozproudil krev v těle.
Rázem jsem zapomněl na všechno kolem, a tak jak začal trápit on mě, tak jsem na konci trápil já jeho, když jsem ho povalil na záda a jeho zadeček si bral tak, jak to měl nejraději.
Za ty dva roky, co jsme byli spolu, potom, co jsem se z Anglie odstěhoval do Států, konkrétně do Portlandu, kde jsem přes konexe našel agenturu, která se zabývala jinými bytostmi, jsem se naučil, že Caleba nejlépe uspokojím pěkně rychlých a tvrdým sexem.
Ostatně, nebylo se čemu divit, když jeho úplně první milenec a řekněme učitel byl vlkodlak.
A ne ledajaký.
Caleb do něj byl nějakou dobu zamilovaný, ale poté, co jsem mu při jedné akci zachránil život, opili jsme se spolu, a pak vyspali, přišel vztah tak nějak sám od sebe.
Myslím, že největší radost z toho měl asi Calleův přítel Matteo, což byl upír.
Jo, když jsem se přestěhoval a začal v agentuře pracovat, i přesto, co jsem v Anglii viděl a zažil, tady jsem si připadal jako žabař.
Bylo to tu úplně jiné. Pohled na nelidské bytosti byl úplně jiný.
Zpočátku jsem měl obavy. Ale pak jsem poznal Alexandera, jeho přítele Williama, jejich známé Faileona a Andrewa, stejně jako vlkodlaka Callea a jeho milence Mattea.
No, a snad tomu osud chtěl, při jedné své akci jsem narazil na Jaela, Logana a jeho bratra Caleba.
Byl divoký, vášnivý, svůj, úplně přesný opak svého bratra, a prostě si mě získal.
„Miluju tě!“ vykřikl Caleb, když došel ke svému vrcholu, a já v tu chvíli začal plnit jeho zadeček.
Svalil jsem se na něj, s jeho rukama a nohama omotanýma kolem mého těla, a snažil se vydýchat tu zběsilou jízdu.
„Na tohle… už začínám být trochu starý,“ zachraptěl jsem, a pak se přitiskl na Calebovy rty.
„Ale prosím tě, dědku jeden,“ zasmál se Caleb, pohladil mě, a pak se vykroutil z mého sevření.
Doklekl na postel, podíval se na mě přes rameno a prsty si roztáhl půlky od sebe.
„Neříkej mi, že tohle nechceš, hm? Jestli se na to necítíš, budu si to muset začít dělat-“
Nenechal jsem ho domluvit. Slova se změnila ve výkřik, když jsem ten jeho zadeček propleskl, dokud nebyl celý rudý.
A vzápětí jsem do něj znovu prudce najel, protože tomuhle se nedalo odolat.
Už jsem cítil, že nemám daleko k tomu, abych znovu naplnil Calebův zadeček, když jsem koutkem oka zahlédl pohyb.
„Calle...o...“ zachrčel jsem, ale už nedokázal přestat.
„Klepal jsem, ale očividně mě nikdo neslyšel. Klidně to dokonči, je na vás úžasný pohled, navíc vím, jak Calebova dírka dokáže jednoho pěkně rozpálit,“ olízl si rty, hrábnul rukou do svého rozkroku a já už to nevydržel.
„Kurva…“ zasyčel jsem a na moment zvrátil hlavu, jak moc mě to vzalo.
Cítil jsem, jak se Caleb pode mnou chvěje, třese, sténá a stahuje, když i on začal kropit prostěradlo pod sebou.
Když jsem byl znovu schopen vnímat, zvedl jsem Caleba k sobě do náruče a zadíval se na Callea.
„Něco jako soukromí vám nic neříká?!“ zaprskal jsem a zamračil se.
Calleo si odfrkl a protočil očima.
„Si nějaký puritán nebo co? Jsme rodina, kurva. Kromě toho jsem už se všema šukal, nebo viděl všechny, jak spolu šukají, takže nevím, proč bys měl být výjimka.“
Proč mi to znělo, jakoby se tím chlubil?
Povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou a políbil Caleba.
„A co teda chceš? Jenom se podívat asi ne.“
„Myslím, že se v Portlandu objevil někdo ze tvé minulosti…“
Feon
Dlouho jsem se vzpamatovával ze své bolesti. A i když jsem pak už o něco později dokázal fungovat jako dřív, přesto jsem nebyl jako dřív. Často jsem se budil ze snu a volal jsem Rayovo jméno. Plakal jsem, bolelo mě na hrudi, a myslel jsem, že mé srdce už dlouho nevydrží.
Dino, který se už na to nemohl dívat, mě vzal k sobě a můj dům nechal strhnout, aby mi vůbec nic Raye nepřipomínalo. Ani ta nádherná koupelna, kterou pro mne a pro něj s Rayem postavili.
Vzal jsem si z domu jen pár věcí. Všechno ostatní zůstalo tam. Co se nestalo součástí vesnice, to spálil oheň.
Dopis, který mi Ray napsal těsně předtím, než odešel, jsem měl uschovaný v malé truhličce, která stála na nočním stolku vedle mé postele. Dino ji už kolikrát chtěl spálit, ale já mu to zakázal.
A i kdyby se mu to nakonec podařilo, stejně mou lásku k Rayovi nevymaže, a ještě bych byl na něho rozzlobený.
Snažil jsem se potom chovat a žít tak, abych zbytečně nevzbuzoval v ostatních starosti a lítost.
Přesto jsem se čím dál víc uchyloval do samoty ve svém pokoji v Dinově domě, nebo u mé studánky.
I ta se mnou sdílela mou bolest. Voda byla stále čistá a průzračná, avšak tráva a lesní kvítí kolem ní chřadlo.
Jen s Ronym jsem měl tajnou úmluvu, že mi zkusí Raye najít, zjisti o něm cokoliv, co by mě ujistilo, že je naživu. Ale to, že žije, mi nemusel říkat. Věděl bych, kdyby umřel, protože já bych nejspíš umřel s ním.
A pak přišel ten den.
Našel ho.
Pamatuji si, že se mezi Ronym a Dinem strhla hádka. Měl jsem už strach, že se do sebe bratři pustí a prostě se rozkoušou a rozsápou. Dino mu vyčítal, že se do toho vůbec nechal ukecat, že to měl nechat být. Ale Rony si stál za svým. Říkal, že prostě nemohl vidět, jak chřadnu, a dobře si všiml i toho, jak umírá i má studánka. A zjistil, že Ray odešel za moře. Do Ameriky. To proto ho nemohl tak dlouho najít, a já se s ním nedokázal spojit.
Nevím, kdo tenkrát byl překvapený víc, jestli já nebo Dino, když Rony zmínil mou studánku. Nikdo o ní nevěděl, kromě Raymonda a Dina.
Nakonec, po několika dnech přemlouvání, odrazování a nadávek, jsme se já a Dino sbalili a rozloučili s celou vesnicí.
Bylo mi smutno, že ji opouštím. Ale mé srdce, které celou tu dobu bolelo, krvácelo pro mého Raye, mě za ním prostě táhlo. A Dino mě nechtěl nechat jít samotného.
Rony přislíbil, že bude hlídat mou studánku, a kdyby se něco stalo, že se s námi okamžitě spojí.
Loučení se všemi ve vesnici bylo srdceryvné, smutné a plné slz. Ale slíbil jsem, že se ukážu kdykoliv to bude možné.
Byl jsem jak v jiném světě, když jsme přistáli na letišti v Portlandu. Pořád jsem byl roztřesený z letadla, jak jsem měl strach, že ten velký stroj s námi spadne do moře. A když jsme vyšli před letiště, měl jsem oči navrch hlavy, kolik tu bylo lidí.
Bylo tu na mě až moc přelidněno, tak jsme si pronajali malý domek na tichém předměstí, kde jsme se usadili.
Byl to už nějaký ten týden, co jsme tu byli. Dino začal pracovat na čerpací stanici a já také, aby mě měl pod dohledem. Všichni si mysleli, že on je můj otec, a tak jsme to i nechali.
A když jsme nepracovali, tak jsme pátrali po jakékoliv zmínce po Rayovi.
Raymond
Calleova slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom, co odešel, a já se s Calebem taky vyhrabal ven.
Prý se na mě někdo ptal.
A hodně. Jako by mě někdo hledal.
Ale kdo?
Byl jsem si jistý, že jsem v Anglii nikoho nezanechal.
Organizace byla sice velká, samozřejmě, že jsem se nedokázal vypořádat se všema, ale potom, co jsem vyhodil do povětří jednu z jejich základen jsme došli k jistému příměří.
Navíc museli vědět, že pracuju pro jinou agenturu, a poštvat si proti sobě někoho z Ameriky by nenapadlo ani je.
Možná mě hledal některý z bývalých milenců?
Měl jsem jich v minulosti poměrně hodně, ale nikomu jsem nic neslíbil a všechno to skončilo většinou jen u jedné noci.
Přesto jsem měl pocit, že mi uniká něco důležitého.
Nakonec jsem to ale hodil za hlavu, protože nás čekala práce.
„Nasedej. Ještě musím zajet pro benzin ať nezůstaneme někde viset. Včera jsem to kvůli někomu totiž nestihl,“ plácl jsem Caleba po zadku a vlepil mu rychlý polibek.
Ten se mě na oplátku pokusil kousnout, ale já mu se smíchem uhnul, a pak už nasedl do auta.
Bydleli jsme kousek od centra města tak, abychom to měli blízko do práce a k Williamovi domů, kde se většinou konaly naše porady, pokud šlo o něco závažného.
Měli jsme poměrně malý domek, ale útulný a střídmě zařízený.
Jediné, co mi chybělo byla pořádná garáž a zahrada. Už jsem měl vyhlédnutý nový dům ke koupi, ale zatím nebyl čas to s Calebem probrat.
Jel jsem k jednomu malému předměstí, kde jsme měli prošetřit jedno zvláštní úmrtí, které mohl mít na svědomí ghoul nebo zombie.
Jednu takovou epidemii jsem už zažil. Zhruba před půl rokem, kdy se téměř polovina obyvatel díky jednomu prokletí změnila v nemyslící zrůdy.
Naštěstí tu byl Fai a jeho elfská moc, ale po úkolu se mi svěřil, že už mu to začíná přerůstat přes hlavu. Jenže někoho schopného k ruce, kdo by zvládal ošetřovat jiné, bylo těžké najít.
„Chceš něco koupit?“ otočil jsem se na Caleba, když jsme zastavili na benzín.
„Překvap mě,“ mrkl na mě a já jen pokrčil rameny.
Vystoupil jsem, natankoval, a pak vešel do krámu, abych něco koupil a zaplatil.
Věděl jsem, co má Caleb rád, a tak netrvalo dlouho a já odcházel z pěti balíčky gumových bonbónů.
Docela mě překvapilo, že dnes je tu obsluha zase jiná, nějaký kluk a chlápek, ale asi tohle nebyla práce, kterou by dělal každý.
Nebyla to ale moje starost. Když jsem však vyšel ven, zamračil jsem se.
Caleb stál opřený o kapotu auta a kouřil.
„Víš, že to nemám rád. Chutnáš pak jako popelník. A taky… tady se nekouří,“ vytrhl jsem mu cigaretu z pusy, zamáčkl ji a hodil do koše.
„Prostě jsem měl chuť,“ pokrčil Caleb rameny a omluvně se na mě zadíval.
Tomu jeho pohledu prostě nešlo odolat, a tak měl za chvilku můj jazyk ve své puse, a já jeho nohy pomalu omotané kolem pasu.
„Klídek. Jsme na veřejnosti,“ zachraptěl jsem, když jsme se konečně odtrhli. „A čeká nás práce. Teprve pak může být zábava.“
Pustil jsem ho, hodil mu bonbóny, a pak ho pleskl po zadku.
„Miluju tě. Jsi úžasný,“ vydechl Caleb, zavěsil se mi ještě jednou rukou kolem krku a vtiskl mi krátký polibek, než mě pustil, a pak nasedl.
Jen jsem se usmál a pokrčil rameny.
Jo, tohle se poslouchalo dobře.
Za chvilku už jsme mířili směrem k domu, kde se stala ta údajná podivná nehoda, zatímco se Caleb ládoval bonbóny.
Feon
Často se stávalo, že jsme narazili na někoho, kdo byl jiný. Divil jsem se, kolik takových tady žije, aniž by se je pokusil někdo zabít. Nepotřebovali mít svou vesnici tak jako my ve Skotsku.
A i kdyby tu nějaká byla, tak tohle byla obrovská země, s velkými a hlubokými lesy, a bylo by snadnější ji schovat než u nás doma.
Jeden večer jsme se dokonce vrátili domů se zprávou, která by nás mohla posunout o kousek dál.
Funguje tady prý nějaká organizace, která se zabývá právě takovými, jako jsme my. Tady jim všeobecně říkají „jiní“. A i když s ní spolupracují i lovci, přesto tu nevládne taková politika jako u nás doma. Lovci jsou najímání, a pokud už někoho zabijí, tak dotyčný je hrozbou nejen pro lidi, ale i pro jiné.
Byl jsem překvapený, když jsem se to doslechl, ale byl jsem rozhodnutý zjistit, kde bych mohl najít někoho z těch, co v této organizaci pracují.
Když jsme druhý den šli do práce, byli jsme domluveni, že jakmile skončíme, zkusíme o té organizaci zjistit něco blíže.
Jenže se stalo něco, s čím jsme nepočítali. Ani já, ani Dino.
Portland je obrovské město, tak jaké procento náhod určuje to, že se tu potkám s někým, koho usilovně hledám? To procento je velmi malé. A zvlášť, když si to napochoduje rovnou na čerpací stanici, ve které já a Dino pracujeme.
Právě jsem doplňoval zboží do jednoho z regálů, když vešel. Nemusel jsem se ani otáčet a věděl jsem, že je to on. Moje srdce se rozběhlo sprintem, a nemohl jsem se skoro nadechnout. Měl jsem problém se na svých roztřesených nohách zvednout, abych se na něho podíval. Musel jsem se opřít o stěnu, abych se nesvezl znovu na zem.
Jen jsem ho sledoval, jak vybírá bonbóny a pak platí u Dina, který se tvářil, jako by Raye neznal. Sledoval jsem ho, jak vychází ven a míří k autu.
A moje srdce, které šílelo, se skoro zastavilo, když jsem je uviděl. Okamžitě mi vyhrkly slzy do očí, začal jsem sípat, jak jsem nemohl popadnout dech. Dino ke mně okamžitě přiskočil a odnesl mě dozadu, kde mě uložil na malý gauč, který jsme tu měli.
„Uklidni se, Feone. To ještě nic neznamená…“ klekl si ke mně a pohladil mě po vlasech.
„Zapomněl… on… zapomněl…“ vzlykal jsem.
A nedokázal ze sebe vydolovat žádné další slovo. Tohle mě bolelo víc, než když Ray odcházel.
„Na tohle slova nepomůžou,“ ozval se náhle tichý hlas ode dveří.
Dino vyskočil na nohy, ale zůstal stát, a stejně jako já, i on se díval na toho vysokého Elfa, který se tam zničehonic objevil.
Raymond
Z útoku ghoula nebo zombie se nakonec vyklubala černá magie.
Tady pokus o ni. Zavolal jsem Williamovi, protože tohle nebylo v naší kompetenci.
My bojovali rukama a zbraněmi, všechno, co se týkalo magie a nebo druhého světa bylo na Williamovi a Jaelovi.
Ale ten byl teď s Loganem mimo Portland.
Za chvilku se v domě objevil William v doprovodu Alexandera, který ho téměř nikdy nespouštěl z očí.
Byli vážně nádherný pár a ani mě nepřekvapilo, když jsem se dozvěděl, že žijí už několik stovek let. Jejich příběh byl smutný, ale zároveň plný naděje a víry, takže nakonec skončili spolu.
Když jsem si to uvědomil, sevřelo se mi srdce, aniž bych věděl proč.
Zamračil jsem se a pobídl Caleba, abychom mohli odejít a nechali ty dva pracovat.
„Zajedeme ještě něco nakoupit a vezmeme si po zbytek dne volno, co ty na to?“ otočil jsem se v autě na Caleba, který zdatně likvidoval pytlíky s bonbóny.
Ten mi pohled oplatil, ale pak se usmál a přivřel oči.
Tušil jsem, že to nevěstí nic dobrého.
„A co takhle se trochu projít?“ zašeptal a naklonil se ke mně.
Jeho dech byl cítit ovocnou chutí bonbónů a jeho rty byly tak lákavé...
Ani nevím, proč se k tomu vždycky nechám ukecat.
Možná proto, že jsem jako chlap byl ješitný a měl své ego, které mi nedovolovalo, aby si Caleb myslel, že jsem horší milenec než ten vlkodlak?
Ne, že by mi to vadilo.
Sex jsem měl rád na jakýkoliv způsob. Ale občas bych rád i trochu jemnosti a něžnosti.
Kdykoliv jsem se však o něco takového pokusil, Caleb to hned obrátil a já se nedokázal bránit.
Stejně jako teď, když jsem seděl na lavičce v parku, Caleb mi seděl na klíně a já se snažil do něj opatrně a pomalu proniknout.
Snažil. Caleb mě však předběhl a rázně si mě osedlal jako vždy.
Na moment jsem musel zavřít oči, jak mě to smetlo a když jsem je otevřel...
Ty rty, ta tvář, ty oči, sténání, to tělo, které jsem svíral, a do kterého jsem pronikal, vlasy, které mě zašimraly, když se sklonil níž, aby mě pohladil po tváři a jeho rty se setkaly s těmi mými...
'Lioneli…' uslyšel jsem vzdálené zašeptání.
Vykřikl jsem bolestí a škubl s sebou, jak jsem měl na moment pocit, že se mi rozletí hlava.
„Ray! Raymonde! Ray!“
Zaslechl jsem Calebův křik a zmateně zamrkal, když jsem zjistil, že ležím na lavičce a Caleb klečí přede mnou.
„Co se...“
„Vyděsil jsi mě, ty idiote! Strašně moc!“ vzlykl, praštil mě pěstí do hrudi, a pak objal.
Zhluboka jsem se nadechl, pomalu se posadil, a pak si Caleba přitáhl k sobě.
„Omlouvám se. Promiň. Nechtěl jsem. Asi potřebuju dovolenou. Poslední dobou toho na nás bylo moc,“ zašeptal jsem a políbil Caleba do vlasů.
Feon
Dino nejdříve výhružně zavrčel, nepatrně zavětřil a trochu se napjal.
Nedivil jsem se mu. Byli jsme tu v cizím městě a nevěděli jsme, kdo může být náš nepřítel.
„To… je v pořádku… Dino…“ ozval jsem se tichým hlasem a konečně se posadil. „Běž prosím zamknout, ať sem teď nikdo nevejde. Je… on je v pohodě…“
I přes mou slabost, která stále svírala mé tělo, jsem cítil, že toho Elfa se nemusíme bát. A navíc… Kdyby chtěl, bylo by po nás, jen co by vstoupil do krámu.
Dino se na mě a pak na něho ještě jednou podíval, a pak šel raději zamknout krám, aby se mohl hned za námi vrátit.
„Tvoje tělo strádá. Srdce tě bolí ze ztráty,“ přikročil ten Elf blíže a dřepnul si přede mnou. „Nemusíš přede mnou skrývat svou pravou podobu, vílo.“
Položil mi ruku na hlavu a tiše pronesl několik elfských slov. Pocítil jsem částečnou úlevu, a přestal jsem se tolik třást. Příjemné teplo se mi rozlévalo po těle, a uklidňovalo mě, i když to nebylo přesně to, po čem jsem toužil.
„Jmenuji se Faileon, a ten muž venku… Raymond Lionel Shaw, pracuje společně s jeho přítelem Jackem Calebem ve společnosti, která se stará o pořádek mezi lidmi a jinými. Ten Ray… Patřil k tobě, je to tak?“
Udiveně jsem na něho pohlédl a mlčky přikývl.
„Tvé vlasy ztrácejí lesk, a tvé oči také. Povíš mi o tom, co se stalo?“
Dino jen udiveně hleděl. Věděli jsme, jací Elfové jsou, ale tenhle byl výjimečný. Byl jiný. Jako bychom se setkali s králem Elfů…
Řekli jsme mu naši historii. Mé trápení, i Dinovu starost o mně. Řekli jsem mu úplně všechno, a na konci našeho vyprávění mi opět po tváři stékaly slzy, Dino seděl vedle mě a tiskl mou ruku a hladil mě po zádech.
„Tohle kouzlem neodstraním, ledaže bych…“ postavil se Faileon, ale pak zavrtěl hlavou. „Myslím, a věřím že správně, Feone, že nechceš vymazat vzpomínky na svého milého, co?“
Hned jsem zavrtěl hlavou. I kdybych se měl utrápit k smrti, neudělal bych to nikdy.
„Dobrá. Tušil jsem to. Je tu šance, že by si Ray mohl někdy vzpomenout, ale necháme tomu volný průběh. Nebudeme do toho zasahovat kouzly. Nebylo by to správné. Pokud máte k sobě tak silné pouto, jak si myslím, on si cestu k tobě zpátky najde… Ale mám pro tebe jeden návrh…“
Pozorně jsme ho s Dinem poslouchali, a jakmile skončil věděli jsme, že na jeho návrh kývneme.
Raymond
Na zpáteční cestě řídil Caleb.
Bylo mi už dobře, jako by se ani nic nestalo, ale on to rázně zamítl. V tomhle byli oba bratři stejní.
I přesto, že se tvářili, že je nikdo nezajímá, měli laskavé srdce a pomohli, pokud to bylo potřeba.
Zajeli jsme nakoupit, doma udělali oběd, zastavili se za Willem, aby nám řekl, co a jak, na agentuře nahlásili dovolenou s tím, že pokud to bude opravdu nutné, mají nám zavolat, a pak už jsem se věnoval jen Calebovi jako poděkování za všechno.
Myslím, že tohle bylo snad poprvé, kdy usnul zmožen sexem a já pocítil jakousi hrdost, že jsem překonal i toho nenasytného vlkodlaka.
Chvilku jsem ležel jen tak, zíral do stropu a hladil Caleba po zádech, který se rozhodl ustlat si na mé hrudi a snažil se matně vzpomenout, co se stalo v tom parku.
Ale i když jsem se snažil, jak chtěl, na nic jsem přijít nedokázal.
Ráno mě probudil velmi příjemný pocit, a když jsem otevřel oči, došlo mi proč.
Caleb měl hlavu v mém klíně a dost vehementně usiloval o to, abych se znovu ztratil v tom příjemném pocitu, což se mu samozřejmě podařilo, a já mu to vzápětí oplatil.
„Zajdu za Faileonem. Ne, že bych se bál, že se ze mě stává nějaký pomatenec, ale při naší práci jeden nikdy neví. Doprovodíš mě?“ políbil jsem Caleba na zpocené čelo, když jsme oba odpočívali po naší ranní rozcvičce.
„Samozřejmě. Stejně nemám co dělat a nechci tě nechat jít samotného,“ políbil mě Caleb na bradu, a pak se vyhrabal z postele, aby se zašel umýt.
Já následoval jeho příkladu, a zatímco jsem se myl, udělal rychlou snídani, a hlavně kýbl kafe tak, jak jsem to měl rád.
Jo, v sexu byl nenasytná dravá šelma, ale jakmile došlo hlavně na vaření, změnil se ve starostlivou ženušku.
Uchechtl jsem se, když se mi vybavilo jeho tělo v zástěře a vzápětí dostal utěrkou.
„Hej!“ ohradil jsem se a mírně zamračil.
„Určitě myslíš na nějaké prasárny!“ stoupl si s rukama v bok a já se v tu chvíli neudržel, protože opravdu vypadal jako nasraná manželka.
O chvilku později jsme se zase oba se smíchem váleli v posteli, a já si uvědomil, jak moc ho miluju.
„Musíme jít, jinak se nikdy nevyhrabeme,“ rozhodl jsem nakonec, a tak asi o hodinu později, než bylo v plánu jsme zamířili k Faileonovi na kliniku.
Naštěstí měl zrovna chvilku, takže zatímco Caleb čekal na chodbě, já vešel do jeho ordinace a vypověděl mu o svých bolestech hlavy a představách někoho, koho jsem v životě neviděl.
Feon
Ještě ten den, když jsme končili s Dinem směnu a předávali to majiteli, jsme podali okamžitou výpověď. Řekli jsme mu, že se musíme postarat o něco, co souvisí s rodinou a na práci bychom, bohužel, neměli čas. Ale že se občas zastavíme načepovat benzín…
Naštěstí neměl problém si hned sehnat náhradu, tak nám vyplatil naši mzdu za odpracované dny, a v dobrém jsme se rozloučili.
Doma jsem se ještě jednou u Dina ujistil, že to, co dělám, je správné.
„Lidská práce pro tebe není. Nejsi stvořený proto, abys rovnal zboží do regálů, uklízel po lidech záchody a podobné nesmysly. Ty jsi stvořený pro pomoc druhým. Pro pomoc takovým, jako jsme my. To je tvůj život. Tady by ses jen ničil, i tvá vůně je slabá… A Faileon měl pravdu. Ztrácíš se před očima.
Přeměna v člověka tě ještě k tomu víc vyčerpává. Tam budeš mezi svými. Mezi takovými, jako jsme my. Pomůže ti to, aby ses mohl dát aspoň trochu do pořádku, a jak to bude potom… Uvidíme. Necháme tomu volný průběh.“
Objal jsem Dina za jeho slova. Řekl nahlas to, co jsem si myslel, o čem jsem dávno věděl, ale byl jsem schopný to trpět jen proto, abych mohl Raye zase vidět.
Musím se dát do pořádku, pokud se s ním chci někdy setkat tváří v tvář.
Ráno jsem ani nemohl pořádně dospat. Faileon nám řekl, kde jeho kliniku najdeme, a tak jsme tam nakonec byli těsně před svítáním, protože to od našeho pronajatého domku nebylo daleko.
A jakmile jsme vešli, pocítil jsem příliv pozitivní energie, magické vibrace, a měl jsem pocit, jako by ze mě spadl obrovský balvan.
Nebyl jsem hned v pořádku, ve stoprocentní kondici, ale už tohle samo o sobě, mi dodalo aspoň trochu té síly, o kterou jsem za ty roky přišel.
Dino se ujal všeho, co souviselo s údržbou, a taky pomáhal, pokud šlo třeba o zklidnění nějakého dost naštvaného tvora, či komplikovaného pacienta, na kterého neplatily kouzla či dobré slovo.
A já začal pomáhat pro začátek s drobnými zraněními tak, jak jsem to dělával u nás ve vesnici.
Právě jsem dokončil ošetření jednoho pacienta. Otevřel jsem mu dveře, aby mohl jít ven na chodbu, a když jsem ho kousek doprovodil, najednou jsem se zarazil.
Jeho hlas… Slyšel jsem jeho hlas… Málem se mi podlomily nohy, srdce se zas rozjelo na plné obrátky, a já se silou vůle držel, abych nezmáčkl kliku těch dveří a nevešel dovnitř.
„Páni,“ ozvalo se obdivné hvízdnutí. „Ještě nikdy jsem neviděl vílu. Jsi tu nový?“
Pustil jsem kliku a otočil jsem se na toho kluka, kterého jsem viděl den předtím s Rayem.
Svíral mě zvláštní pocit, takový, který se mi nelíbil, třásl jsem se, ale držel jsem se zuby nehty, abych nepustil ven tu zlobu, která mě na moment ovládla.
On za nic nemůže… On za nic nemůže. Neví o mně, neví o tom, co mezi mnou a Rayem bylo. Uklidni se…
„Feone!“ křikl na mě z druhé strany chodby Dino. „Potřebuji pomoct, mohl bys?“
Raymond
Faileon mě uklidnil, že to je nejspíš jen proto, že jsem unavený a potřebuju si jen odpočinout.
Řekl, že ze mě necítí žádnou magii nebo, že by na mě někdo seslal nějakou kletbu.
Pokud se to ale prý zhorší, mám za ním hned zajít.
Poděkoval jsem mu, zeptal se, jestli je něco nového a nepotřebuje pomoct, ale skoro mě vyhodil s tím, že se mám starat hlavně o sebe.
Když jsem vyšel na chodbu, Caleb vypadal jako by právě viděl ducha.
„Nevěděl jsem, že Fai zaměstnává i víly! Ještě jsem žádnou neviděl a opravdu…“ stoupl si na špičky a přiblížil se k mému uchu, „jeho krása je větší než Faiova.“
„Hej! Mám začít žárlit nebo co?“ pleskl jsem ho po zadku, a pak ho pevně objal.
„Běžte se laskavě cicmat někam jinam! Tady jste v nemocnici!“ okřikla nás Elizabetha, siréna, která Faileonovi pomáhala z mořskými tvory, a zamračeně se na nás podívala.
Caleb se na ni zašklebil a já omluvně pokrčil rameny. Jen si povzdechla, mávla rukou, a pak zase odběhla pryč.
„Tak pojď, po cestě vymyslíme, co budeme dělat, protože celou dovolenou se v posteli válet nechci,“ objal jsem Caleba kolem pasu a společně vyšli ven.
„Ani se mnou by ses neválel?“ zastavil mě Caleb a objal kolem krku.
O chvilku později jsem stál opřený o stěnu, zatímco Caleb klečel na zemi s hlavou v mém klíně.
Další úchylka, kterou měl od Callea.
Strašně rád to dělal na veřejnosti.
Naštěstí bylo tohle místo chráněné magickou bariérou, takže jediní, kdo nás mohli vidět byli pacienti nebo spíš zaměstnanci kliniky, pokud by vyšli zadním vchodem.
„Miluju tě, Ray!“ vykřikl nahlas Caleb, až jsem se na moment zalekl, že to šlo slyšet až dovnitř, když jsem ho podebral pod zadečkem, vyhoupl do klína a začal pěkně nabírat.
Jeho vzdechy se rozléhaly okolo, občas tlumené mými polibky, a ten strach, že nás tu může kdykoliv někdo objevit urychlil příchod orgasmu.
„Vážně mě tohle jednou zabije,“ vydechl jsem se smíchem, když jsem Caleba políbil, a pak pustil, abychom se mohli upravit. „A teď už pojď, nebo až to Faileon zjistí, zabije nás.“
Zasmál jsem se, chytl Caleba za ruku, a pak už jsme poklusem spěchali pryč.
Feon
Otočil jsem se ještě jednou na toho kluka, jako bych mu chtěl něco říct, ale pak jsem raději šel za Dinem.
„Zbláznil ses? Řeklo se jasně, že se jim budeš vyhýbat. Ty sám jsi to řekl!“ vyčinil mi hned tichým hlasem, jakmile mě zatáhl do pokoje, který nám sloužil jako odpočívárna a převlékárna.
„Já vím,“ dosedl jsem na židli a povzdechl si. „Jen… Byla to náhoda, že jsem tam zrovna šel. Nevěděl jsem, že mají přijít. A když jsem ho slyšel… Strašně moc jsem zatoužil ho aspoň na moment vidět.“
„Ty jsi vážně nepoučitelný, co?“ povzdechl si tentokrát Dino. „Ten mladej, co s ním je, dával bych si pozor. Je to pěkný divočák, a nejspíš si bude Raye bránit zuby nehty.“
„To nejspíš bude. Ale Ray… je v dobrých rukách. Ten kluk… Je možná divočák, ale je hodný,“ dodal jsem o poznání tišeji.
Nerad, ale musel jsem si to přiznat. Pokud na mě Ray opravdu úplně zapomněl, tak s tímhle mladým klukem, který je navíc člověk, stejně jako Ray, bude v pořádku.
„Musím jít na pokoje zkontrolovat, jestli někdo něco nepotřebuje,“ zvedl jsem se a jen jsem přivřel oči, když mě Dino na moment objal a políbil do vlasů.
„Jestli tě to bude ničit, okamžitě odsud odejdeme.“
Tyhle slova mi ještě běžela hlavou, když jsem kráčel chodbou k zadnímu východu, abych mohl přejít přes prostornou zahradu do druhého domu, kde byli pacienti, kteří tu museli zůstat.
Skoro jsem tam byl, když jsem je zaslechl. Zhluboka jsem se nadechl…
Neměl jsem to dělat. Ucítil jsem nejen jejich vůni, ale i to hezké, co Raymond a jeho přítel právě prožívali. Nahlédl jsem za roh právě ve chvíli, kdy ten Caleb vykřikl svá slova o lásce.
Sesunul jsem se k zemi. Zůstal jsem klečet, a svíral jsem halenu na prsou. Snažil jsem se dýchat a neměl jsem daleko k tou, abych se tu úplně zhroutil.
„Miluji tě, Lioneli. Vždycky budu…“ zašeptal jsem ve chvíli, kdy otvírali dveře, aby mohli odejít.
Nesmím se tomu poddat. Mají se rádi. Milují se. A já jim do toho nesmím vstupovat. Nesmím…
Bolelo to, strašně to bolelo, ale kupodivu jsem byl za Raye rád, že si někoho našel a netrápí se.
Zvyknu si… Přejde to. Jen s tím musím bojovat, musím se tomu postavit.
Trvalo asi dalších pět minut, co odešli, než jsem se zvedl a konečně šel dělat svou práci…
Raymond
Nakonec jsme stejně většinu toho týdne, kdy jsme měli dovolenou, strávili v posteli.
Ale udělali jsme i nějaké domácí práce, hlavně opravy, protože jsem Calebovi navrhl stěhování do vyhlédnutého domu se zahradou a garáží.
A protože jsme oba měli auta, která byla zaparkovaná na chodníku před domem, a hlavně v zimě trpěla, nebylo o čem moc přemýšlet.
Někdy uprostřed týdne jsme se byli na nový dům podívat, a i když se na nás makléřka dívala, jako bysme měli nějakou lepru nebo co, vidina peněz ji umlčela.
Jo, předsudky byly pořád, naštěstí v naší práci jsme se z ní střetli jen výjimečně.
Doma jsme to samozřejmě pořádně oslavili a hned druhý den plánovali, co všechno si koupíme, protože dům byl nevybaven, a nám se to nechtělo stěhovat z tohoto, kde jsme byli teď.
Celkově ten týden rychle utekl, a já si najednou kupodivu uvědomil, že se ten kluk ze snů už ani jednou nevrátil.
Nejspíš mi pomohla rozmluva s Faileonem, a můj vztah s Calebem se víc a víc utužoval.
„Zítra nás už čeká práce,“ ozval jsem se z pracovny a zamával na Caleba mobilem, když jsem akorát dostal zprávu o tom, že nás budou potřebovat na nové akci. „Měli bysme ale zajet na trh, docela nám došly zásoby. I když… ty by ses tam moc ukazovat neměl.“
Věděl jsem o tom, co se tu před lety stalo.
A Caleb, i když nebyl do toho zatažen přímo, jako příbuzný Logana neměl zrovna na trhu natažený červený koberec.
Většinou jsem chodil nakupovat sám. Vlastně jsem tam za ty dva roky byl pouze pětkrát, a jen dvakrát z Calebem, což se jednou zvrtlo v bitku.
„Budu v pořádku. Posledně na mě nikdo nepřišel,“ přistoupil ke mně Caleb a pohladil mě po tváři.
Ještě chvilku jsem protestoval, ale nebylo mi to nic platné. Caleb byl prostě paličák.
A tak jsme nakonec druhý den v podvečer sjeli autem k trhu, a pak bez obtíží vešli dovnitř.
„Rychle vezmeme, co potřebujeme a mizíme, ano? Já zajdu ke Garonovi, tak žádné blbosti a snaž se být nenápadný,“ pošeptal jsem Calebovi do ucha, políbil ho, a pak pustil, abych mohl odejít na druhou stranu, kde měl jeden jednoruký kentaur stánek s těmi nejlepšími dýkami, noži, meči a mačetami.
A vzhledem k tomu, že já při poslední velké akci o jednu přišel, potřeboval jsem novou.
Feon
Dalších několik dní jsem už Raymonda neviděl. Naštěstí se podle Faileona necítil tak špatně, aby ho musel navštívit. Ale i když jsem se vyptával, Faileon mi neřekl, proč tam tenkrát vlastně Ray přišel, zvlášť, když je to člověk.
A tím, že jsem si konečně připustil, že jsem Raye nejspíš ztratil, začínal jsem se dávat trochu dohromady. Není pravda, že bych ho přestal milovat. Tenhle pocit ve mně zůstane zakořeněný do konce života. Věděl jsem, že nejspíš už napořád zůstanu sám, protože ten, komu jsem dal své srdce, toho prostě neopustím a nenahradím nikým jiným, dokud on bude žít.
„Potřebuji nakoupit nějaké přísady,“ zastavil mě jeden den Faileon. „Už víš, kde je trh. Vezmi si s sebou Dina, aby tě chránil. A když budeš uvnitř, vezmi na sebe svou pravou podobu. Nepřeměňuj se v obyčejného člověka. Je potřeba, aby tě poznali, a přijali mezi sebe. Nikdo ti neublíží, ale pro jistotu…“
Natáhl ruku ke mně a prstem mi namaloval na čelo cosi neviditelného a tiše řekl nějaké své elfské zaklínadlo.
„Tady máte seznam. Vezměte si moje auto. Měli byste to zvládnout rychle a do půlnoci byste se měli vrátit. Můžete pak přespat tady. Já mám bohužel neodkladnou práci. Moje kuřátko se vrátilo z výpravy a potřebuje ošetřit,“ výmluvně povytáhl obočí a usmál se.
Dino převrátil oči málem nazad, pak ale popadl seznam a vytáhl mě raději z Faileonovy kanceláře ven, jako bych se měl od něho snad nakazit.
Věděli jsme už, kde je trh. Faileon nás za ty dny i naučil, jak to tam chodí, S kým se nejlépe obchoduje, a kdo se nás bude snažit natáhnout. Taky nám řekl, kdo má nejlepší zboží, a kdo to, co se špatně shání, a jak to z nich dostat.
A přesto, že jsme tohle všechno už věděli, měl jsem oči navrch hlavy, když jsme zaparkovali u jedné staré obrovské tovární haly, která vypadala, jako by se tu nedávno přehnala bouře. Cítil jsem tu sílu, která šla zevnitř a prosakovala skrz zdi až ven. A když jsme vstoupili dovnitř, jen jsem užasle vydechl.
Bylo tu tolik… jiných… a chovali se naprosto přirozeně. Byli jsme tu mezi svými, že jsem si ani neuvědomil, kdy jsem na sebe vzal pravou vílí podobu a kolem mne se rozprostřela má vůně.
„Kontroluj se,“ drbnul do mě Dino, abych se trochu s mou vůní stáhl.
Pak mě popadl za loket a vedl přes halu ke stánkům, kde jsme potřebovali nakoupit.
Raymond
S Garonem jsem se setkal už jednou.
Z počátku byl dost nepřívětivý, ale nakonec jsme se dali do řeči a zjistili, že máme společnou zálibu v chladných zbraních.
I teď jsem se s ním zdržel trochu déle, než jsem původně plánoval, a doufal, že Calebova prostořeká pusa ho nedostane do problémů.
Jenže štěstí mi očividně nepřálo.
Vracel jsem se s balíčkem uvázaným přes rameno a s pár mastmi v brašně, když jsem v dálce uviděl, jak stojí s nějakým klukem a mračí se.
No, to bych možná ještě překousl. Nejspíš nějaký známý nebo někdo, kdo mu něco dluží, ale to, že se ke Calebovi blíží místní gnómové, se kterými jsme měli co dočinění už posledně, a netvářili se zrovna přívětivě, jsem už nepřekousl.
Chvatným krokem jsem se vydal ke Calebovi a prorážel si cestu skrz dav.
Gnomové mě spatřili a k mé smůle byli mnohem rychlejší.
„Calebe! Pozor!“ zakřičel jsem, když jsem byl jen pár kroků od něj a z vaku tasil mačetu.
Jenže spolu s Calebem se o točil i ten, se kterým mluvil.
Pohled očí jako lesní tůňky mě zasáhl jako blesk.
Bylo to, jakoby mi někdo skrz hlavu provrtal obrovský hřebík.
Vykřikl jsem, klesl na kolena a chytl se za hlavu.
Caleb něco křičel, pak jsem uslyšel další hlas a vzápětí další, který se změnil v řev podobný vlkodlačímu a já koutkem oka zahlédl, jak před Caleba, který už stihl tasit zbraň, a toho kluka, skáče muž, částečně proměněný ve vlkodlaka.
Nevím, co se dělo dál. Slyšel jsem rachot, křik, volání mého jména, ale to všechno jako by kolem mě jen promlouvalo.
Poslední, co si pamatuju bylo, když mě někdo zvedl do náruče, a já si znovu vybavil tu krásnou tvář a ty stříbrné vlasy.
„Feo… ne…“ zachrčel jsem, aniž bych věděl proč, a vzápětí omdlel.
Feon
Měli jsme už skoro nakoupeno, zbývala nám jen poslední položka, kterou měl jeden z druidů, který měl stánek na konci haly. Dino se neustále držel v mé blízkosti, dokonce nechal vystoupit i svůj vlkodlačí pach, aby nebylo pochyb, s kým mají ostatní tu čest. Kdysi býval vůdcem smečky, a jeho autorita mu zůstala, i když nakonec zůstal sám s Ronym a žil osamoceně v naší vesnici.
To, že jsem víla tady vzbudilo docela pozdvižení. Nejspíš tu dlouho žádná nezavítala, protože si mě každý prohlížel a pár jedinců se odvážilo přijít blíž.
„Jsi… chráněný kouzlem Elfského prince,“ poklonil se mi jeden z upírů, a raději se odsunul do bezpečné vzdálenosti nejen proto, co mi jemně zazářilo na čele, ale taky kvůli Dinovi, který výhružně zavrčel.
Jo, opravdu jsem vzbudil pozornost skoro všech, ale nevadilo mi to. Zvyknou si a já se tu mezi svými cítil opravdu dobře.
„Tebe jsem už viděl!“ zastavil se najednou přede mnou ten kluk, kterého jsem viděl s Rayem.
Stáhl se mi žaludek, a chtěl jsem se mu obloukem vyhnout, ale on se znovu postavil přede mne.
„Ty jsi víla, co teď pracuje u Faileona,“ zadíval se na mě a uznale pokýval hlavou. „Jsi opravdu krásný…“
Otočil jsem se po Dinovi, aby mě zachránil, protože jsem s ním nechtěl mluvit, ale v tu chvíli se semlelo několik věcí najednou.
Najednou se k nám vrhli gnómové, aniž bych věděl proč. Byl jsem tu poprvé, nikomu jsem nic neudělal… Ve stejnou chvíli jsem zaslechl výkřik Raye. Otočil jsem se po hlase a mé oči se setkaly s jeho.
Bylo to jako blesk z čistého nebe, který nezasáhl jen mě, ale hlavně jeho.
„Jsi chráněný kouzlem! Běž pro něho!“ křikl na mě Dino, který už se postavil gnómům.
Jen jsem se po něm ohlédl, jestli to myslí vážně, ale jeho pohled mě déle na pochybách nenechal.
Během chvíle se strhla mela. Dino přeměněný zpola do své vlkodlačí podoby všechny útočníky srovnával na hromadu, a svým velkým tělem chránil Rayova přítele.
Rozběhl jsem se k Rayovi, který ležel na zemi, a s pomocí svého vílího kouzla jsem ho vzal do náruče.
Na moment jsem podklesl v kolenou. Ne, proto, že by byl těžký, ale proto, jak moc mi to připomnělo naše první setkání.
Musel jsem se ale rychle vzpamatovat. Když jsem viděl, že Dino je skoro se svou prací hotový a nikdo další se neodvážil mu postavit, rozběhl jsem se i s Rayem z tržiště ven. Dino popadl Caleba a také několika skoky byl venku.
Jen co jsme byli blíž u našeho auta, uložil jsem Raye do trávy. Strašně moc jsem ho chtěl pohladit, políbit ho na rty nebo na tvář, nebo třeba na čelo… Ale hlas jeho přítele, kterého právě Dino postavil na zem, mi v tom zabránil.
„Bude v pořádku, dej mu tohle vypít. Jen omdlel. Možná by se měl nechat prohlédnout. Ale je silný, vzpamatuje se,“ podal jsem Calebovi malou lahvičku, a pak už jsem rychle oběhl auto, abych mohl nastoupit.
Nechtěl jsem vidět, jak se stará o mého Raye. A on se určitě postará, protože jsem to viděl v jeho očích…